Čechrání peří z vrcholů světa
Nejlepší český horolezec MAREK „MÁRA“ HOLEČEK (46) je svůj. Odmítá prošlapané cestičky. Nelákají ho obvyklé trasy, byť na nejvyhlášenějších vrcholech. Místo toho objevuje nové cesty náročnějším alpským stylem, tzn. bez umělého kyslíku a bez pomoci. A je v tom extra světová třída. „Pro mě je na lezení důležité objevitelství. Že přijdu na způsob, jak vylézt někam, kam si ostatní myslí, že se vylézt nedá,“ tvrdí horolezec, jehož dva prvovýstupy byly ohodnoceny Zlatým cepínem, což je něco jako filmový Oscar.

 Díváte se rád na filmy o unikátních prvovýstupech ve velehorách? Kupříkladu na Netflixu je ke shlédnutí snímek Meru o zdolání vrcholu indické hory Meru (6 310 m). V roce 2011 na centrální vrchol vystoupili američtí alpinisté Conrad Anker, Jimmy Chin a Renan Ozturk.
Jenže já tam byl už před nimi… (směje se) Ten prvovýstup na tzv. Žraločí ploutev jsem udělal už v roce 2006.
Cože, vždyť šlo údajně o unikátní výkon, o kterém byl natočen film.
Jo, akorát já o tom nikde do světa nevykládal (za prvovýstup na Meru Central získal Holeček čestné uznání Golden Piton Awards 2006, pozn. red.).
Nepatříte tedy mezi horolezce, kterým se říká sběrači vrcholů?
Určitě jím jsem, ale ještě o tom nevím (směje se). Já se do historie moc nehrabu, na to není čas. A to je dobře, protože stále je ještě čas na tvoření...
Jak si vybíráte hory, na které vyrážíte?
Hora musí být jako žena, krásná a nezdolaná. Samozřejmě je to trochu šovinistické tvrzení, ale snad to nevadí (směje se). Ženy mám rád a právě proto je to přirovnání vlastně typické. Nejdříve jde o konfrontaci pohledu, jak by to mělo vypadat. A když vše souzní, tak teprve hledám další schůdky, jak se přiblížit. Musí být naplněna nějaká vlnová frekvence a pak připravuji strategie, jak na to. A koukám se i na historii. To mi teprve dává zpětnou odpověď – tohle je ještě prostor pro tebe, tak to zkus a uvidíš. Někdy se to podaří a někdy se soukolí nesejde. Například kvůli špatnému počasí... Ale obecně jsou to kopce, které se mi líbily buď někde na obrázku, anebo jsem je spatřil cestou. Léta jsem takto například koukal na Mashebrum, nejdominantnější kopec pákistánského pohoří Karákóram. Pamatuji si na slova Zdenála Hrubého (Holečkův někdejší parťák Zdeněk Hrubý zahynul v roce 2013 na Gašermbrumu I  v Pákistánu před očima Marka Holečka. Kilometrovému pádu předcházela chyba, kdy si omylem uvolnil karabinu, Holeček zůstal bez vybavení a jištění sám na sedmikilometrové stěně, pozn. red.), když jsme šli přes ledovec Baltoro v údolí Hushe. Tam není čistokrevný led, spíše hromada šutrů. Bylo to dlouhé nezáživné pochodování a on v jednu chvíli shodil batoh, naštvaně do něj kopl, zanadával na Baltoro, ale pak se podíval na Mashebrum a řekl: „Ale tohle je hezký.“ Nebo horu Čamlang v Nepálu v pohoří Himálaje jsem viděl už před více než 20 lety, ale dostal jsem se na ni až v květnu 2019…
Prvovýstup středem severozápadní stěny na Čamlang (7 319 m), za který jste spolu se Zdeňkem Hákem dostali Zlatý cepín, jste pojmenovali UFO Line. To bylo v reakci na horolezce Douga Scotta a Reinholda Messner, kteří prý na vrcholu zahlédli UFO?
Oba se shodli na tom, že viděli něco, co neuměli zařadit do normálních pozemských rozměrů nebo známých škatulek.  Neblouznili, jenom viděli nějaký neidentifikovatelný předmět, něco, co se vznášelo ve vzduchu. A nebyli jediní v tom čase. To samozřejmě ještě neznamená, že nás navštívili marťani. Anebo ano, kdo ví (směje se). Ve finále je to jedno. Nikoho to netrápí, protože to nic nezpůsobilo... A když jsem přemýšlel nad názvem naší vylezené cesty na hlavní vrchol Čamlangu, tak jsem si vzpomněl právě na tyto dva horolezce. Přestože Doug Scott i Reinhold Messner jsou naprosto rozdílní a mají odlišný přístup k filozofii lezení, tak v jednom jsou  stejní - chtěli tvořit a objevovat něco nového. A to se podařilo. Tak proč na ně nevzpomenout touto formou. Oni viděli UFO na vršku a já ho viděl každý den v podobě parťáka Háčka (směje se). Mně to přišlo jako zajímavé pojítko.
Na kterou horu ještě myslíte a nemohl jste výstup na ni realizovat kvůli koronavirové pandemii?
Měl jsem nějaké sny a cíle a ty se mi rozplynuly. To je samozřejmě  ztráta. Utekla mi minulá letní sezona, kdy jsem měl jet do Karákóramu, i podzimní cesta do Nepálu. Nicméně jsem s přípravou nepřestal a nakonec jsem se rozhodl pro výpravu, kterou jsem měl připravenou už minulý rok – do Nepálu, do centrálního Himálaje, na kopec, který nikomu téměř nic neřekne, ale mě se líbí. Jmenuje se Baruntse a má neslezenou severozápadní stěnu. Ta je  nad krásným údolím víceméně  bez lidí. A přitom je to jenom vedlejší „ulice“, hned vedle Mount Everestu.
Na Baruntse (7 162 m) v severovýchodním Nepálu v roce 2013 zahynuli při pokusu o prvovýstup dva Češi, Petr Machold a Jakub Vaněk. Zmizeli beze stopy a zůstal po nich pouze prázdný stan. Má váš výstup s touto tragédií nějakou souvislost?
Mám v úmyslu jejich linii v západní stěně dotáhnout do finále. Nemyslím to ve smyslu osudovém (směje se). Nechci to ale zlehčovat, ale je to samozřejmě vzpomínka na ně, protože jsem je oba znal. Ta hora za to nemůže, je to spíše souhra, kdy se objevíme na určitém místě v blbý čas. Život je ale divoký a je jenom na nás, kolik do něj narveme zážitků... a kolik času nám zbývá. Tak jsem si řekl, že jejich záměr dotáhnu až k vršku. Když všemohoucí vesmír dá (směje se).
A plánujete i výpravu na onen Mashebrum, neboli K1 (7 821 m)?
Označení K1 je krásné, protože je definované prvními zeměměřiči. Má samozřejmě i místní název Masherbrum, což je něco jako hora prvního úsvitu. Není to nejvyšší hora, dokonce nepatří mezi osmitisícové vrcholy, ale ze všech stran je sošná. A drží si dominanci i svou nepřístupností, protože tam nebylo více než deset výstupů. Poslední před 30 lety…
Je tento kopec pro vás vyloženě v kategorii snů?
Určitě a ještě letos v červenci se chci o něj pokusit s horolezcem Tomášem Petrečkem. Tato stěna byla atakována několikrát a já tam léta hledal přírodní linii, která nabízí možnost průstupu. A s přimhouřením oka jsem ji už našel. Ale tam je ještě jeden problém - dostat se z vršku dolů. Odpovídá to tomu, kolik lidí tam uspělo. Rozhodně to nejde stejnou cestou a sestup na druhou stranu hory je také problematický. Vršek je přesná půlka, ale na sestup zbývá daleko méně sil. Ten kopec je ale nádherný, začne se na jedné straně a skončí na druhé.
Co je pro vás tím motorem hnát se pořád do dosud neprobádaných cest?
Já se vždy dívám na své předchůdce, kteří mě nějakým způsobem bavili. Také si vytvořili nějakou představu a šli za ní. Museli mít štěstí i dovednosti a obrovskou vášeň pro věc. To vše musí jít dohromady. A základem je nepochybovat a zkoušet. Cesta je postupný růst a člověk se nesmí bát dělat nové kroky. A to je jedna z věcí, která je neuvěřitelně zábavná. Ač mám naučených spoustu věcí, tak člověk nikdy není ukojen touhou objevit něco nového a hlavně posunout svůj limit.
Máte tu správnou intuici vyhodnotit i těsně pod vrcholem, že jít dál už představuje velké riziko, nebo vždy jdete až na hranu nebezpečí? V srpnu 2011 jste se při pokusu o sólový výstup na osmitisícový vrchol Nanga Parbatu otáčel 800 metrů pod vrcholem...
Každý pokus je  naprosto naostro, ale pak musí člověk vyhodnotit situaci i se svým tělem, které by měl znát. Vždycky se otáčí v momentě, kdy už to dál nejde. O vrchol v tu chvíli už vůbec nejde, i sestup je průšvih, protože otáčíte v momentě, kdy se vše pokazilo. Nejenom představa. A jakmile budete pokračovat přes sílu, tak už nebudete mít sílu nazpátek. Ve chvíli, kdy je sklon svahu 70 stupňů, minus padesát stupňů a takový uragán, že vás to sráží, tak to prostě dál nejde. A nikdy jsem si nevyčítal, že jsem mohl ještě udělat nějaký krok. Stačí si vzpomenout, proč jsem ho neudělal. To je ten nejdůraznější argument.
Jak se člověk cítí, když zůstane uvězněn ve stanu ve výšce 7 700 metrů na osm dní, celkem 192 hodin, jak se vám to s Ondřejem Mandulou stalo v srpnu 2016 na Gašerbrumu I (Holeček to odnesl omrzlinami nohou)?
Tam už nikdo nečeká na žádnou jinou změnu, než utéct a vypadnout odtamtud. Úbytek energie je tak obrovský, že člověk nemusí nic dělat a stejně jenom chřadne a umírá. Proto se tomu říká zóna smrti. Není přesně definované, jak dlouho se tam dá přežít, ale 192 hodin je hodně dlouhý čas. Když si stoupnete na zastávku a budete takhle dlouho čekat na jednom místě na autobus, tak se vám to bude zdát sakra dlouhé. A když při tom na vás bude foukat při minus padesáti stupních Celsia a dojde vám jídlo, tak se vám to zdá ještě delší…
Do jaké míry bývá pro úspěch vaší výpravy důležitá meteoroložka Alena Zárybnická, s kterou jste v pravidelném kontaktu? Na Gašerbrum I vám v červenci 2017 například posílala esemesku: Zdrhejte, chci vás mít okamžitě dole.
Alča je pro mě svým způsobem zázrak, který mi dává spojení s pozemským životem a ještě výhled na nějaké budoucno. To je strašně důležité spojení. Vůbec jí nezávidím její úlohu a divím se, že mi pokaždé na to kývne. Ona nese tíhu toho, že ví, co se na nás řítí. Kdybych jí nevěřil a nevěděl, že ji potřebuju, tak jí v životě neoslovím. Popisujeme jí podmínky a ona vše přepočítá přes meteorologické modely, vyhodnocuje počasí a dává do toho svůj rozměr zkušenosti. Přesto se někdy rozhodnu jinak a ona trpí, což je nespravedlivé vůči ní. Ovšem někdy věřím intuici a člověk se musí řídit až podle situace na místě. Když ale lezu nahoru sedm dní, tak potřebuju nutně vědět předpověď na první tři dny. Aby nezasněžilo, nebyl příliš silný vítr a nesvalila se lavina.
Někdy dokáže být lavina nepředvídatelná. Na Huascaránu v roce 1970 smetla lavina a zabila 14 členů české expedice. Jak vás napadlo, vydat se v srpnu 2019 do Peru na horu  Huandoy Norte (6 360 m) a udělali tam cestu s názvem Boys 1970, čili Chlapci 1970, na počest těch, kterým se jejich sen rozplynul...
Když jsem odjížděl do Peru, tak jsem neměl srovnanou psychiku, protože jsem byl utahaný z květnového výstupu na Čamlang v Nepálu. Takže jsem jel si s kamarády jen zatrekovat a udělat si pohodu. Jenže Radar (Radoslav Groh, vrchlabský horolezec a skialpinista, který společně s Pavlem Bémem pokořil v roce 2018 jednu ze tří nejrizikovějších osmitisícovek světa Nanga Parbat, pozn. red.) najednou přišel s nápadem si zalézt. A Tomáši Galáskovi, který výpravu do Peru filmoval, jsme řekli, že uděláme film. A naše standardně naučené soukolí najednou do sebe zapadlo. Jen jsme se báli toho, aby z toho nebyl nostalgický americký slzák. Bylo to vše spontánní a možná to je tak dobře. Vznikla z toho totiž povedená vzpomínka… A když jsme přemýšleli, jak pojmenovat naši cestu, tak samozřejmě rezonovaly vzpomínky na naše předchůdce. Oni měli ve své podstatě stejné ambice – zalézt si a nasát atmosféru. Jen neměli to štěstí. Taková tragédie, která zasáhne během 40 sekund 70 000 lidí, se ale nedá predikovat. A tak vznikl název Boys 1970, aby to neslo vlajku pokračování jejich příběhu. Neštěstí jedněch totiž neznamená konec myšlenky. A když dojde svého naplnění, tak je to jenom uzavření jedné kapitoly.
Z vaší výpravy do Peru vznikl film Boys 1970. Jak se vám daří  horolezectví skloubit s byznysovým modelem, aby vás  uživilo?
Legendární horolezec Reinhold Messner kdysi řekl: „Já vám přivezu obrázky z míst, kde ještě nikdo nebyl.“ A jakmile jsem si toto uvědomil, tak jsem najednou zjistil, že se mé úspěchy z jednotlivých výstupů dají přetavit v prodejní artikl. Ono to je samozřejmě dlouhodobá věc, než si vše sedne, ale je to už svým způsobem brand. Sice vylezu na nějaký kopec, cestou, kterou nikdo nezná, ale teprve pak hledám způsob, jak to prodat. Skrze obrázky z míst, kde ještě nikdo nebyl a je to tedy něco neokoukaného a úžasného. A je tam silný příběh, kdy se musela potkat dovednost a štěstí. To je něco, co se dá přetavit v přednášky, knihy nebo filmové dokumenty. Mimochodem s režisérkou Markétou Ekrt Válkovou už rok a půl sbíráme filmový materiál, kterému jsem dal pracovní název Já, jájínek, a na přelomu roku by to mělo jít jako film do kin. Je to samozřejmě čepýření se a načechrávání peří. Kdybych měl bohatou tetu, tak to nejspíš nedělám, ale pro mne je to jeden ze způsobů, jak celý ansámbl kolem sebe utáhnout a přitom nezničit své sny. Ale já ke svému životu potřebuji nějaký vzruch. 
Musel jste ale už opustit ryzí (nekomerční) horolezeckou cestu? Stal jste se kupříkladu tváří značky Mercedes a ambasádorem Hudy sportu...
Ono punk style jde v horolezectví dělat do doby, dokud si ho můžete dovolit. Jakmile ale přijmete fakt, že máte protějšek, tak už to nejde. A já jsem za mou ženu Kláru, která zvládá můj chaos už dvacet let a ještě mě neodstřelila, opravdu vděčný. A pak, když k tomu přijde dítě, kterému je nějaké horolezectví úplně ukradené, tak už to musí mít nějaký řád. Žijete ve společnosti, která má nějakou systémovost, a já ten řád ctím. I ve svém chaosu mám rád řád. To jsou věci, které mi daly impuls, abych začal svůj život nějakým způsobem řídit. Je to naprosto reálná povinnost, kterou jsem přijal a jsem za ni rád.
Jak do vašeho řádu zapadá skutečnost, že na expedici balíte věci většinou v den odletu?
To je rutina spojená s mechanickou činností. To mám naučené a odzkoušené. Věci už mám ale nachystané v průběhu přípravy, to není tak, že bych je sháněl na poslední chvíli. Občas si ale  na poslední chvíli uvědomím, že jsem něco někomu půjčil. A to pak nastává chaos (směje se). Tlak je ale jedna z věcí, které si sám na sebe v životě ordinuji, protože to je jedna z forem psychického otužování. Obecně si nabírám víc věcí, než které se dají na první dobrou stihnout. Přesto si nemyslím, že za sebou nechávám nějaké pohrobky. I když jdu někdy do totální vrtule a záklonu, kdy bouchám s věcmi a projeví se nerváček v plné parádě (směje se).
Nejezdíte na velké několikatunové expedice, ale většinou jen ve dvou lidech. Kolik mívá váš expediční batoh kilogramů?Protože musím počítat s tím, že budu pod horou čekat na dobré počasí, tak musím mít nějaké vybavení navíc. Na nynější výpravu do Nepálu, která je světově TOP, se musím vejít do 45 kilogramů. 30 kilo mi vezmou do letadla, pět kilo věcí si ještě nabalím na sebe, jako za starých dobrých časů, a pak mám desetikilový příruční batoh. Ten pak při samotném lezení mívá osm kilogramů, obsahuje kilo a půl vážící bivakovací stan, kilový spacák, nějaké oblečení, vařič a jídlo. A víc si ani s sebou brát nechci, protože to jsou zbytné věci. Nepotřebuji uprostřed krásné přírody debužírovat a dávat si steak a čaj o páté, to už není o horolezectví.
Berete si do výšek nějakou speciální stravu podobnou té kosmické?
My jdeme ho hor s výhledem, že tělo bude strádat. Jsme na to naučeni a musíme přijmout fakt, že to takto bude. Nejlepší je instantní bramborová kaše, která není složitá na přípravu. Rozpustíte led nebo sníh, nasypete to, zahřejete a ono to udělá objem. A o ten jde v horách hlavně. Tahle hmota totiž dokáže oblbnout  překyselený žaludek. A dá se to doplnit nakrájeným špekem. Ten je na energii při vysokohorském lezení nejlepší. Všechny cukry jsou v podmínkách vysoké nadmořské výšky vypálené za dvacet minut, kdežto špek je energie uskladněná na dlouhodobý běh a uvolňuje se postupně. A velmi důležité je, že nezmrzne. Vším ostatním můžete ráno zabíjet skoby (směje se).
Když jste se vracel z úspěšného výstupu na Gašerbrum I, tak jste zhubl 14 kilo. To je výstup pro tělo taková zátěž?
Výdej energie je extrémní a nestíháte ji žádným způsobem doplňovat. Je to utrpení a svým způsobem forma trýznění. Horolezec Joska Rakoncaj dokonce říkal, že lezení ve vysokých horách je jen pro masochistické kretény. Co tam hledáme, když tady máme jako pozemšlapky dobré zázemí? Tam nahoře vlastně  ani nežijeme, ale jen strádáme, chřadneme a umíráme. Na druhou stranu jsme schopni se tam etablovat a ještě něco předvést, to je zase naše plus.
To vypadá, že je pobyt ve vysokých horách nejúčinnější dietou na světě...
Na expedici je průměr tak osm kilo dolů na člověka. Nejdřív zmizí podkožní tuk, ale pak už tělo nemá kde brát a začne požírat svaly. Svalové hmoty ubývá tak tři čtvrtě kilogramu denně. Za několik málo dní jste už na hraně obrovského vyčerpání. Jedeme jenom ze zdrojů, které pořád čerpáme. Úplně nadoraz, dokud se staneme nehybnými, což je špatně. Nehledě na to, že když svaly nemáme, tak nás to unaví. Proto když se člověk vrátí z expedice, tak je rekonvalescence docela dlouhá. Hlava si ještě dostatečně pamatuje strádání a nechce se mu do dalšího. Já proto vždycky hodnotím až po výpravě, jestli půjdu na další, kterou jsem si vymyslel. Jakmile není něco v rovnováze – nejenom tělo, ale i psychika, tak je to špatně a je to signál stáhnout ocas a zůstat doma. Vsázíme docela dost a vystavujeme se jinak velkému riziku. Ona ta hora nikam neuteče… Velmi dobře to definoval Zdenál Hrubý: „Dej si vše dohromady a neodjížděj do hor s velkými problémy, protože ty tě tam doženou.“
Navíc horolezectví má tu vlastnost, že čím jste blíž vrcholu, tím jste dále od bezpečí...
To je paradox našeho konání. A jsem rád, že horolezectví není čistokrevný sport. Je to otázka životního stylu a schopnosti přetvářet myšlenky. Má to určitě blíže k nějaké tvorbě, k nějakému abstraktnímu tvoření, než ke sportovnímu cíli. A přitom na vrcholu vás nečeká žádná úleva. Je to spíše symbol. To jsou věci, které jsou naprosto nesouměřitelné s jakýmkoliv sportem. Neatakujeme maximální výkon. Jde o objevitelskou činnost zjistit, co je nahoře. A pak zjistíte, že tam vůbec nic není, že život je dole (směje se).

 MAREK HOLEČEK (46)
Horolezec, který se zabývá objevováním nových výstupových směrů v nejvyšších horách světa.
Držitel mnoha českých (Výstupy roku ČHS, Horolezec roku) i světových lezeckých cen (např. Golden Pitons 2006 za nejlepší výstup sezony). Se svým parťákem Zdeňkem Hákem získali dvakrát  Zlatý cepín, nejprestižnější horolezeckou cenu. V roce 2018 za prvovýstup na Gašerbrum I. a v roce 2020 za  prvovýstup severozápadní stěnou na nepálský Čamlang.
Se Zdeňkem Hákem na svůj pátý pokus uskutečnil v roce 2018 prvovýstup alpským stylem jihozápadní stěnou jedenácté nejvyšší hory světa Gašerbrum I (8 080 m n. m.). Při druhém pokusu tam zemřel v roce 2013 jeho kamarád Zdeněk Hrubý. S Hrubým v roce 2012 vystoupili i na devátou nejvyšší horu světa Nanga Parbat (8 125 m), které se přezdívá Hora zabiják.
Autor knih České himálajské dobrodružství I a II, Dotknout se nebe a Dotknout se hvězd.
S přítelkyní Klárou má dceru Viktorku (10 let).