Devět dnů v zóně smrti
Horolezec Marek Holeček má sen: vylézt jako první na světě na himálajskou osmitisícovku Gašerbrum I obávanou jihozápadní stěnou. Letos to zkusil už počtvrté a říká, že to bylo „boží“. I když málem zemřel.
Přežil devět dnů ve výšce, kde je extrémně málo kyslíku a tělo pomalu „požírá“ samo sebe. Se svým parťákem Ondřejem Mandulou uvízl v bivaku téměř v sedmi a půl tisících metrech nad mořem. Tak dlouho v takových podmínkách ještě nikdo nikdy nepřežil. Záložní plány, jak se dostat dolů, selhaly. Okolo dvojice horolezců řádila větrná bouře, padaly laviny a trasa, kterou by sestoupili, zmizela. Nakonec se rozhodli pro extrémně nebezpečnou cestu téměřkolmým ledopádem.
„Měli jsme kliku,“ vzpomíná Marek Holeček. Teď už je zpátky doma a snaží se vyléčit omrzliny na nohou. Sedíme v hospodě a Mára si objednává „polívku“. Za chvíli před ním na stole přistane půllitr piva a on se pořádně napije. Právě se vrátil z hor, byť tentokrát jen z Krkonoš, kde vedl motivační kurz pro manažery. Po telefonu jsme si ještě vykali, osobní pozdrav ale už byl halasné ahoj, jak se na horolezce sluší.
Nemáš už těch hor plné zuby?
Kopečky neunaví. Nevadí mi, když je nějaký čas nevidím, protože vím, že tam jsou a neutekly. Když jsem přesycený, tak existují alternativy, třeba pražské ulice. I když teď si to nemůžu užívat tak naplno, jak bych si přál, protože mě ta poslední expedice fyzicky malinko zasáhla. Omrzly mi palce na nohou, takže jsem omezený v pohybu. Kompenzuju si to tím, že jezdím na kole a trochu lezu po stěně. No a začal jsem třeba pracovat.
Tvoje poslední expedice byla dost dramatická, jak na ni teď s odstupem vzpomínáš?
Byla boží se vším všudy. Když odjedeš někam ven, tak se ti naprosto změní denní rytmus. Vyjedeš z kolejí. Když se vrátíš, zjistíš, že se tady nic moc nedělo. Tam máš ale každý den napěchovaný a plný intenzivních zážitků. Člověk musí řešit spoustu věcí, které nejsou okoukané, a pak je tam samozřejmě ten samotný cíl, lezení. To je vždycky nová zkušenost, jak to dopadne. Je zajímavé, že když omrzáš, je to hnusný, je to totálně na pytel, pak se dny nějak přelijou a ta lidská mysl má schopnost, alespoň u mě, že i tohle přetvoří na pozitivní vzpomínky. Byl to ale drsnej zážitek. Když člověk jede každý rok třeba na měsíc do Asie, nepamatuje si prosluněný den, ale ten nejpromrzlejší. Ten byl prostě děsivý, ale na druhou stranu taky intenzivní. Přežilo se to a byl to zázrak.
Už počtvrté jsi zkoušel vylézt na Gašerbrum I jihozápadní stěnou prvovýstupem…
A zase jsem dostal výprask.
Bylo to letos nejtěžší?
Byla to největší vymývárna, to stoprocentně. Nic takového jsem nikdy předtím nezažil a ani už nechci zažít.
Co se tam nahoře stalo?
V tak vysokých horách si dopředu definuješ, na jaké problémy tam můžeš narazit. Musíš počítat s tím, že nějaký průser nastane, ale nevíš jaký. Jenže nám se povedlo vybrat ty průsery všechny, a ještě se pěkně kumulovaly. Neudělali jsme žádnou zásadní chybu, všechno bylo v rámci standardního rizika. Ale zvojtilo se to, a to ve výšce, kde to bylo nejméně potřeba. Byla to krutá turbulence od osudu. Předpověď hlásila lepší počasí, místo toho přišla větrná bouře, sníh. Byli jsme rádi, když jsme se vůbec dostali někam, kde se dal udělat bivak. Trvalo to devět dní, kdy jsme nebyli schopni se odtamtud dostat. Snažili jsme se, ale nebylo možné utéct. V té výšce umíráš zaživa, denně přicházíš o strašně moc svalové hmoty. Umřeš tak, že třeba přestaneš dýchat, protože už nemáš čím, ta svalová hmota prostě odejde. Nemáš energii.
Jak je možné, že svalová hmota tak rychle odchází?
Je to energeticky náročné. Odbouráváš hlad, stres, jakýkoli pohyb je tam těžký. Je to dané tou nadmořskou výškou, ve které nemáme co dělat. To není naše zóna pro žití. Tělo tam dostává strašný kotel a na ten energetický výdej si nebere z tukových zásob, ty ti nechává jako poslední zdroj, protože to je izolant, takže si bere energii ze svalů. Slábneš do chvíle, kdy už se ani nehneš. A to hrozilo, že už se nehneme. Možná jsme měli ještě den. Nejde tam jenom o ten pohyb samotný ale musíš ho udělat pod kontrolou, ta je hrozně důležitá. Každý krok je důležitý. Pod tebou je dvoukilometrová díra. Bud tam člověk třeba dodýchá, nebo se zřítí. Výsledek je stejný. Byla to hodně špatná situace, ale zkušenost dobrá. Poučení je, že to jde přežít. Říká se, že ve výšce nad 7300 metrů se dá vydržet dva až tři dny. My tam zkejsli dnů devět.
To je unikátní, ne?
No spíš že se to přežilo. Dělat z průseru unikát je blbost. Akorát jsme tam živořili a snažili se utéct. Nemohli jsme tam zůstat už ani minutu. Nesmíš propadat depresi, to je jedna z věcí, kterou se tam naučíš. Musíš myslet pozitivně, třeba i se sarkasmem, cynismem. Nic jiného nezbývá. Čím větší stres, tím víc člověk ztrácí energii. To je zákonitý. Když se špatně vyspíš a máš těžkou hlavu, ráno jsi zmlácená, k ničemu. Je potřeba tam úplně vypnout, chrání to psychiku i metabolismus.
Na co jsi těch devět dní myslel?
Jsou krásné věci, na které se dá myslet. Třeba co budu dělat doma. Jak jsem měl hlad a žízeň, přemýšlel jsem, že si koupím šejkovač a budu si dělat šejky.
Koupil sis ho?
Jasně že ne. Myslel jsem tam na jednoduchý věci, že si dám pizzu a pivo. Na to jsem se těšil. Nebo jsem přemýšlel, že zruším firmu. To jsem pak i udělal. Po dvaceti letech jsem si řekl, že na to kašlu, že mě to nebaví. Když mě něco netěší, tak je potřeba to zavřít. Ono to pak šulíš a bere ti to prostor na jinou činnost. Jsem šťastný, že jsem tu firmu zlikvidoval, teď mám svatý klid.
Co bylo na té hoře nejtěžší?
Blbý okamžik byl, když jsem slezl dolů a už jsem měl ty haksny zmrzlý a bolavý. To byl asi největší průplach mysli. Musel jsem šlapat ještě tři dny 16 hodin denně dolů do civilizace, abychom stihli letadlo tak, že bude mít ještě smysl s těmi omrzlinami vůbec něco dělat. Ta cesta byla peklo, při každým kroku jsem cítil bodnutí tisíce jehel. Hlava má určitou schopnost vnímat bolest a být vůči ní nějakou dobu rezistentní. Tak dlouho, jako to trvalo tentokrát, to už bylo děsivý. Bylo zajímavé sledovat, jak přesvědčit vlastní hlavu, aby vytěsnila něco, co pekelně bolí, a jít dál. To byl očistec, který se musel prožít a zažít. Už bych ho nechtěl opakovat.
Vrátíš se ještě na Gašerbrum a zkusíš prvovýstup znovu, popáté?
Jasně že to zkusím znovu. Neodradí mě to. Edisonovi se taky nerozsvítila žárovka napoprvé. Zkoušel to a neustoupil, dokud tam viděl nějaký smysl. To mám tady stejně. Má to smysl, silný cíl a logiku. Nezaseklo se na to na mých dovednostech, tak se nenechám odradit. Může mě odradit leda věk, že se budu cítit starý, což jednou budu. Ale bylo by špatně se na to vyprdnout. Zatím nenastal žádný zlom, který by mi řekl, že to nemá cenu. A že jsem dostal takovou fyzickou ťafku? Tak to musím prostě brát. Mnohokrát předtím jsem měl štěstí. Když něco přijde, tak to prostě je.
Přemýšlíš i nad nějakými dalšími horami?
Teď myslím spíš na dostupnější věci. Pojedu na Sardinii, zalézt si a snad i zaběhat, jestli to už půjde. Musím si dát dohromady tělo. Rozjedu si nějakou novou aktivitu, budu prostě něco dělat. Chci udělat třeba happening, jenom si zalézt, nebude to komerční, ale prostě taková akce pro mladé lezce. Dát jim nalejvárnu, že život se dá takto žít, že tu na to peníze jsou a jak to mají dělat. Otázkou je, kolik chutě do toho chtějí investovat. Chci to udělat v Adršpachu, mezitím by se tam lezlo, chodilo, dělaly by se děti. Uvidím, jaký to bude mít ohlas.
Je horolezectví sport?
Ne, to se nedá definovat. Nemá žádné základní atributy sportu. Jen příprava je jako na vrcholový sport, ale všechno ostatní je rozdílné. Cesta na kopec se mění, čas tam nehraje roli. Základní je, jak se tam vyleze. Já to beru jako životní styl. Může vám to vydržet poměrně dlouho. Záleží, jestli má člověk ještě chuť pozitivně trpět. Není potřeba, aby byl tak rychlý, stačí, když je výkonný. Ta konečná spokojenost jako ve sportu je společná, ale lezení dává větší škálu možností, na co můžu zavzpomínat. Nejen na samotný výkon. To je až finále.
Říkal jsi, že v takových výškách člověk nemá co dělat. Co nás tam žene?
Je to naše touha objevovat. Proto děláme věci, které nám nejsou dané, jako je létání, potápění, cestování do vesmíru. Někdo je sběrač, někdo bojovník a někdo - jako já - průkopník. Naše přirozenost je pořád jít mimo standardní klidovou zónu. Protože to přináší posun a ten je opojný. Proč lezeme, kam nemáme? Protože to potřebujeme.
Už jsi pár týdnů zpátky doma, jak ti tady jde aklimatizace?
Já jsem domestifikovaný, takový vlažný křesťan. Na tomto světě jsem spokojený, je boží. Máme nádhernou zemi. Já jsem tady vyrostl a jsem tady šťastný. Vyhráli jsme loterii života číslo jedna, jsme bohatí, máme krásnou zemi a je tu klid. Máme dobré žití a já si teď užívám klidové části života. Když se člověk vrátí z nějakého extrému, tak tady jsou věci zase daleko barevnější.
Na začátku jsi zmínil, že jsi začal zase pracovat, co děláš?
Teď jsem měl sérii motivačních přednášek, které dělám pro různé korporáty nebo festivaly. Je zajímavé, že lidí, kteří se o to zajímají, přibývá. Myslím, že tu jsou teď roky hladu po pralesních lidech, jinak si to neumím vysvětlit. Protože já vlastně nemám žádnou moc velkou dovednost, ale umím o tom dlouho mluvit.
Co těm lidem říkáš?
Základní teze, kterou jsem se snažil profilovat, je, že jsem si našel svoji cestu, která mě prostě baví. A ta cesta byla poskládána tak, že je v ní vždycky spousta nějakých nových otazníků. Na světě jsou pořád neprošlapané cesty a je jich hodně. Když nepůjdeme na nějaké vyřvané symboly, jako je Everest nebo Eiffelovka, které samozřejmě táhnou veřejnou pozornost, pořád se dá zažívat to, co jsme zažívali třeba před Čtyřmi stoletími. Pořád se dá objevovat něco nového.
To je ta tvoje cesta?
Jo. Rozhodl jsem se, že půjdu novými cestami. Je v nich spousta otazníků: představivost, touha, odvaha se do toho pustit, zkusit si to, ale i logistika. A pak je nádherná ta zpětná vazba v tom, že i když se neuspěje, člověk to aspoň zkusil. Příště to třeba malinko upraví a nakonec se to ve finále povede. To jsou hezký věci.
Kdo chodí na ty tvé přednášky, co to je za lidi?
Většinou jsou z korporátů, které chtějí zvýšit výkonnost svých zaměstnanců. Když k nim lidi nastoupí, jsou mladí a výkonní. Pak ale jejich energie klesá a vzniká otázka, jak ji zase zvýšit. To mohou třeba různými bonusy. Ale když jim rozdají více stravenek, na práci se to neodrazí. Pak se začaly dělat teambuildingy, to trochu funguje. No a nakonec přišli na to, že nejlepší je pořádat různé motivační kurzy. Každý má nějaké touhy, ale když tito lidé přijdou večer domů z práce, jsou vysosaní. Firmy si proto najmou třeba mě, já tam naběhnu a říkám jim, že to chce nějaký impulz. Zvednout zadek, něco tvořit, uskutečnit svoje představy. Nenechávat to až na důchod.
Není pro tebe setkání se světem korporátů a manažerů trochu střetem civilizací?
Vždycky se ptám, jestli mě tam fakt chtějí, jestli to mám jít rozvrátit. Ti, kdo si mě najímají, to ale asi berou pozitivně, chtějí ukázat, že tu existuje i něco jiného. Jak říkám, je to období pralesních mužů. No a ti výkonní manažeři jsou většinou aktivní lidi, nejsou to žádní peciválové.
Neříkají ti, že oni na rozdíl od tebe takto žít a plnit si své sny nemůžou?
Když mi někdo řekne, já bych taky jel, ale mám rodinu, byt, musím pracovat, tak to neberu. To fakt není ten problém. Každý to má, je to normální. Problém je, že nechceš jet, nechceš udělat ty kroky. Jedinou otázkou je, jak to člověk přeskládá, aby šel za svým cílem. Jestli tě něco opravdu tak láká, dokážeš to nasměrovat. Neznamená to, že člověk musí na všechno ostatní rezignovat. Až ta životní náplň a zábava dělá naši spokojenost. Když si postavíš obrovský barák a budeš tam mít dvacet stěn, ale nebudeš je mít naplněné štěstím, je to úplně stejně k hovnu, jako kdybys měl ty stěny jenom čtyři. Lidi o tom ale moc nepřemýšlejí, a to je problém. Každý by si měl najít něco, co ho těší. Když mají klapky na očích, tak to často vede k vyhoření. Takže tyhle srágory jim radím.
Jenže tobě se to radí - ve srovnání s většinovou populací žiješ na první pohled pohodový život, ne?
Vypadá to jednoduše, ale je s tím spojená práce a musel jsem se naučit spoustu dalších věcí, které mi ten klid dávají. Musel jsem se naučit komunikovat s médii, psát nějaké nesmysly. To stejné je s kamerou - když něco natočím, není to dobře udělané, ale ta místa jsou úžasná a neokoukaná, že já mám jenom šanci to podělat víc nebo míň. Stejné je to s partnery, když za nimi přijdeš a něco od nich potřebuješ. Vysvětlíš jim, že nepojedeš na Eiffelovku ani na Everest, ale na nějakou úplně ztracenou horu tamhle v prdelákově. S tímhle vším je spojený takový koktejl věcí, se kterým se dokážou ztotožnit i lidi nelezci, hamburgráči, kteří leží na gauči. Umí se ztotožnit s opuštěním, hladem, stresem, strachem, únavou. A přitom můžou žvýkat svůj hamburger. To je věc, která se dá nějakým způsobem prodat.
Marek Holeček (42)
Horolezec a dobrodruh, který se specializuje na lezení lehkým alpským stylem. To znamená bez velkých týmů, umělého kyslíku a zafixovaných cest. Specializuje se na prvovýstupy, tedy lezení cestami nebo stěnami, které předtím ještě nikdo neabsolvoval. Místo velkých a známých hor hledá rád nové cesty na spíše neznámé vrcholy. Již čtyřikrát se pokusil o vylezení jedenácté nejvyšší hory světa Gašerbrum I (8068 m n. m.) prvovýstupem jihozápadní stěnou. Úspěšně vylezl například na Nanga Parbat (8125 m n. m.) a řadu dalších hor. Můžete ho vidět i v novém filmu.