Pronásleduji nové výzvy
Nové Město nad Metují -  Marek Holeček, osmatřicetiletý horolezec, cestovatel a člověk mnohými lidmi označovaný za dobrodruha, se ve čtvrtek 21. února představí ve večerním bloku filmů, fotografií a vyprávění v novoměstském Kině 70.
Diváci budou mít možnost setkat se s výjimečně zajímavým, ale také svérázným a nekonformním člověkem. A tak přinášíme rozhovor, který jednoho z nejlepších lezců české historie alespoň trochu představí těm, kteří ani netuší.
Marku, nemrzí tě někdy, že lidé, kteří nejsou z „horolezecké rodiny", hodnotí úspěšnost a sportovní kvality horolezců podle počtu vylezených osmitisícových vrcholů? Sám máš za sebou výstupy na Gashebrum I (8.080 m. n. m.) a Nanga Parbat (8.126 m.n.m.) a spoustu jiných úspěšných expedic, které nedosahují mediálního věhlasu těch nejvyšších štítů.
Jééé, to ni náhodou. Veřejnost má ráda statistiku, kolik kdo střelil gólů nebo vylezl kopců, případně jak dlouho vydržel stojku na hlavě. Proč proti tomu brojit. Tak to je. Stejná nálepka je přišpendlená i úzké skupině osmitisícových vrcholů, které tvoří rádoby ¨top a dominuje veškerému horolezectví, jakoby okolo nic jiného nebylo. Pravda dřepí trochu jinde. Asi tušíte, že s takovým přístupem není něco v pořádku. Vždyť asijské hory, případně pohoří obou Amerik nebo třeba stále exoticky pro naše uši znějící antarktická horstva čítají dohromady stovky, ba tisíce vrcholů, kde odpočívají velké výzvy. Takže se možná budete divit, ale z hlediska možností, respektive rozkrývání možného z horolezeckého pohledu, stojíme teprve na začátku. Otázkou je, pouze na co dáváme důraz. Zdali na čísla plus statistiku, nebo na hodnotu. Média a mnozí lezci většinou jdou po vyzkoušených modlách, jelikož mají už automatický zájem a větší pravděpodobnost úspěchu.
Jak to cítíš ty?
Já na svých výpravách, kde předesílám, jde především o sobecké uspokojení, pronásleduji nové výzvy, případně se snažím vylepšit styl už vylezeného směru. Tím si, dle mého, dělám větší zábavu s okořeněným neznámem. Jako vedlejší produkty, které nejsou a-priori cílem, ale automaticky přicházejí souběžně, je obecně lidská zvídavost. Nové neokoukané obrazy a další pronásledování myšlenek zvyšování úrovně lezení, která se nezastavila s výstupem na Everest, ale je naprosto totožná s bouřlivým rozvojem v jiných odvětvích vrcholového sportu. Jinými slovy vylézt v dnešní době na 14 osmitisícovek, bez jakékoliv přidané hodnoty, o které jsem se už zmínil prve, je pouze na velkou gratulaci. Ale vlak už ujel a nejlepší jsou dávno zcela v trapu. „Pecháček", narodit se v blbé době. Před čtyřiceti lety by stejný výkon znamenal mistrovský titul v kapse. Tak horolezectví, myšleno v horách, dává daleko více prostoru pro průměrnost. Jediné, v čem má výsostné postavení oproti valné většině jiných aktivit, je skutečnost, že vykašlat se na to ve chvíli, kdy vám to nejde, prostě „nejde". To si každý, i laik, uvědomuje. Proto je horolezectví více než jen sport. Spíše životní volba, nebo styl a má tím dáno všeobecné uznání, přestože se třeba jedná „pouze" o průměrné provedení.
Ze svých cest a výstupů vozíš nádherné filmy a fotografie. Jak se dokážeš v extrémních podmínkách přinutit sundat rukavice, manipulovat s kamerou a ještě přitom neztratit koncentraci na základní úkol, kterým je zachovat si zdraví a život?
Moc otazníků, ale v podstatě se dá odpovědět docela jednoduše. Dílo náhody, štěstí a v nepříznivých podmínkách vše urychlím na nezbytné minimum. Pakliže divák necítí, že je něčím ošizen, je výsledek uspokojivý. Úmyslně vynechávám slovo „dobrý" nebo „skvělý", jelikož sám vím, kolik lepších záběrů mi uniklo. Je zajímavé, že prapůvodní touha přivést prožité na filmovaný materiál, spočíval v pouhém připomenutí si prchavých okamžiků pro sebe samého. Až postupem času jsem zjistil, že zájem existuje i mimo zdi mého bytu.
Na tvých webových stránkách je možné číst pod titulkem „Proklínaná i nenáviděná" o dvou pokusech vystoupat na vrchol Nanga Parbat (8 126 m.n.m.) Rupálskou stěnou (pozn. nejvyšší stěna světa, 4 600 m.). Dá se tak krásná stěna skutečně nenávidět a proklínat?
Bouřka také přichází s vichřicí, a přitom je v ní něco magneticky krásného. Pokud je nám dáno prožít silné emoce, tak zpětnou vazbou bude hlubší zážitek. Ať v dobrém, ale i špatném slova smyslu. Rupálská stěna na Nangu mi dala krásné vzpomínky a i ty vyhrocené jsou už teď v růžovém županu. Těším se, až ve stěně stěn budu znovu moci nabírat metry. Letos mám v plánu jiné tři výpravy, ale rok 2014 už patří předem jí.
Tvůj sportovní život je velmi náročný na psychickou odolnost. Kde bereš svoji vnitřní sílu? Máš nějaké vlastní cesty k dosažení rovnováhy a klidu?
Ani ti nevím. Já nad tím takto nikdy nepřemýšlel. V každém případě odolnost psychická se musí trénovat stejně jako fyzická schránka, což je jasný. Takže čím více bude zážitků, které budou vyžadovat spoluúčast improvizace, rozumu, odhodlání, vytváří se v hlavě klíč, který už situaci zařadí a následně při obdobném případu se nezačne překotně řešit, co s rozlitým mlékem. Soustředění hned směřuje o krok dál a jak z toho ven. Načíst z knih se bohužel psychická resistence nedá, ta se musí nadřít a podložit prožitky. Ale znáš pořekadlo blázen blázna pozná? A já mám pocit, že téměř každý okolo mne je blázen.
Víš o tom, že Horovrch (Horolezecký oddíl Vrchoviny) pečuje o opukové skalní stěny, na kterých se v Novém Městě nad Metují leze o jara do zimy a někdy i v zimě (když mrzne, vyrábějí si krásný ledopád)?
Tak to vypadá, že jsem za pražského Pepíka, který ze svého stověžatého města nevytáhne paty a jediná cesta do světa je letiště Ruzyně, pardon Havlák. Náhodou pečlivě objíždím bohatství českomoravských luhů a hájů. Je s podivem, kolik nových lokalit se v tak malé zemi každoročně objeví, případně znovu opráší. Nicméně s pravdou ven, zatím vždy jsem okolo vás profrčel do Adršpašsko-teplického ráje. Výpady na Ostaš do Broumovských stěn jsou výjimkou. Mám aspoň nový typ. Tak dík a doufám, že mě někdo provedete.
Z našeho kraje pochází spousta skvělých lezců. V Adršpachu, Teplicích nad Metují nebo Křížovém vrchu určitě také často pobýváš. Jaký je tvůj vztah k našemu kraji a pískovcovému lezení?
Při první návštěvě skalních měst, kde atmosféra lezců kolem nich v kraji vymalovaném do krásy, mě nezbývalo už nic jiného, než se bez varování zamilovat. Psal se rok 1989 a mých krásných patnáct let k tomu!
Co je absolutně největší gurmánský zážitek pro horolezce, který se vrátí po jedenáctidenním pobytu ve stěně zpět do základního tábora?
Představa…, jaké by to bylo už sedět v tunelu Hotelu Adršpach, obklopený kámoši, s tou kakofonií zvuků zachycující zážitky prošlého dne a na stole pomalu chladnoucí smažák a zpola dopité pivo. Místo toho, žvýkám něco, co bych doma označil za šlichtu, přitom sedím v plastové židli pod stanovým plátnem obklopený horami v naprosté horoucí řiti. Černovlasá děva chce být blondýnou a opačně. Prostředí, které mám na dosah, se mi po čase zajídá. Je dobré dělat změnu, abych si uvědomil, jak rádoby všední věci mi dokáží chybět.
ALEŠ ŽĎÁRSKÝ