Satisfaction! Zápisky z expedice o vytvoření nové cesty na Gasherbrum I. JV stěnou.

22.6.2017 Za doly a za hory…

Zdálo se mi to celé jako rychlé problesknutí. Jednoduše „blik“, taková nepatrná mžitka před očima, o které nejsem ani přesvědčen, zda to bylo skutečné či nikoliv. Jednoduše sen těsně před probuzením, běžící na pozadí víček, ze kterého si odnášíte pocity, nikoliv přesné obrazy příběhu.  Anebo ještě lépe, jak rychlovlak Šinkansen, projíždějící v děsivé rychlosti stanicí, na jehož lesknoucích bocích se odráží rádoby hýbající se svět za vámi. Vlak zmizí a vy se otočíte a tam vše stojí pevné a statické. Co to bylo? Pátrají mozkové závity po vysvětlení. Byl to klam, nebo prostě něco tak rychlého, že jsem ani nestačil zareagovat, natož případně si vychutnat tu prchavou chvilku? No a s těmito pocity, se momentálně peru. Obzvláště, kdy prsty narážejí na klávesnici, při snaze zaznamenat vnitřní rozpolcenost a každou chvilkou zmáčknou písmenko vedle. Nebo ještě lépe, dvě najednou. Není se čemu divit, jsem opět na Karakoram Higway, na jeho pekelných zákrutách, výmolech a hrbech, které dokáží katapultovat i desítky centimetrů nad sedačku. Nejspíš to pákistánští inženýři vyprojektovali úmyslně, pro vylepšení zážitku z jízdy, tak zvaně „ pohled z nadskoku do údolí“, aby dotyčný lépe vidět hluboko pod koly svíjející meandr řeky Indus a o nic nebyl ochuzen. Tím je udržován i stálý přehled o situaci s neoddělitelnou jistotou, že pokud bradatý pilot zatočí volantíkem blbě, než je od něj žádáno, tak místo jízdy čeká let dolů s celou sérií kotrmelců. Ale ať se vrátím k počátku. Tím, že od návratu z jarní Nepálské expedice, uběhlo jen něco málo přes čtrnáct dní, čili takový „bliky-bliky-blikanec“, tak má chuť opětovně opustit zázemí domova se blížila bodu mrazu. Obzvláště když přehřáté Čechy mají co nabídnout. Třeba pohlazení pro mlsné očko, posílající grátys od holčin promenádující se v sukničkách s hamabatými trikotky, které zakrývají pouhou podstatu a někdy ani to ne. Po rybníky na cachtání, orosené pívo a ideální letní počasí pro lezení na voňavých pískovcových skalách. Takže jsem zužitkoval každou volnou vteřinu, jak pro lezení na Hruboskalských věžích, Tisé, Panťáku, Ostrově, tak i v Labáku a Žlebu, kde jejich skalní hradba pronásleduje zákruty Labe, až k německým sousedům. Nesmím také zapomenout na parádní výlet do romantických Kokořínských údolíček. Tam jsem si vzal pro jistotu celé své rodinné štěstí a lezli jsme společně na věžičky okolo Blateček. Jmenovitě, mladou slečnu Viktorku, Kláru a psici Šaky, která po pravdě spokojeně vše pozorovala z jehličí a písku. Samotné věžičky jsou sice takové malé prdky do deseti metrů, ale udělají vždy radost. Obzvláště, když jsem si uvědomil, že na jejich vršcích, se jmény třeba Šmudla, stojím téměř po 39letech. Sranda jak v hrobce, co? Čili již třetí generace jedné krve, když započítám i svého taťku, se mohla zapsat do vrcholové knížky. Svět se pootočil a teď zas já v té rodové linii, mohl být ten pyšný, na svého šestiletého miničlověka, že to zvládl s elegancí nahoru, ale i slanění na zem. No nic, dost rodičovského ňahňání. Takže závěrem, i o statní aktivity od běhání po lese, veřejné znemožnění při kajakové exhibici na Vltavě, včetně přednášek třeba na Luční boudě, randete s kámoši pro zimní expedici na Antarktidu, jsem v mezičase tam také natlačil. Neboli, odlétám s pocitem využití do dna, až téměř vyždímání… Co bylo, již je za námi, protože teď už ukrajuji na asijských silnicích nové metry do Karákoramu. Tam se zvedá přes osm tisíc nadmořských metrů, další sen, respektive, jak někdo z kamarádů poznamenal, můj letním evergreenem. Jistě, Gasherbrum I. a jeho panenská jihozápadní stěna, je v mé mysli stále velké lákadlo a vábí. Znamená to již pátý pokus dokončit nedokončené. V právě této chvíli roztáčím další příběh, jehož stránky se teprve budou zaplňovat.  Tímto dávám na vědomí, že druhá výprava z trilogie Waooo 2017 je odšpuntovaná a jde se na věc.

26.6.2017 Jak za psí oháňkou…

Kola terénní Toyoty, se bez soucitu a za příšerného skřípění zakusují do kamení a štěrku, které za autem zvedá zvířené oblaka prachu. Je to tenoulinká cestička, kterou zasekala lidská houževnatost do příkrého úbočí s jasným poselstvím, člověk dokáže překonávat těžké výzvy, kde omezení je jediné a to v jeho představách. Zde na ně nenarazil. Takže místy je tak uzounká, že se auto a to prosím na „výdech“, v těch zúženích vůbec nějak protáhne. Přitom vnější pneumatiky se již dívají přímo do strže, kde si klestí cestu bouřící ledovcová řeka. Musím přiznat, že se snažím v těchto chvílích myslet na něco zcela jiného, než na nehezké představy „kutululů“ a hrůzou stažený žaludek.  Mám na to takové placebo, které si jak mantru omílám: „Právě jsi Marouši tažen osudem, bez možnosti cokoliv ovlivnit, tak se buď poddej a věř v šťastnou hvězdu, nebo se otoč a upaluj domů“. Bez velkého přemýšlení jsem si vybral a tak opět mířím do Askole. Po cestě tam, nás ještě na dvě hodiny zbrzdí valící se kamení, které nám Alláh posílá jako uvítací pozdrav odněkud z horních pater. Následně když už se situace lehce uklidní a butry zmenší svoji velikost, tak se pouze pomodlí k všemohoucímu, sešlápne plynový pedál s vydatným protúrováním, což je jasné ověření, že je motor na svém místě, zařadí a vyrazí vstříc loterii. Já jsem zvolil jinou taktiku a ten třistametrový úsek proběhl po svých. Raději totiž uvidím aspoň na pikosekundu, co mne zahubí, než být rozmačkán v plechovce a ani nevědět odkud to přišlo. Jistě, na případným výsledku se nic nemění, nicméně možnost výběru, mi tady dával lepší pocit. Nakonec flotila džípů projela a dalo by se říci, že bez ztráty kytičky, jen jednoho nosiče na korbě šutr řachl do hlavy. Nicméně Pákistánec prokázal, že hlavu, tu tady mají vskutku tvrdou a jak Messy v lize mistrů, ho odhlavičkoval k řece do údolí. Trochu krve, ale nic víc. Večer si pak se svojí lékárnou si mohu zahrát na doktora zachránce, čili vyčistím ránu, dám náplast, pilulku na bolest, čímž se stanu v očích nosičů nefalšovanou hvězdou. Poslední kilometry před vesničkou, již projíždíme mezi políčky obehnané vyskládanými kameny a šťavnatou zelení dozrávající úrody. Malebnou krásu dokresluje odpolední horské slunce, které naplňuje krajinu zlatavě-nachovou barvou s protáhlými stíny. Zároveň mi ve hrudi začalo samovolně poposkakovat srdce, s takovou nespoutanou bujarostí, jak zažívá skotačící štěně, honící se za vlastním ocasem. Ani jeden z nás neví zcela přesně proč, ale těší nás to. Po roce jsem zase nazpět a nemuselo to tak rozhodně být, ale o tom až později, v dalších dílech. Konec konců spekulace stranou, jsem tu, v Askole, ve středověké vesničce usazené pod bělostnými štíty. Zároveň na začátku několikadenního treku, který mě provede po úžasnými skvosty lemující ledovec Baltoro a Abruzzi, až pod vysněný Gasherbrum I. Zítra brzo ráno, už vyrážíme po svých, tak raději jdu rychle spát. Dobrou…

27.6.2017 Slunce nad hlavou a dýchám s plných plic…

Tenhle text písničky od Olympiků si pamatuji z dětství a v mém neotřelém provedení, jsem ji broukal, jak zaseklé elpíčko stále dokola. Máte docela štěstí, že jste nešli semnou, tou kamenitou cestou proti proudu ženoucí se řeky a přitom dlouhé hodiny poslouchali stále totéž. Byli jste jednoduše ušetřeni a dobře vám tak. Takže dnes už posílám pozdrav z kempíku v Paju, což je oficiální vstupní brána na ledovec Baltoro. Je to poslední opuštěný ostrůvek, které nabízí s řídkou zelení trochu stínu, ale i přesto málo, je to blahodárná spása od sžíravého slunce. Sem sice pochod z Ascole trvá pouhé dva dny, ale po pravdě jsem usmažený od paprsků na dobrých sto let dopředu. Jak to tak bývá, útrapy se dají zaplácnout, či vykoupit něčím, co vás potěší. Tady je to zcela jednoduché, výjimečné výhledy, na krásy, které dokázala příroda, nebo pánbůh za sedm dní vytvořit. Jelikož hned za čelem ledovce, se zvedají dvoukilometrový žulový konšelé, jmenovitě Great Trango, Namles Tower, Uli Bihaio a tak dále. Upřímně, už se těším na zítřejší posun do Urdukhasu, kdy zahnu již po ledovci více do údolí, kam není teď vidět. Co tam číhá dál, čeká, nebo dřepí, se nechte překvapit. Jen doufám, že ráno mně políbí múza a přihraje novou písničku. Teď mně mimochodem bezděčně napadla jedna, od našeho mistra, neboli božského Káji, „Oči má sněhem zaváté…“ Všichni svatí pomáhejte, ať mě napadne něco jiného.

30.6.2017 Domov na ledu

Poslušně hlásím, po sedmi dnech branného cvičení a tortury v jednom, jsme zdárně dokončili stodvacetikilometrový přesun z Ascole na ledovec Abruzzi. Přičemž, v posledních hodinách našeho úspěšného pochoďáku nás pronásledoval se zarytou zavilostí přicházející nečas. Jednoduše, okolní svět s horkými kulisami zmizel, nebe se zatáhlo a začalo posílat bílé poslíčky. Píši tudíž s denním zpožděním po příchodu do Base Campu, jelikož včerejšek se dal označit za lehce hektický. Znamenalo to najít vhodný plac pro život na pět týdnů, vyrovnat ho pokud možno do roviny a rozházet na něj stany. Vše pod diktátem nebes. Pak dohnat všechny nosiče, vyplatit jim bakšiš a poslat je do „háječka“, s příslibem, že za několik týdnů se snad znovu shledáme. Tudíž shrnuto, máme již vystavený Base Camp na hřebenu kamenité morény, kterou z obou stran, obtéká mohutný rozervaný ledovec. Výhledy na okolí se dají nyní označit za bídné, jelikož sněžit nepřestalo, takže kuchyň s jídelnou a tři stany, připomínají spíše polární stanici, utopenou v bílé pustině. Jen časté pády lavin dávají tušit, že kolem nás jsou nejspíš hory. Možná to tak vypadá, že jsme tu osamoceni, jak ubožátka holátka v opuštěném hnízdě, ale pravda je jiná, jelikož, pod námi i víše po moréně jsou další tábory plné lidiček. Poláci, Španělé, Amíci, Skotové, Ukrajinci, Frantíci…., prostě kosmopolitní mišmaš. Je to daň za výběr a magnetizmus osmitisícových kopců, které táhnou k sobě pohledy a tím kroky. Správná otázka zní, kam se poděl klid hor. Neboje, nezmizel a i zde se dá najít. Je jen třeba lehce změnit směr oproti hlavnímu proudu a následného ticha, včetně krás si můžete vychutnat do sytosti. Takže expediční Basecampový blázinec, musím nějak kousnout a dívat se pouze za svým vysněným cílem, což je průstup panenskou stěnou Gasherbrumu one. A že svými podbízivými tvary jihozápadní strana rozhodně oplývá, na to se dá vzít jed. Jedná se dráždidlo, či cloumadlo trčící strmě do oblak, hlásící pro okolí jasně „ jsem tu královnou“ vy červíčci. Zároveň také svojí strmostí vysílá signál, že jediné stopy, na které pak při samotném výstupu narazíme, už budou pouze ty naše. Nicméně nastává čas představit své souputníky na cestách. Tak můj lezecký parťák a kámoš Zdenda Hák, či řečený Háček, neboli Hook, je slovutný certifikovaný horský guid a lyžník, který dle vlastních slov, se dokáže v kotrmelcích skutálet z čehokoliv. Je zároveň mladší téměř o deset let, takže vkládám do jeho rukou naději, že mě při mém pátém pokusu, tímto prvovýstupem konečně vytáhne nahoru. Pak tady máme benjamína a to Ivo Repčíka, kterého jsme v průběhu treku překřtili na Papuchalku. Jednalo se o souhru idícií. Již ve Skardu ho v oficíně řádně vylepaly okolo uší včetně zátylku a nechali pouhou chocholku na vršku hlavy. Pak slunce zbarvilo jeho sokratovský nos do červeno-oranžova a tím mu definitivně bylo propůjčeno roztomilé vzezření ptáčka Papuchálkovitého. Kdo neví, jak takový opeřenec vypadá, žijící třeba na Hebridách, probrouzdejte net.  Jinak je to profík, přes lapání zvuků, ruchů a kdovíjakého lomozu. Čili pan zvukař pro filmový průmysl a také, světe div se nadšenec do hor a lezení. Jen nás s tou svojí profesní obsesí, každý večer neskutečně trápí, takže musíme namlouvat své pocity do takové chlupaté veverky, která vše zaznamenává. Nicméně dnes jsem mu našel italského parťáka, se kterým spojí své touhy a pudou ruku v ruce společně vylézt na Géčkpo, tak zavanou klasickou cestou. Mohu tedy říci, že jakožto „Kecal“ jsem prodal zdárně nevěstu a Italovi upřímně přeji ty vlahé večery s veverkou u nosu J. Nicméně jsem tomu rád, že otazník s kým Ivo nakonec poleze, padl na solidního horala, rodáka z Dolomit. Pohoda v kempu teď naprosto zavládla a karty jsou rozdané. V nejbližších dnech tedy můžeme v klidu začít s aklimatizací, ale přeci ještě jedna činnost je blíž, tu kterou právě teď volám do kuchyňského stanu: „Záhyr, můžes servírovat večeři“.

3.7.2017 Amfiteátr

Včera v jednu hodinu ráno se rozléhal po ztichlém a do tmy zabaleném  údolí skřípavý zvuk našich maček. Jejich hroty se zakusovaly do ledu, za našeho sípavého unisona. Kužel světla od čelovky nám vytvářel zůžené jeviště, kterým postupně stoupáme,  se Zdendou vzhůru nocí. Rozednění nás chytlo až na platu v 6 tisících, tak že ani zžíravé slunce, dokonce ani děsivý ledopád, který díky tmě tmoucí jsme bezbolestně minuli, nás nebrzdil. Teď už čekáme ve stanu v nádherném amfiteátru obehnaném 5ti vrcholy masivu Gasherbrum. Jednosuše skvost. Zítra lezeme výš a pak ještě výš, tak do 7400 m n.m., abychom mohli prohlásit aklimatizaci za uzavřenou a svalili se rychle dolů. Následně nastane zcela jiný boj.

4.7.2017 Když se čerti žení...

S ranním kuropěním jsme vystartovali do chladivého rána. V noci lehce zasněžilo, ale čistá všudy přítomná bělost, ta propůjčila horám elegantní sváteční šat. To jsem ovšem netušil, že se hodlají s čerty ženit a sněhu bude stále více přibývat. Zítra raději mažeme dobrovolně dolů, jinak budeme lavinou nedobrovolně odvezeni.

8.7.2017 Pojďte do mě „Červeno-krváci“ !

Co vlastně v sobě obsahuje to magické slovo aklimatizace, kterým se donekonečna ohání ta horolezecká banda, snažící se drze a bez pozvání nakukovat pánubohu do oken. Bez ní to prý nejde a s ní máte aspoň jakousi takou šanci, ale úspěch vám to stejně automaticky nezaručuje. Ba, k tomu je ještě třeba spousty souher, tvořící nakonec ten vítězný koktejl s rozřízlou jahodou na okraji pohárku, obrazně přeneseno do závěrečné vrcholové ňaminy. Ovšem, opačně pokud je aklimatizačka špatná, odbytá, nebo nedostatečná, jste tak zvaně v řiďce a můžete přemýšlet třebas o životě chrousta, ovšem na vrcholový úspěch zapomeňte. A-kli-ma-ti-za-ce! Jednoduše řečeno přivyknutí k místům, které není naším standardním prostorem pro bytí. Dokonce novinářské floskule přiřkly přívlastky, jako zóna smrti, či místo, kde se nedá dlouhodobě přežít. Sranda je, že slovo dlouhodobě evokuje spíše něco jako rok, či měsíc, prostě čas, který si nějak s rozmyslem diktujete. Blbost. Pravda je, že se jedná o velice omezený časový úsek, který je podmíněn dobrým etablováním na prostředí a zároveň pod enormním tlakem výdeje energie. Samotná délka je pak natažena, či zkrácena čistě individuálně, dle dispozic jedince. Přesto i pro ty nejzarytější držáky, se jedná maximálně o několik dní, než dojde k totálnímu vyčerpání. Takže dobře aklimatizován je povinnost, pokud chci něco ve vyšších patrech dělat. Pak máte aspoň jednu jistotu, kdy nescházíte při vystavení dlouhém pobytu ve výšce na nemožnost dýchat, ale na jiné zlotřilosti a to ztrátu mobility protože došla energie, následně neschopnost vytápět tělesnou schránku ze stejného důvodu a tím udržet životní funkce v provozu. A jak tedy lidově řečeno ji mohu nakoupit? Organismus si musí poradil s nelehkým hlavolamem, kde kyslík sice je na prodej, ale jeho molekuly jsou od sebe víc rozptýleny díky nižšímu tlaku? Standardní model je tělo vystavit postupné výškové zátěži na únosnou dobu a následně zpětný návrat na místo, které máme již dobře zafixované. Čili kde se cítíme „dobře“. Pozor nezaměnit s pocitem, že pokud jsem už přivyklí na pět tisíc, tak tím můžeme označit prostor za klidový, nebo relaxační. Je třeba stále počítat s tím, že při prudším pohybu okamžitě lapáme po dechu, s pusou otevřenou a připomínající chyceného kapra v síti, přitom šíša může dělat také své pampa-dá, kdy svět se najednou roztočí o nějakou tu otáčku rychleji. Zcela normální. Jedná se o neoddiskutovatelný fakt, jsme přeci jen z 95% lidé nížinatý, žijící na celém světě do pár stovek metrů nad mořem. Tamti menšinoví „horňáci“, mají sice lehký náskok, ale zase jen do výšky, ve které se běžně pohybují. Vše nad tento jejich prostor, musejí projít stejnou martyrií, obdobné pro „dolňáky“ z níže položených míst. Takže teď modelově udělám výstup z pěti tisíc do šesti, kde předpokladem je, že výchozí výšku mám již bez problémů zažitou. Dorazím nahoru, tam přespím a druhý den trádá dolů na zpět. Nejkritičtější okamžikem není dostat se vzhůru, ale následný spánek, kdy údery srdce se automaticky sníží na náš běžný rytmus, z místa, odkud jsme předchozí den vystoupali. Což je v té chvíli nedostatečné, pro nutný přísun potřebného množství O2. Tyto horečnaté okamžiky, kdy mozek hlásí: „dusíš se“, mohou vést až k přehnané reakci s typickými příznaky motání, jak po pěkném flámu, s mžitky před očima, nevolností a slabostí. V horších variantách přichází otok mozku, nebo edému plic. Nastavení citlivosti na změnu prostředí, je dána sudičkami do vínku každému z nás. Na ledasco jsme schopní si přivyknout, ale veletoče proti vlohám nepřetlačíme. Co je dáno, je tam a co není, nelze naučit jak ze slabikáře.  Jednoduše příklad a znáte ho ze svého okolí. Někdo odjede z domova na dovču a několik dní nepřichází tamto „kýžené“ a následně nešťastník připomíná spíš pátrací balón s vyvalenýma očima, než lidskou bytost. Nebo, zcela opačně, je průtokáč, bez zastavení. No vida a přitom nemusíme lézt kdovíkam k oblakům. Ale, zpět k horám. Tudíž nikde není napsáno, že ten či onen, to má předem předplacené. Musí se dát jednoduše platný pokus a výsledek se s jistotou dostaví. Bohužel někoho má smolíka a jeho organizmus tvrdě bojkotuje změnu a přetočí se to do následné nevyžádané reakce, namířené sám proti sobě. Neříkám, že to není od milovaného tělíčka veskrze rozumný obranný mechanizmus: „proč tam lezeš, vypadni, nemáš tam co dělat“, ale to bychom nesměli být mi lidé, pokustóni, z valné většiny schopní adaptace. Jedna z příčin, proč nám na hoře není kdovíjak do skákání a vynechám ty, kteří svůj boj jednoduše nemohou vyhrát, je momentální nedostatek červených krvinek v „krvákovém řečišti“. Prý se potvory začnou tetelit, až při delším pobytu ve výšce. No a bádavé hlavy vysledovali, že doba než náš stroj pod pohrůžkou, že se udusí, spustí alarm a následně výrobu z pozvolna na plné obrátky, tak mu celý proces trvá přibližně čtrnáct dní. Takže přeskočme čekání a vstupme do momentu, kdy už vše frčí máme dostatek požadovaných červených dealerů, Pak můžeme začít lézt, či stoupat za našim pošetilým cílem, že snad něco výjimečného na vrcholu spatříme.  Však věřte, většinou na vršíčku, jak komáří zaďouch, je zaprvé kosa, pak opuštěnost, jednoduše prd. Jediné na co se člověk pak paradoxně těší, kdy už od tamtudy vypadne. Takže proč lézt na kopce? Odpověď si snad pro vás připravím do příště, jakožto svůj domácí úkol.

Jinak dnes jsme se vrátili po třech dnech z naší aklimatizace do Base Campu a to zpráskaní jak psi. Počasí se svévolně rozhodlo, hrát si s námi předem nedomluvenou hru. Tudíž můj vyzkoušený model, proti zažitým mantrám, které jsem před chvílí s nádechem sofistikovanosti meldoval, znamená šokově úprk nad sedm tisíc, tam přespat dvě noci, případně zdechnout, vzal nakonec pod tlakem okolností za své. Bylo to pro tentokrát výhodnější seběhnout, než být lavinou odvezen. Takže rozumný krok, byl za nás vyšší mocí učiněn. Přesto doufám, nikoho nepochybuje, jací to jsme kluci šikovní, co mají za ušima, že? Ano mluvím o nás třech, čili já se Zdendou, dokonce Ivo papuchalka, usoudil k obratu a slétl se svým novým Dolomitským skokanem Jumpym nazpět do BC. Teď, nezbývá než sklopit uši a čekat. Konec konců, času hafo. Máme teď pod kůží vstříknutých 6400metrů s přespáním a snad v následujících dnech počasí povolí, kdy vyrazíme se Zdenoušem nad tu požadovanou hranici sedmi kiláků. Už nepůjdeme na plato, ale vybrali jsme si jižní kuloár v krásném předvrcholu Gé jedničky, strmě rostoucí téměř od našich stanů. Nevím, zda je vůbec vylezený, či nikoliv, konec konců to je jedno, hlavně, že nemusíme jít znovu přes rozbitý ledopád. Tím doufám, té zpropadené aklimatizaci dáme vale.  Ivo také vyrazí z bloků a to s mezinárodní grupou „Frrr, Talošů, Ukáček, Špendlíků“ na Gé dvojkový hrbek. Zdravím z Abruzziho ozdravovny, kde čerstvý vzduch je všude kolem a výhledy téměř stejně tak neuvěřitelné, jak v obrázkové knížce, která je zašoupnutá u mého Tatíka v knihovně.

13.7.2017 Loupeživý kšeft…

Dvě hodiny ráno a otravný zvuk mě žene ze sladkého spánku do nepřátelského bdění. Nééé…, ještě chvilku.  Snažím se tím změnit nezadržitelné. Přitom stačí jen tak málo, prostě se zachumlat, otočit na druhý bok a vůbec odložit vše, co se dá, až na někdy potom. Ze spacáku mi kouká akorát nos, přitom ten malý otvor kolem něj, kudy dýchám je obehnán škraloupem ledu. Tak do tohohle vstávat nehodlám. Obzvláště, když jsem si vědom i v tom matně blouznivým polospánku, že v následujících okamžicích a kdežto nějakých chvilkách, ale celých dnech, mě nic pohodového nečeká. Zajímavé, s jakou lehkostí se střádají plány den před výbuchem a jak bolestně se rodí v daném okamžiku. „Chtěl jsi to, tak proč se tak vzpouzíš. No jo, ale vždyť…“ Má mysl si stále hodlá marně najít únik, nebo placebo, čím zatlačit alarmující svědomí. Vždyť rozhodnutí vzešlo ze svobodné vůle a hlavně chuti se poprat o další den. Teď to mám najednou zamáznout, když odhodlání je vystaveno teprve prvnímu a zdánlivě nejlehčímu kroku. Prrr, stávej lenochu a hybaj do strojů.

Otvírám zip spacáku a sedám si v stísněném prostoru stanu. Přitom drknu hlavou do tropika a jako ranní pozdrav, nebo spíše facka, se mi do tváře začne sypat zmrzlá jinovatka z opláštění hadrového domečku. Fuj! Okamžitě využívám své nevole a se škodolibou radostí ji posílám dál do vedlejšího opida: „Zdendó stávej“. Nelibé zabručení mě zahřálo u srdce. Vědomí předchozí opuštěnosti ve strádání, jakmile se stane věcí veřejnou, již není tak palčivé a drobí se na menší bolístku. Pravda pravdoucí.

O hodinu později, již šlapeme ztichlým ledovcem. Máme každý v sobě hrnek čaje, misku kukuřičného lupení a také vědomí, že vše co nás v následujících dnech čeká, je rozhodně od začátku moc skvělý nápad. Tak hurá na něj. Ještě než naše kroky začaly směřovat tímto směrem, předcházela tomu, kulantně řečeno, myšlenková rozvaha. Potřebovali jsme dostat se nad sedm tisíc metrů, vyspat se tam a seběhnout nazpět do BC, abychom mohli jednu fázi výpravy označit za uzavřenou. Tím byl dán požadavek na tvorbu červených krvinek. Jistě, ale rozum se stavěl na zadní, že pochodové cvičení přes popraskaný ledovec, nad nímž se zvedají štíty Gasherbrumů, už jednoduše podruhé nehodlá absolvovat. Co s tím? Hlava vymydlená, nakonec našla schůdnou variantu. Půjdeme jen kousíček od stanu, rozložitým Abruzziho ledovcem, který je bez jakýchkoliv viditelných záludností, až pod jižní vrchol, gasherbrumského masivu. Jedná se o takový svébytný předvrchol, či hrbek „Ghé-eins“, zvedající se více jak dva kilometry od ledovce. Vede přes něj cesta od Poláků a Španělů, směřující dál na hlavní vršek. Anebo, ještě jižněji, ho obchází původní americká výstupová trasa. My jsme našli mezi těmito trasami nedotčený kuloár. Jupí jej, což je ten avizovaný dobrý nápad. Tím měla být naplněna ambice, udělat zadobře lezecké duši a aklimatizačnímu mechanizmu. Od nás se naopak chtělo, býti v daných okamžicích rychlí a účelní. Jelikož samotný kuloár, je od hřebenových séraků a převějí rozšiřující se trychtýř, spadající do spodní části, kde je soustava drobných járků, rozčleněný skalními výběžky. Samo sebou, v jistých okamžicích dost blbá kombinace, jak ze sebe udělat živý terč. Jelikož cokoliv ze shora spadne, ať kamínek, nebo vločka, tak dole o dva kiláky níž, to má sílu granátu, nebo vagónu sněhu. Strategie, byla následující, využít síly ranního mrazivého sevření, až do doby kdy sluneční paprsky olíznou vršek. Využít do puntíku vymezeného času a upalovat strání tam, kam až dech dovolí. Pak urychleně najít místo, kde budeme jakžtakž chráněni a čekat potichounku do dalšího rána, kdy se bude opakovat stejný model. Plácky na bivakování jsme si předem odhadly. Ve vzduchu zůstává nedopovězené, zda odhad se nemine s realitou. Pak bychom byli jednoduše chyceni v nedbalkách, respektive v „průserkách“. Není tedy prostoru na zbytečné porady a souběžně začínáme lézt padesáti stupňovým zmrzlým firnem. Čas letí a mi ho snažíme dohnat. O pět hodin později jsme o dvanáct-set metrů víš. Svah se přiostřil a první poslíčci putující hvízdavě kolem nás a jen tak mezi zuby procedí zzzzzmizte. Je teprve devět hodin, ale jsem utahaný jak štěně. V jedné části pravé okrajové hrany žlabu, lehce vyčnívající nad okolní strmost terénu, je místo naší spásy. Vyřezáváme se Zdendou sněhové kvádry a dle návodu vlaštovek je lepíme tak, abychom dorovnali sklon svahu. Tím vnikla pídi ploška, hnízdečko pro náš stan. Ten na něj stavíme během chvilky, přestože slunce se teprve začíná rozpalovat ve svém pracovním procesu a mi už nestydatě ve fusakách chrundíme, jako by byla nejhlubší noc.

Další brzké ráno pokračujeme, ale vše se zpomaluje. Důvod není ani tak výška, spíše měnící se firn na tvrdý led a ještě hůř, na sypký cukr. Jedinou oporu na zapření nohou, či zaseknutí cepínů, lze následně hledat v naší víře, že zrovna teď to má držet a basta. Den pro nás opětovně končí, čili úderem desáté dopoledne, pod nafoukanou převějí, připomínající obrovský nos. Ten je na samém začátku hřebínku, pokračující dál vzhůru, až k jižnímu vrcholu. Dalších 500výškových metrů odškrtnuto a jde se spát.

 Třetího úsvitu jsme v očekávání, že vystřihneme bez problémů zbylé metry. Skeptický realista ovšem správně tvrdí, čekej vždy ty horší možnosti a možná budeš mile překvapen, když se některá z nich nenaplní. Jo, ale nikdo mi nevyvrátí, že s optimizmem se prostě jednodušeji žije. Nicméně narazili jsme. Naše hrabání do půli stehen ve sněhové vatě, spíše připomínalo bezradné mrskání končetin brouka, převráceného na krovky. Přitom metrů nepřibývalo. Pro šanci posunu vzhůru, bylo nutné, se nebezpečně přiblížit k hraně převěje. Tam měl sníh utemovanější ráz, kde kroky se neztrácely v neznámu. S dávkou sebezapření, to jakž takž šlo, ale štěstí nelze stále pokoušet do nekonečna. Stalo se přesně předvídatelné. Vzduchem proběhlo zlověstné prasknutí, jak když zlomíte kost, nebo tlustou větev a tuny sněhu se daly do pohybu. Vše se odehrálo, jak ve zpomaleném filmu, přestože se jednalo o zlomek vteřiny. Cítil jsem, že ztrácím oporu pod nohama a kredenc sněhu, na které jsem stál, se sune nezadržitelně dolů. V posledním možném okamžiku, buď shodou náhod, nebo zažitého reflexu se odrážím s odtrhnuté převěje. Připomíná to scénu z Pána prstenů, kdy Legolas, na rozdíl ode mne s elegantní lehkostí, odskakuje od zbytků pod ním bortícího se mostu. Já padám na bok a začínám se kutálet strání, přitom registruju lehký chaos v Háčkově pohybu. On samozřejmě čekal, že zmizím za hranou a bude muset zalehnout do protiváhy, aby lanem zastavil můj pád. Situace se ale vyvinula zcela opačně. Mé tělo, připomínající pytel harampádí, se valí na stejnou stranu, kde stojí Zdenda. Vyhlídky na zastavení se tím výrazně zhoršují. Nabízí se spíše alternativa dvou kutálejících brambor 70stupňovým svahem. Ovšem, kde je ubráno, může být i dáno. Hluboký sníh mě zastavuje. Bez váhání se hrabu na nohy a vytahuji ty nejzemitější kletby, přičemž hrozím pěstí neviditelnému škarohlýdovi. Pak se dívám na Zdendu, kde překvapení se stabilizovalo do úsměvu. Šlapu dál, jen s malinko větším odstupem od hladové díry. Kolem deváté dolézáme na vrcholový hřeben v 7100metrech a vykopeme díru pro náš maličkatý stan. (GPS: 35.41´58 N - 076.41´26E) Slunce pozvolna vylézá nad naše hlavy, což znamená v našem přetočeném denním rytmu, nejvyšší čas jít spát. Jsem vlastně takový horolezecký upíři. Ovšem dnes nemám pocit ani tak znavenosti z pohybu, ale vnitřně opotřebený nejmíň na sto-dvacet let. Přesto než oba zavíráme oči, tak si užíváme výjimečné krásy. Svět najednou vyrostl a zešpičatěl. Hluboko pod nohama se klikatí páteř ledovcového draka a výhledy od čínského Karakoramu a Indického Kašmíru, až po západní Himálaj stovku kilometrů od nás. Tam trčí jak diamant majestátný Nanga Parbat. Snažím si uměle vybavit ten pocit, když jsem na jeho vršku před lety stál. Ale nic na zpětném promítacím plátně. Dobrá, výška dosažena a se soumrakem musíme svalit dolů, jelikož na horizontu, už roste souvislá fronta, znamenající změnu. Dá se počítat, že ne k lepšímu. Zůstat tady do příchodu sněžení, je dobrovolné posazení zadnice na pastičku, která dříve či později srazí vaz. Spíme tudíž v našem vzdušném doupěti jen krátce a s příchodem pozdního odpoledne se dáváme do pohybu. Probuzení nastalo v podstatě až v BC, jelikož slézání a slanění proběhlo téměř gravitační rychlostí. Po šesti hodinách sedíme už ve společenském stanu, kde Ivo „Papuchalka“ vypráví své útrapy na GII., ze které se zatím bez vrcholu vrátil. Mezitím čaroděj Zahír vyváří dobroty pro naše scvrklé žaludky a nocí se rozléhá veselý a hlučný chlapský řehot.

Naprosto přetáčíme režim a z mrtvolném spánku se budíme, až v deset, kdy drobný sníh bubnuje na stanové plátno. Nastává střízlivění a sčítání.  Nohy bolí a ruce taktéž. Musím se umýt, vyprat, vše vysušit a napsat, že pokračujeme za poslední třetí a to nejdůležitější částí výpravy. Vylézt neprolezenou jihozápadní stěnou, hrdou, kouzelnou a zároveň na děsivou Géé jedničku. Přichází okamžik na odpočinek a vyčkávání přízně počasí, které snad dovolí naplnění tužeb a snů. Každý ho využívá po svém. Jak už jsem naznačil, začal jsem kultivací svého zatuchlého těla. Hook má k těmto věcem vrozený odpor a tisíc a jeden důvod proč zůstávat promaštěný. Třeba, že slunce svítí v čase sprchy málo, nebo moc, až nakonec zajde. Prý tím ovšem udržuje a vytváří přírodní Gore-tex. Já jsem si udělal k tomu svůj pohled. Doma mám psici a ta se také nekoupe, nečistí zuby, jen chodí ven na toaletu. Přesto ji mám rád a dělá mi radost. Takže Zdenda je rozhodně můj mazlík s latinským označením Pižmák Háčkovitý, betonový přírodňák do morku kostí. A kdyby náhodou, nedejbůh někoho v budoucnu napadlo ho omýt, tak to nedělejte, jinak srst by ztratila ten správný lesk. Závěrem tohoto spisku konstatuji, že druhá část výpravy úspěšně zakončena, kdy jsme si „uloupili“ ve výšce červené krvinky. Do té poslední třetí, se co nejdříve vrhneme. Zdravím do Čech za Iva „Papuchalku“ i Zdendu „Pižmáka“.

18.7.2017 Závod začal…

Chvíle spojené s vyčkáváním jsou různé. Třeba přijde poselství, které nás informuje o události, se kterou jednoduše už nelze hnout. Tečka. Nebo naopak, která nám přinese nejbližší budoucnost, kde chuť ohýbat osud je umocněná uskladněnou energií, čekající na startovní výstřel. Jedná se vždy o tíživý čas nemohoucnosti, přitom mysl hledá nějakou kličku, jak ovlivnit běh světa, aby se  lépe pojistil kladný výsledek. Ale v některých okamžicích, jakákoliv naše invence, je zcela zbytečná, nebo spíše řekněme krátká. Nepřinutíme, aby slunce vyšlo dřív, či jen chvíli počkalo. Přitom by obrazně stačilo, třeba jen malý kousek pozdržení, než zapadne a vše může být jinak. Kdepak, žhavá koule nikoho z nás neposlouchá. Tím to zdaleka nekončí. Je ještě třeba poznat ten správný okamžik pro krok vpřed, či úkrok v bok, nebo naopak zacouvat, což není pokaždé tak jednoznačný. Budiž oslavováni ti, kterým vyšla zdrženlivost, nebo naopak rozhodnost jít kupředu. Jednoznačně nicméně platí, čím vyšší podíl rizika, tím menší pravděpodobnost úspěchu. Pokud ovšem začnu dělat kroky jen v okruhu těch „jistých“, tak bych se teoreticky od narození nikam dál nepohnul. Pravda je, že s přibývající  znalostí a nasbíranou negativní zkušeností, zbrklé odvahy ubývá. Pak nezbývá, než pokud nemáme vymydleno, snažit se více rozumem ovlivňovat záměr, ale empirie, ta potvora prohnaná i tak zůstává. Zde platí okřídlená slova, že spravedlnost je slepá. Protože i malé loterijní procento náhody, může v klídku zvítězit, oproti otěžím u kterých máte pocit, že pevně dřímáte v rukou. Někomu není dána šance od začátku, tak jí nemá a někdo ji dostává po dávkách a ještě k tomu, je dokáže využít. Tím se vracím k horním slovům, snaha ovlivňovat situaci je odvěkou naší touhou. Lépe se s tím žije, než vzít v úvahu, že valnou část života, jsme spíš  náhodou taženi.  Správná otázka proč se takovýma haluzemi zaobírám? Jednoduše, protože mi kape na karbid. Ležím ve stanu a přemítá o životě, šancích a toho, co mne čeká. Mám jednoduše čas, který hlodá a zarývá se pod kůži. Jeden by řekl, užij si ho. Hmmm, ale to by za branami nesměly čekat obavy, úmorná dřina a touhy. Přitom ve startovací kóji je připraveno a svaly projíždí nervózní záškuby, čekajíc jen na povel start. No jo, vše je relativní. Když sedíte na studené plotně hodinu, zdá se ten čas pomalu vlekoucí, ale jakmile vám pod zadnicí zatopí, je pak každá sekunda věčností. Už bych rád topil, ale naučit se vyčkat, je jednou ze součástí následujícího boje. Dnes v noci se Zdendou vyrazíme na zteč. V ústech se mísí sladkokyselá chuť strachu a chutě utkat se o osud. Přibyla i další motivace, jelikož před námi vyrazila trojčlená partička z Ukrajiny s denním náskokem. Celé léta, slovy přes třicet let, jediný kdo se objevil v této západní stěně Gasherbrumské, jsem byl já a mí parťáci. Teď najednou zde bude závod dvou zemí a dvou rozdílných vizí. Je pravda, že ambice kluků z Ukrajiny byly v čase mého příchodu do BC zcela jiné.  Měli v hledáčku východní stranu Gaše IV. Tam ovšem zjistili, že jejich šance a dle jejich slov i podmínek sněhových, jsou v tomto roce nulové. Shodou okolností jsou dva z nich ostřílení pašáci, kteří dokončili můj původní plán na Talung o dva roky později po mém prvovýstupu se Zdendou Hrubým. Takže konkurence zdravá a namakaná. Jen škoda, že myšlenka, přišla asi jako „osvícení“, až po mém spatření v Base Campu. To si ale už dosazuji sám, bez žádných důkazů. Hory nepatří nikomu, dokonce ani předplatní právo. Jednoduše otevřený právoplatný souboj. Nevím, zda bude naší výhodou zvolený směr, který je rychlejší na průstup první poloviny stěny. Jelikož kluci valí bezpečnějším mixovým pilířem od spodní části, kde nehrozí pády kamenů a lavinek. Ale je to výstup výrazně pomalejší a zároveň tím neříkám, automaticky těší. Jen logisticky složitější. Však čas ukáže, jestli se srazíme na horním poli pod vrcholovou hlavou, nebo jak to vlastně vůbec bude. Oni můj plán znají, kdežto jejich počínání, je pro mě utajené od samého začátku.    

Takže s dlouhodobější předpověď, hlásí „ V úterý hnus, středa zatím neznámá, čtvrtek zlepšení, pak dva dny luxus ……“. Ostatní dny jsou zatím v režii kouzelníka Merlina. Dobrá, dobrá vždyť jooo. Ale časy se mění a nic není stálé, zpívá Bob Dylan, čímž vynechám pro tuto chvíli můj myšlenkový průjem a háži pro odlehčení očko trochu vedle. Respektive na jeden stan a to dva metry od mého. Tam proběhla dramatická změna a bezradně pátrám na její prapůvod. Nicméně obyvatel této tvrze, občan Zdenda, se rozhodl změnit dosavadní life-style. Od včerejška je to „Háček Voňavý“, až Šampónovitý. Všechny otvory září čistotou a dokonce i v bodování stanu dosáhl modrého puntíku. Škoda, že to nevidí Ivo „Papuchalka“., který již opustil hnízdečko a vyrazil s bandou Španěláků, Poláků, Italů za svým dobrodružstvím na GII. Tak ať mu Summit-push vyjde. I mi máme zabaleno, nabránu aklimatizaci a chuť. Jde z tlustého do tenkého tak držte prosím palce.

Modlitba za štěstí…

Hledíme s vírou k nebi,
však se zemí jsme pevně spojeni.
Jakou cenu by mělo naše žití,
bez vášně a snů.
Pokud něco z toho není,
jsme jak síto, které vodu nezachytí
a pouze jen tak dýchat,
přeci k radosti nestačí.
Tak šlápni do prostoru duchů,
a touze vystav svůj osud,
však neboj, přijde rozhřešení,
které nezbývá než pak vzít.

21.7.2017 Zpátky v BC

Počo jedno zpropadené, vrtkavé a zatrolené nás sfouklo nazpět do BC. Nu což, tak se pořádně napucnout, omýt otvory, vyspat a čekat na zdařilejší periodu. Však ona přijde i kdybych tady měl dřepět třeba rok a nehnu se bez platného pokusu z místa. Jedna věc je příjemná, za pár dní zůstaneme na Gasherbrumech sami. Dokonce i UKáčkovi kluci ušatý dnes valí předčasně domů. Jsou po pokusu na G1 dost zmuchlaní, ale díky bohu celí. Teď je řada na nás se Zdendou, kteří jako kůl v plotě dál hledíme vzhůru za naším snem. Posílejte prosím éterem slunce, malý vítr a štěstí v bublinách.

23.7.2017 Okusování nehtů….,fujjj

Vysoký zvuk příchozí sms-ky na saťák kolem jedné ráno, v tento neslušný čas, kdy jen opilci z plezíru otravují, roztrhal ticho v mém spacáku. Ta sviňka pípavá, zhasila těsně před nástupem ke zbraním, svým obsahem naši naději. Znamenalo to vše spakovat a návrat z pod JZ stěny do BC. Bylo to opařením v minutě dvanácté, ze kterého se jen těžce rozdýchávalo. Protože máte pocit rozhicovaného kotle včetně doběla natlakovaných trubek párou, kde místo, abyste pákou pohnuli a dali kola v před, musíte vyndávat hořící dříví, jinak dojde k výbuchu. Tak zase doma. Respektive přechodné bydliště Abruzzi glacier. K četu s ním. Nezapomínám, že jsem si ten úděl vybral, dokonce je to i svým způsobem luxusní bejvák s výhledem bambilionáře, ale všeho se zají. A to právě nastalo. Hnízdo, je symbol bezpečí, ale také místem, které vás svazuje. Jelikož až za jeho obvodem, bouří a čeká svět. Sice času na pokusování, máme ještě dost. Povolení na Géčka nám končí 6 „augustína“, ale jako letenky ho můžeme v podstatě posouvat do aleluja. Jen vydržet a neupadat na duchu. Dobré počasí…., přecííí jednou dorazí, že? Přitom nechceme víc, než čtyři dny, kdy nebude sněžit a foukat uragán. Pátý den se již skutálíme dolů, tak zní celá žádost k vrchnosti tam nahoru. Snad nechceme moc. Místo toho jsme jak ptáčata v malém hnízdě, pořád se nahýbajíc více a víc přes okraj, toužící vzlétnout. Rozhodnutí udělat ten jediný první pohyb do prázdna, je svazující a zároveň magicky lákavý. Přesto raději stále jen bázlivě sleduje lety těch ostatních. Co nám brání, vždyť fyzicky už je chmýří tu tam a péra na křídlech jsou narostlá a letuschopná. Zatím strach roztáhnout perutě vítězí, ale on přijde ten správný čas, jen vydržet. Dobrá beru, už nejsem sotva odrostlé ptáčátko, tady přirovnání lehce pokulhává, spíše by se dalo říci, že místy pelichám a dost možná i nějaká ta drobná lysinky se objeví. Však nemohoucnost toho holátka, vrtícího se na čím dál  tím těsnějším prostoru, zmítající chutí a nedozrálého času, mi hází jakousi paralelu. Chci už kurňa letět, ale stále dřepím v BaseCampu, kde mě krmí svými larvami, adoptivní rodič  Záhyr. Kolem mého stanu chodí, úspěšní či neúspěšní „Fix-roupeři“, kteří se heverovali v průběhu dnů na vršek Gé dva. Chce se mi steky, z toho promenádování puknout. Přitom oni samotní nejsou vůbec příčinou mé vnitřní zloby. Jsou šťastný, nebo zklamaní, ale s jedním rozdílem, že se mohli díky výběru realizovat ve svém cíli. Jelikož jim stačí na sebe transport k vršku, jeden až dva dny. K tomu nepotřebují ještě kdovíjakého počasí, aby vyšplhali vzhůru od plata po laně, pak dochroptili zbytek na vrchol. Každého volba a nikterak neposuzuji jejich konání z horolezeckého hlediska, spíše naopak, více šťastných lidí okolo mě, tím klidnější mé žití s nimi. Jasně že mě napadlo, při čekání na periodu, vypadnout a udělat totéž. Jenže vytvářet něco, na což nemám od základu chuť, jen z důvodu zalepení mezičasu, je ve svém důsledku ještě větší ztráta, než přínos. Rozum říká, najdi si raději potěšení, jelikož těch mechanických, nebo nuceně nepříjemných činností, je v žití až dost. Jednoduše, když provedu rychloobrátkový výpad, tak mi to stejně sežere z BC tři dny. K tomu budu přemlouvat každým krokem nechutenství, jelikož motivace odškrtnout si jen tak vršek, podupanou a lanovým zábradlím lemovanou cestou, je nulová. Následně po návratu bude třeba dva dny oddech a to může být zároveň vhodný okamžik na výpad, za čím sem hlavně a primárně přijel. Takže ne! Musím si najít jinou kaši, čím nakrmit hlavu, aby nenarážela stále dokola na trýzeň očekávání, jak jazyk na díru po vyraženém zubu. Půjdu s projít po ledovci, sepíši na kompíku práci, které se úspěšně doma vyhýbám, poslechnu hudbu a dokoušu na rukou torza nehtů.

Apropo….., skvělá zpráva. Ivo Repčík, řečený též „Papuchalka“ včera dosáhl svého životního snu a stanul na vršíčku GII. Pakliže vzal se sebou a doufám, že ano, takový ten doutník nahrávající zvuky, jenž jsme přejmenovali na veverku díky nápadné chlupaté shodě, tak se zároveň asi stal prvním „sound-masterem“, který chytal nejblíže k slunci jeho lahodnou píseň. No a protože jsme se Zdenoušem v Bécéčku, jakožto takový inventář, tak se moc těšíme, že již zítra ze shora přilétne chlapec šikovný a oslavíme důstojně jeho triumf.  

24.7.2017 Čekání..

Další pokus v Gasherbrumské loterii. Nebo-li  jsme opět pod stěnou ve spacácích. Nad námi mohutná, přes dva kiláky zvedající se JZ zeď Géčka. Jako vždy nervozita, obavy, ale také chuť! Zítra brzy ráno snad už lezeme vzhůru ke hvězdám a slunci, utkat se s tou vrtkavou štěstěnou o výsledek.

25.7.2017 V 6800 m...

Gin z láhve vypuštěn a závod s časem, kdy síly fyzické i psychické mají své limity, je rozeběhnut. Dnes už spíme v bivaku, který tvoří séraková jeskyňka uprostřed strmého kuloáru. Pod nohama máme víc jak kilometrovou ďuznu s krásným výhledem na okolí. Jsme v 6800m a stálo nás to dost sil, jelikož nečekaně sněžilo. Zítřejší plán je prolézt první klíč stěny, přes mixovou pasáž do 7400m. Snad počasí dovolí…

27.7.2017 Vše jde podle plánu...

Zatím vše dle plánu, čili 7400 m dosaženo i přes těžký mixový dolez. Zítra nás čeká zlomový den do 7900m. Rychle jdeme spát a šetřit energií.

28.7.2017 Moře sněhu...

Dnes jsme se prokousávali celý den přes horní plato,kde bylo moře sněhu. Jednoduše hrozné. Máme také hodně špatný bivak pod skalní bariérou 7700m, snad zítra přelezeme přes vrchol a začneme zdrhat před přicházejícím špatným počasím.

29.7.2017 Vršek se blíží...

Včera jsme dolezli hodně nepřátelským mixovým terénem do půlky skalní bariéry 7880m. Následný bivak byl děsivý, ale nějak jsme ho úspěšně překlepali a dnes se pokusíme přeběhnout vršek.

31.7.2017 Přepisují se dějiny horolezectví....

Překračujeme ve 13:00 pakistánského času vrchol Gasherbrumu I.. Tím se přepisuje nejen část dějin horolezectví, ale zároveň se tím naplňuje i jeden velký sen. Na to si nechám s dovolením prostůrek k opsání až dole. Teď padáme už s vichřicí a sněžením do údolí. Respektive píši již z campu III. 7300m.

FOTOGRAFIE