Kolotoč expedic Máry Holečka
Horolezec Marek Holeček má za sebou za poslední rok tři expedice – ze dvou z nich si navíc domů přivezl pomyslný věneček prvovýstupů. Jeho úspěchy rezonují i na mezinárodní úrovni, se spolulezcem Zdeňkem Hákem získali jako první Češi v historii ocenění Zlatý cepín, přirovnávané často k horolezeckým Oscarům, za loňský prvovýstup cestou Satisfaction na Gasherbrum I (8080 m). Máru jsme vyzpovídali těsně po návratu z Nanga Parbat, kde pokus o prvovýstup Rupálskou stěnou skončil krkolomným, ale úspěšným sestupem z výšky 7800 m.
Právě ses vrátil z polského Ladku, kde se letos předávalo ocenění Piolets d’Or (Zlatý cepín). Co pro tebe znamená?
Je to ocenění, že nesleduješ jenom své osobní zájmy, ale to, co děláš, má nějaký přesah. Když si toho svět všimne, je to pohlazení. Nedávno jsem se setkal s živoucí legendou Chrisem Boningtonem, který byl třeba společně s Dougem Scottem světlonošem v průkopnictví lezení, jejichž odkaz přesahuje generace. Pokud se mi teď podařilo kus toho světla vzít a posunout dál, tak je to dobře. Není to ocenění jen pro nás se Zdendou, ale celé české lezecké školy. Na to, že nás je jen deset miliónů, jsme uspěli v širém světě alpinismu.
Za poslední rok jsi objel tři expedice. Musel to být pěkný kolotoč…
Mám toho plné kecky, před deseti dny jsem se vrátil z Nanga Parbat. O lezení po kopcích nechci teď ani slyšet. Ale to zase přijde. Nachtivenost musí být jak fyzická, tak psychická. Teď ale potřebuju hlavně rodinu, protože mi chyběla.
A co tomu doma říkají, že jsi věčně na cestách?
To je spíš otázka na Kláru, moji ženu. S dospělým se člověk nějak dohodne, ale s děckem ne. To to bere jako zradu – že táta je někde na výpravě, ne doma – a má na to právo. Teď se budu snažit ten promeškaný čas nějak dohnat.
Na přelomu roku ses vypravil lézt na Antarktidu, nejdřív jste si ale zahráli trochu i na mořeplavce…
Já jsem to tak i chtěl. Byla to nádherná antarktická oddysea. Jak to řekl Míra (spolulezec Míra Dub, pozn. red.): „Lezení mě ani tak nepřekvapilo, bylo to jiné, zajímavé, ale asi největší zážitek bylo to moře, to jsem do té doby nikdy neviděl.“ Prvních asi 300 mil se vyskytují i kry, takže bylo potřeba hlídkovat – i v uragánu a dešti jsme na palubě hlídali zmrzlí jak sobolí bobky... Stačí, když jsou kry malé, nad hladinou jsou sotva vidět, ale devět desetin je pod hladinou, a kdybychom ji nabourali v určité rychlosti, tak jdeme ke dnu.
To zní snad ještě dobrodružněji než samotné lezení…
Lezení znám. I když lezení samo o sobě je na Antarktidě děsivé, sníh a led jsou
většinou hodně špatné a nekvalitní. Ale kouzlo toho místa a samotný fakt, že
člověk může vytvořit novou cestu a přes převěj se prokopat do vesmíru, je
nádherný. Stejné je to ve vysokých horách. Kvalita lezení tam trpí, ale zážitek
je z toho úžasný.
Před expedicí na nepálský Kyajo Ri v Nepálu jste si s Háčkem (spolulezec Zdeněk Hák, pozn.red.) dali rande až pod kopcem. Podmínky ale nebyly ideální…
Ideální podmínky neexistují. Kdo měl ideální podmínky a nebyla mu zima, nebyl na horách. Všechna protivenství se nakonec obrátila do pozitivna. Ač to po prvním lezení vypadalo, že se na to vykašleme, protože místy chybělo to základní, po čem se dá lézt – špatná skála a blbý sníh nejsou dobrá kombinace. Tak jsem říkal Zdenálovi, že dáme pokus a zdrhnout z toho můžeme vždycky. A nakonec to dopadlo.
Poslední expedici na Nanga Parbat (8125 m), ze které jste se s Tomášem Petrečkem právě vrátili, zastavila nepřízeň počasí ve výšce asi 7800 m. Odtamtud
jste museli pozadu slézt přes 4500 výškových metrů vysokou skalní stěnu a neudělat jedinou chybu. Za jakých okolností jste se rozhodli pro sestup?
Poslední expedice skončila naprostým fiaskem. Nahoře pod vrcholem jsme dostali stopku od Alláha nebo nevím, kdo tam právě vládl. Rozhodovat nebylo moc o čem. Zbývala nám jen jedna cesta, a to byl normální úprk. Nahoru jsme nemohli, abychom pak sestoupili druhou stranou (Diamírskou stěnou, pozn. red.), kde to navíc bylo i od předchozích expedic vyfixované. Teoreticky bychom tam tedy měli šanci dostat se dolů i za špatného počasí. Ale nemohli jsme se hnout, neměli jsme šanci. V silném vichru, který tam panoval, by se naše životnost počítala na minuty. Pocitová teplota je v takovém vichru kolem -50. Na druhé straně je ale ten problém, že pod tebou jsou víc než čtyři výškové kilometry skály a ledu. Vybírali jsme ze dvou blbých variant, a jedna z nich vyšla. Ta druhá by nejspíš nevyšla vůbec.
Sám o sobě často říkáš, že jsi mistr ve zdrhání či sestupech…
To ano, to už je jasná věc, teď jsem to ještě povýšil.
Hodně lidí vybírá povolání s vizí, aby jejich práce byla smysluplná.
Ty sis vybral jako životní náplň horolezectví. Má smysl?
Každá lidská činnost, která posouvá základní lidskou snahu něco zlepšovat, má smysl. Nejde o to dosáhnout nějakého cíle, ale o naši dovednost se přizpůsobit. Dokazuje to, že jsme schopní udělat s minimem věcí kroky, které jsme si předtím ani nedokázali představit. Je jedno, jestli to přeneseme na vědu, umění nebo cokoli dalšího. Naše nejlepší vlastnost je schopnost se zlepšovat. Když budeme podvádět, ať už za pomocí umělého kyslíku nebo
lanovky v podobě fixů, tak tím nic nezlepšujeme.
Proč nelezeš těžké cesty třeba v Alpách?
Když strávím tolik času na expedicích, mám už lezení v horách plné zuby. Nepotřebuju
lézt notoricky známé cesty. Je to jako bych běhal stovku za deset, a pak si ji šel zaběhnout za patnáct. V Alpách se rekordy dnes lámou především v rychlosti. Oblíbenou senzací jsou i sólo výstupy. V horách z velké části taky lezeme sólo, ale není to hodnota, která je pro mě stěžejní. Nechci lidi šokovat tím, že riskuju. Dělám to za nějakým účelem, ne pro efekt. Stejně tak Ueli Steck, který byl přeborníkem v rychlovýstupech v Alpách, ve vysokých horách nepředvedl nic. Kvalitou lezení byl přitom hodně vysoko. Prodávat to, že někdo vyběhne jako překážkovou dráhu Eiger cestou, která byla vytvořená před více než 70 lety, to mi nepřijde
horolezecky hodnotné. Co je to za výzvu? Nic se nevyvíjí, jen se mění rychlost. A rychlost ohromuje jen tím, kde je limit, kdy se stane fatální chyba a někdo spadne. Stačí jedno zakopnutí. Přece nemá smysl cíleně atakovat hranici, kdy se jdeme zabít. A tohle ani není
radno podporovat.
V listopadu má vyjít tvoje další knížka s názvem Dotknout se nebe. O čem bude?
Bude to víceméně cyklus 365 dnů, které pokrývají poslední čtyři expedice včetně Gasherbrumu I. Bude to hodně naspeedové, kolotoč čtyř expedic, ale i běžného života. Nechci to lidem prodávat, aby žasli. Spíš, aby si dokázali představit, že nedostanu žádný šek
na život, ale všechno běží paralelně, často na hranici krachu.
PŘIPRAVILA NATÁLIE KOHOUTKOVÁ,
FOTO ARCHIV MARKA HOLEČKA