S Márou a Háčkem nejen o Chamlangu
Nejen „rockové“ hvězdy jako jsou Marek „Mára“ Holeček a Zdeněk „Háček“ Hák, jsou jen postavy z masa a kostí a mají kromě nesmyslných aktivit, například lezení tam, kde ještě nikdy nikdo nebyl, i relativně normální životy. O tom, jaké jsou, se dočtete na následujících řádkách.
Ahoj kluci, jaký je váš rok 2019?
MÁRA: „Přežitý……A vlastně skvělý! Na začátku roku jsme rovnou z lyžovaly v Alpách jeli lézt na Sicílii, pak jsem mazal domů a na konec jsme odlítali do Thajska, kde jsem také lezl. To je to období totálního klidu, kdy si člověk užívá benefit být s rodinou a zároveň dělá to, co má rád a může úplně vypnout. To byly první měsíce. Po návratu z Nepálu jsem začal přeskládávat priority, protože jsem se vrátil fyzicky a psychicky utahaný a neměl jsem nějákou výraznou tendenci zase trpět. Proto jsem letos z výpravy na Nanga Parbat slevil a místo toho odletěl do Peru, kde se nám podařilo vylézt novou cestu nazvanou BOYS 1970 na Huandoy Norte (6 360 m). Aposlední výprava letošního roku vůbec není spojená s lezením, V Puerta Mont chceme koupit koně a jet podél čínských hranic bývalou dobytčí stezkou dolů směrem k ohnivé zemi.“
A co ty Háčku?
„Letošní rok je jedním z mých nejúspěšnějších roků v osobním a sportovním životě. Určitě se toho víc povedlo, než nepovedlo. Nejdůležitějším momentem bylo, že se nám s manželkou Zuzkou povedlo v únoru počít dalšího potomka do dlouhé řady všech našich borců a borkyň. Dalším pozitivem je to, že se nám podařilo dostavět domek na Malé Skále do té podoby, že jsme se v červenci mohli nastěhovat. Sice do rozestavěného, ale makáme na tom, abychom do zimy měli plnohodnotné bydlení. Kvůli stavbě jsem vynechal velkou část průvodcovské sezóny, ale o to víc jsem si užil letní pískovcové lezení tady v Českém ráji. Samozřejmě nemohu vynechat náš jarní úspěch v Himalájích.
Co bylo pro vás nejlepší moment tohoto roku?
MÁRA: „Vždycky říkám, že nejlepší je přežít. Když to vezmu z hlediska lezení, tak se samozřejmě podařil vylézt kopec, který jsem si nasnil už před dvaceti lety, vloni jsem si ho okouknul a letos jsem to uzavřel.  A vlastně se to v uvozovkách podařilo vyfouknout všem těm, kteří se o to snažili. To je vlastně fajn, nehledě na to, že ten kopec a ta linie jsou prostě kouzelné. Co se mi ale nejvíce na té expedici povedlo, bylo „odstřelit“ všechny „styčáky“ a nosiče, takže v base campu byli jenom dva kuchaři a dva nosiči, my s Háčkem, a to bylo nádherný.  Celou expedici jsme si užili v naprostém klidu a tichosti. To se málokdy stane. Do základního tábora jsme přišli už aklimatizovaný z treku po zlaté stezce a během čekání na dobré počasí jsme každý den chodili po okolních štítech. Řekl bych, že ten měsíc a půl byl každodenně naplněný nějákou činností a na závěr toho je nádherná vzpomínka“.
HÁČEK: „Nejlepším momentem u nás bylo, když nám doma po delší době začala téct voda a my nemuseli splachovat záchod dešťovkou. Taky když jsme začali sklízet naše první rajčata, když jsme se napojili na elektřinu, když jsme po večer s opejkali s dětmi buřty a od nás ze zahrady pozorovali poslední paprsky zapadajícího slunce ozařujícího vrcholky věží na Panťáku. Těch okamžiků bylo mnoho. Také rád vzpomínám na poslední noc v základním táboře pod Chamlangem, kdy jsme byli skoro jediní v celém údolí Hunku a přitom na mne ta odlehlost působila až uklidňujícím dojmem. Široko daleko nikdo a nade mnou jen „naše“ stěna a nebe plné hvězd. Asi bych chtěl zase někdy lézt sólo…. I když ono to tak idylické samozřejmě zase není, smích.
Máro, moc nezastáváš lezení po zlezených cestách. Pokud nejde o hledání těžších cest, může to být o tom, že jdeš třeba tři týdny v odlehlých horách s batohem na zádech a pak něco vylezeš?
„Každý ať si tam dosadí, co chce. Třeba i opakování nějákou cestou. Podobně jako byl letos novinářským boomem Everest – je to čistě věc těch, kteří se rozhodli nahoru lézt a já je nemám co soudit. Pokud jsou ti lidi schopni vydělávat takové peníze – vylézt na Everest není levná záležitost, tak si to určitě umí spočítat, kolik se jich z basecampu objeví nahoře, to by jinak byli hloupí. Ve výsledku to, že nahoru lezou v takovém počtu, nemusí pro ně být nic hrozného. Mají jinak nastavený cíl. Rád objevuji nová místa, která nejsou definována výškou ani místem.“
Lezli byste na Everest, kdyby tam existoval směr pro váš styl lezení?
MÁRA: „Everest je kopec, který vyrostl do krásy. Teď to přirovnám“ kdybych byl v roli otce a měl třeba tisíc dětí a díval se na ně takhle shora a Everest by byl jeden z nich – nechci rozdělovat lásku. Láska patří všem. A jinými slovy, Everest pro mě není lákadlem, už tam nejsou přirozené výstupové linie. Samozřejmě by se dal vylepšit lezecký styl. Když to kdysi lezli expedičně, dalo by se to dnes vylézt alpským stylem, ale to je podle mě nedostatek představivosti lezce. Proč bych se hnal někam a snažil se něco vyškrábnout v prolezené stěně, když mám támhle naprosto pole neorané. Tak nebudu slavný z Everestu, no a co! Smích.“
HÁČEK: „Na to odpovím slovy mého velkého kamaráda Robina Kalety:“Tak nad tím jsem  ještě nepřemýšlel.“ Momentálně to  pro mne není žádné téma. Za prvé si nejsem jist, , že bych zvládl tak obrovskou nadmořskou výšku, a za druhé jsem si jist, že bych určitě nezvládl ten mumraj okolo. Stačí mi stát ve frontě na lanovku na Midi, mezi všemi těmi horskými vůdci, horolezci a japonskými turisty, a vím, že to je přesně to místo, kde rozhodně v tento okamžik být nechci! Tak co tady proboha dělám!!?? Smích.“
Háčku, když si na přednášce na fesťáku v Teplicích srovnával stěnu GasherbrumuI a Chamlangu, tak jsi na adresu Chamlangu řekl: „Tohle nevylezeme.“ Čím tě stěna tak překvapila a je možné, abys Márovi řekl pod stěnou: „Hele, tak do toho já nejdu?“
„No, já na každý přednášce vždycky plácnu nějaký nesmysl… Smích. Je fakt, že jsme oproti představám museli náš záměr o vedení prvovýstupu na místě trochu poupravit. Ale tak je to pokaždé. Člověk se musí přizpůsobovat aktuálním podmínkám přímo na místě. Navíc doma u obrázku máš trochu zkreslené představy a střet s realitou bývá často poněkud tvrdší.  V tomhle ohledu mě právě severní stěna Chamlangu překvapila asi o dost více než Gasherbrum I.“
Máro, parťáky označuješ jako jednu z nejdůležitějších součástí svých expedic. Jak si je vybíráš? Musí splňovat nějaká konkrétní kritéria?
„Normálně, ze Zlatých stránek. Smích. Podle prvního písmena: Háček, Hrubý….. Ale vážně. Moje činnost generuje určitou bublinu, a ta se protíná s najakou další, která má společný zájem. Takže na konec je tu limitní počet lidí, ze kterého můžeš vybírat. Ty správné vyselektuje čas. Jediné, co je potřeba, aby mě, jako člověka, byli schopni vydýchat. V horách nejde zkoušet, jestli si lidsky sedíme nebo ne. Tam se všechno projeví několikanásobně. Samozřejmě je důležité, aby se dvojice výkonnostně doplňovala.
Jak je na tom tedy Háček?
Zdenál, ten má výbornou přípravu – když si vezmeš ten víceboj (vytrvalost, úroveň lezení na skalách a v ledu, psychická stabilita, schopnost se aklimatizovat, dlouhodobě vnímat pocit chladu, hladu a žízně), každý to prožívá jinak a přitom to jsou důležité parametry. Hook je na tom fakt hodně dobře. Vykazuje všechno, co potřebuji, to znamená, že já jsem schopný se s ním vyměnit a on je to schopný tahat. Takže to není závislé jen na mě a vím, že mu to můžu předat a odvede tu práci fakt dobře. Je dobrý parťák, lidsky nám to sedí jak prdel na hrnec a je mi s ním dobře. Smích.
Háčku, když jsem slyšel, jak jste s Márou trávili bivaky, tak se musím zeptat: Jak intimní máte mezi sebou  vztah a nežárlí na vás vaše ženy? (Smích)
Zrovna i jedna kamarádka vyprávěla, jak jí manžel měsíc po svatbě oznámil, že je na kluky. Ani přes četné společně strávené chladné bivaky se na naší orientaci nic nemění. Takže nemají důvod žárlit….
Kdybych se vás zeptal, kým byste se chtěli narodit před 60 až 100 lety, kdo by to byl, nějaký horolezec?
MÁRA: „Já bych chtěl třeba zažít dobu, která není spojená s horolezectvím, ale zažít dobu, kdy třeba Fernão de Magalhães objevil cestu kolem světa. Tenkrát svět nebyl takhle osahaný. Nevěděl jak velká je je ta louže a jestli nepřepadne někde přes okraj. Ti lidi byli strašní tvrďáci.   To je jedna z krásných dob, kterou bych chtěl zažít. Z horolezeckého prostředí bych se sad ani nechtěl vracet do pionýrských dob, protože mě to neodpovídá tomu, co bych vlastně v těch horách rád zažil. Ale vždycky se mi líbily ty postavičky s lidským přístupem, který byl nehraný a krásně odražený v knížce od Alp až po Hiálaj. Jako byl třeba Hermann Buhl. On je vlastně takový přirozený „chasník“. Ten mě bavil, a třeba hipísák Doug Scott. Ti Angláni jsou neuvěřitelně dobří, ti to mají v krvi. Mají přirozený dar být skromní a přitom výkonní, neviditelní.“
HÁČEK: „Před sto lety bych se chtěl narodit i s autem jako Zdeněk Hák. Mít celé Alpy a pískovce jen pro sebe a sekat jeden prvovýstup za druhým.“
Háčku, a s kým bys chtěl lézt a proč?
„No, asi se všema. Přes partu lezců okolo Radana Kuchaře nebo Honzy Červinky po všechny Pepíky Rakoncaje, Nežerky nebo Rybičky. Jedno jméno ale vyčnívá, a tím je Míra Šmíd. Složitost jeho charakteru mě doslova dráždí. Po přečtení jeho knihy jsem si začal s vlastním lezením. Tak že asi s Lančem! Lezce bych střídal podle toho, na co bych zrovna šel. Takže na Jorassy bych vzal Peterse s Meierem, na Eiger Kaspareka s Harrerem a na Mattese bráchy Schmidovi. Takže další Šmíd. Pod Kobylou bych poslal dobře mířenou pěstí k zemi Kauschku a vzal Jedlu s Baušem. A proč? Protože Mára ještě nebyl na světě! Smích“
Kluci, je tady poslední otázka. Kdyby Josef Rakoncaj měl stejné kulturní podmínky jako Reinhold Messner, kdo z nich by byl podle vás lepší horolezec?
MÁRA: „Oba jsou svým způsobem výjmeční lidi, dělali to, co je bavilo v životě, a dodneška s tím oba souzní.  Jsou pořád výborně informovaní a každý z nich si to dneska dotlačil do nějakých svých odboček. Ať už to byla Reinholdova nešťastná účast v politice, která se dobře přetvořila do stavby muzeí, nebo Jožkova záliba ve stavění ultralevých letadel. Nejsou to jen horolezci, a to je v pořádku. Protože, když máš jenom jeden výhled na svět a když se ti nedaří, tak pak nemáš žádnou odbočku, když si potřebuješ říct: „A teď na to kašlu.“ V tomhle jsou si oba velice podobní, každý v nějákém svém provedení – Reinhold v globálním  Jožka v našem českém rybníku. A přesto Jožka i v těch výstupech, jako třeba na Kalanku v Indii, trošku přešlápl ti hranici a měl dozvuk i v zahraničí. Když jdu kolem Lhotse, tak mi srdce vždycky radostí zaplesá, jak byli ti kluci dobří. Z toho globálního pohledu jsou si oba skoro rovní.  Jožka možná má rodinu mnohem více v pohodě. Tak by byl asi ten, ke kterému tíhnu víc. Taky chci mít rodinu v pohodě, život není jenom o nějakém lezení.
HÁČEK: „Ha, dobrá otázka! Pepa Rakoncaj měl podobné společenské podmínky jako Jerzy Kukuczka, ale jiný přístup! Kukuczka v disciplíně zvané sbírání osmitisícovek Messnera z mého pohledu předčil. Trvalo mu to pouze osm let a většina výstupů byla učiněna prvovýstupem nebo v zimě. Podřídil tomu vše! Pepa je jiná kategorie. Nezajímaly ho pouze osmitisícovky, ale i opravdu technicky náročné výstupy na nižší kopce a skalní výstupy. Takže kdo by byl v tomto nezměřitelném sportu lepší nebo horší objektivně říct nejde. Samozřejmě blíž mám k Pepovi, protože jeho prvovýstupů se můžu reálně dotknout. Třeba hned tady za rohem, v Klokočí.“
Připravil Jakub Larysz