Centrální Himálaj, Kyashar - 6 750 m n. m.

• JV stěna – druhý pokus o prvovýstup
• Spolulezec Jan Doudlebský
• Říjen 2008

Expedice Devold TRIPLE NORTH WALLS - Pod nepálským Himalájem
„Kolik do Thamelu?“
„Patnáct dolar sir zaplatit.“
„To si nejspíš ulít a majznul se přitom do kebule. Dám pět, bereš, nebo nech být.“
„Tak sir dát deset, já hodně dětí a auto platit…“
Přitom vyloudil pohled věrného psa s šibalským úsměvem na tváři.
„No a co já s tím. Tak bereš pětibak, ano nebo ne?!“
Necouvám ze své pozice a přitom mávám bankovkou jako s uzenou kýtou před jeho nosem.
„Ne,“ s kroutící hlavou odchází, přitom rozhazuje ruce v jasných gestech, že kdo je na hlavu jsem rozhodně a jedině já.
“Jen běž,“ otáčím se a kráčím po přecpaným parkovišti International Katmandu Airport k dalšímu Taxmanovi. Než dokončím třetí krok, slyším dusot nohou a dotek na mém rameni.
„Pán jede se mnou, pět dolar ramro.“
No vida, jeho rodina sice nebude mít přecpaný břich, ale nakonec lepší než drátem do oka.
„Nasedáme a jedééém.“
Po startovacím „rečitátu“, cítím jak se v mém těle rozlévá bujařeveselá radost. Opouštíme letiště a za předním sklem běží barevný svět podmalovaný spletencem uličního lomozu.
„Namaste asijsky kořeněné a do pohádky vystavěné město, tak jsme s Honzíkem zase tady…“
Náš ošuntěly taxík se prodírá ranní zácpou. Jasná nepsaná pravidla silničního chaosu zní: 
“Bez klaksonu nesmí žádný vehikl na silnici!“ 
Brzda je zbytečná věc a doporučuje se vyrvat ji z podlahy. Ten větší má vždy absolutní přednost. Pokud se potkají dvě obludy jedoucí proti sobě, je to v rukou božích. Další už není… 
Přejíždíme posvátnou říčku Bagmati s doutnajícím „spalištěm“ hinduistického nebožtíka a zahýbáme kolem královského paláce přes rušnou křižovatku přímo do Thamelu. Jsem v jiné zemi a v cizím městě, přitom mám pocit všudypřítomné blízkosti prostředí. 
„Nazdar Góvinda,“ poplácávám po zádech svého nepálského kámoše. 
Známe se vzájemně od doby mého prvního příletu do Nepálu. Pomáhá mi s jeho bráchou Gokarnou při zařizování nesmyslných úředních povolení, nebo ještě lépe řečeno, využívám jeho nesporného talentu jak se co dá „ojebat“ a uplatit. Aby nevznikl omyl, zadarmo ani kuře nehrabe natož Góvinda. Je to lišák obchodník. Nicméně spojuje nás nejen jeho cestovka, ale i přátelství, které je vystavěné na vzájemným dodržení slova. Těsně před naším odletem do Afghoše, byl na obchodní okružní jízdě po Evropě a přitom se zastavil v Praze. Právě tam v hospodě u Ježků na Starém městě jsme spolu definitivně upekli, co musí zařídit než přiletíme a kolik bude stát poslední část našeho „troj“ čundru. Jak to ale bývá ověřené letitou praxí pohybu po asijským kontinentě. Jednoduše řečeno: s čím před odletem kalkulujete, raději nepočítejte. 
Vykuleně zírám na malou nepálskou postavičku, která mi omluvně říká: „Talung bude dražší o osm tisíc dolarů.“ 
„Cože,“ já snad špatně slyším. Je pravda, že už jsem tušil lehkou zradu v posledních emailech. Ale osm talířů navíc. No to je minimálně v „hajzlu“. Po malé klinické srdeční zástavě, začínám přemýšlet co s tím. Už takhle expedice stojí přes devět tisíc amerikánů a navíc nechci dát ani měďáček, nehledě ke skutečnosti již tak vyluxovaného účtu. 
„Povídej Govinda, ale něco, co opravdu stojí za ty prachy.“ 
Problém nastal v transportu „helikopotvorou“, která z jedné objednané nabobtnala na dvě. Chytré letošní nařízení vlády jak oškubat nachtivené turisty, kde přeprava lidí zároveň s batožinami je téměř vyloučená. Dá se s jistotou obejít za třeba poloviční všimné, ale to se potom vracím k bodu jedna, že nedám ani rupii navíc. 
„Dobrá měníme kopec. Dej my dvacet minut a já se dohodnu s Honzou a zavolám klukům na slováč.“ Hold se budou muset smířit s osudem jako já. 
„OK Govinda ještě než zmizneš z Práglu, tak ti dám vědět.“ 
Podávám mu ruku a mávám na číšnici, že chci zaplatit. V hlavě probíhá těžký souboj, ani pořádně nevnímám, když vycházím z pajzlu a pokračuji pražským dlážděním směrem k domovu. 
Musím to celé překopat „ksakru“. 
„Haló Govinda, piš si: Kyashar 6 750 metrů, údolí říčky Inukhů. Přílet stejný pátého ráno až skončíme v Afgoši. Čau.“
8. 10. středa 
Včera konečně doklouzali s denním zpožděním Maťo, Pavol a Milan. Tak už jsme všichni. Sedíme na terase v hotelu Potala, usrkáváme San Miguela a dole pět pater pod námi pulzuje večerní Kátmandů. Expedition permit jsem vyřídil po dnu nudy na ministerstvu turismu a tak nezbývá než sednou do BudhaAir s kurzem Lukla.
Kopec Kyashar se svojí stěnou je schovaný pohledům ve vedlejším údolí, než jde největší trekové procesí pokračující přes Namche Bazar pod Everest a Gokyo. Když pod něj přicházíte je to ohromující podívaná. Strmý a špičatý, žádná sněhová hromada. Před třemi lety jsem s Honzou udělali středem jižní stěny cestu Ramro Chaina. Letos pokusíme štěstí a snad když nahoře budou milostiví, tak se podaří dokončit můj pokus s Davidem Šťastným z roku 2001. Cesta vede po nevylezené téměř dvoukilometrvé východní hraně, vyfrézované do ostrého břitu. Slovenští „braťja“ budou řešit kudy lézt až po nakoukání stěny přímo pod kopcem. Nezbývá něž poslat pozdrav do Čech a na Slovenko.
Namaste Marek Holeček a kluci
Expedice devold TRIPLE NORTH WALLS - Touching the sky (Dotýkat se nebe)
Třetí výpověď a zároveň závěrečná část z expedice DevoldTripleNorthWalls v nepálském Himálaji.
19.10.2008 neděle
Odečítám poslední metry do oázy klidu a rozrážím snad už jen silou pohledu létající dveře s naléhavostí vyprahlého poutníka putujícího týdny přes rozpálenou poušť.
„Pivo Miguela… hned teď.“
Po notné chvíli co se mé tělo zhroutilo do vypolštářované sedačky s očima v sloup a při představě blížící se životodárné infuze jazyk polykající jak blázen na prázdno, dodávám: „Namaste Didi.“
Jsem nazpátek v Lukle v boudě vystavěné podle předloh evropských časáků s ambicí vypadat jak rakouská „Hitte“. Její šéfová jinak řečeno „Didina“ je přísně hledící stará obrejlená ježibaba, která řídí nejen blízké okolí a svého muže, ale i tuto lodge s hrdým pojmenováním „Paradise Hotel“.
„Potřeboval bych si zavolat, je to možné?“
„Kam?“
„K nám do Evropy do Čech,“ do prdele jak já se těším.
Začínám vytáčet Klářino číslo na blbafón. Chvíli se nic neděje a slyším je chrčení a praskání. Konečně naběhne tón a po pár vteřinách vyzvánění slyším ten známý andělský hlásek.
„Ano prosím…“
„Kájo, slyšíš mě, tady Marek. Vše je za mnou, letím DOMŮ.“
15.10.2008 pár dní časoprostorem na zpět
Batohy nacvičeně a vzorově sbalený pro pět dnů přežití bez náznaku jediného smítka navíc. Dvě těla přesně vyfrézovaný pro nastávající úkol a připravený vyrazit. Jen mysl lehce ztrouchnivělá z předchozích útrap ve Váchánu a Karakoramu. Nicméně stále se dá vyhrabat někde uvnitř drobeček odhodlání a chuť poprat se s osudem. Před námi se pyšní 2 200 metrů sněholedových žlábků východního kotle, ústících do strmé hrany Kyasharu. Jsem tu znova pod tou hrůzou, která vyrostala z údolí říčky Inků někam k mrakům. Hlavou mi probíhá osm let starý snímek, který má spíš nádech už dávné prehistorie. Stojím pod kopcem s Dejvisem Štastným a říkám:
„Tak co?“
„Jdeme to zkusit,“ odpovídá nazpět velikán.
Můj směšně malý ptačí hrudníček oproti jeho vypadá více než žalostně. Jsem rád, že klidný velký kámoš je se mnou. Sálá z něho jistota, že vše dobře dopadne i přesto, že si vymyslím, kdo ví jakou hovadinu. Bohužel jeho slova po nepříjemném dvoudenním lezení se stejným počtem plnotučných bivaků moc nepotěšila:
„Marouši, mám z toho špatný pocit, nehledě k tomu, nectím se dobře, chci jít dolů.“
Vidím jak ho to mrzí, ale také vím, že si vše dobře rozmyslel a bylo bezpředmětné o jeho slovech nějak licitovat. Dohodnuto, slaníme na zem a sbohem, šáteček. „Tak snad někdy příště…“
Dnes tu stojím se stejnou otázkou jako před lety. Ta samá stěna s panenskou lákavě mrazivou výzvou jen parťák znatelně menší než jsem já. Je pravda, že má drobnější postavu, ale i tak se povedlo přírodě do té schránky vecpat velké srdce výtečného lezce a kámoše.
„Tak co?“
„Jdeme to zkusit,“ vypadne odpověď z Honzy, kterou jsem znal stejně předem.
V prochladlém fialovém úsvitu stoupáme sutí až k nástupu. Tady čekají dvě svázaná lana obalené ledovou námrazou mizející v dály. Jümary s chroupáním ohryzávají nános při každém posunutí vzhůru. Šplháme po špagátech přes stometrový strmý schod. Všudypřítomné ticho prořezávají protivně kvičící hroty maček drásající skálu. Vyhoupnu se nad visící rampouchy, kde se předchozí den při proťukávání přes ně docela dobře Honza vyřádil.
Dolézám přes zalitý tobogán až na konec lan a stojím u začátku prvního sněhového pole. Hlavu vyvrácenou dozadu při hypnóze amfiteátru rozloženého přede mnou. Snažím se vstřebat těch osmset metrů a porovnat s pohledem, na který jsem naučený od spodu.
„Jo, támhle je další druhé ledové pole s propletencem žlábků sahající až do třetího hajzlíka, no a pak třistametrový traverz. Po něm následuje výklus až do sedla s vertikálně nařaseným sněhobordelem. To bude pro nás poslední rána z milosti. Óne sranda, pokud chceme být za pět dní dole na zemi, tak sedýlko je bezpodmínečně dnešní cíl. Jdeme a ani minuta… nazdar.“
Cvakám na sebe matroš, cepíny do ruky a začínám lézt. Honza čeká na napnutí lana a startuje souběžně za mnou. Občas založím nějaké jištění jen pro trapný pocit dodržení bezpečnosti dle přísné metodiky lezení. Zastavuji se až pod kolmými ledy v tenoulinké vrstvě přirostlé ke skále. První část padla na Honzu. Pomalu se prosekává pod několikacentimetrovou nejtenčí část úzkého hrdélka s glazůrkou spojující dva žlábky, který při přibývajícím slunci mizí před očima jak jarní smích. Pokud to spadne dřív než tam Honzík doleze jsme v pěkné bryndě. V případě, že z těch dvou kdo poletí jako první bude můj parťák, tak nezbývá nic jiného než mu popřát heppy jurney a vzápětí ho následovat ve spanilém letu do údolí. Jinými slovy jištění na prdlajs a hra o vabang je v plném proudu.
Krátce po poledni dolézáme do míst se sedmdesáti stupňovým traverzem. Táhne se šikmo nahoru k sedlu jak had přetínající kotel amfiteátru na dvě části.
„Tý-ý vole mě bolí ruce jako svině,“ letmý komentář Honzy o stavu věcí.
Nikterak tomu výlevu nevěnuji pozornost a beru to spíš jako když se doběhne a je třeba pro uvolnění krku několikrát flusnout na zem. Pokračujeme dál v lezení, ale najednou mi naše počínání připomíná spíš hrabání a klouzání na písečné duně než ve sněhu. Pod nohama vyrostla magnetizující díra. Nemáme časový prostor zabývat se jištěním ani přemýšlením nad možnou chybou - spěcháme.
„Do hoďky jsme v sedle,“ řvu za mizejícím lanem.
„Jo.“
Skutečně dramatický a jiskřivě nabitý dialog. Nicméně těsně před západem slunce prošlapávám poslední metry na sedlo a vidím na druhou stranu. Slunce psalo několikaminutové drama světel a stínů odcházejícího dne. Takové memento mory s doruda rozžhaveným Makalu, napravo od něj v tmavnoucím stínu silueta Mt. Meru a jen už koužďibylínek ozářené čepice Kusum Kanguru. Začíná mi omrzat nos a kosa začíná být více jak citelná. Praskání a šustění membránového oblečení dávalo jasnou informaci, že teplota sklouzla dvacet stupňů pod nulu.
„Rychle postavíme žďárák a s rachotem do spacáků jinak zmrzneme jak sobolí hovno,“ drkotám mezi zuby.
„A na-na-va-řit,“ odpověď z druhé strany.
16.10.2008
K ránu vyhráváme klepajícími kusadly serenádu pro dva zoufalce.
„Ježííšíí, kde je to zajebané slunce, ono snad už nikdy nevyjde.“
Na východě Himálají se objevuje růžovějící pruh světla. Ovšem dnes si dává setsakra na čas, ale nakonec se vylouplo do vyčištěného nebe, bez známky větříku s paprsky dodávající okamžitě životadárné teplo. Hlavu mám vystrčenou ze žďáráku a v duchu lezu po ostré hraně Kyasharu dalších 800 metrů, které jsou z mé ležmo zaujaté pozice vidět. Do vršku je ještě nutno přičíst další sněhovou čepici o 300 metrech. Počítám na prstech: „Jeden bivak pod vršek, druhý na odlehlé straně, kde jsme už leželi s Honzou při sestupu před třemi roky při prvovýstupu východní stěnou. No pak slanit za den již známou stěnou a cesta je v kapse“.
Sčítám vztyčené prsty, celkem tři dny. Žrádlo na čtyři včetně plynových bombiček v našich báglech. Tak to máme jeden den k dobru pro případný záser. Snad dobrý. V tom mě vytrhne z bloumání Honzův hlas: „Nemůžu hýbat rukama.“
„Co?“ koukám na něj jak si dlaněmi navzájem tře hřbety rukou.
„Poslouchej,“ a cpe mi pařát k uchu. Z vnitřní strany všemožných táhel vychází zvuk kňučení a skřípání jako ve starých pendlovkách. Konečně se mi začínají spojovat události z předchozích dnů.
„Zánět šlach jak prase, obávám se, chlapče, že si skončil.“
Sleduji v očích Honzíka lehký chaos se směsicí zoufalství podtržený lehkým zvlhnutím očí.
Snažím se ovládnout své vlastní vnitřní hryzavé zklamání a nezhoršovat tak dusivou chvilku.
Nevím jak se to podařilo, ale klidným hlasem, který měl hlavně uklidnit Honzu, dávám do kupy i sebe: „Ser na to parde, hold jdeme do kopru. Podělaný kopec tady bude stát i za dalších tisíc let.“
Dopíjíme čaj a házíme krámy do batohů. Den jak víno nám usnadní odchod do údolí. Poslední pohled na nahoru. Hrdá nedotčená hrana nám s potměšilým úsměvem mává na odchod.
Čtrnáct slanění přes žulový monolit a jsme krátce po poledni pod nástupem. Osud mě znovu vypekl a zasekl na stejném místě.
Už podruhé jsem se z vršku Kyasharu ne-DOTKNUL NEBE.
„Tak snad někdy příště…“
Náš poslední závěrečný krok zavírající letošní putování po asijských veleobrech je udělán.
Pro vás, kdo sledoval naší expedici Devold TripleNorthWalls jsem sestavil malinkou rekapitulaci zajímavých veličin.
Sečteno…
Za 99 dnů jsme 16× vzlétli z ranveje a s plechovou potvorou nalétaly desetitisíce kilometrů.
Navštívili jsme 3 státy: Pákistán, Afgánistán, Nepál.
Povedlo se vylézt ve dvou alpským stylem 2 prvovýstupy a to na Kapuru v Karakoramu a Uparisínu ve Váchánu. Třetí kopec Kyashar v Himálaji zůstal po 800metrovém ataku v rovině stále jen otevřeného pokusu.
V autech jsme odseděli při hárdkorových jízdách po asijských cestách bezmála dvacet dnů. Přitom pneumatiky vehiklů s námi natočili tisíce kiláků.
Při přesunech pod kopce naše nohy našlapaly a záda unesly batohy přes 30 dní včetně stovek naťapaných opruzokilometrů.
Čekání na přepravu, nebo vyřizování povolení a dalších nesmyslů padla 1/3 z celkového počtu dnů.
Kompletní bžunda stála 120 tisíc českých chechtáků a 21 tisíc amerických koláčů. Není v tom započítaná ani 1 koruna za oblečení a lezecký matroš s filmovým, nebo fotografický materiálem. Z toho lze říct, že 90 % zaplatili naši kámoši, kteří nás chtěli podpořit částečně z důvodů propagace svých výrobků, nebo prostě jen tak. Pro předejití rozsáhlých spekulací na netu uvádím i díl 34 tisíc, který přispěl Český horolezecký svaz.
Největším a nejen morálním sponzorem zůstává Honzova žena Renča a samozřejmě lety ozkoušená a větry ošlehaná moje Klára. Odvezli jsme si v mém případě x-krát vyvrknutý kotník a omačkané prsty u nohou, z Honzovi strany dva omrzlé palce u střapečků dole, dva záněty šlach na rukách, dvě loupající kolena včetně protestující ledviny.
Paradoxem celé výpravy ovšem zůstává a je zarážející poměr, že z celkového času se lezlo pouze 9 dní s 6 bivaky ve stěně. Málo času hutné kaše za moře peněz. Tak to v horách chodí. Přesto díky za každý den, který jsme mohli spolu s Honzou prožít, jelikož zůstanou stále barevným a voňavým dobrodružstvím nejen pro pozdější tlachání s kámoši u piva, ale jako krásný prožitý sen po zbytek života.
Nedílnou součástí toho, co se povedlo, je oblečení a použitý lezecký materiál. Nepíšu to kvůli tomu, abych lízal dírky našim sponzorům. To moc dobře vědí, že touto formou bych to nedělal. Oslovení výrobců, nebo obchodníků vzešlo z mé strany a to z důvodů jasně zištných. Na trhu mají buď nejlepší výrobky, případně se dělí o prvenství s několika málo dalšíma firmama, které stejné produkty vyrábějí. Jinými slovy šel jsem přesně po věcech vytipovaných a topových.
Pokud budete mít zájem tak uvádím na konci kompletní jmenný seznam věcí používaných při našem courání po asijském kontinentě s typovým označením a webovým odkazem.
Všechny zdraví a děkuje za milou, duši i ješitnost hladící podporu Mára Holeček a Honza Sterneck Doudlebský

Technická data k výstupu: