Marek Holeček: „Hillarymu s Tenzingem je to jedno...“
Jednou z mimořádně komentovaných událostí května je smrt jedenácti lezců, kterým se při výstupu na nejvyšší vrchol světa Mount Everest (8848 m) stalo osudným čekání (!) v osmitisícové výšce. Držitel Zlatého cepínu, horolezecké obdoby filmového Oscara Marek Holeček (1974), sice na vrcholu Everestu ještě nebyl, přesto má jasno.

Playboy: Zdálo se mi, že jste se po vyslovení otázky o možném výstupu na Mount Everest upřímně vyděsil.
Holeček: Ale nevyděsil. Mount Everest pro mě představuje jako nejvyšší hora světa nezpochybnitelný himálajský symbol. Mám představu, o jaký kopec se jedná, viděl jsem ho mnohokrát. Je krásný, ale stejně tak je to i u dalších vrcholů kolem. Ale chápu, že na rozdíl ode mě je pro spoustu lidí největším lákadlem výška.
Playboy: Koho by nelákalo stát na nejvyšším vrcholu světa...
Holeček: V mém případě je otázka, za jakých podmínek by k tomu mělo dojít. Nejsem sběratelem symbolů, mnohem důležitější než samotný vrchol je způsob, jak se na samotný kopec dostat, jaké jsou s výstupem spojené výzvy. Desítky lidí na vrcholu během jednoho dne, k tomu tlačenice, nic pro mě. To ale určitě neznamená, že bych někomu upíral právo na vlastní rozhodnutí a hledání smyslu života.
Playboy: Média řeší jedenáct mrtvých, kteří zůstali na Everestu v průběhu jediného týdne, stalo se tak v důsledku čekání pod vrcholem ve výšce 8000 metrů. Navíc řada lezců ztrácela na vrcholu čas pořizováním selfie… Kdyby se nejednalo o lidské životy, přišlo by mi to k smíchu.
Holeček: Tak k smíchu to určitě není, každý lidský život má svoji cenu. Řekl bych, že v tomto případě se jedná o kombinaci nedostatku pokory a dovedností. Ale vím o šestnácti mrtvých nosičích, na které se média vykašlala, protože „černá záda“ nikoho nezajímají. Nechci, aby to vyznělo vůči obětem z Everestu neuctivě, ale pokud dám v přepočtu miliony korun do nějakého výstupu, měl bych si o něm všechno zjistit a řádně se připravit. Ale pokud si pamatuji, minulý rok bylo na Everestu čtrnáct mrtvých. A v Alpách zemře ročně 130 lidí, z toho loni během pěti měsíců zahynulo deset zkušených horských vůdců. Proto mi přijde k smíchu, když chce někdo regulovat výstupy v Nepálu, kdy příjmy z Himálaje pokrývají ne zrovna malou část tamního státního rozpočtu.
Playboy: Mohou se zástupy nepříliš zkušených lezců tlačit na K2, případně na Nanga Parbat? Nebo se jedná o kopce natolik těžké, že jsou z turistického hlediska neatraktivní?
Holeček: Jistě, jejich lesk klesá veřejnou prestiží a také částečně limituje i větší technická náročnost. Však, co a jak chce kdo lézt, bude vždy privátní rozhodnutí. Jedno je jisté, pokud opakuji již hotové, dorovnávám akorát hodnotu svých předchůdců a neudělám nový kupředu krok. Čili, mohu sice „rádoby“ vyrovnat světový rekord v běhu na sto metrů v obdobě výstupu na Everest, K2 a další, ale nevytvářím tím žádný nový posun. Tím by byl pokrok zastaven jak v atletice, tak i v horolezectví. Což díky pánubohu není a dále platí již dávno vyřčené: „Panta Rhei“. Neboli svět se točí a jde kupředu ani o krok zpátky.
Playboy: Stejně jako lidé běhají bez ambicí vyrovnat světové rekordy, nemá ani zdaleka každý na to realizovat prvovýstupy?
Holeček: Snaživcům o výstup na nejvyšší štíty neubírám jejich snahu a výkon. Pro žádná ořezávátka to rozhodně není. Ale jak jsem zmiňoval, tak na většinu čtrnácti osmitisícových vrcholů se leze posledních bezmála třicet let v mnohahlavém zástupu a vzájemné kooperaci s výškovými nosiči, kteří celou cestu pro klienty předpřipravují. Úmyslně vynechávám slovo „horolezci“ a nahrazuji termínem vysokohorští turisti, jelikož s původním cechem a dovednostmi mají již pramálo společného. Jestli má definice někoho uráží, tak se omlouvám. Cílem tohoto každoročně nabobtnávajícího balíku je jít po symbolech a k tomu samo sebou cestou nejmenšího odporu.  Takže i takzvaná „nejtěžší“ osmitisícovka K2 měla v jednom dni na vršku přes třicet lidí. Tím slovo nedostupnost lehce taje. A není se čemu divit, jelikož na začátku sezóny přiletěli do Pákistánu nosiči z Nepálu, kteří natáhli kilometry fixních lan v podobě hromosvodu od vršku až do Base Campu. Někoho to baví, mě nikoliv.
Playboy: Shodneme se alespoň na tom, že v případě lezení na Nanga Parbat Rupálskou stěnou asi fronty nebudou.
Holeček: Tak tady jsem si jist, že pokud tam někdo letos vůbec poleze, bude se jednat o velmi zkušené lidi v řádech jednotlivců. Viděl bych to tak na dva horolezce, takže fronty opravdu nehrozí. Mimochodem, předtím, než vylezl Hermann Buhl v roce 1953 dnes už klasickou cestou na Nanga Parbat, zůstalo pod vrcholem 30 lidí.
Playboy: Myslíte, že se pánové Hillary a Tenzing při vědomí toho, že se stal Mount Everest turistickou atrakcí, obracejí v hrobě?
Holeček: Odhaduji, že neobracejí a je jim to úplně jedno.

www.playboy.cz