Zlatý cepín pro Česko
„Nejedná se jen o pohlazení za výkon nás dvou se Zdendou, ale i o historické ocenění českého alpinismu, na kterém jsme mohli vyrůst. Děkuji všem našim lezeckým předchůdcům, kteří nám prošlapali cestu a předali kodex, jenž nás směroval správným směrem.“
Čtu si znovu dokola tu uhlazenou zprávu. Důvodem není nespokojenost s obsahem, ale je
to vůbec pravda? Respektive, nejedná se jen o blouznění či „mokré sny“, jež mi má mysl vespánku již od dětství posílá? Jistě, repertoár se s dospíváním lehce změnil. Ze začátku tam byli draci a princezny, které jsem zachraňoval. Pak slečny a dámy, jimž jsem se dvořil a pomáhal před gaunery. Následovaly sny o mateřské školce, kde všechny děti jsou moje a v předsálí je zástup maminek, které mi do jedné hrozí pěstí. Okamžitě následoval vychytralý sen o vyloupení národní banky. Protože někdo ty smráďátka nakrmit musí, že. Občas cmrd, respektive centrální mozková rada, zařadila do programu i sen o lezení a cestování. V něm jsem měl nohy s lehkostí gazely, přičemž gravitace byla problémem – cha-cha-cha, hi-hi-hi – jen pro ty druhé.
Zajímavé, že jsem vždy odcházel s vítěznými vavříny jak bohatýr Ilja Muromec. Prý že snění vychází z autentické zkušenosti, která se dotváří během spánku. Podle této teze jsem již pokořitel všehomíru. Není se proč divit, že se následně, když slunce odkryje tvrdou pravdu, do probouzení kdovíjak nehrnu. Zaháním tyto myšlenky do patřičných míst a rychle se otáčím na židli ve své pracovně. Mé oči se zastaví na průsvitném krystalu s vetknutým zlatým cepínem uvnitř, který připomíná vypadlý tesák praještěra. Jako by stále hrozil a vysílal do okolí: „Nepřibližuj se, seč tě roztrhám.“ 
Celou obskurnost podtrhuje černý žulový podstavec s bronzovou destičkou a nápisem Piolet d’Or 2018. Trochu přimhouřím pohled, abych doostřil na drobnější písmo. No jo, fakt jsme tam. Jméno Hooka, Zdenouše Háčkovitého, a moje, Marouše Holouše Holulínkatého. Takže
už máme svůj obelisk včetně náhrobního kamene i s nápisem. A to jsme stále ještě živí. Jůůů, nejedná se o blouznění ve snech, ale fakt se povedlo. Jsme borci, kabrňáci, bombarďáci, frájové liboví, přepisovači dějin, ba co víc, tvůrci a zářivé hvězdy, všech světlonošů vlajkonoši.
Jo… třikrát hurá a věčná sláva nám. Po chvíli sebelásky a lítání v nebesích zase přistávám do svého křesla. Vracím se zpět do polského Ladeku k momentu, kdy mi ceremoniář předává cenu za nejlepší výstup v horách minulé sezóny. Abych byl přesný, do ručky ji přebírá místo Hooka, který leží doma s „rýmičkou“, mádcérenka Viktorka. Mám trochu obavy, protože vím, že je třeštipéro, a dříve nebo později ji pustí na zem. Což se s podivem nestalo, ale přesto nakonec cena doznala lehké změny a v současnosti je na dva samostatné díly. To je však jiná historie, která není až tak zajímavá.
Nu což, cesta Satisfaction na Géčko má své doslovné naplnění, jelikož celý lezecký svět se poklonil a zatleskal. Velký moment a skutečně zadostiučinění. Dva kluci z Česka, kde není vysokohorský terén, se zapsali do historie celosvětového alpinismu. Je to už daný a neměnný.
V hlavě se mi honí několik myšlenek souběžně. Za chvíli musím pronést slova se svojí massa Bob angličtinou. Trému nemám a stud nulový. Přitom hledím na přední řadu, z které přes oslňující světla reflektorů vystupují jen siluety. Vím, že tam sedí živoucí legendy jako Sir Chris Bonington nebo celá plejáda slovinských, polských, rakouských, francouzských, italských a dalších udatů, včetně Amerikánů. Už jednou jsem takto stál před čtyřmi roky na galavečeru a vyhlašování v Chamonix. Tehdy jsem byl na pódiu také bez parťáka, jelikož Zdenda Hrubý už tou dobou popíjel drinky v nebeském báru. Odvezl jsem si bramborovou medaili a zkušenost. Ta zněla – vše, co se ti podaří, musíš obhájit nejen před odbornou částí, ale vyřvat to do světa. Sekundární práce, rádoby se tvářící, že s lezením nemá co do činění. Stejné jako objevitelské plavby nebo Flemmingova plíseň hubící bakterie. Pokud by to neřekli dál, neměli bychom dodnes kulatý svět ani penicilin. Tak tuhle chybu jsem neudělal a výstup rozmázl do široka. Teď bylo jen sklízení ovoce, kde se dobrá jablka také nerodí bez předchozího zaštipování větví, roubování, hnojení a další práce. Zároveň se v mozkových závitech otevřela další obrazová vsuvka. Vždyť od výstupu uplynul teprve jeden jediný rok. Mezitím proběhly další tři výpravy a spousty dalších akcí… Tímto okamžikem uzavírám našlapaných 365 dní, které jsem pro vás s dovedností a profesí horolezce sepsal. Omlouvám se za svou neobratnost, ale cítím, že jste mi odpustili. Zároveň chci poděkovat všem, kteří běželi ten závod s časem vedle mě. Káje s Viktorkou a s psicí Šaky, rodině, parťákům na výpravách, kamarádům z běžného života, obchodním partnerům, ale i těm, kteří mi pomohli dotáhnout tento spisek do finále. Děkuji vám, právě vy jste mého srdce největší šampióni a vítězové. Tímhle se završila jedna z mých lezeckých kapitol a obelisk s uvězněným zlatým cepínem pozvolna přijímá první smítka prachu. Křivka času neúprosně peláší dál a přibývají další stránky, které již překrývají ty předchozí, „panta rhei“.
Jen tak do kroku
Je někde opravdu napsaná naše cesta, jsme ovečky pastýřovy, či shluk buněk náhodně se pohybujících v časoprostoru, nebo jen bičíkovci mrskající se na pokusném sklíčku nějaké vyšší inteligence? Co člověk, to názor. Co víra, to jiný bůh, co další galaxie, toť jiné hvězdné nebe pro oči. Odpověď neznám, nejspíš ji ani nepotřebuji. DOTKNOUT SE NEBE může totiž každý, kdo věří a sní. Tak věřte a pronásledujte své sny. Ony se vám odvděčí.
Maara