Nebezpečí mě nepřekvapí
Máš proti ostatním smrtelníkům blíž nebi?
Nebo peklu? Co já vím? Buďme realisté. Že někdy nastane můj odchod je jasné, ale nespěchám na to. Na rozdíl od mnoha ostatních smrtelníků vím, kde je reálnější nebezpečí. Jako lidé jsme velmi křehcí.
O tom si se mockrát přesvědčil.
Paradoxně se vyhýbám okamžikům, které by mě mohly odpravit z tohoto života. Vypadá to jako nesmysl, chodím sice do kopců, kde zvýšené riziko je, ale mám za sebou takových pobytů mnoho a vytvořil jsem si jistou rezistenci. Umím nebezpečí vnímat a eliminovat riziko, protože poznám, že přichází, to je moje výhoda. Mě nebezpečí nepřekvapí.
Nikdy?
Samozřejmě, že mě někdy něco zaskočilo, ale umím odhadnout, co to s sebou přinese, a nehysterčím. Velkou roli hraje hlava – ani pod tlakem nedělám špatná rozhodnutí. Umím v sobě najít klid. Pocit uvědomění si nebe a pekla znám, často jsem s ním konfrontovaný, ale dělám vše pro to, abych si svůj vyměřený mezičas mezi narozením a odchodem užil a abych co do největšího množství svých dnů napěchoval spokojenost.
Měla jsem na mysli spíš blízkost nebe, když vylezeš na osmitisícovku, je prostě blíž než země. S tím peklem si začal sám.
Vršek je symbol. Otázku, proč mají lidé potřebu hrabat se do výšky, jsem si kladl mockrát. Jednak je to historicky dané, dává nám to falešný pohled na svět, protože ho najednou vidíme v kontextu. Rozhled z výšky pro nás není samozřejmostí, a když se rozhlížíme, najednou vidíme spoustu věcí okolo a myslíme si, že máme nadhled.
Proč je ten nadhled falešný?
Protože jsme pořád svázaní se zemí. Anebo je to jinak. Rozhled jsme v historii potřebovali, když jsme jako pravěcí sběrači potřebovali vidět, kde co roste, nebo že se blíží tlupa vetřelců, která nás chce zamordovat. Když chceme dnes výš, jen se ozývají pudy.
A tys tu potřebu měl vždycky větší než ostatní, protože jako kluka si tě pamatuji, jak si s oblibou sedával na pouliční lampě.
Odmalička mě bavilo koukat se na svět z výšky. To mě nikdo neučil, nikdo mi to neradil, ale dělal jsem to.
Jeníček vylezl na strom a Mařenka byla dole, to zná z pohádek každé dítě.
MAREK: Tak vidíš, že je to v dětech odjakživa.
KLÁRA: To, že byl Marek kluk, není podstatné. Naše Viktorka leze po výškách úplně stejně. Když jdeme na hřiště, brzy zjistím, že Viki na hřišti není, ale že vylezla na nejvyšší strom, který v okolí je, a láká z výšky další děti, aby vylezly za ní. Většinou si za ní nikdo netroufne.
Marek taky lákal, občas jsem na ten strom za ním vylezla, ale pak jsem se bála dolů. Na lampu jsem to vůbec nezkoušela.
Výšky lákají každého. Vždyť i rozhledny se po krajích začaly stavět už v dobách romantismu a lidé na ně chodí dodnes. Tu „faleš“ jsem tam nedosadil ve zlém, myslel jsem tím, že se všichni stejně na konec musíme vrátit na zem. Nežijeme ve větvích, na rozhlednách, ani na věžích. S těmi mými kopci je to stejné, vylezu tam, a stejně zjistím, že je tam prd. Pro mě je na lezení důležité objevitelství. Že přijdu na způsob, jak vylézt někam, kam si ostatní myslí, že se vylézt nedá. Jako si bratři Montgolfierové před lety řekli, že zkusí obelstít zemskou přitažlivost a letět. Díky jejich touze začali lidé létat balónem.
Montgolfierům se to povedlo, ale historie je plná těch, kteří nepřežili.
Ale jim dvěma se to povedlo. Nebo cestovatelé Drake a Cook. Vyjeli někam, kde nikdy nikdo nebyl, a otevřeli cestu ostatním. Člověk má pořád ještě spoustu příležitostí udělat krok do neznáma. Být první a vymyslet dálnici pro ostatní. Jsem určitě větší hledač slepých uliček a nových cest, než sběrač.
Říkáš, že se stejně na konec každý musí vrátit dolů, není náhodou cesta dolů težší než nahoru?
Říká se to, a lidé to snadno přebírají. Tím myslím lidi, kteří po horách nelezou. Když neznám cestu na vrchol, tak nemůžu znát ani náročnost cesty dolů. Start je vždy z jednoho bodu a cíl není na vršku, jak si mnozí myslí, ale zase pod kopcem. Je to zcela uzavřený kruh. Síly je třeba držet vyvážené, ale samozřejmě se lépe jde za snem – tedy na vrchol, ovšem musíš počítat s tím, aby ti stačila energie i na cestu zpět.
Ty nahoře vážně ani trochu neoslavuješ?
Slavím si v malém pořád, třeba pondělí, úterý, středu…. Když někam vylezu, tak vlastně skončí jeden můj sen. Po jeho splnění nepřijde bujará radost, ale oddechnutí. A zároveň se začne vynořovat nějáký další cíl.
Máš seznam svých snů? Víš, na jaký další kopec se vydáš?
Nejsem systematik, v tomhle mě ovládají emoce. Spíš mi vždycky něco zavoní pod nosem. To je, jako když někoho potkáš a v ten moment netušíš, že to bude za chvíli tvůj manžel. Nechávám to na životě, aby mi plánoval osud. A zatím to klape.
Kdybys teď na Gasherbrum nevylezl, zkusil bys to znovu, pošesté?
Jedna věc jsou moje představy a druhá jsou moje možnosti. Neúspěch mě neodrazuje, ale jsem realista, kdybych získal indicii, že na to prostě nemám, že jsem špatně odhadl svoje síly, tak se na to klidně vyprdnu. Ale že by mě odradilo zkusit to znova kvůli koktejlu špatných náhod, kvůli souhře okolností, tak to ne. Nepopírám ale, že jsem to mohl vylézt hned napoprvé, kdybych byl šikovnější. Možná.
Co věk?
Věk dobrý.
Nijak tě nelimituje?
Rychlost metabolismu je jiná, mám jinou výhřevnost, chladnu. Čím jsem starší, tím jsem chladnější.
Ale pomalejší metabolismus by měl hrát spíš pro tebe. Spaluje ti to pomaleji a déle ti vydrží síly. Nebo se pletu?
Pleteš se. Potřebuju, aby se nahoře metabolismus rychle dostal do otáček, aby se tělo rychle a dobře zahřívalo. Výbušnost sice ztrácím, na druhou stranu vytrvalost mám slušnou a moje hlava spoustu věcí zachrání.
Jak to myslíš?
Začínám být stařecky vychcaný. Mám v hlavě zautomatizované rytmy, některé věci už pro mě nejsou šokující a jsem schopný se s nimi rychle vyrovnat. Včas si umím odůvodnit, proč to dělám. To je výhoda. Nevýhoda je, že si už s sebou táhnu negativní vědomí, vím a znám, co jaká situace přinese. Když si ale s sebou vezmu někoho mladšího, který to negativní vědomí ještě nemá, můžu se nechat táhnout.
Na Gašebrum jsi pokaždé šel stejnou cestou, po místech, kde jste ještě před rokem několik týdnů viseli, než vám počasí dovolilo sestup, i kolem místa pádu parťáka Zdeňka hrubého před čtyřmi lety?
Ano, ale ta cesta nevypadá stejně, protože kondice stěny je pokaždé jiná. Je to Himálaj. Bylo by špatně, kdybych plán změnil, znamenalo by to, že jsem ho předtím vymyslel špatně. Důležité byly i další proměnné. A letos to hrbolaté soukolí konečně klapalo.
Jak to na vrcholu vypadá, je tam místo aspoň pro dva horolezce?
Každý kopec je jiný. Na Gašebrumu je ale velmi hezký hřebínek, špička je definovaná, má jasný pyramidový tvar. A ten prostor na vrcholu, ten je tak velký jako tenhle přechod (ukazuje na zebru v jednosměrce, vedle které sedíme, odhade 3x3m). Ale my tam byli všehovšudy dvě minuty.
Tak malou chvilku, to jste ani nemohli stihnout popadnout dech.
Zdrhali jsme odtamtud, jak nejrychleji jsme mohli, protože se blížil uragán. Věděli jsme, že přichází. Meteoroložka Alena Zárybnická nám posílala esemesky: Zdrhejte, chci vás mít okamžitě dole.
Její podporu jste měli celou expedici?
Ano, třeba nám v závěrečné fázi napsala, že se můžeme vydat nahoru, ale v ten moment asi litovala, protože věděla, že to bude natěsno. A to nemluvíme o Kláře, přes kterou nám zprávy chodí. Na to se jí ostatně můžeš zeptat…. Alena zárybnická horám rozumí a ví, že to byla naše poslední šance, ale zároveň věděla, že se na nás řítí vítr rychlostí 80 m/s (cca 300 km/h), sníh a -30 stupňů. A že v tom jsme zamražení jako filé.
Tak se ptám: Kláro, jaké to je?
KLÁRA: Alča má strašnou zodpovědnost. Není to tak, že se ráno koukne na předpověď a napíše: Bude to tak a tak. Sleduje situaci pořád a celý den kontroluje, jestli něco nehrozí, propočítává modely, sleduje satelity. Letos jsem zprávy mezi ní a kluky předávala já, protože se změnou tarifů v rámci EU se zapomnělo dohodnout nějéké podmínky také se státy mino EU.
Takže si věděla i o uragánu?

Já vím vždycky všechno, to jen Marek tvrdí, že nic nevím, a proto že se o něj nebojím. Když je malér, vždycky všichni volají mě. Gulam taky zavolá první mě, když se mu kluci dlouho nehlásí.
Kdo je Gulam?
KLÁRA: Markova pakistánská spojka. Člověk, který zařizuje všechna povolení a stará se o expedici na místě. Ten je aspoň opatrný a snaží se mě zbytečně neděsit. Vloni mi volal důstojník pakistánské armády, že vojáci, kteří měli v základním táboře na Marka a Ondru čekat, jdou dolů, protože jsou kluci mrtví. Křičela jsem na něj, že tam musejí zůstat, že jsou zaplavení, že musí vydržet pár dnů navíc. Ale jak se s nimi mám domluvit, když jsem v Praze a oni na druhém konci světa?
Co má společného s horolezeckou výpravou armáda?
Pohybujeme se ve vojenském zakázaném prostoru a bez vojáků to nejde.
Ty si ale věděla, že jsou v pořádku, ne?
KLÁRA: Nevěděla, Nedostanou se ke mně jiné informace než přímo od kluků. Ve stěně byli čtrnáct dnů, neměli, jak mi dát vědět, že jsou živý. Telefon se jim po pár dnech vybil.
Co ti v tu chvíli běželo hlavou?
Jak to řeknu Viktorce a Marouškovým rodičům. Od výpravy, na které spadl Zdeněk, se mě pokaždé, když Marek odjede, Viktorka ptá, jestli je ještě tatínek živý. Tenkrát mě vůbec nenapadlo, že tříleté dítě si moje telefonické rozhovory může tak zapamatovat.
Co jí na tu otázku odpovídáš?
KLÁRA: Že si myslím, že ještě je.
Je běžné mít svého osobního meteorologa?
MAREK: Ne, my jsme dlouholetí přátelé.
KLÁRA: Alča říká, že by to pro moc lidí nedělala. Je to obrovská zodpovědnost. Kluci od ní často ve zprávách chtějí potvrzení, že můžou jít. Takovou odpověď jim ale ona nechce a nemůže dát. Může jim říct, jaká je předpověď, ale rozhodnutí musí být jejich. Zároveň ví, že Marek nebude dělat hlouposti. Třeba psala, že tam je hezky, a kluci psali zpět naštvané zprávy, že sněží a připadlo deset centimetrů sněhu. Alena na satelitních snímcích nic takového vidět nemohla, protože foukalo z druhé strany kopce a ten sníh přilétl odtamtud. To nemohla odhadnout.
V poslední době ti učarovala Antarktida, kde ale žádné extra kopce nejsou?
KLÁRA: Protože díky pobytu tam nebude muset učit s naší dcerou.
MAREK: Mě učarovala všechna místa, kam jsem se vydal na expedici. Nikdy jsem nešlápl vedle, všude to bylo nádherné. A Antarktida je pro našince úplně mysteriózní, tu nejde srovnat s ničím jiným. Barvy, sníh, led, klid. Nejsou tam lidi, jen pár vědců na pár stanicích, kteří občas bádají nad něčím pro mě nepochopitelným, jako je třeba síla peří tučňáků.
Jsi s těmi vědci v kontaktu, zajdeš na kafe, popovídat si?
Většinou se tam nezastavuji, já se kochám přírodou. Je tam tak exrémní prostředí na přežití, že se tam prostě žít nedá. Pro člověka to místo sice není, ale pulzuje tam život. Tisícihlavé kolonie tučňáků, tuleňů, velryby, ptáci.
Nemáš z nich strach?
Vůbec, oni se člověka nebojí, nemají v genech informaci, že člověk je nepřítel. Pojedu tam v létě, když je antarktický den. Když slunce pozdě večer líže horizont, rozlije se všude tak krásné světlo, že i ti tučňáci přestanou štěbetat, jaká to je nádhera. Kvůli tomuhle a taky kvůli tomu, že tam jsou panenské štíty hor, na kterých nestál žádný člověk. Můžu je pojmenovat jako první já. Čekají tam miliony let.
Je to nezmapované území, jak víš, kudy nahoru?
Lezu už víc jak třicet let, to bych byl úplně blbej, kdybych to nevěděl. Vodítkem je pozorování, jak se stěna chová přes den, jak to vypadá, když na ni dopadá slunce, jaký je sníh, co dělá vítr.
Na svých expedicích většinou natočíš rovnou i film, napsal si o lezení knížku, bude pokračování?
První knížka snad nebyla úplně špatná a prodává se docela dobře. Teď chci volit ucelenější formu. Bude v ní vyprávění o poslední expedici na Gašebrum, budou tam i rozhovory s polskými horolezci, kteří na něj lezli přede mnou, taky s Joskou Rakoncajem, chybět nebudou ani veselé horolezecké historky, třeba ztráta ve Skotsku.
Co jsi ve Skotsku ztratil?
No sebe. Prostě jsem se tam na dva dny ztratil, když jsem šel lézt s jedním Skotíkem. Přišla vichřice, RAF nás nemohla hledat, protože to ve vichřici nešlo….. Hory jsou tam rozlohou malé, ale velmi divoké, a dost lidí tam kvůli podobným situacím umře.
Marku, ty jsi věřící člověk?
Jestli věřím na nebe a peklo? Ne. Ale s vírou se lépe žije a lépe pracuje. Nejsem úplný bezvěrec, každý, když mu teče do bot, tak se začne modlit. I já se nahoře občas zištně modlím, tak trochu asi věřící jsem.
Máš nějáké konkrétní plány na příští týdny? Už ti něco zavonělo?
MAREK: Teď si chci hezky zalézt tady u nás a užít si ty dary, které příroda v Česku nabízí.
KLÁRA: Mohl by ses třeba nejdřív uzdravit.
Jsi docela výjimečný v tom, jak adoruješ české hory.
To si nemyslím. Nejméně 90% mého lezení je v Česku. I kdybych už nikdy na žádnou výpravu nevyjel, tak tady budu spokojený. Teď si ale nejmíň měsíc nezalezu, protože se musím dát do kupy. Běhat už ale můžu. I když je to takové divné běhání.
Jak se dostáváš do kondice, abys mohl vyrazit do Himálaje?
Musím trénovat nejen před expedicí, ale pořád. To je jako v každém jiném sportu, když se chceš dostat na vyšší úroveň, tak nesmíš přestat. Když se chceš dostat na horní hranici svých možností, musíš trénovat svou specifickou dovednost, takže lezu pořád a nutnou vytrvalost obnovuji každodenním tréninkem, v mém případě během.
Baví tě běhat?
Baví. Nejsem příznivce urbanistického běhu, po ulicích mě to moc nebaví. V Praze máme naštěstí spoustu skvělých parků, dobře zvlněných, kde se dá výborně trénovat. A kousek za Prahou jsou Brdy, kde můžeš běžet v nádherné přírodě a nikoho nepotkat. Vždycky si s sebou beru do auta tenisky, a když je někde hezky, zastavím, a jdu běhat. Máme tu krásný lesy, krásný kopečky. Teď radost z běhání objevila spousta lidí, jenže když začnou blbnout ti, kteří celý život nic nedělali, brzy si odvaří kolena a už se nehnou vůbec. Trénink musí být kontinuální. Pro všechny, kdo se do toho pustí, mám radu. Nepřepalte začátek, není nutné hned uběhnout maraton nebo najezdit denně 100 km na kole. Dejte tomu volnost, ale pravidelnost, a poslouchejte tělo. Když budete dělat něco, co se mu nelíbí, třeba přetěžovat nějakou část, projeví se to všude; na zádech, na kloubech i na blbé náladě. Horolezectví má tu výhodu, že nepřetěžuje jen jednu část těla. Horolezectví přetěžuje všechno.
Doktoři tě mají za ty roky asi prokouknutého, dokázal ti někdo říct, proč máš zrovna pro tenhle sport vlohy?
Tohle jsem nikdy nezkoumal, ale moje tělo se rychle regeneruje a neprotestuje, když po něm něco chci., tak je schopné zaswingovat. Umím pozitivně strádat a tváří se, že neví, že mu ubližuju. Kdybych neměl omrzliny, tak jsem i tentokrát přijel jen vyhublej jako lunt. A svalovou hmotu zase naberu, to není žádné drama. Sinusoidy tělu neškodí. Dříve se lidé neměli pořád stejně dobře, taky v zimě spíš hladověli a v létě měli plná břicha.
Máš dceru – jaké to je vychovávat svou kopii?
MAREK: No, je blázen jako já.
KLÁRA: Mně to nepřijde nijak zvláštní, protože jsem s Markem spoustu let, Markovi rodiče ji zvládají, jen ti moji na to vůbec nejsou připravení. Na její nedisciplínu.
Bojíš se o ni?
MAREK: Ani ne, ona má přirozenou brzdu. Není neřízená střela, na spoustu věcí je opatrná. Dělá věci s rozmyslem. Občas na ni houknu, aby dávala pozor, na jaké větve stoupá. Nezakazují, ale spíš se snažím všechno jí naučit, abych se o ni nemusel bát pokaždé, když mi zmizí z očí. Její živelnost je sice někdy spalující, ale je veselá a šťastná. Trable má ve škole, chytrá je, ale dotlačit ji k učení je náročné. Svůj harddisk si šetří, ale nás nešetří. Tady mám reálný strach, že tohle nepřežiju. I když jsem vždycky tvrdil, že strach a prachy jsem nikdy neměl, tak mám fakt obavy, že Viktorčiny školní roky nedám.
KLÁRA: Měli jsme ji pozdě, prostě nejsme dost trpěliví.
Když jsme se viděli naposled, říkal jsi mi, že když si na expedici, vždycky se ti strašně stýská po Kláře a Viky, že intenzivně cítíš lásku. Čím si to vysvětluješ?
Když ztratíš svoje pohodlí a s ním všechny ty věci, které jsou jinak úplně běžné a dostupné, že ani nevíš, že je máš – pochopení, pohlazení, blízkost. Když je ztratíš, tak ti právě tyhle běžné a dostupné věci začnou chybět nejvíc bolestivě. Strašně mi tam holky chybí a strašně po nich toužím.
Jak dlouho ti ta znovunabytá zamilovanost vydrží?
Týden?