Průběh expedice Pakistan, Nanga Parbat 2018 
27.7.2018 Hora smrti, kde zahynul i Günther Messner. Zvládnou Holeček a spol. vylézt nejdelší stěnu světa?
PRAHA V pátek začíná expedice Marka Holečka a Tomáše Petrečka, kteří se pokusí jako první Češi a teprve třetí výprava v historii zdolat himalájskou horu Nanga Parbat jižní Rupálskou stěnou, která je vůbec nejdelší na světě. Jejich cestu bude server Lidovky.cz sledovat online.
Nahá hora. Masiv, který je ve světě známý pod jeho pakistánským názvem Nanga Parbat, se zcela vymyká představě o himalájských osmitisícovkách. 
Jako jediný z nich totiž leží široko daleko od všech dalších vrcholů, takže samotný horolezec nejenže přichází o okolní panoramata, ale především horu, která leží ve výšce 8125 metrů nad mořem, nic nebrání před silným větrem.  Další nejbližší himalájská hora K1, leží totiž ve vzdálenosti 188 kilometrů.
Kvůli přírodním vlivům a proměnlivosti počasí je proto Nanga Parbat jednou z nejhůře zdolatelnou horou na světě. 
Hora, která sebrala nejvíce životů
Devátá nejvyšší hora světa však možná i právě proto tolik láká horolezce z celého světa, vždyť jen o Mount Everest se z osmitisícovek pokusilo více lezců. Ovšem měla zároveň i nejvíce obětí na životech.
Druhá nejvyšší pákistánská hora, která leží v oblasti Kašmír, má navíc ještě dvě prvenství. Je totiž první osmitisícovkou, na kterou se člověk pokusil vystoupit. 
Výprava vedená Albertem Frederikem Mummerym se pokusila nahoru vylézt už v roce 1895. Když však zjistili, jak je Nanga Parbat vysoká, od svého úmyslu upustili. 
Na prvovýstup se tak čekalo až do roku 1953, kdy vrcholu hory dosáhla rakousko-německá expedice v čele s Hermannem Buhlem. Do té doby si hora vyžádala hned 31 lidských životů. 
Druhýmsvětovým prvenstvím hory je její jižní, tzv. Rupálská stěna, která je s převýšením 4600 metrů nejvyšší na světě. 
Holeček a Petreček půjdou nejdelší stěnou
A právě tuto stěnu se v příštích dnech pokusí prvovýstupem překonat česká dvojice horolezců Marek Holeček a Tomáš Petreček. 
Tradičním alpským způsobem bez použití kyslíkových přístrojů či fixních lan se pokusí zdolat stěnu, kterou nikdo jiný z jejich českých předchůdců nevylezl. 
„Já už jsem na vrcholu stál společně se Zdeňkem Hrubým v roce 2012, ale tehdy jsme tam vylezli Kinshoferovou cestou v západní Diamirské stěně v rámci aklimatizace na prvovýstup Rupalskou stěnou,“ řekl Lidovým novinám třiačtyřicetiletý Holeček.
„Tehdy se nám Rupálem nahoru vylézt nepovedlo, Zdeňka trefil šutr do ruky a musel dolů. Já šel nahoru sám, ale pod vrcholem se strhla bouřka a začaly padat laviny, takže jsem byl rád, že jsem mezi tím prokličkoval dolů.“ 
„Ale i tak mi v hlavě pořád zůstal plán se tam jednou dostat a teď si ho chci uspořádat s Tomášem (Petrečkem). Je to velký bourák, můj dlouholetý parťák a strašně našlapaná mašina, budu rád, když tomuhle o dost mladšímu klukovi budu stačit a vylezeme tam spolu.“
„Zatím to dal jen Rainhold Messner se svým bratrem a ještě dva Novozélanďané, tak to chceme zkusit taky,“ doplnil Holeček.
Messnerova tragická smrt
Vůbec prvními přemožiteli Rupálské stěny byli v roce 1970 již zmínění italští bratři Reinhold a Günther Messnerovi. 
Na úpatí hory však Günthera Messnera zasypala lavina, a i když jej jeho starší bratr celý následující den hledal, než se vydal na cestu do údolí, svého bratra nenašel, naopak jej vyčerpaného museli zachránit místní obyvatelé. 
Messnerovo tělo se pak v horách objevilo až v roce 2005. 
V roce 1971 pak na vrchol hory vystoupila i první československá výprava ve složení Ivan Fiala, Michal Orolin, zopakovali však výstup severozápadní stěnou Rakhiot po vzoru expedice Herrmanna Buhla. 
Na výstup bratrů Messnerových jižní Rupálskou stěnou však navázali až v roce 2005 centrálním pilířem stěny Novozélanďané Steve House a Vince Anderson, který stěnu zlézali za šest dní novou cestou alpským stylem. 
Jejich výstup je dosud označován za jeden z nejlepších v himálajské historii. A Holeček s Petrečkem by se chtěli stát třetím párem v historii, kterému se to povedlo. 
„Nebezpečí si uvědomuji. Ale není to jen horolezectví, které je nebezpečné, podívejte se třeba na rallye. Pokud bychom vše chtěli dělat bezpečně, tak bychom nežili. Třeba naše silnice jsou daleko nebezpečnější než náš výstup,“ řekl v rozhovoru pro Aktuálně.cz devětatřicetiletý Petreček. 

31.7.2018 Královna Himaláje
Možná mi nebudete věřit, však pravdou je, že samotný název článku mi dal pořádně zabrat. I tak stále cítím jisté pochybnosti, zda je přívlastek dostatečně důstojný. Není na tom vlastně nic divného, vždyť dát pojmenování něčemu, tak jedinečnému, je opravdu těžký oříšek.
Přestože dotyčná, své jméno v kartografii již dávno vlastní, za sebe bych jednoznačně hlasoval pro královnu. Je ale dost možné, že vše je jinak od samého začátku. Jelikož není s jistotou zcela jisté, zda je to ta hora, nebo ten kopec. Nenechám však prostor polemikám a vybral jsem ze dvou možností mě bližší. Přeci jenom představa škrábat se „na něho“, z podstaty mého mužství, mi kroutí nehty na nohou.
Takže ona, ta slečna, dáma, stařena, či mumie seschlá, má v sobě obsažené neuvěřitelné „kouzelno“ a je jistě jedním z divů světa. I když optikou nás živoucích, je kulantně řečeno dámou v letech, tak z geologického hlediska se nachází stále v rozpuku. Krom jiného, ať tak či onak, věk v daném případě naprosto nehraje roli. Jednoduše mi nedá spát. Její samotná existence je pro mě natolik neodolatelná, jako pro lýkožrouta samičí feromon. Jen si vezměte, ten nebožák je ochoten letět přes celý les, který ho vede za naplněním jeho tužeb. Jen bacha, na koci může čekat nikoliv protějšek, ale „vábničková“ past s nádobou plné vody, kde se utopí. Holt touha a láska je slepá. Ovšem trýzeň dokáže přivolat i múzu, toť známá věc.
Tak vzniklo pár veršíků, při poslední výpravě v Nepálu, ve kterých je odraženo natěšení a také smutek, z okamžitého nedostatku. Berte je prosím tedy s nadhledem, jo.
Opuštěná královna
Jsi krásná, vyzývavá
a přesto tak vzdálená,
jako když slunce laská svými prsty rozkvetlou louku,
kde jediný kvítek nepodrží ve své dlani.
Stejně tak, jak mé oči kloužou po tvých stráních,
hladíc s něhou tvé křivky,
přitom cítí jen zoufalství a rostoucí bouři chtíče.
Však dotýkám se pouze vzpomínek,
kde obraz v čase pomalu mizí.
Chci znovu k tobě jít,
ty krásko bezcitná.
Však dost „rozňuchňávání“, jelikož již vidím její svahy a tedy hip-hip-hurá. Nicméně, než se posunu dál s odůvodněním proč jsem opětovně zde, tak si dáme lekci místopisu a historie.
Hora Nanga Parbat s výškou 8126 metrů, je osmitisícovým dominujícím skvostem a také posledním valem západního Himálaje. Její svahy na severozápadě spadají až k meandru řeky Indus. Tento veletok připomíná z výšky hada, který svírá a zároveň odděluje od sebe další dvě pohoří, Hindúkuš a Karakoram. Jen pro zajímavost, Indus teče v těchto místech, přibližně tisíci metrech nad mořem a o necelých třicet kilometrů dál, je vrchol Nangy. Po odečtení rozdílu, můžeme už jen konstatovat, že je před námi nejhlubší údolí této planety. Krom jiného si ta mrcha s poklidem a majestátně sedí ve výbušné oblasti, která je sice pod aprávou Pákistánu, ale i Indie si na ní dělá zálusk. Však vynechme letitou fackovanou těch dvou o Kašmír a soustřeďme se jen a pouze na ní samotnou.
Takže z urdštiny a hindštiny, její překlad zní Nahá hora. Upřímně nesouhlasím s překladem, i když zároveň připouštím, že má znalost těchto jazyků čítá jen pár desítek slov. Tedy odůvodnění opírám čistě o svůj pocit, a ten si nenechám vzít. Když jsem poprvé lezl na kopec z jihu, před sedmi lety, tak na první pohled je jasné, že vrcholová bariéra tvořící skalní zeď, neleží pod nánosem sněhu. V tomto případě by se mohlo vizuálno převést do slov a mluvit tedy o jisté nahotě. Jak dopadlo následné počínání ve stěně, nechám na později. Ovšem rok na to, když jsme dělali aklimatizaci se Zdendou Hrubým od severozápadu, všechno v jenom momentě sepnulo a změnilo můj názor. Zaprvé „aklimatizace“ byla natolik úspěšná, jelikož jsme stále stoupali, bez většího odporu, až nebylo kam jít dál. Tím jsme naprosto pošlapali učebnicové manuály, pozvolného přivykání k nadmořské výšce. Ale vraťme se k tomu, co jsem původně chtěl říci.
Po devíti dnech lezení jsme stáli na vršku a tam přišlo prozření. Vůbec ne nahotina, kdepak. Kolem nás se rozprostřelo jediné a to opuštěnost. Neboli široko daleko, žádné kopce. A ty nejbližší, byly nejméně o dva tisíce metrů nižší. Takže Nanga Parbat, familiárně jen Nanga, je vlastně Opuštěná hora. Aspoň vidíte, jaká jsem to hlava otevřená.
Však posuňme se dál. Její jižní Rupálská stěna je největší stěnou světa s převýšením 4600 metrů od jejího úpatí, kde se mimochodem zanedlouho, bude nacházet i náš BaseCamp. Přitom nejedná se o pozvolný svážek, ale zeď téměř kolmo trčící k nebi. Podívaná nádherná, vzbuzující úctu, ohromení a strach zároveň. Jen drobné srovnání. Žulový monolit El Capitan z Yosemit, by se do ní vtěsnal čtyřiapůlkrát, Grindelwalský Eiger téměř dvaapůlkrát a třeba Petřínská rozhledna, více jak sedmdesátkrát. Z protilehlé strany má stejně sošné dvě stěny, Diamirskou a Rakhiotskou, které jsou malinko nižší i pozvolnější. Díky této vystrčenosti do krajiny, je dokonalým magnetem na změnu počasí.
Právě proto, její svahy jsou vždy zrádné a nachystaly mnoho tragický okamžiků. Než se poprvé povedlo stanout v padesátém třetím roce na vršku Hermannu Buhlovi, tak hora pohřbila do té doby 31lidských životů. Přičemž někteří zmizeli, jako kdyby se pod nimi slehla zem a už nikdy nikdo je neviděl. Tím se nastartovalo nelichotivé pojmenování Vražedná hora. No vidíte, další označení. Však z logiky věci, žádná neživá hmota, nemůže cíleně usilovat o živé. Pouze naše touhy, dovednosti a empirie jsou na vině. Mimochodem Hermann, je můj velký hrdina již od dětských let.
Pak následovali další tragédie, ale i úspěchy. Ten důležitý dle mého, který bych vypíchl, byl průstup centrálním Rupálským pilířem v roce 1970. Bráchové Messneři, v rámci německé expedice prostoupili k vrcholu, však pro Günhtera se stal sestup z vršku na druhou stranu osudným. No a pro Reinholda, který utekl hrobníkovy z lopaty, zbyl nesmazatelný šrám, ke kterému se mnohokrát později ve svých knihách vracel. V té době jsem byl ještě čtyři roky na houbách, čistě jen pro úplnost. Pak následovaly v centrální části jižní stěny, už jen dva průstupy vedoucí k vrcholu a to od Poláků s legendárním Kukuczkou v roce 1985. Posledním úspěch téměř ideální diretkou centrálního pilíře, zaznamenali v 2005 Amíci House a Anderson. Jejich alpský průstup, patří dodnes bezesporu k největším počinů himalájského lezení. Nezbývá než smeknout klobouk dolů.
A teď jsme na řadě my, dva čecháčci, respektive já a Tomík Petreček. Naším cílem je dát platný pokus, tedy potichounku proklouznou alpsky novou cestou, mezi Amíky a Poláky. Jak se bude dařit, je už v našich rukou a nohou, plus na blahosklonnosti všemohoucího. Píši vám již z Tarashinku, kde startuje nový sedmitýdenní příběh. Naši partu ještě doplňuje Tom Gals Galásek, můj kamarád a osobní stín v jednom. Úkol má obligátní, chytat filmové obrázky, jak života v táboře, příprav k výstupu, návratů, ale i svišťů, kozorohů a jiné havěti z přilehlého okolí. Pak ozkoušený a exelentní kuchař Zaheer, dělající příjemnou společnost a zároveň klid našim žaludkům.
Takže tím máme odšpuntovanou expedici, Rupal 2018 a jen dodám posledních pár slov. Když jsme vyjeli z Islamabádu, tak po pár hodinách u Babusar passu, došlo k velkému setkání Čechů. Mohli jsme pokecat s našimi kámoši a zároveň tím i poplácat po zádech nové hrdiny z Nangy. Jelikož šest z nich, před pár dny vystoupalo Diamirem na vrchol. Po pár minutách veselí, usedáme znovu do postrků a vyrážíme každý na opačnou stranu, za svým cílem. Tím klukům ještě jednou gratuluji, za parádní počin. Zároveň při rozjetí auta, my vytanula vzpomínka dvacet let nazpět a stejné místo. Tehdy jsme ovšem přes Babusarské sedlo šlapali pěkně po vlastních. Byl tam ještě Dejvis Šťastný s Fildou Šilhanem. Každý z nás obtěžkán svinskými batohy a po nějaké silnici, nebylo vidu ani slechu. Vraceli jsme se též domů s úspěchem v kapse, čítající novou cestu v obří stěně Amin Barakku. Zajímavé je, že sny se nijak nezměnily, jen roků přibylo. Jéžíšku, to už je ale tak dávno.

10.8.2018 Jedna nula pro slečnu blondýnu…
Máme za sebou úvodní kolo v ringu, kdy nastala první oťukáváná. Hned pár přímých zásahů na solar plexus, možná i na bradu a jen tak-tak, že popadáme dech. A to jsme teprve čtrnáct dní z domu. Co bude následovat další týdny? Jasné, pokud nechytíme rytmus, bude následovat K.O. a jdeme k zemi.
Vrátím se ale o pár dnů zpět ať začneme tam, kde jsem vyprávění přerušil. Naše pidi-midi expedice o složení, já staršina, který jsem se sám demokraticky dosadil do role ideového vůdce, pak Tomík našláplá mašina, jenž dokáže umořit mrknutím víčka stádo volů a Galasník umělecký pošuk, vyrážíme ze středověké vesničky Tarishing. Hned první krok do vesničky je přímý dotek do propadliště dějin. Respektive takto vypadá v mé představivosti lidské opidum. Něco jako hraný seriál Osada Havranů, nebo realisticky tvářící se ilustrace od Zdeňka Buriana. Mohlo by se tedy zdát, že místní předvádějí habaďůru, v podobě letního představení pro turisty s útokem na jejich peněženky. Kdepak, žádný útok, žádný skanzen, dokonce ani divadlo. Jen tvrdá realita a drsný život v podhůří západního Himálaje. Chvíli přeskakuji po vyčnívajících šutrech, abych své zářivě limetkové botky ušetřil doteku všudypřítomného bahna, se směsicí kravinců, oslích koblížků a něčeho o čem nechci ani přemýšlet co je zač. Jeden by řekl, marná snaha, ale bez boje se nechci vzdát.  Mé počínání se zájmem sledují tři košiláci, stojící před jakousi parodií krámku, kde krom jablek, pár lahví CocaColy, čokoládových sušenek Nestlé, není už zhola nic. Jistě, výhoda sortimentu zaručuje, že v rozmanitosti nabídky se nikdo nemůže ztratit. Což vlastně není vůbec špatné. Přitom výsledek mých tanečních kroků pozvolna spěl ke svému finále. Zúžení před supermarketem a zdí z vepřovic, ukončilo trápení s prvním sklouznutím do hlubokého trdliště.
Hledím na tu zkázu a řeknu si: „ Jseš snad nějaký metrouš či co, vždyť hnědé botky s čímsi, nejsou vlastně vůbec špatné botky, že“.  
Pak jsem již vyrovnaným čvachtavým krokem a s klidnou duší pozdravil zubící se obyvatele: „ Salam Allejkum“. Vzápětí se rozezněl z neviditelného megafonu kvílící Meluzín, chválící svého boha. Kůží mi proběhlo příjemné mražení. Jsem opět zde, v úplně jiném světě a nejspíš i jiné časové smyčce. Je to jak chytnout cestovatelskou dobu Zikmunda a Hanzelky a prožívat sen s otevřenýma očima. Dost představ a zpět k realitě. Průchod kolem nuzných baráčků z hlíny a slámy, zelenajících políček, ženštin drhnoucí pestrobarevné prádlo v zurčící řece, je zážitek, který se nikdy nezají. Ale jen kvůli tomu, jsem neletěl přes půl světa. Můj zrychlený dech odpovídá třem tisíc nadmořským metrům, když pronásleduji paty Zaherra. Tomáš šlape asi pře de mnou a Galas, nejspíš někde chytá motýlky do foťáku. Pohybový den jak začal rychle, tak poměrně záhy se přiblížil svému konci. Po pár hodinách chůze zabralo přiblížení a stojíme na místě zvaném polský kemp, který se stane na sedm týdnů naším domovem. Aby bylo jasno, jsme na krásné louce, která má spousty květů. Běhají tu sem tam kraviny, koziny, mezitím se klikatí kýčovitý potok. Ve stráních sviští svišti, velikosti malých prasat a jsou oprsklý. Jen pocit, že to jsou „pampeliškožrouti“ mě nechává klidným. Shazuji batoh a vychutnávám atmosféru místa, včetně teploty 25stupňů se silným horským sluníčkem. Jednoduše BaseCampová paráda, kterou žádná jiná osmitisícová potvora nemá. Tím také veškeré výhody hasnou, jelikož stačí zvednout zrak a před očima vyrůstá přímo do nebes, bezmála pětikilometrová obryně. Jo-jo, chce to otupit, zdomácnět a přijmout. Začínáme stavět své stany, pak velký společenský, včetně kuchyňského. Z něho se za pár okamžiků, již line vůně a šramot. Zaherr připravuje své kulinářské mistrovství. Večerní tabule nabízí dalbat s čapátou, stehnem od slepice a zeleninou. Jen to pivo chybí.  Následující dny pro nás se budou odehrávat ve stejném duchu. Vyrazit po okolí z těch tří a půl někam nahoru a přivykat výšce. Jen Galas má uzpůsoben program své primární činnosti, prudit nás s kamerou na každém kroku, než mu zdrhneme. Takže hned následující ráno, jsme s Tomem nastoupali převýšení 1400metrů. Tam s námi závěrka foťáku odmítla jít. Jinými slovy, za dvě hoďky jsme stály výš, než náš evropský bílý krasavec. A hle, žádné táhnoucí se fronty nachtivenců tlačící se k vrcholku, jen mi sami uprostřed hor. Další úsvit nám přinesl stejné ambice, jen jsme lehce podcenili čas. Jednalo se o delší nástup a horší šlapání přes šutry vzhůru. Dopadlo to tak, že při sestupu nás chytla černočerná tma a byli jsme v řiti. Naštěstí ledovec překračovali i pastevci vracející do svých brlohů, připomínající z dálky mihotající bludičky. Vzduchem zazněl náš hrdelní nesrozumitelný křik. Zakopávali jsme přes kameny, drny, ale hnali jsme se k nim. Netušili nešťastníci, že mají na výběr ze dvou variant. Buď nám půjčí jednu baterku, nebo je zabijeme a vezmeme si všechny.  Takže nakonec horské bijce zachránili pasáčci dobytka, před potupným bivakem.
Nastal okamžik pro delší aklimatizaci, aby si tělo zafixovalo výšku. Respektive skrývalo se za tím výběh na čtyři až pět dní a snažit se v tom čase, vyhamatat k hranici sedmi tisíc. Však uvidíme. Jedno je jisté, každé ráno když otevřu stan a je dobrá viditelnost, spadne mi čelist. Pořád jsem asi dost nezdomácněl a na mysli mi vytane okamžitě otázka „Nepřešlápl jsem náhodou nápřah“? Kdepak, po prvním kávě přijde uklidnění, Maroušku jsi tu správně.
Poskočíme kalendářem vpřed a hned je tu uffff….. Předevčírem jsme svalili v pozdních nočních hodinách s kopce, orvaný jak keře borůvek po nájezdu sběračů. V mezičase proběhly čtyři dny nepříjemného lezení táhnoucím se jak nudle do šestiapůl a stejným počtem bivaků. Gro výstupu tvořila směsice žlabů s uvolněnými šutry, následovaly nepříjemné ledové svahy, kde nedržel sníh a ústilo to do ostrých hřebínků směřující dál vzhůru. Žádná sláva. Pátý den jsme měli s Tomem na dosah ruky vršek Rakhiot peaku v 7tisících plus drobné. Jedná se o špičku vybíhajícího ramene z mohutného masivu Nangy. Místo vršku však následoval, až hysterický úprk. Pro dané rozhodnutí, přispěla především smska, od Alči Zárybnické, která dorazila na saťák večer před tím: „Nijak se moc nekochejte a zmizte, zítra odpoledne a další dny přijde bugr“. V prvních okamžicích ústupu a zpětném pohledu nahoru, nastala nejedna chvíle, kdy touha převažovala nad rozumem. Mysl mi tlačila výčitkami, že jsme prohloupili a stáhli hned ocas, místo výklusu na vršek. Jelikož, zatím kdoví jak špatně nebylo. Ovšem následující čas, vydal svoji nekompromisní odpověď a za dveřmi ťukalo peklo. Zaplať pánbůh za Alču, jelikož je to chytrá holka, která umí na rozdíl od nás věštit budoucnost. Před námi byly tři kilometry dolů a z toho minimálně dvaapůltisíce krutého slézání. Vypadalo to tak, že kolem desáté se přihnala převalující oblačnost, z které občas lehce zasněžilo. V tu chvíli jsem měl nejvíce staženou řiťku. Všechny svahy kudy jsme museli prolézat nazpět se zužují níže do žlabů, které byli učebnicové laviniště. Ke všemu Tomáš v rámci úspory času jen slaňoval, jelikož se kdoví jak necítil pro souběžné slézání. Tak jsem převzal tíhu otěží, ne že bych na tom byl lépe, ale zůstat na místě mělo stejný efekt, jako skočit dolů. Mimochodem, nebylo se čemu divit, jelikož pod nohama byl ledovým sedmdesáti stupňový svah, ale zároveň nejrychlejší  úniková možnost. Vypadalo to tak, že Tomík slanil za šroub do ledu sedmdesát metrů a po cestě mi nechal pro lepší pocit ještě jeden. Následně když byl na konci, tam se usadil u posledního třetího, kterého jsme měli se sebou, a já začal pěkně pozpátku zlézat. Dal jsem se na modlení. Trvalo to hodiny a stovky metrů hrůzy. Kdyby v danou chvíli začalo více sněžit, tak jsme pěkně nahraní. Ze svahů by se stala sněhová řeka a v rukách by zůstaly, už jen špatné karty. Jediná šance byla, včas se schovat někam do svahové trhliny a doufat, že laviny nás vždy „přeskočí“. Na závěr, pro srandu králikům, následovala kličkovaná mezi séraky, čili slaňování do trhlin za ledové hroudy a výčnělky. Což bylo naplnění hrnce protivenství až po okraj.  Však dost, jsme dole:)
V noci už začalo soustavně pršet a nahoře samo sebou s chutí sněží… Za stanovým plátnem společenského stanu už slyšíme jen z dálky padající laviny, ale s Tomem a Galasem si v klídku vychutnáváme ranní kávu.
Čas relaxu
Pohoda, klídek, zvoneček,
hážem na to bobeček.
Tedy aspoň na chvíli,
než lenost opět zavrní,
hejbni tou svou….. 
Dostali jsme od bloncky nakládačku. Ovšem je to zatím jen první kolo, kdy ručník do ringu neletí a na výsledek si tedy musíme ještě chvilku počkat.

16.8. 2018 Čas hnípání…
Život v BaseCampu je svým způsobem zatavení času. A vážně, nemůžete nikam. Ani nahoru, jelikož třeba počasí ukazuje své záda, ani dolů, protože čekáte obrat k lepšímu. Zásadní chybou je, přiblížit se více k „blahobytu“. Například  seběhnutí do nejbližší vesnice, jelikož tím zároveň roste jasné nebezpečí, že tam zapustíte kořeny. Přitom pozitivně trpět, můžete až tehdy, když o tom zpětně píšete. Nikoliv v danou chvíli, kdy každý nekomfort pekelně bolí. Takže tím pádem opuštění pozic, je blízko k rezignaci dát platný pokus. To už vím, a proto dolů nejdu. Člověk je od podstaty lenoch, přičemž najití důvody proč zůstat v pohodlí, se objeví vždy tisíc a jeden. Jinak řečeno, protivenství v kempu, může být jeden z hybných momentů, ženoucí třebas i přes vrchol kopce, blíže domovu. Jistě, cíl a natěšení při odjezdu jsou, ale s postupem dnů chřadnou. Shrnuto, přijedete sem plni nadšení a během pár týdnů, máte sto chutí vzít roha. Jeden by řekl magoři, nevědí co, chtějí. Těžko se vysvětluje těm, jimž za zády plápolá krb. Kapitola sama pro sebe je vyčkávání. Pro někoho to může být utloukání nudy, nebo nervy drásající čas před výkonem. Pro mě ani jedno, kdepak. Když už v hrudi zbrzdím pumpičku, tak si ten okamžik užívám všemi póry. Žádný jiný čas, není tak intenzivní, jako těch pár chvil být mimo dosah všech a všeho. Můžu si číst, nebo se jen tak válet a usnout, či čumět do kopule stanu, kde se honí myšlenky. Ta nedosažitelnost z mé i druhé strany je unikum. Jediná povinnost, je stihnout jídlo, které mi připravuje Zaheer s Asgharem. „Sir Marek, your dinner is  ready“. Vlastně, ani to nemusím. „No thanks, Iˊm not hungry“. Tím je vyřešeno. Odnikud nepřicházejí žádné další otázky, telefony ani úkoly. Jsem na chvíli tak daleko od všeho, že privátní sobeckost, jede na sto procent. Žádný stav ale není věčný a udržet umělou rovnováhu, dá nakonec více práce, než nechat život oscilovat jak má. Čili i ve vakuu se stěny hroutí a vzduch, který tam není, se začne kazit. Všeho se zají a nastane touha po běžném denním ševelení.  Zvítězí stesk.
„Tatííí… pojď jsem, prořízne ječák ticho, který se dá chvilku ignorovat, však ne dlouho“.
„ Zkus Mámu Viku, potřebuji tohle dokončit“.
„Ne, já chci tebe“!
„Chvilku počkej, už jdu.“
Přitom vím, že podle intenzity hlásku, buď mám ještě moment, nebo musím letět. Vyhodnocení důležitosti, každý rodič pozná. Například, kdy je robátko v přímém ohrožení, že ho něco zahluší, nebo právě něco ničí, zničilo, jen tak prudí, případně se chce jen pochlubit, co za veledílo vytvořilo. Dost často se jedná pouze o kombinaci, prvních čtyř zmíněných...
Pak je hlas, kde je lepší bedlivě naslouchat, který přichází z kuchyně:
„Maru v předsíni praskla žárovka a slíbil jsi, že Viktorce doděláš pokoj, než zmizíš na dva měsíce…“
„Co říkáš, mezitím se snažím rychle dočíst zajímavý odstavec a oddálit předem ztracené“.
Ani ne mikro pauza, přinese již zahřmění.
„Slyšíš?“.
„Jóóó jasně“.
„A co jsem říkala“.
„Prosím tě lásko můžeš mi to zopakovat, nějak jsem ti nerozuměl“.
„ Tak přestaň čumět do počítače a budeš rozumět všemu“.
„ Jistě…“ 
Zajímavé přetočení priorit. Klid, po kterém tak prahnete, se stane vaším nepřítelem a po neklidu začínáte tesknit. Nicméně zpět do kempíku. Jednou ze zajímavostí zeleného plácku je, že se dá pozorovat, jak tráva roste. V tom jsou světoví obzvláště místní košiláci. Říkám jim „kukové“, protože na vás jen civí a dělají kuk. Jejich pohledy připomínají dětské zaujetí nad rybkou, jenž opisuje v bludných kruzích stěny akvárka. Sice obraz neprojevuje dramatické změny, ale co kdyby nakonec z ní vypadl zlatý bobek a nebyli u toho. Tak se uvelebí do podřepu v těsné blízkosti, přičemž vydrží s danou náplní čekat i desítky minut. Jen si to zkuste, žádná prča. Člověk pak celý zdřevění a je utahaný, víc než zvíře na poli. Holt nicnedělání je dřina. Někdy se zde odehrají i sociální bouře. Přetlačující se býci na louce, kde jediné riziko je, aby ve vášni souboje, nepřeválcovali vás i s vaším stanem. Nebo přijde z údolí místní policajt. Ten se rozhodl, že nás musí chránit. Nejspíš před svišti, kdo ví. Za další den přijde další, který kryje záda tomu prvnímu. Tak postupuje čas, kdy hromada navzájem se kryjících policajtů, dvojnásobně přesáhne naše osazenstvo. Jsou to vskutku chytré hlavičky, jen naše zásoby, nebyly dimenzovány, na naplnění žaludků celému policejnímu okrsku. Přišel okamžik vypoklonkovat úředníky do patřičných mezí, což připomínalo rojení divokých včel. Ovšem bitva kdo z koho, je po prvním utkání, jedna nula pro Česko. Další vsuvkou setrvání, byl nečekaný a pikantní kousek, od milovaných chlapců. Tomík s Galasem se dohodli, že začnou najednou zvracet a kálit v rychlém sledu. Z horolezeckého kempu se stal „poblitý a podělaný“ lazaret.  Já byl nedobrovolně dosazen za vrchního „sestřáka“. Ať pracovní zařazení mi nepřipadalo důstojné, s ohledem na předchozí roli horobijce, na výběr nebylo prostoru. Dnes už vypadali hošové, že zďobnou i Kratochvíla. Poděkování nepřišlo a ani jsem ho nečekal. Ale koukejte, jak jim chutná, až za ušima loupe. To mi stačí k vyloudění spokojeného úsměvu na rtu. A tak si tu žijeme, ubíjíme čas, před dalším výpadem na Královnu hor.

25.8.2018 Rozhodnutí…
Mé oči přenesl dalekohled, až k jemným detailů pětikilometrového srázu. Opětovně prohlížím každý úsek, i když ho znám nazpaměť. Co kdybych něco přehlédl, třeba nějaký zázrak. Zároveň cítím svíravý tlak kolem žaludku a v hlavě se točící zmatek otázek, bez jediné solidní odpovědi. Jistě, na vytáčky není čas. Dnes totiž dorazila na satelit zpráva: „ Můžete vyrazit, máte díru počasí, dál si upřesníme.“ Znamená to, buď stáhnout ocas a bez hlesnutí zmizet domů, nebo kýžený okamžik, za kterým jsme se trmáceli, právě nastal. Tělem přitom probíhá divné napětí a mysl je ve stavu horečky. Chuť, střídají sžíravé obavy. Paměť vyvolává obrazy vzpomínek z předchozích výstupů a zároveň se snaží rozlousknout rébus té nadcházející. Něco v tom duchu vidět za roh. Prostě někam dál, než je nám obyčejným smrtelníkům dáno. Bohužel, až následující kroky budou odpovědí a sklizní našeho rozhodnutí. Jémináčku, pomoz.
Dobrá jdeme na věc, však kudy. Tady narážím na dalších několik variant. Měl jsem dost času prohlížet si pracovní rozpis stěny. Znám místa kudy létají nejčastěji laviny s kamennými pozdravy. Vím, odkud zmizel sníh a vylezli ledové plotny, i z jaké strany přicházejí mraky s nečasem. Vše se ale v průběhu dní, stále dramaticky mění. Naprosto rozdílná nasněženost umocněná vichrem, či diktát slunečních paprsků si vytváří své kombinace, balící kopec pokaždé do jiného hávu. Nejhorší je, že na těch pět tisíc metrů zdi, je několik klimatických rozdílů. Tudíž téměř nikdy, nemůže nastat ideální stav. V jedné chvíli je lepší horní pasáž, ale dole na prd, vzápětí naopak. Nyní je spodní část téměř beze sněhu. Tím se pravá část Rupálského amfiteátru, stala naprosto nepředvídatelnou mrchou. Pořád tam sviští vagóny sněhu, bez jakékoliv jízdního řádu, ať přes den, tak i v noci. Může to být z drobného sněžení na vršku, který teď nic nezadrží a hned bílý náklad si to metelí dolů ledovou skluzavkou. Nebo zlověstně visící séraky nad první třetinou srázů, se zbavují díky teplu svých mnohatunových miminek. Bezpečnější na oko je nyní levá část, směrem od cesty Yankeeů. Nakonec výběr proběhl následovně. Z první jmenované části stěny, jsem „pokáklej“ až za ušima. Tam prostě ne. Krom jiného není, jediná přírodní linie, vedoucí až k vršku, která momentálně je lezitelná. Tu jenž jsem měl připravenou, je s konfrontací nynějšího stavu, naprosto neproveditelná. Znamenalo by to hrát ruskou ruletu v opačném gardu. Jedna komůrka je prázdná, ostatní mají připravenou smrtonosnou dávku. Odmítám hrát existenční hru, kde hned na začátku mě chybí pocit převahy. Jen jsem si udělal přes prst rychlý součet, kolik životů mi ještě tak zbývá. Jako obvykle vyšlo, že pouze ten jeden. Dobrá přesuneme pohled více do leva. V to máme zajedno i s Tomem, aniž by proběhla kdovíjak složitá diskuze. Jsou tam na sebe kaskádovitě provázané žlábky, které lemují, nebo protínají původní německou linii. Tímto směrem povedou naše kroky a hotovo. Ďábelská úmluva upečena.
„Tomí, balíme“.
„Už jsem začal, ozve se z protějšího stanu“.  
Z plátěných iglú lítají věci, jako kdyby měly křídla. Vzápětí se ztrácejí a začínají na louce tvořit rozmanitou hromadu. Uvnitř domečků, probíhá velká selekce a nervozita. Vzít, nevzít, bude to potřeba, nebo je se jedná o krám k ničemu. Přijde chvilka zamyšlení a frrr už to letí ven. Každé balení je nová zkouška. Nebrat nic a mít přitom vše. Respektive vše potřebné, přitom žádný gram navíc. Hlavně ta obava, ať božínku na něco nezapomenu. Jelikož i drobná věc, od součásti oblečení, lezeckého matriálu, jídla, se můžou znatelně podepsat na výsledku. Nastávají úsměvné situace typu, brát pět skob, nebo o jednu navíc. A co bramborovou kaši, tři, či čtyři balení. Řešíme titěrnosti v rámci velkého celku, stejné jako vzít mikroskop na sledování hvězd. Přesto bez jednotlivých zrnek, hrad z písku také stát nikdy nebude. Zdálo by se, že se dá vytvořit zaběhlý formulář, který si postupně fajfkou odškrtneme. Svým způsobem tak to je. Však každý výstup má své zvláštnosti, jenž následně ovlivňují závěrečný seznam. A že před námi je unikum, to víme moc dobře. K tomu pokaždé je chuť něco oželet a tím obelstít celkovou váhu. Protichůdně obava velí, připravit se pokud možno na vše. Tedy vzít se sebou toho co nejvíce, pro strýčka náhodu. Vzápětí narazíte na praktickou část, kdy s tímto přístupem naroste batoh do obludnosti a pod tíhou se podlomí kolna. Takto ne… Proběhne druhé výběrové kolo, pak třetí. Když už jsem spokojen, jdu za Tomem a vzájemně si kontrolujeme naskládané hromádky. Ještě pár věcí odhazujeme na stranu k nepotřeným.  Dobrá, jsme na váze, se kterou je možné lézt. Když vezmu vše na sebe, od hadrů po materiál, tak v báglu zůstane kolem osmi kilo. Kdysi podobnou situaci komentoval nebožtík Zdenál, při pohledu na skromnou hromádku před jeho nohama, která zbyla po mém třídění:
„Marouši, kam že k moři se chystáme“?
„Zdendoušku, jdeme zkřížit osud se zónou smrti, ty kluku jeden ušatá“.
„ V tom případě můžeme ještě zahodit i zbytek“.
V horolezectví, je běžnou součástí černý humor s cynizmem. Jedná se o způsob otevření stavidel, narůstajícího tlaku na psychiku. Není to výsměch či pohrdání životem. Naopak uvědomění si tenounké nitky, na které visí naše bytí. Zajímavé je, že domov a prostředí kde žijeme, nám dává pocit tlustého lana, na kterém se houpeme. Juhuhu a hahaha. Můžeme sice placebo obhajovat ze všech možných stan, ale výsledek je jasné nikoliv. Není místa na rotující planetě, s jednoznačným označením „Safe Zone“ pro život. Už od prvního okamžiku početí, sjíždíme slalom, mezi riziky a tak to je. Jediný rozdíl je ve vnímání, co chceme ve  vymezeném čase zažít, udělat, případně předat dál. Zde výběr již dle chutí každého z nás. Bohužel pro Zdendu byla jeho slova prorocká. O několik let později při lezení stala se chyba. Neměla nic společného s vybavením, ale s pouhou chvilkovou nepozorností pod tlakem únavy, která vykonala své. Proti ní nejsme nikdo v běžném životě imunní. Je součástí každodenního pohybu, ať zrovna scházíme po schodech z baráku, lezeme v horách, nebo letíme třebas k Marsu. Jelikož zlořád rarášek jen čeká, na ten svůj okamžik.
„Dobaleno, hlásím. Jsem vítěz v soutěži opruzů“.
„ Já už mám dávno zabaleno, kontruje Tom“.
„Dobrá jsem druhý, což není vůbec špatný“, ujišťuji se, že nikdo neútočí na moji stříbrnou pozici. Hle žádného dalšího není, čímž je pořadí uzavřeno.
Teď ještě nás čeká společná večeře s Tomem a Galasem, kde Zaheer servíruje ty své tříchodové v oleji plovoucí zázraky. Pak bude následovat noc neklidného převalování. Přestože si před zavřením očí objednám Love Storry, jenž by mě odnesla na naivistické loďce do hlubokého spánku, většinou nervy na pochodu nedovolí. Naopak předpokládám, že na plátnu kina se objeví obskurní scény, jako od Tima Burtona. Tělo dobře ví, že bude dlouho, těžce strádat a brání se.  
Zlý sen…
Běžím proti času,
jenž vesmír mi vymezil,
Ale dál se píší nové řádky,
kdy nevím stránky poslední,
přitom v očích tanec stínů,
horečka tělem otřásá.
Tak už dost!
Vše rázem stojí,
jen z dálky světlo prosvítá.
Mé oči přitom mhouří,
a bojím se je otevřít,
ale z druhé strany slunce vítá,
jistě, vždyť právě procitám.
Snům za vinu vše dávám,
vždyť ručka v ciferníku,
se správným směrem posouvá.
A vida, času je zas tolik,
kolik mi vesmír vymezil…. J
Ráno Galas půjde ještě s námi, až pod úpatí. Udělá poslední pá-pá s pusou na rozloučenou, otočí se na obrtlíku a sejde nazpět. Ve stejný okamžik, přejde veškerá moc do jeho rukou a stane se neomezeným vládcem, nad táborovým ohněm. Také od té chvíle nám začnou stopky pozvolna odečítat čas. Předpoklad je, že do osm dní se objevíme na rozkvetlé louce z druhé strany pod Diamírem, anebo bude vše jinak. Otázek je víc, než odpovědí, ale to jsem psal již na začátku. Rozhodnutí však padlo.
Průběžné zprávy z výstupu, se pokusíme přes saťák protlačit. Záleží ovšem na okolnostech, zda bude vzduch pro naše smsky dostatečně nosný a satelit vstřícně naladěn. Zdrvíme vás do Česka.

28.8.2018 První zpráva ze stěny
Dosáhli jsme výšky 6 000 metrů. „Máme za sebou 10 hodin náročného lezení, lehce nám sněží. Jsme unavení, ale zatím v pohodě.

29.8.2018 Druhá zpráva ze stěny
Ve středu jsme dolezli do 6400 metrů, této mety jsme dosáhli během dopoledne. Odpoledne jsme lezli ještě dalších 200 výškových metrů, ale kvůli mlze a sněžení jsme se museli vrátit zpět do 6400 metrů, protože jedině tam byla možnost si udělat bivak v séraku.

30.8.2018 Třetí zpráva ze stěny
Podařilo se nám dosáhnout výšky 7100m. Dneska jsme lezli sedm hodin, při čemž čelíme nedostatku kyslíku. Téměř pořád se pohybujeme v mlze, což výstup zpomaluje. K nedostatku kyslíku se v této nadmořské výšce přidávají i potíže se spánkem a příjmem potravy.

31.8.2018 Čtvrtá zpráva ze stěny
Postoupili jsme do výšky zhruba 7500 m. Máme před sebou pátý bivak. Jsme jak dvě vlaštovky nalepené pod obrovskou převějí. Okolo občas prosviští lavina, nebo kámen. „Pod plošinkou přesně na velikost stanu je tříkilometrová díra přímo dolů. Nad námi je skalní kout vedoucí na hřeben dělící jih od severu. Bude to nejhorší úsek a je ve mě malá duše. Takže zítra prostě rajská pohoda.

2.9.2018 Pátá zpráva ze stěny
Po velkých útrapách jsme dolezli pod HadWall. Těžkým lezením ve skále a ledu. Našli jsme novou linií, tak snad bude průchozí. Dolezli jsme do 7800m. Strávili jsme další krušnou noc ve stěně. Samotný bivak je hrozný, drobounký ušlapaný ostroh vybíhající od stěny nad údolí. Stan na něm připomíná na všechny strany přetékající kaši. V noci při vichru začal stan sjíždět k jedné straně.

2.9.2018 Šestá zpráva ze stěny
Kvůli silnému větru jsme museli sestoupit zhruba 400 výškových metrů dolů, místo abychom dolezli zbývajících tři sta na vrchol. Našli jsme bezpečný bivak, kde se nám podařilo ve stanu, po dvou dnech promrzání, trochu zahřát. Už nejsme schopni příjímat žádné jídlo, pouze tekutiny. Naše šance dolézt na vrchol končí na severozápadním hřebenu v 7 600 metrech. Obracíme, jelikož uragán o stokilometrové rychlosti z nás dělá během pár minut mražené filé. Navíc předpověď počasí neslibuje žádné zlepšení v následujících čtyřech dnech. Teď začíná boj o záchranu holých kejháků. Znamená to slézt čtyři tisíce metrů pozpátku převážně sedmdesáti stupňovým svahem, kde se dá jen minimálně slanit a jistit. Žádný z desetitisíců kroků nesmí být chybný. Hra s nebesy i v opačném směru právě začala.

4.8.2018 Sedmá zpráva ze stěny
Jsme zpět a žijeme. Už jsme dole na louce, sice na úplně jiné, než byl původní záměr, ale je zelená a plná kytek. Dost velká změna z minus 50 na plus 20. Jdu si teď na chvilku lehnout a večer ještě napíšu pár řádků pro Lidovky.
Game Over
Nevím, zda „ONA“ Krásná hora se dá také označit slovem gentleman. Je to další přívlastek znějící možná blbě, ale pocit mě nutí jí ho dát. Jelikož holka jedna rohatá s mnoha vrcholy, jednala férově. Nabídla možnosti a za ně si holt vyžadovala své. Ber nebo pusť. Pro nás se jednalo o přijetí všech rizik, za naději poskákat jí po hlavě. Což je jasné, že nikdo tohle zadáčo nedá. Takže po šesti dnech lezení, každý den o nějaké ty stovky metrů víše, došlo na lámání chleba. Neboli, co jsme ochotni obětovat. Páč bez obětí není zážitku a vrcholy se zas samovolně nesklánějí k zemi. Rozhodování nakonec nebylo až tak těžké. Na stříbrném podnose, byla nabídnuta cesta na vršek, kde procento úspěchu výrazně snižovalo rating našeho přežití. Jistá parafráze Shakespearovy otázky, žít s pocitem bez vrcholu, nebo raději volit smrt. Silným protihráčem ve hře zůstával narůstající uragán, který dosahoval přes den i 100ta kilometrů v hodině. A že si pište, ten dokáže již nafoukat pěkný účes. Jedná se o hodně chladivou jízdu kabrioletem, bez předního skla. Umocněná vzedmutou ledovou tříští, dopadající s brutalitou na váš obličej. Jen se schválně podívejte na pocitovou teplotu při nárazu větru a k tomu jen jeden jediný stupínek pod nulou. Cha, a že jich tam bylo. Rázem zjistíte, jak se asi cítí taková hluboko zamražená rybí fileta, nebo mi.
No nic, z 7700metrů, jsme museli nakonec nekompromisně scouvat. Jelikož zpráva od Alči, nevykazovala žádnou změnu v počasí, ve kterou jsme bláhově doufali. Naopak přitlačila ještě více do odstínů tmavě modré a k tomu  potvrzení neměnného stavu na následující tři dny. Náš předpoklad vycházel z naděje, že za…..
Víte co, nechme si vyprávění celého příběhu na později, kdy dodám fotky a nějaké to videjko. Teď je ovšem jistotou, že 4000metrů se dá slézt, bez jediného kroku s čelem do údolí. Přišli jsme o všechno, ať šrouby do ledu, skoby, friendy, mnoho kil vlastní váhy, nervů, tak i nakonec spojující pupeční šňůru, čili lano. Však nedali jsme vlastní životy a kráska s úsměvem Mony Lisy se dál usmívá, nebo spíš vysmívá. Já s Tomem jsme opět po osmi dnech na zelené louce, plné voňavých květin a pištících svišťů. Bohužel ne, na té druhé z Diamírské strany, přesto s pocitem vítězů.    

FOTOGRAFIE