Šaky je dobrá duše
Prvního psa dostal za dobré vysvědčení, které – jak sám říká – domů nikdy nepřinesl. Marek „Mára“ Holeček je jedním z našich nejúspěšnějších horolezců. Přestože tráví hodně času na cestách, psi ho provázejí skoro po celý život.
Jakého psa jste měl v dětství?
Od třetí třídy jsem měl hrubosrstého jezevčíka. Jmenoval se Sar Černý dráp, měl šlechtické jméno, ale říkali jsme mu Sarek nebo Sajda. Měl svou hlavu, ale byl to dobrý parťák. Na to, jak malý to byl špunt, se s ním dalo dělat ledasco. Další pes přišel až s mou ženou. Měla takového podvraťáka, fenku Adélku, líznutou kokršpanělem. Měla různé zlozvyky – když jsme nebyli doma, vlezla si v klidu na gauč a tam ležela, dokud jsme nepřišli. Když jsme přicházeli, rychle slezla a dělala jako že nic. Ve stáří ale přestávala slyšet. Přišli jsme domů a ona si v pohodě spí  na gauči. Když jsem ji vzbudil, koukala na mě vyděšeně ve stylu ‚já tady nejsem‘(smích).  
Ale vám to určitě nevadilo…
Ne. Je logické, že pes si ve stáří vydobude určité postavení, malinko si zvětší prostor, má na to nárok. Měli jsme ji rádi - když zestárla, říkali jsme jí smradlavá tlama, ale stejně jsme jí na ten její shnilej čumák dávali pusu (smích).
Kolika se dožila let?
Skoro sedmnácti. Její odchod nebyl úplně ideální, ale tak to v životě bývá, jak v našem lidském, tak i psím, některé věci si nevybíráme. Chytla bakterii Escherichia coli na kůži a poslední měsíc byl špatný.
Pořídili jste si nového psa hned?
To ne, ale nakonec to nějak samo přišlo. Psi, to je velká starost a my jsme tehdy byli s Klárou často na cestách. Věděli jsme, že pokud bychom měli dalšího psa, nemohli bychom ho brát všude s sebou, abychom ho zbytečně netrápili. A když ho dát hlídat, tak jedině někomu, komu věřím.
A jak jste tedy nakonec přišli k vaší současné fence Šaki?
Kamarád jednou odjížděl do Španělska a měl ještě jedno neudané štěně, poslední, to, které bývá nejvíc vzpurné. Už bylo lehce odrostlé, mělo skoro tři měsíce a byla to pěkná mrška. Vběhla i se svou maminou do našeho bytu a uhnízdila se tam. Rejna, její máma, rychle vyběhla – zřejmě už měla toho štěněte plné zuby a štěně už u nás zůstalo.
Jak na vás reagovalo?
Bylo trochu nakrklé, byl to velký boj, koukalo na nás všelijak. Ze začátku to nebylo milé psisko, ale – já mám takovou teorii, která platí i na děti – že všechno se musí teprve „roz-mazlit“, tak jsme ji roz-mazlovali, a zároveň se snažili o to, aby se naučila poslouchat.  
A jak to šlo?
Celkem dobře. V Praze sice psi musí chodit na vodítku, ale já jsem jí chtěl dopřát volnost. A mám dojem, že právě díky tomu, že jsme jí dopřáli svobodu, z ní ta agresivita a počáteční bojovná nálada vyprchala.
Nebál jste se, že vám v Praze skočí pod auto?
Ani ne. Pro mě bylo důležité, aby se mohla pohybovat volně. Občas na nějakého psa vyjela, ale na druhou stranu, takhle svět zvířat funguje. Oni si v tom parku, kam se zpravidla chodí ven, udělají sami mezi sebou nějakou hierarchii a pořádek. Nesmí tam ale být hysteričtí páníčci.
Šaky je taky kříženec?  
Ano, je to labrador s ridgebackem, o generaci předtím byla německá doga. Když byla mladá, připomínaly mi její pohyby lvici, tak zvláštně vlnila zadkem, byl to hezký ladný pohyb. Byla to taková lvice Elsa, včetně pohledu. Jak je světlá, tak na ní dodnes není vidět stáří. Jen se trochu mění rysy čumáku, na něm se věk pozná a oči už nejsou tak šťavnatý, jak mají být, už je má trochu zakalený.
Kolik jí je?
Je jí 14 a půl. Ještě nenašla návod, jak odejít. Možná je to díky tomu, že pořád odjíždíme, takže je udržovaná v nějakém napětí.
Jak na tom po zdravotní stránce?
Nic moc, má skříplou páteř. Horší se to a operace v tomto věku už nemá cenu, i podle veterináře je to zbytečné. Dřív jsem ji všude tahal s sebou, jezdila se mnou v autě na přednášky a vždycky ležela opodál. Když jsem byl v Čechách, byla součástí mého denního programu. Taky to byl takový nástroj, který mi připomínal, že si mám jít zaběhat. Naposledy jsme byli běhat před rokem a půl, od té doby už to nejde.
A chybí vám to? 
Vcelku ano, bylo to vzájemně výhodné. Běhal jsem s ní zhruba od jejího roku. Lítala okolo mě, hlídala mě a já se o ni ani nemusel starat, věděl jsem, že někde v okolí je. Občas, když byla štěně, se někde začuchala, ale pak se naučila, že se má držet mě. Teď, aby stáří snášela v pohodě, má různé prášky, něco proti úniku moči, proti bolesti, takže ve stáří příjemně ,zfetlá‘. /smích/
Máte osmiletou dceru. Když se narodila, Šaky už byla dospělá fena. Jak malou přijala? 
V pohodě. Hned jsem ji k ní „šoupli“, aby si ji olízala. Nevěděla sice, proč jsme si vzali něco takového malého řvavého, když ona je tak skvělá, ale zvykla si. Uvědomila si, že je na hierarchii níž. A je to přirozené. Nakonec jsme ji museli  před tím prckem chránit, protože Viky měla tendenci tahat za ji chlupy a strkat  jí prsty do očí a do čumáku. Zkrátka, chvíli jí trvalo, než našla ten správný cit. Teď mají vztah milý, příjemný, vzájemně se respektující. Dcera je sice nejslabší článek v naší rodinné hierarchii, ale i ji Šaky poslouchá.  
Pro každé dítě je navíc dobře, když se podílí na péči o nějaké zvíře…
Viky jako každý správný zdravý dítě na všechny povinnosti kašle. (smích) Ale vážně naučit se mít něco rád, získat k tomu vztah, a vědět, jak se ke psovi chovat, to je samozřejmě důležitá věc. U rybiček můžete obdivovat jejich krásu a pohyb, ale není tam žádná vzájemná provázanost. A díky té provázanosti je vztah člověka a psa zajímavý. Nehledě na to, že je to prospěšný kvůli alergiím. Pes je tak trochu ‚chlívák‘, a ten nepořádek, co nosí zvenku domů, je vlastně v pořádku. Žili jsme mezi slepicemi, kravami, a nikdy nám to nevadilo. Na cestách vidím, že mnohdy je sounáležitost s přírodou mnohem silnější. Tam, kde člověk přírodu jen nespotřebovává, fungují mnohem lépe i mezilidské vztahy.
Je i tohle důvod, proč jste pejskařem?
Asi ano. Přítomnost psa v životě člověka má hodně kladů, tedy kromě záporů - jako je třeba to, že se člověk psovi musí opravdu věnovat a že mu s přibývajícím věkem psa stále rostou finanční náklady. Podstatné ale je, že vyplňuje nějaký prostor - i v tom rodinným životě. Když jsme spolu ve spacáku u ohně a Šaky se přitulí, je to  vzájemné souznění. To už ale člověk objevil dávno, před tisíci lety.
Když byla Šaki při síle, brali jste ji do hor?
Tady v Evropě všude. Milovala Krkonoše, byla i v Alpách, sníh měla ráda, ale po nějaké době prochladávala, protože je krátkosrstá. Žijeme v bytě, takže je to zhýčkaný domácí povaleč, takový domácí gaučák. (smích) Svého času milovala moře, moc ráda plavala, chytala vlny. Výhodné bylo, že nikdy moc neštěkala, to je asi rys, který je vrozený. Ani hysterie tam nebyla, když už vydávala nějaký zvuk,  tak hodně hluboký. Nejčastěji bafala ve chvílích, kdy se jí někdo nelíbil, například na lidi v uniformách, hlavně na policajty, když po mně chtěli řidičák. To byla legrace. Zábavný taky bylo, když mi jako štěně žrala ponožky. Ideální byly nevypraný, ale žrala i čisté. Náš veterinář z toho byl nešťastný, radil mi, ať je nikde nenechávám. Ona si je ale vždycky našla, ať byly kdekoli.
A jak reagovala, když vás viděla lézt na stěnu? Nevadilo jí to?
Ne, byla zvyklá. Když to šlo, snažila se zjistit, jestli se nedá vylézt nahoru jinou cestou. A někdy stěnu, kterou jsme lezli, obešla a pak na nás seshora koukala. Nebo čekala dole u věcí, než jsme se vrátili. Jakmile jsme se spouštěli nazpět dolů, začalo to s ní cloumat. Naučila se, že když se stahuje špagát, musí utéct aspoň 10 metrů. Věděla už, že to lano někam bouchne, párkrát na ni spadlo.
K Alpám patří bernardýni. Jsou nějací horští pomocníci v Himalájích?
Pes je i tam pomocník. Záleží jen na nás, lidech, jakou úlohu mu dáme. V Kyrgyzstánu jsem poznal obrovské pastevecké psy, to je opravdu silné zvíře. Pohyboval jsem se tehdy na hranici území, které střežil. Vymezil mi prostor, kudy můžu projít a velmi obezřetně mě sledoval. Naštěstí znám reakce psů, netroufnul jsem si jít ani o krok blíž.
Hodně času trávíte v cizině. Na vaše odjezdy je Šaky asi zvyklá…
Nedělá jí to problém. Horší je to teď pro mě, protože nikdy nevím, jestli už si to nerozmyslí a nepůjde do psího nebe. Ale nemá cenu se tím trápit. Konec může nastat kdykoli a já vím, že už jí nemůžu nijak pomoci. To mi odjezdy ulehčuje. Přilnuli jsme k sobě. Vím, že když ji opouštím, bere to jako zradu. Vnímá to. Při návratu je radost okamžitá a pak přichází uraženost. Naštěstí jí dlouho nevydrží.
Jakou má vlastně povahu? Je empatická?
Je to dobrá duše, děti po ní mohly tancovat. Měla s nimi vždycky velkou trpělivost. Nikdy po lidech nevyjela, ale zároveň v sobě měla i agresi – když po ní vyjela čuba, bylo to rychlé – to z ní byl najednou silný a sebejistý pes. Po čase, když už si nějaké bitky odbyla, věděla přesně, co má dělat. Přesto toho psa většinou jenom zmačkala pod sebe – nikdy netrhala ani nehryzala, jen pouštěla strach. Sama pak, poté, co jsem ji odvolal, utržila šrámy. Povolila a protivník šel po ní likvidačně.
Měl jste malého i velkého psa. Co je lepší? Dá se to vůbec srovnávat?
Je to jedno, to, co člověk má rád, má rád. Je ale pravda, že velcí psi jsou sošní a ta sošnost má v sobě něco kouzelného. Ta propracovanost těla, když byla Šaky každý den v běhu a osvalená – to bylo dokonalé zvíře. Byl na ni hezký pohled.

CV: Horolezec Marek Holeček se narodil 5.11.1974. Rád hledá náročné lezecké terény v maximálním počtu dvou, nanejvýš tří lidí a nosí s sebou jen to, co jeho záda unesou. Jeho doménou jsou prvovýstupy a neprobádané cesty. Doposud uskutečnil několik desítek výprav do asijských a jihoamerických velehor, ale i na Antarktidu. V červenci roku 2017 se mu se spolulezcem Zdeňkem Hákem povedlo na pátý pokus uskutečnit prvovýstup na 8 080 metrů vysokou horu Gašebrum I v pohoří Karákóram. Je autorem několika knih, tu poslední nazval „Dotknout se nebe“.