Deník Antarktida 2018

Nekončící příběh….

Kdy se rozehrává příběh. Už ve chvíli, kdy se objeví v nejasných konturách, jako prvotní nápad v naší mysli? Nebo až ve chvíli, kdy už děláte první reálné kroky vedoucí k jeho realizaci. Nejspíš bude mít každý rozdílný pohled. Jistě, někdo sní a prospí ve snách celý život, aniž by udělal jediný krok navíc. Jiný zas stále něco tvoří, aniž by měl jediný sen. Jsou tací, kteří se chytnou košile jiného a sdílejí s ním jeho čas, přičemž mohou zažít zázraky. Případně také nic. Nebo se sejde kombinace, která zažehne v našem těle plamen, jenž nás vcucne do děje, která roztočí řetězení událostí, o něž se nám ani nejdivočejším snu nemohlo zdát. Ať tak, či onak, výsostné právo každého z nás, by mělo být uchopit si svůj svět a dívat se na něj po svém. Na tom se asi shodneme.

Můj příběh se začal odehrávat před více jak třiceti lety. Přesto mě neomylně nasměroval právě až sem, do trupu letadla, které právě míří na „nejjihovatější cíp“ jihoamerického kontinentu. Ba co víc, ještě dál. Ale to trochu předbíhám. Takže pěkně popořadě. 

Po zabouchnutí dveří základní školy a přesně asi v tom daném momentě, vystaven dotazům co dál, jsem se rozhodl pro světlou budoucnost. Budu horolezcem. Že to byl skvělý nápad, hned zhodnotili blahosklonným pohledem moji dva profesorští rodiče. „Super synku a čím se asi tak budeš živit“. No pravda, školy na to nejsou a odpověď nebyla k nalezení. Přesto jsem ale nezaváhal:„ Budu se učit po cestě, přičemž život mi ukáže“. Na malého tvora odvážné tvrzení, nicméně na co čekat že? Až přijdou první negativní zkušenosti a rány o kterých jsem neměl ani páru. Houbeles, rovnýma nohama na věc.

Při zpětném pohledu se objevilo překážek nepočítaje a různých odboček po kterých se dalo jít zcela jinam. Ovšem co je již jistotou, že právě teď odkrajuji z čtvrté desítky expedic, které jsem si vysnil, zrealizoval a letím naplnit další.

Čili za pár dní se ocitnu v pohádkové krajině s čistě bělostným sněhem a ledem modrým, jak louka posetá chrpou. Vysokými a strmými horami, které rostou přímo od hladiny do dvoukilometrové výše, přičemž nemají ještě mnohé ani své jména. Obyvatelé jsou ve slušivém smokingu, či kožiších, které by nejedna dáma z Pařížského Champ Élysées mohla závidět.  Kolem křižují vodou obří živoucí obludy, obdobné z knihy Julese Verna, kteří výdechem pouští nad sebe gejzír vody.  Pak bludné kry, lodě bez kapitána putující kamsi bez cíle, až do chvíle kdy se rozpustí ve slaných vlnách oceánu. Tak bych mohl pokračovat dál, ale teď koukám skrze okénko na neklidně vlnící se křídlo našeho letadla. Nárazy větru a zmítání stroje ve vzduchu dává již tušit, že se blížíme k cíli. Už vidím známou zvlněnou krajinu Tierra del Fuego ze zasněženými vrcholky, neboli Ohnivou zemi. Pode mnou se houpe jachta na hladině kanálu Beagle a přímo v zorném poli se blíží nejjižnější lidská výspa, městečko Ushuaia (Ušuaja). Naše kola po chvilce prudce narazily na ranway a jsme zase po dvaceti hodinách letu a několika mezipřistáních na pevné zemi.

Už bych mohl konečně vybalit náš záměr co? Tak dobrá. Seskládal jsem sedmihlavou skupinu včetně mě, neboli kluků ušatých. Lákadlem na kterou jsem vše utáhl, bylo lezení na panenské štíty v Antarktidě. A teď to přijde, aby cesta nebyla mastňácká, tak jsem opětovně zvolil jachtu, jako v roce 2014, kdy jsem poprvé navštívil ledové království. Tentokrát ovšem pro větší zábavu jsem místo 21metrové jachty eXplorer, s Tasmánským kapčou Steavem, poprosil kamaráda Jirku Denka. Ten nás všechny nasouká do své 17metrovéu jachty  Altego II. a proveze bouřlivým Dreakem, až ke břehům, kde tučňáci, tuleni a velryby dávají dobrou noc. Tím je deníček otevřen a příběh, který začal již dávno, bude naplňovat v průběhu naší cesty další nepopsané stránky. Tak se při čtení příjemně bavte a všechny vás zdravím z nefalšovaného konce světa.

Houpající svět….

Poslední rozkazy od kapitána: „Odvázat lana, ještě támhleto, nezapomenout odtlačovat od mola, táák a  pozóóór, ať nikdo nesklouzne do vody“.  Vytáhnout všechny „fendry“, to jsou takové ty balóny, které má loď na boku, aby se neomlátila o druhé lodě, případně i o samotné kotviště v přístavu. Altego II. vycítila volnost a hned se radostí zhoupla v první vlnce ze zpětně nabyté svobody. Vytahujeme přední „Genu“ a též hlavní plachtu. Vítr se hned zmocní plachtoví, aby bylo jasno, kdo je tady hlavním pánem a loď pod jeho vedením se pozvolna začíná pohupovat v bocích. Zdá se mi, že uslyšela neodolatelné vábení dálek, tu líbivou melodii, kde bude moct své taneční dovednosti rozbalit na plné pecky. Za zády pomalu mizí Ushuaia, kde s přicházejícím šerem se nesměle rozsvěcí první světla. Okamžitě mi vytanou vzpomínky a obrázky z předchozích výprav. Je vůbec možné, že pluji již potřetí do těchto nejbouřlivějších vod? Proboha a proč vlastně. Jsem snad nějaký mořeplavec. To tedy ani náhodou. Miluji snad moře, nebo zvedání mořské hladiny. Jak se to vezme. Samo sebou válet se ve stínu palem a poslouchat u nohou šumivý příboj vln, k tomu usrkávat v zavěšené hamace ledový drink, není až tak zlá představa. Pak se skulit a zaplavat si u atolu mezi pestrobarevnými rybkami, ve vodách teplejších než…., použijeme raději přirovnání šálek kávy. Však, od idylického ráje, jsem daleko o tisíce kilometrů směrem na jih. Tady má životnost v případě vypadnutí z lodě, se počítá na pár minut. Přesto už zase jsem na palubě a chladivý vítr nutí mé oči až k slzení. Oni si postupně přivyknou, to vím. Promnu si je a opětovně se zadívám na krásu podél kanálu Beagle. Z ocelově šedivé hladiny se zvedá dramaticky zvlněná krajina. V úpatí jsou podmáčené patagonské dubové lesy, křoviny a vřesy, kde vodohospodářství řídí důmyslné stavby bobřích hrází. Nad nimi se zvedají suťové stráně, nebo ostré skály. Tam kde dosahují potřebné výšky, už jejich vrcholky mají bílé čepičky. Dokonce s odplutými mílemi, proplouváme i okolo bělostných ledovců, padajících od vršků, až do slané hladiny kanálu. Cítím, že jsem šťastný a užívám si v tichosti tří nesourodně znějících slov „klid divoké přírody“.  Mezitím v podpalubí se chystá uvítací merenda. Dost možná, že to bude na dalších pět dní poslední sousto pevné stravy s hltem dobrého argentinského vína. Dva z nás už ze zkušenosti vědí proč. Je to kapitán Jíra a já. Pak Martin, který tuší, jelikož se také občas plaví v kapitánské čepici podél břehů středomoří. Ostatní jsou nedotčení téměř jak lilie. Je blbost je strašit peklem, které dokáže rozpoutat tento pruh moře mezi Ohnivou zemí a královstvím ledu. Pravdou je, že od samotných mořebijců, se předávají šeptandou historky z generace na generaci o zdejším démonu hlubin. Ten prý dokáže pohltit celé lodě, které jaktěživ už nikdo nikdy neviděl. Však nechme strašáky těm, kteří se chtějí bát. Přesto se tomu nedá vyhnout, jelikož i názvy míjejících míst nesou v sobě tragičnost okamžiků. Třeba takový Mys Bouří, nemá zrovna v sobě obsaženo slunečnou oblohu, že? Ba naopak. Pokud si projdete vězeňské museum v Ushuai, kde je sekce o místních vyhlazených indiánech a historii města, ale také o mořeplavectví, které nám dá jistý pohled na ona neštěstím opředená místa. Třeba úspěšnost ztroskotaných lodí okolo tohoto obávaného mysu, vyobrazená na mapě desítkami křížků, kde jsou uváděny pouze číslovky 1 až… objetí, je více než alarmující. Jeden by řekl, obeplout Mys Horn se rovná čistokrevnému šílenství. Natož pustit se na volné moře, kde nejste už nikterak chráněni pevninou, je rovno naprosté sebevraždě. Ať tak či onak, pokud chci dál dolů na jih a nepoužiji vymožeností 21ního století v podobě letadla, které mě z Punta Arenas  mrskne na antarktickou pevninu, nebo obří zaoceánské mrchy vezoucí pasažéry v pohodlí restaurace s výhledem, tak jiné volby není. Apropo, ani nechci uvažovat o jiné alternativě, jelikož takto mě neposedné srdce velí. Chceš něco zažít, vidět běsnící živly na vlastní kůži a tak nesmlouvavě blízko? Jistě, to opětovně chci. Odměna budiž ti vyryta hlubokým dlátem, v podobě nesmazatelného zážitku, nebo možná také zatracením. Nicméně žádný prožitek sám od sebe nepřichází, bez předchozích obětí.  Včetně podstoupení rizika, které uprostřed Václaváku z podstaty věci se v této podobě nenachází. Přitom bacha, nestačí jen zvednout ruku nad hlavu a říci: „ Já chci“. To okamžitě shoříte z 99,9% jak papír. Pokud nemám dobře zažitou dovednost, musíte mít k tomu někoho, kdo vás přes úskalí v rámci možností provede. No, a jelikož já jsem suchošlapka, drápající se po všem, co roste od metru nad mořskou hladinou, až do oblak, kde se cítím jistý, tak na houpavý slaný svět, jsem si našel kamaráda Jirku Denka s duší námořnickou. Je pravdou, že souznění proběhlo, asi tak před 8smi měsíci, při jedné přednášce jachtařů na každoročnímu sletu v Libštátě. Tam si mě naverbovali, jako exota lezoucí po horách a protipól k jejich světu. Následný pokec s Jírou dal základ dohody, která bez velkých prostojů, byla upečena za patnáct minut. Vypadalo to asi takto: „Jedu tam a tam, tak pojeď taky. Hmmm, proč ne, stejnak jsem se tam chtěl vrátit. Čili razíme“.  Život není pro váhající střelce a s jasným heslem „urvi, co urvi ve vymezeném čase“. Vždyť těch sluncí nad hlavou nikdo z nás nemá předplaceno do nekonečna, jistota nad jistoty. Tím byli zpečetěny naše společné cesty. Ale, abych nevypadal jak jantar, nalétnuvší bez rozmyslu na sladký cumel, tak následně jsem si dohledal vše potřebné o člověku, kterému mám svěřit svůj život, z důvodu nemít ani stín pochybností. Jelikož má znalost s plavbou je v kategorii protřelejšího závaží, od něhož se předpokládá jediné, že nebude dělat na palubě problémy. Že jsem udělal rozhodnutí skutečně dobré, jsem skálopevně přesvědčen. Pak už bylo jen nasnadě sehnat parťáky pro poťouchlé plány.

Jen pro realističtější opis v čem spočívá proplutí Drakea, předávám odpověď těm zasvěceným, neboli Jirkovi. Čili Jíro, co pro Tebe jakožto protřelého „mořeplavce“, znamená plavba v těchto zeměpisných šířkách…?  

Mys Horn je pro mořeplavce něco jako Mount Everest pro horolezce. Už jen dostat se sem s vlastní lodí představuje doslova uplutých tisíce námořních mil (1 Nm = 1.852 m) - často extrémně nepohodlných a protrpěných a někdy vysloveně nebezpečných. Poprvé jsem vystoupil na Mys Horn a doplul na Antarktidu a zpět v r.2010. Po návratu z Antarktidy jsem proplul celou Patagónií (1300Nm) a dokončil na N.Zélandě svou plavbu kolem světa. Plavba v oblasti Patagonie, Mysu Horn a na Antarktidu a zpět byla jednoznačně nejnáročnější ze všech mých plaveb. Nicméně ihned po odplutí z těchto končin se mi začalo stýskat a z celého srdce jsem začal toužit po návratu. Tato oblast vás prostě „dostane“... Návrat sem se mi podařil v r.2016 i s manželkou Petrou a dcerkou Haničkou (3 roky). A pak jsem potkal Máru Holečka…  slovo dalo slovo, podání ruky to zpečetilo …a vznikl projekt “Antarktida s Márou“

Proč je tato oblast nebezpečná? Střetávají se tu v úzkém místě dva oceány (Atlantik a Pacifik), kolem jižního cípu Jižní Ameriky proudí převážně ze západu prudké větry, které naráží na vysoké hory a sráží je do Drakeova průlivu. Zde prochází v podstatě bouře za bouří. Setkávají se tu v podstatě 4 různé klimatické oblasti, které mezi sebou zápolí. To vše často vytváří v okolí Mysu Horn a v Drakeově průlivu pod ním velmi náročné a hlavně nevyzpytatelné a často doslova drsné podmínky. Je to prostě druhá nejbouřlivější oblast na celém světě… Výjimkou nejsou 6m vysoké vlny a větry 100km/hod (55 knots = 1Nm/hod), teploty kolem 6°C. Vypadnutí z lodě znamená rychlou smrt s minimální šancí na přežití…Plavba na plachetnici může být opravdu velmi drsná…  

Další proměnnou je posádka. Kromě mne je tu 7 chlapů, ale zkušenosti s plavbou mají jen 2. Jak to zvládnou? Nikdo dopředu netuší, koho skolí mořská nemoc. Plujeme v Beagle Channel, máme krásné počasí, posádka je veselá. Je to ale veselost z nedostatku zkušeností a představivosti… Plujeme v místě, kde se mi před týdnem během 10 min změnil vítr z 10 knots na 72 knots (130km/hod)!!! a prožili jsme tvrdou bouři. Pár hodin na to plujeme kolem zátoky, kde ztroskotala polská loď „Naša chata“ a kapitán a jeho syn zahynuli… Má posádka je stále veselá… já nikoliv… já totiž vím, co vše se může ještě odehrát…

Otevřené moře začíná svoji show. Trup lodě se mrská všemi směry a v kajutách si každý z nás připadá jak ve stísněném šejkru na ovocný koktejl. Jediný rozdíl je v obsahu ingrediencí, kde podstatnou část tvoří naše zmítající těla z nápadnou podobností ožralců, těsně před upadnutím do deliria tremens. Do pár hodin, již první nešťastníci vyprazdňují své žaludky. V průběhu noci je již slyšet pouhé bolestivé suché dávení. Když procházím uzounkou uličkou na noční šichtu, sledování horizontu a radarového budíku, mám pocit, že se prodírám zákopem padlých bojovníků. Jen jednou jsem spatřil vyvalené oko, které beze-slov prosilo, ať tu natřásačku vypnu. Kamaráde nejde to, vítej v Drakeu!!!  

Enterprise…

Dá se říci, že jsou jistoty. Třeba, že slunce zítra vyjde a zemně se otočí o další otáčku. Na tom se dá docela dobře shodnout. Pak jsou daleko menší „jisté jistoty“, přesto jim taktéž podsouváme téměř stejnou úspěšnost. I když dobře víme, že někde za rohem je připravená empirie, ta neuchopitelná potvora, hrající si dle svých vlastních pravidel. Ale zpět. Mohu tedy vycházet z toho, co jsem nyní momentálně prožil, či odrazit se od zážitku, který jsem nabral v minulosti, nebo z toho který mi byl podsunut, jako standardní pro dané místo. Známá pravda, dejte mi jediný pevný bod a hýbnu vesmírem. Tak to bylo i s přeplavbou Drakeovi úžiny. Předpoklad byl jasný, ale jistota žádná. Dny postupně se střídaly a Altego II. si dál bez spěchu a s větrem v plachtách, trpělivě odškrtává odpluté míle od Mysu Horn. Vystoupal jsem po úzkých schůdkách na palubu a okamžitě mě přivítal vlhký a syrově ledový vítr.  Právě na mě vyšla služba u kormidla, přičemž primární úkol není ani tak řízení lodi, ale hlídat případný nechtěný střet s plovoucí krou. Tihle modrobílý tuláci ledových moří, mohou být pro loď rychlou zkázou. Vždyť jen dva kubíky ledu trčící nad hladinu, což je vlastně malý prdek, schovávají osmnáct kubíků pod ní. Dohromady dvacet tun brutto. No a okolo si to hrnou i kousky zvedající se do sedmipatrového činžáku o stovkách tisíc tun. Vlhký chlad se plíživě zahryzává pod bundu, ale nejvíc trpí prsty na rukou a mé nohy. Stát bez pohybu dvě hodiny je svým způsobem peklo. Přesto si vychutnávám kouzlo okamžiku, kdy se na pár desítek minut setmělo, přičemž šrumec na palubě mávnutím proutku také utichá. Posádka se na oko vytratila, i když v podstatě neměla kam. Nebo spíše se opticky vyzmizíkovala. Po bližším ohledání, se dají najít schoulené postavy ve spacácích na podlaze v podpalubí, nebo v stísněných kobkách kajut. Není se čemu divit, vždyť všichni jsme utahaní. Již od štědrého dne jsme na cestách a někteří k tomu si v průběhu pohupování vyprázdnili svůj žaludek tolikrát, že i kdejaký věhlasný jogín, by jim to mohl závidět. Loď ale bez odpočinku dál ukrajuje míli za mílí s kýlem stočeným k jihu. Kolem dokola i hluboko pod vámi nic než moře. Přitom se vše hýbe, počínaje horizontem, až po vás samotné. Věřte pro suchozemce je to naprosto zvláštní pocit a každý ho snáší po svém. Někdo si zvykne, pro někoho se dokonce stane moře nutností, nutící k návratu a pro někoho to zůstane stále jen v rovině utrpení. Já vím, že mě Neptunovo království učarovalo. Nicméně stísněnost z pocitu malého červa, jenž je vydán napospas živlům, obzvláště pokud jste na něčem tak titěrném, oproti okolním prostorám, je spojené s reálným uvědoměním naší zranitelnosti. Druhé ráno nás vítá Antarktida a o pár hodin později už kotvíme poprvé u jejich břehů. Komentář kapitána Jíry: Drakeův průliv je druhé nejrozbouřenější místo v oceánech s často velmi tvrdým a náročným počasím… Co je ale další neznámou? Odpověď na otázku: „Jak to bude snášet posádka?“, je možná ještě daleko důležitější než samotné náročné podmínky. Dopředu to samozřejmě nikdo neví… v naší posádce jen Mára má zkušenost s plavbou po oceánu. Další dva členové ze zbývajících šesti byli někdy na moři na plachetnici. Na tom ovšem nezáleží, protože zkušenosti z Chorvatska nebo Řecka mají zde jen malou hodnotu. Zbytek posádky nemá zkušenost vůbec žádnou. Je to loterie a někdy snad i „ruská ruleta“. Mořská nemoc někdy sejme někoho, do koho byste to vůbec neřekli a naopak někdo vás naprosto překvapí, jak dobře drsnou plavbu snáší. My máme štěstí na počasí, naše plavba je jedna z možných nejklidnějších v těchto končinách. Přesto čtyřem z posádky je zle a z toho dvěma velmi zle… Mořská nemoc se může někdy zcela vymknout „kontrole“ a pak máte zaděláno na fakt velký problém… Mořská nemoc má následující stádia: Je ti dobře. Je ti špatně. Je ti fakt hodně, hodně špatně. Je ti tak špatně, že se bojíš, že umřeš. Je ti tak moc špatně, že se bojíš, že neumřeš… A kde se zastaví zrovna tvoje nevolnost? Prakticky skoro každého někdy dostane… A kde se zastaví nevolnost těch ostatních? Jak vše zvládnete? Budete mít dost sil hlídat a ovládat loď? Řešit nenadálé kritické situace? Udržíte koncentraci? Budete schopni doplout? Budete mít štěstí nebo smůlu? Narazíte na kry? My měli štěstí. Měli jsme příznivé počasí, mořská nemoc ustoupila, ker bylo relativně málo. Dopluli jsme v pořádku…

Naším kotvištěm je torzo vraku lodi u ostrova Enterprise, která v legendárních velrybářských dobách, ne zrovna slavně dopadla. Ale nám teď poslouží jako kvalitní místo, kde se dá vyvázat v zákrytu před nečasem a hmatatelnou připomínku bouřlivých dob. Teď už s klidem mohu říci, antarktická odysea začíná, přičemž opožděná oslava příchodu nového roku se může konečně odšpuntovat. Tím předávám štěstí dál, přičemž přejeme všichni tady z konce světa, ať se i Vám letos v reálné kroky promění, mnoho vašich snů.

Stopy do neznáma…

Po chvilkové odmlce jsem zase zde. Nicméně už teď vím, že mi krátkou pauzičku odpustíte. Jelikož doufám, že Vám to nyní bohatě vynahradím. Sečteno potrženo, těch pár dní od posledního raportu, byly napěchované úžasnými zážitky, kdy čas na psaní písmenek jednoduše nebyl. Dokonce upřímně nebyla ani chuť. No a teď se pokusím skrze mé neohrabané „písmáctví“ o ně podělit.

Začnu hned tím, co už nedokážu vydržet a chce se mi prostě vykřičet do světa. Cíl, pro který jsem jel přes půl světa, je splněn. Jupííí.  Čili vylezena parádní nová cesta na panenský štít a jen tak mírnyx-dýrnyx, při přechodu hřebenu, když jsme hledali složitě sestup, tak osud přihrál ještě další nedotčený vrchol. Docela dobrý jakožto vedlejší produkt, že. Však pojďme chronologicky a výstup si nechám jako závěrečný bonus.

Dny šli nějak takto. Od Chilské polární stanice, u které jsme jeden den kotvili, odrážíme dál a upřímně mohu říct, jsem tomu rád. Zaprvé o valné většině stanic v Antarktidě si myslím své, tedy o jejich opodstatnění, či vědeckém přínosu. Ale to nechme koňovi. Hlavní důvod je zcela prozaický, místo se dá označit za pekel díru. Chilani s tím neměli co do činění. Na vině byli jejich přímí sousedé, kteří přímo u vchodových dveří seděli na vajíčkách, nebo již vychovávali svá čerstvě vylíhnutá mláďata. Jistě, nejvíce fotogenický „ptakoň“ této planety. Respektive takto to označují různé chytré servery. Mluvím o srandovně se pohupujících tvorech žijících v tisícihlavých koloniích. Sama matička příroda jim navrhla, přičemž zároveň i ušila slušivý frak a na nožky navlékla oranžové lakýrky. Ovšem co se již na webech nepíše, je krutý zápach těchto antarktických drůbežáren. Jistě tučňák je krásný, ale ty jejich slepičince… „Kristova noho“, tím se v mých očích přetáčí především do roviny nepoužitelného smraďocha. Hotovo. I když teď si vzpomínám, že jsem četl zápisky od prvních osadníků, poodkrývajících tajemno těchto míst, přibližně něco v tomto duchu: „ Byla hrozná zima, přitom nám zásoby potravin téměř došly. Hladovíme už bezmála třetí týden a zásobovací loď nemůže připlout, dokud nepovolí na hladině tlustý ledový krunýř. Jak ještě dlouho to potrvá, nikdo netuší. Nezbývá než vydržet. Všude skrze neviditelné škvíry se dostává sníh a vytváří jazyky sahající až do půlky místnosti. Nikdo už z nás nemá sílu, cokoliv s tím udělat. Přesto je stále uvnitř lépe než venku, kde vládne třeskutý mráz, hnaný silným vichrem. Tiskneme se co nejblíže k sobě, abychom si předali aspoň trochu tělesného tepla. Zpropadený kraj. V tom Theodor sundal botu a odmotal onuci. Na jeho fialové noze chyběla kůže na celé patě. Zůstala v tom hadru. Vyklepal ji a znovu si jí nazpět ovinul. Mučivé okamžiky najednou rozzářil pohled skrze malý průzor okna, kde vidíme, jak k nám přichází na návštěvu tučňák královský. Tak jsme si ho dali k obědu.“ 

Pak že není užitečný. Zároveň jedním dechem dodávám, žádná kulinářská příručka neuvádí, že by „Tučmoň smraďošivý“, byla kdovíjak chutná slepice. Takže předpokládám, že není, ale hlad je hlad a následně pod tlakem bídy, se dá zbajznout i Kratochvíl. Zároveň smekám klobouk před těmi drsňáky, kteří prošlapávali začátkem minulého století, cestu na konci světa. Po odpluté necelé míli se vzduch čistí a vychutnávám si kraj hor. Jedná se o skalnaté jehlovité věže, také ledové nanuky vytvarované do špičáků, nebo oblé a táhlé vrcholy s cukrovou vatou, padající odkudsi z nebes, až k ocelové hladině. Jedná se o výjimečná místa vytvarovaná do krásy. Kýl Altega si mezitím klidně prořezává kanálem vodu, posetou různě velikou ledovou tříští. Některé pohladí téměř neslyšně boky trupu a některým je radno se vyhnout, jelikož by mohli nadělat značnou paseku. Z nenandání se za zádí v nedaleké vzdálenosti, ozve ohlušující rachot. To se více než padesátimetrový obří sérak odloupl z ledového reliéfu, lemující okolní břehy. Jedná se o docela běžný jev, i tak jukám z vyvalenýma očima. Vytváří mohutnou vlnu a nový pasažér bez lístku, se začíná kolébat ze strany na stranu ve vlnách oceánu. Tento nový poutník je stonásobně větší, než naše loď a proti němu jsem jen ořechová skořápka. Naštěstí jsem dostatečně daleko. Okamžitě mi prolétne hlavou, co když příště budeme blíž, neboli na nesprávném místě v nesprávný čas. Jenže jak se tomu vyhnout? Nijak. Nezbývá než jen doufat v šťastnou hvězdu. Naše cesta dál pokračuje jižněji kanálem okolo ostrova Lemire. Hodiny plynou a ze semknutých kanálů vyjíždíme do otevřenějších prostor, kde s lodí to na vlnách začíná házet. Přesto jsem na palubě a užívám si ledového vzduchu. Od úst jde pára a oči chvílema slzí v nárazu větru. Mezitím nás míjí rodinka tří velryb ukazujíc své hřbety. Pak přichází zvednutí obří ocasní ploutve, čímž nám pomyslně zamává a mizí kamsi do hlubin. O pár chvil se na okamžik předvedou jak na módním molu i kosatky, pro ně zas s typickou špičatou, nebo přehnutou hřbetní ploutví. Aby toho nebylo málo, o dalších pár mil, se válí na plovoucí kře lenoch lenošivá, neboli latinsky „ tuleň smradohubý“. Kroužíme kolem něj a teprve až na hvízdnutí zvedá hlavu. Pak ji znechuceně odvrátí. Tím je audience ukončena. Připomíná mi to obrovitánské zoo, bez bariér, lidí a zákazů. Náš další kurs, je nasměrován na Wiencke Island, přičemž ho začínáme obeplouvat z levé strany. Následně se musíme kousek vrátit podél jeho druhých břehů, až ke kotvišti Port Lockroy. Tam už na nás čekají první kopce, které mám od poslední návštěvy vybrané a v paměti pečlivě uložené.  Den končíme až v zátoce Lockroy. Tam v kryté laguně házíme dvě kotvy, do kterých vkládáme veškerou naději, že budou plnit svoji práci a udrží nás na místě. Martin vytahuje kytaru a začíná mejdan v podpalubí, kde víno teče proudem, přičemž do bílé noci je slyšet řev písní a řehot osmi šťastných chlapíků.

Ráno mám hlavu jako střep.  Binec v lodi vypovídá, že Juro a Mišo jsou už vzhůru a chystají se na výpad. Koukám malým okénkem z kajuty ven, kde se usmívá slunce a sytě modrá vymetená obloha. Kurňa, já to snad propásnu, jeden z mála ideálních dní a ještě stále ležím ve spacáku. Hybaj a začni swingovat. Vzápětí slyším Suškyho popohánět kluky, aby nastoupili do malého člunu. Pak už jenom zvuk mizejícího motoru a opětovně klid. Rychle vyhazuji z vaků, veškerý matroš na lezení. Míra, kterého jsem před chvilinkou zbudil, dělá totéž. Naše konání připomíná zmatené včely, ale po hodině je dobaleno a jakž takž i nasnídáno. Jen doufám, že jsem na nic důležitého v tom spěchu nezapomněl. Jeden úkaz zde hraje výrazně v náš prospěch, že slunce na jihu v letním období, nechodí spát. Tudíž lze nepřetržitě lézt. Jedině vrtkavost počasí, může zamíchat dramaticky kartami. Zatím vše vychází a člun si to už také hrne s námi ke břehu. Loučíme se s Martinem a Galasem se slovy, že do čtyřiadvaceti hodin se budeme snažit vrátit nazpět. Z lodě nás ještě rukou zdraví kapča Jíra. Vyrážíme už po svých, já na sněžnicích a Míra na skialpech. Před námi neznámo. 

Po dvou hodinách shazujeme batohy. Jsme oba dva splavení, přičemž oblečení jsme sundali, co šlo. Je poledne a slunce topí na plné obrátky. Pocitově může být s odrazem od sněhu kolem patnácti stupňů nad nulou. Uvaření polárníci ve vlastní šťávě. Jeden velký paradox a zároveň problém zdejšího lezení. K tomu se vrátím až později.  Každé malé děcko však má zafixováno ze školních lavic antarktický chlad, ale horko nikdo s tímto kontinentem rozhodně nespojuje. Přesto je tomu tak. Počasí na rozhraní pevniny a moře, může zaznamenat v jednom dnu děsivé rozdíly z plusových teplot k nízkým hodnotám, hluboko pod nulou. Také přívaly sněhu, deště, sto kilometrového uragánu s prach-bídnou viditelností. Jednoduše všechna protivenství v té nejhorší podobě. Naštěstí docházíme pod úpatí bezejmenného kopce. Spíše takového sedmisetmetrovému žulového špalku, který je protkán spletí tenkých ledových žlábků. Připodobnil bych to prožilnění na ruce, kde je minimum podkožního tuku. Jedna z těch žil ukazovala i možnou linii pro výstup. Shrnuto, náš směr začíná přes dolní dojezdový trychtýř, zvrásněný do tvaru plisované sukně a od něj se strmě zvedá úzký ledový pás, který s přibývajícími metry se stále napřimuje. Posledních sto padesát metrů pod vrškem je velký otazník. Kolmý našlehaný sníh a obrovitá sněhová převěj visící nad celou stěnou. Jak tam půjde prolézt, naprosto netuším, ale řídím se heslem, dokud nenastal problém, tak ho nevytvářej. Nějak to musíme z Mírou zvládnout. Začínáme lézt, svah je zatím příznivý, něco kolem padesáti stupňů. Pod malou vrstvou sněhu narážíme na firn, který dobře drží a cepíny i mačky si spokojeně při každém kroku pochroupávají. Z horních pasáží nám neznámý posměváček posílá první pozdrav, když kolem nás s rachotem prosviští vodopád úlomků ledu a šutrů. Tisknu hlavu mezi ramena, přičemž se snažím dělat neviditelného. Jakmile opadl zlověstný hluk, dívám se pod sebe, zda i  Míra je v pohodě. Prošlo nám to. Doufám jen, že těchto pozdravů nebude více. Zatím nás trochu chrání stín, ale během hodiny se slunce přetočí do naší jihozápadní stěny. Co se pak bude dít, ví jen antarktický bůžek Škarohlíd. Zatím lezeme, přičemž led přitvrzuje na kolmosti a díra pod nohama narůstá. Mám dětinskou radost z pohybu. Dokonce i mé střapečky v botě neprotestují, přestože, před dvěma měsíci doznali díky omrzlinám další, již druhé úpravy. Letní expedice na Gasherbrum v Pakistánu si vybrala holt svou daň. Potvora. Nezbývalo než nabrat pravidelným běháním a lezením zase dostatek svalů, abych se opětovně pohyboval jistě, bez jakéhokoliv váhání. Přispěla tomu i podzimní Sardinie, kde zmíněné aktivy, se odehrávaly pod sálavým sluncem a rány zacelovala mořská sůl. Konečně nezdravá vychrtlost zmizela a teď se opět vertikálně hýbu, huráááá. Spousty kroků je přesná mechanická rutina, při zachování tolik potřebné rychlosti. Tím je dán aspoň základ pro úspěch, který stejně ještě není tím zdaleka zaručen. Svah se dramaticky napřimuje, přičemž led je rozdílné kvality. Sem tam cepín zajede jak do másla a podruhé odskočí, či se prořízne našlehanou kaší. Nad hlavou, se už první sluneční paprsky opírají do převěje. Každou chvílí proletí ze shora nějaký ten dáreček. Čas je napěchován napětím a začíná mít nádech ruské rulety. Nechce se mi vůbec vystrčit nos zpoza zákryvu, který vytváří skalní lemování žlabu.  Pokaždé po pár ulezených krocích se snažím za nějaký takový schovat. Jedná se bezpochyby o placebo, jelikož v sedmdesátistupňovém úzkém žlábku, hrát si na schovku, moc nejde. Vzápětí první úspěch zaznamenán. Zásah a potopeno. Míra dostal přímo na ciferník. Naštěstí jen malýmm ledový úlomkem, který si našel prostor mezi jeho nosem a okem. Však krve jako z vola. Hrdinství je třeba něco obětovat. Teď skápla první kapka krve a boj dostal nádech dramatu. Jak dál? Dolů zlézat je stejná blbost, jako lézt v této chvíli vzhůru. A zůstat na místě je naplnění stejně jistého finále. Nedá se nic dělat a lezu dál s vědomí čistokrevné loterie, neboli koho má trefit, toho to stejně trefí. Takže je lepší to slíznout za pohybu, než jen pasivně čekat a užírat se vědomím, že to nejspíš stejně přijde. Vím dost blbé, ale když už jsme se sem dohrabali na ono neutěšené místo, tak už je pozdě na dotaz, co asi k čertu s tím najednou máme dělat. Žádná uspokojivá odpověď není. Kostky jsou vrženy, tak je třeba lézt dál a věřit na šťastná čísla, která přeci musí přijít. A přijdou? Další hodiny si odbýváme s různou odstupňovanou hrůzou, která neodchází, ale naopak geometricky přibývá. Průlez pod sněhovou převěj, začíná tlučením do velice špatného ledu s úhlem devadesáti stupňů. Žádné šrouby do ledu v tomhle třicetimetrovém výšvihu nestačím dávat a ani by neměly kdovíjaký přínos. Led je takový provzdušněný, že pevnostně by stejně nic neudržel. Jen trnu, kdy cepíny i mačky ustřelí. Následovalo by zřícení dolů k Mírovi, kterého vezmu i s tím málem jištění, co máme mezi sebou, pěkně trádá do údolí. V duchu si hraji s myšlenkou, že by pád byl vlastně vysvobození z napětí. Místo toho, pořád přemlouvám lýtko na pravé noze, ať nezačne strachy vibrovat. Ruce omdlévají z odkrvení, vlastně jen pohled potvrzuje, že je mám. Nádech hysterie zahání racionální část, poděláš to a jsme mrtvý. Pád je konec obou. Zasekávám posledních pár úderů do pokládající části ledopádu, již za zvukového doprovodu, kdy hekám podoben rodičce těsně před příchodem nemluvňátka. Mám toho dost. To ale není zdaleka konec. Poslední dvě délky lana, neboli přibližně posledních sto metrů je nejvýživnějším kouskem. Travers nad zející dírou, v nedržícím sněhu s drobící se skálou. Hotový průser. Zakončení je přes převěj v cukrové vatě s úhlem víc jak devadesát pět stupňů. Jinak řečeno nebeský převis, s lezením po načechraném vzduchu. Po traverzu dobírám Mirka a sunu se dál do tohoto posledního úseku. Každá sekunda se vleče a je nekonečná jak celý vesmír. Zasekávám hroty cepínů, které při zatížení se dost neochotně zastavují v sypké sněhu, i když nechápu, proč vlastně drží. Udolávám centimetr po centimetru, stále blíž k obzorové hraně. Nohy občas vyletí, přičemž začnou plandat nad zející dírou. Čekám v každém kroku pád a v té hrůze řvu za mizejícím lanem vlnící se někam k Mírovi, ať dává bacha. Bylo to jen takové zoufalé odplivnutí a jeho uklidňující odpověď, jsem vlastně ani nevnímal. Snažím se stabilizovat nervy, které mají tendenci vystřelit z těla, jak přetržená struna. A minuty dál plynou a mění se ve věčnost. Teď už rozhodně nechci spadnout, to by byla škoda, takový kousek před vysvobozením. Přesto jsem tomu stejně blízko a zároveň tak daleko. Nakonec se mi daří vykopnout nohu přes hranu, přičemž ji uchvátím silou kobry a navalím se do zemně svobody. Jóóó a jóóó kurva, je to tam! Z plic se hrne veškeré uvolněné napětí. Za další půl hodinu dolézá Míra. Je po druhé ranní a slunce už je zase na jihu. Tak by řekl klasik. Neboli žhavý kotouč se dotýká obzoru, přes který se v tomto období nepřekulí. Jedná se o kouzelný úkaz, kdy se rozlijí po obloze barvy od nachové, po purpurovou a další škálu odstínů. To trvá vše až do chvíle, kdy se znovu slunce odrazí, již rozzářeno k denní pouti po nebi. Dolézáme na panenský vrchol ve výšce tisíc metrů nad hladinou, který dostává pracovní název Monte Pižďuch.

Komentář kapitána Jíry Denka:

Jedna věc je přežít nebezpečnou horolezeckou výpravu a druhá věc je přežít na lodi a s lodí se vrátit v pořádku zpět do Ushuaia. Já mám na starost to druhé… Potíž je ale i zde s bezpečností. Antarktida je světadíl, který vám nedá naprosto vůbec nic zadarmo a nebezpečí může přijít kdykoliv a odkudkoliv a ani to nemůžete kolikrát vůbec ovlivnit. Např. minulé kotvení u vraku lodě Enterprise – jedno z „nejbezpečnějších kotvišť“ v této části Antarktidy. Jsme uvázáni u vraku 3 lodě vedle sebe. Jsme dokonale chráněni od větrů ze všech stran. Jenže doslova a do písmene jen pár metrů za námi, před námi i bokem od nás se tyčí do výše 60 metrů vysoké ledové stěny s prasklinami. Do mysli se nemůže nedostat bojácná myšlenka: „co kdyby se to utrhlo a spadlo na nás?“. Jenže ledové stěny jsou tady vždycky a dlouho a tak vytváří zcela falešný pocit bezpečí. Na ledové stěny s radostí lezeme s mačkami a s cepíny (a dokonce i já! – je to pro mne první taková zkušenost – díky moc Máro!). My i naši sousedi ráno odplouváme a poslední loď zůstává. Druhý den se potkáváme na Gonzalez Videla, kde se vyvazují vedle nás. A vykládají, jak pár minut po našem odplutí, se utrhla celá ledová stěna a spadla těsně před ně a částečně na příď jejich lodě. Celá posádka ležela s hrůzou v lodi na zemi a čekala, jestli je padající led zavalí či nikoliv. O pověstný fous to zvládli... o pouhé cca 2 metry, které rozhodly v jejich prospěch… kdyby stály o 2 m více vpředu nebo tam bylo více lodí, je jejich loď i ostatní všechny velmi těžce potlučené a možná zcela zničené…

A Port Lockroy? Další „jedno z nejbezpečnějších kotvišť“. Velká laguna dává pocit bezpečí, že i kdyby se kotva uvolnila, máte ještě pořád dost času ji bezpečně zachytit o kus dál. Naši horolezci jsou ještě v horách, ale naši sousedé – plachetnice z Polska a z Chile odplouvají. Všichni víme, že se blíží velmi, ale fakt velmi škaredé počasí. Vím, že ve špatných podmínkách to může být nepříjemné kotviště. My ale odplout nemůžeme, chlapi jsou ve stěně… a nejbližší bezpečnější kotviště je 8 hodin plavby daleko. To my už nestihneme… musíme tedy zůstat zde… Utěšuji se, že prudký vítr 60km/hod přijde z chráněné strany zátoky od kopce. To ještě nevím, že nás čeká fakt hodně těžká noc. Přestože jsme teoreticky chráněni, vítr s hor ještě výrazně zesiluje a dosahuje naměřených 110km/hod. Loď doslova vlaje celou noc na kotevním řetězu ze strany na stranu. Kotva se uvolnila a snesli jsme se o 200 m než se zase zachytila. S čím jsem ale nepočítal, bylo, že vítr bude odlamovat velké kusy ledu ze stěn a bude jimi zhusta bombardovat naši loď. V lodi se ozývají od ledů obrovské zlověstné rány. Musím říct, že to byla jedna z nejhorších nocí za hodně dlouhou dobu. Peklo končí až ráno, lépe je ale až druhý den večer… Přežili jsme bez velkých škod. Ráno jsou ale do tváří všech členů posádky, včetně mé, vyryty pozůstatky prožitého těžkého stresu…   

 Naše těla si okamžitě uvědomí uvolnění a žádají si své. Vaříme čaj a dlabeme po více než patnácti hodinách jedinou a ještě napůl rozdělenou sladkou müsli tyčinku. Taková zdravá výživa z vloček a králičích čokoládových bobků, sen všech zdravo-šarlatánů. Po pravdě, je to hnusná briketa, které bych se za normálních okolností ani nedotknul. Však tady chutná téměř bohovsky. Bohužel nastala drobná chybka v logistice, jelikož jídlo jsme ve spěchu oba dva zapomněli vzít a bída opětovně vaří své mistrovské kousky. Toť vše. Takže i rutinér dokáže seknout vedle špalku. Však prd bída, tělo má schopnost pod tlakem jet dlouhé dny bez žrádla, aniž by znatelně došlo k poklesu výkonosti. Jen nesmí chybět voda. Tam už naštěstí pochybení s vařičem a bombou nedošlo. Mimochodem k tomu je organizmus celá léta systematicky týrán a to k jedné z  potřebných dovedností při pohybu v horách, umění strádat. Teď vystavěná energetická pyramida přichází pouze o svá patra, ale zatím dna daleko. Takže dobré. Mezitím okolní svět, rázem zmizel v mlze. Viditelnost je na natažení ruky. Musíme tedy čekat, jelikož každý krok do temnot je tisícimetrový pád. Stavíme maličkatý útočný stan a zalézáme do něj. Nemáme žádný spacáky ani karimatky na spaní, jen záda batohu, kam se musí vejít trup. Přesahující část, ukládám z jedné strany na lano a z druhé je podkládám rukavicí, přičemž naše záda tvoří vzájemný tepelný most. Usínáme a venku teplota klesá hluboko pod nulu… O tři hodiny se probouzíme zkřehlí. Míra se jde „vychčindírovat“ a hlásá: „ Je vidět až dolů“. Rychle balíme, vždyť není nikde dáno, kolik nám osud dovolí času, pro řízený sestup. Šlapeme poměrně pohodlným hřebenem od sedla, kde jsme měli stan, nicméně donuceni bez možnosti výběru stále a stále vzhůru. Před námi je nejvyšší vrchol celé soustavy vrcholů. Je jasné, že ho nemůžeme za těchto okolností minout. Tak jdeme na něj. Dle mého mínění, když jsem zjišťoval informace o kopci, tak také nikdo na něm nestál. Ale to se musí ověřit. Ovšem dostal pro jistotu své jméno Monte Samil. Tím by mohla být ucelená kolekce celé vrcholové rodinky, rozházené v okruhu několika kilometrů, kam jsem v průběhu let s kámoši vylezl. Zaprvé Monte Samila, vylezená na protějším ostrově Anvers v roce 2014, pak teď Monte Samil, neboli samice a samec milí, plus jejich róbě Monte Pižďuchovité . Vím trochu potrefené jména, ale co. Však si to běžte vylézt a jsem na vás zvědavý, co vymyslíte. Další dlouhé hodiny hledáme sestup, který vždy končí ve slepé uličce, ze které se dá sice skočit, ale ne slézt. Pak nakonec padne volba na divoký amfiteátr, jimž protéká mohutný ledovec. Na první pohled nehybná zmrzlá řeka. Však věřte, že stále oproti zdánlivé strnulosti teče a to docela dramaticky. Ledopád je hnus fialový, kterého z duše nenávidím. Je to protivník, nikdy nehrající fér.  Snažíme se hlavně slézat. Občas slaníme, přes třicetimetrové schodovité odtrhly, které mezi sebou nevykazují jakoukoliv povrchovou změnu. Přesto pod bílou pokrývkou jsou další a já o nich vím, jen nevím kde. Myslím tím ty neviditelné trhliny, či spíš trpělivé svině, které čekají mnohdy i tisíce let na svojí příležitost, než se do nich kořist konečně chytí. Tedy někdo z nás. Vypadá to tak, že v lepším případě visíte zapadlí za ruce a mrskáte nohama nad zející dírou do pekla. V horším případě po propadu čekáte, kdy zabere lano od spolulezce, pokud ovšem zabere. Nebo ho strhnete s sebou do hladové díry. Ale ať konečně přetočím další list z našeho antarktického deníčku. Vrátili jsme se, což je nad slunce jasné, protože píši. Čili po 33hodinách nás převáží škuner k naší lodi Altego II. Za kormidlem kamarádi, kteří se s námi smějí. Uvolnění napětí na obou stranách je znát. I kluci slovenští Juraj a Mišo si udělali za dobře a vylezli krásný kopec a ještě oproti nám ho dokázali na padáku slétnout. To je již několikátý let, který zde na Antarktidě předvedli. Jsou to v mých očích naprostí borci, nebo jak bych řekl po jejich „ozajstní bohovia“.  Příběh na chvilku jakoby končí. Co  nám přinesou poslední dni nevím, ale pokud to nebude nic překvapivě negativního, tak jsem spokojený muž. Jo a také díky Mírovi a celé té bandě, se kterými mi je skvěle.

Zpátky do země, kde slunce chodí spát

Po delší odmlce jsem opětovně zde, abych Vám vypověděl běh posledních dní z naší Antarktické mise. Jistě dlužím závěr, a že byl zase pikanterie, není již nejmenších pochyb. Jen rozdýchání vyžadovalo svůj čas. Zdravím tedy ještě z Ushuai, kam jsme nakonec po několika bouřích dopluli a znova stojíme na pevné zemi Tiera del Fuego. Hurááá, jsem svobodný a jsou z nás opět „pozemšlapky“. Jak slastný pocit. Okamžitě se mi vybaví závěr z první výpravy, kterou jsem okomentoval slovy „jebu jachtařinu“ a už nikdy víc. Nic proti mořeplavcům, ale mé pocity jsou obdobné, k tomu umocněné o další zkušenost. Jen mi nejde do hlavy, že lidská mysl vytěsní během těch pár let vše negativní a zůstanou jen krásné vzpomínky. Buď je to mojí omezeností, nebo pozitivnější část mysli, mi dává šanci prožívat nové příběhy, aniž by tam zůstala pachuť z těch předchozích. Jinak to nedává jakýkoliv smysl a na loď bych už na tak dlouho dobu v životě nevlezl. A řeknu vám proč. Nabízená svoboda nekonečných mořských horizontů, je smrsknuta vždy a pouze na palubu, ve které se pohybujete. Z čehož vyplývá jediná odpověď, pro ty z nás, co jsou zvyklý na pravidelný pohyb, ba co víc, mají na něj vybudovanou závislost. Jste v pasti malé konzervy, zmítané ve vlnách, bez možnosti úniku. Hýbe se za vás akorát trup lodi, nikoliv vy. Vzápětí vám dojde, že si neužíváte nabízený prostor, ale stali jste se vězni pár čtverečných metrů. Rajská představa svobody se rázem rozpouští ve slaném nekonečnu. Také je zajímavé jak centrum rovnováhy se dokáže přizpůsobit a vyrovnává vlnící svět, kde jsem byl několik týdnů hostem. Stoupám na molo a mé kroky se podivně pohupují, jako kdybych byl zcela na káry ožralý, přestože je vše na oko pevné. Fajn, když se motám, tak ať opravdu a spěchám s ostatními motáky do nejbližší reštiky na lahodný steak, který bezpochyby zdatně prolejeme  skvostným Malebecem z argentinské Mendozi. Ježíšmária, já se tak těším. Až teprve tady, u stolu dochází k uvolnění. Ještě stále živé vzpomínky jen pár desítek hodin nazpět, vyloudí z nás, už jen úsměv na rtu. Však sto mil před Cape Horn, nás hnal 45 uzlový uragán, téměř na skasaných plachtách 9mílí za hodinu. Zpěněné vlny tloukli s brutalitou do boků lodě a přelívaly kokpit. V nitru paluby se odehrával divný nakloněný svět, chvílemi s výkyvem i více než padesát stupňů. V jednom okamžiku nárazový vítr ještě přitvrdil a opíral se silou až pětapadesát uzlů. Ten nám mrcha na několika místech natrhal hlavní plachtu. Teprve až v kanálu Beagle ubral ze své zlověstnosti. Tak na zdraví „hošové“.
Nezbývá než vše závěrem zrekapitulovat a tím uzavřít výpravu splněných snů.
Pojďme na věc. Plavba tam a zpět do zemně stínů, ledu, pohádek, divných živočichů, bludných ker, krásných a bezejmenných hor zdárně proběhla. Vzpoura na lodi se nakonec nekonala a celá banda zůstala do poslední chvíle v pohodové symbióze. Kluci ze Slovenska Mišo a Juro si udělali několika lety nad bělostnými štíty zadobře. Ani jednou nelízli hladinu, takže měli kliku, respektive jsou to chlapci šikovní. Také něco k tomu i polezli. Mě s Mírou se zadařil parádní kousek při výstupu na do té doby nevylezený Monte Pižďuch, který má tím pádem i své jméno. Samotné lezení může klidně aspirovat na jednu z nejtěžších mixových cest na Antarktidě. Však poměřovat lezení na vahách nejde, body za „krasolet“ také nejsou a góly, či vteřiny patří jiným disciplínám. Jinými slovy, kam nakonec se schová, je mi upřímně jedno. Samotná výstupová cesta byla pak trefně pojmenovaná Bloody Nose. Odpověď najdete na fotkách a v krátkém šotíku, který je součástí článku. Další plavčíci Martin a Sušky si sjeli několik sjezdů a dělali parádní zázemí zábavy od hraní na kytaru, pití vína, až po ohnivé debaty. Dokonce Martin si může nalípnout titul prvního českého splitboartdisty v krajině ledu. No a Galas, jako vždy chytal své filmové obrázky z celé akce. Je to můj stín na výpravách a jsem tomu upřímně moc rád. Jelikož dovednost je jedna strana mince, ale když se spojí s talentem, tak nejen já, ale i vy se máte ve filmech na co těšit. Není nic zadarmo a oběť aspoň v podobě utopeného dronu musela na závěr přijít. Jak to okomentoval sám Galasník, vzápětí co se „helikopotvůrka“ dotkla hladiny a zmizela pod ní, tak klidným hlasem pronesl. „ Svině je v pr.., teď můžeme s ním pod vodou filmovat jedině už tak velryby“. Na něco jsem zapomněl? Asi ne a to je konec Expedice Antarktida 2018. Zároveň ať žije nová, která za pár měsíců si začne psát nové nepopsané stránky.      

Mára 

FOTOGRAFIE