Garhwal, Mt. Meru - 6 310 m n. m.

• S stěna - pokus o prvovýstup
• Spolulezec Filip Šilhan
• Červenec 1997

Velké himálajské nic
Ve dnech 9. 8. až 8. 9. 1997 probíhala expedice Garhwal'97. Cílem byl prvovýstup jihovýchodní stěnou Mt. Meru (6 500 m n. m.). Členy expedice byli Marek Holeček a Filip Šilhan. Dne 2. 9. byli přinuceni v důsledku nepříznivého počasí svůj výstup ukončit ve výšce 6 000 metrů.
Když jsem si před lety prohlížel fotografickou knihu indického Himálaje, zarazil mě jeden snímek, ke kterému jsem se musel stále vracet. Proklatě vyzývavá západní stěna Bhagirathi III. Časem jsem zjistil, že nejsem sám, koho ten pyšný kus žuly permanentně dráždí. Nezbývalo nic jiného, než dát dohromady expedici Garhwal '97. 
Řeklo by se - maličkost!
Chybějící předvařený hrách a fazole, které mně dělaly takové starosti, se z pohledu chybějícího Máry staly opravdu přepjatou malicherností. Vůbec, tu noc před odletem. Co se strhla ta veliká bouřka, která proměnila svět venku za okny v podivně se potácející lampiónový průvod, šlo všechno nějak divně. Mělo mě to varovat! Nad čtvrtou ráno mi třetí kafe trhalo vnitřnosti na úhledné cáry. Snažili jsme se udělat z bezmála třiceti kilových báglů nenápadné turistické batůžky, které by unikly pozornosti letištní váhy. Sice bez popruhů, ale přeci jen, před malou chvíli dorazily postele, stejně jako tropika. Respektive parodie na tropika. Nebylo pochyb, byli jsme pasováni na testující tým polotovarů a nedodělků. Ne, vůbec ničemu jsem se nedivil. Naprosto vyrovnaný, musel jsem dát Murphymu za pravdu: může-li se něco pokazit, pokazí se to! Ovšem, hned jsem se uklidnil dalším axiomem: nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Do odletu letadla na indické Dillí zbývaly ještě dobré tři hodiny. Tuny času…
Otevřel jsem pátý heineken. Nebylo pochyb, byli jsme v těch několika tunách ocelového šrotu s emblémem indických aerolinii několik stovek metrů nad zemí a brázdili nebeský oceán proti času směrem na východ. I s Márou. Ovšem již bez fazolí a hrachu, které jsme poté, co se v šest objevil Mára, jako že „co jé“ a „pohoda, vole“, nakonec stihli koupit, bez spousty dalšího jídla, stejně jako bez lezeček, skob, a co mě bolelo nejvíce - bez jednoho lana. Když nám na ruzyňském letišti ta ochotná paní zvážila batohy a vypočítala nadváhu, sami jsme pod argumentem čtrnáctitisícového příplatku ty věci vyndali. Spolu s nimi i další kus ideálů. Když jsme naposledy zamávali Dušanovi a jako kosmonauti navlečeni jsme v třicetistupňovém vedru nastoupili do téhle „rakety“, byly naše akcie v setsakramentském propadu. Koneckonců, nebylo to poprvé. Týden před odletem jsme neměli horolezecká víza, povolení na kopec, polovinu věcí, a Houbu, který si to na poslední chvíli rozmyslel. Zato jsme měli spoustu amerických dolarů na indickém svazu. 
„Snad s nimi budou alespoň dobře hospodařit,“ utěšovali jsme se. Každopádně byli jsme ve vzduchu a vlajka odhodlání vlála stále proklaté vysoko. Se šestou plechovkou se všechny myšlenky a prognózy věcí budoucích zřítily do propasti bezvědomí. Na rozdíl od nich. dosedlo letadlo tiše na indický asfalt. Psal se šestnáctý srpen.
Prvních několik dní shořelo v tom nesnesitelném vedru jako staré noviny, kus zbytečného papíru. Ve zčernalých zbytcích se leskly vzpomínky, stačilo jen zlehka fouknout a rozpadly se na nekonečné množství nesouvislých útržků. Seděli jsme s Márou v základním táboře na tabovanské louce a přes ledovec pozorovali siluetu toho kopce, který jsme si dávno před tím oba pověsili doma na zeď. Bhagirathi III. Teď sedíme pod ním a dloubeme se ve vlastních myšlenkách jak v bolavém zubu. Sedět a koukat je tak jediné, co s tímhle kopcem můžeme dělat. Řekl jsem v bolavém zubu? Konečně jsem si vzpomněl na sen, který mi opakovaně vířil hlavou a pokousal pěkný kus mozku. Připadám si jako nějaký syčák, který chce podvést celou Indickou republiku, potahat za nos hrdé Gándhího vnuky. Přitom chceme jenom lézt v horách, odspoda nahoru, po skále, která patří tomuhle světu a možná ještě chlápkovi, co ho stvořil. Ale budiž. I když jim to On svěřil do opatrování a indičtí pěstouni stanovili svá pravidla, nikoho z nich jsme nepodfoukli.
Zaplatili jsme poplatek za kopec, přihodili pár stovek na ochranu přírody, dokonce poslali i ošatné styčnému důstojníkovi, ať nám nedělá ostudu, že jo, ale z povolení nakonec nebylo nic. Tedy jsme v základním táboře bez povolení, na černo, a vize přelezení západní stěny Bhagirathi III je nám stejně vzdálená jako když jsme seděli doma pod jejím plakátem. Vlézt do stěny by bylo stejné jako vlézt na jeviště před hlediště plné styčných důstojníků z okolních expedic. 
„A to zase ne!“ nemusíme si s Márou vůbec nic říkat. Všechno je napsané v našich obličejích, stačí jeden krátký pohled přes rameno na Mt. Meru a je nám všechno jasné.
Na Meru Central, prostřední ze tří žulových špicí, se po jihovýchodním žebru drásal v roce 1992 tým tří Angličanů. Pouze do chvíle, kdy Dawesovi spadla bota. Takzvaně poslední kousek. Prvovýstup zůstal nedokončený, stěna nezlezená, a teď jsme se po pěti letech pod ní objevili my. Nicméně, historka o Dawesově botě je jediné, co o téhle šestapůltisťcimetrové hoře víme. Není to mnoho, ale na druhou stranu, není to ani málo. 
„Oko vidí, není přeci…,“ pískáme si s Márou tu sebevědomou internacionálu všech generálů před bitvou.
Mezitím v kamenných chýších pod námi, vlasatí habakuci pokuřují hašiš a prd se starají o naše problémy. Posílat jeden kouřový signál za druhým velkému Šivovi, který bydli tam nahoře, na vrcholcích okolních hor, je jejich jediná práce. 
„Všechny nás chrání, všem nám dává,“ drmolí jejich ústa, zatímco kolem jejich vchodů proudí jedna komerční expedice za druhou. I s oficiálním dozorem, pravda. Mohli jsme snad ujít jejich pozornosti? Dva chlápci s třemi nosiči, co prohlašuji, že jdou na trekink. 
„Dva dny je limit pro trekink! Potom, vašnosto, viděl jsi už příliš mnoho. Běž zase chvíli utrácet dolary dolů do údolí, za laciný hotýlky a nezávadnou vodu, mačkej se ve stařičkých autobusech, kde každou chvíli někdo zvrací z vedra, z prachu a ze špíny…,“ tak zní neoficiální varováni! Proto se plížíme nocí jako zloději kuřat. Klopýtáme po suťovisku, sykáme bolestí a námahou, hlavně nepřevrátit ani kámen. S každým dutým zvukem, který se vznese do černé tmy, nám přejede tupá břitva po krku. Třeskot vysypaných skob mě stál několik dalších šedivých vlasů. 
„Proboha! O tomhle jsem snad jenom četl,“ bleskne mi hlavou, když vidím Márovu tmavou siluetu s obrovským batohem, ze kterého trčí dvě zabalené postele. Noční mlhou se prokousává úplněk, démonická atmosféra stvrzuje naši pašeráckou misi. Chlápkové, co po půlnoci pohřbívají dva obrovské pytle mezi kameny morény. Musel jsem se ušklíbnout při té představě zakopávaného materiálu. Pohřeb za padesát tisíc. Podáváme si kameny, jako kdyby to byly odjištěné granáty. Dva magoři v Himálaji. 
„Jó, ono to s tím duchovnem nebude tak horký,“ pomyslel jsem si. Indové v zrcadlových brýlích vsadili poctivost svých svěřených kopců, my do banku přihodili kus našich životů. Zlatá kulička osudu vysmívající se všem zákonům pravděpodobnosti, se labužnicky převaluje z jednoho chlívku do druhého. 
„Bingo, bingo!“ už vidím ty šťastné obličeje vysmátých výherců. Naše karma, jak by řekli osvíceni rastamani z plechových chýší, zavířila rychlostí bubnu automatické pračky. Při čaji ještě probíráme všechny možnosti, předvídáme příští chlívky kuličky osudu. Jak bychom mohli! Raději jdeme spát, a já se ve snu s lyžemi na vratkých nohou řítím proti skokanskému můstku. A potom padám, padám,… Potlesk se nekoná.
Naproti přes údolí, na nandadbanských loukách jsou usazení Angličani. Zrovna berou čaj o páté a probírají ty jejich možnosti. Volné přelezení španělské cesty na severozápadní pilíř Bhagirathi III. Tiše jim závidíme tu jejich pohodu a nenucený klid. Žádné noční bojovky, žádné výčitky svědomí, materiál krasopisně rozložený před velkým společenským stanem. Úhledně sešikované frendy, hezky podle velikosti, armáda karabin a skob, originál postele - přirozeně i s popruhy,… Připadáme si jako delegace prvobytně pospolných malorolníků na zemské národohospodářské výstavě v roce 1918. 
„Pánové, slyšeli jste někdy o Zátopkovi, co běhal v holínkách a vyhrál olympiádu?“ chtělo se mi říct, ale překousl jsem to. 
Ale co, teď již sedíme v základním táboře pod Meru, kam jsme přeci jen všechen ten materiál nakonec dostali. Zrovna jsem se obíral myšlenkou, že spíše než batoh s matrošem vláčím vlastní rakev, když Mára při třetí otočce poznamenal: 
„Tady se jenom nosí a vůbec se neleze!“ 
Na lezení jsem fakt nepomyslel. Do čerta! My jsme sem přeci přijeli lézt! K našemu původnímu záměru nás vrátí masivní stěna Meru. která se prsí přímo před námi. Lezení. Tohle slovo tady snad ještě nepadlo, a přitom zlatošedý granit přímo svádí k pohlazení. Pěkně nohu do trhliny, ruce přeberou ostrou lištu a dlouhý šáh do sokola. V šesti tisících metrech nádherný a neopakovatelný zážitek. No tak zpátky do reality. Do sakra neveselé reality! Ta krásná žulová stěna naproti přes údolí se zdá být na dosah, řekněme, co by kamenem dohodil. 
„To bys byl s dvěma kilákama mistr světa,“ suše poznamenává Mára a má pravdu. Než se dotkneme skály, budeme muset přejít ledovec a sfouknout minimálně tak kilometr sněhové stěny. Už aby to bylo, jsme oba netrpěliví jako školáci před prázdninami! Jó prázdniny, to bude to správný slovo!
Popíjet čaj s bonbonem, v půl třeli ráno, v pěti tisících metrech má prostě něco do sebe. Otvorem ve stanu bloudím očima po zachumlané obloze. Nikde ani hvězda, ani náznak společnosti, nikdo tam nahoře není. Tak tedy myšlenky putuji domů, tam kde všichni známí i neznámí třeba právě snídají. Propečený rohlík a bílé kafe, anebo perník a kakao. Otevírají se první kavárny, objevuji se první hosté. Čerstvá káva a noviny Nespěchají, nohu přes nohu. zvolna nakusují nový den. Třeba jsou to novináři, anebo ještě jinak, spisovatelé, co venčí svou múzu. svou inspiraci… Někde vzadu za našimi hlavami se opět vypáral kus Shivlinku. Vlastně to začíná úplně stejné jako letní bouřka. Se zapraskáním hromu, řítí se halda kamení dolů po skále, aby se s prásknutím rozstříkla o ledovec. Prásk! Počítám rolující kameny, jak si lehají do sněhu. Taková dobrá, voňavá káva… Probudili jsme se do rána vybledlých iluzí. Respektive ani ne tak vybledlých jako nekonečně bílých. Když jsem rozevřel stan, zažil jsem úplně navlas stejný pocit jako v devadesátém druhem v Coloradu. Tenkrát to říjnové ráno jsem dlouho zkoumal ten klidný, vánoční obraz za okny a stále jsem si nedokázal dát do souvislosti minulý, prosluněný den plný koupání a propocených triček s dvaceti centimetry čerstvého sněhu. Historie se opakuje, pouze s tím rozdílem, že je srpnové ráno. Nádhera, naprostá nádhera míšeňského porcelánu a vánočního cukroví! Z nebe se stále sypal nový sníh, a jedině on to byl, koho bylo možné vidět. Byli jsme dokonale zabaleni do šedivé clony. Vyčural jsem do sněhu ironické „victory“ a vlezl zpátky do stanu. Spíše do svatyně. Znáte snad lepší místo pro meditaci než měkké, sladce žluté přítmí stanového plátna, o které tiše šusti sníh? Jestliže existuje konec světa, potom stanujeme právě na něm. Dovolená na konci světa, to v reklamním letáčku nebylo. Většinou se lidé předhánějí v odstínu opáleni a trumfují se barevnějšími fotografiemi. My vidíme pouze konec světa, respektive nevidíme, protože právě na konci není nic k vidění. Je to silvestrovské překvapeni hor, kterým se v téhle části světa neřekne jinak než garhwalský Himálaj, a které si pro tuhle sváteční příležitost natáhly svatební závoj. Jenom se divím, kde je ženich. Jsme to snad my s Márou? Panáčkové v černých fráčcích, dvě štěnice zakouslé do bílé šíje elegantního Shivlinku. Zdá se to být veselka jak se sluší a patří. Muziku zdarma obstarávají padající laviny sněhu a kameni. S frkotem a hřměním se rozmáznou o ledovec, vděčný potlesk se vrací ozvěnou z vedlejších údolí. Tak snad jedině ty svatební koláče chybějí. Kolik jen partiček a horských pašáků dočasně obydlelo konec světa? Zatímco jim hlavou táhly podobné filmy, čekali na svou naději. Co to vlastně je, tahle „naděje“? Vyhlídka na ukojení touhy, potřeby, či snad čekárna na splnění snů? Potom tady čekáme společně s Hitlerem, Stalinem, stejně jako s Magellanem a Kolumbem. Můžu vidět opilce Londona i Kerouaca, a bodejť by ne, támhle sedí Mallory s Irvinem. A už vidím i naše - Psotku, Becíka, Šmída,… něčemu se smějí. Snad mně? Nám? 
„Šlaka, koho zajímá tenhle odstředěný proud vědomí,“ vracím se na zem. Každý se přeci vezeme v tom svém proudu a máme dost starostí s vlastním kursem. Občas, na vysoké vlně, na zpěněném hřbetě, chvilku před pádem do hlubin zahlédneme ostatní - ty, kdo se topí, i ty se snítkou vavřínu v zubech. Ach, tyhle touhy, kterým tak často říkáme potřeby, které ukájíme jenom proto, abychom zjistili, že to ještě nebylo ono. Snad víc, nebo výš, dál anebo směleji! Ano, rozhodně směleji! A kdy jindy, když ne teď? Dostavili jsme se na tuhle svatbu s pugétem skob a nýtů, a ty nám tu dcerku dáš, vid světe? A když ne. vezmeme si ji sami!
Zatím tedy ležíme ve spacácích a posloucháme to nebeské staccato. 
„Zítra se vyjasní, určitě zítra!“ line se naděje ze zapadané svatyně vysoko v Himálaji.
„Jak ti je, parde?“ ptám se Máry třetí den pobytu v tom vysokohorském sanatoriu, kde se kyslík podává jako homeopatika - také tak naředěný. 
„Ptal jsem se, jak ti je?“ nenechám se jen tak lehce odbýt. 
„Aha, to už jako mluvíš,“ konečné jsem rozpoznal za neidentifikovatelným skřehotáním lidský hlas. Povídá něco v tom smyslu, že docela dobře. Pokusil |sem se ohnout ztuhlý krk, abych si obsah té věty porovnal s výrazem v obličeji. Jenže vedle mě ležel někdo docela cizí. Oteklá, zarostlá tvář, popraskané rty, zapadle oči… Musel jsem si zvyknout na novou Márovu podobu. Vzájemně jsme se ujišťovali, že už ani moc nesněží, a že jsme jen kapánek přeleželí, trochu pohybu a bude zase dobře. Jen tak namátkou jsem otevřel průvodce, zrovna na stránce popisující příznaky výškové nemoci: 
„…postiženi si stěžuji na bolest hlavy, únavu, nespavost. Krátké, přerušované dýcháni se střídá s lapáním po dechu, bolest na plicích a v krku.“ Mára zase vykašlal kus husté kaše a odplivnul si do sněhu. Zajímavé, pomyslel jsem si, a četl jsem dál nahlas o těžších příznacích nemoci doprovázené otoky na plicích a na mozku. 
„…únava se zvyšuje, stejně tak bolesti hlavy, krku a hrudníku, ztráta koordinace, fantaskní představy, nechutenství, křeče. Noc je obzvláště nebezpečným úsekem pro prohloubení fatálních příznaků. Nejednou se stalo, že lékař se probudil a nalezl vedle sebe partnera mrtvého…“
Chvíli ve s Márou po sobě díváme a snažíme se jeden druhému vidět až do plic a do mozku. Přeci jenom čtvrtý den v 5 100 metrech v naprosté nečinnosti by nahlodal víru i japonských kamikadze. 
„Jdeme dolů!“ vzal jsem na sebe tu tíhu odpovědnosti.
Chůze by bylo příliš silné slovo pro druh pohybu, který jsme to ráno simulovali. Sotva jsme se konečně dobelhali pod čáru sněhu, začali jsme se smát jako šílenci. 
„Jé, podívej se na ten svůj ksicht. Jak nafouklej psí žaludek, taky tak koženej.“ No jo, ztráta duševní sebekontroly, psychický průjem, co jiného. Pozdě odpoledne se přeci jen ukázala Bhojabasa, osada na půli cesty mezi Gangotri a Tabovanem s jedním špinavým hotýlkem a několika kantýnami nasáklými přepáleným tukem. Sebrali jsme všechny zbývající sily a snažili se imitovat důstojnou chůzi. Přece nemůžeme vypadat jako kdybychom se vraceli od Stalingradu! Hlavně jíst a pit! Nosiči v prošlapaných vietnamkách, navlečeni ve vyběhlých tesilových modelech, povyspravovaných záplatami z režných pytlů, s otevřenou pusou zírají, jak do Máry padá sedmá tabulka čokolády. Popíjíme patnáctý čaj, a jako hřeb večera, kupujeme si jednu cigaretu. 
„Á, dva sáhibové na výletě.“ Nevím, co jiného by jim mohlo běžet v těch jejich od neustálých nákladů otlačených hlavách.
Boříme se po kolena ve velkém bílém oceánu a já vzpomínám na ty dva uplynulé restaurační dny v Bhojabase. Mhouřím oči před milióny jehel, které se odrážejí od ledovce a snažím se kličkovat mezi jeho trhlinami. S tím těžkým nákladem se probořím jenom dvakrát, ale vždy ještě stihnu včas rozpažit. Tak tedy konečně lezeni! Stěna nad námi, která se zdá byt pořád stejně daleko, i když už jdeme půl dne, vypadá jak ryba v aspiku - pěkné zaledněná a posypaná sněhem. Mára se vleče někde za mnou, krk opět nateklý, místo uzlin vlašské ořechy. Chvíli jsem moudře vraštil čelo, přehraboval se v lékárně, a nakonec na jejich rozlousknutí nasadil deoxymikoin. Na druhé straně ledovce jsem počkal. 
„Támhle?“ ukazuje Mára prstem nad naše hlavy na skalní ostroh. Cepín se poprvé zakousne do ledového hangu. Těch tři sta výškových metrů jsme se plazili až do večera. Akorát tak čas poskládat z několika desek břidlice obrazec postele, uvařit bramborovou kaši s předvařenými fazolemi a nastoupit na noční šichtu. Zvláštní, schizofrenní říše místních snů, ve kterých člověk stále někam jde (obvykle do kopce) a něco nese (nejčastěji kovadlinu), aby se ráno probudil s nataženými lýtky, totálně vyčerpaný. Zalepili jsme tu energetickou mezeru místními vločkami s trochou sušených datlí a rozinek a plni sovětského entusiasmu poměřili si ledovou stěnu nad námi. 
„Dvě tři hodinky a jsme tam,“ předpovídá Mára, jak zkušeným okem odhaduje vzdálenost k vysněženému prahu, ze kterého začíná konečné čistá skála. Po minulých zkušenostech raději mlčím a zadumaně si nazouvám mačky. Prvních pět kroků potvrdí moji zlou předtuchu, že to bude kapánek déle? Stylem deset kroků, zabořit helmu do sněhu, deset kroků, znovu… se po sedmi hodinách dostávám do závěrečné, tak sedmdesátimetrové, téměř kolmé pasáže. Máru schovaného za hranou není viděl, powerbarku jsem už snědl, skutečně už nebylo nic, co by ten konec oddálilo.
„Fakt nejlepší místo a čas začít se učit lézt kolmé ledy s jedním piklem a dvaceti kilama na zádech,“ problesklo mi hlavou krátce před tím, než jsem vypojil mozek a soustředil se pouze na přežití. Báječné dobrodružství! Jak tomu říkají? Adrenalinový sport? Lezl mi z očí a kapal z nosu. Frekvenci postupu jsem snížil na pět kroků a celou svoji existenci zavěsil na piraňu. Nikdy v životě jsem nevěřil ničemu víc než právě tomuhle zubatému kusu železa. Jeden chybný krok a člověk sviští tou skluzavkou dolů. A vracejte se zase těch sedm set metrů nahoru! Jó, humor, ten mně zbyl. Zvlášť když jsem se prokopával vrcholovou převějí. Přebral jsem díru v ledové zácloně na spoďáka a piklem se snažil odhrabal dalších pár čtverečních centimetrů. Konečně! Svalil jsem se na sněhový hřbet jako na koně. Máru stále nebylo vidět. Obhlížel jsem situací. Několik metrů vyfoukaného sněhu přilepeného ke stěně. Víkem od ešusu jsem začal kopat záhrab. Čím dál víc připomínal hrob.
Houstnoucí šero prořízlo hekání a nářek. 
„File, Filku!“ 
S tahacím báglem a dvěmi postelemi na zádech, připomíná Mára nějakého zvláštního brouka, nastřeleného do šedivého polystyrenu. Není čas na podobné úvahy. Objevil jsem štand našich předchůdců a spouštím Márovi lano. 
„Cvakni se na to, parde!“ řvu na něj. Vím, že nechroptí Mára, ale jeho tělo. Stroj, který se zadřel, ale ještě nedošel benzín. Poslední metr. Šeredně jsem se lekl. Tvář ve fialové kapuci, do které se koukám, má modrošedý nádech. Je to hodně stará tvář. 
„Proboha, parde! Honem do spacáku, žrádlo, čaj…“
Všechno ostatní přikryje milosrdná noc. Milosrdná tím, že se nemusím do toho obličeje koukat jako do zrcadla, dnes milosrdná dokonce i svými anfetaminovými sny. Snídané je tak odporná, že ji ani Smrťák nedojí. Nevadí, posnídáme několik délek celozrnné indiánské žuly, přikousneme pěkně křupavý ledík… Navlékáme na sebe optimisticky matroš. 
„Tak jdu!“ 
Spolu s tím povelem spadla první vločka. Vzápětí druhá, padesátá, tisící, v minutě hustě sněží a všude okolo se zatáhla šedivá opona. Takže honem všechno dolů a uklidit. Spěcháme, sníh je mokrý a rychle taje. První jsou promáčená lana. Spěcháme příliš. 
„Do hajzlu, to bych blil, to bych blil!!“ řvu do prázdna a tluču hlavou o žulový balvan. Naštěstí jsem si ještě nesundal helmu. Právě mi z dohledu zmizela levá goretexová rukavice, kterou jsem si neopatrností shodil do údolí. 
„To je průser,“ shrnuje situaci Mára a začíná zase rozmotávat lana. Chvíli nechápu, co po mě chce. 
„No co chceš dělat? Slaňuj pro ni dolů!“ cpe mi před obličej osmu. Nedůvěřivé zírám do mlíka pode mnou. 
„Jako dolů?“ opakuji prostoduše, to snad aby řeč nestála. Obhodíme smycí zamrzlý kámen, a já si vzpomenu na Dawese, kterému možná z toho samého místa před lety spadla bota, a je mi hned veseleji. Devadesát metrů si z promáčených lan stříkám vodu do obličeje, když se neuvěřitelné stane skutečností. Na skalní římse leží má rukavice. Ano, krásné okamžiky života!
Zbývá pouze několik hodin jímarováni, ovšem se dvěmi rukavicemi se každé utrpení zdá trapně zveličené. Mezitím Mára rozložil postele a navlékl tropika. Test byl zahájen! Z toho vlhkého balíku slyším Máru hučet něco v tom smyslu, že je celý mokrý. Být cynikem, řeknu, že se alespoň opláchne.
Namátkovou kontrolou jsem zjistil, že jediná suchá místa mého oblečeni jsou zadní část slipů a kus trička. Rezignovaně jsem se uložil do vody vedle drkotajícího Máry a podstoupil studený zábal. Kdepak, priznic je priznic! Bylo půl čtvrté. Do svítání zbývalo nějakých jedenáct hodin. 
„Dejcháš? Dejchej, dejchej kámo!“ vzájemně se povzbuzujeme.
Po několika hodinách znám celý rod Holečků, jejich štědrovečerní menu, stejně jako knihovničku a oblíbené kompaktní disky. Probrali jsme už také všechny druhy piva a pražské hospody, byly za námi i ženský, co zůstávalo, byla hrozná zima a spousta času. Výborné místo pro psychoanalýzu! Minula nakypěla do obludného rozměru a hodina se stala nedohlédnutelnou dějinnou érou. Opravdu fešný hrob s ideálními rozměry. 
„Alespoň ještě jedno svítáni,“ škemral jsem po osudu. Společně s prvním náznakem světla jsem v mokrém balíku vedle sebe zahlédl i Márovo oko, jak Šmíruje oblohu. 
„Šlaka, tady se stárne nějak rychleji,“ povídám, když konečně vyleze celá jeho hlava. Ne, nemůžeme se smát, úsměv nám mění seschlé a popraskané rty na krvavý šrám posazený ve vybledlé parodii na obličej. Přesto se smějeme. 
„Taky sis mohl na ten ksicht namalovat něco hezčího.“ Co to je, takováhle směšně malicherná bolístka.
Je rozhodnuto! Oči se již nedívají nahoru, automaticky se stáčejí do údolí. Malátnými pohyby balíme, ovšemže jen to nejnutnější. Ve sněhové hrobce nad námi zůstávají postele stejně jako jedinečná tropika. V testu šeredné zklamaly a jejich výrobci přežili pouze díky nepřítomnosti. Svůj konec zde našly skoby i frendy. Je nám jich líto, ale můžeme si ještě dovolit lítost? Po třech slaněních je jisté, že lítost je to poslední, co potřebujeme. Rveme si do krku třetí powerbárku ve snaze udržet se alespoň při nějakém výkonu. 
„Hosana,“ oceňujeme bytelné štandy po anglických předchůdcích. Dva eloxové nýty, skoba a pevné smyce. Pravděpodobné neměli tak naspěch jako my s Márou. Posledním mementem ve stěně jsou lana. Prostě už nezbyla síla je stáhnout. 
„To už slezeme, uvidíš,“ dodávám odvahu Márovi i sobě. Konečné došlo na to lezení po skále! Jenže nějak nás netěší, dalo by se dokonce říci, že ho máme plné zuby. Posledních sto metrů jedeme dolů po zadku. Ať se práší za kočárem… Ani jsme neřekli „arrideverci“, táhli jsme se po ledovci jak spráskaní psi, hlava se klimbala na zvadlém krku, levá noha se mechanicky posouvala před pravou a obráceně, občas naskočil i mozek a s ním myšlenky, které říkaly: je po všem! Z velkých, ambiciózních šartimilů zbyly dvě schlíplé trosky, svatba se nekonala. Moc toho nenamluvíme, nějak jsme ztratili nit a ne a ne ji najit. Každý z nás se brodí v myšlenkách jako ve spadaném podzimním listí, zamyšleně civíme do ešusu se stydnoucím čajem.
Jsou vítězství a jsou prohry. Nicméně jsou i prohry, které mají svá vítězství. Jsme s Márou dole, máme všechny prsty, ruce i nohy, takže můžeme dál, výš, a určitě směleji! Zbývá tedy otázka, zda-li tam někde nahoře nezůstal rozum?

Sponzoři expedice: ČHS, CCS, Sportive Jablonec, Rivory Joanny, Alae Lupuli, PowerBar. Mammut Šťáva, Hudy Sport, Vitana

Napsal: Filip Šilhan, 1997