„Nevíte ale smutnou skutečnost, že jedu s chlapem,“ zamumlám si sám pro sebe. Ke všemu s chlapem, se kterým už žiji přes tři týdny na jedné hromádce ve víc jak blízkém kontaktu. Od dnešního rána je to už další osudová nespravedlnost. 
Ta první byla dána hierarchií ve smečce. „Já“, jakožto mladší ucho jsem byl donucen jít vyzvednout auto. Přitom „On“ Akéla, leží zcela bez studu v Adamově rouchu na pohovce v hostelu. Přestože jsou dveře dokořán, je stále uvězněn v alkoholovém deliriu, které vzniklo nedopatřením po našem návratu z Aconcangui. Díky tomu ostatní „traveleři“ ubytovaní v tomto doupěti, mohou krom snídaně u velkého kulatého stolu v přilehlé společenské místnosti, obdivovat také mužskou vyspělost mého parťáka.
Jsem stále namotán jak slíva, ale nemám na výběr. Za hodinu zavírají a další možnost k vyzvednutí postrku přijde až v pondělí, čili za dva dny. Uchlácholen falešným pocitem, že jsem na vše pojištěn, odjíždím zničit spánkovou anestézii Zdeňka.
„Máme vše?“ otáčím se s vytaženým obočím ke svému navigátorovi. 
„Jo, podvozek je vysunutý, turbíny běží, start povolen,“ odpoví zpoza černých brýlí profesionální hlas analyzující situaci. 
„Kurz jiho jižní jih.“ 
„Cože?“ 
„Dolu ne!“ 
„OuuKej.“
Hned po té, co náš stroj po mohutném prohrábnutí vystřelí, nás tlak z přetížení zažene hluboko do sedaček. Cítím, jak se mé tváře protahují směrem k zátylku… 
Tak a jsme zase „On The Road“. Za zády necháváme ďábelskou Mendozu se svými nástrahami a lákadly. Cíl je v nedohledné pampě nesoucí název Arenales.
„Slyšel jsi někdy o něm?“ 
„Ne, ale podle fotek bych řekl, velkolepý.“
Silnice pořád pronásleduje Andy, které máme po pravé ruce. Podle skladby hor ani náznakem nic nenasvědčuje tomu, že se někde v nich nachází dobře utajený žulový ráj protkaný spárovým šílenstvím. 
Okolo nás zmizí poslední vinice a najíždíme na šotolinovou cestu. Pekelný Gól pomalu stoupá svahem vedoucím podél meandru horské říčky. Skepse začíná střídat naději. Že by přeci?
Po několika mělkých brodech nás zaráží až hraniční závora. Podezíravý celník prohlíží naše obličeje a pátrá v paměti, zda nepatříme do listiny hledaných. V jeho tváři probleskne vzrušení. Pečlivě si mě prohlíží a po očku střílí směrem k plakátu přitlučenému na zdi. 
„Má mě.“ 
Typově zjevně patřím do skupiny desperátů, drogových dealerů, vrahů dětí a znásilňovačů žen.
Podávám mu pas a cítím, jak jsem zcela ztracen uprostřed ničeho. Zmizím stejně jako statisíce Argentinců neznámo kam, … vybavují se mi historické mezníky této země. 
Než se stačila naplnit má hrůzostrašná obava, jeho nadšení vystřídá zklamání. Beze slova mi podává nazpět doklady. 
„Jak to?“ upřímně se divím se zvrácenou dávkou účasti. 
„Měl životního lumpa před sebou a teď ho pustí?“
„Máte doklady v pořádku Cavaleros, kam míříte?“ 
„Roca escalada, bude někde tady,“ ukazuji prstem na okolní štíty, „refrugio, platza cempo… compredo?“ 
„Síííí, diablo escalatores.“
Dorozumívající komunikace je u konce a nastupuje třikrát mávnutí rukou za pomyslný roh, pak plácanec na stůl, že tam je „TO“ skutečně pěkný místo, co zrovna hledáme na kempování. Opouštíme celnici se šklebícím se ouřadou a vstupujeme do tmy, která nás okamžitě pohltí. Na zádech neseme bágly a velký tahačák vláčíme mezi sebou. Brblání Zdendy přerušující všudypřítomné ticho, že jsme v řiti a, že tady necháme bágl, pro který se ráno vrátíme, ukončuji údernými slovy: „Pro nic se vracet nebudeme. Neser a táhni.“
Lezení v Arenales
Ráno je zabalené do pozlátkového obalu. Jen si představte, včera takové nic, že nevidíte ani na špičku nosu. Pak se svět rozsvítí a nabídne ráj. Zurčící křišťálový potůček, usazený doprostřed údolí, vyváženost zeleně a strnulost skalních katedrál táhnoucí se kam dohlédnu. 
„Jdeme kurňa lézt.“
Rychle projíždím průvodce a porovnávám nákresy s okolím. Kolem mne se lenivě brouzdají krávy, které během okamžiku pohltí nízký porost kleče. Na vařiči začíná bublat voda pro první dnešní kávu. Zalévám hrníček a vtom vrznou dveře od refugia. Mezi futry se v nábožném postoji s rukama trčící k nebi objevuje Zdeněk. Závěrečný škleb s dlouhým „ááách“ je ranní rituál milovníka spánku ukončen. Postupně se trousí další nocležníci této lezecké barabizny.El Escorpión, tak to bude dnešní rozehřívací směsice spár na jednu z mnoha okolních věží. Přibližně někde támhle by měl být nástup, ale spodní část nám zakrývá skalní kulisa.
„Jdeme.“
Už přes hodinu stoupám suťoviskem a stále mi ještě chybí pěkný kus cesty. Batoh na zádech začíná být otravný. Čert aby to spral. 
Konečně shazuji zátěž ze zad.
„Pane jo, to bude docela fofr,“ dívám se vzhůru do prvních metrů skály. 
Přede mnou začíná „spárosokolík“ ztenčující se do ztracena, pak pokračuje širší trhlinou přes převis někam dál. Přepočítávám nekompletní sadu friendů. Holt budu muset lézt tak rychle, aby mi nedošlo, že mám strach. Více jištění prostě nemám, tečka.
„Lezu, dávej bacha,“ dost trapné upozornění zahulákané někam hluboko pod moje nohy. 
Za moment přichází téměř zbytečná odpověď: „Jasně, mám tě.“
Mezi námi není téměř žádné jištění, ale co, aspoň si těmi několika kontrolními slovy navozuji balamutící pocit bezpečí…
Zápěstí zarvat do škudliny, pak natočit špičku chodidla a lup jí tam. Seno sláma, střídá ruka nohu a nabírám metry. No vida, docela pěkně vše funguje. Stoupám po betonově tvrdé žule, kterou paní příroda zabarvila do krvava. Jakékoliv další slovo opisující již dokonalé je zbytečné. Pokračujeme dál a uvnitř si moc přeji, aby opojení z lezení nikdy neskončilo. 
Jsem šťastný tvor, „homoclimbus“ tělem i duší. 
Pravda, pro veřejné mínění s intelektem prvoka… No ať si, stejně lepšího pohybu na světě není.
Máme několik nádherných délek již za sebou. S vyšší výškou začínají z okolí vykukovat, jeden po druhém, čtyřtisícové kopce a vstupují do našeho zorného pole. Dolézám na drobnou poličku, kde dělám štand. Hrudník se stále prudce zvedá z předchozího dechového cvičení v otevřeném pološirokém komínu. Lanová délka vykoupená velkým úsilím. Před námi je už pouze přelez oblé hrany s několika drobnými výšvihy vedoucí na hlavní vrchol věžičky.
Za půl hodiny stojíme oba dva na vršku 3 450 metrů vysokém Aqua Charles Webis. Rychle dobírám, jelikož kradmými kroky přichází podvečer. Je potřeba spěchat. Večer tady bude coby dup a nás čeká ještě slanění a pochod nazpět do „refíčka“.
Tma nás zastihla v plné parádě až při sestupu suťovým mořem. Spíše kloužu, než scházím. Kolem se valí kameny, které dávám do pohybu, tak se snažím traverzovat z jedné strany svahu na druhou a utéct tak možnému střetu s nějakým rozdivočelým šutrákem. V botách tlačí omačkané palce a při každém tvrdším zabrzdění potichu zaúpím. 
Nebe se zcela zatáhlo do tmy a začíná posílat první dešťové kapky. Makám co se dá, stejně než vrazím do dveří dřevěné boudy, jsem úplně "durch" mokrý. 
Bubnování lijáku na plechovou střechu nikterak nebrání spolunocležníkům v rozpustilém večírku. Unaveně bez jakéhokoliv vměšování pozoruji španělské štěbetání, připomínající vrabčáky tahající se o kus rohlíku. Při žvýkání chleba se každou chvíli přistihnu, že civím naprosto do blba.
Vrznutí dveří ohlásí příchod Zdeňka. Otáčím se na něho s lehkými obavami a očekávám spršku nadávek. Tečou z něho proudy vody, které dělají u jeho nohou na podlaze louži. 
„V pohodě?“ 
„Nádheráááá.“ 
Spokojený úsměv na jeho i mé tváři definitivně pečetí krásně prožitý den.
Bez problémů by se dalo v Arenáles vydržet další měsíc, nicméně před námi jsou další oblasti a neznáma. Po šesti dnech, kdy jsme si zařádili a vylezli spousty metrů ve fantastické žule, scházíme k našemu Gólu. Sbohem Arenáles, tak třeba zase někdy.
Ztracené Agua del Toto
Najíždíme na Ruta 40, která běží jako páteř přes celou jižní Ameriku. Dá se spíš říci, že si přejeme, aby šotolina táhnoucí se někam do ztracena, byla zrovna ta naše čtyřicítka, po které hodláme jet. Cedule nejsou, jediný kdo může poradit je kroužící mrchožrout "El Condor", který místo odpovědi, pečlivě sleduje bystrým očkem dvě ponravy naložené ve vlastní šťávě, zatím k jeho smůle uvězněné v černém Gólu.
„To bude ona, protože nic jiného tady není.“ 
„No právě a toho se bojím.“ Prašňačka protažená pluhem napříč pampou, připomíná spíš nepovedenou placku, než mezinárodní silnici spojující státy. 
„Po té chceš abychom jeli jo?“ 
„Kdo se bojí sere v síni.“ 
„Hmmm, slovo drsňáckýho chlapa.“
Odbočuji z asfaltky prudkým trhnutím volantu. Za naším autem se okamžitě tvoří obrovský oblak prachu. Během sekundy jdou veškeré pochybnosti kam se řítíme stranou. Rázem je ze mě rally závodník Juha Kankkunen ve své Toyotě. 
Testosteron stárnoucího ješity povzbudil nízké pudy a nohu šlapající na pedál… 
„Pojď do toho Maroušku,“ sám sebe povzbuzuji. 
Odskakující kameny s břinkotem naráží na podvozek. 
„Tááák, zatáčka pěkně v řízeném smyku.“ 
„Jů, jé, úúú,“ vnější kola už začala olizovat křoviska. O fous, že jsme neskončili mimo cestu, ale příště, to už bude zajisté stoprocentní. 
Oklepu se z nezdaru a řvu do hlučící kabiny svůj komentář tajného závodu bez závodníků: „Super, držíme se na čelní pozici Zdendo, nikoho před sebe nepustíme.“
Po čtyřech hodinách bojovný zápal ustupuje a o své se začíná hlásit naklepaná zadnice s rozbolavělými zády.
„Támhle jsou,“ ukazuje vtyčený prst na špičaté skalní jehly. 
„Za chvilku už budeme u nich,“ v duchu se zaraduji.
Další dvě hodiny jezdíme dokola jako mlsní čoklové. Výsledkem je stále stejná vzdálenost jen jiné úhly pohledu.
„Zajebaný Toro, půjdeme k nim pěšky,“ vyhrkne Zdeněk. 
„Přes chřestýšovo království?“ koukám se na Zdeňkovy chlupaté nohy s páskovými sandály. 
„Stejně tady chcípneme. Pokud mne uštkne nějaká potvora, bude vše jen rychlejší.“ 
„Hele dáme poslední hrdinný pokus tímhle úvozem, tam jasně zapadneme a bude posekáno.“ 
„Smutný konec dvou pošahanců,“ proběhne mi hlavou.
Otáčím Góla k poslední zteči. Rozrážím nízký porost čumákem auta, který se prudce zvedne přímo k nebi a pak hnedle opačně, směřuje přímo do nějakého rigolu. 
Heslem je bojový pokřik: „Přímo na Toro, děj se co děj.“ 
Po deseti minutách jsme u cíle. Není jasné, zda máme i zpáteční jízdenku, ale dílčí úspěch je zaznamenán. 
Vylézáme rozlámaní do prazvláštní krajiny. Na mírné vyvýšenině vyrůstají válcovité skalní věže, oblečené do měkkého červeného saténu pomalu mizejícího slunce. Stromové kaktusy s neutěšenou pustinou kam oko dohlédne, dotvářejí náladu nepozemského světa.
„Jdeme, ať ještě něco stihneme.“
Nevím zda tento povel byl vyřčen z důvodu brzkého příchodu tmy, nebo již téměř jistého naplnění osudu…
"Veget! v Malargüe
Malargüe je vápencová podkova skal svírající malebné údolíčko. Symetricky z každé strany stéká stříbrný vodopád, který se tříští o třicet metrů níže o velké balvany. Další z oblastí na „blint“, vybrané podle zakoupeného průvodce.
„Trefa do černého, tady je krásně,“ slunce pálí do zad a vítr přináší teplý dech rozpálené pampy. 
„Konec putování, už se nehneme.“
Zastavujeme před hostincem, kde avizují pííívo, chutné jídlo, ubytování a hlavně le-ze-ní. Jediné co mě překvapuje, proč tady nejsou lezci, možná, že dorazí až na víkend. Od hostinského fasujeme klíč pasující k maličkému domečku. Zaparkuji před ním auto a není důvod na co čekat. Trádá do skal.
Bereme cesty systematicky, čili z leva doprava. O číhajícím nebezpečí v podobě zákeřných hadů, nebo jiné "bodavé" havěti jsme věděli. Ovšem k nabyté zkušenosti přibylo i trnité rostlinstvo, které můj parťák okomentoval slovy: „Tak jestli tady zbuchnu, tak nezbude než jít na kompletní výměnu řitního traktu.“ 
Souhlasím s ním a upřímně se bojím… 
Zoufám si při představě, jak se hrabu v „onom otvoru“, i když „né“ v jen tak obyčejném, ale přímo presidentském (českého horolezeckého svazu) a vyndávám bodlinku po bodlince. Mé prosby velký Inka vyslyšel a pro tuto chvíli jsem byl nevábného zákroku ušetřen.
Ti, kteří v Malargüe začali před nedávnem dělat nové cesty, byli evropánci, tudíž klasifikace i jištění shodné se starým kontinentem. Škoda, lehké úlovky přelezů, se tudíž nekonaly. Dohrabal jsem se maximálně na 7c/+ OS, víc ani rána. Zdeněk si jel zase ve své lezecké hladině, nicméně oba dva jsme si shodně večer foukali na prolezené prsty a vychutnávali po perném dnu zasloužené ledové pivko.
Ďáblova vstupní brána
Tak se dá nazvat po třech dnech lezení v Malargüe náš odpočinkový den. Hledání sopky Cerro Pajun, neboli později foneticky přeloženo do češtiny zasratý Pažúún, se pnul viditelně v dálce jako dominanta kraje.
„Nemůže být nic jednoduššího, než dojet k něčemu, co je na sto kiláků z každé strany vidno.“ 
„Jasně nic jednoduššího.“
Znovu naklepáváme pozadí jak správný tatarák. Ukrajujeme z tachometru míle a kopec stále stojí na svém místě. Kdybych nebyl pragmaticky založený, tak bych uvěřit možnosti, že o kolik se přiblížíme k té hromadě sopečné suti, o tolik nám před očima uteče. Míjí hodiny a stav nezměněn.
„Mám té jízdy už plný kecky, někde zastavíme.“ 
„Jo, a dáme pití.“
Lehce se řekne, ale hledej hospodu uprostřed ničeho. Po další hodině dojíždíme k opuštěnému shluku domů. Naprosto shodná scéna z filmu od geniálního Sergio Leona „Tenkrát na západě“. 
Zabrzdím osmdesát koní v oblaku prachu a záhy vstupuji rázným krokem do „salůnu“, který jsem snadno rozpoznal svým vytříbeným jemnočuchem na dálku již větřícím pivo Quilmes.
Nikdo nikde, jen muší bzučení ruší už tak napjaté ticho. Po chvilce čekání vrznou dveře. Zatím nikoho nevidím. Upřeně hledím do šera odkud se vydral zvuk. Vnímám nepatrné šustění došlapujících nahých chodidel. Mé prsty pevně svírají klíč od zapalování Gólu, připravený k okamžitému zákroku. Konečně se objevuje silueta mého soka.
„Jéžiš, je to bábovka,“ a k tomu docela hezká. 
Nutno dodat, že v okruhu sta mil žádná jiná nejspíš nežije. A tak, i kdyby měla vypíchnuté oko, nebo slintala, je jednoduše bohyní bezejmenného místa. 
„Dáme si dvě piva Seňoro.“ 
Drobný úsměv doprovodil cinkot orosených lahví razantně posazených na barový pult.
Odnáším je před putyku a podávám druhý lahváč Zdeňkovi. Usedáme na uříznuté pařezy přímo s fackujícím výhledem na prokletou sopku. 
„Na zdraví.“ 
Zorničky se roztahují při prvním loknutí lahodného pivka. V duchu se nechám unášet do prehistorie, kdy kraj zahalovala pára se sirným zápachem a nebe sesílalo katapultované balvany z prokletého Pažůůůnu. Jo tenkrát, kdy vstupní brána do pekel neměla zavřeno, to musel být mazec.
„Tam se nikdy nedostaneme,“ povzdechnutí od vedle, mě vrací nazpět k realitě. 
„Ne, opravdu nikdy,“ a pořádně si zavdám.
Z hospody, kde nejsou hosté krom nás, se z ničehož nic rozeřval jukebox. Výsměch osudu skrze nakřáplý hlas Axla z Guns N' Roses s jejich remixem Knockin' on Heaven's Door. Naše salonní Diva vtančí před hospodu, v ruce stříkající hadici a s elegantní nonšalancí si začíná omývat svá drobná chodidýlka.
„Co chce?“ 
„Netuším, nejspíš asi jednoho z nás, nebo možná oba. Jsme tu jediný zástupci býků.“
Zkušenosti Zdendy opřené o prožitá léta beru s plnou vážností.
„Asi jo, ale pro mě je „kurňa“ daleko důležitější vědět, zda někdy byla na pahrbku, okolo kterého celý den jezdíme.“ 
Nasměruji ruku do pampy a udělám posunek na slečnu „hehe Seňoro, koukej“. 
„Sííí Pajun,“ odpoví roztomilou fistulkou s holčičím řehotem na konci. 
„Já ji zabiji, ona mě chce provokovat.“ 
„Vím, že je to ten… onen hajzl,“ procedím skrze zuby. 
„Chci… u-ká-zat cestu, comprendes?“ 
„Sííí můj dědeček tam byl,“ přitom pohupuje hlavou se širokým úsměvem. 
„Peču na dědka, a ty?“ veškerá trpělivost vzala za své. 
„Já bydlím od narození tady.“ 
„Aha, tak jo.“ 
Upřímně, co jsem vlastně od té nány čekal. Povoluji napjatě svaly svírající hrdlo lahve Quilmesu. Vzdávám se, konec.
„Dos mas servesas.“ 
Dobře natrénované slovní spojení okamžitě přineslo své ovoce. Nová dávka hořkého moku se šíří žilami a tiší pozvolna bolest z dnešního nezdaru.
The End.....
Máme před sebou už jen pár dnů. Pouštíme se do dalšího hledání „escaladas“ a daří se. Nalézáme malebné skalní údolí Valle Grande u San Rafaela, které ovšem velké nadšení do lezení nepřineslo. Následuje převislé žulové El Salto pro krutosiláky a poslední Potrerillos, které sranda osud seskládal z oblázků, které zalil do bahenního sedimentu. Tím byl lezecký osud na argentinské půdě nasycen do spokojenosti a volant otáčíme nazpět do Mendozy.
Při vracení auta, mám stažený žaludek. Projdou nám zvěrstva napáchaná na bezbranném Gólu? Snažím se o násilný úsměv. Stejná slečna jako na začátku mi podává předávací protokol, který okamžitě podepisuji a bez sebemenší prodlevy utíkám z půjčovny.
„Tak, konečně můžeme jít ozkoušet tolik vychvalovaný vinný hrozen přímo do sklepů. Píšou v průvodci, že je turisty oblíbený…“ 
„Neupadnul jsi na hlavu? Právě jsme vrátili auto.“ 
„Kdybys mě nechal dopovědět, tak ti povím, kde se dá půjčit kolo a tak můžeme objet tolik sklepů, kolik tvé nohy snesou.“
Nebylo nutné dlouhého přemlouvání a stojíme před půjčovnou kol. 
„Jé půjčíme si tohle.“ 
Pán z půjčovny na nás hodí pohled, ve kterém se dá vyčíst, že ví už své. V rohu opřené dvojkolo, vykazující značné opotřebení, svázalo můj pohled.
„Zdendo, tím zpečetíme naše přátelství. Společně prolijeme krev.“ 
Přehazujeme nohy přes rám kola za první ochutnávkou. Zpoza mých zad se ozývá obligátní a nekončící brumlání. 
„Blbej nápad, blbej, fakt blbej.“ 
První zastávka je před námi jedenáct kilometrů. Plán zní, navštívit celkem třináct sklepů…Kolik by jste si tipli, že my, nalejvky, obrazily lokálů. No…? 
Nenechám vás dlouho v napětí, hned druhá zastávka byla osudnou. Podvečerní vyhazov ukončil bujarou veselici. A cesta domů? - Jen temno.
Přiblížil se definitivní konec. Zcela poslední minuty zážitků hltáme v přeplněném Buenos Aires. Noční život v ulicích s temperamentními Argentinci je kapitola sama o sobě. 
Máme doporučeno navštívit místo, kde se schází jak domluvené, tak jen náhodným losem osudu spojené taneční páry. Prý je kroucení na parketu od pradávna považováno za jemnou erotickou předehru. 
Dobrá, nejsem tanečník, mé dovednosti dosáhly nejvyššího ocenění: „Vyveďte toho poskakujícího bambulu“. 
Přesto je mé úchylácké oko hladové, tak se hodlám aspoň zúčastnit okounění.
Je devět večer a jdeme od našeho hotelu, ještě stále rozpálenými ulicemi. Po dvaceti minutách přicházíme na náměstí obehnané starou koloniální zástavbou, kde se v podloubí mísí jazzové a rockové bary s obyčejnou „nalejvárnou“. Už cestou, kterou jsme přicházeli, se k nám linul zvuk typický pro Tango. Stojíme na roztomilém náměstíčku a zíráme na vlnící se těla, která osvětlují rozvěšené různobarevné žárovky roztahané mezi větvemi stromů. "Disc Jockey" Tango a předtanečník v jedné osobě, pouští ze starých vinylů ještě starší pecky. Atmosféra je díky okolní zástavbě naprosto dokonalá. Rychle vytahuji kameru a natáčím oživlou koloniální dobu.
Jsem unesen nasazením lidí. Někteří umí o malinko lepšího medvěda než já, přesto neváhají, a tančí. 
Jo, souhlasím, Tango je krásný lidský projev. Těsně než opustila myšlenka hlavu, přišlo další ohromení. Zdálo se, že přichází bouřka, extrémně rychle se měnící v souvislý lomoz. Mávám na Zdendu a naznačuji, kam mířím. Vyráží za mnou. 
Začínám rozeznávat jednotlivé příčiny kraválu, armádu bubnů a trubek… a už je i vidím. 
Přichází divoce máchající vlajkonoši s barevnými zástavami, jakožto předvoj polonahých tanečnic. V patách jim kráčí hudebníci mlátící, nebo foukající do nástrojů v rytmu Samby. Proplétám se davem a jsem unášen podívanou na natřásající se hýžďata a vlnící se boky. O dalším už nemluvím, jelikož mi vyschlo v krku. Znovu mávám na Zdeňka, tentokrát s úmyslem zavčas opustit satanův průvod, než přijdu o rozum.
„To bylo něco,“ s očima na vrch hlavy kopnu do sebe téměř na „ex“ dobře vychlazené pivo. 
„Nádhera, bohyně,“ přichází odpověď z druhé strany stolu. 
Argentinci se jednoduše umí bavit. Není se čemu divit, mají slunce, hory, moře, víno, velikou zemi a nádherné ženy. 
„Proboha, já už chci domů!“
Pro teď, ti skutečně dávám sbohem, nebo spíš „alivedérči Ardžentííno“, ale slibuji ti země nádherná, že zanedlouho znovu pošlapu po tvé půdě.
Epilog
S Novým rokem odšpuntujeme další expedici někde ve stratosféře nad atlantickým oceánem. První lezecké juchajdů povede přes Fitz Roy, kde si dáme zahřívací kolo na přivyknutí pekelnému počasí. Pak se stočíme ještě více k jihu, k plavbě po antarktických slaných vodách za odlehlým, … ale víte co, počkejte si.