Karákoram, Amin Brak – 5 850 m n.m.

• Cesta: Czech Express
• Z stěna – 7b+ A3+
• Délka výstupu 1300m
• Vylezeno za 9 dní
• Alpským stylem
• Spolulezci: David Šťastný, Filip Šilhan
• Červen – červenec 1999
• ČHS udělil čestné uznání

Krajíc karakoramské žuly
Vylámali jste si někdy zuby? Třeba o kamínek v čočce nebo oři otvírání lahve piva? Anebo zcela prozaicky, vyrazili vám je židlí při hospodské rvačce? Zuby se také dají vylámet při zkoušce, můžete o ně přijít při pohovoru, prostě všude tam, kde hodláte uspět a tušíte, že to nebude zadarmo. Čím míň tušíte, tím větší a bolestivější ta zubařina může být. O nějakém Amin Brak peaku – žulovém monolitu, ztraceném kdesi v Karakoramu, jsme věděli ono známé příslovečné prd. „Nikdo na to zatím nevylezl,“ byla jedna z mála informací, kterou jsme o tomto bezmála šestitisícovém kopci měli. Aprávě tahle informace na nás působila jako krajkové dámské kahotky na šovinistu Haussmanna. Takže jsme drze zakrojili neznáma a s thymolinovými úsměvy se vypravili do Pakistánu.
Pilot v černých zrcadlových brýlích, co trošku připomínal Toma Cruise, sešlápl plynový pedál až k podlaze a jeho nablýskaný Boeing 737 se s kvílením odlepil od runwaye. Zvrátil jsem se do polstrované sedačky a zavřel oči. V hlavě mně ještě boučil nikotin ze dvou tahů startky, které jsem na Dejvovi vysoloval na letišti. Únava ve mně sladce malátněla. To je pocit! Všechen ten předstartovní chaos je za vámi, a vy sedíte v nebeském čalounění. Zase na cestě do Himálaje. Na setsakramentsky nejisté cestě, jen co je pravda. Jak je to dlouho, co jsme se odtamtud s Márou vraceli jako spráskaní psi? Ještě brzo ráno, v tom neurčitém okamžiku mezi tmou a svítáním, kdy jsem ležel na zádech a poslouchal Dylana vypočítávat jeho cesty, liboval jsem si jak jde tenhle odjezd hladce. Musel jsem se usmát při vzpomínce na hektickou noc před tehdejším odletem do Garhwalu, kdy ve dvě dorazily tropika a o dvě hodiny později postele samotné. Kdy jsme hodinu a půl před odletem dokupovali jídlo a potom všechny bágly přebalovali v letištní hale.
To jsem ještě netušil, že tento odlet se zas až tolik lišit nebude. Fajn, stihli jsme všechno. Dokonce dostat se na letiště v Ruzyni ještě před zavřením brány letu na Londýn a Islámábád. Dokonce i Mára dorazil! „To je váš vařič?“, zeptal se suše letištní zřízenec, který zpovzdálí sledoval,  jak Mára přebaluje batoh.
„Tak ten s vámi nepoletí!“ vyzněla definitivní tečka za vášnivou debatou v bezpečnostní kanceláři. Ty otylé pány v tmavém tvídu nezajímalo, že je to vařič benzínový, navíc prázdný. Byl cítit benzínem a v poslední době spadlo příliš letadel na to, aby dovolili cestovat prázdnému benzínovému vařiči do pakistánského Islamabádu. Marně jsem argumentoval, že na tom vařiči závisí naše příští dva měsíce v Karakoramu. Zajímalo je to asi jako hladomor v Súdánu. Matně si vybavuji Marousovu poznámku o tom, že co člověka nezabije, to ho posílí…..
Ani ne za osmačtyřicet hodin jsme už seděli v dočista jiných sedadlech (o poznání míň polstrovaných) na docela jiném kontinentu (o poznání míň organizovaném). Na střeše toho autobusu s hrdým označením „de lux“ cestovalo sedmdesát kilogramů naší bagáže plus tři bágly. Uvnitř, kromě pětačtyřiceti Pakistánců, jsme trčeli my – Marous, Dejv a já. A potom něco nelíčeného nadšení a několik kilo optimismu. Zlost z nekonečného čekání na vydání carga, vedro, dusno a absolutní svinčík, to vše zůstalo v orgastické Rávalpindí. Expedice v tu chvíli připomínala nějákou adaptaci oslavné epopeje života, režírované v šedobílé mase prašných údolí, kterými se klikatila rozdivočelá řeka Indus. Visuté mosty a byrokracie kontrolních stanovišť. Odkud, kam, kdy a proč jedete. Tlustá ohmataná kniha nabitá nikdy potřebnými údaji. Koho kdy bude zajímat, že přes Raikotský most přejel 20. Června léta páně 1999 Marek Holeček s druhy? Nebesa! Po devatenácti hodinách autobusového očistce konečně Skardu, výchozí městečko všech expedic v této části Karakoramu. Komerční i společenské centrum, i když největším odvazem je zde tak maximálně konvice zeleného čaje. Potřebujeme doplnit jídlo a sehnat náhradu za chybějící vařič. S prvním nebyly nejmenší potíže. U apatických obchodníčků s kruhy pod očima lze koupit naprosto vše. Od pomerančové marmelády až po mleté hovězí v pikantní omáčce. Do stěny jsme se rozhodli jednoznačně pro plyn. Ještě, že máme plynový hořák! Vousatí vydřiduši na bazaru už spadají do jiné obchodní kategorie. Jejich obchodní strategií je náruživě aplikovaný slogan: Urvi co se dá. Za jednu plynovou bombu chtějí sedm dolarů. Při vyslovení té sprosté částky se jim ve tváři při tom nepohne ani jediný sval. Alláh proti nekompromisní sekeře trhu, proti poměru poptávky a nabídky, proti drsnému byznysu pravděpodobně nic nemá. Starý protřelý vykuk s plstěnou čapkou na šišaté hlavě nám podal deset otlučených kártridží a s blazeovaným úsměvem si do kapsy narval našich sedmdesát dolarů. Zbývá dokoupit benzínový vařič  do basecampu. Při pohledu do místních kramářství se zdá, že by to neměl být problém. Chcete velký, střední nebo malý? Dvouhořákový, anebo se panstvo spokojí se singlem? Žádný problém.  Tato dvě slova prolnutá v okřídlené rčení jsme měli slyšet ještě desetisíckrát. U prvního vařiče nechodil píst, druhému netěsnila nádrž, třetí neměl kompletní trysku, atd. Žádný problém. Márovo dvouroční působení na postu podvedoucího přineslo své ovoce ( ostatně, do tlustých policejních knih se podpisoval s hrdostí jako manager). Stali jsme se majiteli dvouhořákového vařiče v bleděmodrém provedení. Všechny ty krámy jsme narovnali do jeepu, který nás měl odvézt  do údolí Hushe, výchozího místa pro Amin Brak. K naší bagáži postupně přibyly pytle s moukou, několik krabic, dvě fošny a dva pasažéři. Ale co, čert to sper. Co na tom, že tenhle jeep měl být jen pro nás, jakožto jediné platící pasažéry, hlavní je, že konečně jedem. Čala, čalo, jak vyvolávají pakistánští autobusáci….
Když člověk, tedy ten ze západní  poloviny zeměkoule, projíždí tímhle horským divokým krajem, nemůže se zbavit dojmu, že okolní scenérie je pouze tapetou jakéhosi dávno ztraceného ráje. Trnul jsem, že se ta drapérie každou chvíli odloupne a do reality vyhřeznou obvyklé obrázky, tedy ty, na které je člověk zvyklý: spěch, povrchnost, pokrytectví a láca, neupřímnost a závist,…časovky toho nekonečného přespoláku za úspěchem, uznáním a penězi. Zní to až neuvěřitelně na konci 20. Století, ale v těch kamenných vesnicích roztroušených po horských údolích se stále platí oplátkou a odměňuje úsměvem. Hned první večer v Kande, kde jsme se ubytovali v hotýlku s hrdým názvem „K2“, v malé comře spoře nasvícené kerosinovou lampou jsme se dohadovali, jak dlouho může tento svět odolat tomu našemu, nepoměrně dravějšímu.  Kdy se tady, na plochých hliněných střechách, na kterých se suší snopy ječmene a vyloupané meruňky, kde se přebírá čočka a roztlouká pšenice, kdy se objeví první talíře satelitů? Kdy rodinné sedánky a vyprávění nahradí nikdy nekončící seriály o životě, o „opravdovém štěstí“.  Kdy se v rodinách natrvalo usadí Brandonové a Dallasové? Kdy vedle jednoduchých domků vyskládaných z žulových kamenů a spárovaných blátem vyrostou první betonové skelety hotelů nadnárodních společností a kalendářově kýčovité rezidence, dokonale aseptické pro budoucí turisty, lačné po divočině, po špetce opravdovosti? „Za zbytky duševní pohody rovnováhy,“ bude hlavní motto reklamního katalogu. Trhák sezóny! Jak jsme projížděli po visutém  dřevěném mostě, zavěšeném na dvou ocelových lanech, před sebou kulisu rozeklaného Karakoramu, ptal jsem se sám sebe, v jakém Jiříkově vidění musel být Marco Polo a vůbec všichni ti první pionýři neznáma a dobrodruzi  s toulavou duší. Musel jsem se usmát při představě zápisníků plnících se „nevídaným“. Ať už byly motivace  někdejších cestovatelů jakékoli, myslím si, že nikdy víc než dnes nepřestalo platit: být svědkem mizející kultury a na zlomek času s ní tiše splynout.
Pěšina, po které jsme zvolna splývali s pětadvacetikilovými batohy na zádech, začala prudce stoupat. V ten moment jsem zapomněl na abstrakci a začal se prát s realitou. Přede mnou se míhaly Dejvovy paty. Kdesi za mnou supěl Marous. Bylo časné ráno,druhý den vynášky do basecampu.  Našich pět nosičů bylo už bůh ví kde. Nesnídali jsme. To prý abychom dříve vyrazili. Zatímco naše plíce filtrují tu trošku kyslíku a žaludky se protáčejí na prázdno, kroutí se jako žížala na prudkém sluníčku. S velikou dávkou přesvědčivosti hrajeme ryby na sucho.  Alespoň hlt vody!  Kdyby byl člověk v horách poprvé měl by na nějákou tu chybu právo, ale když je zde po několikáté?  Člověk může být v horách po tisící a vždycky udělá nějákou další oslovinu, říkali jsme si s Márou a pokoušeli se spolknout ten  suchý knedlík v hrdle. Naši nosiči si zpívají a pohvizdují, ti za nic nemůžou. Jsou to prostí, otevření chlapíci, kteří si vydělávají na živobytí v této drsné krajině, kde přes polovinu roku leží sníh a led. Jak jen jsou opravdoví, s životy čistě natištěnými na svých tvářích. Jusuf se zkaženými zuby od nepřetržitého cucání bonbónů, Mahdí s úsměvem schovaným pod kšiltem ošuntělé čepice kubánského nadhazovače baseballu, Ibrahim s kytkou protěže za uchem, Abdul, co každou chvílku zahaleká  nějaký  pakistánský song, i mladičky Hakim s nesmělým úsměvem, ale dvakrát tak živýma očima. Na dva dny jsme se stali kamarády. Ne přáteli, ale kamarády, kteří spolu sdílejí společný čas i prostor. Navzájem jsme se zkoumali a snažili se odhadnout, co v nás je. Jací jsme lidé. Upřímní a srdeční, anebo falešní hráči, kteří své brouky na mozku či na duši maskují úlisností, nebo naopak arogancí. Znakovým esperantem si vysvětlujeme střípky našich životů. Teď si vykračují někde daleko a vysoko nad námi. Pětkrát třicet kilo na jejich zádech jakoby nebylo. Zato Marous má v obličeji výraz burlaka na Volze. Dejv už shodil batoh s tím, že se pro něj později vrátíme. A najednou se za zatáčkou objevil – žulový pancíř západní stěny Amin Braku, ještě ponořený do stínu. S otevřenou pusou pátráme po prvních liniích, po nějakých poruchách, policích. Nezdá se, že by tam bylo moc sněhu. Alespoň z téhle dálky vypadá stěna docela čistě. Jenže potom si vzpomeneme na otrávené tváře pěti  jihokorejců, které jsme potkali dole nad vesnicí. Po několika týdnech se vraceli s nepořízenou. Prý: mizerné počasí. Na náš pozdrav zamumlali něco nesrozumitelného a se sklopenými tvářemi šlapali mlčky dál, potopeni ve vzpomínkách. Nedivil jsem se jim, ten pocit dobře znám. Zase dychtivě a plni optimismu hledíme na ladné křivky západní stěny. Severozápadní hrana připomíná dívčí šíji a ta hladká střední pasáž….. Konec romantiky, zvedám batoh, vidím zase jen ty Dejvovy paty, potom už ani ty ne. Veškeré mé myšlenky ihned přetaženy černou clonou námahy……
Basecamp vypadá dobře. Sytě zelená vysokohorská louka posazená vysoko nad hlavním údolím. Za námi stojí kamenná hráz čelní morény, nahoře nad ledovcem se klene hradba žulových špicí s nejvyšším bodem – Amin Brak Peak. Naproti přes údolí stojí pyšná špičatá hora. Může mít tak půlšestého tisíce. Seriózní mixové lezení.  Nalevo od ní nás praští do očí dobře osmisetmetrová kolmá deska, takový yosemitský EL Cap v menším vydání. Lehounký přístup, navíc jižní stěna. Panenská! Přímo nad kempem se týčí třistametrová zeď, protkaná trhlinami a spárami. Naše oči vidí jen samé fantastické linie „Ty vole, a koukej támhle, ten járek, co vede do tý prstový trhlinky……“ Připomínáme zájezd Somálců v lahůdkářství, takhle jsme natěšení.  Vykrámovali jsme oba tahačky a začali třídit materiál. „Tys bral karabiny?“ ptám se Marouse. „Nééé, já myslel, že je máš ty.“ Koukáme na sebe, potom na stěnu, potom na ty tři karabiny, které vlastníme, potom zase na sebe, potom na stěnu. „Hmmm..“ Co víc se v takové situaci může říct? Nakonec jsme našli ještě dvě expresky, takže to nebylo tak dekadentní, jak to zpočátku vypadalo. Nasáčkovali jsme jídlo na patnáct dnů. Jako šéfkuchař výpravy mám proviant pod kontrolou. „Ještě trošku rozinek, něco sušeného banánu, Trák, lehounce cukříku, sušenou švestku…,“ snažím se vykouzlit z vločkové kaše kulinářský zážitek, přestože vím, že nikdy to nebude víc než vločková kaše. Hotovo, zabaleno. V basecampu stojí dvě oteklé, šedivé potvory, prasata, pořádně vykrmená. Budeme je vláčet tam nahoru, smýkat je po sněhu i po žule, budou nám rozdírat ramena i ruce, tisíckrát je proklejeme, možná do nich i párkrát kopneme, to vše víme a přesto do toho jdeme znovu a znovu. Zvláštní druh psychického masochismu. Kluci ještě sedí u improvizovaného stolu vyskládaného z rozmlácených kusů šupinaté břidlice a dokuřují poslední cigáro. Poslední před vynáškou, to aby plíce pocítily tu rychlou změnu a fungovaly. Srkáme čaj. Kdepak, pít se musí. Nakonec už nezbývá než se naskládat do popruhů a zvednout tu mrchu na záda. Klopýtáme nahoru po moréně. Pět kroků, nádech. Několik dalších hodin nic jiného neexistuje. Akorát frekvence se zrychluje a tempo snižuje. Čím výš na ledovci jsme, tím víc ze stěny vidíme. Dobrá jedna třetina byla schovaná za hradbou morény. Teď už věříme, že je před námi čtrnáct set metrů lezení. Shodili jsme ty bágly s divokou, lehce perverzní radostí. Docela pod úpatím. Houstnoucí tmou prosvítají dva žluté stany. Tak přece jen jsou tady! Dobře víme o koho se jedná. Však už v zimě jsem se snažil vydyndat na nich nějaké informace. Po několika měsících přišla odpověď: Sorry, žádné informace pro vás nemáme. Podepsáno – Sylvia Vidal a Pep Masip. Španělé, kamarádi té partičky Katalánců, kteří stěnu v devadesátém čtvrtém objevili a dva následující roky ji bezúspěšně dobývali. Podruhé udělali tu chybu, že fotografii západní stěny poslali do American Alpine Journalu, americké ročenky mapující výstupy po celém světě. Nádherná fotografie nádherné stěny. Měla stejný efekt jako červená muleta na býčí zorničky.  Hned následující rok se v údolí objevili Angličané, ale dostali se pouze na hřeben. Letos tedy Jihokorejci a Španěláci. A my, Češi. Na nebi naskočily hvězdy, stěna nasvícená měsícem stála proti té černotě jako princezna v bílém.
Tak je mi nějak divně. Ani vlastně nevím jak. Jestli mi je zima, nebo horko, zdali mě bolí hlava nebo záda. Ležím jak mrcha ve stanu, který jsem včera postavil na kamenité plošince pod úpatím, zatímco Mára s Dejvem fixovali první délky. Ležím na zádech a poslouchám zurčení potoka, který z ledovce vyždímalo sluníčko. Otevřeným cípem do stanu foukal studený vítr. Teď už víme, že po našich předchůdcích ve stěně zůstala spousta materiálu. Natažené fixy a nýty na štandech. Kluci natáhli tři délky nad druhé sněhové pole. Prý krásné lezení po poklopené plotně, s nejtěžšími fleky tak za šest. Však jsem po nich pokukoval jak jsem rval tahačák vzhůru prvním sněhovým polem. Tři sta odporných metrů. Techniku znám z Garhwalu. Pět metrů, zapíchnout hlavu do sněhu, pět metrů,…a takhle až k úpatí. Potkali jsme se s Pepem a jeho parťákem, co mluví hlasem tak slabým, že mu nebylo rozumět ani jméno. Nezdálo se, že by byli příliš nadšeni z naší přítomnosti. Přitom si vybrali linii dobrých dvě stě metrů vlevo od nás.  Ambiciózní směr přímo středem hladkého zrcadla. Vlastně jsme se docela báli, jestli nebude jediná přirozená linie, o kterou se pokoušely všechny předchozí partičky, jestli nebude obsazená. O to víc se nám ulevilo, když jsme viděli Španěláky zakouslé na začátku zrcadla. Přitom jsou zde už několikátý týden. Ukázalo se, že do stěny nenastoupí dříve než v půl jedenácté, prostě jižanská nátura. Chvilku nám trvalo, než jsme si dali všechno do souvislostí. Ještě si ani neprotřeli oči a najednou vidí někoho v sedmé délce. Samozřejmě, že od svých krajánků, a koneckonců i od Jihokorejců věděli, jak cesta vypadá. Co kdyby ten někdo, kdo se tak náhle v cestě zjevil, byl na vršku dříve? Co národní hrdost? Byli jsme z Pepových řečí tak zmatení, že jsme ani nebyli schopni odpovědi. My jsme sem přece nepřijeli závodit! My jsme sem přišli lézt! Mysleli jsme si, že můžeme být přátelé jako lidé v horách a ve skalách bývají. To jsme ovšem netušili, že jsme narazili na ješitnost. Jesli nám Pepe chtěl jenom zkazit náladu, povedlo se mu to dokonale. Když odešel, seděli jsme ve stanu jak zařezaný, každý se snažil najít nějaké východisko, nějakou odpověď na jeho výčitky.
Takže, bylo mi nějak divně tu noc před nástupem do stěny. Cítil jsem, jak mě lehce zebe levá noha. Za zavřenýma očima se rozlil nachový příliv, který měnil barvy jako se přeskupují obrazce v otáčejícím se kaleidoskopu. Skrz plátno jsem cítil léto, vzdálené léto. Na louce u splavu vidím rozložené deky, holky se mažou opalovacím krémem, pokradmu sledují, kolik se jim dělá na břichu faldíků, když se posadí. Nasazují si černé brýle a lehají si na záda. Splav zpívá nějákou známou písničku. Co to jenom je? To přeci je…
„Zrůůš! Červený lano na fix!“ řve dolů Mára. Dejv zacvakl jumara a začíná lézt nahoru. Stojím dole a čekám až Marous založí druhé lano do kladky. „Tak dávej! Tahááám!“ První prase se jenom neochotně odlepuje od sněhu. Nadlehčuji tahačák kam až dosáhnu. „Tak to teda bude maso,“ pomyslel jsem si, když jsem viděl, jak se Marous nahoře u štandu kroutí a bágl se přitom posunuje jen po pár centimetrech. Vyrazili jsme do stěny brzy ráno. Po sněhové plotně jsme k úpatí dovlekli druhý tahačák a postele, Mára se vypravil na první délku. Mysleli jsme si bůhvíjak budeme rychlí, a zatím už se do stěny přehouplo sluníčko. Ukazatel toho, že je krátce před polednem. Všude po celé žulové plotně začínají téct potoky vody. Jde nám to neuvěřitelně pomalu. Zatímco se jeden může strhnout, dva ostatní se lany snaží zajistit, aby se bágl nikde nezadrhl. Všechny teorie se zdají být krásnými a jasnými, dokud se neuvedou do praxe. Slyším Marda, později i sebe, sprostě nadávat, jak se bágl co chvíli někde zasekne. To se potom musí k té svini dojumarovat po fixu a uvolnit ji. Touhle nádeničinou jsme se doplácali na konec druhého sněhového pole. Ani jsme si nestihli všimnout jak ten první den rychle vyšuměl.  V místě, kde byl horní rantl pole odtátý od skály jsme botama vykopali  malou plošinku. Teď jsme na ní podupávali všichni tři, vedle nás se houpali oba tahačky, zaplať pánbůh. Nebo se tady snad blahořečí Alláhovi? Ne, Takovýhle problém v tu chvíli opravdu neřešíme. Rychle jsem vyvrtal a natloukl jeden nýt a věším do něj postel. Singla jsem zavěsil do starého nýtu, není důvod mu nevěřit. Pachtíme se s tropikama, prsty začínají lehounce mrznut. Však my se to naučíme, říkáme si. Nadcházející dvanáctidenní anabáze nám měla dát za pravdu. Najednou si člověk uvědomil, jaký má hlad. A žízeň! Za celý den jsme vycucali několik bonbónů, sežvýkali každý jednu powerbárku a jednu čokoládovou tyčku. Standardní oběd následujících dní.  Márův plyňák v závěsné úpravě sympaticky hučí, nad modrozeleným plamenem je zaděláno na kotel čínské polévky. Jakým příjemným a teplým zvukem je takové hučení vařiče! Hltáme polévku, je slyšet jenom srkání a mlaskání, občas někomu z nás vyklouzne ze lžíce nebo z pusy ta výborná čínská nudle. Večerní orgasmus dovršuje bramborová kaše s předvařenými fazolemi a na kostičky pokrájeným salámem. Nasoukali jsme se do spacáků, zatímco na potemnělé obloze naskakovala jedna hvězda za druhou. Koukáme se na ten ohňostroj, každý s myšlenkami někde jinde. Vůbec jsme od nástupu nějak zmlkli. I Marous, obvykle s pusou protaženou od ucha k uchu mlčí. Nemohl jsem usnout. Je to přesně ten pocit jako když je člověk moc unavený a už se těší, že bude spát jak zabitý, a místo toho se stále neklidně převaluje a nemůže zabrat. Poslouchal jsem, jak kolem burácí jedna kamenná lavina za druhou a mohl se jenom dohadovat kde to práskne o stěnu. Přesvědčoval jsem sám sebe, že všude kolem je dost místa, tak proč zrovna na nás. Po dvou obzvlášť silných kanonádách jsem začal mumlat nahlas: „Do hajzlu, nechte toho, vždyť se tady člověk začne ještě na konec  bát!“ Usnul jsem a zdál se mi sen, který se více než intimně prolínal s realitou. Jedna z těch kamenných smrští nás smetla dolů. Tedy kluky, já jsem nějakým záhadným způsobem zůstal viset za ruce.  Najednou jsem periferním viděním zahlédl po levé ruce člověka mávajícího na mě, abych dolezl k němu. Skousnul jsem se a dolezl do jakéhosi podivného domu. Měl zvláštní vnitřní schodiště, po kterém jsem sešel do nočního města a začal pátrat. Jenže jsem nikoho nemohl najít.
Vlastně jsem celou noc hledal kluky, takže jsem se ráno probudil jako bych celých osm hodin házel lopatou. Ale ta radost, když jsem ty pašáky spatřil na posteli pod sebou. Vyštrachal jsem se celý oteklý a rozlámaný, trochu mne bolela hlava. Ostatní jsou na tom stejně. Ohřál jsem vodu a podával jsem ešus Márovi do přízemí. V tu chvíli se stalo to, co se stát muselo. Ostatně, je to základní premisa Murphyho zákona  a nemohlo nás to tedy ani překvapit. Marous postavil ešus na postel a při prvním prudším pohybu si tu horkou vodu vylil mezi spacáky a roztahané věci, které tam pokládal Dejv, jak hledal v tahačku sůl. Do údolí se vysypal kontejner nadávek. „To je tak, když člověk dělá tisíc věcí najednou,“ sakroval Mára. Nevím jestli se Dejv lekl toho Marousova hromování, faktem je, že v tu chvíli upustil do údolí pytlík s nýty. Stačil vyrazit jenom krátký hrdelní výkřik a už všichni sledujeme, jak se po sněhovém poli pod námi kutálí sedmdesát nýtů i s planžetami a kovárnou. Trvalo to nezměřitelnou dobu než dozněl poslední cinkot a bylo slyšet zase jen monotónní hučení ledovce.  Tentokrát znělo jako ironický výsměch. Partička, která má před sebou více než dvě třetiny stěny, pořádné stěny, nyní vlastnila pět, slovy pět, nýtů. Omyl, čtyři, ten pátý jsem zatloukl včera pro pověšení postele. Hrot našeho optimismu rázem otupil. Letmo jsem zahlédl Dejvův bezmocí a zoufalstvím zmuchlaný obličej se slzami na krajíčku a tiše jsem ho litoval. Kdyby tak šel čas vrátit o pět minut zpět. Co o pět, o minutu, o dvě dozadu! Dříve se to nemohlo stát. Ne, tohle byla nová reality, se kterou jsme se museli porovnat. Dejv vzal mlčky dvě lana, nasedl na fix a odjel do údolí navzdory absurditě situace. Zkoušeli jste někdy hledat onu příslovečnou jehlu v kupce sena? Dejv  odjel hledat sedmdesát dvoucentimetrových nýtů a třikrát tak menších klínků dolů na poprskaný ledovec. Astrologové označují tuto pravděpodobnost úspěchu jedna ku nekonečnu. Raději jsem si prohlížel ukoptěné nehty na rukou. V té hysterií těhotné chvíli nešlo nic říct. Mlčky jsme s Marousem složili postele, zabalili všechny krámy a se zbývajícím optimismem se vydali vzhůru. Opět strouháme prasata po žulové rašpli. Nastala známá onanie, i když onanie je koneckonců příjemná věc, která se s taháním těžkých báglů po žulových plotnách nedá srovnávat. Čas od času jsme se dívali, jak Dejv hluboko pod námi mikroskopuje nástupové sněhové pole. Když jsme viděli, jak systematicky křižuje ten šedesátistupňový svah, začala v nás opět klíčit naděje.
„Já myslel, že zmrznu hrůzou, když jsem slyšel ten cinkot nejtů,“ povídal mi Marous na jednom štandu. Už jsme o ranním faux paux nehovořili. Teď už ano. Emoce z nás vyhřezly jako když se propíchne zhnisaný vřed. Oba jsme dobře věděli, že šance uspět v tom žulovém moři, ve kterém jsme sotva odrazili od břehu, pouze s pěti nýty, je setsakramentsky mizivá.  Přestože jsme to oba věděli, lezli jsme dál směrem k vrcholu, který se momentálně ztrácel kdesi vysoko nad námi. Lezli jsme a věřili. A zase nám ten den nějak vyšuměl. Prosmekl se nám mezi prsty jako úhoří tělo a vnutil nám otázku, zda vůbec lezeme, co v té stěně vlastně děláme. Posunuli jsme se jen o mizerné tři délky! Ani o píď dál. Dostali jsme se až na délku pod velký převis, nad kterým jsme tušili dobrou polici. Všechny tři délky připomínaly tak trochu kamenolom a stejně tak vypadala ta další. Zatímco Dejv pozvolna stoupal vzhůru, rozhodli jsme se s Márou natáhnout ještě jednu délku. Dnes byl můj den na prvním konci. Stěna v těchto místech byla protkána systémem různě širokých trhlin a spárek, kam nebyl problém zakládat frendy. Občas bylo hluché místo, ale tam se aspoň našly nějaké lišty nebo poličky. Jenže teď jsem právě v takové slepé uličce stál a marně se pokoušel přijít na postupový plán. Ve vodorovné spárce tři metry pod sebou jsem měl cvaklou vyrezlou skobu. Věnoval jsem jí jednu z našich tří expresek. Všechno, čeho jsem se momentálně držel a na čem jsem stál, hrozilo okamžitým vylomením. Risknul jsem zatížit levou nohu, což se teoreticky jevilo jako nejlepší varianta. Už jsem se začínal smát pod rašící vousy, ovšem v ten samý moment jsem změnil skupenství a začal se i s žulovým přílepkem vznášet vzduchem. Skončil jsem nějakých pět metrů pod Márou, přesvědčený již nikdy bytelnost té skobky nezkoušet. Nicméně Márova poznámka o tom, že ten flek nejspíš nepřelétneme, byla určitým argumentem. S notnou dávkou sebezapření jsem se vrátil. Zkusil jsem štěstí mírně zprava a ono to vyšlo. Za Marousovy morální podpory se mi podařilo přemluvit uvolněný žulový blok, aby ještě nějaký čas setrval, a dolezl pod střechový převis. Konečně se dalo založit nějaké jištění. S vyvrácenou hlavou zkoumám terén nad sebou. „Zleva by to možná šlo,“ řvu dolů na Máru a pouštím se do místa, kde je jeden blok převisu vysunutý do údolí. Je to lehčí, než to na první pohled vypadalo. Trhlina, ukloněná polička a dobrý chyt na hraně. Expozice jako prase, tu si ale vychutnávám až když sedím ve štandu nad převisem. Sesedmovým lezením to byla zatím nejtěžší délka. Zkusil jsem popolézt ještě nějakých dvacet metrů, ale to už jsem věděl, že žádná police, na které by se dalo spát, se nekoná. Slanili jsme s Márou pod převis a dozvěděli se od Dejva to sladké tajemství. Ze sedmdesáti nýtů jich máme šest, s těmi čtyřmi jsme tedy vyzbrojeni rovnými deseti nýty! „Panečku,“ říkáme si s pořádným přídechem sarkasmu, „to nevypadá zdaleka tak černě, což?“ Súsměvem bláznů usínáme v našich viksvajlantových ložnicích…..
Včera večer nám došla voda. Už v noci jsme se budili žízní a všechny sny se točily okolo hospod a artézských studní.Ani kapka. Každý jsme posnídali jeden cucací bombón, mému vyvolávání „hóórká čkoláda, horká čokoláda…“ nikdo nevěnoval pozornost. Uznal jsem, že je to docela suchý a raději jsem mlčel. Vyjeli jsme po fixech nahoru nad převis a přidali ještě jednu délku. Z malé sněhové záplaty stékal po rozbité ukloněné polici čůrek vody. Hosana! Místo čaje, který jsme zapomněli nejspíš dole v basecampu jsme ve vodě rozpustili šumivou tabletku vitamínů. Na dně ešusu plavaly zbytky včerejších nudlí, kamínky a písek. Ovšem v tu chvíli chutnalo máloco tak báječně jako ta nažloutlá voda. Roztápíme ešus sněhových vloček na vločky ovesné. Večeři jsme odbyli jednou čínskou polévkou a kolečkem salámu. Ani nevím, jestli mám hlad nebo je jídlo civilizační rozmlsaností. Miska vloček, ve které se šťouráme jak malé děcko ve vařené mrkvičce, nás jednoznačně usvědčuje z rozmlsanosti. Hovor se stáčí na jahodové knedlíky sypané strouhaným tvarohem, potom plynule přechází na lívance se skořicí, horké vdolky s malinovou marmeládou a čepicí šlehačky.
No, raději pokračujeme. Příštích padesát metrů připomíná rozpadlý železniční násep. Zhruba v polovině jsou v něm spíš položeny než zatlučeny dvě skoby, provázané motanicí smyc. Marous odvážně zakládá štand a začíná tahat první bágl. Teprve když všichni propadneme o dva metry, zjišťujeme, že skoby nestojí za nic. Ještě že tam byl ten starý fix po Španělích, který podržel celou expedici i s jejími ambicemi. Mára mizí pomalu nahoru a ukrutně dlouhou dobu se nic neděje. Je čas rozhlížet se do udolí.  Čím jsme výš, tím víc se obzor rozšiřuje. Všude kam oko dohlédne, samé hory. Žulové špice i sněhové hřebeny, potemnělá udolí a zase hory. Ty známé i ty bezejmenné. Vyzývavá pyramida „Kadvojky“ stejně jako žulové monolity na ledovci Baltoro. Co asi dělají kluci? Počasí je zatím neuvěřitelné. Už šestý den svítí sluníčko. Občas se sice schová za mraky, které permanentně přicházejí od Afghánistánu, ale jen na malinkou chvilku, abychom si uvědomili, jak moc je důležité, a po tom zase vyleze. Jak dlouho ještě vydrží tvář Himálaje takhle vlídná?
Z civění do budoucna mě vytrhuje prase, které se vedle mne konečně pohnulo. Kluci nahoře začínají tahat bágl. Jumaruju vedle a snažím se ho nadlehčovat. Někdy v půl pate stojíme kompletní na hroudě udusané šotoliny. Nad námi přece musí být police! Až z basecampu bylo tohle místo vidět. Přece nebudeme bivakovat na hroudě bláta a špinavého sněhu? Doprava nahoru běží hladká ukloněná plotna, přes kterou vede starý fix. Ale ta police je přece nad námi, nebo ne? Obouvám si Dejvovy lezečky. Ne snad proto, že bych neměl svoje, ale Dejvovo Kobry jsme prohlásili za nejlepší botky na extrémy a potom – pohodlně se obouvaly. Napřáhl jsem to středem plotny po malých lištách a oblých boulích. „Šlaka, tady by se hodil nýt,“ mumlám si pro sebe a za chvíli už nahlas pro všechny. „Ne, vezmu to doleva tím rozbitým járkem,“ volám dolů na Marouse. Kýve hlavou. Příštích dvacet metrů jsem levitoval mezi absolutnem a poukazem na věčnost. Vlastně to byla docela dobrá a hluboká sonda do hlubin vlastní duše. Na co jsem sáhl, to jsem zase vrátil na místo a snažil se najít nějakou trvalejší hodnotu. Každý takový chyt, který na svém místě držel, měl pro moji maličkost nezměrný význam. Hystericky jsem na Maru dolů ječel, že už už padám, ale hrůza mě vždycky v tom kamenolomu přidržela. V ústech jsem měl nasládlé bláto, které nebylo jen tak jednoduché polknout. Když jsem se po hodině dodrásal na tu vysněnou polici, ukázalo se, že je to pouze halda vysypané šotoliny, na které by se dalo možná docela dobře sáňkovat, ale rozhodně ne bivakovat. Do puklého kamene, který byl v té skládance zasazený, se mi podařilo namontovat tři stopery a zcela obrácen na víru jsem na jedné devítce začal slaňovat. Na druhé mě dole jistil Marous. Když jsem se postavil mezi kluky, byl jsem zase o něco šedivější. Udělalo se mi špatně. „Ne, dneska už nikam nepolezem, do hajzlu!“ „Je to dobry, parde, žiješ, já mám takovou radost.“ Mára mě poplácával po zádech.Ten večer chutnala čínská polévka obzvláště znamenitě. Je pěkné vychutnat si pocit života, do hajzlu, to jetak hezké, zase žit…
Drkotáme s Dejvem zuby a sledujeme Marouse, jak baletí po plotně. Co chvilku se zastaví a dýchá si na ruce. Potom si vyzouvá boty a v důlku pod kolenem se snaží vytvořit zákoutí v kotelně, kam opakovaně přikládá zmrzlá chodidla. „Nic tady není, mrd, je to strašně zasraný, jojojo, tady to zvednu, taaak, Maro, pojď, pojď, potichounku, mrd, mrd…“ posloucháme ten Marův ranní lament a držíme ho na plotně očima. Čas potichu plyne, plíží se nám za zády jako nájemný vrah. „Jahyjaa, mrrrrd!“ řve Mára nahoře u štandu a mává na nás dolů. Oddechli jsme si. Tak tohle nám zase vyšlo. Víc nad tím nepřemýšlíme a sklouzáváme do navykle rutiny. Přivázat tahačák, složené postele, batoh na záda, zacvaknout jumar do fixu, vypnout mozek. První třetinu stěny máme za sebou, respektive položenou část stěny. To, že to je třetina, se pouze domníváme. Nad námi se zvedá dlouhý převislý kout. Mara odhodlaně stoupa vzhůru a už se k nám zase nese nesouvislý monolog pocitů, poznámek, glos a nadávek. Dovídáme se o nějaké stavebnici, slyšíme několik zajímavých spojení sprostot, nicméně Marous stále stoupá. Když jsem začínal mít dobrý pocit z toho, jak všechno lezeme čistě, zasedl Mára do skoby. To když se člověk v představách moc rozletí… Ne, nemysleli jsme si, že bychom mohli západni stěnu Amin Brakku vylézt celou čistě, ale přece jenom, jiskérka naděje v nás doutnala. Co kdyby! Tak teď jsme měli jistotu. Mára nahoře zmizel za hranou. „Police, je tady výborna police,“ křiči dolů a my se s Dejvem na sebe usmáli. Připadal jsem si jako v lázních, když jsem se mohl postavit na těch třicet centimetrů vodorovné plochy. Police sice bylo nadsazené slovo, ale dva metry tam a zpátky se po tom pruhu několika uzkých lavic mohl člověk projit. Začali jsme tomu místu říkat „kemp u prasklýho džberu“, protože ve spáře jsme našli zaklíněný umělohmotný kbelík na vodu  -reminiscence španělské pohody. Z police se zvedala vertikální zeď rozťatá ukázkovou spárou, která končila kdesi pod obrovskými stropovými převisy, nějakých tři sta metrů nad našimi hlavami. Po první délce pro mě mohl zájezd skončit. Fantastické lezení v pevné žule, pět tisíc metrů nad mořem, na pozadí rozeklaného Karákoramu v záři podvečerního sluníčka. Tak pro tohle jsem sem přesně jel. Pro tu jedinou délku, poctivých padesát metrů spárového lezení. A měly přijit další takové délky. Natáhl jsem délku a půl a slanil na polici.
K večeři se podávala čínská polévka, brkaše s fazolemi a pokrájeným salámem. Se vzpomínkami na masnu jsme si nechávali rozpouštět ty prouzené kostičky salámu na jazyku a zadumaně pozorovali kupící se mraky na obzoru. Bylo jich čím dál víc, až se nakonec slily v jednu kompaktní šedivou deku. V noci se ta duchna rozpárala a ráno jsme se probudili do Vánoc. Všude bylo bílo, protější kopce nebylo přes neproniknutelnou šeď vidět, navíc se z nebe stále sypal sníh. Zase jsme zastrčili hlavy pod tropika a společně s vlastními myšlenkami se zachumlali do spacáků. Naše postele jsou zavěšeny tak půldruhého metru od sebe. Je ticho, akorát sníh šusti o celtovinu. Dole hluboko pod námi hučí ledovec, v hlavě se honí tisíce voňavých vzpomínek na letni louky plné bělostných kopretin a modrých zvonců a nasládlé vůně přeschlé trávy, klouzavý tanec motýlů, šuměni lesů proložené těžkým pachem zavlhlých mechů a kapradin, nazelenalé přítmí a pryskyřičné ticho… Hučí to ledovec, nebo hluboké lesy šumavského podhůří? Nebo vzpomínky? Prsty jsou špinavé a plné bolavých záděrek se zaschlou krví. Je černá jako Petr v hráčově listu. Černé jsou rty od borůvek a černá jsou švestková povidla v kameninovém džbánu vzadu v almaře. Ale to už je všechno dávno. Léto končily kombajny v polích, ve vzduchu vířilo seno a v trávě se chytaly babiny. Mlžná a chladná rána hladila vodu v rybnících, dokud ji nerozdovádělo polední slunce a dětsky křik. Jedu za tebou na kole a snažím se dotknout vlajících copů. Je to tak dávno, co mi klouzaly tvoje vlasy mezi prsty, teď špinavými a oteklými jako pouťová jelita. Ležím na směšně malém kousku celtoviny, žluté jak pole slunečnic, zavěšeném vysoko v Karákoramu, výš, než dohlédne tvůj pohled, dokonce ještě výš, než zalétne tvoje vzpomínka. Na duralových trubkách se usadily kapky vody, stékající slzy. Zkouším je slíznout. Jsou mdlé a bez chuti jako nezažitý příběh vypravěný cizími ústy… „Mrrrd!“ Známý pokřik mne vrátil do reality. Marous nemůže zapálit vařič. „Kolik je hodin?“ Vyštrachal jsem se ze spacáku. Venku už nesněžilo, ale obloha hrozila spadnout každou chvíli. Akorát jsme stihli sníst polévku. Do rána se na situaci nic nezměnilo. Snad jen sněhu přibylo. A pesimismu. „Jdu dolů,“ prohlásil rezolutně Mára. Dejv se nevyjadřoval, ostatně málokdy se k něčemu vyjádřil. „Zůstávam tady,“ prohlásil jsem stejně rezolutně. Dejv se nevyjadřoval. Mára začal balit spacák, Dejv se pomalu přidal. „Takže ty, Filku, zůstaváš tady?“ Copak to mělo nějakou cenu? Zůstat sám na zasněžené poličce v pěti tisících metrech? „Mám na vybranou?“ Začal jsem balit. Po starých fixech jsme sjeli dolů ani ne za dvě hodiny. V celém údolí se válely chuchvalce mlhy, ze kterých drobně mrholilo. Sbalili jsme stan, který jsme měli postavený na kamenité plošince u úpatí, a vydali se na smutný tichý pochod po ledovci směrem k basecampu.
Dva dny jsme pozorovali nebe. Už už to vypadalo, že bude hezky, že musí být hezky, ale vždycky okolo poledního se to zlomilo. Zase déšť, nahoře sníh. Připadali jsme si jako v sanatoriu pro navrátilce z fronty. Únava z předešlých dní se v těle příjemně rozležela. Připomínali jsme zpitomělé masařky, pohybujicí se v kruzích okolo blikající zářivky. Tou blikající zářivkou bylo občasné sluníčko. Nakonec jsme z toho odpočívaní byli víc unaveni, než kdybychom celý týden vykládali vagóny brambor. V hlavách nám přitom nepřestával vířit neodbytný pocit, že někde máme jakousi rozdělanou, nedokončenou práci.
„De se na to.“ Holá věta, úderná jako vítr, který práskne do kosatky, plachty se nafouknou a karavela vystřelí jako šipka vpřed. Všechno souhlasilo, až na tu rychlost. Ploužili jsme se nahoru po ledovci stejným tempem jako poprvé. Co chvíli jsem zaklonil hlavu a nenávistným okem jsem přeměřoval vzdálenost mezi úpatím stěny a naším balkonem. Mohl jsem se mračit sebevíc, zůstávala stále stejná. Po pěti hodinách byl ten šplh po laně za námi. Na polici se nic nezměnilo, snad jen sněhu od posledního pohledu výrazně ubylo. Zbytek jsme natlačili do prasklého kýblu. Však ona se nám bude voda hodit. Na programu dne byly už jen samé příjemné věci, tedy čínská polévka a brkaše s fazolemi. Když jsme usínali, byla nebeská studna plna hvězd. A ráno azuro! Allah Akbar, skutečně, jde se na to!
Dojumarovali jsme do místa, kde jsem před čtyřmi dny skončil, a Dejv si obul lezečky. Byl to jeho den. Doposud jen mlčky tahal batoh nebo potahoval (stejně mlčenlivě) z bělomorky – ruské cigarety s dlouhým dutým filtrem. To aby se dělníkům dobře držela v rukavicích. Dejv postupoval stejnoměrným tempem, které přesně odpovídalo jeho zarytému stylu. Jestli mi ráno nebylo zrovna dvakrát dobře, kolem jedné mi bylo už dost špatně. Rozhodně více než dvakrát. „Hele, asi pojedu dolů.“ Vlastně jsem ani nic takového nemusel říkat. Trávově zelena mého obličeje mluvila naprosto jasně. Popřál jsem pašákům hodně štěstí a s křečemi v břiše jsem odjel hekat dolů do postele. Říká se, že nedovzdělanci jsou nejnebezpečnější sami sobě. Jako doktor samouk jsem u sebe diagnostikoval samé lákavější choroby. Od otoku mozku po žaludeční vředy. Úplně ze všeho nejvíc jsem měl asi brouky na mozku. V přestávkách mezi skuhráním jsem občas vykoukl zpod tropika a snažil se ve stěně nad sebou rozpoznat nějaký pohyb. Nic. Kluci byli nejspíš schovaní pod obrovským převisem. Ale tam jsem je dřív nebo později musel vidět. Vzhledem k tomu, že bylo něco po páte, tak raději dřív. „A hele, to je Dejv! Kabrňák, pořád to valí,“ liboval jsem si, že se vysoko nade mnou konečně něco děje. Když jsem po pěti minutách vyhlédl zase, houpal se u stropového převisu Marous. „Tak přece jenom otok na mozku,“ podtrhl jsem diagnózu, „halucinace k výškový nemoci patří.“ Ať jsem ale napínal zrak sebevíc, Marouse jsem na Dejva nepředělal. Zdálo se, jako by se vůbec nehýbal z místa. Teď zmizel za hranou. Až ke mně dolehl ten vítězný pokřik. Chtěl jsem dat vařit vodu na polévku, ale nenašel jsem žádnou sílu, která by mě postavila na nohy. Za půl hodinky stáli kluci na polici. „Tak co, File, jak je?“ spustil Marous, ale na očích jsem mu poznal, že je plný zážitků z převisu. Dejvovi jsem to viděl na tváři. „Já jsem Dejvovi říkal, že ten převis vyhákuju, ale on že to zkusí. Asi ve třetině cvakal nějakou starou skobu, jenže ta nevydržela a on na cestě do údolí ještě vyzipoval několik dalších. Jedna z nich mu udělala tu ozdobu na tváři,“ líčil mi Mára. „To nic není,“ šahal si Dejv opatrně na čerstvou ránu, „ale trochu jsem si narazil žebra.“ Podle toho, jak se kroutil, bych řekl, že si je narazil trochu dost. Dostal jsem do sebe několik lžic polévky, kterou Mára udělal, a odhodlal se k noci. Poslouchal jsem, jak kluci oddechují, poslouchal jsem události letošního i loňského roku, poslouchal jsem pana Wericha vyprávět Lakomou Barku, poslouchal jsem tenorsaxofon  Garryho Mulligana, poslouchal jsem všechny ty lidi, kteří nám přáli šťastnou cestu a zlomení vazů. A potom tma pozvolna zrůžověla, přes látku tropika se prodraly první paprsky světla. Byl jsem vyléčený, show must go on…
První se na horní balkon vyhoupl Dejv, který se už od rána nemůže nadechnout. Pořad se chytá za hrudník. Prý si včera trochu narazil žebra, to jo, to mu tak budeme s Márou věřit. Jako druhý zmizel za hranou převisu Marous, potom obě prasata a nakonec jsem se do prostoru zhoupl já. Byl to, mírně řečeno, jímavý pocit, viset na devítimilimetrovém laně v řídkém vzduchu Karákoramu nějakých devět set metrů nad ledovcem.
Police nad balkonem nebyla zdaleka tak pohodlná jako ta předcházející. O její název se opět zasadily pozůstatky španělské výpravy – „kemp u zlámané postele“. Na dvou nýtech zde totiž visela závěsná postel i s tropikem, respektive to, co z toho zbylo. „No ti tedy museli mít setsakramentsky naspěch,“ poznamenal Marous. Jako na povel nám myšlenky ujely do té chvíle, kdy na tomto místě stáli kluci ze Španěl a třeba právě bojovali o holý život. Nějaká postel jim byla nejspíš totálně ukradená. Podívali jsme se s Marousem na sebe. „Co asi dělají naše postele?“ zeptal se. Vzpomněl jsem si na ten okamžik, kdy jsem se naposledy díval na náš improvizovaný záhrab, ve kterém pomalu pod sněhem mizely naše dvě postele, a potom se přinutil dostát až na úpatí hory Meru. „Hmmm,“ zazubil jsem se na Maru, „myslím, že jsou docela v bezpečí.“ Jen tak tak jsme stihli spolykat čínskou polévku, kolečko salámu už žvýkáme potmě. Na brkaši s fazolemi nemá nikdo z nás ani chuť, ani hlad. Žaludky jsou už příliš scvrklé a chuť příliš otupěla. Ostatně, máme před sebou devátou noc. Devátou noc na kusu celtoviny vypnuté mezi čtyřmi duralovými trubkami…
To mrazivé ráno načal oblou spáru vybíhající z balkonu Dejv. Odlezl sotva deset metrů a hodil první pád. Nikterak dramaticky, jen tak se sklouzl do friendu. Nahoru prý pokračuje technická spára, kterou on klidně přenechá někomu z nás. Chápu, má s technickými pomůckami své zkušenosti, které mu z obličeje hned tak nezmizí. „Klidně lez ty, mně je to jedno…“ „Ale ne, jen val…“ Tuhle naši rozhodnost až překotnost do lezení nakonec vyřešilo losování. Přece střižba je férová. Férová a navíc pro Dejva a pro mě lehce výhodná. Má totiž svého obvyklého favorita. Nepamatuji se, kdy naposledy Marous  střižbu neprohrál. A tak se kousek po kousku posunuje oblou prdelkou, metr po metru zakládá stopera nebo frienda a my s Dejvem můžeme zase oceňovat jeho myšlenkový průjem, který na nás bez ostychu kydá.„Taaak, pěkně polehounku, zatížit, to je ono… Drž, ty svině! Mrrrd, nedýchat, ajajajaj…“ Po dvou hodinách je spára naše. Tuším, ne, vím, že teď se tomu lezení nevyhnu. Další délka pokračuje vpravo do traverzu. Lezení po kyzech a křemenných vyrostlicích je vítanou změnou. Zatloukám postupového pestra a hypnotizuji dva nýty příštího štandu, které se lesknou necelých pět metrů ode mě. Fantastická délka, říkám si, když jsem je měl. Takových mělo ten den být celkem sedm. Ta poslední byla nejpikantnější. Štandovalo se ve dvou friendech. Nad námi trčel převislý kout, protnutý prstovou spárou. „To bude v pohodě. Tamhle to vezmu na sokola a potom je to jasná prstovačka,“ valil jsem na Máru velmistra ve vysokohorské ekvilibristice.
Kýval hlavou, jako že jo. Prvních několik metrů převislé spáry docela šlo, tedy udýchat. V momentě, kdy bylo nejhůř, se mi podařilo vrazit koleno pod mělký převísek. Zhluboka jsem oddechoval a podmračeným pohledem vyšetřoval terén nad sebou. No, nic moc. Takhle zblízka to vypadalo mnohem nelezitelněji. Rvu do zarostlé a špinavé spárky poslední články prstů. Zamykám je, nehledě na pronikavou bolest trhající se kůže, a hodlám se posunout o několik centimetrů výš. Ta tápající levá ruka mi připomněla záběry z filmu Adéla ještě nevečeřela, kde se Miloš Kopecký v určitou chvíli snaží marně vyprostit z bažiny. Také jsem tam spadl.
Také jsem byl naštvaný jako hazardní hráč, kterému místo očekávaného esa přišel filek. Dodrásal jsem tu délku po friendech, a jen tak tak jsme stačili slanit. Od východu nám Afghánci zasílali čerstvý přísun bouřkových mraků. Obloha výrazně potemněla a rozfoukal se prudký vítr. Když jsem seděl v nýtu na dvacátém třetím štandu a čekal, až ke mě Mára dojumaruje, nebylo po nějaké bouřce ještě ani stopy. Sluníčko se pomalu sklánělo za zubatou hradbu hor naproti a já se snažil uložit do sebe co nejvíce posledních slunečních paprsků. Sice ještě nebyla zima, ale v momentě, kdy slunce definitivně zaleze, rozfouká se studený vítr, bude kosa, jako když dře. A byla. Jak říkám, stihli jsme to tak akorát. Jen co jsme se nasoukali do spacáků, tedy samozřejmě po čínské polévce, začalo sněžit. Na téhle nové skutečnosti se nic nezměnilo ani do rána. Ležíme v postelích a v hlavě se líhnou samé nesmysly. Připadám si jako na soustředění paranoiků. Kdo s koho? Terapeut nebo pacient? Všichni cítíme vrchol na dosah. Je to intenzivní pach, svrbivé pokušení. Okolo desáté padá rozhodnutí.
„Hele, já bych to zkusil,“ prohodil Dejv a na první pohled je jasné, že promluvil za všechny.
S nejzákladnějšími věcmi začínáme jumarovat k poslednímu dosaženému bodu. Jen co se tam dostaneme, začíná sněžit. Nejprve jen tak řídce, jako na vánoční besídce, potom zcela seriózně, jako by se tam druhý den mělo konat mistrovství světa na skibobech a doposud nebyl sníh. Dvacátá sedmá délka, dvacátá osmá délka, Dejv si sundává lezečky a povídá něco o „zkurvený zimě“.
„Dál nelezu, rozdejte si to někdo z vás!“Jenom koutkem oka jsem zahlédl fialové prsty a dobrovolně se přihlásil. Šlaka! Už to přece nemůže být daleko! S touto vírou jsem udělal první krok. Drobně sněžilo. Zcela programově jsem odmítl nazout si lezečky a lezl jsem v pevných botách. Připadal jsem si jako těžkotonážní potápěč, s tím rozdílem, že tenhle ponor probíhal více než půl šestého tisíce metrů nad mořem. Skrz mlhu jsem konečně rozeznal něco jako sedlo. Prostě místo, kde kolmá žulová stěna končila. Bylo mi jedno, jestli je to hrana hřebene, nebo konec světa. Byl to konec momentálního utrpení. Posledních dvacet metrů, které k tomuto vysvobození scházely, ordinoval Marous.
Tiše jsme s Dejvem dřeli kosu na několika centimetrech čtverečních a čekali. Strhla se první sněhová bouře. Ať se člověk otočil kam chtěl, přívalům sněhu se stejně nevyhnul. Měli jsme prach všude. V očích, za krkem, v nosních dírkách, v puse… Podle odhadu zbývalo do tmy nějakých třicet minut. Marous seshora hlásil, že se tam bivakovat dá, tedy když… To „tedy když“ znamenalo prosedět noc na uzoučkém hřebínku, který tvořil jakési boční sedlo postranního hřebene Amin Brakku. Na každou stranu spadal prudký sráz, který končil až dole na ledovci, nějákých tisíc metrů pod námi. Ale kdo by se o to staral? Dva žďáráky a jedna karimatka.To je mnohem důležitější před druhou sněhovou bouří, která se právě s prskáním mléčně rudých blesků přehnala okolo. Dejv fasuje karimatku. Marous a já si pod sebe skladáme lano, batoh a nezdolnou víru v lepší zítřek. Husté sněžení nepřestávalo a přestat nemělo. Ideální místo pro meditaci. Takového času přemýšlet jsem neměl ani ve střešovické nemocnici. Tu noc jsme přežili všichni. Schoulený do klubíčka jsem foukal vzduch do podpaží a snažil se ve žďáráku vytvořit iluzi alespoň útulnější nádražní haly. Stále vytrvale sněžilo. Občas mi vítr foukl malým otvorem hrst sněhu za krk. Poslouchal jsem Dejvovo vzdychání a snažil se myslet na letní ráno se snídaní na balkoně. První náznaky světla se plížily s vytrvalostí vietnamských partyzánů, ale nakonec se rozednilo. Obloha byla hustě šedivá a dekadentní. To časné ráno připomínalo svítání po dlouhém flámu. Krvavá bělma, černé kruhy pod očima, zmuchlané obličeje, tupé výrazy… Každý z nás o té otázce věděl. Nahoru, nebo dolů? Měl jsem tu otázku v sobě dávno vybojovanou, a jak jsem si všiml, Mára i Dejv také. Ani jsme o tom moc nemluvili. Bylo jasné, že když se teď otočíme, už se nahoru nikdy nevrátíme. Takže vzhůru, stateční sokolici! Referendum je velká věc a demokracie ještě větší! Dejv by raději dolů, moc nahlas to tedy neříká, ale my s Marousem jsme pevně rozhodnuti tenhle skalp urvat. Vzpomínky na neúspěch jsou příliš citlivé, než aby si mohl člověk dovolit další debakl. Tři pytlíčky instantní čokolády jsou obrovským trumfem toho dne. Necháváme věci naházené v jednom žďáráku a navázaní na jedno lano vyrážíme směrem, kterým tušíme vrchol…
Marous si sněhovým svahem razil cestu s rozhodností a hřmotem ruského ledoborce. Zaseknout jeden cepín, druhy cepín, zakopnout mačky a udělat krok. A znovu. Ploužíme se s Dejvem za červeným lanem, které se táhne příkrým mixovým svahem vzhůru. Za každým žebrem jsme hledali vrchol, ale vždycky se objevil jenom další ledovatý sráz. Připadal jsem si jako veverka v kruhu, ale moc jsem o tom nepřemýšlel. Vlastně jsem vůbec nepřemýšlel. Jenom jsem mechanicky zakopával nohy a zasekával cepín. To bylo všechno. Nic jiného v tu chvíli na světě neexistovalo. Svah dosahoval místy sedmdesáti stupňů, v jednom vyledněném járku se ještě o něco přikolmil. Prostě zasekávat cepín a zakopávat nohy, to bylo všechno, co se po nás chtělo.
Promluvili jsme jenom jednou, to když jsem se v jednom vysněženém sedýlku Dejva zeptal, kolik je hodin, a on odpověděl, že půl jedenácté. Řekl jsem „hmmm“ a tím konverzace toho dne skončila. Vlastně ne tak docela. Ptal jsem se Dejva ještě na jeho nohy, na které si večer i ráno stěžoval.
„Už je ani moc necítím,“ povídal s pohledem upřeným někam, kam jsem nemohl proniknout. Konec přišel náhle a překvapivě – tak, jak to v napínavých filmech chodí. Lano od Marouse mizelo za sněhovou převějí. Když jsem byl necelé dva metry od ni, vykoukla Márova hlava.
„Jsme nahoře! Je tam strašný elektrický napětí!“
„Cože?“ nemohl jsem pochopit souvislosti toho sdělení.
„Prostě vstávají tam vlasy na hlavě, ten vzduch je nějakej zelektrizovanej, už tam nejdu. To normálně fyzicky bolí.“
Koukal jsem na Máru jako puk. Co to plácá, co to tady blábolí o elektrickém napětí? Podíval jsem se nad sebe a uviděl takovou zasněženou muldu. Asi jako když cestáři v zimě odhrnou sníh na jednu hromadu. Tak tohle je tedy ten vrchol, kvůli kterému se sem škrábeme dvanáct dní? Přes hranu se k nám přehoupl Dejv.
„Tak tohle je ten vršek, jo?“
Odvazujeme se z lana a šlapeme těch několik metrů vzhůru ve stopách, které po sobě ve sněhu nechal Marous. Vlasy na hlavě mi nestojí, žádné mravenčení, žádné elektrické napětí necítím.
Nic necítím. Postavili jsme se na ten nejvyšší bod, výš už nebylo kam. Bylo 12. července, několik minut po jedné hodině odpolední. A najednou se v našich obličejích, propadlých jaksi do sebe, objevil úsměv. Zpočátku takový nesmělý, ale pomalu se roztahoval, prohýbal, a za chvíli se smějeme docela nahlas.
„Hohoho, tak tohle je ten vrchol…“
Realita je ale silnější než emoce, než kratičký pocit opojení. Dobře víme, že tohle je jen
poloviční vítězství, že bitva ještě zdaleka nekončí.
„Vzhůru dolů,“ zahlásil Dejv a s tím jsme se všichni odpíchli směrem do údolí, směrem do tepla, směrem k dobrému jídlu a pití, směrem k ženským, směrem do života. Jestliže tu chvilku, kdy jsme byli na vrcholu, sněžilo pouze malinko, teď se nebe doslova roztrhlo. Ledová krupice očividně kašlala na nějaké zákonitosti trajektorie pohybu a vířila ve vzduchu těmi nejnepravděpodobnějšími směry. Rozhodli jsme se slanit přímo dolů, přes rozbité vysněžené skály. Zatloukl jsem dvě skoby do vyčnívajícího balvanu a zahájil sestup. První dvě slanění byla v pohodě. Při třetím slaněni jsem dojel až na konec svázaných lan s úmyslem zhoupnout se do vysněženého kuloáru. Pouhopouhá chiméra. Po několika směšných pokusech jsem zůstal trčet uprostřed hladké skalní stěny, asi tři metry nad sněhovým srázem, který mizel kdesi v mlze. Nejprve jsem musel vyřešit stahovací gumu od bundy, zapletenou do půlloďáku, přes který jsem slaňoval. Vzal jsem ji do zubů a vzteky vyrval. Metr napravo se klikatila mělká spárka. Vybral jsem tu nejsilnější skobu a snažil se ji kladivem přemluvit, aby se do té trhlinky kousla. Na tři klepnutí tam byla. Bylo to stejné, jako kdybych ji tam položil. Pro pocit bezpečí (krásný reklamní slogan) jsem vedle uložil ještě další dvě skoby a s odhodlaným výrazem si do této soustavy sedl. Začal jsem nahoru na kluky křičet, aby zřídili štand někde výš. Vracela se mi pouze vlastní ozvěna. Najednou lano zmizelo a dlouho se nic nedělo. Připadal jsem si v té stěnce jako ten úplně největší pitomec na zeměkouli. Seděl jsem u těch tři skob, obě mačky vypadlé, a snažil se nebýt. Nebo alespoň být co nejlehčí, alespoň tak lehký jako babí léto. Seshora padala jedna prachová lavinka za druhou a celá moje situace začínala nabírat lehce hysterické zabarvení. Konečně se lano zase objevilo a za chvíli okolo projel Marous se slovy: „No ty vypadáš…“ a zmizel dole v mlze. Když okolo projel Dejvis a já mohl na lano opět nasednout, poprvé v životě jsem hluboce prožil pocit pupeční šňůry. Řítil jsem se nekontrolovatelně dolů, před očima pouze jedno veliké bílo. Zastavila mě až rozpitá červená skvrna Dejvovy bundy. Ještě že je Kammler dělá tak reflexní. Když jsem vyprošťoval tu gumu a zasazoval skoby, musel jsem si sundat rukavice. Ruce jsem teď vůbec necítil a prsty přimrzaly na všechny kovové předměty, kterých jsem se dotkl. Ze všeho nejdřív jsem si musel nasadit ty mačky! Vyčistit botu, povolit přezku, zacvaknout, utáhnout… a znovu. Dejv na mě koukal jako bych byl uprchlý Kajínek. Prsty jsem měl modré a necitlivé. Nebesa! Podařilo se mi nasadit obě mačky! Když mi ta levá spadla po pěti krocích, myslel jsem, že se zadusím beznadějí. Marous už byl bůhvíkde, Dejv rychle mizel sněhovým kuloárem dolů. Šílený vzteky a zimou jsem se s jednou nasazenou mačkou valil za nim. Cepínem jsem se snažil regulovat ten polopád polosestup. Ne, takhle by to nešlo. Někde uvnitř hlavy drnčel výstražný signál a blikalo červené světlo. Jestli jsem nechtěl být z Amin Brakku dole rychleji, než je zdrávo, musel jsem si tu mačku nasadit. Prostě musel! S prsty se teď pracovalo, jako bych je měl od někoho půjčené. Ale dokázaly to. V traverzu po sněhové plotně mi leva mačka vypadla ještě dvakrát. „Grrr..“
S trpělivosti pivovarského valacha jsem ji pokaždé nasadil. V pravý čas! Snad šestý smysl mě přinutil podívat se nad sebe. Potom jsem stihl už jen zarazit cepín až po rukojeť, přitisknout se ke svahu a nechat přes sebe přeburácet prachovou lavinu, která se utrhla někde nahoře. Než jsem se doplazil do sedýlka naši poslední noci, zestárl jsem alespoň o deset let. Kluci zatím naházeli všechny naše totálně promočené věci do batohů a zahájili jsme ďábelskou jízdu po zmrzlých fixech dolů. Na pátém slanění mi spadlo lano, které jsem měl přehozené okolo krku, a v mraku prachového sněhu zmizelo do údolí.
„Lano!!!“ stihl jsem zařvat akorát nekrolog s několika vykřičníky, to bylo všechno, co se dalo dělat.
V kempu „u zlámané postele“ bylo všechno pod sněhem. Honem jsme rozložili tropika na postele. Ne honem, protože se blížila čtvrtá sněhová bouřka, ale protože ten den jsme všechno dělali jaksi „honem“. Abychom dostali do žaludku alespoň něco teplého, ohřáli jsme vodu na vitacit. Za celý den jsme každý snědl akorát tři sušenky, jednu powerbarku, pět kostiček čokolády a pět bonbonů. Místo večeře (už jen to slovo se stalo příliš vzdáleným luxusem) jsme s výrazem prvňáčka u svatého přijímání sežvýkali kolečko salámu. Každý kousíček uzeného masa, každý bílý drůbek jsme cucali jako čokoládu v dobách přídělových lístků. Jen co jsme vlezli do vlhkých spacáků, Dejv nejprve do žďáráku, který obalil tou beztvarou mokrou houní, původně sloužící jako spacák, začala ona čtvrtá sněhová bouře.  Chvílemi se krupice z nebe sypala takovou rychlosti, že jsem nestíhal odhazovat závěje z tropika. Když se prostor zmenšil zhruba o polovinu, mimoděk jsem si vzpomněl na Raisovy Zapadlé vlastence, na všechny zasypané horníky, Dejvovu klaustrofobii a na teplou vanu. Na tu obzvláště. Všechny další myšlenky té noci se ubíraly tímto směrem. Probral jsem všechny hotelové pokoje, ve kterých jsem za poslední rok trávil čas, a vzpomínal na jejich koupelny s čistými bílými, úhledně složenými froté osuškami. Vzpomínal jsem, kde měli nejlepší croissanty a kde lepší ranní kávu, probral jsem interiéry jídelen a kvalitu švédských stolů, ale pořád jsem si nemohl vzpomenout na jméno te krásné servírky z kyperského Paphosu. Ale zato jsem si vzpomněl, že nejlepší capuccino měli v andaluském Torremolinos, že nejobskurnější hotel, který by záviděl i Quentin Tarantino, byl v portugalském Portu, a že nejlepší uzenou šunku měli v Seville. Jedl jsem ji v jakési zapadlé taverně, zapíjel velkými doušky červeného vina, které jsem si doléval z kameninového džbánu, a na černobílé zrnící obrazovce jsem s hostinským sledoval bůhvíjaký druholigový mač ve fotbale. Stále jsem ale nemohl zapomenout, že za těmito krásnými obrázky promodrává neveselá realita – totiž to, že ležíme pět a půl tisíce metrů nad mořem, zavěšeni v konstrukci z duralových trubek, napolo zadušeni tropikem. Dobře jsem věděl, že tam dole, na druhém konci mého těla, jsou zmrzlé nohy, i to, že za pár hodin budu muset je i zbytek Filipa Šilhana rozhýbat a slanit těch necelých tisíc metrů dolů na ledovec. Teprve nad ránem se představivost i fyzická kapacita mého těla totálně vyčerpaly a já zhasnul jako vybitá baterka…
Ale to už mě budilo pokašlávání kluků a mumlání, že musíme dolů. Pravda pravdoucí. Neznám ohavnější ráno, než bylo to, které přišlo. Všude led a sníh. Zima a vlhko. Místo křupavého croissantu a horké kávy prokřehlá bunda a mokré kalhoty. Koneckonců, z mokrého spacáku do mokrého oblečení je asi stejně tak daleko, jako z bláta do louže. Dejv i Mara už byli z postele venku a snažili se přesvědčit ruce, že patří jim. Střídavě si je vkládali do zmrzlých rukavic, aby je zase honem rychle vytáhli a minutu na ně dýchali. Stali jsme na tom kousku horizontální skály a tupě zírali. Chvilku do údolí, chvilku do šedivých cárů nízko plujících mraků a chvilku na všechny věci, které bylo potřeba zabalit. Pakliže by šla beznaděj násobit, tahle mocnina by se jednoznačně stala ekvivalentem pro absolutno.
„Vycucam tenhle bonbon a zabalím postel,“ řekl jsem odhodlaně.
Snídaně se nekonala. Věci se daly do pohybu. Pomalu, ale přece. Jako stará, léta nepoužívaná mlátička na obilí. Zbývala už jen maličkost – slanit dvacet délek se dvěma tahačáky, třemi batohy a dvěma postelemi.
„Šťastně a vesele,“ pomyslel jsem si při pohledu na stále se sypající vločky. Výrazy Marouse ani Dejva nevypadaly o nic optimističtěji. S rozhodností starého praktika jsem prohlásil, že budu slaňovat na praseti. Kdysi jsem totiž tuhle techniku viděl na obrázku v nějakém starém čísle Climbingu. To se prostě na tahačák cvakne osma, k ní se přicvakne sedák, jezdec si sedne obkročmo na bágl a hurá dolů. Tolik teorie. Hned v prvním slanění přes velký převis jsem si ověřil starou známou poučku, že nejvíc se člověk naučí v praxi. V zubech jsem držel zmrzlé lano, ve kterém jsem seděl zavěšený i s prasetem a volnýma rukama se snažil uvázat smyčku na laně pod sebou. Když se mi to podařilo, zjistil jsem, že nejprve se cvaká prase, nikoli osma. Pouze přibylo několik dalších okamžiků bezmoci a pocitů konečně definitivního vyčerpání, aby se nakonec ukázalo, že všechny věci, i ty nejbeznadějnější, mají nějaké řešení. Šlaka, jak hluboké to lidské dno je?!
Intenzivní a vtíravá otázka, která mě nepřestává otravovat už několik let. Bylo zapotřebí držet lano omotané dvakrát okolo zápěstí, protože ledový krunýř, místy až tři centimetry silný, z něj dělal setsakra rychlou záležitost.
Led se v osmě tříštil a střepiny létaly přímo do obličeje. Ale jelo se směrem dolů! Konečně kemp “u prasklýho džberu”! Přibrali jsme druhý tahačák a nakousli druhou polovinu stěny. Staré fixy tady byly často přerušené uzly a smyčkami, proto jsme museli bágly spouštět .Jen těžko se dá s třicetikilovým tahačákem ve stěně přesedat.
Nějakých dvě stě metrů vlevo visí dvě postele Španělů. Od chvíle, kdy jsme je viděli naposledy, se posunuly asi o sto metrů.
„Všechno v pohodě???“ řve na mě Pep vykloněný z postele.
„OK,“ hulákám na něj a rukama naznačuji vrchol.
Máváme na sebe. Když vidím tu nekonečnou výšku a délku hladké stěny nad nimi a vím, jak to tam nahoře vypadá, ani trochu jim nezávidím. Dokonce je i trochu lituju, ale to je spíš sentiment z blížícího se vysvobození.
Na konec fixu nad druhým sněhovým polem jsme navázali naše poslední dvě šedesátky. Poslední slanění a stojím na sněhovém svahu na upatí. Zpočátku jsem se tahačák snažil nějakým způsobem korigovat a brzdit, ale pak jsem tomu nechal volný průběh. Řítil jsem se dolů svahem jako baron Prášil na dělové kouli, dokud jsem se nezastavil na sněhové pláni. Ještě posledních několik metrů k haldě kamenů… a zbořil jsem se na zem.
Během půl hodinky jsme na kamenech leželi všichni tři. Marous, Dejv a ja. Dejvovi omrzly palce u nohou a pomalu černaly. To byla skutečnost, stejně jako že se nad námi tyčila západní stěna Amin Brakku s vrškem zahaleným závojem šedobílých mraků. Byli jsme dole. Už se s námi nemůže nic vytrhnout ani přetrhnout, už na nás nemůže nic spadnout. Maximálně si tak můžeme zvrtnout kotník nebo zlomit nohu na ledovci, ale nad takovou možností nikdo z nás nepřemýšlel. Podali jsme si ruce. Bez patosu a sentimentu. Upřímně a s vědomím, že máme každý pod kůží, hluboko v mozku, třináct nezapomenutelných dní, třináct dní, kdy jsme jednali a rozhodovali se jako jeden člověk, třináct dní, které z nás nikdy nic nevypáře.
Křik kormoránů a horských orlů, hukot ledovce a tlukot oceánu, hluboká modř a zelené šero, suchý vítr a divoký rozmarýn, sůl a smrad chaluh a popraskané rty, slunce ve sněhových pláních a slunce ve hřbetech vln a bolavé oči, vysoko, hluboko, pastviny s nicotou, kde starosti s důchodovým připojištěním nemají váhu ani ranního oparu a noční mlhy, popsaný papír je zásek do stromu…
Pouze citem se film ustříhat nedá. Dobrý film. O co pravdivější, o to menší kasovní trhák, štěnice pod kůží, vířivý motiv v hlavě. Všechno má prý svůj začátek a konec. Víno se zasadí, začne zrát, očeše se, zkvasí a vypije. Krásný smrtelný konec. Má tohle nějaký konec? Může to někdy skončit? Může se posedlost, obsese, nutkavost, potřeba dostat z krve? Který doktor to dokáže, kde to operuji? Snad nějaký léčitel? Meditace? Východní filozofie?
Konec? Snad smuteční pochod na Olšana. Kvílení fagotů a naříkání varhan, to tak! Do té doby zbývají samé otázky, samé nezodpovězené otázky, na které je tak svrbivé hledat odpovědi. Tak neodkladné! Kdepak, film se nedá ustříhat pouze citem…
Výstup byl veden západní stěnou a dostal název „Czech Express“ s obtížnostmi 7b+, A3+. Vylezeno alpským stylem za 9 dni.