Marek Holeček: Mount Everest byl třetí pól
Rok 1953 se do světových dějin zapíše vedle vydání prvního čísla Playboye rovněž zdoláním nejvyššího vrcholu světa Mount Everestu. Stalo se tak devětadvacátého května, blížící se výročí poskytlo záminku k rozhovoru s jedním z nejuznávanějších domácích horolezců Markem Holečkem (1974).
Jak dnes hodnotíte 65 let starý výkon dvojice Hillary–Tenzing?
Everest byl něco jako třetí pól. Všichni to brali tak, že je to ověřený nejvyšší kopec světa, oba pánové si proto zaslouží za to, co dokázali, hlubokou poklonu a nikdy nekončící obdiv. Co k tomu říct z dnešního hlediska? V té době převládal armádní způsob, osmitisícovky se zdolávaly expedičně. Proto bych nehodnotil ani tak samotnou sportovní hodnotu výkonu, jako fakt, že někdo dokázal to, co nikdo před ním. A být na nějaké hoře první, můžete být jen jednou. Samozřejmě, jednalo se o výkon, který horolezectví zase někam posunul. Pánové Hillary s Tenzingem hodili všem rukavici ve smyslu: Tady to máte, je to možné, je na vás, abyste se to pokusili zopakovat. Jejich zápis do historie je nesmazatelný.
Když vezmu v potaz jejich tehdejší výbavu, tedy šponovky, svetr, cepín, rozum mi to nebere.
Moc mě nebaví hra na to, že tehdejší vybavení představovalo něco extrémně špatného. Taháme dnes nahoru mnohem větší váhu, nelze srovnávat současné nároky na vybavení s tím, co fungovalo před pětašedesáti lety. Nejdůležitější byly, jsou a budou fyzické limity. Ve srovnání s rokem 1953 mohu s klidem říci, že jsme mnohem lépe připravení, všechno se hodně posunulo, naše výkonnost je o řády jinde. Ale tím nechci nijak snižovat výkony otců zakladatelů. Z logiky věci se ale každá generace posouvá svými výkony směrem nahoru. Takže kdybych si vzal tehdejší vybavení sira Hillaryho a vyrazil s expedicí na Mount Everest, určitě bych to zvládl. Ale vzhledem k tomu, jakým způsobem pojímám lezení, k tomu nevidím důvod.
Je Mount Everest hodně těžká hora?
Jde o to, na základě jakých kritérií to chcete srovnávat. Z hlediska výšky není co řešit. Rozhodně bych ale nemluvil o nejtěžším výstupu. Mount Everest se dá zdolat i pomocí „lidské lanovky“, pokud si dobře pamatuji, za jeden den vystoupilo na vrchol 250 lidí. Neříkám, že jsou to nějací zoufalci, určitě za sebou musí mít kvalitní přípravu, ale jejich výkony nelze hodnotit jako mimořádné. Na druhou stranu se ale nejedná o hru. Pokud vím, každý rok zahyne při neúspěšném pokusu přes deset lidí z řad těch, kteří si chtějí něco dokázat. I u Mount Everestu platí, že štěstí přeje jen těm hodně dobře připraveným. Ale někdy ani to nemusí stačit.
Je o vás známo, že jste stoupencem prvovýstupů. Dá se na Everest vylézt dosud nepoznaným způsobem?
Určitě ano. Bohužel už neexistuje odspodu nahoru nádherná, uvolněná linie, kdysi vytyčená matkou přírodou. Přesto možnost prvovýstupu existuje, v této chvíli však postrádám motivaci se do něčeho takového pouštět. Nechci, aby to vyznělo nějak arogantně, ale mám už toho hodně za sebou na to, abych musel někomu něco dokazovat. Tím ale nevylučuji, že někdy do budoucna motivace přijde. Himálaj ale není naštěstí jenom Everest, všude kolem jsou strašně zajímavé kopce, na kterých stál člověk naposled hodně, hodně dávno. Mimořádně zajímavé vrcholy nabízí i Pákistán.
Ale žádný z nich se nejmenuje Mount Everest.
Ale Everest je symbol. Stejně jako Eiffelovka. To ale neznamená, že se mi nemůžou líbit výškové budovy například v Dubaji. Před každou výpravou si ujasňuji, proč to vlastně dělám. Dokud najdu odpověď, bude to dobré. Ale máte pravdu, Mount Everest je jen jeden.
