Mára Holeček: Byla to jízda!
Po loňské expedici na pákistánský Mašerbrum (také K1, 7821 m), kde vrcholové ambice zhatilo špatné počasí a nestabilní sněhová pokrývka, Mára Holeček neztrácí elán. Přes zimu měl napilno a zastihnout ho doma nebyl snadný úkol. Krátce před jeho odjezdem do Nepálu jsme si povídali o jeho nadcházející výpravě i o budoucích plánech.

Jaké plány máš na letošní sezonu?
Jako každý rok: přežít. (smích) Je to sice otřepaný, ale důležitý základ. Podzim a zimu jsem strávil lezením v teplých krajích: na Sardinii, v Turecku, řeckém Kalymnosu a v Thajsku. Na sníh jsem takřka nešáhnul, takže teď odlétám do Nepálu užít si sněhu. Chystáme se do odlehlejšího klidného údolíčka v okolí Baruntse a Chamlangu, kde už jsem byl. Zaujal mě tam kopec, který pořádně ani nenajdeš na mapě, ale není to ani žádný drobek. Našel jsem ho s pojmenováním Sura Peak, takže mu přezdívám Čurda.

Takže se nechceš vrátit na Mašerbrum?
Já tam chci jet, ale určitě ne letos. Zatím nenastala změna v podmínkách, které nás loni ze stěny vyhnaly. Taky bych na letošek neměl parťáka. Ti, se kterými už víme, co od sebe čekat, se každý rozhodl pro vlastní cestu. Háček se chystá na podzim do Nepálu se skupinou jako horský vůdce, Tomáš Petreček a Radek Groh plánují letos výpravu na Muchu Chhish (7453 m), nejvyšší dosud nevylezený vrchol světa, o který už se české výpravy pokoušely několikrát. Tahle linie mě ničím neláká, nepřijde mi sexy, ale samozřejmě záleží na úhlu pohledu. Ať mi to odpustí, ale ta hora nenarostla do krásy. Druhá strana hřebene Batura, to je jiná, tam je to sošné.

Hodně lidí, kteří mají zkušenost s extrémními podmínkami nebo se vrací z delšího pobytu v horách, mluví o tom, že v naší společnosti často řešíme malichernosti. Máš pocit, že ti dávají tvé zážitky v životě nadhled?
Reálný život je tady. Únik do toho mikrosvěta je jen na chvilku. Jdeme si tam vyzkoušet svou sílu a realizovat představy. To, co objevíme, může být obohacení pro nás a někdy i pro ostatní. Většinou máš čas si urovnat myšlenky a často tě to motivuje k nějakým změnám, ale nemám pocit, že se díky tomu dokážu oprostit od všedních problémů jako nějaký šaman. Velmi nehostinné okolí vyžaduje koncentraci především na životně důležité věci, takže když vyvázneš, můžeš získat falešný pocit, že pozemské starosti se tě netýkají. Vnímáš s odstupem každodenní uspěchanost a až pitoreskní snažení. Stejně jako červené krvinky i tenhle pocit postupně vyprchá a vrátí se do normálu. Kdysi jsem asi měl pocit, že mi extrémní zkušenosti dávají pro život větší rozhled. Teď bych ale zpětně řekl, že je to až skoro povýšený pohled a že to tak není. Každý jsme unikát, každý máme svůj vnitřní svět a vlastní příběh, nedá se hodnotit cizí život mou optikou.

Už téměř dvacet let oblékáš na expedicích vlněné funkční prádlo norské značky Devold. Jaké kousky se ti osvědčily?
No ve zkratce, ovečka je dobrá. Příroda dala ovcím geniální izolační materiál a nic lepšího člověk zatím nevyrobil. Vlnu, stejně jako třeba peří, není čím nahradit. Nikdy mě v ničem nezklamala a na výpravách mi vždycky udělala dobrou službu. V dnešní době už pojem merino máme zažitý, známe výhody vlněného oblečení, ale před těmi patnácti dvaceti lety tady vlna nebyla vůbec známá. Vlněné oblečení je hřejivé, když se propotí, tak bez pocitu prochladnutí zase rychle uschne, a při delším pobytu v terénu poměrně dlouho odolá zápachu. Když je vlněný výrobek dobře udělaný a zpracovaný, tak je na kůži velice příjemný na nošení. Používám tenké funkční vrstvy, které na sobě často i skládám, ty jsou pro mě nenahraditelné. Mimo to jsem si oblíbil i vlněné svetry, mají skvělý teplotní komfort, málo které oblečení má tak široké rozpětí, kdy člověku není ani zima ani vedro.

Loni proběhl v kinech, na festivalech i v televizi dokument Mára jde do nebe. Jakou jsi zaznamenal odezvu?
Reakce, které se ke mně dostaly, byly veskrze pozitivní. Dokument není pojatý jako oslavný epos, nenásilně vypráví nějaký životní příběh a lidi zřejmě neměli potřebu se proti tomu nějak výrazně vymezit. To je ale spíš zásluha režisérky Markéty (Ekrt Válkové, pozn. red.). Uchopila to po svém a svou zarputilostí dotáhla film do konce. Reakce diváků se nevážou k mé osobě, ale k celkovému dojmu, který v nich film zanechal. Já osobně jsem byl trochu rozčarovaný z celkového vyznění mě samotného. Není příjemné vidět některé svoje stránky takhle vyobrazené. Samozřejmě se tam promítá i pohled Markéty, ale má to nějakou autentickou výpovědní hodnotu. Teď je otázka, co jsem s tím udělal? Vůbec nic. (smích)

Jak v dokumentu, tak v pár následných rozhovorech zazněla myšlenka, že lezení po velehorách se na téhle úrovni nedá dělat do nekonečna.
No, to rozhodně ne.

Tak se nabízí otázka, jestli máš v hlavě jasnou hranici, kdy si řekneš, že už to stačilo?
Nemám, to přijde samo. Dokud nejsi spolulezcům na obtíž nebo nebezpečný sobě a svému okolí, tak nad tímhle člověk nepřemýšlí. Ale že to nastane, je jisté. A nejspíš to nastane poměrně záhy. (smích) Pomalu se blížím k půlstoletí, limity lidského těla se nedají oklamat. Už teď cítím tíži přibývajících let. Vytrvalost a lezení věkem zatím netrpí, ale ohebnost nebo výbušnost nejsou, co bývaly. Oproti mladým vnímám pomalejší metabolismus a vyrovnání se se syndromem z únavy, regenerace mi trvá daleko delší dobu. A k fyzickým aspektům se přidává ještě důležitá věc, a to je chuť. Čím dál tím víc se vkrádá určitá zakyselenost procházet tím, co s sebou expedice a to všechno okolo přináší. Vyšší věk se dá ředit mladšími parťáky, ale jen na chvilku, protože tě to stejně nakonec dožene. Bude záležet na fyzickém fondu, ale ať budu dělat cokoli, půjde časem do háje. Je potřeba se s tím smířit, ale na druhou stranu to pořád nenosit v hlavě.

A máš nějaký plán na „horolezecký důchod“?
Ne, vůbec, na to bude čas potom. Nějaké varianty se nabízejí, ale když jsi aktivní a sotva stíháš to, co děláš teď, nemáš čas přemítat dalekosáhle o budoucnosti. Radši se zaměřuju na to, co ještě můžu podniknout, na to, co je teď, než na to, co přijde potom. Ta změna bude určitě postupná, neznamená to, že ze dne na den rezignuju kompletně na svůj životní styl, spíš se zaměřím na jiné hodnoty, které mi dávají smysl a baví mě. Jsou lidi, co mají rádi své jistoty, systematičnost, plánují do posledního detailu, až mají z jistot polštář naducaný jak z betonu. Mně stačí dvě tři peříčka. (smích) Jistoty jsou stejně relativní.

Kdybys musel teď z nečekaného důvodu skončit a ohlédl se za svou dráhou, byl bys spokojený s tím, cos dokázal?
Rozhodně, byla to jízda! Teď už jen přihazuju, co se ještě přihodit dá. Nelituju vůbec ničeho. Mám v sobě primární nespokojenost, jakýsi neklid, který mě žene pořád dál. Ale jinak jsem spokojený člověk. Dělám v životě přesně to, co chci, realizuju své sny. Uvědomuju si, že mi někde ze všehomíra bylo dáno obrovské štěstí, že mě nepotkalo žádné zásadní protivenství, které by mi v tom zabránilo. Takové štěstí nemá v životě každý a neexistuje v tom spravedlnost.
Připravila Natálie Kohoutková, foto archiv Marka Holečka