Otázky: MONTANA - Tomáš Roubal 
Odpovědi: Marek Holeček 
Datum: 9. 3. 2009
Předslov: Mára
V buddhismu je Mára zlovolný démon, který bránil Buddhovi v jeho cestě k probuzení. Ovšem, právě čtete lezecký časopis, takže řeč je o jiném démonu - kdo by neznal Máru Holečka? A kdo z těch, kdo jej alespoň trochu znají, by nemohl vyprávět? (Třeba o desetigigabajtových přílohách odesílaných e-mailem tak, že tento prostě „zadře“, o textech, kterých se korektoři doslova bojí, o lezení, o divokých večírcích atd.) O projektu Triple North Walls jste už jistě slyšeli. V čísle 5/2008 zavzpomínal Honza Doudlebský. Tentokrát máme prostor pro druhého z obou aktérů. V době, kdy se hroutí světové burzy, většina businessmanů utíká do Číny a kurz koruny je nevypočitatelnější než aprílové počasí jsme zastihli pana Holečka v Thajsku. Na síti. Na pláži. Prolezené prsty, sklenku koktejlu a houf sexy obdivovatelek si jenom závistivě domýšlíme.
Než jste se pustili do expedice, psalo se o ni, že chcete posunout hranice horolezectví? Myslíš, že jste je vážně posunuli?
Ne… a předpokládám, že v tomto duchu jsem nic podobného z pusy nevypustil a ani v textu článku nenapsal. Nicméně, slova „posunování hranic“ určitě zazněly, ale v celkovém znění myšlenky. Tudíž základním a hnacím motorem je „zkoušet a hledat“, které převedeno do lezeckého žargonu značí, snažit se o nové výstupy v co nejlepším sportovním stylu.
Proč zrovna tyto stěny? Aneb: Jak si vybíráš/vybíráte stěny/cesty, které chcete lézt?
Je to jednoduché jako facka. Jedná se o primitivnější proces než logickou úvahu. Líbí se a voní, nebo ne. Teprve později k tomu přidávám „rozum“, který dosadí už jen technické provedení jak na to.
Jaká cesta z této expedice byla „nejvýživnější“?
Každá ze tří stěn, které jsme s Honzíkem navštívili měla své. Kapura jasně vyhrála s nejtěžším mixovým lezením a odpornými bivaky. Uparisína zase těžkou ledovou jednotvárností od úpatí k vrcholu a s absolutně šíleným sestupovým hřebenem. Kyashar nachystal odtávající strmé ledy mizející přímo pod rukama a přes osmset metrů slanění, které nám zase vrátilo naše těla na pevnou zem. Nicméně s nadsázkou mohu říci, že nehorší moment na mě teprve čekal a to v podobě návratu do pracovního blázince.
Myslíš, že byla expedice celkově úspěšná, i když vás poslední cesta „nepustila“?Lezení v horách vnímám jako celkový prožitek. Samotné dosažení sportovního, neboli lezeckého cíle je pouze třešnička na dortu. Nebudu zastírat, že chutná rajsky s pekelnou příchutí. Na druhou stranu i když neudělám ten poslední pomyslný hlt, tak představa prožitého času, nadupaného intenzivními zážitky rozhodně předčí, z mého pohledu, tisícinásobně práci, která čeká někde dole. Takže jádro pudla není obsaženo ve slovech „úspěch, dala nebo nepustila“, ale v chuti. Kopec nikdo neodnese a za rok můžu už znovu pokoušet štěstí. Myslím, že to platí jak u zrajícího sýra, čím více uleželý - tak lepší chuť.
Jakých cest obecně ve svém životě si nejvíc ceníš?
Hodně záludná otázka? Nechci se ohlížet a uteču před ní do skutečně obecné roviny. Bude to znít pateticky, ale nejdůležitější jsou pro mě rodina a kamarádi, kteří společnými silami podpírají cestu, po které si bezstarostně klušu.
Kdy ses nejvíc bál? Bojíš se vůbec někdy?
Bude to vypadat jako, když stále utíkám hrobníkovi z lopaty. Jelikož vůbec se to nebude týkat lezení. Bylo mi šest, nebo sedm roků. Rodiče včetně ségry odešli do divadla, nechajíc malého hrdinu samotného doma. Po setmění z každého rohu koukal jeden bubák a k záchodu se táhla černá chodba jako do jícnu pekla. Tlak na měchýř se stupňoval, nicméně rodiče mi vštípili základy slušného chování, kde se praví, že do postele se „nechčije“. Tak jsem setrvával pod peřinou se zaťatými zuby. Nakonec zvítězila příroda. Z vyvalenýma očima plných hrůzy a bolestí jsem vyrazil do tmy. Každou chvílí to musí nastat,… něco mě sežere. První o co jsem se přerazil, byla mámina pýcha v podobě vzrostlého Fíkusu. Nelenil jsem ani na vteřinu a vyprázdnil do jeho květináče celý svůj obsah. Během pikosekundy po „skoro“ dočůrnutí ležím zas pod naducanou peřinou. V noci po návratu si nikdo ničeho nevšiml. Usoudili tudíž, že jsem velký kluk a začali mi tyto muka dělat o dost častěji. Ovšem doba odvety se přiblížila v podobě šířícího se zápachu celým bytem a nebožtíka kytky, která ztratila i poslední list. No a jestli se bojím i teď.
Chudáci kytky…!
Názvy cest víte předem nebo cesty pojmenováváte až podle toho, co se při lezení přihodilo?
Název cesty dáváme, až ve chvíli, kdy naše nohy znovu šlápnou na „rovnou“ zem. Je to spojené s dávkou pověrčivosti spojené s hrou před všemocnou matkou přírodou na pokorné malé červy. Teprve, když vyvázneme z největších průšvihů, pak teprve může nastat pokřikování do volného éteru. Samotné pojmenování je koktejl emocí a vzpomínek, kde se mnohdy neodráží pocity jen z lezení, ale čerpá se inspirace ze všech věcí, které se točily okolo výpravy.
Připadáš si jako mediální hvězda? Přece jen spousta promítání, rozhovorů v novinách, televizi…Kéž by, jelikož každá hvězda má prachy. Já jsem léta švorc. Rozhovory a veškerá ta kaše kolem je jen pro to, abych měl na další výpravy.

Která otázka tě po expedici nejvíce zaskočila? A která se naopak pravidelne opakuje?
Největší zástřel takzvaně mimo mísu se povedlo s otázkou, kterou na mě narafičil „Pete“ Blahna alias adršpašský král. Probíhala přibližně patnáctá minuta živého rozhovoru a přišli na řadu dotazy diváků. Ta první zazněla nějak takto: „Když lezeš nahoru, jako jaké zvíře se cítíš?“ Přesně jsem věděl odkud vítr vane a byl jsem naprosto v loji. Nejčastější otázky jsou typu: „Jak to tam děláš?“ nebo: „Ty se nebojíš?“ Na první reaguji pro mnohé nejspíš s velkým překvapením a to otvorem vzadu a hadičkou ve předu. Druhou již znáte.
Na co nejraději vzpomínáš? Co myslíš, že z této expedice nezapomeneš do konce života? Mohl bys souhlasit s tím, že největší zážitek bývá většinou ten poslední?
Výprava DEVOLD Triple-North-Walls mi naplnila jedu lezeckou sezónu v horách. Devadesát devět dní nádherného života ve třech pohořích světa. Tomu se nedá vytknout ani „Ň“. Co píšu tyto řádky uběhlo od konce bezmála sedm měsíců a navštívil jsem mezitím Laos a Thajsko… Vše je už slité do jednoho, ale přeci bych vypíchl jediný bod, který jako ukazováček trčí vzhůru. Povedlo se to.
Těšíš se víc do hor nebo zpátky domů?

Mé těšení je pokaždé na přesný opak toho, než kde se právě nacházím.
Byla chvile, kdy sis říkal něco podobného jako: Co tady děláme? nebo: To byl fakt blbý nápad?
Seřadím to chronologicky. Na přiblblý nápady jsem kadet. Pak je jasné, že druhá část otázky nenechá na sebe dlouho čekat. Co tady pro krinda pána dělám?
Co na takové expedici nejvíc postrádáš? Na co se pak nejvíc těšíš?
Tady v tomto místě můžu odpovědět jasně, konkrétně, jednoslovně… „Kláru“. Za to dostanu pochvalu a domácích sto bodů.
Jak se ti leze s Doudlebákem?
Strašně. Je lepší než já.
Na co myslíš při samotném lezení? Co se ti honí hlavou, když jsi ve stěně?
Jak se co nerychleji dostat na vrchol a pryč do Ádru, nebo Žlebíku na provoněný písek. Ne, samozřejmě mě baví co dělám v horách za lezení, ale ta skrytá touha být obklopen blahobytem, strdím naši luhů a hájů, v tu chvíli tam se mnou nerozlučně také je.
Z dobře informovaných zdrojů, které si nepřejí být jmenovány, víme, že jsi chtěl svou Ostravskou přednášku zakončit na Stodolní ulici. Proč z toho sešlo? Ponechme stranou úšklebky místních nad cizáky, kteří musí „pro pocit“ platit za pivo dvakrát tolik. Spíš nás zajimá: Co ty a alkohol?
Odpovím od zadu. Alkohol je můj kamarád a má můj plný respekt. Rozumíme si. Co se týče návštěvy Stodolní, tak opravdu jsem smuten, jelikož tentokrát i kdybych sebevíc chtěl, tak nezbývalo než šlápnout na pedál a mazat zpátky přes noc do Práglu. Jelikož má organizační neschopnost mi udělala ze života peklo a jeden den jsem byl v Ostravě, druhý na opačné straně republiky a pořád dokola - lalala.
Umíš zpívat?
Líbezně jak havran na zamrzlém poli.

Co se ti vybaví pod slovem Montana?
Jediný u nás skutečně obsahově lezecký časák, který stojí za to občas se do něj kouknout a pro odvážnější i koupit.
Chlebodárci/sponzoři: S mírou, prosime…
Reklamu nechme zatím spát, jelikož další výpravy, které letos chystám zmasakrují vaše smysly natolik, že nebudete chtít nic jiného kupovat, než to, co používám JÁ. Bude to: Klättermusen, Devold, Suunto, Tendon, LaSportiva.
Dík za otázky :-)
Mára