Maara

Bio

MAREK HOLEČEK

Horolezec, cestovatel, filmový dokumentarista, spisovatel, fotograf…

Můj táta jednou řekl: „Měli jsme dceru Gábinu včetně klidného žití, pak přišlo to neštěstí a narodil se Marek.“ Byl sychravý listopad 1974, kdy jsem poprvé svým řevem oznámil světu, že se mnou může počítat a právě také od té doby se datuje, kdy chudáci rodiče začali stárnout dvojnásobně rychleji než běžní smrtelníci.

"Mára, foto: Lukáš Bíba"

Při pohledu časoprostorem nazpět nikterak nepřeháním. Již od batolete až do doby sebevědomého muže vstupujícího se vtyčenou hlavou a zády jak pravítko do prvního ročníku základní školy proběhlo díky mé důmyslné činnosti nespočet dramatických událostí ohrožující mé vlastní bytí, ale taktéž častokrát zvonila hrana i přilehlému okolí.


„Maroušek student, vlastní archiv“

 Máma, která oddaně milovala své problematické dítě, dokázala nade vším s mateřskou láskou zavřít oči. Ovšem pragmatický otec pro zachování syna a nejspíš i pro obecné bezpečí nehodlal čekat, co se odehraje ve vrcholícím finále, a začal konat. Nazveme jeden z jeho pokusů „vybití baterií“. Fígl spočíval v naprostém vytěsnění mého volného času až do poslední setiny. Výslednicí snahy mělo být utahat nezbedné tělíčko až tak, aby večer padlo do postele a aspoň do druhého dne vypadalo jak zdechlina. Vše se dařilo se střídavými úspěchy.  Nicméně díky tomu jsem se dostal k lezení už ve svých čtyřech letech a následně prošel řadou dalších sportů. Přitom sápavý vertikální pohyb měl především za úkol zprostředkovat v mých očích strach a bázeň z výšek. Vše zafungovalo, ale opačným směrem. Tímto dokládám jasný důkaz, že rodičovská touha odvrátit pozornost, respektive získat odpor k činnosti, případně věcem, se minula na kilometry svému cíli.

 
„Maroušek lezec, vlastní archiv“

Bývaly doby, kdy ráno před školní výukou jsem se topil v bazénu a po škole šel na atletiku, nebo čutal do meruny za místní kutálku. Neminulo mě také běhání po lese a hledání lampiónů, neboli orientační běh končící občas ztrátou sebe samého. V samotném životopisu by neměly chybět i mé studijní úspěchy. Dá se říct, že byly více jak výrazné. Jako chovanec základní školy jsem putoval v podobě horkého bramboru po čtyřech školách, než mě dokázali vyexpedovat s dokončeným základním vzděláním. Následující průmyslovka, která převyšovala výrazně mé možnosti, ukázala blahosklonně přívětivou tvář a především za účast, při třetím pokusu získat maturitu, mě nakonec obdarovala středoškolským titulem. Další vyšší vzdělání vždy skončilo v křeči se stejnou odpovědí, kde není nic, ani čert nebere.
 "Mára středoškolák, vlastní archiv"

Pak následoval pracovní proces, který jsem po sedmi letech opustil z pozice obchodního šéfa pražské pobočky. Dobrovolně jsem zahodil vydupané jistoty včetně odznaků moci v podobě pracovního postavení, auta, jistého platu, telefonu, kravaty a naleštěné obuvi. Jediná vidina této změny bylo přetočení poměru volného času versus pracovní týden. Čili víkendově makat a pět dní si užívat. Jelikož žádný zaměstnavatel pro moji filozofii neměl dostatek pochopení, ocitl jsem se na dlažbě. Hlavní motto, které znělo pro danou chvíli: „Co jediné můžu propásnout, je čas, nedá se vrátit ani koupit.“


"Blažená spokojenost, foto: Pavel Žofka"

 Pro volnost rukou, abych mohl dělat, co si vysním a nehcípl přitom hladem, jsem rozjel pidifirmičku s jedním direktorem a zaměstnancem v jedné osobě. Další aktivitou přispívající na obživu se stalo psaní, focení, filmování a přednášky. Příběhy sepsané do článků a filmové materiály pořízené při výpravách je deviza, kterou nabízím jako protihodnotu, pro podporu k realizaci „smysluplných projektů“.


„Foťák v akci, vlastní archiv"

Co se týče samotného lezení, tak mohu říct jediné, měl jsem a zatím stále mám obrovské štěstí na lidi. Z „parťáků“, které přivál vítr ze skal, se staly pilíře i pro můj běžný život. Právě díky přátelskému prvku, jež doprovázel mé kroky, nedokážu zařadit sápání po šutrech, nebo brouzdání v chladivých horách do škatulky sport, ale jako bližší přívlastek bych dal životní styl. Tím nechci naznačit, že lezení má proti jiným sportovním aktivitám nějaký hlubší oduševnělý význam. Chraň bůh. Jedná se o čistokrevné sobectví. Nicméně rozdíl spočívá v extrémním a dlouhodobém tlaku, kde za chybou číhá jen smrt. Vzájemné pouto důvěry vybudované právě na zážitcích, kde potřeba jeden druhého, jsou více než jen přátelstvím, ale nutností. Některé okamžiky, které naskládá osud znamenají několikadenní boj o záchranu. Vůbec nejde v tom momentě třeba o vysněnou touhu, tudíž dolézt na vrchol, ale zcela o triviální drobnost, jako je přežít. Pak již neexistuje probudit se s náladou, že dnes nemáte fazónu, nohy, ruce bolí, chuti se nedostává, s tím můžete jít akorát k šípku. Nikdo nikde a pomoci není dovolání. Z rozjetého vlaku nelze vyskočit, pakliže nemáte v úmyslu rozsekat se v zatáčce. Cíl je až konečná. Tudíž se ptám sám sebe, je to sport, nebo hra s osudem? Pro správnou rovinu použiji jedno trefné přirovnání: „Lezení a především v horách je pro naprosté masochistické kretény.“ Čistá syrová pravda. I s touto znalostí, o které vím, nedokážu naprosto nic dělat, jelikož je to pro mě ventil, jak dosáhnout na tomto světě blažené spokojenosti. Takže, co jsem kdy vylezl doma nebo ve světě, není jen dílem spojenců touhy a dovednosti, ale především štěstí na super lidi, které jsem při svém běhu potkal…


"Parťákovi musiš věřit, vlastní archiv"

Bydlím v centru Prahy, kde žiji na psí knížku s „božskou“ Klárou alias Kájou, která za ta léta přečkala nespočet výprav a stále se dokáže na mě usmívat. Jsem také „taťulda“ od Viktorky, která se stala mým největším životním překvapením. Zeměkoule se od 1. července 2010, kdy přišla na svět, začala otáčet o řád rychleji. Z milenky Kláry se stala matka a já dostal úlohu otce. Pakliže shrnu své dosavadní konání, Tak „Vikuše“ je bezesporu největší úspěch mé dosavadní činnosti.
 „Hrdý muž a božská Kája , vlastní archiv"