Patagonie, Escudo - 2 600 m n. m.

• Cesta „The Dream“
• První opakování
• V stěna – 6b A4+
• Délka výstupu 1 200 m
• Vylezeno za 20 dní alpským stylem
• Spolulezci Tomáš Rinn a Tomáš Sobotka
• Leden - Únor 2001
• ČHS udělil čestné uznání

Patagonia - Never more!

Sedím naproti Houbovi v nalejvárně u Kosti ve Žlebu a společným úsilím přispíváme našim barvám k lichotivému prvenství v průměru vypitých piv na hlavu.
Koho vezmeme jako třetího? Kořala říkal ať vyzkoušíme vzít Chobota, že tam získá ostruhy. Nojo, ale vždyť nemá žádné zkušenosti z hor, kromě vysluněného Qalida. A také v životě nebivakoval ve stěně! Víš co, Máro, leze na písku a já ho už delší dobu mám v merku, takže bych to risknul.
Na tenhle jasný Houbův argument se nedalo nic namítnout. Tak jo, platí! Cinknou o sebe půllitry, kolem čtrnáctého ledna si dáme rande v Natáles.
O dva měsíce později dřepím v letadle, vedle mě ještě Tomajda neboli Chobot a pod křídly máme nabrán směr Chile. Pozoruju s mírným soucitem rozzářené oči Tomajdy. Jeho první let a první cesta do tramtárie právě začíná.
„Mám půl kila maglajzu, snad mi vydrží,“ hlesne Tomajda.
Kdyby jen tušil, že se právě řítí do pekla na zemi, které se tváří na fotkách jako lezecký ráj. Raději jsem si objednal dalšího henekena než odpovídat na takovouhle volovinu.
Takže potrženo sečteno, partička ve složení: Já (Mára Holečků), Houba (Tomas Rinnů), Chobot (Tomajda Sobotků) se vydala do chilské Patagonie na dobu neurčitou. Toť informace pro všechny věřitele, aby měli jistotu, že po nějakou dobu žádné splátky na jejich účet nepřijdou. Jestli vůbec.
Jako u všech vandrů do dálav, se vždy vyskytují předvídatelně nepředvídatelné průšvihy. Ten první nedal na sebe dlouho čekat. Hned při příletu na letiště do Santiaga, které jsem už minulý rok přejmenoval na Sanšílenágo, když jsem tam čekal tři dny v letištní hale na odlet bez jediné pesety a monitoroval každý nedojedený hamburger.
Batohy, které měly cestovat letadlem s námi, jaksi nedorazily. Čokoládová slečna za přepážkou s milým úsměvem a koketním výstřihem nám sdělila, že přílet naší bagáže můžeme očekávat už zítra – takže jupí pohoda.
Navlečení ještě z promrzlých Čech jsme vystartovali z haly do třicetistupňového vedra pro naši druhou bagáž, která letěla cargo–érem. Chilští démoni s razítky nás okamžitě lehce uzemnili, jelikož po nás chtěli zaplacení cla. Máchal jsem jim před čumákem papírem vystaveným naším ouřadou a cítil jak se rozpaluji do běla.„Mám v těch tahačákách pouze bordel na lezení, nic k prodeji a tím i nic k proclení!“ Cha, omyl! Potřebné doláče, které měly sloužit na zaplacení povolení k lezení při vstupu do parku, byly nenávratně v řiti.
Po čtyřech dnech drkocání autobusem jsme s Chobotem konečně dorazili do Puerto Natales. Tady nás už netrpělivě vyhlížel Houba, který odletěl o čtrnáct dní dřív s Evžou vytvářet rodinnou pohodu. Jak se později ukázalo, povedlo se mu to docela dobře a v říjnu přijde na svět nová Houbička. Shledání na druhém konci světa jsme v rámci aklimatizace pořádně zavodnili naše těla místní cervezou.
Ráno nás bus Fernandez dovezl před brány parku Toress del Paine. Příjezd byl ve velkolepém stylu. Protože jsme nebyli šťastní majitelé permitu, byla naše snaha vzbudit u rangerů dojem západních trekerů docela marná a vzala za své hned při pohledu na našich 160 kilo výbavičky.
No, co se dá dělat, člověk necestuje 19 tisíc majlí jen proto, aby pak dřepěl někde v údolí a koukal, jak se mu nad hlavou tyčí granitové nádhery.
Plán byl jasný – nějak se dostat přes bránu, a pak co nejrychleji zmizet z očí. Věděli jsme, že v oblasti již operuje slovenská „exšpedícia“, označili jsme se tedy jako jejich nosiči. Fígl vyšel, sranda ovšem byla v tom, že naši slovanští sousedé použili podobné lsti. 
„Vraj dorazí skupina chalanov, ktorí privezú zaplacený permit.“ 
Takže po téhle informaci, kterou nám sdělil Mato Hoiger, používající místo interpunkce sousloví, kde opublikovat se dá jen „boha jeho“, začal zoufalý úprk do hor. Třeba to těm matějům hned tak nedojde. Představa, že se budeme muset při sestupu stejnou cestou vracet, nám byla v té chvíli na hony vzdálená.
První dny nás počasí nechalo pořádně namlsat. Slunce, mírný větřík, tyrkysové až kýčovité nebe, proti kterému se tyčily žulové monolity. Tak tenhle idylický obrázek dlouho nevydržel a celý zbytek vandru nám patagonský svět ukázal svou pravou tvář. Pěkné dny jsme využili převážně k vynáškám materiálu pod Fortaletzu. Když už jsme měli všechen matroš dotlačený do vykopané jeskyně přímo pod zdí, začali jsme zase všechno pře nášet pod jiný kopec – pod Torre Escudo. Důvodem našeho šejkování byl sníh a vichr, který z třináctisetmetrové Fortaletzi vytvořil sněhem hladce nahozenou zeď. Sen udělat prvovýstup touto stěnou zmizel zároveň s pěkným počasím. Nedá se říct, že by jihovýchodní strana Escuda nebyla zaflákaná od sněhu, ale při té bídě a pod tlakem utíkajícího času se nám zdála daleko příznivější. Toto údobí nazval Tomajda „soustředění“ lýtek.

Pro průstup stěnou byla vybrána americká cesta „The Dream VII A4+/ 5.10, 1 200 m“. Zdála se nám dost dobrá.
Náš čas se přiblížil, zbývalo už jen vyčkat než sleze sníh z nástupu a vystartovat vzhůru do žulového moře. Abychom si zkrátili čekání, vyrazili jsme do údolí pro doplnění jídla. Co čert nechtěl, po cestě dolů někdo nadhodil myšlenku zastavit se na jedno(!) pivo. Naše utužování kolektivu v místním pabu skončilo až při postupném zhasínáním lokálu, dávání židlí na ježka a při nehezkém povzbuzování provozovatelů, ať už vy padneme.
Třiapůlhodinová cesta do base campu měla pár technických zastávek. Ta nejdelší byla v lesíku, asi tak po hodině chůze. Houba, jakožto bývalý skaut, vysoukal ze své paměti poučku jak přežít noc v divé přírodě bez potřebného náčiní na spaní. 
„Uděláme hvězdici!“ zahřměl rozkaz do naprosté tmy a naše těžce unavené těla se skácela k zemi. Hvězdice, to znamená stočit se jako psi do klubíčka, přitisknout se zády a vyčkat na vysvobozující ranní paprsky. Toť jen pro vysvětlení, kdyby vás taky někde nečekaně přepadla tma.
Ráno, kromě kocoviny, jsme zaznamenali ještě jeden úlovek. Houbadlín z hosterie (kde se zouvalo) přišel v jiných botech. „Nike air trekking“ zářily novotou a seděly jak ulité. Otázkou bylo, jak se tvářil ten, na kterého zbyly staré Houbovy koženáče se žralokem.
Nastal den „D“. Sníh přes noc slezl, a to byl pro nás impuls pro rychlé nakýblování do stěny. Natahujeme po plotnách 120 metrů fixů, vzápětí hned lifrujeme nahoru v tahačákách 130 kg materiálu, jídla a 100 litrů vody. Večer se vracíme ještě pod nástup a zalézáme do stanů. Každému probíhá hlavou směsice otázek. Máme dost lan, jídla, vydrží počasí…
Ráno vyrážím s Houbou a natahujeme už v převislé stěně dalších 60 m. Tento sklon 5 až 15 stupňů do převisu, nás neopustí až nahoru. Večer rozbalujeme postele a uléháme do našeho vzdušného sídla.
Tomajda za námi druhý den jímaruje a vytahuje všechny fixy. Nikdo z nás ještě netuší, že je to poslední kontakt se zemí a Escudo se stane na dalších 21 dní naším domovem.
Jelikož bych se z toho obtáhnul, vypisovat tři neděle den za dnem, tak udělám průřez těch nejzajímavějších momentů, těch, které se nikdy z našich makovic nevykouří.
Od páté délky začalo tvrdé hákování kolem A4 s místy A4+ v americkém stylu. Pro přiblížení, co to znamená. Zatlučete skobku pár milimetrů a přesvědčujete ji, aby nepadala. Jinak že spadnete oba. Po tomto citovém vydírání musíte přesvědčit ještě sebe, že další založené jištění už bude naprosto betonový. No, a tímhle způsobem se šálíte třeba dvacet metrů, než konečně dáte něco, čemu se dá věřit. A pak teprve vyplivnete knedlík, který se nekompromisně usídlil ve vašem krku. Všechny posměváčky, kteří se vysmívají technickému lezení jako přežitku, posílám do háje. Je to něco, jako když lezete „Smyslů zbavení“ ve Žlebu nebo jako „Klekání“ v Teplicích. S tím rozdílem, že v té délce jste třeba osm hodin podporováni vichrem a sněhem.
Šest dní nám trvalo směšných dvě stě výškových metrů. Dolezli jsme až do místa s názvem Red Tower. Když jsem stál pod nástupem, tak jsem se tomu rezavýmu flíčku vysmíval. Teď mě polila hrůza. Ten flek, ta věžka, má 70 metrů!
Další den se stěhujeme o těch pár desítek metrů vejš, vytahujeme všechen matroš a bydlení vzhůru. Vypadá to asi následovně. Ten kdo je u štandu, kopulačními pohyby dopředu a dozadu se zoufale snaží pomocí kladky a dvou jímarů dostat náklad nahoru. Zbylí dva členové cirkusiády se jako živé protizávaží pověsí na opačný konec lana než je bágl a mizej pomalu do údolí, přičemž batoh jede nahoru. Musíte ovšem vzít v potaz, že tuhle šaškárnu děláte osmset metrů nad zemí na dvou nejtíkách průměru 8 milimetrů a dva cenťáky zavrtané ve skále.

V noci se zvedl urputný uragán. Začíná to s námi pořádně házet. Každej se dává na zaříkávání. Najednou mě vytrhne z klimbání řev nad hlavou: 
„Máro, doprdele, pomož mi, jsem vzhůru nohama“!
To je Houbadlín. Co tam k čertu dělá? Vždyť večer si pověsil svoji singlovku vedle naší postele. Odhrnuju tropiko a mžourám do tmy. Vichr se mnou lomcuje a s brutalitou mně mete sníh do tváře a spacáku.
„Tomajdo, doprčic, drž to tropiko!“ 
Konečně rozeznávám obrysy. Houba i se svojí postelí lítá v té bouři jako leporelo. Po půl hodině, za pomoci nadávek a všech svatých, postel ukotvujeme i zespodu. Ráno se probouzíme do sněhového království. Sníh proniknul úplně všude.
„Mám naprosto nadojený spacák,“ stěžuje si Tomajda.
„A kdo ne,“ spustím na něj.
Ponorková nemoc si začíná vybírat svou daň. Rychle si vyměníme pár svižných ranních pozdravů a začínám ohřívat ledovou drť. Ksakru, propálil jsem si spacák! Kolikrát se mi už povedlo vylít polévku do spacáku nebo při podávání jídla z postele do postele si opařit ruce. Přesto s vděčností jsem plnil úlohu šéfkuchaře.
Počas začal přitvrzovat. Na skále se objevují námrazy. Z lezení se stává boj o každý metr. Občas celý den proležíme v postelích, protože z nebe se s chutí sypou tuny sněhu. Začínáme ztrácet pojem o čase. Ta stěna snad nemá konec. Hergot, vždyť jsem už hladovej jako pes, unavenej až hamba. A co ten spacák, vždyť je zmrzlej na kost a goráče, rukavice, boty… všude voda. Když jsem minulý rok vylezl po dvanácti dnech s Filem a Dejvisem na protější Torres Central, říkal jsem si, jaký to je nářez! Copak je tím pádem tohle?
„Kolikátej den tady visíme,“ kouknu přitom na Houbu.
„Asi sedmnáctej, ne, počkej, osmnáctej den.“
To snad není možný, co je to za cizího chlapa, se kterým mluvím? Kousek zarostlého obličeje kouká zpod kukly, rty rozpraskané, tváře propadlé. Hned se podívám na Tomajdu…
„Kluci, vy vypadáte, kdybyste se viděli!“ proběhne mi hlavou. Zítra musíme mít vrchol nebo je po nás.
Jsou čtyři ráno, začínám vařit. Postavím kostku ledu do ešusu a čekám až se začne pomalu rozpouštět. Je strašidelná kosa a ta zatracená bomba nechce vůbec hořet. Dávám si ji do spacáku mezi stehna.
V sedm začínáme jímarovat do posledního místa, kam jsme včera dolezli. Na lanech je centimetrová vrstva námrazy.
„Kluci, dnes fakt až na vrchol, hlava–nehlava.“
Zhora na nás sypou kýble sněhu. Hrnu to vzhůru a připadám si jako ledoborec Lenin. Zatluču skobu a než stačím nasadit karabinu s žebříčkem, musím zase odhrnovat napadanej sníh, abych ji vůbec našel.
Tak, poslední délka za A3 a budeme tam. V hlavě nic jiného nemám, než skončit tohle utrpení. Teplo, jídlo a spáááát…
Je devět večer a já po třinácti hodinách chroptění stojím na hranici stěny a sněhu. Tak pro tohle jsem se trmácel tisíce kilometrů a škrábal mraky dní do vrchu! V tu chvíli je odpověď jasná – ani náhodou! Hážu naposledy lano na fix a přeřvávám vichr: „Vrchol!!!“
Nečekám ani na kluky a slaňuju k postelím. Jsem unavenej, promrzlej, žíznivej a mám strach, protože ještě není konec, pořád nejsme na zemi. Vytahuju úplně zmrzlej spacák a zalejzám do postele. Měl by se dostavit pocit vítězství, místo to ho však mám před očima jeden velkej otazník. Ještě přes 1 100 m stěny musíme slanit! Maminko, pro boha živýho, ať to dopadne dobře! Už nikam nepolezu, slibuju, a budu doma a budu pomáhat. Po dvou dnech stojíme dole na ledovci. Všude přibylo tři čtvrtě metru sněhu. 
„Jupííííí, tak to máme za sebouuuu!“ zařvu na celé údolí. Objímám Houbu, pak Tomajdu. Je mi do breku. Myslím, že oba pašáci na tom nejsou o moc líp. Mám pocit, jako bych se vrátil po deseti letech. Dělám po třech nedělích první kroky na rovné zemi. Já to snad zapomněl! Vždyť jsme pořád jenom viseli na špagátech nebo leželi v postelích, ani jedna polička kde by člověk udělal jediný krok. Stálo to za to?
Teď vím, že jo!

Text: Marek Holeček, Foto: Tomáš Sobotka

Chci ještě poděkovat všem, co nám pomáhali. Našim sponzorům Romanovi a Gabovi z TILAKU za to, že dokázali vyrobit bundy a gaťata z GORE, o kterých můžu s klidem v srdci říct – jsou dobrý, kluci!
Nesmím zapomenout na LANEX Bolatice, protože na jejich lanech jsme našplhali a naslaňovali kilometry. Po celou dobu dělala naprosto jasnou a tlustou čáru mezi životem a životem věčným – dík.
V neposlední řadě pak Kořalovi (Pavlovi Tomanovi) a jeho ÁDR designu za perfektní tahačáky, dále planetě HUDYsport, především Dušanovi Stuchlíkovi, Zbýšovi Česenkovi a Martinu Červenkovi. Ještě patří dík našim bafuňářům z ČHS, hlavně Standovi Šilhánovi. No, a na úplný konec patří velké poděkování všem nejbližším, kteří nám drželi palce.

Použitý materiál:6 statických lan 70 m, 2 dynamická lana 60 a 70 m, 25 friendů, 3 sady stoperů, 10 bilbiků, 10 rurpů, 6 skyhooků, 25 skob (nože, véčka), 50 karabin, 2 závěsné postele,3 tahačáky, k tomu ostatní běžný jisticí materiál a oblečení.