Holeček o Pakistánu,Královna Himaláje
Možná mi nebudete věřit, však pravdou je, že samotný název článku mi dal pořádně zabrat. I tak stále cítím jisté pochybnosti, zda je přívlastek dostatečně důstojný. Není na tom vlastně nic divného, vždyť dát pojmenování něčemu, tak jedinečnému, je opravdu těžký oříšek.
Přestože dotyčná, své jméno v kartografii již dávno vlastní, za sebe bych jednoznačně hlasoval pro královnu. Je ale dost možné, že vše je jinak od samého začátku. Jelikož není s jistotou zcela jisté, zda je to ta hora, nebo ten kopec. Nenechám však prostor polemikám a vybral jsem ze dvou možností mě bližší. Přeci jenom představa škrábat se „na něho“, z podstaty mého mužství, mi kroutí nehty na nohou.
Takže ona, ta slečna, dáma, stařena, či mumie seschlá, má v sobě obsažené neuvěřitelné „kouzelno“ a je jistě jedním z divů světa. I když optikou nás živoucích, je kulantně řečeno dámou v letech, tak z geologického hlediska se nachází stále v rozpuku. Krom jiného, ať tak či onak, věk v daném případě naprosto nehraje roli. Jednoduše mi nedá spát. Její samotná existence je pro mě natolik neodolatelná, jako pro lýkožrouta samičí feromon. Jen si vezměte, ten nebožák je ochoten letět přes celý les, který ho vede za naplněním jeho tužeb. Jen bacha, na koci může čekat nikoliv protějšek, ale „vábničková“ past s nádobou plné vody, kde se utopí. Holt touha a láska je slepá. Ovšem trýzeň dokáže přivolat i múzu, toť známá věc.
Tak vzniklo pár veršíků, při poslední výpravě v Nepálu, ve kterých je odraženo natěšení a také smutek, z okamžitého nedostatku. Berte je prosím tedy s nadhledem, jo.
Opuštěná královna
Jsi krásná, vyzývavá
a přesto tak vzdálená,
jako když slunce laská svými prsty rozkvetlou louku,
kde jediný kvítek nepodrží ve své dlani.
Stejně tak, jak mé oči kloužou po tvých stráních,
hladíc s něhou tvé křivky,
přitom cítí jen zoufalství a rostoucí bouři chtíče.
Však dotýkám se pouze vzpomínek,
kde obraz v čase pomalu mizí.
Chci znovu k tobě jít,
ty krásko bezcitná.
Však dost „rozňuchňávání“, jelikož již vidím její svahy a tedy hip-hip-hurá. Nicméně, než se posunu dál s odůvodněním proč jsem opětovně zde, tak si dáme lekci místopisu a historie.
Hora Nanga Parbat s výškou 8126 metrů, je osmitisícovým dominujícím skvostem a také posledním valem západního Himálaje. Její svahy na severozápadě spadají až k meandru řeky Indus. Tento veletok připomíná z výšky hada, který svírá a zároveň odděluje od sebe další dvě pohoří, Hindúkuš a Karakoram. Jen pro zajímavost, Indus teče v těchto místech, přibližně tisíci metrech nad mořem a o necelých třicet kilometrů dál, je vrchol Nangy. Po odečtení rozdílu, můžeme už jen konstatovat, že je před námi nejhlubší údolí této planety. Krom jiného si ta mrcha s poklidem a majestátně sedí ve výbušné oblasti, která je sice pod aprávou Pákistánu, ale i Indie si na ní dělá zálusk. Však vynechme letitou fackovanou těch dvou o Kašmír a soustřeďme se jen a pouze na ní samotnou.
Takže z urdštiny a hindštiny, její překlad zní Nahá hora. Upřímně nesouhlasím s překladem, i když zároveň připouštím, že má znalost těchto jazyků čítá jen pár desítek slov. Tedy odůvodnění opírám čistě o svůj pocit, a ten si nenechám vzít. Když jsem poprvé lezl na kopec z jihu, před sedmi lety, tak na první pohled je jasné, že vrcholová bariéra tvořící skalní zeď, neleží pod nánosem sněhu. V tomto případě by se mohlo vizuálno převést do slov a mluvit tedy o jisté nahotě. Jak dopadlo následné počínání ve stěně, nechám na později. Ovšem rok na to, když jsme dělali aklimatizaci se Zdendou Hrubým od severozápadu, všechno v jenom momentě sepnulo a změnilo můj názor. Zaprvé „aklimatizace“ byla natolik úspěšná, jelikož jsme stále stoupali, bez většího odporu, až nebylo kam jít dál. Tím jsme naprosto pošlapali učebnicové manuály, pozvolného přivykání k nadmořské výšce. Ale vraťme se k tomu, co jsem původně chtěl říci.
Po devíti dnech lezení jsme stáli na vršku a tam přišlo prozření. Vůbec ne nahotina, kdepak. Kolem nás se rozprostřelo jediné a to opuštěnost. Neboli široko daleko, žádné kopce. A ty nejbližší, byly nejméně o dva tisíce metrů nižší. Takže Nanga Parbat, familiárně jen Nanga, je vlastně Opuštěná hora. Aspoň vidíte, jaká jsem to hlava otevřená.
Však posuňme se dál. Její jižní Rupálská stěna je největší stěnou světa s převýšením 4600 metrů od jejího úpatí, kde se mimochodem zanedlouho, bude nacházet i náš BaseCamp. Přitom nejedná se o pozvolný svážek, ale zeď téměř kolmo trčící k nebi. Podívaná nádherná, vzbuzující úctu, ohromení a strach zároveň. Jen drobné srovnání. Žulový monolit El Capitan z Yosemit, by se do ní vtěsnal čtyřiapůlkrát, Grindelwalský Eiger téměř dvaapůlkrát a třeba Petřínská rozhledna, více jak sedmdesátkrát. Z protilehlé strany má stejně sošné dvě stěny, Diamirskou a Rakhiotskou, které jsou malinko nižší i pozvolnější. Díky této vystrčenosti do krajiny, je dokonalým magnetem na změnu počasí.
Právě proto, její svahy jsou vždy zrádné a nachystaly mnoho tragický okamžiků. Než se poprvé povedlo stanout v padesátém třetím roce na vršku Hermannu Buhlovi, tak hora pohřbila do té doby 31lidských životů. Přičemž někteří zmizeli, jako kdyby se pod nimi slehla zem a už nikdy nikdo je neviděl. Tím se nastartovalo nelichotivé pojmenování Vražedná hora. No vidíte, další označení. Však z logiky věci, žádná neživá hmota, nemůže cíleně usilovat o živé. Pouze naše touhy, dovednosti a empirie jsou na vině. Mimochodem Hermann, je můj velký hrdina již od dětských let.
Pak následovali další tragédie, ale i úspěchy. Ten důležitý dle mého, který bych vypíchl, byl průstup centrálním Rupálským pilířem v roce 1970. Bráchové Messneři, v rámci německé expedice prostoupili k vrcholu, však pro Günhtera se stal sestup z vršku na druhou stranu osudným. No a pro Reinholda, který utekl hrobníkovy z lopaty, zbyl nesmazatelný šrám, ke kterému se mnohokrát později ve svých knihách vracel. V té době jsem byl ještě čtyři roky na houbách, čistě jen pro úplnost. Pak následovaly v centrální části jižní stěny, už jen dva průstupy vedoucí k vrcholu a to od Poláků s legendárním Kukuczkou v roce 1985. Posledním úspěch téměř ideální diretkou centrálního pilíře, zaznamenali v 2005 Amíci House a Anderson. Jejich alpský průstup, patří dodnes bezesporu k největším počinů himalájského lezení. Nezbývá než smeknout klobouk dolů.
A teď jsme na řadě my, dva čecháčci, respektive já a Tomík Petreček. Naším cílem je dát platný pokus, tedy potichounku proklouznou alpsky novou cestou, mezi Amíky a Poláky. Jak se bude dařit, je už v našich rukou a nohou, plus na blahosklonnosti všemohoucího. Píši vám již z Tarashinku, kde startuje nový sedmitýdenní příběh. Naši partu ještě doplňuje Tom Gals Galásek, můj kamarád a osobní stín v jednom. Úkol má obligátní, chytat filmové obrázky, jak života v táboře, příprav k výstupu, návratů, ale i svišťů, kozorohů a jiné havěti z přilehlého okolí. Pak ozkoušený a exelentní kuchař Zaheer, dělající příjemnou společnost a zároveň klid našim žaludkům.
Takže tím máme odšpuntovanou expedici, Rupal 2018 a jen dodám posledních pár slov. Když jsme vyjeli z Islamabádu, tak po pár hodinách u Babusar passu, došlo k velkému setkání Čechů. Mohli jsme pokecat s našimi kámoši a zároveň tím i poplácat po zádech nové hrdiny z Nangy. Jelikož šest z nich, před pár dny vystoupalo Diamirem na vrchol. Po pár minutách veselí, usedáme znovu do postrků a vyrážíme každý na opačnou stranu, za svým cílem. Tím klukům ještě jednou gratuluji, za parádní počin. Zároveň při rozjetí auta, my vytanula vzpomínka dvacet let nazpět a stejné místo. Tehdy jsme ovšem přes Babusarské sedlo šlapali pěkně po vlastních. Byl tam ještě Dejvis Šťastný s Fildou Šilhanem. Každý z nás obtěžkán svinskými batohy a po nějaké silnici, nebylo vidu ani slechu. Vraceli jsme se též domů s úspěchem v kapse, čítající novou cestu v obří stěně Amin Barakku. Zajímavé je, že sny se nijak nezměnily, jen roků přibylo. Jéžíšku, to už je ale tak dávno.
