Marouškův double!
V letošním roce vyrazil Mára Holeček hned na dvě, pro něj už tak typické miniexpedice. První zrealizoval v květnu spolu se Zdeňkem "Háčkem" Hákem na Chamlang (7321m) a druhou na Hunadoy Norte (6360 m) v srpnu s Radoslavem "Radarem" Grohem. Pojďme se prostřednictvím Márova nezaměnitelného stylu vrátit ke klíčovým momentům obou úspěšných výprav, které budou jistě aspirovat na to nejlepší, co se letos v oblasti alpinismu ve světě událo.
Severozápadní stěna Chamlangu
Vše začalo téměř před 20ti léty, respektive v roce 2001, kdy jsem poprvé spatřil elegantní tvary Chamlangu, jenž vytvořil ten nejšikovnější z nejšikovnějších architektů všech dob…. Můj pohled byla směsice obdivné pokory s obavami, které pramenily z představy, že bych se v té obří vertikální desce, kdy měl pohybovat. Loni mé oči znovu klouzaly po strmých stráních a jediné co mně v dané chvíli napadlo, bylo, že není proč dál čekat. Tím neříkám, že obavy mezitím zmizely….
Krásné klidné místo bez lidí, obehnané bělostnými hřebeny divokých hor.  Proběhlo pár dní, které znamenaly vyčkávání. Rosnička Alča Zárybnická nám posílala každý den satelitem přes vesmír šťastné výhledy. A skutečně, nebylo ani jeden den vyloženě špatně. Však pokud výstup měl být úspěšný, bylo třeba minimálně za sebou tří luxusních dní. Čili nesmělo v prvních kritických dnech ani ťuk nic padat z nebes a i vítr na vršku se musel držet taktéž na uzdě. V napjatém období vyčkávání jsme prováděli výpady pod stěnu, kde detailní rozbor jednotlivých pasáží a pohybů, rádoby strnulého masivu se zapisoval hluboko v mysli. Bodejť, vždyť přeci v téhle hře nejde o nic jiného, než o kůži.
Dne 16.května 2019. Máme s sebou bivakovací stan, jedno osmdesátimetrové lano průměru 7milimetrů, šest šroubů do ledu, 5 skob, 5friendů. Jídlo na pět dní a tři plynové bombičky. Nesmím ještě zapomenout na přibalené štěstí v batohu. Hned od počátku nás první metry přivítaly nepříjemným mixovým lezením, které pokračovalo šikmo ubíhající rampou. Skála tu bylavelice špatná s nedržícím sypkým sněhem připomínajícím cukr. Mačky skřípaly a cepíny odskakovaly, místo toho, aby dělaly s ledem pevné sevření. Po hodinách bitvy jsme dolezli na místo bivaku, schované pod skalním převisem, který skýtal naději, že padající kameny a sníh nás přeskočí. Hora nám v průběhu dne předvedla, že dokáže pustit pěknou lavinu ze svého držení. Okamžitě se srdce sevřelo v představě, že v daném místě bychom se právě nacházeli. Druhý den začal skalním koutem, který přešel do ledového pole, nad kterým visel jak sekyra obří sérak, z nějž průběžně odpadávaly kusu ledu. Tento úsek bylo třeba prolézt co nejrychleji a snížit možnost střetu s padajícími ledovými úlomky. Po strmém ledu následoval průlez kolmým osmdesátimetrovým úsekem, z boku přilepené ledové masy, který nás vyvedl již nad tento pás séraků. Jednalo se o těžký mixový terénem, vedoucí zároveň až k našemu druhému bivaku.
Třetí den byl klíčový, jelikož se jednalo o nejdelší lezecký úsek 700metrů, s nutností dosáhnout až horní skalní bariéry. Neexistovala jiná varianta, pokud jsme chtěli mít šanci pokračovat dál. Riziko spočívalo v tom, že v momentě, kdy se vstoupí do této etapy, musí se pokračovat a není rozumné cesty zpět. Aby protivenství nebylo málo, tak v podstatě neexistovalo ideální počasí k průlezu. Jelikož sněžení i mírný vichr, může zapříčinit pády sněhových řek. Na to se dá vzít jed, že tohle nikdo ve strmé stěně neustojí.  Naopak přílišné teplo uvolní kamení, které s vrčící zuřivostí rozdrtí vše, s čím se setká. Ráno padlo rozhodnutí jít dál a tak jsme se začali prosekávat sněhovými varhanami, které z dálky připomínají plisovanou suknici. Místy míjíme příjemný firn, ale také led tvrdý jak beton. Připomínalo to sisyfovskou práci, kde veškeré snažení se míjelo účinkem. Průlez nakonec nebyl ani tak technicky těžký, ale po sečtení desetitisíce pohybů, byl fyzicky velice vyčerpávající. Nehledě na to, že jištění v průběhu délek, nebo i při současném lezení nás obou, se dá diplomaticky označit za skromné. Den neměl konce a nebylo možné stále najít místo na třetí bivak. Drobné poletování sněhu nás ještě více popohánělo, abychom nějak uzavřeli neutěšený stav. Nakonec nezbylo, než se vtěsnat na maličkou sněhovou poličku sevřenou mezi skalním koutem.
Čtvrté ráno bylo těžké k rozhýbání. Hned první metry vedly přes skalní prahy, které vyplňoval starý tvrdý led, do kterého přemluvit hroty, aby držely, stálo nejedno přemlouvání. Po sto metrech následovalo totéž známé, již z předchozího dne. Ledofirn pod úhlem sedmdesáti stupňů a místy i strmějším. Zdálo se, že kopec stále pocitově před námi roste, místo toho, aby ubýval. Někde ale musí mít konec. Také že ano.
V odpoledních hodinách jsme překulili poslední výšvih a najednou stáli na ostrém hřebenu, který nám nabídl výjimečnou podívanou světa na druhé straně. Hodně foukalo a bylo hluboko pod nulou. Podle GPSky, náš vrchol se nacházel necelých sto výškových metrů a tak dalších dvě stě metrů v hřebenu od nás. S blížícím se podvečerem vichr sílil a přinášel mraky, které se začaly s prudkostí převalovat přes vršek. Najednou jich bylo všude plno a ukradly do svých dlaní okolní svět. Naštěstí tohle neutěšené místo, nabízelo ucházející plac pro stan. Mrkli jsme na sebe a bez jakýchkoliv slov proběhlo rozhodnutí. Stavíme čtvrtý bivak, hotovo. Vrchol do rána neuteče.
Naše následující páté ráno vedlo hřebenem přes řadu vrcholů Chamlangu včetně toho hlavního, až do místa, kdy začal tenký hřeben spadat do jižního ramene hory. Zima byla vlezlá, přičemž vstupovala do všech ohybů oblečení, hnaná silným vichrem. Výhledy na všechny strany měly magické kouzlo. Od východu mávala Kanchenjunga, centrálně se šklebila ze severu pyramida Makalu. Na západě čněla hradba Lhoce, pokračující dál s několika vrcholky Nupce a nad tím vším střecha Everestu. Pak Cho Oju s Giačunkangem a Lantangem na západě. Přičem podhoubí tvořila rozházená drobotina Pumori, pak himalájský nanuk trčícím k nebi v podobě  Amadablamu , Kantengy, všetně ostrého Kyasharu a bůh ví které další.
Miinuli jsme hlavní vrchol a čekal nás nekonečný kilometrový hřeben bez možnosti odjištění. S přibývajícím časem přišla od údolí neprůstupná mlha. V jednom místě jsem udělal chybu a dostal nás mimo směr. Jeden by řekl, že v takovém terénu to není možné. Ale je! Naštěstí zakufrování nebylo až tak dramatické. Nicméně stačilo jako připomenutí, že když není nic vidět skrze bílou tmu, nezbývá než čekat. Obzvláště ve chvílích kdy pod nohama je díra do pekel a za každým špatným pohybem čeká více než tisícimetrový skok. Znamenalo to udělat další nechtěný pátý bivak, jenž ležel ještě stále hodně vysoko, víc než bychom si přáli. Došlo nám jídlo, jen dvě čokoládové tyčky pro dva hladové žaludky tvořily večerní menu. Vše jsme měli už mokré a zmrzlé. Přičemž fyzická únava se hlásila při každém pohybu i psychika se blížila ke svým limitům.
Po další noci plné vášní následoval průstup divokým ledovcem. Slézali jsme postupně hodinu za hodinou, dokud byl labyrint průchozí. Pak nastalo bezpočet míst s kaskádovitě seřazenými trhlinami, kde jedině ledovcové hodiny a následné slanění umožnily průstup. Pokračovali jsme, dokud nás opět nezastavila hustá mlha. Dalšímu šestému bivaku nebylo vyhnutí.
Noc jsme problouznili v horečnatých útržcích. Naše těla již neměla čím vytápět a od nohou šel plíživě chlad do celého těla. Sedmý den byl vysvobozením a únikem k životu. Ráno následovalo pár slanění a ještě několik hodin scházení po moréně. Hotovo! Konečně zase šlapeme loukou. Dostali jsme se po 160ti hodinách ze spárů a vlivu nelítostné hory.
Slunce se opírá do tváří a chlad zůstal za zády. Strháváme oblečení a jen tak ve spodním prádle leháme na provoněnou trávu. A tak jsme v čase od 17. do 23.května alpským stylem vylezli  léty zakletou a mnoha výpravami pokoušenou severozápadní stěnu Chamlangu. Obtížnost udáváme za nejtěžší lezeckou klasu, neboli „ABO“, jelikož si to výstup zaslouží a je to jak naše nejtěžší cesta, zároveň i světová pecka. Cestu jsme následně pojmenovali "UFO line", jako vzpomínku na výstupu R.Messnera s  D.Scotta, kteří prý někde ve výškách zahlédli na Chamlangu UFO….
Východní stěna Huandoy Norte
Na druhou letošní výpravu do Peru, jsem odlétal s lehkým deficitem. Nešlo ani tak o fyzickou schránku, ale psychiku, která mi posílala signál únavy. Není se čemu divit. V zimě jsem lítal mimo domov po přednáškách, chvilku lyžování v Alpách, lezení pod tropickým sluncem v Thajsku a tak dále. Připadal jsem si spíš jak hadr na holi. Pak následovalo šest týdnů na jarní výpravě v Nepálu, přičemž než jsem se znovu nadechl, tak už zas sedím v letadle a letím směr Jižní Amerika.
Náš cíl po výběru z možných variant nakonec ukázal svůj prst na východní stěnu Huandoy Norte. Jednalo se o volnou linii středem hory, vedoucí přímou od ledovce, až k vrcholu. Jednoduše krásná a přírodní linka, jejíž lákadlo hodláme využít. Před startem jsem pečlivě sledoval několik dní denní rytmus ve stěně, včetně detailů kudy polezeme. Takže dobře vím, v jakých časech nejčastěji padají kameny i led, kterým se musíme ze zištných důvodů vyhnout. Poznáváme běh slunce i vítr, který čechrá sněhový vlas hory. Jsme natěšení na lezení.
Noha míjí nohu a pomalu stoupám svahem. Mačky už skřípají, jak se jejich hroty zahryzávají do firnu a místo bivaku leží až na úpatí stěny. Následující ráno začínáme lézt hned s úsvitem. Stěna se začíná po chvilce narovnávat a sněhového pole přidává s nalezenými metry stupeň po stupnínku na své strmosti. Firn se pomalu mění na ledový podklad a skalní prahy. Nad námi je vidět souvislá, stopadesátimetrová skalní bariéra. První klíč průstupu a zároveň vstupenkou, pro dalších tisíc metrů nad hlavou. Buď se zadaří a můžeme dál, nebo se sklopenýma ušima můžeme mazat dolů. Vše probíhá jak ve zpomalené grotesce. Snažím se lézt co nejrychleji, jelikož z vrchu padají šutry různých velikostí. Znamená to prolézt vždy až k místu, kde skála tvoří převis, pod který se dá jakžtakž schovat. Přesto jsem pomalý jak šnek a do toho funím díky výšce a hrůze, která mi ještě více mačká plíce. Skála je docela kompaktní a kvalitní. Však lezení vyžaduje nyní veškerou moji pozornost. Průstup touto střelnicí, trval dlouhé vteřiny, následně nekonečné minuty, které přešly do útrpných hodin. Nakonec první problém jsme vyřešili a cesta dál se otevřela. Paradoxně cesta dolů byla uzavřená, pokud jsme nechtěli pokoušet opětovně štěstěnu, která nám přesmíru do této chvíle přála. Teď přišel na řadu dlouhý traverz druhého ledového pole, které v jejím levém horním rohu navazovalo na takové mixové esíčko. To začínalo výrazným skalním schodem, kudy bylo třeba šikovně proklouznout do pokračujícího sevřeného koutu. Ten na nás mával visícími ledovými smrkanci, připomínajícími píšťaly varhan. Bylo jasné, že další hádanka Huandoye stojí před námi. Téměř kolmá skála a na ní krusta ledu. 
Jsem v horní třetině celého výstupu, která je nesmlouvavě strmá, ale dolézt na hřeben jednoduše nestíháme. Představa, že budeme stát na nějaké malé poličce celou noc, připomínající dvě ztuhlé trubky, nebyla kdovíjak lákavá. Tak zkouším popolézt o pár desítek metrů výš v naději, že se objeví nějaký zázrak v podobě dobré police. Zázrak se však nekonal. tu dvě plošinky velikosti sedátka židle asi dva metry šikmo vzdálené od sebe. Privátní sedátko pro každého z nás s dírou pod nohama. 
Úsvit! Nějáký škarohlýd pošle od vršku ledovou hroudu. Ta se na štěstí kousek před námi rozdělí na drobnější a jedna část mě zasáhne do zad. Vyrazí mi dech a připomene, že musíme dolézt na vršek co nejrychleji, než spadne něco většího a rozmázne nás v mastný flek. 
Od vrcholového hřebene nás nyní dělí necelých tři sta výškových metrů, terénem, který není již technicky kdovíjak náročný. Jedno místečko s mixovým úsekem a pak v podstatě jen hodně strmý firn, střídající se s ledovými pasážemi. Nemělo by nás již nic zastavit, ale je jasné, že žádný fofr to nebude. O tři hodiny později, prolézáme poslední sněhový úsek, který při pohledu z údolí připomíná nařasenou sukni. O dvacet minut později, něco málo před polednem, již stojíme s úsměvem od ucha k uchu na vršku Huandoye. Následuje dalších šest hodin sestupu a nekončícího slanění, abychom se opět po 55ti hodinách, od chvíle kdy jsme vyrazili, mohli přivítat s našimi kamarády.
Nová cesta vede středem východní stěny Huandoye Norte a nese od této chvíle název BOYS 1970. Je především věnována českým horolezcům, kteří toho roku zahynuli při zemětřesení, na úpatí Huascaranu, který spustil ze svých srázů smrtící lavinu. Jejich sen se rozplynul, jako prvním obětem toho dne, aniž by si to jediný z nich stačil uvědomit co se děje. Však během následujících pár minut, vyhaslo v údolí dalších sedmdesát tisíc lidských životů.  Je to připomínka vrtkavosti, či pitoresknosti bytí, kdy jedni mají štěstí bez přičinění a druzí aniž by udělali viditelnou chybu, během pár sekund o jakoukoliv možnost přišli. Věnujme jim pár sekund našich myšlenek a uctěme jejich památku.
text: Mára Holeček
Foto: Mára Holeček, Zdeněk Hák, Radek Groh, Tomáš Galásek