FFUK, Praha 1, sál osobností
Dotknout se nebe: koláž expedic a života za poslední rok
Karakoram, Antarktida, východní Himálaj
A zatím poslední bláznivina: téměř úspěšná, ale přece neúspěšná expedice Máry Holečka a Tomáše Petrečka zdolat himalájskou horu Nanga Parbat jižní Rupálskou stěnou, která je vůbec nejdelší na světě. Byli by prvními Čechy a třetími na světě! Nanga Parbat se zcela vymyká představě o himalájských osmitisícovkách. Jako jediná z nich totiž leží široko daleko od všech dalších vrcholů, takže samotný horolezec nejenže přichází o okolní panoramata, ale především horu, která leží ve výšce 8125 metrů nad mořem, nic nebrání před silným větrem. Kvůli přírodním vlivům a proměnlivosti počasí je proto Nanga Parbat jednou z nejhůře zdolatelnou horou na světě.
Devátá nejvyšší hora světa však možná i právě proto tolik láká horolezce z celého světa, vždyť jen o Mount Everest se z osmitisícovek pokusilo více lezců. Ovšem měla zároveň i nejvíce obětí na životech. Je také první osmitisícovkou, na kterou se člověk pokusil vystoupit. Výprava vedená Albertem Frederikem Mummerym se pokusila nahoru vylézt už v roce 1895. Když však zjistili, jak je Nanga Parbat vysoká, od svého úmyslu upustili. Na prvovýstup se tak čekalo až do roku 1953, kdy vrcholu hory dosáhla rakousko-německá expedice v čele s Hermannem Buhlem. Do té doby si hora vyžádala hned 31 lidských životů.
Druhým světovým prvenstvím hory je její jižní, tzv. Rupálská stěna, která je s převýšením 4600 metrů nejvyšší na světě. Tradičním alpským způsobem bez použití kyslíkových přístrojů či fixních lan se pokusí zdolat stěnu, kterou nikdo jiný z jejich českých předchůdců nevylezl. „Já už jsem na vrcholu stál společně se Zdeňkem Hrubým v roce 2012, ale tehdy jsme tam vylezli Kinshoferovou cestou v západní Diamirské stěně v rámci aklimatizace na prvovýstup Rupalskou stěnou,“ řekl Lidovým novinám Mára. „Tehdy se nám Rupálem nahoru vylézt nepovedlo, Zdeňka trefil šutr do ruky a musel dolů. Já šel nahoru sám, ale pod vrcholem se strhla bouřka a začaly padat laviny, takže jsem byl rád, že jsem mezi tím prokličkoval dolů.“
Jsi krásná, vyzývavá
a přesto tak vzdálená,
jako když slunce laská svými prsty rozkvetlou louku,
kde jediný kvítek nepodrží ve své dlani.
Stejně tak, jak mé oči kloužou po tvých stráních,
hladíc s něhou tvé křivky,
přitom cítí jen zoufalství a rostoucí bouři chtíče.
Však dotýkám se pouze vzpomínek,
kde obraz v čase pomalu mizí.
Chci znovu k tobě jít,
ty krásko bezcitná.