„Hele, takže já přijedu zítra někdy odpoledne, mám tam v Café Práh nějakou přednášku. Už jsem se koukal na mapu a je to někde blízko autobusového nádraží…“

„Jo, v poho, vím, kde to je.“

„Ty vole, to mě dost překvapilo, že tam máte autobusový nádraží. Já myslel, že ještě jezdíte na povozech.“

„Na povozech už nejezdíme, ale máme tu Úvoz.“

„A Výpřež tam nemáte?“ (pozn.: Hudyho hostinec v Hřensku).

 Můžete ho obdivovat nebo zatracovat. Jinak to snad ani nejde. Hlavně ale, jemu je to celkem jedno. Jak ho vidíte je hlavně váš problém. Takže můj rým o přednášce:

Na přednášce stoleček,

Za stolečkem…

Sám vesele doplňuje:

„Já vím… Holeček blbeček. To jsme měli na pohlednicích z expedice lepší: „Hrubý Holeček,… hrobeček!““

 Pamatuju ho od doby, kdy před blanenským kinem potahoval z cigarety a tehdy ještě čerstvou Filkovu smrt komentoval tím, že se bojí, kdy ukrojí z toho svého „salámu štěstí“ poslední kolečko. Tak jako mu snad ještě žádný z jeho sponzorů nevysvětlil, jak je má správně propagovat („Víš, já jim to všechno odkývám a pak si to musím udělat po svém. Oni si myslí, že jsem nepoučitelnej blbec, ale mě to tak vyhovuje a výsledek na konec je pro všechny akceptovatelný.“), tak se ani mě ještě nepodařilo mu vysvětlit, že z textu, který vesele odešle na všechny možné weby, článek dělat nemíníme. Informace k výstupu na Nanga Parbat se k Vám určitě už dostala (Holeček, Hrubý, Nangá Parbat výstup Kinshoferovou cestou čestné uznání ČHS), a jedinečnou Márovu formu, kterou svým textům dává, si můžete vychutnat přímo na: www.marekholecek.cz.

 Zkusili jsme proto na to jít jinak. Nechat Máru okomentovat některé komentáře, které jejich poslední výprava vyvolala.

Dobrý Tome, já jsem ready, to znamená, budeme muset naladit nějaký tón a já ho budu dolaďovat pod nealkoholickým pivem, páč v noci odjíždím z Asie do Práglu.

 Biftek na restovaných fazolkách… 200 gramů, pěkně krvavej, to si fakt dopřeješ jo?

Jo.

Strava, v životě sportovce, je nezbytná.

Jo, a hlavně maso.

 To se pozná labužník. A kompenzuješ to běháním, ne?

Počkej, jak kompenzuju? To je jediná zdravá výživa, kterou tu máte na jídeláku. Jak se říká, kuřecí a vepřové to je bolševický jídlo z dob hubených let, kdy komouši se snažili nakrmit národ rychlým masem. Steak je pochoutkou kapitalisty a uvědomělého sportsmena. Nechat kravku správně dorůst, s jasnou vidinou šťavnatého kulinářského zážitku. Přímá úměra, já jsem se dnes nadřel a tak odměna je na místě.

 No, o úrovni české žurnalistiky vypovídá, proč se ho ještě nikdo nezeptal, když je balená voda levicová, jestli náhodou být oplácaný není také levicové. Pravičák by měl být štíhlý s dobře padnoucím sakem a šedozelenýma očima ostražitě koukat po místnosti.

Ale no dobře, má teorie je trošku ujetá (smích). Ale k tomu steaku, čím víc lidí bude jíst klíčky, tím méně nás bude na ty steaky. Každý ať si jde cestou, která mu je vlastní. Tudíž mé doporučení pro vás nerozhodné, jezte zrní…až bude zdravím celý zelení.

 Tak jdeme na to? Budu vybírat nejzajímavější Na VHT je to dost rozvlekle popsané... No nic, ale bylo snad jasný, že Nangu normálkou a pak ještě prváč Rupálem by nedal ani Messner a pod...

Hele, ten člověk si v podstatě sám odpověděl. Je to krásný zhodnocení situace, kdy my jsme tam se Zdendou odjížděli pln nadějí a očekávání, přitom on už to věděl. Což je vlastně boží schopnost, no ne? Příště se ho zeptám, co mám teda dělat. 

Díky česká matičko, že dokážeš vyrodit ze svého lůna takové myslitele. Suchý fakt je takový, že jsme to měli moc dobře rozmyšlené. Zdenda má double na osmitisícovkách dobře vyzkoušené a už na Gasherbrumu I jsme nedělali nic jiného: Normálkou rychle nahoru, aklimatizovat, připravit sestup, nechat si tam stan a šup do prvovýstupu na druhé straně kopce. 

Ale vážně, jsem rád, když mám před sebou neošahanou výzvu spojenou s touhou, za níž můžu jít. Vím, že si hraji s menší dávkou pravděpodobnosti úspěchu než v prošlapaných cestách. V takovém případě, vždy stojím na začátku před spoustou proměnných, které nedokážu dopředu přesně rozluštit, ale nicméně jsem na ně připraven a pln odhodlání začít je rozplétat. Nicméně čistokrevně na vodě se nedá stavět, takže ve skutečnosti odjíždím s konkrétním plánem, kde zlehýnka si načechrávám peří, které mi dává následný vztlak pro mé další konání. Standardní to není, ale zábavnější rozhodně ano. Pro přesvědčení těla včetně hlavy mi slouží reálné prožitky, jenž si postupně nabaluji z předchozích akcí. Bez tohoto zdravého podstavce bych extrémně hazardoval, nicméně v horách platí, že sebelepší rozvaha se může během okamžiku zhroutit a nastupuje na scénu pouze improvizace. Pak záleží na jediném, jak bohaté jsou zažité ochranné mechanizmy pro nastalou událost s nezbytným štěstím v odhadu. Jít do akce s nepodloženým namachrovaným žvastáním, je přímý expres do pekel. Čímž se vracím k otázce, zda jsem realista ve svém odhadu. Já jsem přesvědčený, že ano. Jinak řečeno, když házím devadesát metrů oštěpem, tak při dobré konstelaci, jsem schopen hodit svůj osobák, neboli devadesát dva. Ten přesah a důvěra ve vizi je jediným kupředným procesem posouvání sebe sama.

 Já si myslím, že příběhy, které se odehrávají v horách, takové to nezávodní lezení, se odehrávají několikrát. Jednou, jak to prožil ten konkrétní lezec, jednou, jak o tom povídal dole v hospodě, jinak o tom mluví jeho kamarádi, jinak se to napíše na web do časopisu. Není možné, že ten komentář jde, byť nevědomky, po tom, že kdyby se nevědělo, kam se chystáš, odjedeš si jak chceš a kam chceš a nikdo nebude hodnotit, co že jsi měl vlastně v plánu? To je prostě stinná stránka medializace.

Já nejsem přeci žádný zloduch, tím že dávám o sobě vědět do časopisů, televizí a bůh ví kam. Dříve, ještě za „bolšána“, když někdo přitáhl „časáky“ ze zlé ciziny, tak jsem si v duchu přál být tím barevným klukem na fotkách v pestrých hadrech a polepený jak závodník F-jedna, jenž nic jiného nedělá, nežli leze. Dobře vím, že v tomto snění jsem nikdy nebyl sám. Realita, bohužel nemá nic společného s utopií předchozích představ. Tím, že chci házet oštěpem, respektive jenom lézt, nikoho zásadně neohromím. Nejsme v atletice, nebo na fotbale. Samotný výkon nestačí. Firmy projevily o mne zájem až ve chvíli, kdy jsem nabídl reportáže z expedic, filmy, fotky a další aktivity. Mé tělo se zároveň stalo výrobním prostředkem v podobě živoucího pohyblivého bigboardu. Nu což, mám svůj sen a plním si ho. Varianta bohaté tety by vše elegantně vyřešila, bohužel ji nemám a tak jdu jedinou možnou cestou, která se mi nabízí. Jednoduchá matematika a doporučení zároveň, jestli se to někomu nelíbí, já ho nenutím, aby to četl, nebo se na to koukal. A když už jsme u toho, máš radu pro mne nebo třeba i pro Radka Jaroše, jak vydělat ten ranec peněz, který expedice sežere a přitom mít ještě čas na trénink, lezení,  abychom tam ve výšce nechcípli při prvním zádrhelu?

K začátku té myšlenky. Já jsem stejného názoru jako on. Tady neexistuje širší základna, ve které by se mohlo přehrabávat. Letošní horské výstupy, to není nic světoborného včetně našeho se Zdendou… vždyť je to výkon padesát let starej! Sice v dobrém alpském duchu provedený, ale přesto cestou, kterou již prošli desítky nohou. Když se ale vrátím k Nanze, tak cíl byl daleko ušlechtilejší než jenom vylézt Kinshofferem, ale sněhové podmínky, které panují na kopci, již po tři léta znemožnily výstupy všem předchozím výpravám z Rakhiotu, Diamiru a Rupálu. Jediný výstup stráněmi Nangy je náš a další již nebyl. Vykoupení za vrchol bylo likvidační a na další plán již nezbylo sil. V Rupalu by to bylo úplně stejné. Navíc vlézt do těchto podmínek ještě jednou na sestupu, úplně našrot po vylezení Rupalu, by byla hra na sebevraždu. My nejsme sebevrazi, máme naše cahotické životy dost rádi. Angličani sice letos taktéž vylezli na vršek, ale po hřebenu Mazeno s masivní podporou nepálských Šerpů.

 Není nikterak složitou záhadou, že hodně lidí sklouzává do té jednodušší formy, která nestojí tolik času a přináší více lezení za méně peněz. Hory jsou o velkých obětech s nejistým výsledkem. Takže je škoda, že tu byla generace, která už odešla a na kterou se nenavázalo. Například zmíněný Zolo na Dhaulagiri, ve své nejlepší formě udělal parádní výstup. Jinými slovy ideální výtah pro mladé adepty, neboli chytnout se ho za šos a rychle hltat jeho zkušenosti. Pak ten odraz ze zad má reálnější šanci na uchycení, než začínat sám na vlastní pěst. Úspěšní a přeživší té doby, kterou bych označil za silnou generaci, se na vrcholu sportovní kariéry při změně režimu v devadesátých letech většinou vrhli do bussinesu. Tím vznikla díra, jenž se jen nesměle zaplňuje. Teď bohužel vládne v nejvyšších horách spíše oligarchie starších a ať mi odpustí, ale z hlediska světového horolezectví se jedná o výkony průměrné, které bohužel nepředají nic jiného než zase průměrnost. Co bys řekl na tvé srovnání se starými mistry… „nekňučeli a měli vyšší pohnutky.“?

Já můžu posoudit pouze jejich sepsané příběhy. Každý otevírá své nitro do té míry, jak uzná za vhodné.

Lezení samo o sobě není moc nosný prvek na dlouhé vyprávění a tak se tam zákonitě musí dosadit pocity, které dokážou lépe opsat prožitky. Následně se příběh stává daleko čitelnější i pro laika, jelikož úzkost, myšlenkové pochody, včetně zoufání tvořící celek s názvem napětí, které si každý z nás dokáže s „rádoby“ obdobou dosadit. A že bych viděl ve svém sobeckém masochismu nějaký vyšší cíl? Tak ten nevidím…

 Mára to na ten Zlatej krumpáč možná dotáhne, ale to se musí "poučit z krizového vývoje" a pokud možno si najít na akce typu alpský prvovýstup Rupálem asi i odpovídající(ho) spolulezce, nejlíp z ciziny (i SK)... Co třeba Dodo?

Doda znám z náhodných setkání, a upřímně se v něm nevyznám. Jeho působení má spousty škraloupů, které nevytvořila média, ale samotné vystupování Doda. Nehodlám ho soudit, ta úloha je příslušná především jemu a ne mě.

Nicméně najít mladšího spolulezce je jasný cíl. Sám Zdenda mi to léta tluče do hlavy. To není žádné novum. Ovšem najít náhradu za Zdendu je velký oříšek. Vzájemná lidská symbióza, zkušenosti, neuvěřitelná odolnost s vytrvalostí je těžký kalibr. Proti určitě mluví věk.

 Mě Zdendova žena Olga již před časem řekla:

„On už je starej, nech ho doma…!“

„Máš pravdu Olgo, taky mě to sere.“

„Tak vidíš.“

„Špatně jsi to ale pochopila, mě štve, že spoustu dalších výprav už spolu jen neodjezdíme.“

„Jsi stejně pitomý jako on.“

 Tím přemlouvací debata skončila a mohli jsme se soustředit na zcela jiné témata. Zdeněk vždy pro tyto chvíle k dobru dodává: „Čeho se bojíš, ženo má, vždyť jsem dobře pojištěný.“

On je to výkonný člověk, který dostal od pánaboha nadlidskou vytrvalost, jak mentální tak i fyzickou. To není nějaký lůzr, kterého bych sebou bral ze soucitu. Ve velkých horách je stále fantastický parťák.

 No, upřímně, mě by celkem zajímalo, jak probíhá taková noc třeba ve druhém táboře. Představuju si to tak, že on mlčí, něco analyzuje a ty právě zjistíš, že třeba nemáš druhou botu.

No, pravda je, že principiálně nic neřeším, jen si tam tak bzučím a on to nechá třeba bez odezvy. Neryje do mě, já neryju do něj. Občas se nadhodí téma a zábava je téměř barová, ovšem bez chlastu a oživující dámské společnosti. Jinak pohoda. Kliku na parťáky přeji všem. Já ji rozhodně měl ať  s Fildou, Dejvisem, Doudlebákem, Houbou, Chobotem, Šatavisníkem, Jonym, Krajsošem, Otíkíkem, nebo Zdeňkem… ty naše společné zážitky se přetavily do celoživotního přátelství.

Kéž by. Buďme ale soudný… blbost!

 … a na to je tu reakce: dyť taky leze hovno, akorát ojebali to co slíbili, jednoducho na to nemaj.

Je strašná bžunda, že když si tohle hodnocení přebereš, očekáváš, že ten člověk by měl být v té problematice minimálně kovaný. A třeba je. Nicméně v tom případě ho musím znát a pak se divím jeho reakci.

Něco málo nad šest tisíc byla hranice po tři roky nejvyšší dosažená výšky na osmitisícový kopec, což je dost žalostný. Nemohli jsme se aklimatizovat nikde výš než 5800 metrech a pak následovalo jediné možné řešení. Dáme pokus jinak se utavíme nebo v horším případě to s námi dřív nebo později celé odjuchá do údolí, případně spadne na kebule něco velkého a ošklivého. Taneční sál nebyl v úplně nejlepším stavu se promenovat týdny po kopci nahoru dolů. Při sestupu byla naše původní místa bivaků pod lavinami. Pár desítek metrů vedle nás spadla ze sedmi tisíc taková obluda, že úplně zarovnala oblast velkých trhlin na úpatí stěny, profičela ledovcem a vyjela až na základní tábor o pár kilometrů dále. Naši místňáci v základním táboře jsou na Nanze docela zkušení, ale tohle ještě nezažili a vykuleně se pořád vraceli, nemohli se z toho vypovídat. Takže sníh do pasu a jdeš, co to dá. Výsledek byl takový, že jsme i v této první „aklimatizační“ fázi museli bojovat a vydat vše, co v nás bylo. Lezení, bez podpory, fixů, vybudovaných placů pro stan, jediné lidské stopy, jedenáct dní stále vzhůru stěnou až na vršek. Za daných podmínek náš krajní výkon.

Aha. Víš, pro mě dokument, článek nebo přednáška je ztvárnění zážitku, který má pobavit. Především se cítím jako lezec, ale pakliže lidi mají úsměvy na rtech, beru své konání na poli showbussinesu, což mimochodem nic jiného není, jako úspěšné. Nechci dělat chladivé drama, kde si mají trhat vnucovanou hrůzou vlasy, ale mají si ho pokud možno odnést v podvědomí a s úsměvem.

 „Já myslím že to je Márovi stejně u prdele. Co jiného? Taky si myslím, že spousta těch kritiků tady ho, tváří v tvář, poplácá po ramenou a budou se tvářit, jakože já nic, já kamarád.“ Jinými slovy… přemýšlíš o tom tak, že ti, kteří do tebe anonymně ryjí se mohou tváří v tvář tvářit jako velcí kamarádi…?

Jejich problém, nikoliv můj. Své životní pilíře mám postavené na časem ověřených kamarádech a rodině, od kterých můžu čekat podporu, která je oboustranná, včetně věcné kritiky, nebo střízlivé chvály. Na jejich mínění se především soustředím. Takže, pochvala i opačná strana této mince, je určitě vždy dobrá zpětná vazba pro zamyšlení. Nicméně každá přehnaná reakce, ať kladná nebo s minusovým znaménkem se stává spíše bzučení mouchy v mých uších.

Proto je dobré chodit do hospod a naslouchat tamním řečem.

Tak, tak. Trochu pozorování po Hrabalovsku určitě neuškodí.

No.

Chystá se každý rok s novoročním předsevzetím a já vám teď povím, kde je hlavní zádrhel. Má příkladná lenost.

Odpověď je stále neměnná aspoň z mého pohledu a vše potřené, bylo již napsáno v horní části tohoto rozhovoru. Čili věřil jsem v realizaci, bez nějakýchkoliv rádoby zákulisních čachrů. Při předchozím pokusu v Rupalu jsme si vyzkoušeli, že tam spolu se Zdendou lézt můžeme. 14 hodin v kuse na předních hrotech denně, stálá palba šutrů a takové zábavy. Ale šlo to. Pak dostal šutrem a jednou rukou se Rupal šolichat nedá. 

Dobrá úvaha s jedním háčkem, proč bych ztrácel jeden rok „pokusem“, když plánů je na tisíc. V každém případě sestup už znám a na prvovýstup si stále myslím. Příští rok 2013 si nechám na nějaké starší plány, jet tam třikrát za sebou zavání upoceností bez střízlivého odstupu. Když se víc chce, než se těší, vzniká nerovnováha. Jezdit na jedno místo můžu třeba do Thajska, kde to mám rád, lehnout si do sítě a cucat Mojito. Odpočívat v tropickém klídku mě neomrzí. Jet ale na hranici svých možností, má své limity. Nanga bude až v létě 2014.

Znovu stojím s otevřenou pusou a vyvalenýma očima. Bylo to 11 dní v kuse. Devět nahoru, dva dolů. Místo tří, maximálně čtyř campů jsme jich museli dát šest. Kličkovali jsme tam jak střelení zajíci, protože ideální linií se to lézt nedalo. Vrcholový den trval 22 hodin. Je pravda, je-li člověk sám a užívá si dovči má pocit, že dny letí jak splašený. Když ale ten čas tráví s rodinou, kde malí caparti v podobě dětí kmitají kolem, tak subjektivní pocit je, že ho nekončící dny stály málem život. Jinak řečeno úhel pohledu. Tak si lámu hlavu, zda odpověď je, „jsme dobří, nebo dobře prolhaní“.

Jen pro vysvětlení. Dotaci Českého horolezeckého svazu, která činila 135 tisíc, dostala čtveřice kluků, kterou jsem přifařil k nám se Zdendou, jako vstřícné gesto o podporu nových tváří ve vysokohorském lezení. Každý, kdo tuší, kolik stojí expedice, zjistí, že to je malý příspěvek. Bez něj by alespoň dva z kluků jet nemohli. Dle mého ušlechtilý čin, který v negativní podobě bumerangu se stále vrací a fackuje mě do tváře. Věřte konec konců, čemu chcete, ale má pravda je taková, krom geometrického nárůstu práce spojenou s organizací, jsem utržil z dotace akorát příjemnou společnost v podobě Radara, Míši, Jury a Pavlíka pod stráněmi Nangy. Samo sebou po napadání uzrával ve mne pocit, že už nikdy nikoho dalšího nevezmu a příště se vykašlu na bližního svého. Raději ale kálím na hlavu těm, jimž žluč otravuje vlastní život a totéž se snaží předat i okolí. Zdenda to odnesl možná ještě více. Sám je tak nas..ný, že už by to v životě neudělal. I když si ty prachy neodklepl, byl to jasně navržený a odůvodněný projekt, v soutěži s jinými. To jsme už fakt takový spolek, že jsme ochotni poplivat a popravit jiného lezce zato, že jde nějaká podpora na expedici, jíž se sám účastní? Když sám z toho nic nemá. Navíc, k dovršení vší té špíny, kterou na něj hází všichni dobráci: Zdenda přitáhl do ČHS výrazně vyšší prachy, o miliony, sám je vybojoval.

No, já doufám, že to nebudeš nikde šířit, aby si toho na tom Svazu nevšimli. V olizování klik jsem jednička. Ale vážně, nedá se s tím nic dělat, baví mě to. Nezbývá než souhlasit a pochválit to mistrné oko, které odhalilo takovou „fuj ošklivou“ věc.

Já jsem v tomhle všežravec. Mě na tom baví hlavně ta barevnost. Já pořád věnuju nejvíc času skalnímu lezení. Je tam nejlepší poměr mezi investovaným časem a časem stráveným při lezení. Ty velký kopce mě finančně i tělesně nejvíc masakrujou. Rád bych tam dodělal, co jsem si kdysi dávno vysnil.

Horské lezení není zdaleka mrtvé…, teprve se probouzí. S vyšší techniko-fyzickou dovedností se otvírá širší spektrum možností. Obrovská výhoda horského lezení oproti skalkám je nehrané drama, žádné nacvičování a výmluvy na „bolavé ruce“, jednoduše nosný příběh, který se vždy rozeběhne s novou výzvou.

Obdivuji Adama po lezecké stránce, ale i jako zrající osobnost. Když vezmu jeho videa, kde se prochází v 9a, prostě za pár minut je vše posekaný, pak další a další, tak já je upřímně nedokážu vzájemně od sebe rozlišit. Vím jediné, byl to prásk, protože někdo dá k obrazu mluvený komentář, případně napíše číslo. Není pochyb o jeho výjimečnosti a mistrnosti v tom co dělá, ale pro „běžnou a širokou nelezeckou veřejnost“ bohužel nebude velkého rozdílu při pohledu na „mé“ video, kde přelézám 9áčko ve Žlebu, nebo jeho o deset tříd těžšího. Naopak, trekaři, lyžaři, cyklisti, sváteční horalové, dokonce i gaučoví fandové se daleko lépe vžijí do chladu, opuštěnosti, vyčerpání, které nabízí nádherné panorama hor. Právě zájem nelezecké sféry je vodou na mlýn sponzorům, médiím, tak i příležitost pro nové nápady a tváře.

Matlala-patlala žbluch. Trošku kradu, šidím a přátelím se s podsvětím. Jinak mám roztříštěnou pracovní náplň. Jedna část je pidi firma na revize fasád a opravy administrativních budov. Další patří do profese spojené s lezením. Psaní článků, dělání rozhovorů pro časáky, periodika, ročenky radia, telku vše na jedno zapísknutí. Dvě písknutí jsou příprava podkladů pro telku, což znamená přivézt film, napsat rámcový scénář, dodělat dotáčky a protlačit ho do vysílání. Film se také předělá pro přednášku a teambulding se kterými následně obrážím českou hroudu. Na základě těchto dovedností oslovím partnery a přesvědčuji je, že já jsem zlatý důl pro jejich cílovku. Pak následuje organizace výprav a tak dále. Nepodstatná na první pohled, ale nejdůležitější ze všech je příprava pro činnost, která mě donutila dělat všechny vyjmenované aktivity, jenž jsem nabalil, jako vedlejší produkt po cestě za snem žít život lezce.     

Za Montanu se ptal: Tomáš Roubal

Za sebe odpovídal: Mára Holeček