23/11/2010 16:35
Rozhovor pro časopis Maxim - říjen 2010
- Vzpomeneš si ještě na svůj první výstup?
Táta mně tahal do skal odmalička. Lezl jsem všude možně, a on tomu chtěl dát nějaký řád, aby mně zachoval při životě. Do vrcholové knížky jsem se poprvé zapsal na Kokořínsku ve čtyřech letech. Vylezl jsem osmimetrovou skalku a protože jsem ještě neuměl psát a k tomu otec měl smysl pro škodolibý humor, tak při přísném pohledu na mě pronesl: „Namaluj ladovské čunče, to nejvěrněji bude vypovídat o autorovi.“ Tak jsem „vysmahnul“ v dobré víře čuníka, který definitivně parafoval můj kariérní osud spojený s lezením. - Dneska máš tříměsíční dceru Viktorku – riskuješ kvůli tomu méně?
Ať se může na první pohled jevit mé počínání většině lidí jako čistokrevný hazard, připomínám, že život mám rád a tenounký vlásek od být či nebýt si dost možná o to více uvědomuji. Nicméně risk jakožto opojné koření k mému životu prostě patří. Konec konců,svůj reprodukční úkol jsem už splnil (smích) - Kolik ocenění „Výstup roku“ vlastníš?
Šest od českého horolezeckého svazu a další. Sláva polní tráva, rozhodně si je neleštím ve vitríně. Katalogizaci dělá jeden kamarád a už se těším, až si to někdy v sedmdesáti letech prohlédnu. - Podle jakých kritérií se „Výstup roku“ hodnotí?
To se ptáš toho nepravého – já to prostě dostal. Lezení je navíc jen těžko měřitelný sport. Výstupy nejde porovnávat jako branky, body, vteřiny, protože kromě nadmořské výšky hraje roli i technická obtížnost, lokalita, typ lezení a další faktory. Zvlášť to platí pro výstupy v mixovém terénu, kde se střídá technické lezení po skále a ledu… Náročnost výstupu je navíc často i hodně pocitová – podíváš se na nějakou stěnu a hned víš, že to bude průšvih. - Kolik máš prvovýstupů?
To jsem taky nepočítal. Nelezu proto, abych je sbíral. Spíš si říkám, že život je tak krátký, že nemá cenu opakovat něco, co už dokázal někdo jiný. Mám rád dobrodružný Amundsenovský, nebo Armstrongovský „první krok“, kdy před tebou leží spousta otazníků. Jak se pod stěnu vůbec dostat, jak se s ní nejlíp popasovat… - Takže převedeno na ženy stěny rád odpaňuješ?
Pokud jde o ženy, nejraději jedu na zajeté kobyle (smích). - Prvovýstup na Peak 4810 v kyrgyzském Pamíro-Alaji jsi nazval „Otíkovy mokré sny“. Jak ten bizarní název vznikl?
Podle Otakara Vaška, který měl původně jet s námi. Podílel se na spoluorganizaci, hrozně se těšil, ale pak mu do toho něco vlezlo. Takže na nás jen koukal z domova, slintal a snil. - Který svůj výstup považuješ za nejtěžší?
Nevím. Když totiž skončí krizové situace, tak si mozek po nějaké době vytváří nejspíš pro klidové žití, svůj růžový obláček. Takto naskládané zážitky mám pak v hlavě a již nedokážu rozluštit, který byl z nich nejhorší. S jistotou nejsem ani schopen v danou chvíli objektivně zhodnotit, že kolem mne proběhlo dalších „X“ nebezpečenství. Fungující koňské klapky, vnímám jen výsek průšvihů – padá lavina, visím na skobě, která nedrží… Jestli přežiji je pak nejspíš otázka náhody a osudu. Věřím ve šťastnou hvězdu, ale snažím se jí zároveň také pomáhat. Čili zbytečně nechybovat a nezatěžovat si mysl otázkou proč jsem zrovna do prkénka tady, když jsem mohl být v klidu doma. - Kdy sis zpětně říkal: „Ty vole, to mohl být fatální veleprůser…?“
Takových situací je spousta. Třeba dneska ráno v Adršpachu. Kontroluji uzel uvázaný na sedáku,těsně než začnu lézt a najednou zjistím, že jsem se zakecal a navázal se blbě… Co si vzpomínám, tak dost velké zoufalství na mně padlo loni na Gasherbrumu I., kam jsme vyrazili se Zdeňkem Hrubým. Byli bychom nejspíš náš prvovýstup dolezli, jenže se roztočila úplně jiná hra. V 7500 metrech se Zdeňkovi udělalo zle. Ale opravdu zle – zvracel a ztrácel tekutiny, což je v takové výšce tragické. V průběhu postupujícího času, vše vygradovalo až v prasklé žaludeční vředy. Měli jsme vylezeno 1700 metrů nad ledovec a dalších šest-set výškových metrů dolů do Base Campu. Pod nohama, byl těžký průlez přes skalní sifon a pak ledový sráz se sklonem 70 stupňů s ledovou strání. Měli jsme jen jeden osmdesátimetrový špagát, tři šrouby do ledu a pár skalních skob. Výstup nahoru nám trval dva a půl dne, sestup dolů skoro tři dny. Neudělat v takové situaci ani krok blbě byl zázrak. - Z jaké největší výšky jsi spadl do lana?
Třeba pětadvacet metrů. Existují atletické cesty na obtížnost, kde je jištění blízko vedle sebe, takže pády jsou jen krátké. A pak jsou takzvané „morálové“ cesty, kde jde nejen o sportovní, ale i o psychický výkon. Byly udělány v duchu, aby se člověk musel poprat s vlastním strachem. Když lezeš a mezi jištění deset a více metrů, tak většinou na chybu není prostor. - Jaký je to pocit, když tu chybu uděláš? Probíhá ti hlavou celý život?
Vůbec ne! Prostě jen cítíš, že letíš a koordinuješ pád vzduchem. Jednou jsem takhle skončil těsně nad borůvčím, zatímco parťák v protitahu vyběhl po skále až k prvnímu jištění. - Podle jedné teorie jsou horolezci „kompenzáci“. V dětství je kamarádi mlátili, v dospívání měli smůlu na holky, a teď si dobýváním vrcholů dokazují, že jsou normální. Co ty na to?
Nesmysl! Lezci jsou banda veselých a často velmi vzdělaných lidí, kteří kromě lezení stíhají žít úplně normální životy. Jinak sám za sebe, nenechal jsem se mlátit a nemám v sobě agresivitu nasměrovanou na konflikty s druhými. Pokud jde o holky, tak vše probíhá v duchu přírody, nabídka i poptávka uspokojená. Že bych si léčil nějaký mindrák? Nevím o něm… - Někde jsi o sobě prohlásil, že jsi flákač…
Lidi to rádi slyší, tak proč jim to nenaservírovat? Myslí si, že když si přes půl roku lezu po horách, tak mě to „flákání“ i živí. Už nevidí, že pak doma musím pracovat dvakrát víc než oni. Ve skutečnosti mně živí revize a opravy fasád administrativních budov. - Nemáš rád expediční styl lezení. Proč?
Těžkopádná mašinérie, patřící do propadliště dějin… Dříve mělo expediční lezení své opodstatnění patřící k vývoji, kdy k velkým kopcům se vydávaly první mnohohlavé výpravy s karavanami nosičů. Prioritou bylo dostat se na vrchol. Lezení v té naturální podobě dosti trpělo. Postupem času se znovu začalo dbát na styl výstupu a tím i kvalitnější sportovní výkon. Koncem osmdesátých let nastal obrat a přišli tak zvané lehké expedice dotažené k současnému top trendu, neboli alpskému stylu. Opsáno pro přiblížení asi takto, začít nejlépe ve dvou, nebo sólo, se vším co potřebujete k životu naskládané na zádech, směr stále vzhůru dokud nedáte „babu“ vrcholu… Paradoxem je, že dnes v horách narazíte na 95 % právě retro expedic. Otázkou je proč? Je vše jasné, když sečtete dvě a dvě. Stejné jako dříve, nejde tak o lezení, ale o symbol v podobě vrcholu. Dohnáno do absurdna, čím více máte těchto odznaků, tím jste laickou veřejností řazen jakožto „větší horolezec“. Nikdo se už neptá jak, ale kolik jich máte. Možná by se zdálo, že opovrhuji snahou lidí tlačit se v zástupech na nejvyšší hory, vůbec ne, každý má právo své volby a využít svůj čas pro vnitřní spokojenost. Bohužel množství lid přináší do hor i civilizační neduhy. Hold významné body táhnou a jisté je, že na Champs Elysées nejste nikdy samy, tak stejně u osmitisícovek už vždy budou davy lidí. - Nebylo už ale všechno zajímavého vylezeno?
Ježíšmarjá vůbec ne! Plánů mám na tři životy a nevím, jak je vtěsnat do jednoho. Pro mne nerozhoduje nadmořská výška, ale novost cesty v co nejsportovnějším duchu a samo sebou kouzlo místa. Zajímavých kopců jsou mraky, a to hlavně mimo osmitisícovky. Jenže lidi mají jako nejvyšší cíl snažení zafixovaný Everest. I na něm se sice ještě dají najít nové cesty, ale přírodní linie jsou už „vyžrané“. Můžeš si tam tak leda honit triko, abys měl štempl, žes byl nejvýš. Za dobrou sezónu na Everest vyleze v průměru 500 lidí. Sponzoři ale chtějí krvavé zprávy o výkonech typu reality show, takže zůstanu radši chudým horolezcem. - Jakou používáš výbavu?
Při alpském stylu si musíš dobře přemýšlet, co si sebou vezmeš. Je to vysoká alchymie. Předem až paranoidně zkouším vlastnosti, počítám gramy, převažuji… Hmotnost je alfa a omega. Často zjistím, že je toho moc, takže to sesekám, až zbude úplné minimum. - Letošní přechod rumunského Maramureše jsem dělal s osmnáctikilovým báglem…
Já musím mít bágl tak malý a lehký, aby se s ním dalo lézt. Na týden ve stěně ne víc, než pět až šest kilo. Třeba oblečení redukuju na úplné minimum. Základem je spodní vlněné prádlo. Používám dvě tenčí vrstvy, abych se nespařil. Přes vlnu přijde membrána, abych se z venčí nepromočil. Běžné horolezecké kalhoty většinou nepoužívám, jsou moc těžké. Lehčí jsou ty na skialp, v podstatě šusťák. Horní polovinu těla hřeje péřový svetr o hmotnosti 250 gramů. Když je velká kosa, vezmu si dva. Natahuji přes ně tenkou bundičku proti větru. Samozřejmě v tom trochu mrznu, ale teplý Skafandr je pro kosmonauty a já se potřebuji hýbat! - Někde jsi řekl, že mráz má i své výhody. Každý rok máš prý nové nehty, jako novorozeně…
Ano, protože největší slabinou jsou nohy. Dostávají největší záhul. Pro představu, kopete do zmrzlého ledu mačkami přidělané na botách 700 metrů a druhý den zase, mezitím je ve spacáku nesundáte a velikost boty nesmí být moc větší než noha pro dobrý cit pří lezení. Není divu, že nehty jdou dolů. Odpovím, než se zeptáte, prsty mám zatím všechny. - Dá se na zimu zvyknout?
Tělo má poměrně velkou adaptabilitu, ale když je velká kosa, tak je prostě velká kosa. Jak ji kdo snáší, záleží na vrozených dispozicích. Ovlivňuje to ale i únava, žízeň, nevyspání… Většinou máme bivakovací pytel, do kterého se vejdeme dva. Je rozdíl, jestli spíš přímo na mrazu, nebo v prostoru, který se dá trochu zadýchat. - Jak teplý máš spacák?
Osmisetgramový péřák, alias hrůzák. - Se stejným podnikám na letní vandry po Česku…
Jenže já v něm spím komplet oblečený. - Bez čeho nikdy neodjíždíš?
Posledních deset let se mnou všude byla fotka Kláry (přítelkyně). Vždycky ji na chvíli vytáhnu, ale pak ji zase schovám, aby jí nebyla zima. - Jak se v posledních letech proměnily technické parametry vybavení?
Obrovský skok dolů udělala váha, a taky se pořád zlepšují vlastnosti membrán. Dalším trendem je návrat k přírodním materiálům. Vlnu nic nepřekoná, hřeje i mokrá. Jeden čas se myslelo, syntetika bude mít lepší vlastnosti, ale teď objevujeme znovu Ameriku. To samé platí pro kožené boty – kam se hrabe plast! - Jak v horách fungují mezilidské vztahy?
Když jde o život, musejí být předem dané. Spojuje nás jedna šňůra a řešit něco už není čas. Jezdím proto „jen“ s kamarády. Mám velké štěstí, že mi zůstávají přáteli i v běžné domácí realitě. - Ale co děsivé historky o ambiciózních sobcích, kteří nechávají vyčerpané kolegy zemřít, jen aby sami dosáhli vrcholu?
Kamaráda tě nikdy nenapadne opustit. V komerčním lezení to ale chodí trochu jinak. Často jsou to v podstatě cestovky, které plní ambice lidí z kanceláří za každou cenu zdolat nějaký slavný kopec. Tihle lidi ze sebe pak dělají „hrdiny hor“ bez ohledu na sportovní hodnotu výstupu. Lezení to nepřináší nic nového, ale sponzoři a média milují známé vrcholy. Veřejnost jim to baští i s navijákem. Nechci, aby to vypadalo, že jim závidím, ale když někdo doběhne pátý v závodu okresního přeboru, neměly by mu patřit novinové titulky. - Jsou to borci na shánění peněz, nikoli na lezení?
Přesně tak, ale nakonec proč ne? Spousta lidí se živí ještě blbější prací, a oni prostě lezou po horách. Chodí tam davy komerčních lezců, kteří nemají soudnost. Napadne metr čerstvého sněhu a oni jdou do lavinézního terénu, který evidentně musí letět. Naprosto očekávaně je to smete, což jsem viděl na vlastní oči. Na Gasherbrumu jsem potkal i nesourodý tým Španělů, kteří se zřejmě sešli až na letišti. Měli sebou šerpy, kteří jim na vrchol postavili lanovku. Pět Španělů tam vyběhlo, vyfotili se a scházeli dolů. Jeden se opozdil. Mohli na něj počkat v táboře ve výšce 7400 metrů, kde přespávali, ale vyprdli se na něj. Dopotácel se tam, ještě asi dva dny blikal dolů čelovkou, ale oni ho nechali zhebnout. A přitom stačilo připlatit nějakých tisíc dolarů, a šerpové by ho stáhli dolů. - Kolik procent lezení tvoří administrativní překážky? Musíš zdolat pomyslné hory papírů?
Na akci Triple North Walls 2008 jsem to počítal. Během jedné sezóny souhrn tvořil, tři výstupy na asijské kopce: afghánskou Uparisínu, pákistánskiu Kapuru a nepálský Kyashar. Celá akce trvala 99 dnů. 22 zabraly přesuny autem a letadlem, 32 nástupy pod kopce, 6 vyčkávání na počasí a „jen“ měsíc jsme čekali někde jako v Kábulu, Kátmandů, Islamabádu atd. na papíry. Na samotné lezení zbylo osm dnů. Za ten krátký lezecký čas se Povedly dva prvovýstupy a mohli jsme mít tři, jenže v Nepálu se parťákovi udělalo blbě. Nejhorší na papírování je Indie, naprosto výjimečná v dublování úřednických funkcí. - Na některé delší stěny se leze víc dnů a spí se v závěsné „posteli“. Jak řešíš běžné fyziologické potřeby?
Stejným otvorem jako každý jiný. Jediný rozdíl je, že si výsledek snažení neprohlédneš, zmizí o kilometr někam dolů. Celou dobu výstupu jsi zavěšený v sedáku. Musím ho mít i v „posteli“, aby mě z ní nevysypal náhlý pohyb větru. No a když jdeš na záchod, uděláš si smyčku pod rameny a sedák si stáhneš ke kolenům. Samozřejmě se vyprazdňuješ před zraky kamarádů. Dělají, že to nevidí, ale odéru neuniknou. Veškerá intimita jde stranou.