Rozhovor pro magazín Lidových novin 
Děsivá jihozápadní stěna jedenácté nejvyšší hory světa Gašerbrum I českého elitního horolezce Marka Holečka stále přitahuje, přestože již dvakrát při pokusu o prvovýstup dosud nikým neslezenou cestou neuspěl. V příštích dnech se chystá na třetí pokus.
Poprvé se k obávané jihozápadní stěně Gašerbrumu I Marek Holeček vydal před šesti roky. Čtyřicetiletý chlapík, který ve vysokých horách vyhledává především extrémně těžké a pokud možno ještě nikým nevylezené cesty, se na vrchol vydal společně se zkušeným parťákem Zdeňkem Hrubým. Ve výšce 7400 metrů však Hrubému praskly žaludeční vředy a začal silně zvracet.
„Původně jsme se chtěli vrátit dolů jinudy, ale v dané situaci nám nezbylo nic jiného než sestoupit stejnou, extrémně obtížnou cestou,“ vzpomíná Holeček, který ve své kariéře získal vedle jiných poct třeba i sedmkrát ocenění Výstup roku od Českého horolezeckého svazu.
Oba věděli, že sestup dolů touhle děsivou stěnou se nejeví jako příliš reálný. I proto Hrubý Holečka přemlouval, ať stoupá sám dál, protože věděl, že šance na život alespoň pro jednoho z nich vede spíše přes vrchol.
Jenže Holeček parťáka neopustil a společně se nakonec snad jakýmsi zázrakem dostali až dolů. Přestože tam nahoře věděli, že naděje na přežití nebyly zrovna valné.
„Marek mi jednoznačně zachránil život,“ řekl tehdy Hrubý. „Bez něj bych se dolů nikdy nedostal.“
Holeček však nad svojí záchranářskou rolí jen mávne rukou. „chtít musel především Zdenda sám. Kdyby odkudsi nevylovil poslední zbytky sil, sám bych neměl šanci ho z tohohle terénu dostat.“
A pro pořádek: na vršku Krásné hory, jak se Gašerbrumu I říká, Holeček tenkrát přeci jen stanul. Vystoupal na něj takzvaným Japonským kuloárem, tedy klasickou a tudíž méně náročnou cestou na vrchol.
„Když nehledáš nové cesty, jen opakuješ, co udělali druzí. Jenom zdědíš nějaký příběh, protože zeď už byla prostě před tebou probouraná,“ říká Holeček. „Proto se v horách snažím především o prvovýstupy, píšu si své vlastní příběhy. důležitá je totiž obtížnost cesty a styl, jakým se k vrcholu dostanu.“
A dodává: „Vrchol neleží nahoře, ale až dole.“ Nejdůležitější je podle něj se z vrcholu zase vrátit zpět.
Jejich druhá pouť za jihozápadní stěnou Gašerbrumu I před dvěma roky skončila velmi smutně. den před svými 57. narozeninami Hrubý zaplatil za technickou chybu tím nejcennějším. Nezacvakl správně karabinu a zřítil se do kilometrové hloubky.
„Zdenda nestačil ani zakřičet, nic,“ vyprávěl tehdy Holeček pro lidové noviny. „Snad jediný metr či dva ode mne vydal jen takřka slyšitelný vzdech. Vzápětí cosi lehce zašustilo a já jen viděl, jak letí dolů…“
Jenže s Hrubým dolů sletěl i veškerý lezecký materiál. Holeček se tak náhle ocitl v naprosto zoufalé situaci. „Zůstal jsem tam ve stěně najednou sám, jako flusanec na zdi,“ říká dnes racionálně. „Bez reálné šance dostat se dolů.“
Jenže majestátní hora mu již podruhé nabídla řešení. Mezi padajícími kameny, které uvolňovalo sálající slunce, mu znovu dovolila prokličkovat až dolů ke spáse.
Tragický skon Hrubého v jeho rodině rezonoval o to silněji, že jeho dcera Julie byla v té době ve třetím měsíci těhotenství. o svém stavu však nechtěla zprvu z pověrčivosti raději nikomu nic říkat.
„A tak se Zdeněk bohužel už nikdy nedozvěděl, že by se brzy stal dědou malé Elišky,“ posteskla si Hrubého manželka Olga.
Stejnou cestou dolů nelze
Ani smrt nejbližšího parťáka však Holečkovu chuť zlézt odolávajícího asijského obra nevzala a v těchto dnech se do pákistánského pohoří vydal na svůj třetí pokus. Jako by ta magická hora připomínající pyramidu věčně dobře naladěného chlapíka, jenž zvládl již 26 expedic do asijských a jihoamerických velehor včetně Antarktidy, uhranula.
„Já se k ní vracím, protože když jsem ji spatřil, byla to láska na první pohled,“ říká. „To je jako se ženskýma. Jdeš po ulici a míjíš krásný vůně. Některé z nich dokážou i mluvit, takže k nim začneš hledat cestu. Když je oslovíš a zkusíte si povídat, třeba zjistíš, že tady je cesta uzavřená. Nebo naopak – začne být ještě lákavější. Třeba najdeš svůj prostor a pak tě to těší.“
Původně se třetí cesta za jihozápadní stěnou měla uskutečnit už loni, ale Holeček v polovině června spadl v Prachovských skalách z osmimetrové výšky a rozdrtil si patu na levé noze. lékaři ji zpevnili několika šrouby a kladli mu na srdce, aby ležel a zraněnou nohu měl co nejvíc nahoře. Jenže on už se druhý den po operaci zase pohyboval ve stěně a doktorům to jaksi opomněl říct. dva měsíce po operaci už začal běhat, přestože mu levá noha stále natékala. V pohoří Karákoram by ho však v příštích dnech už limitovat neměla.
Podle Holečka je jihozápadní stěna Gašerbrumu I uchvacující, i když celý výstupový směr zespoda není vidět. Zdolat se ji pokoušelo už bezpočet elitních lezců. Třeba Polák Kukuczka, který jako druhý po Messnerovi vylezl na všechny osmitisícovky světa, se svým neméně uctívaným kolegou Kurtykou. I oni však z obávané trasy utekli stranou, protože se jim nakonec jevila nezlezitelná.
Zásadní potíž jihozápadní linie spočívá v tom, že když tudy vylezete do určité výšky, dolů se už prakticky stejnou cestou nelze dostat.
„To je pravda, tudy cesta zpátky prakticky neexistuje,“ pokývá Holeček hlavou. Takže se horolezec ocitne víceméně v pasti. Jestli chce zůstat naživu, musí se dostat stůj co stůj k vrcholu, cestou, kterou ještě nikdo nikdy nevylezl. Jiná možnost neexistuje.
„Dobře, jestliže se říká, že z určitého místa už nelze dolů slézt, tak to ještě neznamená, že se tudy skutečně nějak dolů nemůžu skulit,“ usmívá se Holeček dál v tradičně optimistickém rozmaru. „Třeba se zadaří, třeba pomůže náhoda, všechno je možné. I když je jasné, že koeficient návratu dolů mezi živé se tam ocitá jen v úrovni hypotéz.“
Podle Holečka je už při nástupu na stěnu nesmírně důležitý především stav mysli. „Musím od počátku lézt na plný plyn a věřit, že se nahoru dostanu. Když člověk začne přemítat, že se mu to nepovede, už si začíná zahrávat s blbýma kartama… To není dobře,“ říká a připomíná zvyk některých slovinských horolezců, kteří se před výstupem pokřižovali a víra v úspěch jim pak mnohokrát skutečně pomohla. I když zdaleka ne všem. Holeček tak s oblibou zmiňuje slova angličana Douga Scotta, živoucí legendy světového horolezectví.
„Scott říká, že se člověk před výstupem musí nejdřív definitivně odepsat. Tím nemá na mysli, že má spáchat sebevraždu a víceméně tedy už kašlat na život. Myslí tím, že se musíme odpoutat od všech životních zátěží a nesmíme si ve stěně připouštět, co všechno může nastat. a musíme mít v sobě pevnou víru, že jakoukoli situaci zvládneme,“ dodává. „Jasně, někdy se začne něco kazit a člověk si trochu zoufá nad situací, která nastala. Tomu se neubrání. Musí si ale říct: 'hele, ty jsi sem chtěl, tak musíš začít pracovat a složitou situaci zvládnout.“
Leckdo horolezce ne zcela chápe a jejich počínání považuje za šílené nebo přinejmenším nezodpovědné. Holeček však oponuje, že se jako šílenec zrovna necítí.
„Spíš se mi občas zdá, že se blázni pohybují kolem mě,“ říká. „život by měl především každého těšit. Není o tom, že jen tak nějak žijeme, nýbrž o tom, že si ho užíváme! Někteří lidé o nás mluví jako o bláznech, ale přitom o našem sportu nic nevědí. a navíc, kdo z nás má garantováno, že ten nahoře mu najednou nevystaví switch off? Někomu kdekoliv náhle praskne žíla a je hotovo. Kdo z nás ví, co se stane za týden, za měsíc, za dvacet let? Nikdo! Mě prostě život extrémně baví a každý den je dar, jak se píše v bibli. Jedinečný a neopakovatelný. Takže je třeba si každou chvíli užít.“
Na divoko
Svou letošní misi Holeček nazval Wild Challenge – Pákistán 2015, tedy cosi jako divoká výzva. Jeho novým spolulezcem je Tomáš Petreček, milovník extrémních sportů a horolezec, který zatím zdolal dvě osmitisícovky.
Podle odhadů by jejich výstup mohl ze základního tábora trvat přibližně devět dnů. hodlají přitom lézt alpským stylem, to znamená bez jakékoliv další podpory a bez záchytných výškových táborů. Pouze s batohem na zádech, v němž si ponesou vybavení pro lezení a pro přežití.
Historické anály prozrazují, že Čechům se prvovýstup na osmitisícovku povedl naposledy před 27 lety a to ještě expedičně, nikoliv obtížnějším alpským stylem. I proto odvážné plány téhle dvojice dobrodruhů poutají mimořádnou pozornost.
Ostatně i dnes nejznámější český horolezec radek Jaroš, jenž si před před rokem splnil svůj sen, když zlezl poslední ze čtrnácti osmitisícovek, se nechal slyšet. „Máme sice s Márou na některé věci v horolezectví trochu odlišné názory, ale jestli se mu touhle cestou podaří vylézt na vršek, tak se mu pokloním.“
Gašerbrum I se sice k nebi vzpíná o pár stovek níže než Mount Everest, nicméně osmitisícová výška v závěrečné pasáži může výstup komplikovat akutním nedostatkem kyslíku a v extrémně složitém terénu i umocňovat vyčerpání. Tím se však Holeček příliš netrápí.
„Problém nastává už někde od výšky řekněme 5300 metrů. V těchhle úrovních nelze dlouhodobě přežívat, takže tam každý den postupně umíráš,“ říká. „Jenže, jak už psal remarque, umíráme vlastně už ode dne, kdy jsme se narodili. Tak, co…“
Holeček také ví, že se svým novým kolegou budou muset projít i místy, kam se před dvěma roky zřítil Zdeněk Hrubý. Na jejich psychiku by tenhle moment tedy mohl nepříjemně zapůsobit.
„Jasně, Zdendu odvezl převozník na druhý břeh sice už před dvěma roky, já na něho ale pořád docela často vzpomínám,“ zvážní Holeček. „Připomínám si ale jen dobré věci a hezké chvíle, které jsme spolu prožili. okamžik jeho pádu ale fakt ne. Jasně, vím, že musím jít přesně kolem místa, kam dopadl, a jestli se mě někdo ptá, jak tahle chvíle zapůsobí na moji psychiku, tak odpovídám – nevím. doufám ale, že ho tam už neuvidím, a že tudy budeme šlapat za tmy. ale zrovna tenhle moment rozhodně nebude znamenat nějaký zásadní problém. Jiných si užijeme docela určitě celkem dost…“
Horolezec si dokonce myslí, že v tom zvláštním místě možná ani nezastaví krok. „Nevím, proč bych tam měl zastavovat,“ říká. „Snad jen tam tomu nahoře v ten okamžik řeknu – jo, drž mi v pánu hezky místo, ale ještě mě tam netahej…“
Vzhledem k mimořádnému úkolu, který si Holeček na sebe znovu naložil, se nabízí otázka – nemáte přeci jen trochu strach?
„I já se občas bojím, ale strach je vždycky zdravý indikátor, když o něco běží, jen mě nesmí paralyzovat. Žiju s přírodou v naprostém souznění, mám ji rád a vnímám ji v celé kráse,“ přemýšlí. „Nevím jen, jestli mě kopec tentokrát dovolí či nedovolí vylézt nahoru. Buď to půjde, nebo ne. co ale vím docela určitě je, že ve stěně budu zase trpět. Protože je mi známo, co mě čeká.“