Vypadáme jako reklama na smrt, těším se na pořádné pivo, říká horolezec Holeček po vyčerpávajícím sestupu
Praha Na čtyři dny uvěznila po jejich prvovýstupu české horolezce Marka Holečka (46) a Radoslava Groha (32) himálajská sedmitisícovka Baruntse (7129 metrů). V sobotu se počasí umoudřilo a oba muži se mohli vrátit do míst, odkud je helikoptéra dostala do hlavního nepálského města Káthmándú.
„Teď se ještě musíme odsud dostat zpět do Česka, zrovna řešíme letenky. A pak na večeři,“ vypráví v rozhovoru pro LN a Lidovky.cz starší z dvojice Marek Holeček. Pokud byste čekali unaveného, zlomeného člověka, pak chyba lávky. Zhruba půlhodinový hovor probíhá v pohodovém, pozitivním tónu. „Shodil jsem za deset dní přes deset kilogramů, máme nějaké menší omrzliny, ale jinak nám nic není,“ vysvětluje muž, který z místní mezinárodní nemocnice odešel na reverz a bez doporučeného balíku léků.
S nadsázkou jste napsal na svůj Facebook, že byste mohl být drogovým dealerem, což jste ale odmítl. Takže, jak se tedy aktuálně cítíte?
Když to shrnu, nestěžuji si, jsem dobitý, co se týče fyzického fondu, který je lehce vybraný a bude potřebovat nakopnout. A psychicky jsem v pohodě, těším se domů, na pivo, ne to jejich tady, ale pořádné pivo, až si konečně dám plzeň.
A kdy si ji budete moct dát?
To právě nyní řešíme, protože nevím. Náš let zrušili, respektive naše letenky přeprodali, samozřejmě za větší peníze. Takže musíme koupit nové letenky a kolem 5. června bychom se už možná mohli konečně dostat domů. Zda to tak bude, to je otázka. Ale těšíme se, tady je nuda. (usmívá se)
Předpokládám, že se netěšíte jen na pivo, ale rodinu, partnerku, dítě…
Tak o tom ani nemusím mluvit. Ta má úplně jinou prioritu, nic na světě není více, ostrov uprostřed chaosu. Těším se, až se zase přitulím, na druhou stranu, letošní rok byl hodně bohatý na změny, takže já si rodiny užil šest měsíců v kuse, kdy jsme cestovali po Evropě, lezli jsme. Byl to výjimečný čas.
Čtyři dny jste byli odříznutí ode všeho, komunikovali jen s partnerkou. Jak náročné psychicky to bylo? Pro obě strany?
Kdybych to dělal první týden, rok, dva, tak je to jiné, ale mám za sebou více než čtyřicet výprav, které mají vždy podobné prvky. Odloučení od blízkých na psychiku tlačí, protože ztrácíte ten pocit bezpečí, který chcete mít. Ale neodjíždím do přírody, do podobných tvrdých míst, že bych se tam netěšil. Naopak, těším se.
Když jsem na místě, tak jsem schopný se s tím vyrovnat, pochopitelně v těžkých chvílích směřujete myšlenky k nejbližším, ale my se soustředili na dokončení cíle a dostat se z celé situace. Jde o životní kontrasty, obyčejné fungování, kdy jsme – jak já říkám – pozemšlapky, kde mám blahobyt, a pak je zde ta druhá strana, extrém, který mi mimo jiné dává pocit uvědomění si, jak jsou právě rodina a ti vám nejbližší důležití. Prostě tento extrém vám pak dává větší kvalitu do toho druhého, obyčejného života.
Myslel jsem to konkrétně pro ty čtyři dny…
Ani to nebylo pro nás nic nového, už se mi to stalo, musíte se s tím naučit počítat, nerozumíme všem zákonitostem přírody. Umíme některé předvídat, ale nejde to ve všem. A v tom jsou podobné kroky zábavné, umět reagovat na nové situace, na momenty překvapení. Že nás tam počasí s Radkem zaseklo, jsme samozřejmě radost neměli, ale věděli jsme, že nemůžeme udělat krok nalevo, napravo, protože pak bychom se propadli o dva kilometry níže, nemělo by to smysl.
Do toho funěl vichr, padal sníh, opravdu ve velkém, a jediné, co můžete v tu chvíli dělat, prostě šetřit energii, nenechat se psychicky zdeptat a čekat. Abyste ve chvíli, kdy můžete vystartovat, můžete něco udělat, tak abyste byli připraveni. Je to pitomé, čekat v malém stanu o velikost 2x1,2 metru, který je nízký, zapadaný sněhem, ale je třeba to přijmout, být psychicky silný, být připravený, natrénovat to. Nejsem blázen, nemyslete si, neženeme se do nějakých šíleností, ale ne se vším můžete počítat dopředu.
Takže je to tak, že jste o tom, co vás může potkat, nevěděli? Že se tak výrazně a náhle změnilo počasí?
Proto se zavíráme do domovů a míst, kde na nás příroda nemůže tak tlačit, kde se cítíme v bezpečí. Na druhou stranu, lidé jsou schopni překonávat těžkosti, posouvat hranice, umíme létat do vesmíru, umíme dělat tunely, ale největší limity jsou v nás. Podobné situace vás posilují, dělají odolnější, což je poté přenositelné na cokoliv v lidské činnosti. Ale abych odpověděl na vaši otázku, podobná změna počasí vás může potkat kdekoliv, jedete na Jizerku, proběhnout se na běžkách, máte nějakou předpověď počasí a během chvíle se to vlastně na rovině může zvrtnout. Tohle je stejné. My s tím pochopitelně počítáme, uvědomujeme si to, uvědomujeme si, jak je život křehký. Ale jak jsem řekl, vše předvídat nelze.
Zažil jste již podobně těžkou situaci při svých výpravách?
Nelze srovnávat, protože v podobných situacích člověka jeho pocity a vzpomínky mohou mást, ale samozřejmě jsou tu cesty na Gasherbrum I. (v roce 2013 mimo jiné při prvovýstupu na tuto osmitisícovou stěnu zemřel Holečkův spolulezec Zdeněk Hrubý - pozn. red.), kdy nás uvěznilo počasí s parťákem ve výšce 7400 metrů nad mořem s maličkým výletním baťohem na čtrnáct dní. V podobné výšce už se odpočívat nedá, tam jen ztrácíte. Protože při takových výstupech omezíte jídlo i pití na minimum, abyste byl co nejrychleji nahoře a pak zpět dolů, jenže někdy je počasí proti a vy se dostanete do podobné situace.
Takže stát se to může a jak už jsem říkal, je na vaší psychice, zda to zvládnete, držíte se svého cíle, případně ho upravíte. Protože co se týče fyzické stránky, to se od vás očekává, protože pokud nepřijedete připraven, tak máte jednoduše smůlu.
Když zmiňujete kondici. O kolik kilogramů váhy jste přišel?
Já docela dost, shodil jsem hodně přes deset kilo. Svalové hmoty, podkožní tuk nepočítám, ten je pryč úplně, ten jde pochopitelně úplně první. Za těch deset dní to šlo dolů, to znamená vlastně kilo za den dolů. Vypadáme jako reklama na smrt. (směje se) Bude to hodně úsilí zase ta kila nabrat zpět. Minimálně měsíc a půl, než se člověk dá dohromady a až pak budu nabírat to, co potřebuji. Hybnou hmotu, ne hmotu, která je k ničemu.
Kromě tohoto jste ale po zdravotní stránce s kolegou v pořádku? V rámci možností?
Máme lehké omrzliny, což je normální. Každopádně výrazný rozdíl mezi námi je ve věku, protože Radek je o dost mladší a samozřejmě jeho tělo má úplně jiný metabolismus, jinak reaguje, takže on to odskáče daleko méně než já, ale on k tomu věku taky jednou dojde. (směje se) Ten neoblafneme, ať se snažíme sebevíc. Tak to prostě je, není třeba se kvůli tomu rozčilovat, ale být připraven, přijmout to jako fakt.
Jak se tedy vy osobně připravujete na podobné výpravy právě po fyzické stránce? Stravou?
Je to úplně stejné jako u jakéhokoliv vrcholového sportu, jen s tím rozdílem, že my horolezci do této kategorie klasického sportu oficiálně nespadáme. Jde o každodenní činnost, nejen pohybem vertikálním, ale vším, že tělo trápíme aktivitou. Třeba běháním, což je nejjednodušší způsob k nabrání vytrvalosti, a k tomu přidáváme další činnosti. K tomu je třeba pracovat na psychice, abyste pod tlakem byli schopni dělat standardní, rutinní věci. Čím většího standardu docílíte, tím menší výpadek hrozí, protože tam nahoře si ho dovolit jednoduše nemůžete. Protože já si nemohu říct, že dneska nepůjdu běhat, jen kvůli špatnému pocitu, protože při lezení potom nic takového neexistuje.
Na svém Facebooku máte hlavní fotku s noční oblohou, vrcholem zasněžené hory a citát „Dotknout se hvězd“. Dotkli jste se při této výpravě hvězd?
(usměje se) Je to propagace knihy, snažíme se vždy nějak projekty pojmenovat, cestu na Baruntse jsme pojmenovali „Nebeská past“. Jde o abstrakci, symbiózu s přírodou, trochu romantiky. Snažím se dotknout stínů svých předchůdců, případně posunout jimi nastavenou laťku dál.
Až se zase vrátíte zpět do lezecké formy, jaké jsou vaše další plány?
Teď jsem měl připraveno, že pojedu na Masherbrum, ale to nepřipadá v úvahu, protože jsem totálně dobitý, není to stav únavy, který bych dokázal rychle překonat, takže na léto už nikam odjet nestíhám, podzim ještě nevím, nicméně mám toho hodně na práci, dodělává se ve spolupráci s Bontonfilmem dokumentární film, který jsem zatím pracovně pojmenoval „Já, Jájínek“, do toho chystám dokument z tohoto výstupu, připravuji knihu, protože jsem myslel, že je to mrtvé literární dílo, ale ony baví, což jsem moc rád, dělá mi radost a nejen finanční.
Redaktor: Antonín Vavrda
