Expedice Nepal 2018, pokus o prvovýstup na Kyazo Ri

8.5.2018 V království, bez krále
Náraz a pak tupá rána do hlavy. Okamžitě otevírám vyděšené oči, uvězněné předchozí únavou ve sladkém spánku a chytám tvář, trápenou bolestí. Doprčic, co to mělo být. Mžourám a vůbec se neorientuji v nabízeném obrazu. Předenou se třese řada hlav v rourovitém natřásadle a jsou pěkně uspořádané za sebou, jako brambory v řádku. Souhlasím dost divné. Ke všemu se přidává neznámá síla, táhnoucí mě dopředu, za nepříjemného doprovodu dunění odněkud zvenčí. Snažím se co nejrychleji zarazit pohyb rukou o protějšího sedadlo. Hluk sílí téměř do nesnesitelna, přesto mávnutím proutku najednou vše stojí. I venkovní lomoz pozvolna klesá, a ve stejný okamžik i záda nazpět dopadají do opěradla. Dobrý, tak to nebyl soudný den, prolétne mi hlavou. Zvědavě brousím pohledem skrze malinkaté okénko ven. Tak paráda, konečně v Lukle.
Nicméně postupně. Krom boule na hlavě, dvou dnů čekání na letišti v Káthmándú, než počasí dohraje svoji škodolibou hru a zaplacení hromady peněz úřadům, za různá povolení k treku či lezení, zatím žádné výraznější ztráty. Tím neříkám, že bych královské město, prodchnuté asijským mumrajem neměl rád. Však kvůli němu samotnému, bych určitě půl světa neletěl. To dá rozum. Ale teď již šlapu po kamenech seskládaných do chodníčku, nad přistávací plochou a vychutnávám si znatelně řidšího chladivého vzduchu. Prostě chroptím pod tíhou batohů jak čuník. Avšak duše je šťastná, jelikož srdce centrálního Himaláje mě vítá a já ho vidím opětovně tlouct.
Přiletěli semnou i mí dva kámoši Pavel Hodek Hoďas a Lukáš Bejček, řečený prostě Býček. Oba dva mimochodem jsou hlavní píšťalky, naší hokejové extraligy. Zároveň prý obětí, mých zvrhlých choutek, obkroužit po svých, celou centrální část kopčisek kolem Everestu. Samo sebou, jak jinak, než v časovém presu. Zhodnotili to tak, že jsem magor. Však o tom už prý věděli i předtím, takže nic nového pod sluncem. Druhá část výpravy, bude již čistě lezecká, neboli kluci po tortuře odletí a naopak doplachtí Zdenda Háček Hák. Tím ale již hodně předbíhám. Takže pojďme pozvolna stoupat údolími malebného Himálaje vzhůru, až tam ke hvězdám.

10.5.2018 Cestou, necestou
Vše se mění a nezůstane kámen na kameni. To zní jak úvod ke katastrofickému filmu, že. Přitom pouze opisuji rychlost změn, které mé oči vidí a mohou tudíž porovnat. K tomu nehlásám, že jsem kdovíjaký pamětník. Však dvacet let je již jistá měřitelná doba od mé první návštěvy.  
Nepál byl a je stále chudičkou zemí. Ovšem i zde najdeme zlatou uličku, kde kape o mnoho víc zlaťáčků, než ve zbytku zemně. Tou třídou je cesta z Lukly do Namche Bazaaru a pak dál, až do Base Campu pod třetí pól světa, Everest. A právě ona, se stala pulzující tepnou, kde proudí davy solventních návštěvníků, kteří ho chtějí spatřit, nebo i dát pokus stanout na jeho vršku. Nic proti ničemu. Ale jako rostoucí město potřebuje více bytů, pracovních míst, nebo logistiku jak nakrmit přibyvší žaludky, kam svést odpad a tak dále, tak i tento nárůst se odrazil na těchto místech. A dál se staví, přičemž konce a omezení neznaje. Jsme na jedinečném místě s přírodní krásou, ale také v zemi, kde plundrování těchto zdrojů, je téměř bez hranic. Jedná se o velikou propast, kde chudoba a naproti stojící možnost dostat se z jejích spárů, dává silný nástroj činit téměř cokoliv. Rád bych věřil všem těm prohlášením establishmentu, že se jedná o národní park s jistým řádem, podporující jeho udržitelnost, či neměnnost. Že se uklízí odpad pod Everestem, na cestách, nebo okolo lodží a hotelů. Že, veškeré vybrané peníze počínaje vstupem, horolezeckými permity atd., budou ku prospěchu dalších návštěvníků. Jelikož oni mají také právo vidět totéž. Ovšem tahat za fusekli můžete pouze toho, který oči zavírá a nechce nic vidět. Možná to vypadá, že se mi tu již nelíbí, to vás ale uklidním, to není rozhodně pravda. Mám to tu rád, jelikož mé oči si pamatují rozdíl a mé nohy mě odnesou za pár desítek hodin dál, od těchto „pozlátek“ civilizace. Tak spěchám vzhůru, co plíce dovolí, kde míjím s jedním noclehem kultovní Namche Bazaar.  Dnes již vyrostlé do malého města s obrovskou ubytovací kapacitou, kterou by mohlo závidět kdejaké letovisko u nás. Jsou zde diskotéky, Bakery&Coffee shopy, také Wi-Fi dostupná na každém rohu, včetně telefonního signálu, turistická policie, pošta, obchody s šik outdoorovým oblečením, sámošky, bankomaty, dokonce letiště, které celodenním hlukem rotorů helikoptér utichá až s přicházející nocí. Jak jsem již řekl, nic proti chutím, ale já chci jinam. Chci do hor, za jejich klidem, kam tento blázinec proniká daleko pomaleji. Zítra ráno tedy již s klukama kopneme do vrtule a pošlapeme přes poutní místo Thame, s budhistickými chrámy. Budeme míjet jehličnatý les a rozkvetlé rododendrony. Pak dál budeme stoupat zeleným údolím s pasoucími Yaky směrem na Gokyo. Všude kolem dokola budeme obklopeny štíty, na jejichž strmých vršcích se třpytí plisované suknice, aby podtrhly majestátnost a svátečnost okamžiku. Stane se na pár dní ze mě trekař. Tak zítra….

14.5.2018 Jeden míní a osud vše převorá….
Nechce se nám s tím smířit a chápu snad všechny důvody proč. Co má zasahovat nějaká empirie, do našeho konání, v poklidu si pokračovat za cílem. „Ho….vňajs“. Přesto pokud ji tu dámu nebereme, jako součást každého našeho kroku, tak nejsme schopni dojít za roh. Bohužel váhy osudu, nejsou kalibrovány podle obecného pohledu předchozích zásluh, ale podle toho kolik obětí, jsme momentálně schopny pro danou věc ještě přinést. Daleko víc spravedlivé, než na první pohled se zdá.  No nic. Vyrazili jsme jako parta hic, tří trekařů na steč s Himalájskými obry. Do míst, které pro naše běžné žití, není běžné. Má to několik důvodů. Zaprvé s přibývající výškou se nám hůř dýchá, jelikož s nižším tlakem méně kyslíku putuje do našich plic. Přivyknutí nazýváme aklimatizací, kde fáze jedna je pouhé akceptování našeho těla, že se dusíme a nějak to ustojíme. Pěkně to popsal Pavel na svém osobním příkladu, kdy s otevřenou pusou a vyvalenýma očima chrčel do kopce. „Připadám si jak kapr chycený v síti, s otvírající tlamou a kyslíku se nedostávaje.“ Druhá fáze je již rezignace těla, kdy akceptuje situaci a snaží se mermomocí zachránit. Tudíž začne po delším časovém pobytu ve výšce, produkovat větší množství červených krvinek, které jsou nositelem kyslíku v těle. Tak říká teorie. Pravdou je, že přesný a jistý návod neexistuje, jelikož jsme každý z nás originál. Někomu to jde lehčeji, někomu hůř a někdo jednoduše musí zůstat dole, jako člověk nížinatý a může si prohlížet vyšší kopečky jen z obrázků.  Pak je ten druhý aspekt, s čím se našinec potká při vysokohorském treku a musí s ním dopředu počítat. Jedná se o sčítání únavy, která postupně narůstá. Od tří tisíc nad mořem je už  regenerace pomalá a v pěti, či dál, už téměř žádná. Jen se propadáme hlouběji do zoufalé únavy, která může končit totálním vyčerpáním. Po pravdě, není se čemu divit, jelikož nahoře nemáme co dělat.  Naše postupné nabírání výšky údolím od Lukly je podle šablony. Překračujeme  Namche Bazaar a nabíráme směr na Gokyo. Námaha od počátku, byla odměněna krásnými výhledy. Obzvláště cesta od Namche se již výrazně ztenčila na pěšinku a i lidí, jak mávnutím proutku ubylo. Krom špičatých vrcholů, zuřící říčky na dně údolí, bylo vše podmalované rozkvetlou himalájskou květenou. Bílé a červené rododendrony, ale i drobné kvítí všeho druhu. Romantika jak prase. Míjíme Budhistické poutní místo Thame a dereme se již do luk s pasoucími Yaky. Lunden je vesnička před první velkou prověrkou. Jelikož už spíte ve výšce nad čtyři tisíce a další den si to již přehrnete přes první pětitisícové sedlo. Však k tomu nedošlo, jelikož Lukyho přes noc schvátila horečka a tím si upletl i náběh na výškovku. Tělo pod únavou napadené chorobou rychle chřadne a v oslabení nabaluje na sebe další protivenství. Jediné rozumné rozhodnutí bylo zmizet co nejrychleji dolů. Znamenalo to návrat do Namche a dát šanci Lukymu na srovnání.
Takže již píši o pár dní později, kdy opětovně startujeme vzhůru. Lukáš se dal do kupy a ne nadarmo se jmenuje svým příjmením Bejček. Jen jsme museli lehce upravit program a jde se dál. Čeká nás teď kousek klasické cesty pod Everest, ale nedojdeme až k němu. Naše cesta se stočí k Chhukhungu (Čukungu), kde dáme sbohem nosičům a vezmeme svůj osud na hrb. Musíme překonat strmé sedlo Ampu Lapcha La a za ním si to pohrneme údolím Hunků pod Mera Peak. Ten se svými šesti a půl tisíci je naším trekařským závěrečným bonusem. Na této cestě už nejsou žádné Lodge, tím i naplníme konečně rčení klídek hor. Respektive místo bez lidí. Jak, se ale budou odvíjet naše následující dny, je v rukou všemohoucího, jelikož, jeden míní a ten nahoře rozhoduje!

21.5.2018 Prý klasika…?
Nu dobrá a co to slovní spojení „ normální klasika“ vlastně označuje. Něco ověnčeného historií, zapadané prachem, nebo s čím bychom si již neměli lámat hlavu. Jelikož se svět od té doby mnohokrát přetočil a my bereme jisté věci za klasický základ, na kterém mohly růst ty další. Jistě, přesto se vždy jedná o etalon kvality a tím i hodnoty, která dokáže přestát zub času. Tak jako harmoničnost tónů Mozarta, živá plátna ze štětce od van Gogha, sošnost a proporčnost uvězněná v mramoru z Michelangelova dláta, trojrozměrný svět Gausseho, či schopnost tvrdě a osvíceně vládnout světu, jako královna Viktorie.
Myslím, že máme definováno a mohu se odrazit dál.
Mé putování s „píšťalkama Pavlem a Lukym“ končilo odchodem z Namche Bazaaru (3440 m n.m.), nabrali jsme směr na třetí pól světa pod Chumulangmu. Samo údolíčko je kouzlem přírodních krás. Nejen s výhledy na sněhobílé obry, ale i v úbočí obrostlé vysokohorským deštným porostem, obsypané květenou, včetně dravých řek s modrozeleným nádechem, či padající vodní tříští z vodopádů. Také je třeba přidat fakt, že cestu lemuje spousta lodží dychtivě lačnící po svých hostech. Kde vám prodají předražený čaj a esenci atmosféry lidí žijících v podhůří. Ale i Budhistické stúpy ověnčené plápolajícími praporky, vystavěné na strmých výspách, či chrámy, které mi atmosférou evokují pohádkovost z dětských časů.
Vše si užíváme a kroky pokračují až do Chukungu, což už je několik hodin od odbočky směrující pod Everest. Však naše cesta se stáčí ještě více k východu, podél himalájského nanuku Ama Dablam. Ten kopec opravdu tak vypadá, jako kdyby ho tam nějaký obří mimino v nějakém rozmaru zapíchlo. Zde dáváme sbohem i našim nosičům  Manimu a Ghopalovi, kteří nám nesli na svých bedrech náklad. Od dalšího rána, si poneseme pěkně svůj osud již sami. Ufff, nu což. Ranní kuropění přineslo na morénu lenivě převalující se mlhy. Drobná pěšinka se mezi šutry občas vytrácí, jelikož tímto směrem kam máme namířeno, již putuje pouhé promile návštěvníků parku Sagarmatha.
Je to dáno nechvalně proslulým sedlem Amphu Lapcha, nacházejícím se ve výšce 5845m n.m.. Jehož překonání, je vždy dáno momentální zasněžeností. Ten ať s vysokou pokrývkou, nebo naopak malou, může výrazně znepříjemnit přechod do dalšího údolí Hunku. Nám přálo štěstí. Respektive, sněhu bylo tři…. hromady. Což nebylo zrovna to pravé ořechové, ale v kempu pod sedlem nikdo. Takže jsme postavili stany u plesa, udělali žrací pohodu pro naše žaludky a s prvním setměním šli spát. Ráno stoupáme vzhůru a s přibývající výškou, se čím dál víc naše kroky propadají do sněhové vaty. Nejúspěšnější z nás v dané disciplíně byl Pavel. Zaprvé byl objemově nejsolidnější chlap a za druhé, šel poslední. Čímž rozšlapával již rozšlapané. Při pohledu na něj s přibývající strmostí žlabu, jeho počínání připomínalo jeden krok nahoru a sjeté dva dolu. Teoreticky neměl tudíž šanci. Ovšem je to hoch bojovný a navzdory protivenstvím, po pár hodinách stojí vedle nás na hřebenu. Žádné dlouhé rozjímání, jelikož z nebes začalo drobně sněžit. Intuitivně za špatné viditelnosti hrneme někam příkrým šutrovištěm dolů. Později se dovídáme od místních gajdů, tahající své ovečky na provázkách, že více než tři týdny tudy nikdo neprocházel. Přitom stále nedůvěřivě po očku sledovali, kdy se za zády konečně objeví armáda našich nosičů. Neobjevila samo sebou. A pozor, ještě se většinou chodí v opačném směru, kdy nosiči spustí ze sedla lana, aby „members“ mohli následně slanit do údolí. Tak vida, jak chlapci se projevili hrdinně. Mohu je tímto na dálku pochválit. Nicméně další den docházíme do BC pod Mera Peak , kde v kamenné ohradě přehozené plachtou, čekáme další den na usmíření s bohy. Kydá bílý hnůj a není na krok vidět. Pod tímto chatrným přístřeškem se tísníme s dalšími nosiči, jenž si narentovala americká tříhlavá rodinka. Poměr amíků a šerpíků, je 3:8. Amíci spí ve stanech a mi děláme uvnitř družbu. Možná, že to byla chyba. Páč nepálský hoši neviděli vodu a mýdlo již hodně dlouho a k tomu, ještě ve spánku přihodili chroptění. Nebylo divu, že první ranní paprsky následujícího dne, které naznačili pouhý příslib hezkého počasí, využíváme a pálíme do High Campu na Mera. Tam za mlžné difuze a nepříjemného tepla došlapeme kolem poledne. Však známe tu ruletu osudu, která bez možnosti cokoliv si u ní předplatit, vydá svůj jasný verdikt. Tentokráte se ale štěstěna v průběhu noci přilepila, jak bobek na košili v náš prospěch. V bezmračném ránu nikterak nespěcháme a vyrážíme pro poslední vrcholové metry, až po šesté hodině. Sice úsvit jsme propásli, ale také všeobjímající zimu. Teď při našem sípavém dýchání nám z boku pěkně hřeje slunce a kolem deváté stojíme ruka v ruce na všku Meru Central. Přitom celý prokreslený Himálaj, jak na dlani. Na východě, Kanchenjunga, pak ostré hrany Makalu, Chamlangu, Baruntse, hradba Lhotce Shar a Lhotce (8516 m n.m.), včetně Nupce (7861 m n.m.). Za nimi se pne král králů Everest (8848 m n.m.) s podanými Ama Dablam (6812 m n.m.)a Pumori (7161 m n.m.). Celou scenérii horizontu uzavírá Gyachung Kang (7952 m n.m.), Cho Oyu (8201 m n.m.), Langtang (7234 m n.m.)a nejblíž s námi sousedící štít, trčící, jak ostré kopí s vrcholem Kyasharu (6780 m n.m.). Kluci si užívají svůj velký šestiapůl  tisící vrchol. Mám upřímnou radost za ně.
Však vše končí a nové začíná. Po následujících dvou dnech, jim dávám v Lukle ahoj a vyrážím na další štaci. Vždyť už někde tam ve stráních nad Namche Bazarrem u Lundenu, pobíhá podoben mlsnému kozlu, můj parťák Zdenda Hák Háček. Konečně mě čeká ryzí horolezectví. Hlavně se rozebíhá další dějství, kdy cílem je prolézt novou cestou na Kyazo Ri. Její kolmá panenská západní stěna, mě loni setřásla. Nezbývá než dát z Hookem další platný pokus. Uvidíme, co nám letos mrška nachystá.
Balím noťas, dávám ho do opatrovnictví kavárny Java v Namche a vyrážím. Takže, několik následujících dní, bude o de mne klid. V mezičase si užívejte doma slunečných dnů a já jdu mrznout. Abych ale uzavřel kapitolu, ta „classica trek“, i když to byla klasika, je zapsána, jako úžasný zážitek. Vše umocněno díky těm „extraligovým píšťalkám“, kdy na pár týdnů jsme si byli oporou. Přiznám se, už teď se mi po nich stýská J Tak hoši, v Práglu na pivu a dík.
Namaste Mára

28.5.2018 Tý „vogo", je to tam!
Celá jarní výprava do Nepálského Himálaje mi připomínala myšáka v běhacím kole. Prostě makáte, a jakmile přestanete, padáte na čumec. Pak následná rotace kola, vás vystřelí nemilosrdně ven. Prostě jste mimo hru a hotovo. Stručně řečeno načasování nemělo téměř žádné rezervy, včetně  empirie, která ztratila hned při odletu z domoviny, jakékoliv hlasovací právo. Předpoklad byl, že vše musí sednout hned na první pokus, jak pozadí na hrnec. A nejen, že sedlo, ale uspěl jsme na obou frontách a to v každém jednotlivém bodě. Však vraťme se o pár dní nazpět, k místu mých posledních zpráv. Respektive do času, kdy obrazně mávám na letišti v Lukle „extraligovím Píšťalkám“ Pavlovi a Lukymu. Úmyslně používám lehké abstrakce, jelikož jejich odlet se protáhl díky špatnému počasí o další tři dny, než je milostivě helikoptéra mrskla blíž Káthmándú. Odtud museli ještě narychlo použít džípu, aby je pak velký frrr, mohlo přenést domů, do sladké Evropy. To jsem se ovšem dozvěděl, až zpětně. Nicméně za sebou jsme měli nádherné třítýdenním chození z údolí do údolí, kde jsme přelézali vysoká sedla a nakonec ještě přihodili šestiapůltisícovou třešničku na již tak sladký dort. Jedno bylo dobré, měl jsem díky tomu rozpumpované tělo maratonského běžce a zároveň v krvi parádní aklimatizaci. Sám sobě jsem si ale připomínal sušenou tresku, s vypoulenými očisky. Samotná psychika tápala v temnotách, přičemž marně hledala oporu, znovu nakopnout motor a pádit dobrovolně vstříc, ještě horšímu devastačnímu podniku. Jediný záchytný bod byl Hook, neboli Zdenouš Hák, který již pobíhal po pastvinách někde u Lundenu, jak nespoutaný býk a čekal na mě, kdy za ním dorazím. Upřímně na něj jsem se těšil. Však tvrdé lezení, které mělo následovat, mě spíše tížilo v mysli a moc dobře jsem věděl proč. Hook měl sice dva dny chůze pře de mnou náskok, ale zároveň nulovou aklimatizaci. Tím se skóre vyrovnávalo. Já byl hotovej z celkového opotřebení a on se zatím motal, jak po flámu z nedostatku kyslíku. Postupující čas měl ovšem vše srovnat a mezitím mé kroky ukrajovaly vzdálenost, do místa setkání. Takže to co se chodí standardně čtyři dny a přes dvacet hodin celkového času, mě přenesly vlastní chodidla za dva dny a v součtu necelých devět hodin indiánského poklusu. Nakonec jsem letěl proti avizované únavě do kopců, jak šílený. Jelikož se zkracující vzdáleností narůstala paradoxně i radostně dráždivá chuť, změřit síly s obrem, který se zvedal v podobě tesáku nad maličkou osadou Lunden. Zároveň vezměte i v potaz to pitoreskní rande s Hookem na konci světa. Tomu říkám romantika.

„ Výpadek rozumu" (Lapse of reason…)
Celý příběh začal, přetočeno přes prst někdy v zimně před rokem. První šťouchanec přišel od Martina Otty, kdy mi ukazoval na fotce symetrický štít, okamžitě lahodící mému oku. „Co to jé“, ptám se. „To je chlapče Kyajo Ri a jeho západní i východní stěna, kterou zatím nikdo neprostoupil“, odpovídá Martin. A když se dívám na tebe, tak zahoď chutě a vypusť z mysli, dodá. Tím bylo úmyslně a lišácky zaseto semínko, již dále svévolně rašící. Výsledek se odrazil již v jarním odletu v roce 2017 s Jánkem Smoleněm. Naše pidi expedice složená ze dvou lezců, vyrazila na zteč. Lezli jsme strmým kuloárem, bez výraznějších problémů, až do obzorovému hřebenu. Tam se nacházel bivak orlí hnízdo, který skýtal ždibík klidu v neutěšené stěně a nic nenaznačoval tomu, co mělo přijít. Následující ráno bylo vše pozadím ke zdi. Ján začal zvracet a motala se mu šíša. Jediná rozumná možnost byla utéct. No jo, jednoduše se to řekne, ale viset sedmset metrů na terénem, obzvláště, když je někomu z vás blbě, je opravdu nelehký oříšek. Jak ho vyřešit? Nakonec jsme slezli, ale na další výstup již nebylo sil. Tím první můj pokus skončil nevalně a v uších mi zněla výsměšná slova Martina, „ty můžeš na to předem zapomenout“. Kruciš a ještě jednou doprčic. Pravdou zůstává, když to nejde silou, tak použij ještě větší sílu a k tomu přidej úpornost. Prý že vítr s horou nepohne, jéé to je žvást a prdlajs k tomu. Musí hodně foukat a pak to jde.
Můj návrat byl tudíž jasný, ale měl jeden háček a to parťák. Tak jsem zavolal hned ke zdroji problému, neboli Háčkovi. Ten jako vždy se podrbal ve svém strništi na bradě a do tří sekund odpověděl: „Proč ne, jedem“.  Pravdou je, že problémy s jistotou nastanou a není důvod je hledat hned v počátcích. S tím bychom se nikam nehnuli. Takže dostáváme se do bodu, kdy Hook startuje po našem bouřlivém setkání v Lunden přímo pod stěnu. Já si dávám den aklimatizace navíc. Využívám odpočinku, kdy se nechám  hýčkat od „Didi“, což je šéfová Lodže,i  s jejími kulinářskými blafy. Druhý den se zapřahám do popruhů a v brzkých hodinách šlapu již strání za Zdenoušem. Kempík pod západní stěnou je na jednu stranu kouzelným místem s rádoby písečnou pláží u plesa a na druhou stranu mrazící podívanou na skalní zeď zvedající se kamsi do oblak. Hook tu prožilkovanou stěnu drobnými sněhovými vlásečnicemi pojmenoval trefně: „Dopr…., to je MordWand“.  Otázka prozaická, kudy máme šanci se nepozorovaně prosoukat vzhůru. Původní cesta z předchozího roku, byla neprůchozí, jelikož sněhové podmínky, byly naprosto odlišné. Prostě ten nahoře málo sněžil. Co s tím hned na začátku a co dál, kam nebylo pořádně vidět. Volba byla jednoduchá, dáme platný pokus, jelikož viditelných odpovědí se nedostávalo. Kdo se bojí, kálí v síni. Jak říká Hook: „ Strach a prachy jsem nikdy neměl“. Za kuropění, kolem čtvrté následujícího rána, když jsme vstávali do stěny, už měla jeho slova lehkou parafrázi„prachy nemám a strach začínám mít“. Já jsem se nevyjadřoval, jelikož to bylo jasné a zcela zbytečné cokoliv dodávat. Nástupové suťovisko je torturou, protože vše se hýbe, jak na přesýpací duně. Jen hlavně, aby nazačalo k tomu cosi padat z vyšších pater. Naštěstí mráz uvěznil prozatím veškerý pohyb. Toť si to aspoň namlouváme v podobě placeba, jinak bychom byli paralyzováni hrůzou, co nás rozmáčkne dřív, zda padající led či balvan. Volba výstupu nakonec padla na járek v levější části pyramidy. Chyběly tam sice kousky sněhového propojení, ale vybírejte z ještě větší bídy. Hned první délka skalním koutem se vsazenou nudličkou ledu, jenž  na konci někdo ukradl, dala jasnou výpověď, co nás čeká dál. Jednoduše boj o každou píď. Přitom nás čekalo dalších výškových a to prosím nikoliv lezeckých, jelikož těch je násobně víc, tisícdvěstě metrů. Den se odvíjel dál a terén se neměnil.  Jen strmost se ustálila a díra pod nohama začala více strašit. Kolem čtvrté dolézáme po ostrém hřebínku k místu, které jsem označil již v předchozím roce za Orlí hnízdo. Jedná se o malou plošinku a v té všudypřítomné strmosti zároveň o malý zázrak. Jelikož břit dělící západní stranu od východní připomíná skalpel, na který když sednete rozkrokem, tak hrozí, že se rozdělíte ve dví. Máme toho dost. Forma nás už před léty opustila a zbyla jen chuť se zoufalstvím. Nezbývá než si s tím vystačit. S přicházejícím soumrakem se roztrhává oblačnost a ostré štíty kolem nás se koupou v posledních paprscích umírajícího slunce. Celé následující noční hodiny svádím zápas o vítěze v kašlání. Jsem přesvědčený, i když proti mně nikdo nestál, že jsem vyhrál. Jedno pravidlo tvrdí, pokud netrpíš, tak nikdy jsi nebyl v horách. Já jsem trpěl jak zvíře a to horší ještě mělo přijít. Naštěstí Hook, jakožto vystudovaný hotelový mág, ráno uklohnil čínskou polívku, horkou vodu do flašky a tůdle k tomu. Přesto jsem mu byl za to rádoby málo, neskutečně vděčný. Mezitím za stanovým plátnem probíhal zápas rostoucí oblačnosti versus slunce. Kdo urve svůj dominantní díl, ležel v následujícím čase. Vylézáme ven a rovnáme matroš. Dnes je heslo „kdo z koho“. Na Zdenálovi přitom cítím lehkou nervozitu a z jeho jízlivých slov podvědomě čtu: „ Co tam hodláš v té vrcholové hlavě dělat“. Nevyřčený ležící osten. No nic, nahodím super-pozitivní náladu, s lehce vylhaným eufemizmem pavím: „ To půjde parde“.  Bez bázně a hany, skáču do prvních problémů dnešního dne. Strmost terénu je krutá.  Střídá se firn s rozbitou a místy převislou skálou, k tomu tenká glazura ledu a místy vzduch, po kterém občas bylo nutné také rychle popolézt. Jedno místo mi však poslalo pěknou spršku studeného potu do zadního žlábku. Odlézal jsem od Zdendy a jištění nula. Takový ne zrovna na první pohled dramatický koutek skály, trochu padající na hlavu, který přecházel v horní části do firnu. Pak kamsi dál. To mě ale zatím nemuselo trápit. Skutečnost, že mysl byla již na tolik otupělá, kdy senzory strachu, jsou přetočeny dvakrát za hranici normálna, tak do mého těla projel jak blesk impuls: „Spasuj se z osudem prďolo“. Vždyť čekat není na co, aspoň ne zde. Mačky po žule kvílely svůj pištivý skřípot, přičemž cepíny jsem měl zaháklé za krkem. Ruce v rukavicích na skále, po které stékala voda, hledaly zoufale chyty. Vše co jsem drapnul, nebo na to stoupnu, letělo do údolí. Teoreticky jsem neměl již stát na místě, kde jsem se pohyboval. Jak to, že nepadám, nebo už letím? Na otázky typu proč, když hoří koudel pod prdelí, nehledejme rozhřešení a upalujte. Připadal jsem si v podobenství Mickey Mousovi, který nad propastí mrská nožičkama a visí stále přitom ve vzduchu. Pupeční šňůra mezi mnou a Zdendou si volně plápolala s patnáctimetrovým průvěsu. Zdenda ve své podstatě pouštěl takového lidského draka. Několik nekonečných minut a zasekávám první cepín do bílé hmoty. Drží a já vypouští nahromaděný vzduch ze svých plic. Jede se dál. Expozice pod nohama a kolem nás každým metrem roste. Samotná podstata naší existence, v něčem tak strmém a vůbec proč, se tudy hrneme, nedává racionální smysl. Kde se nachází to puzení, které vždy vytáhne zelenou kartu a bez slov řekne: „ Mazej vzhůru“. Snad ta nepřeberná horda nejsilnějších zážitků, ať dobrých či zlých, tvoří nakonec ten růžový polštář intenzity žití. Proto to stojí za to, podstoupit všechny protivenství a hotovo…. S přicházejícím podvečerem ukrajujeme poslední metry na hřebenu, který bez viditelného přechodu se vyloupl z kolmých srázů. Okolo nás se rozprostřelo jen ostré a surové panoráma hor. Tím je zaplněna do dějin alpinizmu další stránka a nová linie na šetisíc-dvěstěmetrový kopec, nese českou stopu s pracovním názvem „Výpadek rozumu“, či pro angličáky LAPSE OF REASON. Jednoduše bomba jarní sezóny v Nepálském Himálaji!
Těbůh Mára Holulínek a Zdenouš Hoook              

Technické údaje:
Kde: Nepál centrální Himálaj
Co: Kyajo Ri 6186 start ze Z stěny a dolez V vrcholovou hlavou
Obtížnost: převýšení 1200m a lezeckých 1600m, Alpským stylem, za M6, WI 4+, 3+UIAA, ED+ 
Kdy: 25-28. 2018
Kdo: Zdeněk Hák a Mára Holeček

FOTOGRAFIE