Marek Holeček
Rozcuchaná hlava vykoukne z auta. Úsměv, malinko provinilý, se zárodkem víry, že zpoždění je prominuto. „Už jsem na Evropský…..“ je Márovou nejsilnější zbraní v boji s časem. Ti, kdo Máru Holečka znají, vědí, že právě vyráží z Kladna (kde dočasně zakotvil) nebo z kanceláře firmy na žaluzie (kde pracuje). Ale stejně tak dobře vědí, že dřív nebo později, ale přece jen dorazí. Na trénink na stěnu, do Labáku, nebo na vlak do Tater, případně na letadlo do Indie…..Hektik? „Jakmile dosahuješ jednoho cíle, už se před tebou objevují další“, dodává Mára na vysvětlenou ke své povaze, která ho občas předběhne.
Ve věku 4 a půl let vylezl na střechu školky, kam docházel. Jeho táta, vysokoškolský profesor a člověk, který přírodu vždycky miloval, vzal tenkrát Máru do Kokořínského dolu. Na skála, aby ho naučil strachu. Dosáhl pravého opaku. Místo podpisu nakreslil Mára do vrcholové knížky prasátko, hned příští týden musel jít táta do školy dosvědčit, že si synek své nové horolezecké dobrodružství nevymýšlí. Po éře, kdy sám popolézal po skalkách na Proseku, se jako třináctiletý dostal do oddílu Slavoj Vyšehrad. Pořád to však byly skalky – Starhov,Divoká Šárka, Holý vrch, Hlubočepy. Konečně se s Pavlem Střelcem vypravil do Tisé. Konečně do skal, které nekončí pouhých pár metrů nad zemí. „Tady je Marek, já asi večer nepřijdu,“ telefonoval tehdy z Tisé domů. Zároveň musel přiznat, že je ve skalách, ale že se pořádně jistí a že „neblbne“. Zlomil se poslední zámek a Mára začal do skal jezdit pravidelně. „Od začátku mě motivoval vzhled cest, které se lezly, vizuální dojem, který na mě dělaly. Nikdy mi nešlo očísla.“ „Výkonnostní období“ se však nevyhnulo ani Márovi. Revoluce v devětaosmdesátém ho zastihla v plném tréninku na předchůdkyni umělých stěn – na pražském „Vyšáku“. Na jedněch z prvních „undergroundových“ závodů, ovšem se světovým názvem „Anelt Cup“, skončil hned za prvním Tomem Náhlíkem právě Mára. Se slibně rozjetou kariérou překážkářského harcovníka se rozloučil na Novoročních závodech v Polici. „Jo, závody byly až v neděli a já před tím s Radou Ulmanem seděl den a noc u Peňáka. Rado tenkrát vyhrál, já kvalifikaci zaspal….
Už tehdy však Mára považoval za opravdové lezení pouze skály. Hory měly přijít později. Nadešla éra německé Jury. První zájezd: 9- a 9 na Maxmilian Wandu, zanedlouho poté: Vogel Verboten (9+) a Spider Man (9+) na Grune Helle. Na takové cesty si ale dnes už moc nepamatuje. „Dávno jsem pochopil, že tohle nejsou moje nejtěžší cesty, které jsem kdy vylezl. Těmi skutečně nejtěžšími jsou ty, do kterých jsem dal nejvíce energie.“
O tom, které to jsou, respektive co kdy vylezl, nerad mluví. Po dlouhém vyšetřování zjišťuji, že mezi prvních pět, které opravdu stojí za zapamatování, jsou labská kultovní cesta  Smyslů zbaveni a saské klasiky Sportfest a Hexentanz. Tedy, co se skalek týče. Ty mu však již dávno přestaly dostačovat. „ V horách je spousta výstupů, které třeba ani nejsou technicky těžké, jejich jména nikomu nic neřeknou, ale ty ses tam tak skousnul, že na to do smrti nezapomeneš.“
Před loňským výstupem na Grand Jorrasses cestou Manitua, kterou považuje za svůj dosavadní vrchol, jich prý byla spousta takových. Třeba na Javorových štítech v Tatrách, kam jezdil od roku 1989. Nebo v Kaiseru, na Petit Dru nebo Aguille du Midi. Hodně se také poučil ze zkušenosti v himálajském Gahrwalu. „Lezení pro mě není jen jediná životní hodnota, a stejně se nikdy nestane jedinou mojí náplní. Možná ve druháku na průmce , když jsem nemusel řešit problémy s bydlením, živobytím a tak dále, jsem viděl jenom lezení. To by ale dneska bylo málo.“
Ve skutečnosti si toho Marek nabere někdy tolik, že nestíhá vůbec nic. Musí se potom zase dostat do skal, do hor, aby našel  ztracený klid. Samozřejmě, že dočasný, jak dobře ví on i jeho blízké okolí. A motivace?  „Mám tendenci pořád zkoumat něco novýho, zajímá mě kam až člověk může dojít. Baví mě připomenout si ten pořádný kus nejistoty, možná i proto, aby si vážil úplně obyčejných věcí. Podívej se na Bonnatiho, Rébuffata, Buhla, Cassina….nebyli to pašáci, tím co na tehdejší dobu a její možnosti dokázali?“  O velkých postavách světového horolezectví prý Mára četl už odmalička. Nechtěl však úzkému „gangu odvážných“ jenom závidět jejich dobrodružství. Chtěl (a chce)je především prožívat. Možná proto už tenkrát vylezl na tu školku……
Text a foto: Filip Šilhan