Karákóram, Oblast Abruzzi Glacier, Gasherbrum I. 8 080 m n. m.

• Třetí pokus o prvovýstup jihozápadní stěnou
• Díky nepřízni počasí uvězněni 6 dní ve výšce 7 400 m n. m.
• Spolulezec Tomáš Petreček
• Srpen 2015

Expedice Wild Challenge 2015
Zápisník, první část
Marek Holeček odletěl na expedici Wild Challenge do Pákistánu. Spolu s Tomášem Peterčekem se pokusí o dokončení prvovýstupu alpským stylem JZ stěnou Gasherbrumu I. Půjde už o třetí pokus. Držme palce! Přečtěte si Máry první zápisek z této expedice…
Neznámá síla začíná se mnou otřásat, jako bych byl něčí pytlíček na hraní. A k tomu ten hromový hluk přicházející odněkud zpovzdálí. Nedává mi to vůbec smysl a podvědomě zmáčknu ještě více již tak sevřené pěsti, jako bych se chystal v nejbližších vteřinách neznámému otrapovi napálit jednu do zubů. Náhlá bolest mě donutí rozevřít dlaň. Otevírám oči a „čubrním“ na poslíčka štěstí. Na ruce leží z měděného drátu zkroucený náhrdelník, od něhož vede modrá šňůrka, která mě vrací až ke stavu plného vědomí. Ten ti trumpeto přeci vyrobila Viktorka před pár dny u zámku v Adršpachu, kde se konal na malém plácku svérázný vesnický jarmark. Prý: „Na cesty tatínku, aby se ti nestýskalo.“
Zvedám pohled, přičemž rachot a otřásání v kabině Boeingu pozvolna sílí. Pozvednu taktéž dárek, jenž malé prstíky pětileté radosti zohýbaly do abstraktního tvaru a přikládám ho k ústům. Dám mu malý polibek, který okamžitě putuje přes sedačky a stěny letadla, pak dál vzduchem, nad ulicemi, parky, aby doručil poselství na tu jedinou správnou adresu. 
„Bude se mi stýskat. A jak, maličká.“
Poslední dny před odletem na expedici byly hektické. Vlastně pokaždé je to tak, ale pravdou zůstává, že rok od roku nějaká část je z toho znatelně horší. Možná jsou na vině přibývající roky, kde život přirozeně dávkuje zahořklost s nechutí, které po kapkách přibývají v žilách, aby pak v kmetském věku zcela ovládly řečiště. Docela možná. Faktem zůstává, že lezení po skalách, které miluji, a které mi dává pocit klidného dýchání, tak v posledních dvou měsících výrazně trpělo. Což je paradox, protože právě letím na výpravu a měl jsem se věnovat dle mého gusta pouze té jedné, jediné činnosti, čili lezení a fyzické přípravě. Aspoň vycházím z předpokladu, kdy před světovým mítinkem, ať atleti, ale i další sportsmeni, pouze už dolaďují formu. Tím automaticky neříkám, že jsem se „flákal“, nebo na trénink „prděl“. Rozhodně ne, ale zahustil jsem těch dvacet čtyři hodin natolik, že na odpočinek nezbyly téměř žádné volné chvilky.
Není se tedy čemu divit, že jakmile usednu a srdce zpomalí svůj tep, okamžitě usínám, stejně jako před chvílí. Dokonce v rozjetém kalupu nestačilo dorazit takové to „předodletové“ těšení. Jednoduše, jednání s partnery připravované výpravy, tiskovky, popostrčení rozběhlých projektů pro období, kdy nebudu k mání, televizní rozhovory, časáky, rádia, ale také balení, návštěvy ambasády, odeslání karga a x desítek dalších činností mi krátilo dech.
Nicméně aeroplán mne teď ve svých útrobách unáší na dvouměsíční prázdniny společně s Tomem a ob jednu sedačku i s Galasem. Kurz máme nastaven na Islámábád, Abruzzi Base Camp a vrchol osmitisícového Gasherbrumu I. Co pak? To se teprve uvidí… :-) 
Kola stroje mezitím ztratila kontakt se zemí a ve stoupavém úhlu zatlačený do sedačky přichází tolik očekávaný klid a chuť porvat se s nadcházejícími dny. Své raportíky z výpravy, které budu rozesílat na weby a tak dále, si snad užijete až do morku kostí, stejně jako my na frontové linii.
Teď už jen přihodím pro nezasvěcené základní info o expedici Wild Challenge 2015. 
Začnu účastníky zájezdu: 
Já, Mára Holeček, lezec a dle nově vznikajícího filmového
dokumentu The Elements „hrdina z filmu“. :-) 
Dále druhý lezec a zároveň spolulezec v jedné osobě Tomáš Petreček, vytrvalostní atlet a kluk více jak šikovná. 
No a poslední divoká karta padla na ještě divočejšího Tomáše Galáska, který pro obecný klid naštěstí neleze, ale je filmařem výpravy, rejža a neřízený chodící průšvih.
Takže odlétáme do země, kde na vlajce se třepotá půlměsíc s hvězdou v zeleném poli, neboli Pákistán. Hlavní sportovní cíl expedice - neboli mne a Toma - je pokusit se o dokončení prvovýstupu alpským stylem JZ stěnou Gasherbrumu I. ve výšce 8068 m. Případně můžete používat mé familiérní označení: „Výprava za hledáním G-bodu na Géčkové.“
Horolezecká expedice - Wild Challenge 2015
Účastníci: Marek Holeček, Tomáš Petreček 
Země: Severní Pákistán / region Baltistán 
Pohoří: Karakoram / závěr ledovce Abruzzi 
Hora: Gasherbrum I, 8068 m n. m. 
Termín: 8. 7. 2015 – 31. 8. 2015 
Cíl expedice: Dokončení prvovýstupu alpským stylem JZ stěnou Gasherbrumu I
No a Galas má také jasnou úlohu. Přivézt mraky obrazového materiálu, čemuž věřím, jelikož jeho šikovné očko vidí až za roh a má hbitý prstík na spoušti kamer. Záběry následně budou sloužit jak pro film The Elements, tak i pro dokument týkající se geneze tří výstupů na Gasherbrum. Jen pro doplnění, já i Tom jsme na vrcholu „Gaše“ již stáli, takže o tom dokument nebude. Maximálně malé fragmenty, ale gró je o pokusech nalezení nové cesty v jihozápadní stěně, novou neprostoupenou linií, kterou jsem započal se Zdendou Hrubým v roce 2009. Uvidíme, zda zůstane panenská i po letošní naší návštěvě. :-) 
Alláh ví.

Zápisník, druhá část
Druhý díl zápisníku z expedice Wild Challenge 2015 je tu! Už to začíná být napínavé… Kluci za sebou mají divokou Karákóram Highway, po niž dojeli po 25 hodinách do Skardu. Teď zbývá připravit náklad pro nosiče a tradáá do základního tábora. Více už od Máry…
Z ničeho nic začalo lít jako z konve. Respektive někdo nahoře se rozhodl právě teď a v tomto okamžiku vypouštět bazén, jinak to není možné. Náš řidič Muhammád Alichán Bubabubanešák, nebo kdo ví jaký „čert“, za šestnáct hodin od výjezdu z rozpáleného Islamabádu téměř vůbec nezastavil. Vyrazil s námi sebevědomě v japonské „vejtřesce“ s rychlostí splašeného šneka za neustálého žvýkání, nejspíš již svého vlastního jazyka. Jeho trpělivost proplétat se hodinu za hodinou nad strží řeky Indusu a protijedoucími sebevrahy byla korunována rozhodnutím, že nastal ten správný čas na delší zastávku.
Proč právě nyní, když se přes malou dodávku valí souvislý vodopád vody, nenajde odpověď ani ten nejotrlejší dobrodruh. Dost možná, že se bojí jet dál nebo jen sbírá odvahu k dalšímu zoufalému činu. Nicméně něco tu nehraje. Kousek od nás přes padající vodní stěnu vidím probleskávat slunce. Zařazení zpátečky, pak následuje cuknutí v sedačce dozadu a pak zase „hupssst“ kupředu. Celý proces ještě jednou a vyjíždíme dál po zasekané kozí stezce v úbočí hor nesoucí halasné označení Karákóram Highway. Tentokráte již bez bubnování dopadající vodní masy na střechu auta. Aha, chvilku jsem asi klimbal a ten rošťák za volantem si jen potřeboval opláchnout svého motorového mazlíčka v pákistánské „natural-myčce“. Jedno se ale nemění, že má zadnice je definitivně na maděru, včetně dojezdu do Skardu, který se zdá stále v nedohlednu. Chlapci Tom a Galas sedící přede mnou se taktéž ošívají, jako by měli v kaťatech žhavé uhlíky, bez jediného náznaku kochání z velkolepé přírodní scenérie. Je to má patnáctá premiéra na KKH, což je zkratka pro tuto cestu do pekel. Jen třikrát jsem měl to štěstí ji obelstít obyčejným třičtvrtěhodinovým přeletem, ale dnes už opětovně v odevzdání na ní drkotám. Musí tudíž existovat vyšší moc, která mne zkouší, jak pevný jsem ve svém odhodlání jít za cílem. Jinak není možná taková procentuální nespravedlnost, kdy větrnému plavidlu téměř pokaždé, když hodlám letět, nedovolí odstartovat z runwaye. Ke všemu jsme vyfasovali na expedici Musafara, armádního „styčáka“ pitomce a namachrovaného oficírského troubu v jedné osobě. Tomu jedinému přeji zážitek pětadvacetihodinové jízdy tankodromem, třeba až na konec světa.
Ráno přijíždíme zmordovaní za kvílení meluzína do provinčního městečka Skardu, které klidně může snést označení „srdce Karákóramu“. Při sestupování z čtyřkolového vězení se hned u šoupaček zdravím s Ghulammem, který nás přišel přivítat. Jedná se o drobného chlápka s nabarveným fousem na rezato a skřípavým hláskem tahajícím za uši, ale veskrze s dobrou duší. Rád ho opětovně vidím a zároveň vím, že výprava má svůj úvodní start za sebou. Zde je již absence ovlivňovat běh věcí domácích a tak to platí i opačným směrem. Tudíž, co jsem stihl před odletem, tak je, a ostatní se buď vyřeší samo, nebo bude muset počkat až na můj návrat. Konečně se soustředím pouze jedním směrem a to vylézt na kopec.
Ještě týž den přebalujeme veškerý materiál a chystáme ho do požadované váhy pro nosiče. Mezitím Galas okolo nás poskakuje jak otravný hmyz a filmuje. Na závěr vytahuje svoji „kvadrokoptru“, jeho tajný trumf na lapání pohyblivých obrázků nad našimi hlavami, a přitom mu září oči jako hřebci před milostným aktem. Roztáčí čtyři rotory a už ta mrcha letí. Pozoruji to šmírovací oko, které posílá z výšky obrazový signál na zem přes malou televizi do Galasových rukou. Celá scéna nápadně připomíná nějaký béčkový sci-fi film. Na závěr šéf akce přes sluneční brýle uděluje rozkazy: „Chyťe jíííí!“ 
Mně se k tomu létajícímu mixéru vůbec nechce, jelikož ta představa, že se mi zakousne rotujícími listy do krku, není až tak lákavá. Nakonec se obětoval Tom: 
„Mám ji!“ hurá a šáteček.
Další den ráno užíváme krásy terásky „Kejtůů“ hotelu. Zelený travnatý pažit vyzývá k chození na boso, což okamžitě činím. Přímo pod ní, o pár desítek metrů níž, se vine podoben hadu mohutný meandr řeky Indus s kakaovou barvou. Na pozadí přitom vychází slunce a opírá se o bílé vrcholky Karákóramu, kde ležérně plují mraky šimrající do jeho strmých úbočí. Takto vypadá ráj a romantikou provoněná snídaně na terase K2. Nekupte to. Ovšem pro úplnou dokonalost chvíle by to chtělo společnici se zvonivým hláskem a šarmantním úsměvem. Chyba lávky, místo té víly vedle mne sedí Galas a druhý Tom. I s touto drobnou vadou si to užívám a kluci, jak koukám, taktéž. Dnes snad posuneme osud blíž našemu cíli. Přeci jenom snídaní bych to nerad zakončil.

Zápisník, třetí část
23. 7. 2015, Base Camp G I/Abruzzi Glacier/Karákóram/Pákistán… Marek Holeček s Tomášem a Tomášem jsou už v základním táboře a jejich „Divoká volba“ roste do výšky 8064 metrů přímo na dosah ruky za jejich stanovým táborem.
„Offroudík“ vrtící se podle výmolů všemi směry, a hlavně těmi nečekanými, je zážitek, který bych nejraději již posunul do roviny neopakující se historie. Přesto znovu stoupám drsnou krajinou hor, kde jsou čas od času ještě vidět drobné zelené oázky skromných políček. Obdivuji tu lidskou vůli bojovat proti té nespoutané síle přírody, která jen tak z rozmaru dokáže během chvíle celou úrodu, včetně tvrdé práce, poslat k čertu. A světe div se, ti lidičkové místo toho, aby zdrhli do nížin, jak bych to udělal já, tak znovu s neúnavnou mravenčí prací vzdorují nepřízni. Začnou obnovovat zavlažovací kanálky, stavět opěrné zdi ve strmých stráních a přitom doufají v jediné - že Bůh bude tentokráte na ně shovívavý. Pokud ne, tak jejich žaludky zůstanou prázdné. Tvrdý život horalů, nic lákavého pro změkčilého „Evropánka“ se sociálními programy v případě nouze. V tu chvíli mě vždy napadne jediné - chudoba je hnusná, prostě nic povznášejícího či opojného, jak občas slýchávám v našem blahobytném západním světě.
Mezitím co se mi honí hlavou úvahy, narazím bolestivě již potřetí do výztuhy nade mnou. 
„Kurňa!“ zařvu do kymácejícího se vehiklu. Přesně vím, že zásah je již třetí, jelikož každý úder pečlivě zaznamenám. Na hlavě roste pozvolna boule podobna malému „pimpongáči“. S výčitkou, proč zrovna já stále musím mít smůlu, se otáčím na Toma. 
„A kolik ty?“ 
„Zatím dva,“ ale vzápětí přijde výmol a jeho hlava putuje s žuchnutím na sloupek u okénka. 
„Tak tenhle zásah byl za dva,“ odpovídá se zkřivenou tváří a drží si inkriminované místo oběma rukama. Naopak u mne nastane škodolibé uspokojení: „Jóó, vede o bod.“ 
Příště si vezmu do džípu helmu. Budu vypadat sice jak idiot, ale hlava zůstane vcelku. Nejhorší představa v tom všudypřítomném dusivém vedru, kdy se postupně obalujete šedavou vrstvou prachu chytající na lepkavý pot, je tíživá touha chtít spát. Oči unaveně padají a vy se vzdorovitě bráníte, seč můžete. Dobře víte, jak to dopadne a hlavně jak to pak bolí. Nakonec stejně povolí krční svalstvo držící klimbající tykev a „PRÁÁÁSK“, tma a andělíčci…
„Čala čala,“ ozývá se kolem nás hlas náhončího od nosičů, neboli „jedem-jedem, vystupovat, bílí přijeli, bude práce, budou chechtáky!“ Tím se uzavřela etapa, kdy doputovala po osmi hodinách naše omlácená těla ze Skardu. Ujeli jsme krásných sto deset kilometrů do poslední výspy civilizace. Nevím, zda se dá středověké doupě Askole takto titulovat. Nicméně dál už cesta vozem nevede a jediný postrk je jít po vlastních. I tak spíme v místní škole, jelikož dva bahenní závaly rozdělili vesnici ve dví. Musíme počkat přes noc, kdy mráz uspí ve vyšších partiích bublající živel a sníží tak v korytu amplitudu, aby se dalo opatrně, potichoučku, přejít na druhý břeh.
Další ráno ve čtyři hodiny, za halekání „Alláh Akbar“ rozléhajícího se pozvolna rozednívající krajinou, naše karavana vyráží na osmidenní trek do Base Campu. Tomáš už ví, co ho čeká, jelikož na Abruzziho ledovci jsme spolu již dříve byli, ale Galas (Tomáš Galásek) v panenské neznalosti jde rovnou takříkajíc na popravu. Ano, umělec a pankáč výpravy Galas si svými nesčetnými dotazy hodlá jakoby předplatit úžasná místa pro naplnění jeho filmařských obsesí. Přicházející odpovědi od nás budiž mu uspokojením, že jich uvidí tolik, kolik si jich jen dokáže představit. Po čase jsem však začal mít otázky spíše já směrem k němu a vyberu úmyslně jednu za všechny. Stalo se to třetí den pochodu při nástupu na ledovec Baltoro, kdy Karákóram ukazuje ty své první skvosty v podobě žulových obrů Tranga Toweru, Shipton Spiru, Uli Biaho Toweru a tak dále. Mé oči jsou vyvalené tak, že mi málem vypadnou z důlků.
A věřte či ne, rozhodně to není z té nádhery kolem. Přede mnou si totiž vykračuje lázeňský švihák Galas, jakoby právě procházel kolonádou ve Varech, na sobě tričko vykazující lehkou únavu předchozích dní a vypasované trenýrky zdůrazňující jeho mužskou vyspělost. Dále bílé ponožky pochybné kvality s označením Metrostav, které dostal určitě někde „zadáčo“, jako reklamní prezent. Teď ovšem přijde vrchol všeho. Hádejte, co měl na svých roztomilých „fajfkách“, respektive v čem vyrazil na zteč s nejdelším pevninským ledovcem?
To neuhodnete, protože nemáte šanci. Ve svých oblíbených, lehce zduplých Crocskách. 
„Tomí, takto půjdeš až do bejzu?“ 
„Mý gumáčky jsou pohodlný a ty nové botky mi nadělaly všude puchýře velikosti pštrosího vejce.“ 
„A divíš se? Vždyť jsi je měl na tkaničkách povolené jak černý rapper z Brooklynu, včetně fusáklí, které nehodlám komentovat.“ 
„Já půjdu v nich a basta, protože už nechci vytvářet puchýř na puchýři a při každém kroku vydávat skřek postřeleného jelena.“ 
„Ok, jak myslíš…“ Naštěstí vše dopadlo, jak mělo. Párkrát vyjela nožka z „platfusky“ do ostrého suťoviska a hle, pořádné botky již byly na noze, bolístka nebolístka. A šlo se dál.
O další dva dny později procházíme místem s magickým výhledem na pyramidu K2, sousedícím s Broad Peakem a Gasherbrumem IV, který uzavírá celé Baltorské údolí. Tomuto místu se říká Concordia, což je oblíbená trekařská destinace a zároveň taškařice. Obzvláště pro japonské „Kató“, kteří celý den sedí v plastových židličkách s namířenými teleskopickými děly s čočkami o průměru jídelního talíře a lapají do svého alba obrázky „Kaj Cvaj“, jak chuděru „Ká dvojku“ překřtil Galas.
Naše dny pochodu se blížily ke svému konci. Obtočili jsme se okolo Chogolisy, jejíž prudké stráně připomínají nařasenou sukni, překročili několik chcíplých koníků, jež už nedonesou svůj náklad, a vyhnuli se vojenskému postu připomínajícímu veřejnou skládku odpadu. Ještě nás čekalo pár pikantních historek s chytáním kvadrokoptéry, která se se střídavými úspěchy v řídkém vzduchu vznášela a pak, jak zralá hruška, zas padala do šutrů na ledovci. Mezi tím se ozývaly protichůdné povely od Galase, který dirigoval představení bzučící létající potvory s přidělanou kamerou na jejím břiše a pobíhajícího ze strany na stranu chudáka Toma dvojku. 
„Chyť jí! Padá… Pusť! Letí… Do prdele, už sebou křápla na zem.“ 
Já, včetně nosičů, kteří sice nerozuměli přesnému významu slov, ale obsahu ano, jsme se náramně bavili.
Poslední den pochodu na moréně Abruzziho ledovce, jenž skýtá podívanou na plejádu krásných kopců, ale hlavně na tu naši „Gé ajns“ neboli úchvatnou a tolik vysněnou jihozápadní stěnu Gasherbrum I. Ještě po cestě morénou k našemu budoucímu základnímu kempu míjíme čtyři expedice na G I a G II, které přijely o notnou dobu dříve. Tudíž nebude dlouho trvat a budeme zde opětovně zcela sami, opuštěni a hurá. I tak si chci vychutnat pomyslný klid hor a vybírám místo pro kemp hodně vysoko nad jejich. Na družbu kašlu i na veškeré civilizační neduhy s ní spojené. Případně si mohu za nimi doběhnout nebo opačně oni za mnou, ale že bych se sháněl po nich, jak slepice po kuřatech, tak to rozhodně ne.
Jako poslední oficiální akt treku, který uzavírá útrpnou etapu pochodu, je vyplatit bakšiš nosičům. Profesionální pohled „sirdára“ s nataženou rukou zastupující nosiče je dost podobný mé psici Šaky. Říká jasně: „Mám hlad a ještě jsem za celý svůj bídný život nikdy nic nejedl, fakt, věř mi. Dokonce bych sežral snad i kratochvíle, kdyby bylo k mání…“ Takže se to nikdy neobejde bez handrkování, ale každá hra jednou musí skončit. Nakonec je důležité jim při odchodu zamávat a vzájemně si popřát na brzké shledání. Ještě jedno malé extempore se vešlo do těchto dnů a to s naším „styčákem“, kdy už nebylo daleko k inzultaci. Skutečně reálně hrozilo, že ho zabiji, vše nakonec ale skončilo pouhým příměřím. Škoda.
Pak začínáme stavět s Tomem géčkem a Tomem dvojkou Base Camp. Je to naše nové dočasné bydliště - přímo na úpatí rozeklaného ledovce, který stéká z Gasherbrumského plata. Konečně nastává klid. Jsem tu a naše „Divoká volba“ roste do výšky 8064 metrů přímo na dosah ruky za našimi stanovými plátny.

Zápisník, čtvrtá část
Každý den je jedinečný tím, že je jednou za život! Návraty a stejná místa mají v sobě to vědomí již časů předchozích. Někdy se jedná o vzpomínky krásné, jindy jitří nervovou soustavu, která brní až do posledního póru. Někdy přijímáme příjezd téměř bez emocí, jako fakt. Hold jsem tady. Píše Marek Holeček ze základního tábora pod Gasherbrum I.
1.8. 2015, Base Camp G I/Abruzzi Glacier/Karákóram/Pákistán
Můj návrat pod Gasherbrum I. toto léto 2015 je komplikovaná směsice pocitů, kde v zastoupení vzpomínek lze najít od každého svůj díl. Jeden důležitý aspekt, který není zatížený časem minulým, ale naopak očekáváním, je ten, že jsem se opětovně těšil. Ano, zvítězila znovu chuť poprat se o sen, který se zrodil v mé hlavičce již před osmi lety. Stále je nositelem nábojů lákavosti, kde i ty děsivé chvíle (krom jiného), které jsem tu prožil, nemůžou být překážkou pokračovat dál za svým cílem.
Stojím opětovně po pauze dvou let pod elegantní dámou. Právě včas, kdy se do jejích blond vlasů rozpouští večerní slunce a úzké boky a smyslnost tvarů, které jsou již zahaleny do třpytivé večerní róby, vyzdvihují její krásu a dominanci. 
„Tak jak holka, jak letos spolu zúřadujeme?“ 
Nevylezená linie na její jihozápadní tvář, o kterou jsem se pokoušel v roce 2009 a 2013 tu stále posměšně na mne kývá: „Tak pojď, nitěnko.“ 
„Však vidíš… Už jsem tady,“ odpovídám. 
„Sice se mi klepou kolena, ale já je zabrzdím.“ Moc dobře vím, že pod její krásou úsměvů je schovaná krutost nedovolující přešlap. To ale neznamená, že se ohnu. A pokud mám přijít o hlavu, tak s rovnými zády a s hrdostí svobodné volby. 
„Jdu na to drahá, tak se chovej slušně!"

Do „bejzu“ jsme dorazili před více jak týdnem s Tomem krasavcem, idolem dívčích srdcí a rušičkou jejich klidného spánku, a Tomem Galasem, též řečeným zvíře. Jak jsem psal v minulém raportu, na moréně ještě v té době operovalo relativně velké množství různojazyčných „motáků“. Od Taiwanců, kteří hned upoutali moji pozornost, jelikož před jejich stanem stál – věřte či nevěřte - rotoped? Divíte se, já taktéž. Jednoduše šikovní kulíškové. Pak Poláci ve dvou vlnách, a to lyžaři-horolezci a něco jako vodáci-paraglidisti. Nemohu si pomoci, ale zdá se mi to, jako by si nedokázali chlapci vybrat, co vlastně chtějí. Zato druhá sekce měla modrookou pumu ve svém arzenálu. Kingu Baranowskou, která právě dolezla svoji osmou osmu na dvojku a svým pohledem zapřisáhlé křesťanky nahnala nám plachým chlapcům takový strach, že jsme okamžitě běželi do svých stanů odříkat si otčenáš. Evidentně hledala dalšího parťáka na vrchol. Jen si představte ten paradox – zajíc, ta lovená oběť, se vždy najednou rozeběhne proti ohaři. To je o infarkt. Potom tu byla také „multigrupa“ čítající Španěla, jihoamerikána, frantíka a tak dále, včetně čtyř hochů z Českomoravského království, o kterých jsem věděl, že tu budou. Nakonec ještě Slovinci a tím to haslo. Poměr lidí rozházených po moréně a na kopcích „Géčka I.“ a „Géčka II.“ byl dva ku jedné. Valná většina už měla dole v base campu zabaleno a jen čekala na poslední odvážlivce, kteří ještě na hřebenech bojovali o odznak himálajského tygra.
„Ráno Tome mažeme na aklimatizačku.“ 
„Jasně, a co ty Galas?“ 
„Já budu dělat časosběry a hlídat oheň v krbu.“ Moc dobře jsem věděl, že časosběr je Galásníkovo univerzální zaklínadlo pro volný čas. V praxi vypadá proces z mého laického pohledu totiž asi takto: Galas postaví stativ, na něj umístí zázračnou fotící krabičku, nastaví clonu a zapne. Přístroj hodinu či dvě dělá CVAK-CVAK-CVAK… No a Galas s účastí opravdového kámoše pomáhá uzávěrce alespoň zvukem UFFF-ÁÁÁ-UFFF než se zcela vybije baterka. Pak si jde lehnout a baterie dobít.
Houknu na druhého Toma. Musíme se zabalit na přibližně šest dní života. Bereme jeden mrňavý stan a k tomu raději málo jídla, to aby nás tam nenapadlo být déle. Mezitím se ozve Galas s tím, že musíme ještě před odchodem nasekat fotky pro připravované filmy a do katalogů. Důvod je prozaický - aby vy, diváci, jste si mohli později okusovat nehty při pohledu na nás, na božské drsňáky usazené v divoké krajině. 
„Kde to chceš udělat?“ 
„Tak třeba támhle,“ ukáže prstem asi tak sto metrů od „bejzu“. 
„Trochu to naklopíme, dobarvíme, ořežeme, dodáme!“ 
„Dobrááá,“ ozve se náš dvojhlas. Večer si ve společenském stanu prohlížíme výsledek a nestačíme se divit. Tomíček Galásníček je moc šikovný manipulátor se skutečností.
„Ták mě napadá chlapci, nevodboucháme vše zde? Počkáme, až nám dvěma doroste trochu fous, pak budeme vrcholovku situovat do mlhy, jakože nahoře je blbý počasí a pro důvěryhodnost přidám nějaké fotky z dřívějška. Kšeft vyřešen a můžeme začít měsíční merendu někde v nížině,“ řekl jsem. 
„Jasně, jebeme na bod Gééé a jdem dolů!“ :) 
Pravdou ale je, že Galas je šikula šikovná a jsem rád, že ho s sebou mám. Takový sichr.
Ve dvanáct v noci otravný budík rozbíjí sladký sen o domově. Právě přecházím trať jednokolejky a za ní se táhne dlouhý lán louky. V ní se vine úzká vyšlapaná cestička, vysoká tráva šlehá až do stehen a láká zalézt si na chvilku do ní. Napravo na mne kývá Starostová se Starostou včetně zástupu pískovcových Konšelů. Klára jde za mnou a Viktorka jede před námi na kole s poskakujícím čoklem v patách, jsou už téměř u Ozvěny. Vidím z ní akorát ramena a střapatou hlavu, občas se vynoří i bílý hřbet a ocas psa. Volám na ni, aby zatočila k jezírku, kam se jdeme ještě vycachtat před večerem. Naprosto mne neslyší nebo jednoduše dlabe na to, co křičím. Naštěstí uhnula správně, abych za ní nemusel běžet. Miluju letní dny v „Ádru“. Ta kombinace - skály a lezení, cachtání a chlastání… A najednou ten odporný zvuk TRRR TRRRR TRRRRR vše zničí.
O hodinu později už šlapeme vzhůru „rozpinďouřeným“ ledovcem. Samotná aklimatizace je otravná nuda bez zábavného cíle. Tudíž urychlím celý proces a shrnu nutné zlo do pár vět. Stačili jsme za ten čas proběhnout ledovcem na Gasherbrumské plató, které nabízí jedinečný amfiteátr sedmitisícových a osmitisícových kopců. Další den jsme poskočili o pár stovek metrů výš, nad takzvanou „Banana Ridge Gé dvojky“ a rovnou jsme se přimotali k neštěstí, kdy si jeden z polských horolezců-lyžařů nasměroval své ski přímo do trhliny. Průšvih spočíval v tom, že nikdo nevěděl přesně do jaké a podle chaosu stop se nedalo určit zcela nic. Smutné. Další ztracený život a v součtu už devátý, kterému jsem byl na „Gaších“ svědkem. Ale dost chmurám. Naopak ze shora se k nám blížila parta tří Čechů, z nichž Ondra a Kus-Kusžrout byli na vršku „Gé dvojky“ a Lery kousek pod ním. Poplácali jsme jim po zádech, vyměnili si pár slov a naše cesty se rozešly. My jdeme nahoru, oni dolů.
Aby náš výpad měl smysl, museli jsme ještě výš, takže chroptíme do sedmi tisíc sto metrů. Zde je třeba hodit minimálně jednoho čistě nebeského „chrupejše“, zato již s krásným výhledem. Budiž nám odměnou za tupohlavé hamtání zapadající slunce, které si uspořádalo svoji vlastní večerní estrádu na vrcholcích hor. Fotím a filmuji, jednoduše nádhera.
O dva dny později přicházíme do našeho base campu. Pětidenní výpad a nahánění červených krvinek je u konce. Shrnuto, veškerý pohyb probíhal v noci od jedné do sedmé ranní. Šlapání pod rouškou tmy zmizelým světem, jen s kuželem světla vycházejícím z čelovky, mi dával pocit neohrabaného netopýra, který zapomněl létat. A opačně, jakmile vylezlo slunce, my už byli zalezlí jak v noře do postaveného stanu. Přes vrchlík přehozené spacáky nebo karimatky. Jelikož pak nastalo pekelné vedro a sníh se změnil v bahno. A ten, kdo zůstal venku, měl smůlu - začal mu měknout mozek. Byli i tací, kteří šlapali přes den, ale tím obecně zvyšovali rizika a utvrdili moji teorii o vařeném vajíčku v hlavě.
Těch pár dní odluky, co jsme byli pryč, mělo dopad na všechny bez rozdílu. Za prvé nastala velká změna na moréně - zmizely ostatní expedice, o kterých jsem psal, a to do jediné. Tudíž jsme tu již sami, hurá a ještě jednou hurá.
Za další, Galas neunesl komunikační klid, jelikož do našeho příchodu s ním zůstali už jen Kuchař, Kuchtík a Zaráfek. Což nebyla žádná výhra. S touto ztrátou se těžce vyrovnával a jako náhradu si zvolil opeřence, kterým otevřel své ostravské srdce. Od té doby bez varování vydává sem tam hrdelní skřeky KRÁ-KRÁÁ. Dokonce i nás začal přesvědčovat o tom, že mu rozumějí. Pro potvrzení jeho slov o souznění s touto havětí demonstrativně položil kus čapátí na šutr. 
„Koukej, oni přiletí a já je budu filmovat. V přírodopisném okénku National Geographicu mi zulíbají nejen ruce.“ 
KRÁ-KRÁÁ-KRÁÁÁ. Havran nepřiletěl, a tak to Galas zase zvednul a sežral :)
Další, kdo evidentně začal strádat, byl náš „styčák“ Muzafar neboli „smrdutý Zaráfek“. Neměl totiž koho prudit. Následný můj hysterický záchvat a bránice dodávající do hlasivek dostatečně energie ho poslala zase tam, kde je jeho místo. Jeho očka se rozzářila štěstím a na pár okamžiků zalezl do boudy. Armáda ráda dril.
Pro změnu Tomík, ten si našel svoji specifickou „úchylařinu“ spočívající v hodinářské přesnosti. Jedná se o pokládání kamínku vedle kamínku pod svůj hadrový domeček. Vezme kámen do ruky, dvakrát přetočí a pak usadí tou odpovídající stranou. Výsledek dle mého mínění má být, aby stan stál v dokonalé rovině. Je jedno, že okolí ničemu podobnému neodpovídá. Na závěr s jedním přivřeným očkem zkontroluje, zda je vše ve vodováze a vítězný úsměv na tváři potvrdí, že ano. Respektive do druhého dne, než ledovec opětovně odtaje. Takový nekončící evergreen, ale vždy se závěrečným úsměvem. Tomík je sluníčko.
No a já? Já jsem zalezl do stanu a dopisuji závěrečnou kapitolu pro knížku, kterou jsem měl už před odletem dávno odevzdat. Také s úsměvem a s pocitem fekálních tlaků těsně před poslední zatáčkou.
Jinak v BC vlastně vládne obecně pohoda. Jediné, co nám teď chybí, je příchod esemesky na satelit od Alenky Zárybnické. Musí nám poslat požehnání k odchodu přes svou věšteckou kouli, na níž někdy dokáže vyčíst počasí i na další tři roky dopředu. 
„Kluci, perioda je gut a můžete vyrazit do stěny.“ 
Pak konečně začne můj a Tomův příběh o třetí pokus na „Géčko“. Galas hlídá oheň!
Zdravíme vás do Čech od „U suchého stolu“, nebo od „Suchánků“, to už je jedno jak nazveme morénu s base campem bez kapky veselého drinku.

Zápisník, pátá část
Dvanáct dní o vše!
Dnes, v páteční noci 21. srpna, jsme se vrátili s Tomem a Tomem z hor nazpět do Skardu. Já a Tomík lezec jsme zdraví, jen s lehce namrzlými konečky prstů na rukou a nohou. Snad již nehrozí ta blbá varianta, že by se nakonec ještě mohly odporoučet nehty. Avšak nechme se překvapit. Ovšem jedna jistota je, že měsíc budou takový tupý a necitlivý na dotek. Dalo by se vlastně říci pohoda. Jo a k tomu jsme vyhublí až hanba. Při bližším ohledání spíše připomínáme oškubané vrabčí hrudníčky. Tak aspoň sám sebe vidím v odrazu zrcadla hotelu Kej Tůů - strhaná seschlá křížala ošlehaná vlastními větry. Čili již neplatí slovní spojení, svalovec intelektuál, ale spíše tuberkulózní neduživec. Druhý Tom Galas ‟fotolapač” žije taktéž. Ukázalo se, že měsíční hlídání base campíku na čerstvém vzdoušku má za následek, nejen spokojeně bronzový pohled horského drsňáka s “nasyslenou” hromadou fotek, ale i objevení do té doby pro něj pečlivě uschovaného tajemství. Něco u něj začalo růst pod kožní řasou, čemu se jinak obecně říká svalové vlákno. Jelikož si chlapec začal s vyděšeným výrazem stěžovat, že ho tam tlačí, dal jsem mu otcovskou radu, že to se hold někdy sestává. A dle hesla - co bolí, tak sílí, jsem mu popřál dobrého probuzení do nové etapy života.
No a jaký osud nám letos naservírovalo naše ‟Géčko Gasherbrumské”? Tak to si úmyslně nechám pro vás jako sladký bonbónek až do závěrečného vyprávění v páté části zápisníku Expedice Wild Challenge s názvem ‟NEBEZKÁ PAST”, který právě dopisuji. Že nuda nebude, to si rozhodně pište.Jen lehce nadzvednu zpod pokličky kuchařova dramatu… 
Po dvou dnech tvrdého lezení, které čítalo denně v průměru patnáct hodin nelidské dřiny, vše běželo jako po drátkách. Za ten čas jsme se s Tomem katapultovali od ledovce vzhůru 1800 metrů až k závěrečným vrcholovým partiím. Chyběl ještě jeden den lezení než bychom se převalili přes vrchol na protilehlou stranu do klasické výstupové trasy a následně jí pak seběhli dolů. Tak zněla mimochodem i rozvaha celého výstupu. Připomínám, že se jednalo o první dva ‟šťastné” dny z následující dlouhé řady těch děsivých, které postupně začaly přibývat jak máku. 
Ovšem pak přišlo peklo na zemi a následujících 192 hodin boje v zóně, kde kraluje již jen smrt!!! Začal nám odtikávat skromně vymezený čas. Vysoko, tam v oblacích, odříznuti od možnosti pohybu nahoru či dolů, se pozvolna rozehrával závěrečný part o dvou ztracencích. Jeviště se nacházelo ve výšce 7300 metrů, kde se každým dnem rozpouští život jak cukr na jazyce. Ruleta se již točila. Jen výsledek, tedy kdo z koho, byl zatím neznámý. Ovšem nebylo ani stínu pochybností, že taháme za ten kratší konec. Na řadu přišly i modlitby, výhružky, nakonec prosby. Zcela k ničemu… 
Od začátku lezení do návratu uběhlo neskutečně dlouhých dvanáct dní. Přičemž do batohů bylo na začátku nabaleno vše správně, čili hromada nervů, příslib dobrého počasí, dostatek fyzických sil a jídla. Jediným a zároveň markantním rozdílem oproti původnímu záměru zůstává, že pro celkově poloviční čas.

Geneze měla své neuvěřitelné pokračování. Jakmile jsme prošli věčně živoucím ledovcem do našeho BaseCampu, čekalo na nás další překvapení. Náš styčný důstojník dosazený k výpravě od pákistánské armády vydal příkaz, kdy valná většina našich věcí již putovala dolů ledovcem. Dále šířil na všechny strany, že jsme již někde na kopci vyčichli. Pro jistotu poslal tuto informaci i domů. Naštěstí kuchař Imrana včetně Toma Galase, dvorního fotografa Hudáče, který dokumentoval naši výpravu přes sklíčka foťáku, nařízení autority ignorovali a dál věrně čekali.
Ano, jeden pokus zase skončil. Vrátili jsme se zdraví, jen s lehce namrzlými konečky prstů a oba vyhublí jak lunt. Za pár měsíců zase bude vše OK. Možná se mne zeptáte, zda veškeré úsilí za to stálo, či jestli má cenu neustále tahat čerta za ocas. Nejspíš odpověď zarazí, ale dokud cíl neztratí v mých očích ten dráždivý náboj a kopec nezmizí na Mars, tak se budu vracet. Zkuste si jen představit, že Edison, než se mu poprvé rozsvítila žárovka, by zanechal svého snu. Samozřejmě nevím, zda se příště zadaří, dá se počítat pouze s čistou empirií, ale víra i „vršky“ někdy přináší.

Mára Holeček