Himálaj, Nanga Parbat 8 125 m n. m.

• Výprava: Wild Choice - Nanga Parbat 2011
• Pokus Marka Holečka o sólový výstup na vrchol Nanga Parbatu jižní Rupalskou stěnou
• Výstup pro nepřízeň počasí ukončen 800 metrů pod vrcholem
• Účastníci expedice: Marek Holeček & Zdeněk Hrubý
• Červenec - Srpen 2011

Interview s Aláhem
Smyčka otázek pronásleduje šouravé kroky, které ze země zvedají obláčky jemného prachu. Jsem ukrytý hluboko sám v sobě, přitom oči sledují jen úzký pruh země a závity se snaží najít rozhodující odpověď. Samotný pocit není naplněn nějakým „nepříjemnem“, jen dráždivým očekáváním. Náhle sebou trhnu. Kolem mne poskakují hnědá, strakatá a bílá stvoření. Těsně, než do nějakého narazím, stačí uskočit, aby se hned za zády znovu spojily do bečícího stáda. Směji se sám v sobě: „Nazdar návratu z dalekých hlubin.“
Mám jasno, to co jsem hledal, je na jazyku. Zastavím se a otočím hlavu k vrcholu Nangy. Stále mě ta úžasná podívaná sráží do kolen. Její jižní srázy se právě převlékly do podvečerního slunce, které z posledních sil drží převahu nad přicházející tmou. Dokonce i vítr se už spakoval do spánku a nechal konečně poletující bílý závoj padnout na tělo hory. Překrásný den.
„Tak, mám si troufnout?“
Sebevědomí, ten poťouchlý rarášek šeptající: „Neboj, to dáš,“ naráží na ječící alarm: „Jedna chyba vole a jsi navěky jen mražené hovězí.“
„Cha,“ fakt je, že pak si s tím hlavu již trápit nemusím.
Opačně, když se povede a dolezu na vršek, co z toho?
„Hovno!“
Lákavé dilema pro pokročilého šílence. Zvrátím ještě jednou hlavu a koukám přímo do šednoucího nebe.
„Prosím tě, Ty tam nahoře, pošli vagon štěstí, sedm pěkných dnů no a…, to zatím stačí. Děkuji pěkně za vyřízení, má úcta, tvůj Maroušek mazel.“
Otáčím se na patě a utíkám do kempu, kde na mne již čeká Zdenda. Vrážím do velkého stanu, který je už měsíc naší jídelnou, společenskou místností, trucovnou, posluchárnou hudby, knihovnou, debatní arénou, jednoduše místem, kam se schováváme před sluncem, deštěm a před okolním světem. Tedy pardon, lépe řečeno před okolní nicotou.
Jeden by řekl, že panoráma hor, která se rozprostírá za tenkým plátnem stanu, je krása nebeská.
„Prdlový.“
Okamžitě bych měnil za ruch města, za hospodský šum, nebo jen za půllitr piva.
Dopadnu naproti do židle a srdce buší na plný kotel své rychlé tim-tam, tim-tam.
„Jdu na věc,“ vychrlím na Zdeňka.
Pozoruji ho, jak si bez jakéhokoliv spěchu sundává brýle, zvedá obličej ozářený od počítače a klidně si mne prohlíží. Pak svým typickým profesorským nosohlasem pronese:
„Já si to myslel.“
Se mnou šijí všichni čerti, a on jen vysloví: „Věděl jsem to.“
Ježíšimarijá, jak může být tak klidný, právě ve chvíli, kdy jsem mu sdělil tu žhavou novinu, že se jdu „zasebevraždit“.
Jsem tak průhledný?
Asi jo. Jiní by se jistě pokusili zvrátit můj úmysl, nebo aspoň najít slabá místa mého přesvědčení. Rozhodně bych se nedal, ale drobné přemlouvání by bodlo. Nicméně v zápětí mi prohoří, jak jednou větou, bez dalšího žvatlání kolem, řekl podstatné - „Prostě mi dává zelenou a sám se vzdává v můj prospěch svých ambicí.“
Skutečně mám štěstí?
Naproti mě sedí chlap, kterého mám rád a znovu mi dal důvod ho obdivovat.
Oči se zabodly do tmy, která hned za vchodem stanu ukradla celý svět a v duchu si odpovím: „Tak jo, díky Zdendo.“
Intermezzo
Náš odjezd do Pakoše, byl výslednicí náhody a utajovaných tužeb. Nanga Parbat, na začátku letošního roku vůbec nebyl v hledáčku. Oba dva jsme se těšili na jaro do Nepálu, na usměvavé šerpíky, kteří měli provázet naše kroky, až pod Talung. Stále tam čeká můj nevyřešený restík a to jeho panenská severozápadní hrana. Ovšem Zdendova zlomená noha udělala tlustou čáru za jarem. 
„Zdendo, stihneš se dát na léto do cajku?“ 
„Jasně.“ 
Tím azimut musel nabrat jiný směr. Oba chceme do velkých hor a na velký kopec. 
„Léto je vhodné pro Pakoš,“ říkám. 
„Dobrá, co tam?“ 
„Tře-bá…, můžeme dodělat Gaš?“ 
„Prdlajs, magořím z Baltora, chci někam jinam,“ zazní razantní Zdeňkova odpověď. 
„Je ti jasné, že tím dáváme pasé Karákóramu.“ 
„Neva, mám na mysli Nangu!“ 
„Jo, do Nangy se ti chce?“ překvapeně na něho zírám. 
„Hmmm.“ 
„Beru, ale na normálku z Diamíru, nebo do Rakhiotu, mě nedostaneš,“ tentokrát se stavím na zadní já.
„Počkej, počkej, co tím myslíš? To ne!“ Zdeňkovi se přitom lehce nakrabatí čelo. 
„Ale jo,… Rupalské hovado,“ šibalsky si ho prohlížím, jak zareaguje. 
„Nerozumím, proč… se… chceš… zabít?“ 
„Kdo mluví o odpisu, já chci jen zažít dobrodrůžo, hotovo,“ rozhazuji ruce s nevinným výrazem na tváři.
„Jinými slovy totéž.“ 
Z druhé strany stolu přijde ledová sprcha. 
Bez ťukání na čelo je mi jasné co si myslí o mém nápadu. Následovala rozhodující porada, neboli večer s tankovou Plzní v dejvickém výčepu U veverky. Vzájemný řinkot žejdlíků, zpečetily osud. Jedeme na Nangu, tou hrůzou a děsem opředenou Rupalskou stěnu.
O dva měsíce později již brázdíme pakistánské cesty. Jeep jedoucí po zařízlé stezce, která je zamáčklá do úbočí nad korytem řeky, plní dokonalou úlohu gigantického šejkru. Svaly pozvolna umdlévají a víčka zavírá míhající barevný svět. Ještě vnímám jak hlava lítá ze strany na stranu a bez možnosti návratu odplouvám na obláčku bezpečí snu.
Šlapu po podolské náplavce s celou rodinkou v patách. Slunce se zlatavě odráží od temné Vltavy a sálající teplo z rozehřátých šutrů dokresluje romantickou atmosféru letního podvečera. Naše čuba Šaky, nesoucí v mordě klacek, s tím krámem neustále naráží do mého lýtka. Zpoza zad slyším Kláru: „Viktorko, nežer ty vajgly! To naše dítě je fakt prase.“ 
Bez známky emocí přikyvuji: „Jo a ten čokl mě taky sere.“
Najednou „huuup“, plíce i žaludek vyskočí během sekundy z mé pusy a má kebule se tříští o rám auta. Náraz mě hodí do stavu plného vědomí. 
„Aúúú doprčic, kdo, proč, kde to jsem?“ 
„Támhle je,“ odpoví Zdenda. 
Po nepříteli ani stopa, ale za předním okénkem Jeepu se houpe v rytmu výmolů Rupal.„Zastavit,“ vyhrknu na košilatého šoférmajstra. 
Vyndávám jednu nohu z kabiny a stoupám si na zem, pak druhou brnící, jenž vypovídá poslušnost povelu “stůj a drž“. 
Jsem spolehlivě vytvarovaný do skrčence, podle vnitřního prostoru peklostroje, přitom se drbu na hlavě, kde roste komiksová boule. 
„Zdendo, kurňa, proč je tak…,“ překvapeně zírám nahoru. 
„Netuším,… naprostý podvod, to jsou dva kopce v jednom,“ prolétne vzduchem stejné zasténání. 
Pak už jen bez hlesu pozorujeme, jak ze zeleného údolí, bez sebemenšího varování a z ničehož nic, roste souvislá spojnice, mezi nebem a zemí. 
„Hele, zatím pouhé čtyři dny nás dělí od odletu z Prahy, otáčíme ne?“ přeruším ticho. 
„No a doma řekneme, třeba blbé podmínky, nebo jiný oblíbený žvást.“ 
„Tím snadno zamaskujeme, dámy a pánové, ehm-ehm, že jsme si právě kákli do trenýrek.“ 
„Sice je moc nenosím, ale to je jedno,… bereme roha?“
Návrat k začátku
Za stanem je slyšet rachot, který se náhle zhmotní v šklebícího Alliho, a přeruší tím mé bloumání. Znovu jsem s myšlenkami nazpět ve společenském stanu, který spoře osvětluje mihotavým světlem plynová lampa. Naproti sedí Zdeněk bušící do počítače, a ve tmě nad námi je Rupal, čekající hladově na můj skalp.
„Your diner Sir,“ vyloudí Pákistánec svojí svahilskou angličtinou.
„Nekecej Alíku a dávej na stůl,“ kontrovala ryzí čeština s pražským dialektem.
Polykám první sousto, které připomíná opečenou bramboru. Bez pardonu vyhrává chuť přismahlého oleje s odérem benzinu na vaření. Ale fujtajbl, plivnu nazpět to Tajemství, neboli Pomstu šéfkuchaře.
„Je nakrklej, má ramadán a nedlabe, totéž chce nejspíš i od nás.“
„Jebu ho, já jsem pod ježuchem, tam se žere furt a kdykoliv,“ bublám si nespokojeně pod fousy.
„Podej mi prosím pivo,“ potřebuji narovnat chuť.
„Pro každého poslední,“ vydává ortel Zdeňkova ruka pátrající v modrém barelu.
„Není možná, jsme teprve v půlce výpravy,“ s leknutím zhodnotím vážnost situace.
„Tak to je konec. Někde nastala počtářská chyba,“ ozývá se z druhé strany stolu.
Každý z nás, měl na den připravenou jednu záchranou patronku se zlatavě hořkým obsahem, pro nuzné dvouměsíční živoření v totální abstinenci. Dokonce, když jsme z Base Campu vyráželi na aklimatizace, které v součtu zabraly více jak deset dnů, měly se plechovky za tento čas ušetřit. Nestalo se tak, a dno záhadně zelo prázdnotou.
Že by Alli?
Má rozladěnost okamžitě hledala viníka v nejbližším okruhu. Měl jsem na něho spadeno a rád bych mu zakroutil krkem. Nicméně byl oddaný muslimáš a tím pádem mimo podezření. Nikdo další, krom nás dvou v okruhu desítek kilometrů nebyl.
I když toto zjištění na kritickém stavu nic nezměnilo. Zvyk je železná košile a odvykání je skutečně těžké… záhada v hledání viníka byla úspěšně vyřešena :-)
„Kdy chceš vyrazit?“ přeskočil zádumčivou atmosféru Zdeněk.
„Jakmile rosničky zahlásí pět dní slušné póčo,“ kontruji.
Ve skutečnosti jich potřebuji minimálně sedm. Tím bych zvýšil šanci pro jistější návrat přes Diamirskou stěnu. Měli jsme sice každodenní aktuální vývoj počasí přes satelit do telefonu, jenže v horách dlouhodobou předpověď stejně nikdo neumí, ani specializovaná super centra, které řídí super mozky se super počítači. Takže, až se rozhodnu jít, pak nastoupí jen víra ve šťastný konec.
Hurá do Rupálu - den první
Tlukot srdce slyším až v uších a zrychlený dech odpovídá námaze. Ostré suťovisko se skalními prahy připomíná spíš tatranský nástup, než předehru k dalším čtyřem vertikálním kilometrům. Rychle nabírám metry a údolí za zády pozvolna začíná připomínat zmenšenou skutečnost. Kolem druhé rozhrabuji nohou na plácku sníh ve 4 800 metrech.
Je ho tu více než před čtrnácti dny, kdy jsme se tudy vracely z předchozí aklimatizace.
No nic, udupávám plošinku a čekám na Zdendu. Ten se rozhodl ulehčit mi s nákladem pod nástup a nese polovinu mých věcí.
Možná mne chce jen vyprovodit na poslední pouť?
Nevím, ale až ke mě dorazí, vyvrhne obsah batohu a seběhne nazpět za Allim. V srdci mám zatím ejchuchu.
Už je tu a hází bágl na zem.
„Tu máš a dávej na sebe bacha.“
„Díky moc Zdendo.“
Je to silná a zároveň dojemná chvíle. Celý ten předchozí čas jsme si byli bok po boku. Teď on jde dolů. Já zůstávám s cílem dát pokus sám vylézt alpsky na vršek Nangy. Zatím nikdo takový kousek nepředvedl, dokonce i samotný jediný pokus Tomaže Humara neskončil nikterak oslnivě. Tedy musím dodat, že přežil, díky helikopotvoře, která ho zázračně sundala ze šesti tisíc. Jinak pusto prázdno, nic.
Obejmeme se a každý na chvilku zamíří ke svým myšlenkám.
Pak mi Zdeněk na čelo prstem pomyslně nakreslí křížek, zamává a odchází do údolí. Hledím na pozvolna mizející záda a vlna smutku včetně pochyb zalézá pod kůži. Chce se mi křičet:
„Měly jsme jít přeci spolu,“ ale na křik je pozdě.
Naše situace vzešla z racionálního zhodnocení stavu věcí. Zdenda měl pochroumanou ruku od šutru, který ho praštil při posledním výstupu. Toto zranění, bylo definitivním pošťouchnutím k jeho rozhodnutí. Pokud se mělo stihnout prolézt alpsky Rupalem, znamenalo to, po čtyři dny vylézt vždy o jeden výškový kilometr nahoru a téměř stejným převýšením se dokázat za tři dny skutálet přes Diamir do údolí. Přeloženo, fofr bez zastávky, pokud možno bez jištění, s jediným, pomyslně rezervním, dnem. Zhodnotil svou situaci a podle jeho slov budu mít v této chvíli větší šanci stihnout ultramaraton sám. Uvidíme, ale nabídku jsem přijal. Teď se pomalu ztrácí v kamenném moři, přitom už začínám litovat. Bude mi chybět jeho lidská blízkost a vyzrálost horala s buldočí vytrvalostí.
Šeď - den druhý
Před dolezem k druhému bivaku. Fotografie je pořízená o 14 dní dříve - při společné aklimatizaci se Zdendou… 
Na tuto ostrou sněhovou hranu jsme dolezli strmou stranou z údolí.
Vařič burácí na plné obrátky a oblak páry zahaluje vnitřek stanu. Je něco lehce po půlnoci. Aby bylo jasno, nenávidím vstávání do promrzlého rána, jenže není na výběr. Je potřeba využít těch několik hodin, které zamrazí pohyb ve stěně. Mám malé zpoždění, díky lenivosti, vylézt rychle ze spacáku. Snažím se dohnat ztracený čas, tak do sebe natlačím poslední sousto, zapíjím douškem kafe, zapínám čelovku a razím. V mžiku mě spolkne mlha, která již před tím spořádala vše ostatní. Dohlédnu akorát na bořící se nohy, jinak nic dalšího. Krok za krokem se sunu vzhůru svahem, který má bratru padesát stupňů. Vůbec netuším, kde jsem, totální dezorientace. Jediné co vím, že stoupám. Minuty se stávají věčností, jelikož oči nemají nic na práci, čím by mohly nasytit mysl. Dobře vím, že někde musím narazit na skalní bariéru, která zastaví tápání a následně stejně jako obrubník vedoucí slepce, mi směrově pomůže jít dál. Musím vynaložit o ždibec více úsilí než před čtrnácti dny. Markantní rozdíl v nadílce sněhu, vysílá znepokojující signály v mé nervové soustavě. Sto kroků je prd, ale tisíce pohybů v novém sněhu, může za pár hodin naprosto odrovnat, to dobře vím. Teď s tím stejně nic neprovedu, zahazuji pochybnosti za hlavu a hrnu si to vzhůru. Do podvědomí pumpuji pod tlakem morfium, bude dobře Máro, máš našláplo, … pojď.
K bílé tmě se přidává drobné mrholení sněhové krupičky. Po nějaké době, která na sebe nenechala dlouho čekat, se z horních strání spouštějí lavinky sněhu. Zpočátku dost neškodné, ale po dalších dvaceti minutách nabývají na síle a nezbývá než před nimi zdrhnout. Jenže kam?
Stojím na hrotech maček v sedmdesátistupňovém ledu, cepíny zaseklé, až tak co dovolí přemrzlá stráň a přes rukavice včetně stehen se valí sněhová řeka. Do hajzlu…! V mizerném světle postupujícího úsvitu zahlédnu visící sérak, kde pod jeho nevypočitatelným tělem zeje otvor. Není čas na váhání, zalézám do ledového labyrintu. Kdykoliv může nastat okamžik, že východ, zavalí lavina, nebo spadne stěna jeskyně. Přesto převládá klid z bezpečí, oproti venku, kde se žení čerti.
Stavím stan a než dopiji první čaj, zavírám víčka. Probudím se o hodinu později a ze tmy směrem k vstupnímu otvoru se na mě usmívá slunce.
„Alou“… jedu, povzbuzen optimistickým světlem, balím harampádí a za pár minut už lezu strání vzhůru vstříc dalšímu průseru. Po poledni mám před sebou strmý namixovaný koutek skály a ledu. Po prolezení čeká další lahůdka v podobě nafoukaného hřebínku, strmého jak břit, který při každém pohybu vypadá, že se odporoučí i se mnou do údolí. Rozhodně není nějaký drobek, má přibližně 300 metrů a než dolezu na jeho konec znovu začíná sněžit.
„Nééé, ne, ne,“ řvu téměř v amoku na padající vločky. Máchám rukou vzduchem a chci aspoň jednu napálit pěstí do brady. Tu máš… buch a ty taky… prásk, vy krávy bílé, nenávidím vás.
Konečně jsem se prohrabal na méně strmé plató. Ušlapávám plošinku a cepínem následně dorovnávám ztvrdlou krustu do roviny. Za necelé dvě hodiny již Jetboil rozpouští svůj první sníh. Polykám první doušky teplé kávy a ve zmučeném tělu se rozlévá blahodárné teplo.
Vím o jedné věci, která mi byla dána před lety do kolébky. Komerčně se využít nedá a je jednoznačně nepřenositelná. Dokáži jí používat téměř bez omezení, jak na dvacet minut, nebo na stejný počet hodin.
Spánek.
Mívám ho klidný, bez strašáků a veskrze pozitivní. S tímto vědomím, zanechávám zde světobol a pozvolna odplouvám za Hypnosem.
Otázky pro Alláha - den třetí
„Ty…, ty jeden Alláhu!“
Nemám nic proti tvým bratrům, ani jednomu z nich jsem nezkřivil vlas. O tvém území, které spravuješ, mluvím vždy pěkně. Dokonce se snažím najít obhajující tón, před fobií z islámu v našem křesťanském světě. Lidé nejsou špatní, ve své víře, ale od podstaty jsou dobří, nebo šmejdi, bez rozdílu vyznání.
„Tak do prdele, už vypni ten sníh.“
Nemám tušení, jestli doputovalo mé lamentování na správná místa, ale venku téměř v zápětí nastal klid. Jsem sám ze sebe překvapený. Mám takovou moc? Hodlám to hned vyzkoušet.
„Slunce!“
Oklepávám noční nadílku ze stěn stanu. Rozepínám zamrzlý zip a užasle sleduji scenérii ranního úsvitu. Kousek níž, se rozprostírá koberec mraků, z něhož vykukuje jeden špičatý vršek za druhým. Každý výdech vytváří oblak páry, který se v zápětí rozpustí v štiplavě mrazivém vzduchu. Na světlající obloze, klouže směrem k západu hustá oblačnost, jenž mi předchozí den dala moc těžké kapky.
„Dík a sorry.“
Zavládne pocit provinění, jestli jsem lehce nepřestřelil. Nicméně napětí je třeba udržovat a bez pauzy dodávám: „Pokud mě znovu nase…, mám v zásobě šťavnatější bandurskou.“
Dnes suším provlhlé svršky z předchozího dne. Dále taky čekám, jestli nedorazí další vlna nečasu. V duchu přemítám: „Na tomto místě návrat činní 1 200 metrů převýšení k suťovisku. Pokud ještě více zapadnu sněhem, jsem vyřešený, v případě že se rozhodnu lézt pozpátku, čeká mě nejspíš stejný osud. Paradoxně pokračování dál vzhůru, je ta lepší ze dvou téměř stejně blbých variant.“
Tma uzavírá další den. Přes údolí ozařují zčernalou oblohu blesky. Snad buřina zůstane tam, kde je a hřebeny ji nepustí blíž.
Pokušení - den čtvrtý
Pípání přicházející z dálky se stává čím dál víc otravnější. Rukou šátrám ve tmě, než nahmatám čelovku, která po zapnutí bezprostředně hledá zdroj neklidu. Hodinky ukazují půlnoc a jediným stiskem umlčuji ten randál. Venku před stanem visí v černé kopuli zástupy hvězd spílající unisono: „Vždyť nás prospíš, vstávej, hi-hi, vstávej.“
Jinak hluboké ticho prořízne až hukot vařiče. Dnes si dávám šanci posunout svůj osud o tisíc metrů blíže k bohům. Tento dvojsmysl mě hned zahřeje bránici a dá zapomenout na útrapy předchozích dnů. Rychle stoupám svahem. Součinnost maček a cepínů je účinný stroj, který limituje jen tápavý dech.
Jsem rychlý, za tři hodiny vylezu sedm set metrů v ledovém skeletu, na kterém se drží jen malá vrstva sněhu. Elektrizující radost z toho, že se daří, umocní první paprsky slunce vystřelené nad obzor. Měkké ranní světlo, ladící tmavými odstíny barev nad panorámatem hor miluji, nádhera. Vyndávám kameru a snažím se zachytit nezachytitelné. Ruce mezitím tuhnou a tak je sunu nazpět do rukavic. Nad hlavou mám první klíč dnešního dne. Mixový kout, kde krom těžkého lezení hrozí pád šutrů i odlomených séraků. Musím přidat na tempu, jinak tak vymodlené slunce, bude zároveň mým katem. Celý nebezpečný úsek není delší než 300 metrů, ale je hodně strmý se závěrečným kolmým ledopádkem. Nalézám do něj z leva, přitom se snažím držet co nejblíže skály. Od cepínů odskakují kousky ledu a mačky nezůstávají v ničem pozadu. První pozdrav z vršku prolétne kolem mne. Nemůžu nic dělat, nikam se schovat, jen čekám, že si dráha kamene nevybere za cíl zrovna mne. Uplyne šedesát minut lezení v palebném poli. Dolézám k desetimetrovému ledopádku. Naštěstí je menší, než se zdál ze zdola. Zhluboka se několikrát nadechnu a odhazuji strach stranou. Následující „záhul“ bude na hranici kyslíkového dluhu, nesmím přitom udělat chybu a ani pohyb navíc. Jdu na věc.
Knedlík se uhnízdil v mém hrdle, z útrob vychází chrčení parního stroje těsně před výbuchem. Mám neskutečnou žízeň. Otáčím pohled pod své nohy, ledopádek se protáhl o dalších dvacet metrů, se kterými jsem dopředu nepočítal. Nebyly jednoduše vidět. Prolezeno, ale v případě návratu, není šance stejný úsek slézt. Cesta nazpět odříznuta, respektive byl jsem o tom pevně přesvědčený.
Mezitím v údolí mraky nikterak nelenily a kynuly do hradby, která začala svižně stoupat vzhůru. No tak to je průšvih. Kopu drobnou plošinku, abych si mohl udělat čaj. Než dovařím, mlha scvrkne výhled na několik desítek metrů. Začínají nesměle poletovat první bílé mrchy. Tady zůstat nemůžu, každá lavina si mě vezme se sebou dolů. Sněhové nadílky, je zde více než kdekoliv předtím. Hypnotizuji strmější úsek vedoucí pod sérakové zlomy, tam tajně doufám, že najdu úkryt pro stan. Již po druhé, za tento výstup, mi bude dělat pomyslné bezpečí, něco tak nepředvídatelného jako je sérak. Celý úsek, 200 metrů, mi trvá nekonečných pět hodin. Nohy zapadají do jemného sněhu až po stehna. Mám pocit, že se hrabu stále na místě, aniž bych vylezl jediný metr. Již polomrtvý únavou a za vydatného sněžení stavím stan.
Konec na dosah - den pátý
„Celou noc neviditelná větrná turbína žene agresivní silou ledovou krupici, která s ohlušujícím rachotem a monotónností dopadá na stěny stanu. Mám obrovský strach. Již podruhé musím vylézt ze svého vlhkého spacáku, abych vysvobodil stan ze sněhového sevření. Nemám čas, ani chuť nandávat mačky. Rozepínám stanové víko a okamžitě bez pozvání vtrhne příval divoce poletujících krystalků, které se zlomyslnou radostí obalují vše na čistě bílou. Jako by nestačila všudypřítomná hutná tma, kruci.
Opatrně vylézám do světelného kuželu čelovky a našlapuji až do chvíle, než propadající se noha ve sněhu najde pevnou oporu. Stačí jediný špatný pohyb a další zastávka je o tři tisíce metrů níž. Rukavice, které mráz zaklel do neohebného patvaru, nasazuji na zkřehlé ruce a odhrabávám napadlý chlív. Naprosto sisyfovská činnost. Po zbytečné práci, zalézám do své kobky, která nemá víc než dva metry čtvereční a dotváří dokonalý depresivní obraz. Klepu se po celém těle. Na vině není rozhodně jen všudypřítomná zima, ale přicházející duševní kolaps
„Alláhu, nech mně kurva žít,“ ječím téměř pološílený do okolní nicoty.
„Co dál, hrdino, jsi v řiti viď?“ vystavuji účet své troufalosti.
Zhodnocení sebe sama nikam nevede, až lapání po dechu v řídkém vzduchu utlumí mé hysterické běsnění. Racionálno pozvolna vytlačuje emoční průjem.
Útržky myšlenek se vzápětí roztáčí do zběsilého víru. Jak se dostat dolů.
Tuší vůbec Zdenda, který čeká na mě v Base Campu, že jsem v loji, …
Kájo, Viktorko, holky moje, pošlete mi z domova ochranou bublinu, …
kde jsem udělal chybu, …
tak proč, …
za co, …
panebože!!!
Jedno je jasné, přehoupnout se přes vršek Nangy a dostat se do mírnější diamirské stěny je pohřbeno pod vrstvou nového čerstvého sněhu. Nezbývá, než dát téměř beznadějný pokus, slézt více než 2 400 metrů mixů a ledových strání na suťovisko. Pak už jen závěrečný drobný sešup, čítající dalších 1 300 výškových metrů a budu v BCéčku, šťastný, celý, zdráv.
Utopie…
Nicméně déle čekat na této titěrné ve svahu vykutané plošince, nemá žádný smysl. Je jen otázkou času, kdy lavina vše vyčistí. Dobrá, ráno musím dolů. Budu muset slézat stejně jako rak pěkně pozpátku, jelikož problematický terén nedovolí udělat ani jeden krok čelem do údolí. Také nesmí nastat ani jedno zaváhání, pokud chci dále žít.
Za úsvitu vnější sněhový krunýř povoluje, po razantních úderech do stěn stanu. Opačný efekt nastává i uvnitř, kde silná vrstva jinovatky opadává na dno a tvořící souvislou vrstvu. Musím okamžitě zmiznout. Balím narychlo věci a odhazuji veškeré jídlo včetně bomb na vaření.
Dnes musím stůj co stůj až dolů, jinak budu lavinou odvezen. Vzpomínám, kdy vlastně vyhřezla ta schizofrenní touha škrabat se na naprosto blbý kopec. Lituji se, naříkám na osud, ovšem nikdo neslyší, ani nepomůže.
„Možná, máš hochu, poslední den před sebou?“
„Nejspíš jo.“
Můj vnitřní dialog mě rozžhaví do běla.
Ne…! Chtěl jsi lézt, rozhodnutí vyšlo z vědomí, po čemž toužíš. Nebyl to neuvážený krok, vše jsi udělal správně, nejsi blázen, jen počasí tě doběhlo a ať si říkáš, co chceš, i s tím jsi počítal, nic víc, nic míň.
„Tak tady neřvi, jako nějaká buchta a hýbni tou zadnicí krucinálfagot.“
Najednou mám v žilách energii, sebevědomí je zpět a z pomačkané duše je znovu naparující fanfarón. Ano, slezu těch 2 400 metrů.
Těžko zpětně popsat ten kalup, který v zápětí nastal. Z vrchu hrozí laviny, pod nohama zející díra…
Každý krok v ledových plotnách znamenal dobře zaseknout oba dva cepíny, pak jednu mačku níž, následně i druhou a celý proces opakovat do zblbnutí nekonečné hodiny. Sníh byl místy hlubší, ale kdovíjak odpočívat se ani tam nadalo, ujížděl při každém kopnutí na zledovatělém podkladu vstříc hlubině. Řekl bych, že nabalující bakule na mačkách a vydatné kopnutí přes sněhovou vrstvu až do ledu, bylo stejně nepříjemně drtivé. Vyvážený opruz.
Po dvanácti hodinách jsem na suťovisku, odkud má pouť před čtyřmi dny začínala. V jednom místě pod končícím ledovým splazem vytéká voda. Je mi naprosto jedno, že zubní sklovina skřípe nad chladem tekutiny, putující po velkých douškách k žaludku. Neuvědomuji si téměř nic. Ani bolest, ani únavu. Jediný rozechvělý hlas zdálky obemílá dvě slova…
„Jsi živej.“
Inshallah
Letošní rok byla Nanga ke všem dalším expedicím stejně spravedlivá. Nikdo nestál na jejím vrcholu. Tak to ve velkých horách chodí. Jsou roky, kdy vůle - chuť - dovednost - dobrý plán, nemá šanci na úspěch. Přesto necítím v duši žádnou zahořklost. Užil jsem si se Zdendou parádní čas. Za celou dobu jsme se nemuseli s nikým dělit ani o jeden metr jižní stěny, dokonce i okolní kopce byli jen naší arénou a základní tábor navštívili nanejvýše pastevci. Klasická sněhohamtárna na osmitisícovku se nekonala, naopak, utvrdil jsem se, že i na velké kopce jde stále najít lezení jak víno a více je zbytečné cokoliv dodávat.
Dohoda zní: „Příští rok bude ve znamení návratu ke staré známé…“
Proto už teď začínám zaklínat Nangu, aby nám se Zdeňkem nabídla v nadcházející sezóně přívětivější tvář.
Těbůh Marek

Očima Zdeňka Hrubého

Nanga Parbat 2011, Příběh nezačíná, už dlouho běží 01/12
Příběh nezačíná, už dlouho běží. Ve skutečnosti od dětství a odněkud z Tater. Dále a dále, znáte to. Další plány a výpravy, jak je nápad, příležitost a snění přináší.
Ten letošní běží třeba z veselého večírku v Ádru u Tošováka. Oba jsme s Márou přijeli v roce 2007 z Karakorumu, on z nějakých pokusů na Gasherbrumech, já z K2, kde jsem řízením osudu zůstal sám bez Radka a byl z toho výstup na Broad Peak. Vedeme řeč, jak bylo… a jak třeba bude. Rýsuje se myšlenka na prvovýstup JZ stěnou Gasherbrumu I, legendární výstup, který už pokoušel stejně legendární Jerzy Kukuczka před 25 lety. Kamarádi potutelně pokukují, co to kujeme nad pivem zrovna my dva, které dělí dvacet let věku.Rok se s rokem sešel, s Radkem 2008 odjíždíme na double Dhaulagiri – Annapurna. Vše je trošku jinak, po Dhaulagiri následuje Makalu. Marek v tom roce tráví dlouhý čas na Tripple North Walls - Afghanistan, Pákistán, Nepal… A je zase Ádr, povídačky naší navrátivších se lezců. Zjišťujeme, že Babanov v létě dal pokus v JZ stěně Gasherbrum I, ale linie odolala. Odjíždím na další z legend, jižní stěnu Aconcaguy, vrchol byl a krásný výlet, jižní stěna ne.
Přichází léto 2009 a naplnění plánu od Tošováka. JZ stěna ve dvou, alpským stylem. Postupujeme stěnou, 7 500 m konec, netušená zrada ze zálohy, prasklé vředy v žaludku, dramatický návrat stěnou, o které jsme si s Markem mysleli, že nás nikdy nepustí zpět. Neznámý Bůh nás má rád, povedlo se. Marek ještě hrdinně vystoupal sám na vrchol japonskou cestou. Jeho první osmitisícovka. Mé následné léčení nebere konce, následuje utržený lýtkový sval.
Mizérie žádá nový životabudič. Přichází zjevení Ruda Krautschneider se svou kopií Magalhansovy středověké lodi a touhou podívat se do Antarktidy. Do moří, kde s podobnou lodí 250 let nikdo nebyl. Oči planou, srdce hoří, partička kamarádů je připravena, objeveno snové antarktické pohoří, kde ještě nikdo nebyl, odjezd Vánoce… Nestalo se, loď Viktorka nedoplula do Patagonie, přišla v Atlantiku o stěžeň a další části, vážně nemocná posádka se taktak spasila na nějakém ostrově v jižním Atlantiku. Máme s Markem už letenky a tak hurá po Vánocích do Argentiny, když už jsme v mysli směřovali na ten konec světa. Prvovýstup jižní stěnou Aconcaguy nenastal, vyhlédnutý směr přišel o nutný led a podmínky stěny nás odradily. Na vrchol tedy opět jinou cestou a následoval nádherný lezecký výlet až do roztrhání těla, hlavně prstů.
Protože Antarktidu jsme nevzdali, soustřeďujeme se už jen na konec toho roku psaného 2010. V létě prožívám historickou živelnou katastrofu v Ladakhu, Maroušek pilně nacvičuje nezvyklou roli tatínka. Na podzim je ale vše jinak, naše loď Viktorka opět nedorazila přes Atlantik do Patagonie a sen Antarktida mizí v hustých mlhách. Je nutné svolat opět strategickou radu k Tošovákovi do Ádru. Neboť zde, s výhledem na království pohádkových věží, přicházejí nápady a chuť samy.
Upečeno. Na jaře poletíme do Nepálu, už se nám stýská. V zimě předtím několik lezeckých výpadů do větších stěn v Alpách a pořádně se připravit. Cílem je prvovýstup SZ pilířem souseda Kangchenjungy, Talungu. Pokusy zde už mají též svou historii, včetně Markových omrzlin. Člověk míní a Mannitou se směje. O Vánocích mi při lezení na ledech v Krkonoších praská kost. Po měsících marné léčby dochází na operaci a další dva měsíce spláchnuté do záchodové mísy. Bye bye Talung, zima a jaro jsou pryč.
S berlemi těžko dosíci Tošováka a Ádru, plánujeme tedy jen v Praze. Předmonzunovou sezónu už ve vysokých horách nestihneme, tedy někam v létě. To znamená Pákistán. Zmíním Nanga Parbat. Netrvá ani pár vteřin a Marouškovi svítí oči. A v zápětí přichází myšlenka. Rupálská stěna, prvovýstup v centrálním pilíři. Mnoho výstupů tam nevede a ani se tam moc horolezců nehrne. Není divu, ta více než čtyři a půl kilometrová vertikála nemá žádné slabiny, zdá se. Avšak kde je vůle, je cesta. Expedice dostává název Wild choice a jede se. Jen mne někde vzadu v hlavě napadá, že když rozený a svým životem ještě více ukutý divoch Maroušek nazývá výlet divokou volbou, něco na té holce asi bude.
Berle pryč, začínám snad poprvé v životě odpovědně trénovat a bez milosti zatěžuji i nohu. Je málo času do expedice, ať se ukáže, jak srostla. Táhni a srůstej, praví klasik. Zjistit špatný výsledek až někde ve stěně netoužím. Pár kilo navíc se moc nesnažím shazovat, budou se tam nahoře hodit. A ještě hekticky balit, pracovat, jako vždycky. Rozloučení už hezky spořádaně u Tošováka v Ádru. Mezihra těsně před odjezdem na Hvaru, Mirova cliff base ve Svete Nedelji dává poslední pohodu prosluněné skály nad mořem a testuje vedro a fešácky vystříhanou lebku dohola.
Poslední dlouhý den téměř bez spánku, ještě říznout zanícené oko u lékaře, ještě pořád něco chybí. Ale co s sebou nemáš, nepotřebuješ, že. Odlet v 6 ráno, takže na letišti v půl páté. Díky, Herr Mireck und Herr Michal, za tu krásnou volbu letu! My kalná rána milujeme a na letišti zvláště. Je 9. července, letí s námi ještě Mirek a Michal, kteří míří na Baltoro a na krásnou Drifiku. Takže se spolu ještě potěšíme na půl cesty do hor. Duty free v Doha dodává poslední drobnosti a už brzké ráno vedro v Islamabadu, Ghulamova usměvavá tvář, hotel tradičně za vysokou zdí s ostnatým drátem a ocelovou bránou hlídaný samopalníkem, začínáme.
Na turistiku není čas a myšlenky. Je to vlastně takový tradiční rituál. Krátký spánek, pak úřad, záloha na vrtulník v případě potřeby, peníze, seznamy, dokoupení posledních věcí. Ale chlapci sokolíci jsou zodpovědní, takže já, starý sokol, mám celkem klid a soustředění na pořízení apartního kloboučku proti sluníčku a taky šachů. Večer Luna Caprese, jediná oáza nás Evropanů v tomto podivném městě, v němž jsou ulice hlídány kulometnými hnízdy. Luna Caprese v zahradě za vysokou zdí svou pohostinnost již několikrát odnesla bombovým útokem, ale vždy znovu otevře a usměvaví číšníci stylu předválečné italské kavárny jsou pořád stejní. A vítají nás jako staré přátele, i když vědí, že s námi bude otevírací doba a jejich služba dlouhá.

Nanga Parbat 2011, Cesta z města do těsta 02/12
A byla. A před krátkým spánkem už nebyla síla vše spořádaně sbalit a nachystat k odjezdu. O to krutější brzké ráno. Hlavně nic nezapomenout, zřídit depozit u Ghulama a jedeme. První vojenské a policejní check posty, směr sever. V kodrcavém a chaotickém provozu všech možných vehiklů se snažíme dospat a doplnit síly. Jsme ale rádi, že jsme nemuseli zůstat v Islamabadu déle než jeden den, spěcháme do hor. Herr Mireck z posledních sil vypouští vtip expedice:
Medvěd má podezření, že mu žába pije vodu ze studánky. „Půjdu za ní a zeptám se. Když řekne ano, sežeru ji. Když ne, sežeru ji taky, protože lže. Žábo, piješ mi vodu ze studánky?“ Žába poulí oči, nafukuje se a splaskává: „Víš co, medvěde? Běž do prdele.“
To pro představu intelektuální úrovně ctěné stolní společnosti.
Projíždíme městem, kde před nedávnem dostali Usámu bin Ládina. A dále ještě utěšenou krajinou, bazary, přes sedlo do údolí Indu na vlastní Karakorum Highway, KKH. Vedro a horská poušť největšího údolí na světě. Dole se valí svatá kalná mohutná řeka. Stovky a tisíce kilometrů od pramene a totéž ke svému ústí. Všechny civilizace putovaly tudy. Dokonce i islámské přívaly přežily Dva tisíce let staré buddhistické kresby na kamenech z dob císaře Ashóky přežily dokonce i islámské přívaly. Ale taky řeka-božstvo-bič boží na miliony lidí, když přijdou povodně. Všude díry v silnici, závaly, provizorní opravy a znovubudování silnice a opěrných zdí. Příroda zde jasně vítězí a nikdy tomu nebude jinak. Kdyby přestal stálý boj o udržení KKH, za pár měsíců nebude průjezdná. V úplně nepravděpodobných místech se vyskytují muži vybavení lopatou, kladivem na roztloukání kamenů a motykou. Jeden Sysifos vedle druhého tu tráví své nekonečno. Naše podezřele skřípající a hekající vozidlo úpí v dalších a dalších dírách a snaží se přeskládat naše vnitřnosti a kosti nějak jinak. A my úpíme při řidičových vyhýbacích manévrech pár centimetrů od nezpevněného hliněného okraje nad velkolepou propastí končící dole v peřejích Indu. Ještě větší bžunda je, rozhodne-li se řidič předjíždět. Tak nějak si představuji absolutní definici dynamické rovnováhy. Tu a tam dole zahlédneme vraky, když se soudruhům z NDR sem tam vloudí chybička. Postupně v nás ale roste úcta jak k řidičově pozornosti a dovednosti, tak k našemu vozidlu. Naše evropské výdobytky civilizace, off roady, jimiž se titáni naší doby obojího pohlaví hřímavě valí pražskými ulicemi a po D1 a bohorovně, leč laskavě s neodvratným přesvědčením nadlidí shlíží na lid prostý - ty by zde neujely ani sto kilometrů, než by žalostně zdechly a byly rozebrány místními obyvateli na mnoho užitečných součástek.
Blížíme se místu, ve kterém se stýkají tři nejvyšší pohoří světa, Himálaj, Karakorum a Hindúkuš. Údolí najednou vládne bílý sen. Obzor vyplní dvojice obřích nádherných hindúkušských sedmitisícovek Rakaposhi a Daran Peak. Vzápětí v opačném směru shlíží Nanga Parbat přímo nad námi. Krása, jakou člověk nevytvoří a nikdy ji zcela nepochopí. Jsme v nejhlubším údolí světa, v údolí Indu ve výšce tisíce metrů a přímo z něj se zvedá nejzápadnější výběžek Himálaje, osmitisícovka Nanga Parbat, Nahá hora. Cedule u cesty udává výšku a nespravedlivě hlásá Killer Mountain. Nemůže za to. Lézt nahoru si vymysleli lidé. Je krásná, veliká, neskýtá žádnou snadnou cestu. Za krásu se platí.
Zážitek je i kulturní, neboť místní pop music, jíž se řidič občerstvuje, nám tluče hřeby do hlav. Kate Bush by mohla tenký vysoký ječák závidět. Nezpívá se ovšem o Větrných výšinách. Texty jsou Zpocená, Anča Anča, Šlehání bičem apod. Mirek s Michalem jsou ale zpovykaní a nic jim není dobré. Ačkoliv jedou tuto kouzelnou a legendární trasu poprvé, již po několika hodinách se pevně rozhodují vracet se letadlem. Srabi.
K večeru policie a vojáci utvořili konvoj několika vozidel a dále jedeme v konvoji se zapnutými houkačkami. Asi aby nás Talibánci nepropásli. Pár pistolníků vpředu i vzadu dává akci přece jen nějaký smysl. Stavíme na kontrolních stanovištích a zjišťuje se situace před námi. Vláda se snaží udržet strategickou KKH pod kontrolou, ale ne na všech úsecích se jí to vždy daří. A už vůbec nekontroluje okolí, to je pod vládou paštunských a jiných náčelníků. Když jsme tu byli před dvěma lety, měl smůlu polský inženýr, skončil s uříznutou hlavou. KKH bývala cílem bláznivých cyklistů, jejichž masochistickým životním snem bylo projet tuto pekelnou trasu. Letos jsme žádného nespatřili, bezpečnostní situace se zřejmě opravdu zhoršila.
Někdy v hodině mezi psem a vlkem dorážíme po dvaceti hodinách non stop jízdy do Chilasu, loupežnického hnízda již za časů hedvábné stezky. Ráno již jen chvíli a loučíme se s Mirkem a Michalem a vítáme se s naším starým známým kuchařem Alim. Další dva měsíce nebo déle budeme jen sami dva v péči Aliho. Uvidím, jak mi libozvučně bude znít jeho nezaměnitelně hýkavá dikce a jak mi se mi podaří přežít jeho pevnou vůli vařit podle svých chutí a představ. To znamená směs jakési zeleniny v hnědočervené omáčce. Pokud něco jiného, neomylně přetluče jakýkoliv náznak rozdílné chuti tuňákem z konzervy. Nedává jej jen do pudingu, ale i k tomu možná dojde.
Sami dva na lezení ve stěně a celé soužití během expedice. Kromě pastevců v okolí základního tábora se žádná jiná společnost očekávat nedá. Do Rupalské stěny se horolezci nehrnou, kromě nás tam žádná další výprava nebude. Trekaři se touto trasou také často nevydávají. Když už, končí na první vyhlídce pod stěnou a vracejí se zpět. Tak proto jsme kupovali šachy. A taky umíme piškvorky a slovní fotbal. A taky povídat. A mlčet. A vzpomínat. A stýskat si.
K večeru dorážíme vedlejším údolím divoké řeky do otevírajícího se krásného netypicky zeleného údolí Astore Bazaru. Kupujeme kamarádky slepice na další cestu. Marouškův metrosexuální absťák dosahuje vrcholu a vniká do prvního holičství zkrášlit se. Fešák. A nádherně voní. Tento silný, ryzí zážitek je však za další dvě hodiny jízdy nekompromisně převálcován Horou. Ó HORO!!! Objevuje se nad zeleným údolím. Není tu žádné předhůří. Bílý obr s černými šperky skály tvoří odtud před námi hradbu pět a půl tisíce metrů vysokou. Okamžitě zastavujeme a nevěřícně zíráme, lapáme po dechu. Chce se padnout na kolena. Váhavě bereme kameru a fotoaparát. Ani nevím, jak se něco takového fotí. Jak se něco takového chápe, jak se v něčem takovém hledá cesta. V západu slunce stojí v protisvětle jiný vesmír. Je nádherně jasno, ani mráček nepomáhá zmírnit bázeň, která se mne zmocnila. Co jsem to za červa, že chci stoupat zrovna tam? Na ramenou obří himálajské stěny stojí ještě jedna taková a ještě kus… Bloudím zrakem zleva doprava a zase zpět, představitelnou linii nenacházím.
Na tomto místě stůj 
na tomto místě chvíli 
aspoň chvíli 
nepřišla ještě doba bláznění
(Co by tomu řekl Jiří Orten… Třeba - Eta, Eta, žlutí ptáci. Zrovna tak je to málo pochopitelné.)
Chtělo by to zlehčit žertíkem, ale nejde to. Viděli jsme odtud fotografie, filmy, knížky. Ale ten skutečný náraz se tušit nedal. Dýchat zhluboka. Po příjezdu do vesnice Tareshing jsme 2 900 m vysoko, čeká pakistánská TV. S kýčem stěny za námi cosi nepřítomně mumlám na kameru, myšlenky jsou tam nahoře. Jdeme přebalovat a vážit náklady pro nosiče. Odtud už po svých. Nechce se usnout. Maroušek mumlá ze spacáku „je to obluda, je to obluda“. To je ta chvíle, přeskakuji v hlavě k jiným asociacím.
„Viděl jsem ve snu horu a ta hora byl Nietsche, ohromný blok vědění a poznání.“
Nádherným ránem stoupáme morénou. údolí je krásné, voda čistá, vesnice neobvykle čisté, horalé přátelští, samozřejmě jen muži. Tahle země není pro ženské. Občas se mihne v uctivém odstupu zabalená od hlavy k patě v pestrém hábitu a pro jistotu rychle klesá na bobek s tváří k zemi, jakmile nás zahlédne. Výjimečně se stane, že kráčí se svým mužem a oslem po boku stezkou proti nám. Muž metá hrozivé blesky zpod obočí, aby nás ani nenapadlo se zastavit či dokonce namířit kameru. Stačí, že v místním vedru jdeme v kraťasech. Však on nás Prorok zatratí. Překračujeme první ledovcové splazy a potkáváme karavany oslů naložených dřevem na topení naštípaným kdesi ve vyšších polohách. Vidíme po cestě krásné cedry, túje a borovice poškozené osekáváním dřeva. Lidí přibývá a chtějí větší komfort, vařit více jídla, více topit. Snad osvěta a samotná láska místních lidí ke svému kousku ráje schovanému pod Nahou horou to zastaví. A nedorazí vyšší kupní síla s motorovými pilami. Pořád jsou tu háje se stínem a solitéry starých stromů ve stráních, žijí tu jeleni, leopardi - ale dlouho by to nevydrželo.
Procházíme rájem, aniž bychom tušili, že na moréně nad námi se za tenkou hrází ze šotoliny skrývá ledovcové jezero, časovaná bomba. Až jednou vymete celé údolí i s vesnicemi pod námi… Ale to zde nikdo neřeší. Čistá řeka, louka, pastoušky a místní vládce údolí, šedý osel. Hlasitě dává najevo svou touhu, aby si každý, hlavně oslice, všiml jeho impozantního ztopořeného údu. Ještě kousíček a brnká o zem. V krátkých intervalech pak s oslicemi vykonává, co mu příroda velí. Ale jeho trýzeň je neukojitelná nejen dnešní den, ale po celé další dny v údolí. Znovu a znovu. Bože, nepostihni nás touž morovou ranou!
Po pouhých pěti hodinách jsme na místě. Jako vždy, nosiči neomylně svalí své náklady na prvním místě, které někoho napadne. Samozřejmě vždy na tom nejhorším. Prach, vedro, exkrementy dobytka, hned pod vesnicí Latobo, jako na dlani ve všem, co budeme činit, ve stálém hluku běžného života vesnice. I s jejími odpadky, hnojem a mouchami. A také s nekonečnými možnostmi odnést si z našeho BC - základního tábora cokoliv, co se může hodit. Je zde jediný pramen vody. Takže si vesničané vystavěli své sídlo přímo nad ním, aby vše, co vesnický život vyprodukuje, mohlo volně odtékat, prosakovat a padat přímo do pramene. Hledím zachmuřeně na realitu a odháním mouchy. Okamžitě je mi jasné, že nedocílíme nikdy kontroly nad tím, aby veškerá voda byla nejméně 20 minut vařena. Smiřuji se hned s tím, co v ní bude, to je nejlepší řešení podle sv. Františka s Assisi. Ostatně, nebudeme mít v sobě nic jiného, než místní lidé a zvířátka. Poprvé zaznívá oblíbené Inshallah a s rozkoší lokám chladnou tekutinu a chechtám se sám sobě, že ještě ráno jsem ve vesnici odmítal vodu na cestu a sháněl se po čaji.
Začouzené kamenné příbytky obklopují vyskládané hranice dříví na zimu, dolů do údolí. Trochu doba kamenná, ale vše je opravdové. Tady určitě neplatí, že avantgarda jsou 1 a 0, skutečnost je syrová a nedevalvuje. Tady moc dobrodiní civilizace neznají a nemohou škemrat, že ta výborná věda nás zbaví všeho lidského. L. Šerý to vidí nekompromisně: „Ti šmejdi západní si myslej, že jejich parchanti se budou věčně bavit v nočních podnicích na nejhezčích plážích, píchat místním kořenům jejich krasavice a lítat po světě sem tam za pár šupů a ostatní budou slintat závistí, hladovět a chcípat, bodejť by jim tam občas nějakej magor nešoup nálož. A taky: Povinný všeobecný vzdělání nepřipouští žádnou alternativu, ničí každou tradici, jak se jednou děti z tibetský vesnice vydaj do školy, už se nikdy nevrátěj.“
Vyrážíme po okolí najít lepší místo a nacházíme jej na skalním vršku kousek nad námi. Nosiči salaamalejkují na bobku na původním místě mezi kravinci, nijak se nemají k přesunu o kousek výše a sirdar dělá, že se jej to netýká. Poprvé zvyšujeme hlas, zvedáme je k přesunu a jsme doma. Salaam alejkum.

Nanga Parbat 2011, Doma 03/12
Nikdy jsme ještě neměli BC tak nízko. Jsme ve 3 500 m, ta obrovská stěna prostě vytlačuje nebe nahoru a lidské stany dolů. Přes den žádný chlad poloh nad pěti tisíci metry a led a suť pod nohami, žádné závaly sněhu. Vedro a louka, za sucha prašná a za deště bahnitá. Trdliště. Na aseptické prostředí, které je výhodou vyšších poloh, spoléhat nemůžeme. Inshallah. Ale je tu nádherně. Sem tam strom, keře, roztroušené boulderové balvany z červené žuly všude kolem, pod námi údolí s řekou, trochu Alpy, trochu Yosemite, trochu Ťan Šan… Přímo nad námi stěna, která nás čeká, vábí a odrazuje.
Rutina. Před setměním zřídit hlavní části BC. A přinést vodu, protože odchodem od vesnice ji budeme muset nosit. Žádná jiná tu není. Stojí jídelní stan, kuchyně a zároveň ložnice kuchaře, 2 stany pro nás, skladový stan na materiál. A toaleta. Maličké hnízdo, více netřeba. Je nás tu jen sedm. Marek, já, kuchař Ali a 4 slepice přinesené z údolí. Vlastně dnes večer jen 3. Je přece večeře na uvítanou.
Obrovský měsíc v úplňku ozařuje večerní chlad a klid a mír všude okolo. Činí stěnu ještě snovější a čnící vysoko do vesmíru. V závěru údolí září další impozantní ledová stěna vyzývavého nádherného štítu.
„Vyjdete ven 
a roztřese vás zima 
to po nebi bloudí můj miláček 
má kruhy pod očima…“
Za takové noci se dá stoupat bez bázně a hany a bez čelovek. Váhavě mluvíme, nevyznáme se ještě v našich prvních dojmech. Dobrou noc, každý se svým chaosem uvnitř sebe. Ani jeden nemůže dlouho usnout.
„Jak je to s přáním, s nímž chodíme spát 
jak je to s vyznáním Já mám tě rád 
jak je to s plícemi v nichž nosíme vzduch 
jak je to s vinařem, co po doušku zbled…“

Nanga Parbat 2011, Život na pláži 04/12
Ráno 14. července padla Bastilla. Tady nic, jen pozdě vstáváme, budíme se až vedrem. Slepice a Ali tiše kvokají. Pokračujeme v budování BC, třídíme věci a materiál. Nejnudnější část horolezectví. Pořád se něco balí nebo vybaluje. Zjišťujeme, co jsme zapomněli, instalujeme solární panel na dobíjení baterií do kamer a satelitního telefonu. A stříbrné folie na stany, proti sluníčku. To ale pomalu mizí, mraky zahalují stěnu a začíná pršet.
Déšť přerušuje naše vzrušené dohady, kudy do stěny, úporné hledání alespoň nějaké průstupné a alespoň se zbožným přáním méně nebezpečné linie. Zatím se moc nedaří, ačkoliv náš dalekohled se rosí úsilím. A otevřela se otázka aklimatizačního výstupu, zatím nic rozumného nevidíme. Potřebujeme vystoupat a pak opakovaně přespat nad sedmi tisíci metry, abychom se mohli pustit do hlavního výstupu alpským stylem. To znamená vystoupat odtud nějakých 3 500-4 000 výškových metrů. Nemělo by to být daleko na nástup, abychom nemuseli zřizovat další tábor a nosit tam materiál. Mělo by to být bezpečné, abychom neriskovali před vlastním výstupem na Nanga Parbat. A nemělo by to být extrémně náročné lezení, abychom nepřišli o fyzické i psychické síly, jakož i o lezecký materiál před hlavním cílem. Nějak si moc vymýšlíme, že? Doma jsme si původně mysleli na nádherný třpytivý štít v závěru údolí, měli jsme její fotku. Je však mnohem dále a mnohem nižší, než jsme doufali. Nemá ani šest tisíc metrů. Tento plán padá.
Kolem se opatrně trousí vesničané, omrknout vetřelce. Bohužel se tu nemůžeme chovat jako vysoko v horách na ledovci. Ali zjišťuje, že se zde expedicím vždycky něco nějak ztratilo. Prostě spousta věcí se hodí a jsme blízko lidským sídlům. Na Mácháči by to bylo ještě mnohem horší. Občas někdo kurážnější dorazí až do naší kuchyně. Na nějakou dobrotu, neboť Ali vaří tak, aby po nás vždy bohatě zbylo pro něj a pro návštěvy svých spolubratří. Zvláště, je-li to hadži. Ti už mají život naplněn a jsou nejvýše spřízněni, mají už za sebou pouť do svatých míst. Zvláště přitažlivá je pro návštěvníky naše lékárna. Vědí z minulosti velmi dobře, že expedice má s sebou kouzelnou krabici skrývající pestrobarevné exoticky vyhlížející tabletky, na které se sbíhají sliny už při pomyšlení. Přicházejí proto s různými popisy bolístek ve sladkém očekávání, jakou dobrotu to vydá tentokrát. Jelikož lékařská erudice nás dvou je na úrovni výše zmíněného šedého osla, rozdělujeme kreativně léky, jak nám přijdou pod ruku a kolik jich máme. Výsledek je vždy výborný, všichni jsou šťastni a spokojeni. Osel hlasitě touží.
My jsme také poutníci a jelikož doma konáme své poutě na pivo pravidelně, např. k Veverce, k Tošovákovi atd. jsme třeba taky hadži?
Pereme a Ali vyráží na zteč. Asi mu dodali kuráže Krausberry vyhrávající k táborovému životu. Vařit dvěma horolezcům v těch pár dnech, kdy jsou zrovna v BC, mu přijde olbřímí, nezvladatelná práce. Nejvíce jej asi poděsila myšlenka, že bude nosit vodu. Přinesl zatím jeden kanystr a vypadal nešťastně. Nejdříve si vyžádal satelitní telefon, aby se s tou tíží osudu podělil s manželkou. Pak přišel na tu správnou historku. Těch pár minut, kdy půjde pro vodu, musí přece někdo BC hlídat. To dá rozum, slepice to nezvládnou a bylo by jim smutno. Rychle docházíme k dohodě o rozumné mzdě pro pomocníka a kde se vzal, tu se vzal, zpoza keře přichází místní mladík s kanystrem vody. Asi měl jen tak cestu okolo. Hovoří sice jen místním nářečím, ale je to sympaťák s nevyslovitelným jménem. Nejdříve dostal jméno Maťo, posléze jsme si všimli, že vypadá jako mladý Ital, takže se jmenuje Matiollo. Drobný rozdíl tu však je. Zatímco mladý Ital v létě nepracuje a v zimě tančí, Matiollo okamžikem přijetí do týmu dělá vše. Ali se zkušeně obvykle omezuje na obřad zapálení vařiče a překládání našich přání a vydávání svých příkazů. Slepice už jsou jen dvě. Osel hlasitě touží.
S obvyklým střídavým počasím znovu probíráme možnosti výstupu a dírami v mracích zkoumáme stěnu. Role už jsou rozděleny, Maroušek nadšený pionýr s neotřelými nápady, já skeptik metající klacky pod nohy neotřelým, báječným nápadům. Moc velký pokrok nemáme, zatím jsme nevymysleli ani rozumnou aklimatizaci. Varianta brod je velký šutr chránící BC. Vymýšlíme tam boulderové kroky, slepice zděšeně kvokají pod námi. Dáváme dohromady materiál, sestavení maček je téměř nad naše síly, nová kosmická konstrukce batohu úplně, návod k GPS rovněž. Vracíme se ke klasice. Ladislav Šerý se svou Laserovou romancí se mi trefil do noty již po několikáté. I ptám se společně s ním: „Co nám vymyslíte příště, pičusové ze Silicon Valley? Potenciální zdroj obtíží, dej si to na triko.“
Neklidná duše a tělo Maroušek se mne snaží přesvědčit, že o pár set metrů výše a za nejbližším rohem morény objevíme svatý grál a především ideální linii stěny. Na to mu neskočím a tak vyráží sám do mírného deště. Doklopýtá šťasten za hluboké tmy. Mezitím se za něj Ali s Matiollem třikrát modlí a vybíhají nad BC vyhlížet, já si na něj dám kapku slivovice.
Udělal chybu, mladý sokol. Sotva zmizel, stal se zázrak. V tomto kraji žen existujících pouze virtuálně, velkou náhodou ke spatření zabalených od hlavy k patě schoulené na bobku na políčku v bezpečné vzdálenosti. BC napadla skupina švarných slečen turistek. Turistický klub zdravotní školy z Pešávaru. Vůbec nejsou zabalené, mají šátky proti sluníčku. Nadšeně hovoří jedna přes druhou, znovu a znovu se fotíme, pořád se na něco vyptávají a mít tu ve stanech dostatek místa, nechají se ochotně ubytovat. To jsem v Pakistanu nezažil ani v civilizaci. Osel hlasitě touží. Maroušek mi po návratu nevěří ani slovo, ale po prohlédnutí fotek skládá zbraně a roní hořkou slzu. Veletoky hořkých slz.
Osel hlasitě touží.
Další den vše při starém, jasné je pouze, že stěnu halí mraky a nevíme nic. Ali má pošmournou náladu, jelikož zjistil, že pornočasopisy, základní kulturní vyžití normálních expedic a neskonalá radost pro místní chlapy, tentokrát chybí. Než se dívat na jeho zakaboněnou tvář, volíme klapka, akce. Z protějšího kopce se valí skalní bloky z výlomu, ale přistávají mírně mimo trasu našeho prvního výstupu. Vyrážíme bočním hřebenem a první rozhýbání a rozdýchání se končí osm set metrů výše s docela dobrým výhledem do stěny. A jsou tu lány krásných kytek, protěž je z nich ta nejobyčejnější. Stoupám se vzpomínkami.
Na pěšinách se v květech zvedá prach 
deset tisíc zrnek rozvane vítr, člověk jde jako ve snách 
domov je vzdálen deset tisíc mil a nemám dopis ani vzkaz 
vzpomenu na tebe, slzí proud prorve hráz 
tam někde tak líbezná a milá
(Pchu Sung Ling, 17. stol)
Radíme se spolu a s místními svišti kolem. Zatím spíše vylučujeme Cimrmanovy slepé uličky, než by se rodil jasný plán výstupu, ale něco se děje. Stěna se zdá být v docela dobrém stavu. Sníh je, ale lavin je málo. Ty nepřehlédneme, ohlašují se hřmotnou muzikou. Večer. Osel hlasitě touží.
Zkoumáme z různých zdrojů fotky stěny i okolí. Za naším včerejším vrcholem jsou další hory, vyrazíme na aklimatizaci tam. Balíme na pět dnů: lano, něco lezeckého materiálu, osobní věci, útočný stan, nějaké vaření. Další slepice odnesla večeři na rozloučenou, v týmu už zbývá jen jedna. Rodí se hluboký citový vztah a dostává jméno. Přesto, že jí slibujeme založení nadace v její prospěch, zírá na nás nedůvěřivě.
Průběžně svádíme s Alim jídelní bitvu o Karlův most. Nedá se říci, že vítězíme. Vždy přesně řekneme, co a kolik chceme k jídlu. A vždy je to jinak. Základní chod je už jakž takž podle domluvy. Vždy je ale doprovázen množstvím jiného jídla, na které vůbec nemáme chuť, které se nedá jíst společně s jiným a kterého je nezvladatelné množství. Budeme se snažit nadále, ale soudím, že úspěch bude nepatrný. Aliho nutkání servírovat čapátí je věčné.
Ali s Matiollem jdou do vesnice za bohoslužbami, je muslimský svátek. To Aliho smíří s místním prostředím. Na rozdíl od Karakorumu se nedomluví jazykem Balti, který ovládá. On zase neovládá místní shinnah. A místní lidé téměř nehovoří univerzálním pakistánským jazykem urdu. Těch pár lidí, kteří žijí roztroušeni ve vesničkách okolo, je rozděleno vírou. Někteří jsou sunni, někteří shia. Nikdy nesdílejí stejnou osadu. Ali je norbu shia. Ale možná taky, že správný přepis toho všeho je jiný, protože Aliho angličtina, jakož i tok jeho myšlenek, jsou svérázné. Ali much too happy like barah sir. Osel hlasitě touží.

Nanga Parbat 2011, Nedokonalé slasti 05/12
Supíme nekonečným hřebenem směrem ke skalnaté špičce, která je strážcem BC na druhé straně řeky. Dole krávy horolezkyně, pak svišti udiveně pohvizdující. Lány krásných kytek postupně vytlačují hnusné sutě a rozbité skalky. Kodrcáme se každý sám a se svými myšlenkami nečekaným chaosem. Zdola to vypadalo jako poklidná procházka do výšky. Vlídného slova pro ten nápad nenacházíme. Konečně vrchol, ale zase je všechno jinak. Před námi skalnatý hřeben, který se nezvedá a je to jen dlouhá řada labilních skalních věží. Po vší dřině a vypjaté pozornosti při balancování na labilních skalních blocích jsme nastoupali tisíc pět set metrů a jsme v celkem nepatrné výšce pěti tisíc metrů. Tady bychom normálně měli BC a pohodu. V Rupálu je vše jiné. Rovnáme plošinu na stan u jedné z převějí. Začíná sněžit.
Kromě aklimatizace testujeme věci. Zapalovače nefungují. Zapalování vařiče od chlapců ze Silicon Valley také ne. Jinak dobrý. Maroušek trochu prská, proč se kreativní výrobci nezeptají normálně lezců, když jim něco přijde jako dobrý nápad. Taky jsem znal chlapa, který skočil nahý do kaktusů. Přišlo mu to tehdy jako dobrý nápad. Máme skvělé útočné spacáky. Neváží skoro nic, ani nezaberou místo. Ale pochopitelně ani nemohou hřát, protože nemají žádné peří. Jeden ani neví co se robí, či pomohla by deka anebo teplo mladé roby… Asi jsem na myšlenku výrobcovu přišel. Je to placebo. Má to vypadat jako spacák. Tvar, zip a tak. Lezec do toho vlaze, myslí si že je ve spacáku a zahřeje se sám.
Ráno nespěcháme, počasí nic moc. Předpověď se úplně netrefila. Postupujeme přes skalní věže pořád ve stejné výšce. Nic moc, ale potřebujeme se dostat k ledové stěně dále před námi. Poměrně brzy končíme a vyrábíme plošinu na další noc. Dále už bychom museli spát na převějích sněhového hřebene. Skála je větší jistota. Sněží mokrý sníh. Povídáme si a dobrou s kobrou. Zdá se mi o teplém středomořském ostrově, i když mne ten člověk vedle pořád kope do boku. Asi si myslí, že je pečínka, rotuje jako na rožni.
Po dalším úseku konečně končí rachot balvanů, které shazujeme dolů při přelézání rozbitého hřebene. Nasazujeme mačky a zbraně a testujeme soudržnost sněholedové hrany. Hřeben nad námi tvoří plošinu s trhlinami, nazýváme to Venušin pahorek. Náš dnešní cíl, tam chceme postavit stan. Je vidět, jak je někdy těžké dosáhnout Venušina pahorku. Jsme tam ale brzy, pouštíme se do posledních stovek metrů závěrečné ledové stěny pročernalé vodním ledem. Nohy dosud nezvyklé na úporné stoupání na předních hrotech bolí, černý led se štípe v nepříjemných plackách. Maroušek nade mnou štanduje, vybaluje lano, poprvé se navazujeme. Právě včas, po hodně blbém traverzu se musí v něčem, co nedrží, prokopat  převějí, kterou se musí vyhoupnout na hranu. Potají odhaduji délku pádu, kterou bych musel chytit do štandu na jednom mizerném šroubu. Fujtajbl, konečně, mizí nahoře za hranou. Avšak každá radost má mít svůj bonbónek na závěr. Ten místní představuje dvojí převis vrcholové skály, umně vyskládaný z volných bloků. Takhle jsi to chtěl, stvořiteli?
Pilně klofeme zbraněmi do ledu, zbytek plošiny skládáme z placatých šutrů. Jsme pár metrů pod vrcholem a spěcháme, za chvíli začne bouřka. Předpověď opravdu nevyšla. Dlouho padá mokré svinstvo a pokrývá skálu. To bude zítra koncentrovaná radost. Jsme pouhých 5 600 m vysoko, mnohem méně, než jsme chtěli dosáhnout a než jsme doufali. Tahle hora vypadala vyšší, než je.
Pošmourné ráno, pořád ještě něco padá. Balíme všechno mokré a dolů stejnou cestou. Funím a jsem rád, že jsem na laně. Elegance vypadá jinak. Přímo stěnou dolů a přichází očekávané zpestření, už to bylo fádní. Začínají svištět kameny z rozbitých skal nad námi. Přilby samozřejmě nemáme, protože jsme sem přece vyrazili na snadný bezpečný aklimatizační výstup, že. Mám něco s mačkou, ale na meditace a opravy není vhodná chvíle. Nahoře začínají topit, tvoří se potoky. Atd., hlavně nezbytná palba šutrů. Nevíme, zda pozorně sledovat situaci nad námi, nebo co nejrychleji sekat zbraněmi a mazat dolů hlava nehlava. Zvláště Maroušek trhá časové rekordy dynamickým útěkem každou 80m délkou. Jsem rád na světě, když máme tisíc metrů stěny za sebou a dáváme se do pořádku na ledovci. Dál sutí ledovce. Nemyslel jsem, že někdy budu míti nezřízenou radost při šlápnutí do kravince. Jasný signál, že potácení končí a začne terén, kde se dá chodit. Dalších tisíc metrů s únavou mechanického sestupu, údolí a BC s posledním světlem. Ali much happy like sir. Žádný večírek, padáme do stanů. 
Osel hlasitě touží.

Nanga Parbat 2011, Která to bude a kdy 06/12
Konečně nám Hora zase nadělila nekonečné hvězdné nebe a měsícem zářivou stěnu k ránu. Pozdní ráno plné jasu ze třpytících se polí a černočerných kontrastů skal tam nahoře. Máme také víkend. Někteří lidé vůbec neznají ta pomalá dopoledne a dlouhé noci. Zahálka, moudrých morálka. Četl jsem, že je založen Spolek pro zpomalení času. Nicnedělání je těžká práce. Nezvyklá a nebezpečná.
Po několika klasických jídelních potyčkách s Alim se shodujeme na stravě a přichází oslavný návratový dort vytvořený a zdobený s láskou a péčí. Mírným nátlakem se Marouškovi podaří přesvědčit Aliho s Matiollem, aby si nechali své rádio s místním popíkem na dobu, kdy budeme pryč. Po chvílích vyhráváme klasiky českého bigbítu. Ona má špinavý záda, my po očistné lázni za balvanem a po následném praní už ne. Zdánlivý pocit soukromí naší koupelny bere za své při pohledu nahoru na náš hlídací balvan. Několik místních lidí se soustředěním chvályhodného studenta pečlivě pozorovalo naši koupel. Nařízení a zásady zdejší puritánské zabalovací a skrývací společnosti pro studium bílého muže neplatí.
Opravy maček, gore kalhot, lékárna, sušení… Hlavní je přemýšlet a hovořit a rozhodnout. První rozhodnutí padá o poslední slepici. Kamarádka nekamaráda, už si hor užila dosti. Oprávněně na nás zírala nedůvěřivě. A pak to těžší. Rozumujeme nad kalendářem, rodí se jízdní řád lezení. Hypotetický, uvidíme, co na to Mannitou. Hlavní aklimatizační lezení zamíří do Schellovy cesty, nástup jsme pečlivě hledali při předchozím lezení naproti. Samotný výstup povede středem stěny pilířem napravo od nás. Direttissima, ale nad sedmi tisíci budeme muset rozhodnout kudy k vrcholu, to odtud neumíme. Po dosažení vrcholového hřebene náš čeká traverz Diamirskou stěnou na druhé straně a sestup Kinshofferovými skalami, pokud se tam dohrabeme a trefíme to. Vlastně ne pokud, to musíme. Snad se to vejde do 10 - 11 dnů lezení v kuse. Výškově téměř pět tisíc metrů nahoru a čtyři tisíce dolů. Snad malá odpověď velkému proč. Pár drobností ještě zbývá doladit. Minima non curat praetor. Tak co, bude to Stairway to Heaven, to Hell?
Sper to čert jaká touha je to vedla nad obzor 
snad vesmír nad vesmírem, snad lístek na věčnost 
naše touho ještě neumírej, sil máme dost 
Teď ještě tu o Sněhurce.
Banalýza života to není. Ani vděčné šidítko sportu v bedně, placebo autenticity, řečeno s klasikem. S tebou i do pekla, kotě. 
„Zajímalo by mě, jaké místo v hierarchii šílenství zaujímá šílenství rozumu“. 
Sotva jsme se v tom rozebrali, usídlily se Marouškovi v očích takové spokojené veselé plamínky a pořád se smál.
„Jel jsem v tramvaji a byl tam chlapík a strašně krásně a srdečně se nahlas smál, škoda, že to byl blázen.“
A teď: Je to v nás filosofie nebo víra? Buď je filosofie vírou, nebo není vůbec, buď je víra současně filosofií, nebo není ničím, buď vládne jednota, nebo nic. Papež Wojtyla měl pravdu, víra dává možnost rozumu, aby postoupil dál ve svém hledání smyslu a nezůstal jenom v mezích své vlastní konečnosti… On to ovšem myslel jinak, i když měl hory rád a v Tatrách byl pečený vařený.
Potýkání se s počítačem. 
„Jestli ono to digitálno není nějak škodlivý taky na psychiku, kdoví, co to do nás vysílá za sajrajt, tuhle jsem se musel jít vydýchat, abych se z toho parchanta zotavil, zastavil mi psaní, nic mi neuložil, svině, cejtil jsem to vyloženě jako osobní útok.“ 
Slyšel jsem o starých, dlouhých expedicích, o balíčcích dopisů dlouhou cestou poštovními poslíčky tam a zpět. Tak to má určitě být. Teď máme místo dopisů svázaných do balíčků podle ženské (chlapa) a roku beznadějně vymazané maily a SMS.
Prostě…
Na studených horách zamrzlý sníh 
sahá až do pasu celý bílý 
leč rybí pach zmateného světa 
barví oční bělmo do červena 
dávej na sebe pozor na cestách 
dlouhých tisíc mil 
a promiň mi, že nejdu s tebou 
(Kjangho Songu)
…se do jedniček a nul nevejde.
Ale zase bych lidského člověka tak nelitoval :-). Při mém rukopisu to po sobě alespoň sám přečtu.
Maroušek nevydrží a k večeru ještě vybíhá na morénu a skalní kulisu nad námi. Přesvědčit se o tušeném a přesvědčit přesvědčené. Večer – jak je doma, znáš to. A horečka sobotní noci, ať je v kterých skalách. Co říkáš, Zbyšku? Jinak nic, fíkus vypustil další dužnatý list.
Osel hlasitě touží.
Neděle. července je pod mraky, stěna roztrhanými průzory nabízí uplakanou tvář obnažených ledových polí. Není jich málo, tam bude ouvej. Česká filharmonie s Talichem hraje Dvořákovy koncerty ještě v době, kdy v ní platilo vrcholné umění, srdce a dirigent. Nebeská hudba z výšin se stálou stopou smutku, jako láska. Hledej slova, nic než absolutní krásu nenalezneš.
Mladý sokol Maroušek zavrtal zobák do sudu s domácími dobrotami. S těžkým srdcem vyhazujeme sýry, čokolády. Obaly ani obsah nevydržely agresivní podmínky a transport, výsledná páchnoucí směs by nebyla zdraví bezpečná.
Stálými účastníky mých expedic jsou gumídci – i když to nikdy nepřežijí a jsou sežráni ostatními, neumějí se bránit silnějším psům. I v tom je to tentokrát jiné. Gumídci se slili v pestrobarevnou dokonale nerozdělitelnou směs, pravé amarouny. Jejich neotřesitelnou pozici zaujaly bon pari. Ale krkoun Maroušek je přiděluje jako svátost oltářní.
Zjišťuji, že se ze mne stává normální, pozitivně přemýšlející člověk. Mé myšlení se srovnalo s obludou nad námi a začínám jí říkat naše Maličká. Už si dovedu představit průstup a už se ani nemusím nutit k podrobnému zkoumání stěny, kdykoliv to mraky dovolí. Muselo to jít pomaličku. Paštiku musíš mazat tence, jinak vyniknou její horší stránky.
Ali se chytil do vlastní pasti. Nemá vůbec nic na práci, vše hravě zvládne Mattiolo. Snaží se co nejvíce spát a modlit. Ale ani to nejde pořád. Vyhlížet ze šutru do údolí na jednu i druhou stranu taky omrzí. Neumí číst, tak ani nic číst nemůže. (Neumí ani telefonovat, pokud mu někdo nevymačká číslo z papírku a nedá mu telefon k uchu. Ve velké úctě si říkám, že vypracovat se s takovými handicapy na renomovaného kuchaře zahraničních expedic je velký výkon. Nemůže chodit do vsi, protože se nedomluví místním jazykem. Snaží se hovořit s námi o všem možném, ale my máme také svoji práci a program a navíc vyznat se v jeho hatmatilce je nadlidská dřina, která brzy unaví. Navíc mu Maroušek zakázal používat jediné slovanské slovo, které zná, tj. spasibo. Jelikož Ali nemá přirozenou barieru minimální intimní vzdálenosti, tráví dlouhý čas civěním do našeho stanu a na nás z několika centimetrů. Jedno, zda do jídla, při práci, přemýšlení, čtení, psaní, hovorech česky. Myslím, že se s ním po expedici opravdu srdečně a rád rozloučím. Trpaslík by řekl: Neciv, neciv, nebo tě kopnu do voka. Vzpomínám si na své dávné ulehčení při návratech z Ruska. Strašně rád jsem se tehdy vracel domů, do světa, kde si lidé dávají přednost ve dveřích, vykají si a oslovení zní také jinak než što chóčeš maladoj člověk a reakce na oslovení jinak než Eééé? Takže jeho aktivita se vybíjí v nekonečné snaze vnutit nám svůj rytmus dne a svou představu o stravování. Které typicky začíná snídaní o dvou vejcích utopených v litru oleje s přílohou dvou kilo čapátí… Alespoň nás nic neláká flákat se v BC a budeme se vracet se co nejrychleji nahoru.
Vzhledem k našemu solárnímu panelu jsme začali pro široké okolí fungovat jako místní ČEZ. Zajímavé je, že všichni chtějí dobíjet mobilní telefony. K čemu, když nejbližší signál je nejméně velmi dlouhý den dolů údolím. Asi na nich hrají hry.
Máme tady ještě jednu společenskou hru, kromě šachů. Potřebujeme na stole alespoň minimální prostor na jídlo, pití a práci. A kolem sebe alespoň minimální prostor k projití a uspořádání našich sudů a věcí. Ali a Mattiolo neustále projevují úpornou a úchylnou snahu přinášet další a další věci a vyplňovat jakýkoliv prostor. Zvláště stůl se nezvladatelně plní různými nádobkami, pytlíky, pochutinami a přísadami, které nikdy nebudeme jíst ani používat. Bazaar, jim se to tak líbí, jako křesťanům v očistci. Když už není žádné místo, všechno to vezmeme a s komentářem odneseme k nim, do kuchyňského stanu. A začínáme znovu. Tak to provozujeme nejméně dvakrát denně a nezdá se, že by je to nějak přestalo bavit či přivádělo k zamyšlení, zda to nemá být jinak.
K večeru už se Maroušek na mne opět nevydrží dál dívat a s šíleným výrazem v očích vyráží do ledovce na nástupu Schellovy cesty. Udělal dobře, protože náš směr se ukázal mylným a objevil správný průstup. Inshallah, zítra bychom se tam s batohy těžce motali.
Nebe plné hvězd. A už také padají hvězdy. 
Spatřil jsem kometu 
chtěl jsem jí zazpívat 
o vodě 
o trávě 
o lese 
o smrti 
se kterou smířit nejde se 
o lásce 
o zradě 
o světě…
Osel hlasitě touží.
Ráno nikam nejdeme, jen v klidu dobalíme. Nebem táhnou mraky jak vědmy povětřím. Po svém tradičním ranním rituálu proměny šarpeje na lidský obličej.
Teď před zrcadlem ptáš se, zda jsi to ještě ty 
anebo někdo jiný v tvém těle zakletý 
ten nevítaný cizák se vetřel před léty 
a roztáh se jak plíseň…
došlo na bouldrování na šutrech. Kolem procházejí místní dámy z vesnice a místo skrývání se za vše, co se nabízí, se zvědavě, byť z uctivé vzdálenosti dívají naším směrem, dokonce s úsměvy. Hned je ale stihne spravedlivý trest, byť zatím ne boží, jen v podobě hlasitého káravého křiku mužů. Plamen odporu zvedli první na šutru salaamalejkující Ali s Mattiolem. Inshallah.
Přichází zpráva, že během našeho chystaného výpadu do stěny budou u nás tábořit procházející německé trekařky. Vznikla vážná diskuse, v níž Maroušek po tuhém odporu přiznal, že budeme o něco velikého ošizeni, neboť pohled na bílou ženu, vlastně zde na každou ženu, je živou vodou. Byť by to byla Gertruda s Utte.
Osel hlasitě nezklamal. Chce nás zásobit svým přesvědčením.
Zítra vyrazíme, konečně do té zdi nad námi. Zatím si čtu Jiřího Ortena. Toho, o němž Halas řekl: Až v katedrálách budou plouti ryby, tento básník bude volán jménem. Edith Piaf na spaní.

Nanga Parbat 2011, Pionýři slepých uliček 07/12
Poněvadž ty se vztekáš proti mně, 
tvé vzpouzení přišlo v uši mé 
protož vpustím udici svou v chřípě tvé 
a udidla svá v ústa tvá, a odvedu tě 
zase tou cestou, kterou jsi přišel 
(Izaiáš, 37,29)
Vyrážíme. Cílem je vystoupat na hlavní hřeben nad sedm tisíc metrů a přespat tam dvakrát. Výstup už vyžaduje solidní lezecký materiál, batohy mají 23 kg. Chmurně si jej nakládám na záda a švarně se potácím vedrem, prachem a kamením vstříc nástupu. Míjíme impozantní bouldery z červenožluté žuly, Chamonix hadr. O několik set metrů výše stojím před čelem výjimečně odporného ledopádu tvořeného věžemi černého ledu a volných skalních bloků a šutrů všech velikostí. Neustálý pohyb a destrukce vytváří patřičnou zvukovou kulisu. Průstup po stranách znemožňují rozbité skály bočních hřebenů. Dochází mi omyl, soudruzi z NDR opět udělali chybu v plánování. Tudy pár expedic v uplynulých letech, se svými fixními lany a nosiči, určitě nepostupovalo. Ale čert ví, kudy. Je to na návrat. To však neuděláme. Jsme přece stateční čeští horolezci, že. Blbí, ale stateční. Silní jako býci a také tak chytří. Pozoruhodné, jak nám desítky let v horách nedokáže rozsvítit červené žárovky v hlavách dostatečně silně. Důvěřivý horší zloděje, praví ruské přísloví.
O dramatické chvíle není nouze. Shakespearovské slavnosti, jen herci a kostýmy jsou poněkud použité. Je to čistá ruská ruleta a časy a dráhy těch hnusných věcí řítících se shora naprosto nevyzpytatelné. Zážitek nemusí býti hezký, hlavně je-li silný. Tisícem nahých trápení byl jsi zbit a rozšavlován. Chtělo by se v kritických místech spěchat, ale nejde to. Tady se spěchat nedá. Zastavuje dech v hrdle po pár rychlejších pohybech a neustále řešení lezení dále. Close to the edge, close to the edge. Tam, kde ještě prošel Marek přede mnou, se vzápětí zřítí všechny volné kameny umožňující postup a zbývá holý led končící v trhlině. Další variantou je tekoucí bahno. Hlasitě řvu a sprostě kleji, to je asi mimovolná psychoterapie. Po pár stech výškových metrech však nastává pozitivní posun. V traverzu padá důstojný ledový blok těsně za Marouškem – náhodné vteřiny, buď jste právě tam, nebo o dva metry vedle – a Nebojsa poprvé zapřemýšlí, zda jsme zde správně. Možná, že záblesk poznání způsobený jiskrami kamenů, které rozpadající se séraky berou sebou. Zpupnost nebo pokora?
A bodnout do azuru 
sídlíš-li tam, Bože
Po deseti hodinách děsu a hnusu jsme ve směšných pěti tisících metrech. Na jiné hoře  bychom zde byli v pohodlí a bezpečí BC a o lezení bychom teprve začínali přemýšlet. A my dnes máme za sebou 1 500 metrů. Počasí mixuje bouřku s deštěm kombinovaným s přívaly antiperel. Ledová placka kotle rozrytá chaotickými trhlinami a viditelné dolní části stěn s dojezdy lavin a visutými seraky ve všech směrech doprovázené špatnou muzikou neustálých ledových a kamenných lavin vytvářejí něco smutného. Co bylo, je pryč. A strachy jsou k ničemu.
Duněla děla 
Madonna Decibella ve mně 
hledala víno, které vínem vypije… 
rachot padajících mostů 
metalizovaný cit
Sem by se měli chodit léčit nenapravitelní optimisté. Bergman? Tarkovský? Von Trier? Jak to, že už se to všechno dávno nerozpadlo a nespadlo dolů? Nejspíše to sem spadlo z Marsu, tam už to nepotřebovali. Nebo tady sídlí Atom Hearth Mother.
Kámen po kamínku skládáš 
kde nejsi 
kde nic není
Najednou trylek jako z Mozarta. Spíše z Requiem než z Kouzelné flétny. Ale je to ptačí trylek. Co zde, na mrtvé planetě, pohledává boží stvoření. Žije ze vzduchu? Nebo se mu zde líbí?
Ráno počasí nedovoluje nastoupit do stěny. Těžké mraky neukazují stěnu a orientace by byla náhodná. Jen si zvykáme na velký hluk ze stěn nad námi. Jdeme na průzkum a stavíme si mužiky k orientaci. Další bouřky, okolní hory a stěna poskytují jen ojedinělé průzory mezi mraky. Vymýšlíme linii výstupu, snad jedinou možnou kolem nás.
Vlakem na Kolín 
z nádraží Střed 
sami ráno po pátý…
Další ráno spěcháme, co nám dech a síly dovolí. Led ve stěně je proměnlivé kvality a sem tam prolétne kolem kámen. Počasí dobré není, ale jsme chráněni před slunečním vrahem, který by stěnu proměnil ve chřtán bílého žraloka. V polovině stěny se Maroušek delikátním tancem vrací z 80metrového žlábku, jehož led jsme považovali zdola za jediný možný průstup skalní barierou nad námi. Je to jen tenká skořepina nad hučící vodou stékající po skále. Další pokusy a hledání, nacházíme alternativu. Začíná ale tlačit čas, tady nikde nezabivakujeme, natož postavit náš malý útočný stan. Hustě sněží, kolem hřmí a bijí blesky, lezeme dále. Musí nastoupit fatalismus. Co nemůžeš vyřešit, nechej koni, má větší hlavu. Při mrznutí na štandech se chlad mění v nezvladatelný třas. Snažíš se donutit tělo a mysl ke koncentraci, ale nelze zahnat otázku: Proč? Odpověď samozřejmě nečekáš. 
Vášeň, s níž zaprášený květ se věčně dere vzhůru…
ty královno zimo, 
jejímiž jsme milenci jako chlapec z Andersenovy pohádky 
s ledovou jehlicí v srdci 
tolik to zní, strašlivá ledová 
onoho kolísání mezi neurčitostí a pádem
Dolézáme k bariéře séraků, které tvoří ozubené cimbuří nad celou linií výstupu. Dnes byli zedníci hodní a pozorní, nic jim z hradeb neupadlo dolů na nás. Skoro nic. Dostávám ránu ledem do tváře. Zuby vydržely, ale zbytek dne značkuji krví jako poraněná zvěř.
Marek v drsné expozici prokopává vrcholovou převěj a pak už jen trpí ve větrném štandu na hřebeni, než se, trochu otřesený předchozím zásahem, domotám nahoru. Opatrně traverzujeme nový nedržící sníh na hřebeni a po dvanácti hodinách lezení zdecimováni padáme do trhliny. 6 200 metrů, dnes 1 200 metrů lezení na předních hrotech za námi.
Došla mi šťáva 
Boschovy stvůry 
drží mne v šachu půlnočních snů… 
třesou se ruce 
jak z toho ven 
divoký koně 
v mojí hlavě 
válej se v trávě 
nádhernej sen 
kouknu se přes stůl 
zrzavej chlápek 
zas bere všechno 
kam jsem to vlez… 
do háje se mnou 
kolem je bílo 
kdeže to jsem
Potřebovali bychom intenzivní péči, ale stmívá se. Rychle plošinu pro stan, postavit stan. Následující hodiny resuscitace, ohřát se, zahnat omrzliny, pak vaření… Ve stanu pro 1,5 chlapa zásobovaném přívaly sněhu shora, nic pro klaustrofoby. Vaření, hlavně pití… Všechno je mokré, piezozapalovač na vařiči nefunguje. Nevadí, máme jiný zapalovač. Taky nic, letí ze stráně. Poslední záchrana škrtátko a pár sirek v krabičce od filmu. Horí ohník, horí, na Královej holi. Zbojníci zbyli už jen dva, máme 21. století. Po půlnoci už můžeme myslet na spánek, stan a spacáky proměněny v ledovou jeskyni, sníh pořád padá. Málo místa, ale únava nacpe těla do každé skuliny stanu, staročeským hexametrem:
Ejhle bukáč baňatý 
támto o stěnu opřen 
chrouní.
Třetí anděl Apokalypsy si svítí baterkou. Co bude zítra, řeší ten kůň s velkou hlavou.
Rozednění, stohy černých mraků řezající vrcholy hor okolo, v kombinaci s oblíbenými rybími mraky s černými břichy nařizují nejoblíbenější činnost, zevling. Taky pokus vyrazit po hřebeni vzhůru v novém sněhu by silně zaváněl průšvihem. Těžké rozhodování, volit úprk, nebo setrvat? Napadne-li, budeme se odtud špatně dostávat. Den v napětí, postupně není vidět a začíná sněžit. Hromy blesky opět nechybí, jsme však bezpečně v trhlině. Dáváme se do pořádku, nejdůležitější věci sušíme na holém těle. Je pátek, hrajeme hru na doma. Přichází víkend, tak kam pojedeme? Kamarádi jsou už v Ádru, nebo jinde? A co večírek? Bude odpoledne v Praze zácpa?
Bohužel opět přichází bramborová kaše Tesco. Zapomněli jsme bujón, který alespoň iluzorně pomáhá zapomenout na zločin, jimž se z geniálního bramboru stává bramborová kaše. Blebleble. Dochází nám prášek do vody, postupně pijeme teplou destilku znečištěnou čímsi nedobrým. Zkuste někdy teplou destilku. 
Blebleble.
Jsme v budce bez střechy 
a po pás ve sněhu 
sbíráme mince 
co už stáhli z oběhu
Tak to tu vedeme den po dni. Doma čteš knížky o horách, vidíš obrázky, posloucháš povídačky. Jak je která cesta těžká, skála, led, výška, hmm… O dalším nic: O místech s docházejícím lanem a ani náznaku jištění, protože není pevný led na šroub ani kousek pevné skály na friend nebo skobu, o mokrém všem kombinovaném s mrazem, o pochybách o možnosti návratu, o pochybách, jak bude zítra, o banalitách zapalování vařiče a vaření v malém stanu, které bere poslední trochu kyslíku, o schopnosti zničeného těla postavit stan tam, kde jej postavit nelze, o vůli vstát, sbalit a jít dál… A ve dvou není žádné ale, není žádná podpora tady nebo kousek níže. To je esence vysokohorského lezení. Zbude strohý záznam: vrchol, výška, směr, obtížnost. Stejně se to vše nedá sdělit, předat.
Ráno vstáváme ještě za tmy. Jedno, jak bude, stejně musíme dolů. Hlavně stihnout nejhorší části sestupu před sluncem. Nějak nacpat namrzlý stan do batohu, rituál nasazování maček se zmrzlými popruhy, které nasadit nelze. V tlustých rukavicích obsluhovat drobné věci, přezky, karabiny… nejde, v prstových rukavicích hned omrzáš. Rituál. Při slézání převěje napíchnu koleno na vlastní cepín a vytvářím největší díru do gore kalhot už tak zmrzačených mnoha zásahy maček. Kus nepoužitelného hadru, do kterého se tlačí sníh. Co nemáš, nepotřebuješ. Spěcháme dolů, materiálu máme málo, vše slanit nemůžeme, Maroušek stoicky klidný podává heroický výkon ve slézání.
Na laně vřeští hrůzou povislej slizoun 
máme tu sobotní rej 
tak už si nezoufej
V nejhorším slanění necháváme oblíbené modré lano, loučíme se slzou a polibkem. Gasherbrum, Aconcagua, české ledy… Hasta luego, hombre. Začíná přibývat rozbředlého sněhu a kamení padajícího shora. Jakýpak strach, kdo má viset, neutopí se. Po všem tom tanci sedíme chvíli dole na plató ledovce, balíme materiál. Mluvíme jen to nejnutnější, ještě čeká běs ledopádu pod námi. V něm nervy brnkají, řveme na sebe. Ještě jsem nikdy nepoužíval kapsy v ledu naplněné vodou jako nejlepší chyty, uč se, synku, stále se uč.
Málokdo má u sebe navíc 
než kolik mu kdysi daly sudičky 
na tlustě namazaný krajíc 
sedají padlé duše bludičky
Drobné pády. Pár modřin, Maroušek ránu od mačky na ruce. Ležím v nestabilním terénu na zádech, batoh mi neumožňuje ani vstát, ani se osvobodit, popruhy jako Prometheova pouta. Brouk na zádech, směšně se zmítám… Andělé nade mnou tiše se chechtají.
Sedíme v BC, stmívá se. Ali září, opravdu má radost, že jsme zpět. Máme dort na uvítanou. Dalších 11 hodin dřiny a určitě strachu za námi, sestup 2 500 metrů. Na běžné osmitisícovce by to byl sestup z vrcholu do základního tábora a byli bychom v léčebně smíchu, měli bychom nakoupeno. Tohle ale není normální přátelská hora, tohle je naše Maličká. Dva docela těžké lezecké výpady za námi. Pravděpodobně nový průstup tisícimetrovou stěnou předchozí hory, ani nevíme, jak se jmenuje. Pravděpodobně nová varianta Schellovy cesty, kterou jsme lezli teď. No a co? Aklimatizace na sedm tisíc metrů, kterou nezbytně potřebujeme pro náš cíl, je v nedohlednu stejně jako na začátku. A musíme vymyslet co dále.
Tohle je píseň bez příběhu 
vine se ve mně mimo čas 
vídávám kolem zbytky sněhu…
Stabat Mater do spacáku, dobrou noc.

Nanga Parbat 2011, Ramadan 08/12
31. července, půlka prázdnin. Doma na Malé Skále déšť mění Benátskou noc v beznadějné trdliště, s deštěm jsme na tom stejně. Včerejší večerní omamně vonící jalovcový oheň předznamenává přípravy na Ramadan. Měsíc nicnedělání a slavení. Snad ne pro nás, ač jsme zatím dostávali na frak, stojíme na nohách a na duchu, juchuchu. Dostáváme návštěvu, důstojný muž vypadá jako opravdový vážený mullah a vede s Alim jakousi vážnou disputaci. Domnívám se, že jde o Ramadan. Snad je neruší Deep Purple a Pink Floyd vyhrávající nám k velkému prádlu. Projevují se ranky a bolístky z minulých dnů. Nejviditelnější je můj nos, který si žije vlastním životem a proměnil se v samostatný útvar chystající se opustit moji tvář. Maroušek však tvrdí, že mi to kromobyčejně sluší, takže jsem v klidu a mám radost. Nápadně mu připomínám našeho kocoura Matyáše, to mám radost ještě větší. Matyáš byl vždycky takový líný vyrovnaný krasavec. Jinak vše při starém, Maroušek se pečlivě oholil a je zase junák k zulíbání. Ještě bouchačku k boku a stříbrné ostruhy.
Ali cítí smutek, že je nás málo a snaží se nám vnutit koupi ovce. Je jasné, že by se jemu a jeho kamarádům na Ramadan hodila. Zatím jsme na vraždu průhledně krytou potřebou kamarádství nepřistoupili. Přemýšlím, jak mu říci, že touha po dobrobytu nemusí znamenat mít se dobře, ale spíše dobrým býti. Zato zezdola přišla jablíčka ze zahrádky naší nebo jiné babičky. Přišla též objednaná mapa, radujeme se, že zjistíme, kde jsme, co jsou a jak vysoké hory okolo a kde jsme lezli při aklimatizaci. Dopadlo to jako všechno, co zde nemáme pod přímou kontrolou a co mají řešit místní. Mapa krásná, jenže je na ní místo Nanga Parbat kousek Karakorumu. Do Českého ráje nám dorazila mapa Šumavy. Ale místní lidé tvrdí, že třpytivý štít v závěru údolí je Rupal Peak. Ptáme se na výšku a všichni se shodnou, že je určitě vysoký.
Viditelné úpatí stěny vypadá krásně novým sněhem, ale v obrazárně by to bylo lepší. Nadílka musí zase dolů, jinak nemůžeme do stěny. Alimu se v největším lijáku udělalo hnutí mysli a začal balit plachty chránící chatrnou tkaninu našeho pakistánského společenského stanu. Chtěl zřejmě zvlhčením osvěžit vzduch ve stanu. Efekt nebyl pozorovatelný, ale krásně nalil vodu Marouškovi do počítače a do naší solární elektrárny. Ale což, déšť jsou housle pro básníka.
Přeme se o věci lidské i nelidské, můry a komáři létají k lampě. Budou pro ně i jiné noci, Matthiessen píše: „Jenom jednou za měsíc nelétají můry do lamp. Pouze za úplňku se prý pouštějí černou nekonečnou nocí až k Měsíci“. 
Odřené nohy nakonec vyústí ve velkou šachovou bitvu s nelítostným královským finále hodného Kresčaku. Naši milí chlapci kuchaři si to pletou s kriketem a fandí. Je předvečer Ramadanu, něco jako náš Štědrý večer. Do naší snahy soustředit se pořád cosi vykřikuje rádio a chlapci čumí na šachovnici, vykřikují „big game“ a kladou nekonečné otázky o…, dožadují se telefonu, nabízejí teplou vodu a oříšky atd. Jemná, citlivá empatie. Král padl a my poslední živí na bitevním poli se zcela vyčerpáni potácíme do hajan. Pod hvězdami!
Měsíc se dral oknem do pokoje 
počkejte chvíli, teď padají hvězdy 
a jedna z nich je ta moje
Hned ráno víme, jak bude Ramadan vypadat. Protože se po východu slunce nesmí nic dělat, ani jíst a pít, jsou naši místní přátelé buzeni brzy ráno ukrutným kručením v břiše a už neusnou. Protože doma ve vesnici nemohou nic dělat, sbíhají se téměř za rozbřesku v našem BC a hlasitě si kolektivně s Alim vyměňují dojmy. Takže nechtěně slavíme od rána Ramadan i my. Brzké ráno je určitě má nejméně oblíbená část dne, jdu do střetu s horlivými věřícími. Cílem je vysvětlit davu, že tohle je naše území a že to poznají podle české vlaječky nad BC. Útočná kohorta se stahuje na nejzazší pozorovací kámen na našem hradištním ostrohu. Připomíná korunovační kámen starých anglických a skotských králů. Přemyslovci měli také takový. Zmizel z Anglie a Skotska, zmizel z českého království, je tady. Tam vysedávají a salaamalejkují celý den. Je to drsná práce, protože jediné, co mají k pozorování, jsme my. Dokonale poznávají i naše hygienické a toaletní cykly. Osel Ramadan neslaví, hlasitě touží.
V průběhu dne přichází nálet krutých nemocí a požadavků na naši lékárnu. Qué pasa? Všechny příznaky jsou nesnesitelné v břiše a bolest hlavy. Samozřejmě žádná epidemie, prostě hlad a žízeň z Ramadanu. Člověk by řekl, že po tolika slavených Ramadanech už to poznají. Ale chápu, že blízkost dvou igelitek plných těch kouzelných barevných pilulek je neodolatelná. Ženské požadavky zastupují a tlumočí muži. Moji šlechetnou nabídku, že ženu vyšetřím a vyzpovídám, rozhořčeně odmítají. Takže ordinuji a rozdávám pilulky, které nemohou škodit a nejméně nám mohou chybět. Nejraději bych rozdával gumídky, ale na ty by nám asi neskočili a navíc se spekli do oné hnusné plastové koule.
Počasí omezilo naši akceschopnost. Pro další rozhodnutí potřebujeme obhlídku, ale není nic vidět, jen je jisté, že nahoře přibývá sněhu. Vznáším pečlivě připravenou argumentovanou otázku, zda jsme tady třeba úplně správně. Zdá se mi, že ráznou odpověď měl Maroušek připravenu stejně pečlivě předem: Jasně a domů se pojede, až se to vyleze. Takže letenky máme sice na 11. září, ale řekl bych, že to bude 2013 či 2014. Začínám se učit místní jazyk. Maroušek se zabral do zodpovědné činnosti a vymýšlí domů vyznání lásky, ve kterém bude všechno a vejde se do 160 znaků SMS. Už s tím zápolí osmou hodinu, tak uvidíme. Hemingway psal ve stoje na jedné noze, aby se vyjádřil hutně. Maroušek přitom leží. Joni Mitchell zatím nepomáhá. Ani hodiny nenávisti, vysílané plamennými projevy z místního rádia. Nerozumíme ani slovo, dikce řevu a zapálené oči našich naslouchajících stačí. Mně se též lesknou oči, nějak mi zmizela oblíbená čepice sušená u stanu.
Pravá noha dělá potíže při lezení v tvrdém ledu na předních monohrotech. Dělá si co chce, vytáčí se a nedrží. Už poněkolikáté se snažím přijít věci na kloub: nastavení maček, řemeny, vnější bota, vnitřní bota, šněrování. Marně. Začínám věřit Markově odhadu, že noha srostla po operaci nějak šejdrem. Uvidíme. Zrovna tohle bych chtěl mít v pořádku, je to hodně důležité. Ostatní opravy materiálu zvládneme. Po posledních záchvěvech srážek se podvečerem ukazují hory a Stěna. Bude hezky? Další usilovná štrapáce ve snaze strávit dvě noci nad sedmi tisíci metry pro aklimatizaci? Dostali jsme zprávu z druhé strany hory. Česká expedice na normální, Kinshofferově cestě v Diamirské stěně to balí a jede domů. Navíc to nevypadá, že několik zbylých expedic bude kvůli podmínkám úspěšně pokračovat v činnosti. To je pro nás docela špatná zpráva. Kinshofferova cesta je pro nás nejpravděpodobnější sestup, dosáhneme-li vrcholových partií. Zpět cesta nepovede. Je-li nelezitelná i pro větší expedice s postupným budováním cesty odspodu, co s tím?
Ali po celodenních disputacích s kolegy na šutru s blížícím se večerem ožívá, ví, že se bude moci najíst a napít. Tím rostou jeho znalosti a sebevědomí. V tom je silný, Prior inter pares. V náhle odkrývající se stěně nám podrobně vysvětluje jak a kudy lézt. Po půlhodině trpělivosti mu Maroušek nařizuje připravit večeři a teplou vodu na praní. Ali nechápe ten zvrat a Maroušek vysvětluje: You cook, I climber.
Dostáváme i mandel informací o obětech rozvodněných řek při posledních deštích. Po důkladném vyjasňování přijdeme na tom, že se hovoří o několik let zpět. Ano, u toho jsme byli. Aliho myšlení a duše jsou pro nás stejně neuchopitelné jako ženská duše. Asi už to vzdáme. Myslím, že mu myšlenky a dobré nápady naskakují v hlavě jakýmsi výkonným počítačem provádějícím náhodný výběr. Přitom nelze vysledovat, co je zrovna aktivní a je jasné, že předchozí dohody jsou zcela zapomenuty. Mezitím stojí a upřeně na mne dlouze civí z patnácti centimetrů. Dělám věci, u kterých bych měl být sám, či ne, všímám si jej nebo mu s otázkou upřeně hledím do očí, abych pochopil, která bije – všechno jedno. Asi to vzdáme, tak to tady v Rupálské dolině má být a tak to bude po věky věků Amen, tedy Inshallah.
Jen nepodlehnout iluzi a nesnažit se poskytovat naše osvícenství. Znalý klasik ví, že i u nás poskytovat vzdělání je tak náročná záležitost, že ji zvládá jen menší procento těch, co se o to za úplatu pokoušejí, zbytek jsou jen přisírači nebo podvodníci.
Místo toho zkouším na Marouška Otčenáš a Andělíčku můj strážníčku, ale vidím, že to jeho nespoutaná duše neskousne. Jeho milá tvář se kroutí do výrazu žalostného klauna, nechám toho. Zato se zářícím zrakem znovu a znovu fabuluje myšlené varianty v chaosu nad námi, je to umělec nekonečné představivosti.
Mám zlatý srdce 
a ke hříchu sklon 
mám třaslavý ruce 
a žízeň jak slon 
mám cylindr z peří 
divokejch hus 
z kterého tahám 
za uši blues 
a ze zlatý ryby 
mám v krku kost 
mám chorobně velkou 
představivost!
Těžko chtít zrovna po mně, abych dělal konzistentně toho rozumného. Nikdo třetí tady není.
Dva dny čas plyne přirozeným řádem. Zítra asi přijde zvrat. Rozhodnout další lezení a čas začne žít forte s rychlými vlnami symfonií Martinů. Zatím hvězdy prostřely nebe k závratné hostině, nejkrásnější, co jsme zde. Od matné bílé Stěny sahající až do rojů hvězd odplouvají souhvězdí, které jsem ještě nikdy neviděl. Proč Veliký Architekt nasype nejvíce hvězd vždy jen horám? Asi si je dole v civilizaci nezasloužíme, pořád běžet, běžet a stihnout všechny ty důležité věci. K čemu by nám byla hvězdná záře nad námi? Ve chvíli zastavení padají hvězdy.
až příště přiletí 
my už tu nebudem 
my už tu nebudem 
ach pýcho marnivá
A je chladno, nádherně chladno do spacáku!
Mezihra nočního hodování a rozprávění Aliho s přáteli proběhla tlumeně, i proto radostně vítáme nádherné ráno. Chladné, bez obvyklého dusného vedra. Rychlý běžec Maroušek balí dalekohled a pár věcí, vyráží na obhlídku. Cílem je zjistit průchodnost pilíře a hřebene sedmitisícovky Rakiot Peaku v hlavním hřebeni Nanga Parbat a pak se poradit, zda nastoupit tam, či zkusit dříve odmítanou variantu sedmitisícové aklimatizace přímo ve středu stěny nad námi. Tzn. vymyslet reálnou možnost sestupu, nejen lezení směr vzhůru. To nejsou hrátky, tentokrát bychom měli uspět, jinak se vše asi zadrhne. 
„Ale přijdu s postupem času trochu nachýleně, tuším jak. Pokud ovšem budu moci jít. Horizontálně či vertikálně? Co myslíte?“
Místo plánovaných vajec se slaninou napůl nepoživatelné sladké placky s nedefinovatelnou hmotou chleba kurba, počítač v Aliho hlavě prostě nahodil tuto variantu. Přemýšlím, jak by se kurba dala pozřít. Snad jako se husám cpou do krku šišky. Snad se placky dají vylepšit medem. Hodila by se skořice, ale místo toho je oblíbený tuňák, který se Ali snaží prosadit den co den a do všeho. Žvýkám a říkám si, že bramborová kaše Tesco vlastně ani nemusí být bič boží. Snídani v kocovině to ale připomíná každopádně. Vládneš, melancholie.
Káva cigareta po ránu 
na duši temná skica 
ty pryč někde v mlžném oparu 
za oknem slunce 
praporek ticha… 
panák cigareta po ránu 
v žaludku vzplanul oheň 
oči se protáčejí dozadu 
na stěně rtěnkou 
roztáhlé Sbohem 
panák cigareta po ránu 
budík do prázdna tiká…
Ali civí do mých pomalu přežvykujících úst (i když uctivě zvětšil odstup z 15 na 18 centimetrů) a určitě přemýšlí, jak si škodíme zatvrzelým odmítáním tuňáka, který se tak hodí ke sladkým plackám. S návrhem na oběd dnes přišel v 9:32. Třeba také čeká na Godota. Ale „Godot přišel, ale my ho nepoznali, je mezi náma, ale nevíme, kterej to je“. Anebo je to místní islámský zenový mistr, i s tím zásadním přesvědčením, že vrcholem techniky je jeho benzínový vařič. 
„Víra v techniku jenom nahrazuje víry předcházející, možná to je ale jenom do důsledků dovedená víra v člověka, pak jsou teda Learyho vize domýšlením osvícenských keců a dramaticky stojej proti starejm duchovním naukám, vůbec to není splývání vědy a esoterična, jak se teď porůznu píše, to jenom věda klopýtavě dochází k dávno známýmu a podstata jí stejně uniká, ale možná to pak stejně všechno převálcuje, i s našima zenovejma mistrama a buddhama, a všichni tihle mládenci budou už v očích prvních generací mladejch kybernautích vlčáků politováníhodný figurky, který nic neuměly a nic si neužily“. 
Možná uměly přijít do hor a cosi tam s mizivou stopou provádět… Se zenovými mistry musí mít žáci nekonečnou trpělivost, vždyť na ně berou hůl. Jako Ali na nás bere hůl své mysteriózní osobnosti. Avšak nezřídka se stává, že i žáci vezmou hůl na Mistra.
Dostáváme nadějnou předpověď a Rakiot Peak není dobrý nápad. V suťových žlabech nástupu a na nekonečně dlouhém hřebeni bychom strávili zbytek našich pozemských životů. Ty však potřebujeme strávit v direttissimě. Balíme a zítra přímo do středu stěny. Má to dvojí snad: Snad konečně přespíme v sedmi tisících a snad se naplní několik předpokladů, které máme o alespoň částečné bezpečnosti linie.

Nanga Parbat 2001, Tady jsme vždy chtěli být 09/12
Krásné ráno mi kalí vážení batohu – 26 kg. Zahodit není co, snad jen vlastní tělo. Maroušek z nedostatku vtipné reakce tvrdí, že náš mincíř neváží dobře. To by mu ovšem nesežral ani brontosaurus. S chmurami dožvýkám jinak mistrovská míchaná vejce, jímž se mne můj drahý parťák snaží zkorumpovat. Vzhůru přes řeku a do lesů. Hemingway lovit, my býti loveni. Prvních pár set metrů převýšení měníme postupně společnost od krav ke svišťům. Svišti pískají, tak jim pánbu nadělil. V kravských očích však pozoruji místo obvyklého bezduchého nic zlomyslný výsměch a taky cukání koutků hub. Anebo nevidím přes pot řinoucí se mi do očí. Radost a krása nezmizela, přichází přelézání skalních teras z pevné tatranské žuly, vodopády průzračné vody, to se zde často nevidí. Deja vu. 
Výše už známé trápení rozbitého hřebene. Malé a velké šutry, společný jmenovatel: v pohybu. Rupalská teorie relativity. 5 000 metrů konečná, stavíme stan, 1 500 výškových metrů. Nebylo by tu v širém okolí nějak vlídněji, prosím? Nebylo. Nacházíme zbytek starého fixu, vypadá jako oprátka. Pro štěstí se hodí. Hledání rovnováhy v jemném traverzu pro vodu omezuje naše choutky se pořádně napít a navařit. Grande finale po setmění, skála namrzla stříkající vodou. Stát a držet se oběma rukama ještě jde, potřebujeme však ještě další dvě ruce na nabírání vody. Přání být na umývárně na Mácháči, to by se mi doma nestalo. Nad námi se v posledním slunci třpytí žulová věž rozměru Trango Nameless Tower. Meleme o tom, koho z nadšených bigwallistů sem poslat. U nás je však obecně málo sebevrahů, takže asi Rusy.
Stěna začíná žlábkem volných šutrů, jak tady také jinak. Rychle stěnou po tvrdém ledovém poli, než věže nad námi ožijí sluncem a kanonádou kamení a ledu. Věže zespodu z údolí dalekohledem vypadaly kouzelně, zblízka spíše div přírody, že zde ještě stojí pohromadě slepené bůhví čím. S příchodem slunce jsme o pár set metrů výše a z nejhoršího vevnitř. V měknoucím sněhu myslím na to, kde se zase propadnu. Klasik praví, že příroda je děvka nevděčná. A má pravdu, já chci do kavárny. Proč mi to dělá? Tam, kde se Maroušek nepropadne a lopotně prorazí stopu, já se propadám bezpečně. Včetně příčných trhlin, odtamtud se zvláště nadšeně hrabu ven.
Blížíme se k prvnímu velkému séraku, pod kterým bych při troše fatalismu viděl místo pro stan. Zamítnuto, lezeme dále. Hora ožila. Dostávám pár ran kamením a ledem. Při ráně do břicha na chvilku ztrácím dech a vědomí. Ale jsme děti boha štěstí, dětí a opilců – hlavní šrapnely létají mimo. Občas s povděkem nacházíme staré štandy se žalostnými metrovými zbytky fixů. Nám ty skoby ale poskytují vzácné jištění. Chtělo by se i věřit, že by mohly udržet 160metrovou chybičku – protože Mára natahuje délky na plnou 80metrovou lanovou délku.
Lezeme souběžně, na takové žertovné úvahy není prostor. Ani jeden nesmí spadnout. Together we stand, together we die. Ale Maroušek je zodpovědný. Většinou dá na těch 80 metrech do ledu jeden šroub, někdy i dva. Zahoďte příručky, tady to žije!
Žádný štand neposkytuje ani ochranu shora, ani možnost si pořádně stoupnout. Pořád na hrotech, nervy špagátky brnkají. Batoh nesundáš, není kam. Trocha vody na cestu už je dávno pryč, spáleným hrdlem se špatně dýchá a sípavě mluví. Čas letí jako zdivočelý kůň a po možnosti postavení stanu nebo aspoň bivaku v sedě ani památky. Dolézám ke štandu a chrlím nadávky na díru v břiše, na zdivočelou stěnu, na blbý nápad, na všechno… 
V Marouškovi povoluje hráz a dává mi to sežrat za celý svět, včetně miliardy Číňanů. Mlátí pěstí a kladivem do skály a stress vane do vesmíru. Nepamatuji se, že bychom na sebe takhle ječeli. Intermezzo končí stejně rychle jako začalo. Tady není čas, ani pohodlí, na divadlo, na dialogy, na monology. Leze se dále. Pochopitelně vzhůru.
Divně vyledněný žlábek nás vyvrhuje na ostrou bílou hranu postavenou čert ví z čeho. Měla by být z ledu, ale je pokrytá tlustou vrstvou sněhového bláta. Snažíme se vymyslet postup. Nic nepomáhá. Dalo by se sedět na hraně jako na koňském hřbetě, ale ne postupovat dále. Traverz hrany znamená malátné zoufalé máchání rukama a nohama ve sněhové břečce. Nevíš, v čem stojíš, nevíš, co držíš. Pohled vzhůru věští ještě nekonečnou vzdálenost k prvnímu místu, kde snad máme šanci postavit stan. Dochází mi všechno, morál i síly. Hledám v sobě zbytky vůle dolézt délku za délkou. Myslím už jen na další jeden krok. Jeden pohyb nahoru, proklouznutí o dva dolů. Vůbec nevím, jak to, že se ještě pohybuji dopředu. Nevychází to matematicky ani fyzikálně.
Zapadlo slunce, okamžitě námi třese chlad. Obléci se tady, na předních hrotech? Nemožné. Necitlivé prsty věští průšvih a volají po rychlém řešení. Poslední malátné kroky navátým sněhem a začínáme pracovat cepíny na plošině pro stan. Po čtrnácti hodinách na předních hrotech a 1 200 výškových metrech. Setmělo se a koordinace pohybů vázne. Oba se trefujeme hroty cepínů do vlastních těl a oblečení. Nepříjemné zvuky trhané látky je to poslední, co nás zajímá. Výrobci těchto nejvymyšlenějších materiálů a modelů prominou. Peří lítá jako z divokých hus.
Boj s namrzlými řemeny maček a padáme na hubu do stanu. Vařit, pít, pít, pít. Všechno se smrsklo na nejjednodušší přání na světě. Až zase budu doma řešit ty nejdůležitější hovadiny na světě, které nelze pominout, které jsou přece tak nezbytné a musí se stihnout, vzpomenu si na tuhle chvíli a dám si nohy nahoru.
Hle, světlo za okny. Hospoda U člověka, 
řiňte se, tečte, slzy mé, 
svítí nám do noci. Hospodský bdí a smeká 
a tklivě usmívá se. Vcházíme.
Lámání kostí už proběhlo. Teď lámání chleba. Tohle přece vůbec není hlavní výstup, náš vysněný projekt. Je to jen aklimatizace, tedy lážo plážo bez velké námahy a bez nebezpečí vystoupat do výšky a tam přespat jako u maminky v peřinách. Abychom si zvykli na výšku a nepřišli a síly. Zatím tady už potřetí bojujeme na doraz a každá minuta našich pokusů je běh naslepo minovým polem, zábava pro akrobata masochistu s tím 25kg hrbem na zádech jako bonus. Na tyhle hrátky není Rupalské údolí a stěna to správné dětské hřiště. To jsme doma nevěděli.
Kat spral tyhle kapitolky. Ty už máme za sebou, dostaneme-li se dolů. Musíme už vážně mluvit o našem prvovýstupu alpským stylem. Není co odkládat. S důrazem na prvovýstup a alpským stylem. Protože nám žádné fixy a podpora týmu na naší Maličké nepomohou ani nahoru, ani dolů. Máme-li se ze stěny dostat do deseti dnů – a jiná možnost je ta zubatá, se kterou nekamarádíme, musíme být schopni lézt stejné nálože jako jsme si otestovali. Den za dnem, počasí nepočasí, podmínky nepodmínky. No compromise. Nemáme aklimatizaci v sedmi tisících, nemám rychlost, mám rány od šutrů. Pokud mi léta na osmitisícovkách něco dala, je to schopnost takové analýzy. Nedělat průšvih sobě a parťákovi, tomu drahému ksichtu na laně. Protože se sebou si dělej, co chceš, hrdinů jsou plné hřbitovy. Však pozor, drobnost: Rozhoduješ i za něj a to už není volná hra. Musíš zahnat magorné představy a ambice, které tady za stanovým plátnem létají himálajskou výškou. Ale stejně, poprvé na osmitisícovkách dávám otazník dříve než při vrcholovém útoku. Vyměňujeme si s Marouškem, co nám běží hlavami. Na nás je ten hovor neobvykle vážný. Shoda na tom, co nás napadalo během dnešní tortury ve stěně, je stoprocentní. A taky to, že teď musíme z téhle pláže pryč. Nevíme, kolik nám tam nahoře zbylo ještě ve skladu štěstí.
Maroušek se ještě brzy ráno vydává nahoru k mixovému sifonu, nahlédnout průchodnost. Po pěti set metrech sebezáchovně vyklízí pozice, v palbě šutrů ta procházka není to pravé ořechové. Snad v noci, kdy je větší klid. Sám jsem ale skeptický. Poslouchal jsem noci předtím. Vlaků a projektilů je určitě méně než ve dne. Však dosti na to, aby několikrát za noc řvaly: Budíček!
Balíme. Stejnou cestou nás to dolů nepustí. Čeká nás další výlet naslepo nekonečnými prostorami naší Maličké. Slaňování, slézání, Maroušek se s ledovým klidem překonává. Musím se jej zeptat, co potají žere. Hop hop přes trhliny, přicházíme o první materiál. Jsme nad hranou hnusně velkého séraku. Co je dole, nevíme – převis. Pokud nás náš kuchař Ali sleduje z BC dalekohledem, má ideální možnost k motlitbám, máme Ramadan. Šroub do skořepiny ledu. Čumím melancholicky na to dílo, to nemůže vydržet. Volej, rozume, když nic jiného nevymyslíš. Tak vypadá hoře z rozumu. Maroušek visí u stejného kusu podezřelého kovu a je klidný. Asi dostal odněkud zprávu, že je všechno v nejlepším pořádku. Optimismus je opium lidstva. Může být hovadí optimistické? Pakliže ano, tady nás máte. Si, claro. Nebudu zdržovat. Věším se do lana a už se bimbám pod převisem. Srážím rampouchy pod sebou, to je tak jediné, co mohu udělat pro naši bezpečnost. Alespoň ten batoh by mohl vážit méně. Yo voy a otro mundo. Ale zase bych to tak nehrotil. Všichni hrajeme na vinici Páně. Na přechodu v Dejvicích nebo tady.
Žádný sérak neroste do nebe. Lano nám dovoluje slanit 40 metrů a vyšlo na metr. Zábava pokračuje, nedržící sníh střídá vodní led, kličkování přes trhliny a kolem séraků. Nemám rád trhliny. Zvláště když v nich trčím po ramena, neměl bych se ani hnout, ale musím se odtamtud vyhrabat i s tou hnusnou krysou na zádech. Co na to příručky? Myslím, že stručně radí nebýt tam. Třeba jsme trestáni za hříchy? Ale co s Marouškem? Ten v životě nezhřešil. Nemůže, když neví, co hřích znamená a na hřích nevěří.
Přilbu dolů smeknu Marouškovi za orientaci v tom chaosu až dole pod stěnou. Blížíme se k našemu nástupu. Teď bych to nezkoušel. Ale je krásná. Zdědil jsem ji po Honzovi Doudlebském a ten má rád medvídky. Tak mám na palici medvídky. Krásné, takové jsem si v postýlce vždycky moc přál.
Dostali jsme těžkou kanonádu. Některé šutry budou mít metrák a není jich málo. Já to sleduji napůl v trhlině a stejně se nemohu hnout. Akční film předvádí Maroušek. Neuvěřitelné, jaké přemety je možné udělat uprostřed tak strmé stráně a neskončit v kotrmelcích o tisíc metrů níže. Strach o mrzký život asi mění fyzikální zákony. Dostáváme se do nejhnusnějšího sifonu na cestě. Ubylo sněhu a ledu, poslední zbytky špinavé skořepiny ledu se střídají se skalami tvořenými volnými kameny, teď už nepřimrzlými. Proklaté lano už neví, kolik nerozmotatelných uzlů a smyček při slanění vytvořit a k tomu se chytá a kouše na každém šutru po cestě. Stěnou se motá chlap jak grónský ledovec a strach se mu do té jeho lebky ani nevejde.
Potulní kejklíři jdou zasněženou plání 
v obitém talíři vaří vítr ke snídani… 
Dobrý kovář odežene psy a pozve je dál… 
Sníh je postelí i peřinou 
a oni jeden k druhému se přivinou
Nějak temno. Rána, bouřka. Ta nám chyběla do sbírky. Motá se nad námi jako nudle v bandě. Poslední slanění vede vodopádem, pak už jen shazujeme lavinky kamení ve známém žlabu. Těsně před setměním jsme na místě tábora 1. Krátká domluva. Maroušek nechce být na místě ani za nic. Já nepůjdu do chaosu žlabů, prahů a teras pod sebou v noci. Loučíme se, směšná malinká čelovka mizí v šeru pode mnou i s rachotem všech volných šutrů, co jich na světě je.
Vydávám se rychle známým vražedným traverzem pro vodu, než namrznou skály vodou měnící se v led. Stan a neobvyklý komfort místa jen pro jednoho. Nastává stejný rituál. Pít, hodně pít, teplé… Vařič nevydá ani ťuk, bomba nechce spolupracovat, žádné vaření nebude. Mám ještě cucavý bonbón, místo dudlíku na dobrou noc. Bouřka a bloudivé kamenné lavinky kolem mi fázují spaní.
Brzy ráno zírám ze spacáku. Je to tady v orlím hnízdě divné, ale i mně nastává víkend. Hledám cestu dolů, dávám pozor, myslím na Marouška. I banální zlomený kotník by nebyl to pravé ořechové, jsme-li každý sám. První krávy přicházejí neobvykle blíže na půl metru a oči mluví: Neříkaly jsme to? A to jsme jen blbé krávy. Co jste vy? Meandry, brody, pláň k našemu opidu. Ali na pozorovatelně vidí a přichází naproti. Bez batohu bych létal.
Pít, polévku, pít, polévku… Už jste někdy dva dny nečurali? Dokonce i Ali pochopil, že na jeho nejobvyklejší nabídku čapátí není správná chvíle. Vyprávíme si o sestupu. Ali trávil celé dny u dalekohledu a je ještě docela vykulený. Odchází se modlit do vesnice. Než stačíme všechno vybalit, začíná půldenní bouřka a vytrvalý déšť se roztáhl do noci. Zase výdej z našeho skladu štěstí. Včera by to bylo horší. Stěna se halí do mraků. Jako by se nic nestalo. Ramadan.
Ještě nejméně tři dny mělo být hezky. Předpovědi počasí jsou zde spolehlivé jako náš čínský otvírák na konzervy. Kdo to lezení na hory vymyslel? První doložený výstup je Petrarcův. Proč nezůstal u básní a rad Karlu IV? On však lezl jen jednou a na vrcholu Mt. Ventoux konstatoval, že jednou stačilo. Přece jej hmota nebude odvádět od duše.
Baroko mám v uších a otázky odplouvají ven ze spacáku. Baroko nejen hezký pro voko. Vejvanovský a Bach, trouby nebeské a housle andělů vstupují uchem, naplňují hlavu a putují někam do duše a zjasněného čela a do povznášejícího úsměvu. Nevím, kolik andělů se vejde na špičku jehly a v 18. století už to také asi bylo jedno. Hlavně, když tancují to svoje. Dohrají a zbývají tiché bubínky deště na chrám stanu. Nechtějí přestat, andělé, dokud neusnu.