MÁRA HOLEČEK: Vrátil bych se znovu!

 Fenomenální zářez do dějin českého, ale i světového horolezectví se v červenci podařil Markovi Holečkovi a Zdeňku Hákovi. Alpským stylem vystoupili novou cestou v jihozápadní stěně  Gasherbrumu I. (8080m)  a předposlední červencový den stanuli po šesti dnech na vrcholu. Mára se do stěny vracel už popáté a ani tentokrát ho nepustila zadarmo. Prvovýstupu na osmitisícovky je v poslední době jak šafránu, protože většina logických linií už je vylezených. Poslední český horolezec, kterému se něco takového povedlo, byl Josef Rakoncaj před 27 lety. Během expedice v roce 1990 vystoupil alpským stylem novou cestu na 8013m vysokou Šiša Pagmu. Letošní úspěšný český průstup novou cestou s názvem Satisfaction! na jedenáctou nejvyšší horu světa není výjimečný jen v českém rybníčku, ale rezonuje i ve světovém měřítku. Nic podobného se letos nikomu na osmitisícovce nepovedlo. I proto se výstup české dvojice zařadí k horolezeckým událostem roku a kluci sbírají gratulace z domova i ze zahraničí. Pro Máru je to dokončení jedné etapy. Během předchozích čtyř výstupů mezi lety 2009 a 2016 pokaždé ze stěny utíkal za dramatických okolností, při posledních dvou pokusech s Tomášem Petrečkem a Ondrou Mandulou zůstal několik dní uvězněn počasím v zóně smrti ve výšce přes 7000m. Největší ránou byla ale smrt jeho dlouholetého spolulezce Zdeňka Hrubého, který se během druhého pokusu v roce 2013 tragicky zřítil. Máru, ale jihozápadní stěna Gasherbrumu I., tyčící se impozantně nad pakistánským ledovcem Baltoro, lákala dál a lákala by ho, i kdyby se do ní měl vrátit pošesté.

Při našem setkání v Adršpachu přišla řeč nejen na detaily letošního pokusu,bilancování těch předchozích, ale i na trochu filozofování nad současným horolezectvím.

1)Kolik rozhovorů už jsi od příletu absolvoval?

Mraky, byl jsem několikrát v televizi a rádiu, lifestyle časopisy už ani nepočítám. Patří to k tomu koktejlu, je to součást dokončení celku. Samozřejmě záleží na tom, kdo a jak se ptá. Je lepší zabrousit do více soudků, protože život není jednobarevný. Lezení má tu výhodu, že není monotematické. Pro mě výstup nekončí tím, že vylezu na kopec a slezu. Pak teprve začíná koloběh obhajoby toho výkonu, nejen před lezeckou komunitou, ale především před širší veřejností. Až díky jejímu zájmu pak můžu uzavírat smlouvy s partnery apod. Je potřeba oslovit nejen tím, že lezeš na kopec, ale i tím, co tam přitom prožíváš. Do toho se pak lidi daleko líp dokážou vcítit – do pocitů opuštěnosti, hladu, zimy, strachu, zoufalství, a pak úspěchu, nebo i neúspěchu. V lezení jsou navíc tyhle pocity hodně umocněné. 

2)Platí tedy i v horolezectví, že nezáleží tolik na tom, co vylezeš, ale jak to umíš prodat?

Tohle platilo vždycky. Na místě není žádný přímý přenos, takže to musíš obhájit a dobře prezentovat. Bez toho by to nešlo. Stejně tomu ale bylo i před pěti sty lety, kdy Fernao de Magalhaes proplul průlivem mezi jihoamerickým kontinentem a Ohňovou zemí a dokázal, že Země je kulatá. Průkopník to má vždycky těžké a musí svůj objev vždycky nějakým způsobem předat. I když Magalhaes už ho teda nepředal, protože ho zapíchli na Filipínách.

3)Letos v listopadu se už poněkolikáté chystáš na festival Obzory v Praze. Těšíš se na setkání s lidmi a atmosféru kolem?

Ten festival se velice podařil. Pořadatelé vybírají osobnosti z českých luhů a hájů, na které můžeme být jako Češi hrdí. Obzory mají široký záběr outdoorových aktivit, takže se tam dostanou lidi z různých oborů. Výborně se ujaly a je to nejúspěšnější festival tohohle typu u nás. Navíc se odehrává v úžasných prostorách Filozofické fakulty. Dostat se sem a přednášet na akademické půdě je pro mě vždycky určitý exces. Já, neschopen dokončit jakékoli akademické vzdělání, si tam můžu chvilku zařádit.

4)Novou cestu jsi pojmenoval Satisfacion!, tedy zadostiučinění, spokojenost.Cítíš i ty zadostiučinění, že se napopáté v jihozápadní stěně GI zadařilo?

Ten název uzavírá celek nějakého životního příběhu. Kdybych mohl z těch pěti pokusů čtyři vynechat, tak to udělám, protože mi vzaly spoustu věcí. Ze života mi vzaly mého dlouholetého spolulezce Zdenála (Zdeněk Hrubý se tragicky zřítil při druhém pokusu v roce 2013, pozn. aut.). Pak mi udělily dva děsivé zážitky, kdy nás počasí ve výšce přes 7000 m dvakrát uvěznilo a při nouzových sestupech jsme bojovali doslova o holej. Taky bych si ušetřil zdravotní trable v podobě omrzlin na nohou, ze kterých se teď vylízávám znova, protože mají tendenci se vracet. Kdybych tohle věděl na začátku, tak na to s… Za to to nestojí. Když už se to stane, je otázka, co tě tam dál žene. Vždycky jsem v sobě na tuhle otázku našel kladnou odpověď: „Běž do toho!“. I kdyby se to tentokrát nepovedlo, asi by mě to lákalo dál. Nenarazil jsem totiž na základní brzdu, a to jsou vlastní limity. Časem by určitě přišly, ale zatím ne. Pokaždé jsem si na to navíc vzal mladšího parťáka, abych srovnal věkový průměr.

5)Vrátit se pětkrát na stejný kopec už vyžaduje velkou dávku tvrdohlavosti a odhodlání. Máš tyhle dvě vlastnosti v sobě?

Asi jo, je to dané celkovým přístupem k životu. Neúspěchy mě neodrazují, naopak mě motivují. To je zásadní pro dokončování jakýchkoli snů a cílů. Kdybychom neměli Edisona s výdrží, tak nesvítíme. Ke každému objevu vede dlouhá cesta a je potřeba tomu podřídit všechno. Na neúspěších jiných lidí se pak odrazíš a rosteš. Podobně tomu bylo na Gasherbrumu I., kde jsme navázali na snažení geniální polské dvojice Jerzyho Kukuczky a Wojciecha Kurtyky v 80. letech. 

6)Během předchozích pokusů ses dostal nejvýš pod skalní bariéru v 7700 m. Jak člověk odhadne, jestli to půjde přelézt?

Když člověk leze 37 let, a nemluvím jen o horách, tak ten odhad získá. Dáváš si dohromady střípky a hodnotíš možnosti. Že to bude průšvih, bylo jasné už na začátku. Když se tam třikrát zarazili Kurtyka s Kukuczkou, tak jsem věděl, že to nebude gratis. Cesta Poláků je hodně svižná. Museli se pomodlit, rychle lézt a doufat, že se nic nestane. Šli vyloženě lavinézním polem a v horních partiích pak uhnuli do cesty Američanů. Já jsem šel kuloárem vlevo, protože se mi zdál o malinko bezpečnější. Lezecky ta skalní bariéra byla náročná, skála nebyla kompaktní, sníh nedržel… ale to patří k horám. O kráse lezení to určitě není. Spíš se tu snoubí prožitek a dokončení myšlenky. Horolezení není čistě sport, nejde tu jen o dovednosti a vytrvalost, ale i o vůli. Tahle touha, která je v nás, se projevuje stejně třeba i ve vědě, v jakémkoli posunu lidské činnosti.

 7)Předchozí pokusy nevyšly buď kvůli zdravotním problémům spolulezce, nebo kvůli počasí. Byly vám tentokrát okolnosti nakloněny?

Ne, byl to zase humus. Objektivní nebezpečí je tam obrovské pořád. Je potřeba všechno správně načasovat a pomodlit se, aby měl člověk štěstí. Měl jsem třeba vypočítaný rytmus, jak rychle musíme úvodní část kuloárem vylézt, protože když se cokoli pokazí, tak se to během několika minut stane smrtelnou pastí. Když jsme nastupovali do stěny, tak jsme tři hodiny byli zalezlí v příčné trhlině ve svahu a čekali, až přelítají laviny. Ani jednu z nich bychom neustáli. Přemítal jsem, jestli jít dál. Ty tři hodiny nám chyběly k dolezení do místa, které jsem měl vymyšlené na schování. Jakmile se totiž objeví slunce, které má v těch výškách neuvěřitelnou sílu, roztopí ledovou krustu a okamžitě začnou létat uvolněné šutry. Jsou jak komety a pár vteřin před tím, než kolem proletí, vrčí jak vrtulník. Helma nehelma, srážka s takovým šutrem je většinou konečná. Takže jsem věděl, že kvůli ztraceným třem hodinám budeme vystavení tomuhle bombardování, pokud nebude aspoň trochu pod mrakem. A to je loterie. Ten den jsme lezli dál, byla to samozřejmě troufalost. Naštěstí nepřišlo intenzivní slunce v plné síle, proletělo jen pár šutrů a dolezli jsme tam. Nebylo to racionální rozhodnutí, ale spíš motivní. Počasí nebylo ideální, ale zas nebylo takové, že by se nedalo lézt. Takže jsme se pomalu prokousávali nahoru. Každý den sněžilo. Jakmile jsme prolezli kuloár a dostali se do stěny, už to tolik nevadilo. Ve finále jsme pak šli proti bouři, o které jsme věděli. Byl to zrovna den, kdy jsme šli na vrchol. V tu chvíli už ale nebylo na vybranou, snadnější bylo vylézt na vrchol a slézt dolů normálkou, než se pokoušet o sestup stěnou. Bylo jasně dané, kudy utíkat. I samotný útěk byl sám o sobě děsivý, protože nebylo vidět na krok. My jsme lezli na druhou stranu kopce, naštěstí jsem tu cestu aspoň trochu znal z výstupu v roce 2009. Když se aspoň maličko roztáhlo to bílé peklo, tak jsem věděl, kam se nasměrovat.

 8)I když měl za sebou už sedmitisícový Nošak, byla to pro Háčka první osma. Nebyl trochu risk vypravit se rovnou na takhle těžký podnik?

Vybíral jsem ze zbylých. Tam už není moc na výběr, ale většinou se netrefíš vedle. Háček byl podle mě v Česku jediná relevantní volba, která ještě zbývala. To není otázka toho, co dělal poslední dva roky, ale co dělal posledních dvacet let. V horách se pohybuje pořád a má excelentní schopnosti. Život mi nahrál výborně, byla to skvělá souhra.

9)V rozhovorech jsi říkal, že jste shodili přes 10 kilo svalů, rekonvalescence trvá několik měsíců. Příští léto chceš vyrazit na expedici do Rupálské stěny na Nanga Parbat. Dá se tělo vybičovat k expedici rok co rok?

Lidské tělo je uzpůsobené pro období blahobytu a strádání v průběhu roku, je to přirozené. Nabírání fyzičky teď trochu brzdí omrzlé nohy, které se tak tři měsíce hojí. Na přelomu roku se chystám do Antarktidy, to mám za odměnu. Tam se chci vrátit, k tučňákům a lachtanům… A po Novém roce pak mám sedm měsíců na přípravu. Za tu dobu to musím stihnout, nebo nestihnout. S přibývajícími lety je samozřejmě regenerace pomalejší. Budu čekat na zpětnou vazbu, jestli na to po fyzické stránce mám. Nejedu tam na pokus, tím bych zvýšil šanci na neúspěch, a ten se tvrdě trestá. Osudné to může být i pro druhého, není to jen moje rozhodnutí.

 10)Silně se vyhraňuješ proti masovému komerčnímu lezení na osmitisícovky…

Mně je úplně jedno, jak tam ti lidi lezou. Otázka zní, jak to prezentují. Pokud si dá manažer svou fotku z Everestu do kanceláře, má jeho výkon osobní rozměr a je to v pořádku. V dnešní době už lezou po vysokých horách i lidi s karbonovou nohou, devadesátiletí, třináctiletí… Často jsou to lidi bez zkušeností a ženou se do toho dost bezhlavě. Tomu odpovídá i procentuální zastoupení úmrtí. Když jsem byl před pár lety na jaře u Everestu, tak jen tam to bylo 17 lidí! Z těch stovek, co tam každoročně lezou, to je sice jen procento. Ale mně se to zdá strašné!

 11)Nezačíná kvůli tomu být Himálaj už trochu přelidněný? Je tam ještě co zajímavého vylézt?

Když se člověk podívá na celý pás Himálaje, je to obrovské pásmo hor, takže místa je dost. U nás jsou glorifikované hlavně výstupy nad 8000 m, výstupy na nižší kopce tak zůstaly v pozadí. Dlouhodobě říkám, že je to špatně. To, co předvádí třeba Radek Jaroš, je velký osobní úspěch, ale neposouvá to horolezectví nikam dopředu. Spíš je to krok zpátky. Takoví horolezci atakují výkon starý osmdesát let, a ještě v horším duchu než prvovýstupci. Dolezou na vrchol po fixních lanech, které tam připraví šerpové. Vylézt čtrnáct osmitisícovek je i tak na potlesk, ale chybí mi trochu skromnosti. Můžou o tom informovat, ale ne se bít do prsou, že jsou nejlepší himalájisti.

 12)Jakým směrem by se měl podle tebe tradiční alpinismus ubírat?

Stačí se jen trochu podívat. Mladí lidi, kteří zatím nemají jméno a hledají prostor, můžou vybírat z destinací, které stojí pár kaček. Zaříznout babičku, vyklepat prasátko, a jedeš! Na takovou expedici do Karákóramu stačí dvacet tisíc na letenku a dalších patnáct tisíc na místě na dva měsíce. Na řadě kopců dokonce ani nepotřebuješ povolení, dají se tam lézt big-wally – krásné granitové věže do šesti tisíc metrů – nebo můžeš jít do sedmitisícového kopce, na které vyjde povolení pro dva třeba na tři sta dolarů. Je to o chuti něco tomu obětovat, ne o nedostatku prostoru. Svět v dnešní době překypuje nabídkami, a tohle vyžaduje čas a oběť, takže se do toho moc lidem nechce.

13)O výstupu plánuješ napsat knížku a natočit dokument. Sáhneš i tam do historie průstupu jihozápadní stěnou G1?

Určitě. Začnu dramatem ve vrcholové skalní věži, ale pak samozřejmě odskočím i do historie. Chci zajet do Polska za Wojciechem Kurtykou udělat rozhovor jednak do knížky, ale i do filmového dokumentu. Taky chci požádat rodinu Jerzyho Kukuczky, abych mohl použít některé statě z jeho knížky. Nebude chybět ani geneze mých pěti pokusů, ale ve formě střípků a zážitků, aby to nebyla nuda. Zkrátka to nebude monotematicky jen o Gasherbrumu I., ale spíš taková mozaika.

14)Máš představu, kdy bude knížka hotová?

Řekl jsem si, že do konce roku bych ji chtěl mít napsanou, vydaná bude spíš až po novém roce. Ale ono to nikam neuteče. Netlačí mě žádné smlouvy ani nic jiného. Věřím, že když má věc nějakou hodnotu, tak v čase nedevalvuje.

 PŘIPRAVILA pro Svět Outdooru NATÁLIE KOHOUTKOVÁ