UFOline
V čase od 17. května do 23.květana, se povedla vylézt alpským stylem, léta zakletá a mnoha výpravami pokoušená severo-západní stěna 7321metrového Chamlangu. Je to více než 2tisíce metrů vysoký obr, dřímající v údolí Hunkhu. Zvedá se od morény s plesem a připomíná při pohledu spíše solitér, než součást centrálního himalájského hřebene o mnoha vrcholech.

Vše začalo téměř před 20ti léty, respektive v roce 2001, kdy jsem poprvé spatřil elegantní tvary Chamlangu, jenž vytvořil ten nejšikovnější z nejšikovnějších architektů všech dob…. Můj pohled byla směsice obdivné pokory s obavami, které pramenily z představy, že bych se v té obří vertikální desce, kdy měl pohybovat. Loni mé oči znovu klouzaly po strmých stráních a jediné co mně v dané chvíli napadlo, bylo, že není proč dál čekat. Tím neříkám, že obavy mezitím zmizely….

Čtrnáct dní před příchodem do Base Campu, jsme čas vyplnili běháním po údolích, úbočích a kopečkách. Zjitřené červené krvinky se začaly ve větším tvořit díky ubranému kyslíku a pozvolna vyplňovaly naše krevní řečiště. Naše aklimatizace plynula, bez velké bolesti občas podpořená voltáží San Miugelem pilsner. Takže až do momentu, kdy se vystavěly na zelené louce první dva bivakovací stany, kde byli dva kuchaři, dva nosiči, a dva účastníci, (myšleno já Maara a Hook), to šlo jako denní navlékání perlového náhrdelníku. Ve stejný moment přiběhla i jedna záda, která nás jako jediná nebolela. Byl to Antenzing Sherpa, který přinesl 20ti kilový batoh s lezeckým cajkem. Vzápětí po složení nákladu se otočil na patě, a zase zmizel, jak pára nad hrncem. A my zůstali uprostřed hor úplně sami. Krásné klidné místo bez lidí, obehnané bělostnými hřebeny divokých hor.  Proběhlo pár dní, které znamenaly vyčkávání. Rosnička Alča Zárybnická nám posílala každý den satelitem přes vesmír šťastné výhledy. A skutečně, nebylo ani jeden den vyloženě špatně. Však pokud výstup měl být úspěšný, bylo třeba minimálně za sebou tří luxusních dní. Čili nesmělo v prvních kritických dnech ani ťuk nic padat z nebes a i vítr na vršku se musel držet taktéž na uzdě. V napjatém období vyčkávání jsme prováděli výpady pod stěnu, kde detailní rozbor jednotlivých pasáží a pohybů, rádoby strnulého masivu se zapisoval hluboko v mysli. Bodejť, vždyť přeci v téhle hře nejde o nic jiného, než o kůži. Čas se nakulil tím správným směrem, ke kterému směřoval náš předchozí pohyb a představy. Nástup na ledovec pod stěnu začal 16.května. Máme s sebou bivakovací stan, jedno osmdesátimetrové lano průměru 7milimetrů, šest šroubů do ledu, 5 skob, 5friendů. Jídlo na pět dní a tři plynové bombičky. Nesmím ještě zapomenout na přibalené štěstí v batohu. Následné brzké mrazivé ráno, bylo prosáklé napětím následujících dní. Hned od počátku nás první metry přivítaly nepříjemným mixovým lezením, které pokračovalo šikmo ubíhající rampou. Byla zde velice špatná skála s nedržícím sypkým sněhem připomínajícím cukr. Boj o každou píď. Pakliže budeme postupovat tímto tempem, tak na vršku jsme za měsíc, proběhlo mi hlavou. Nakonec metry se povedlo kousek po kousku ukrájet. Mačky skřípaly a cepíny odskakovaly, místo toho, aby dělaly s ledem pevné sevření. Po hodinách bitvy jsme dolezli na místo bivaku, schované pod skalním převisem, který skýtal naději, že padající kameny a sníh nás přeskočí. Hora nám v průběhu dne předvedla, že dokáže pustit pěknou lavinu ze svého držení. Okamžitě se srdce sevřelo v představě, že v daném místě bychom se právě nacházeli. Obzvláště, když přes ně stejně musíme dříve nebo později prolézt. Zatlačujeme oba dva děsivou představu někam hluboko do zapomnění. Druhý den začal skalním koutem, který přešel do ledového pole, nad kterým visel jak sekyra obří sérak, z nějž průběžně odpadávaly kusu ledu. Tento úsek bylo třeba prolézt co nejrychleji a snížit možnost střetu s padajícími ledovými úlomky. Po strmém ledu následoval průlez kolmým osmdesátimetrovým úsekem, z boku přilepené ledové masy, který nás vyvedl již nad tento pás séraků. Jednalo se o těžký mixový terénem, vedoucí zároveň až k našemu druhému bivaku. Ten se nacházel již nad tímto výbušným místem. Naštěstí se tam na horní hraně sérakového pásu objevila poměrně rovná ledová police, částečně z boku chráněná. Zároveň velice chladivé místo na spaní. Přeci jenom ta masa ladu teplo nevyzařuje, což je jasný. Nicméně těch předchozích pár desítek metrů mělo své lezecké kouzlo. Exponované těžké lezení s rostoucí hloubkou pod noha. Přitom plíce zatím stíhaly včas nabírat vzduch, takže pro lezecké srdce opravdu krásný zážitek. Třetí den byl klíčový, jelikož se jednalo o nejdelší lezecký úsek 700metrů, s nutností dosáhnout až horní skalní bariéry. Neexistovala jiná varianta, pokud jsme chtěli mít šanci pokračovat dál. Riziko spočívalo v tom, že v momentě, kdy se vstoupí do této etapy, musí se pokračovat a není rozumné cesty zpět. Aby protivenství nebylo málo, tak v podstatě neexistovalo ideální počasí k průlezu. Jelikož sněžení i mírný vichr, může zapříčinit pády sněhových řek. Na to se dá vzít jed, že tohle nikdo ve strmé stěně neustojí.  Naopak přílišné teplo uvolní kamení, které s vrčící zuřivostí rozdrtí vše, s čím se setká. Ráno padlo rozhodnutí jít dál a tak jsme se začali prosekávat sněhovými varhanami, které z dálky připomínají plisovanou suknici. Místy míjíme příjemný firn, ale také led tvrdý jak beton. Připomínalo to sisyfovskou práci, kde veškeré snažení se míjelo účinkem. Průlez nakonec nebyl ani tak technicky těžký, ale po sečtení desetitisíce pohybů, byl fyzicky velice vyčerpávající. Nehledě na to, že jištění v průběhu délek, nebo i při současném lezení nás obou, se dá diplomaticky označit za skromné. Den neměl konce a nebylo možné stále najít místo na třetí bivak. Drobné poletování sněhu nás ještě více popohánělo, abychom nějak uzavřeli neutěšený stav. Nakonec nezbylo, než se vtěsnat na maličkou sněhovou poličku sevřenou mezi skalním koutem. Hook se ujal vaření, jako obvykle a rozpuštěný sníh smíchaný se šťávou rychle zavlažoval vyschlá hrdla a kroutící se vnitřnosti. Vůbec nevadila ta divná sněhová pachuť s křupavou příměsí žulových šupinek. Pak jsme si bez otálení začali hrát na teplo a spánek. Noc byla peklo. Nemohli jsme stále najít způsob, jak do prostoru na půl zadku dostat dva a ještě k tomu celá dvě těla. Nezbylo, než se položit na Hooka. Nezávislý pozorovatel by řekl něco v duchu, dvě do sebe zakouslé larvy. Však nevábné provedení, nakonec slavilo svůj úspěch. Každý z nás na chvilku ve spánku zadřel a mohl tak ušetřit trochu sil. Úmyslně neříkám zrelaxovat, či nabrat energii, ale zbytečně se aspoň neztrácelo. Čtvrté ráno bylo těžké k rozhýbání. Hned první metry vedly přes skalní prahy, které vyplňoval starý tvrdý led, do kterého přemluvit hroty, aby držely, stálo nejedno přemlouvání. Po sto metrech následovalo totéž známé, již z předchozího dne. Ledofirn pod úhlem sedmdesáti stupňů a místy i strmějším. Zdálo se, že kopec stále pocitově před námi roste, místo toho, aby ubýval. Někde ale musí mít konec. Také že ano. V odpoledních hodinách jsme překulili poslední výšvih a najednou stáli na ostrém hřebenu, který nám nabídl výjimečnou podívanou světa na druhé straně. Hodně foukalo a bylo hluboko pod nulou. Podle GPSky, náš vrchol se nacházel necelých sto výškových metrů a tak dalších dvě stě metrů v hřebenu od nás. S blížícím se podvečerem vichr sílil a přinášel mraky, které se začaly s prudkostí převalovat přes vršek. Najednou jich bylo všude plno a ukradly do svých dlaní okolní svět. Naštěstí tohle neutěšené místo, nabízelo ucházející plac pro stan. Mrkli jsme na sebe a bez jakýchkoliv slov proběhlo rozhodnutí. Stavíme čtvrtý bivak, hotovo. Vrchol do rána neuteče. Naše následující páté ráno vedlo hřebenem přes řadu vrcholů Chamlangu včetně toho hlavního, až do místa, kdy začal tenký hřeben spadat do jižního ramene hory. Zima byla vlezlá, přičemž vstupovala do všech ohybů oblečení, hnaná silným vichrem. Výhledy na všechny strany měly magické kouzlo. Od východu mávala Kanchenjunga, centrálně se šklebila ze severu pyramida Makalu. Na západě čněla hradba Lhoce, pokračující dál s několika vrcholky Nupce a nad tím vším střecha Everestu. Pak Cho Oju s Giačunkangem a Lantangem na západě. Přičem podhoubí tvořila rozházená drobotina Pumori, pak himalájský nanuk trčícím k nebi v podobě  Amadablamu , Kantengy, všetně ostrého Kyasharu a bůh ví které další. V deset hodin jsme minuli hlavní vrchol, přičemž zastávka měla jen pár minut pro několik záběrů na kameru. Nucených pár zmrzlých úsměvů, několik vypuštěných slov, které okamžitě vzal vítr někam do ztracena.   Měl jsem úplně necitlivé ruce z držení kamery a ani Hook se netvářil, že má chuť déle otálet. Lesk a bída horolezcova, nebo-li úspěch bez ovací. Skutečná radost čeká až dole, kam také ještě nemusíme nikdy dolézt. Však raději nepředjímat smutné konce. Mažeme proto spěšně dál, ale naše kroky začaly zpomalovat. Důvodem nebyla výška, ale terén. Žiletkový hřeben rozdělující kopec na dvě strany, byl jak Jekyll and Hyde. Dalo se tam nejlépe postupovat, nicméně severní srázy tvořil drobivý led a východní stranu našlehal vítr do sypké pěny. K tomu přibyly skalní prahy, vyžadující slanění. Celá ta linie bílého hada tvořící hřebínek, při pohledu ze shora vypadala, že visí jen ve vzduchu. Nekonečný kilometrový hřeben bez možnosti odjištění. S přibývajícím časem přišla od údolí neprůstupná mlha. V jednom místě jsem udělal chybu a dostal nás mimo směr. Jeden by řekl, že v takovém terénu to není možné. Ale je! Naštěstí zakufrování nebylo až tak dramatické. Nicméně stačilo jako připomenutí, že když není nic vidět skrze bílou tmu, nezbývá než čekat. Obzvláště ve chvílích kdy pod nohama je díra do pekel a za každým špatným pohybem čeká více než tisícimetrový skok. Znamenalo to udělat další nechtěný pátý bivak, jenž ležel ještě stále hodně vysoko, víc než bychom si přáli. Všiml jsem si, že Hook se změnil. Po chvíli mi došlo, že jeho fous je celý bílý, připomínal dědu Mráze. Vítr přinesl z údolí nejen mlhu, ale i vlhkost s drobným sněžením. Malá police překrytá ledovým kšiltem byla v daný moment naše záchrana. V kvapu jsme doupravili místo a za několik málo minut už stál náš hotel Savoy. Došlo nám jídlo, jen dvě čokoládové tyčky pro dva hladové žaludky tvořily večerní menu. Vše jsme měli už mokré a zmrzlé. Přičemž fyzická únava se hlásila při každém pohybu i psychika se blížila ke svým limitům. Po další noci plné vášní následoval průstup divokým ledovcem. Slézali jsme postupně hodinu za hodinou, dokud byl labyrint průchozí. Pak nastalo bezpočet míst s kaskádovitě seřazenými trhlinami, kde jedině ledovcové hodiny a následné slanění umožnily průstup. Pokračovali jsme, dokud nás opět nezastavila hustá mlha. Dalšímu šestému bivaku nebylo vyhnutí.  Přesto jsme zuby nehty ještě s čelovkou na hlavě bojovali o další nižší metry. Nic naplat, proti bílé nicotě valící se z údolí byla naše snaha marná. Nastalo smíření s osudem. Stavíme stan pod obřím ledovcovým odlomem. Je to jak spát v otevřené tlamě žraloka. Nevíte jen kdy sklapne.Noc jsme problouznili v horečnatých útržcích. Naše těla již neměla čím vytápět a od nohou šel plíživě chlad do celého těla. Sedmý den byl vysvobozením a únikem k životu. Ráno následovalo pár slanění a ještě několik hodin scházení po moréně. Hotovo! Konečně zase šlapeme loukou. Dostali jsme se po 160ti hodinách ze spárů a vlivu nelítostné hory. Slunce se opírá do tváří a chlad zůstal za zády. Strháváme oblečení a jen tak ve spodním prádle leháme na provoněnou trávu.

 Ať tak či onak. Musím jako první vystřihnout hold prvovýstupcům jižního hřebene před šedesáti lety. Možná měli při výstupu více sněhu, lezli to expedičně a bůhví co ještě. Anebo…., vůbec ne! Byli to jednoduše borci. No a mi s Hookem jsem ti živí, co prolezli alpským stylem jako první, přes 2000metrů severozápadní stěnou Chamla-banga-mordwandu. Obtížnost za nejtěžší lezeckou klasu, neboli „ABO“, jelikož si to výstup zaslouží a je to jak naše nejtěžší cesta, zároveň i světová pecka. Jůůůůů…bomba jarní sezóny. Cestu jsme následně pojmenovali, jako vzpomínku na výstupu R.Messnera s  D.Scotta, kteří prý někde ve výškách zahlédli na Chamlangu UFO…. No vida a já ho měl, toho mimozemšťana Hoooka stále vedle sebeJ Tak prostě tak!

Na závěr velké poděkování patří samo sebou Hookovi, že jsme si mohli dovolit užít si hor v poklidu, bez zbytečných závaží, které mezilidské vztahy občas pod tlakem vytvářejí. Zároveň ale i „lišce“ Govindovi a jeho agentuře GreenHorizont.com, která mi dělá letitý pevný pilíř v asijské džungli. The End J

Maara

FOTOGRAFIE