Rozhovor s Markem Holečkem pro časopis „Outdoor - listopad 2012“.
Jeden z nejlepších českých horolezců se po roce vrátil pod Nanga Parbat s cílem zdolat nejvyšší stěnu světa. To se mu sice opět nepodařilo, úsměv na rtech mu však rozhodně nezmizel.
Ačkoli se jedná o horolezeckou celebritu světového měřítka, sám o sobě říká, že je lenoch. Na dotaz, proč se tak nazývá, má jednoduchou odpověď: „Protože to lidi chtějí slyšet, ne?“
S Markem Holečkem jsme si povídali o tom, jak vypadají všední dny v jeho podáni, co obnáší příprava expedice a také o jeho letošní druhé výpravě na Rupálskou stěnu, ve které opět neuspěl. A jen tak mimochodem - při aklimatizaci s parťákem Zdeňkem Hrubým vylezli na vrchol obtížnou Kinshoferovou cestou.
Právě jsi odvedl dceru do školky. Co tě čeká dál? Jak vypadá všední den horolezce?
No, já mám takovou variabilitu v tom dnu. Kdyby alespoň trochu vyšlo počasí, tak vyrazím do Srbska (domácí skalní oblast pražských lezců, pozn. red.), nebo si půjdu zaběhal na Brdy. Většinou si k sobě někoho najdu, on ten český národ naštěstí tolik pracovitý není. Potom mě čeká práce na počítači, ale rozhodně nemám v plánu nějakou nádeničinu.
A co zbytek týdne, jaký máš třeba plán na víkend?
Já takový ten rytmus nějak moc nechytám. Normální režim jsem si úmyslně rozsekal už tak před dvanácti lety, když jsem začal s prací na živnost. V tuto chvíli bych už byl pro zaměstnání asi těžko zpracovatelný. Na druhou stranu to neznamená, že bych byl lenoch. I když si to o mně spousta lidi myslí. Pečený holubi mi do huby rozhodně nelítaj.
Rok co rok jezdíš na expedice, fotíš, točíš dokumenty, promítáš a objíždíš různé festivaly. Co tě tedy živí? Předpokládám, že manželka tvé expedice neplatí.
To by bylo fajn! Mám to rozdělené na dvě části. Mám firmu na revize fasád, dělám takové ty administrativní prosklená budovy. Mám na to partu lidí a občas se toho zúčastním i sám, ale spíš to jenom tak oprašuju. To je tak na polovinu roku, zbytek času trávím výpravami a lezením. Možná i trochu více, ve prospěch hor. Druhá část příjmů je od sponzorů, tam je to ale trochu komplikovanější. Není to jen o lezení, ale také o prezentaci, ať už v podobě článků nebo filmů. Takový film si musím natočit, vymyslet k němu scénář a pak to dát celé dohromady.
Odmalička lezeš na pískovcích a v poslední době je o tobě slyšet především v souvislosti s těmi nejvyššími horami. Jaký je hlavni důvod, aby ses rok co rok vracel do hor a podstupoval tam tu strašnou dřínu a utrpení?
Ono se to dá rozdělit na dvě části. Při lezení na písku, pokud se „nevybojíš“ úplně do mrtě, se moc neunavíš. Na druhou stranu získáš pohybovou dovednost a psychickou odolnost, které jsou potom v horách hrozně důležité. V horách pak získáš rezistenci. A že je to utrpení? Vždycky musíš projít torturou, bez které to nejde. Ono toho lezení je nakonec minimum a nikdo neříká, že bude dobré. Lidská mysl má ale naštěstí tu vlastnost, že třeba mrazivý den a omrzlé nohy dokáže přetočit do kladné vzpomínky. Těch důvodů vracet se do hor je mnoho, je to takový koktejl.
Jak si vybíráš kopec a stěnu, na kterou chceš vylézt? Kde bereš Inspirací?
To je triviální, není to žádná věda. Přirovnal bych to k tomu, když jdeš po ulici a vidíš hezkou slečnu. Řekneš si: „Tyjo, ta by stála za hřích!“ Ale ještě to neznamená, že se na ni vrhneš. Ještě si o ní něco zjistíš, jestli za to stojí. V první řadě se mi stěna musí líbit a pak v drahé řadě záleží, co je zač. Když projíždíš po Karákóram Highway, Nanga Parbat je od tebe vzdálená ani ne 20 km a převýšení na vrchol je neuvěřitelných 7 000 metrů. Rupálská stěna byl můj dětský sen.
Kolik času zabere takovou expedici zorganizovat? Ať už je to sháněni sponzorů, víz, permitu nebo letenek?
Hrnu to před sebou celý rok a pak je otázka, co všechno z mých plánů dobře dopadne. Já jsem totiž flákač, takže když mě nedonutí čas, peču na to. Přípravy naplno spouštím asi měsíc před odletem, kdy zaplatím permit. Pak začne fofr. Když jedeme ve dvou, je to jednoduché. Komplikace nastanou, když nás jede víc: parťáci se změní na mateřskou školku. Furt je musíš honit.
Jak řešíte dopravu materiálu do základního tábora, kolik kilogramů výbavy jste s sebou měli a na co vás to celé přišlo?
Čím jsi starší, tím jsi rozmazlenější, a taháš toho s sebou daleko víc, než je třeba. Teď už posílám cargo a letos toho bylo zhruba 400 kg nadváhy na šest lidí. Celkový objem materiálu, co nesou nosiči, je však daleko vyšší. Měli jsme asi padesát nosičů. Někdo řekne: „To Jsou blázni!“ Ale když tam máš trávit dva a půl měsíce, potřebuješ nějaké pohodlí. Posadit se na židli, zahrát si šachy a v klidu pokecat před tou bouří, co tě čeká nahoře. Před deseti lety mi na to samé stačilo 300 dolarů… Teď to řeším přes agenturu, která mi podporu připraví od A do Z a všem ji doporučuji, třeba i Bém na K2 využíval „mého hocha“. Celá expedice pro šest lidí přišla na přibližně 400 tisíc korun.
Loni ses ze svého prvního pokusu o průstup Rupálskou stěnou vrátil bez vrcholu a letos jsi pokračoval druhým pokusem. Stalo se ti to už někdy dřív, že by ses do stejné cesty vracel podruhé?
Jo, já se vracím! Já mám těch pytlů už rozvěšených víc, to je zkrátka daň za pokusy. Kdybych pronásledoval cesty, u kterých mám procentuálně vyšší šanci, tak bych měl úspěšnost mnohem vyšší. To by se ale muselo něco pokazit, abych se pustil do prověřeně cesty. Mně se líbí, když někam přijedu a začnu dostávat přes prsty. Je to jako objevování Pandořiny skřínky: otevíráš další a další a může se ti stál, že se ti nakonec jednu otevřít nepodaří.
Podařilo se vám po loňském neúspěchu nějak lépe připravit, ať už po stránce fyzické nebo materiální?
Ne. Člověk tam nemůže vyrazit jakkoli nepřipravený. To máš jako kdybys jel na atletický světový mítink do Goteborgu a až na místě zjistil, že ti oštěp nepadne do ruky. Když je dobrá konstelace, může to dobře dopadnout. Pak se ale třeba zkazí počasí, padají laviny. Je to nekonečný proces.
Pro aklimatizaci jste si vybrali relativně obtížný výstup Kinshoferovou cestou na vrchol Nanga Parbat. V Karákóramu by se dal najít snazší kopec pro aklimatizaci. Proč jste se tak rozhodli?
Ono to mělo jednoduchou logiku. Jednak jsme si chtěli prohlédnout sestup a jednak šlo o to, nechat si pod vrcholem stan, nějaké jídlo a vaření. Tím bychom si prodloužili počet dnů, které by bylo možné bez úhony strávit nahoře. Popravdě jsme také tak trochu počítali s tím, že na místě bude působit nějaká jiná expedice, budou natahaná fixní lana a podobně. Byli jsme tam však sami, všude byly mraky sněhu a nemohli jsme chodit tam a zpátky. Nabalili jsme batoh na 7 dnů a za 11 dnů jsme byli zpátky i s vrcholem.
Na vrcholu jste tedy byli, ale „jen“ Kinshoferovou cestou. Rupálskou stěnu jste už podruhé neprostoupili. Co vám stálo v cestě?
Aklimatizační výstup Kinshoforem jsme šli téměř bez aklimatizace, od 5 800 m alpským stylem. Napadlo mraky sněhu, výstup byl velmi náročný. Když jsme se vrátili do základního tábora, Zdeněk už si na Rupálskou stěnu netroufal. Byla varianta, že půjdu sám, nakonec jsem se ale rozhodl, že sólopiko nepůjdu.
Četl jsem, že jste ve stěně potkali dva sestupující anglické horolezce. Kde se tam vzali? Na vaší Diamirské straně přeci nikdo nelezl.
Dolezli jsme do 5 800 m na skalnatý hřebínek a najednou vidím dva úplně domlácené a omrzlé horolezce. Měli od nosičů nachystanou sestupovou cestu, kterou díky množství sněhu nemohli použít, a tak zvolili nejsnazší gravitační cestu, což byla právě Diamirská stěna. Nabídli jsme jim pomoc při sestupu, kterou hrdě odmítli. Dali si od nás jen trochu čaje, po kterém se okamžitě pozvraceli. Už tři dny byli totiž díky ztracenému zapalovači bez vody, ale anglický humor je neopouštěl. Rick a Allen byli kluci jak víno!
Máš před výstupem připravený plán B pro případ, že nebudete moci pokračovat vzhůru?
Kdybych neměl únikovou cestu, to bych byl úplný blázen. V Rupálské stěně je to trochu komplikované, protože není moc koho se na ni optat. Tomaž Humar je po smrti a z Messnera toho moc nedostanu. Máš to jako s chirurgem. Když otevírá pacienta, tak má nějakou představu, co bude operovat. Zároveň ho ale může něco překvapit a musí improvizovat. Mělo by to skončit tím, že uzdraveného pacienta zase zašije. U lezení je to stejné. Vždycky počítám s tím, že ten průšvih může nastat.
Ať už jsi v průšvihu, nebo jde lezení od ruky, co ti při tom běží hlavou?
V hlavě se odehrává spousta věcí! Jenom si z toho nic nepamatuju. Je to jako sen. Nic si z toho nevybavuju. Že by to bylo něco zásadního, to si ale nemyslím. Jsou to takové záblesky, ale asi nic důležitého. Především se musím soustředit na lezení.
Pojďme se podívat na vybavení. Co se vám na expedici osvědčilo a naopak - měli jste s sebou něco, co už bys příště brát nechtěl?
Nic převratného jsme s sebou nebrali. Oblečení vozím od Švédů a Norů (Klättermusen, Bergans, Devold). Vždycky si říkám, že oni té zimě rozumějí. Zase na druhou stranu boty vozím tyrolské (La Sportiva). Co bych chtěl vyzdvihnout a vidím to jako geniální výrobek, je vařič Jetboil. Jinak žádné špatné vybavení s sebou rozhodně nevozím.
Martin Skuhravý / Marek Holeček

Poznámka:
Rupálská stěna (Rupal face) je považována za vůbec nejvyšší stěnu na světě. Převýšení od úpatí hory na vrchol Nanga Parbat (8 126 m n. m.) činí neuvěřitelných 4 600 m. Aby toho nebylo málo, hora stoji relativně samostatně, což má za důsledek ještě méně stabilní počasí, než panuje na ostatních osmitisícovkách v Karákóramu v Himálaji. Prostoupit se ji podařilo jen hrstce horolezců. Prvními byli v roce 1970 bratři Messnerové s dvěma kolegy, při jejich sestupu Diamirskou stěnou v lavině tragicky zahynul Günther Messner. Dále byla úspěšná polsko-mexická expedice v roce 1985 nebo Američané v roce 2005.
Časopis Outdoor - časopis pro aktivity v přírodě. Časopis Outdoor je prestižní periodikum s outdoorovou tematikou. Zabývá se trekkingem, turistikou, skialpinismem z celého světa, ale i České republiky.