Jeden míní a osud vše převorá
Nechce se nám s tím smířit a chápu snad všechny důvody proč. Co má zasahovat nějaká empirie, do našeho konání, v poklidu si pokračovat za cílem. „Ho….vňajs“. Přesto pokud ji tu dámu nebereme, jako součást každého našeho kroku, tak nejsme schopni dojít za roh. Bohužel váhy osudu, nejsou kalibrovány podle obecného pohledu předchozích zásluh, ale podle toho kolik obětí, jsme momentálně schopny pro danou věc ještě přinést.
Daleko víc spravedlivé, než na první pohled se zdá. No nic. Vyrazili jsme jako parta hic, tří trekařů na steč s Himalájskými obry. Do míst, které pro naše běžné žití, není běžné. Má to několik důvodů. Zaprvé s přibývající výškou se nám hůř dýchá, jelikož s nižším tlakem méně kyslíku putuje do našich plic. Přivyknutí nazýváme aklimatizací, kde fáze jedna je pouhé akceptování našeho těla, že se dusíme a nějak to ustojíme.
Pěkně to popsal Pavel na svém osobním příkladu, kdy s otevřenou pusou a vyvalenýma očima chrčel do kopce. „Připadám si jak kapr chycený v síti, s otvírající tlamou a kyslíku se nedostávaje.“ Druhá fáze je již rezignace těla, kdy akceptuje situaci a snaží se mermomocí zachránit. Tudíž začne po delším časovém pobytu ve výšce, produkovat větší množství červených krvinek, které jsou nositelem kyslíku v těle. Tak říká teorie. Pravdou je, že přesný a jistý návod neexistuje, jelikož jsme každý z nás originál.
Někomu to jde lehčeji, někomu hůř a někdo jednoduše musí zůstat dole, jako člověk nížinatý a může si prohlížet vyšší kopečky jen z obrázků. Pak je ten druhý aspekt, s čím se našinec potká při vysokohorském treku a musí s ním dopředu počítat. Jedná se o sčítání únavy, která postupně narůstá. Od tří tisíc nad mořem je už regenerace pomalá a v pěti, či dál, už téměř žádná. Jen se propadáme hlouběji do zoufalé únavy, která může končit totálním vyčerpáním. Po pravdě, není se čemu divit, jelikož nahoře nemáme co dělat. Naše postupné nabírání výšky údolím od Lukly je podle šablony.
Překračujeme Namche Bazaar a nabíráme směr na Gokyo. Námaha od počátku, byla odměněna krásnými výhledy. Obzvláště cesta od Namche se již výrazně ztenčila na pěšinku a i lidí, jak mávnutím proutku ubylo. Krom špičatých vrcholů, zuřící říčky na dně údolí, bylo vše podmalované rozkvetlou himalájskou květenou. Bílé a červené rododendrony, ale i drobné kvítí všeho druhu. Romantika jak prase. Míjíme Budhistické poutní místo Thame a dereme se již do luk s pasoucími Yaky.
Lunden je vesnička před první velkou prověrkou. Jelikož už spíte ve výšce nad čtyři tisíce a další den si to již přehrnete přes první pětitisícové sedlo. Však k tomu nedošlo, jelikož Lukyho přes noc schvátila horečka a tím si upletl i náběh na výškovku. Tělo pod únavou napadené chorobou rychle chřadne a v oslabení nabaluje na sebe další protivenství. Jediné rozumné rozhodnutí bylo zmizet co nejrychleji dolů. Znamenalo to návrat do Namche a dát šanci Lukymu na srovnání.
Takže již píši o pár dní později, kdy opětovně startujeme vzhůru. Lukáš se dal do kupy a ne nadarmo se jmenuje svým příjmením Bejček. Jen jsme museli lehce upravit program a jde se dál. Čeká nás teď kousek klasické cesty pod Everest, ale nedojdeme až k němu. Naše cesta se stočí k Chhukhungu (Čukungu), kde dáme sbohem nosičům a vezmeme svůj osud na hrb. Musíme překonat strmé sedlo Ampu Lapcha La a za ním si to pohrneme údolím Hunků pod Mera Peak. Ten se svými šesti a půl tisíci je naším trekařským závěrečným bonusem. Na této cestě už nejsou žádné Lodge, tím i naplníme konečně rčení klídek hor. Respektive místo bez lidí. Jak, se ale budou odvíjet naše následující dny, je v rukou všemohoucího, jelikož, jeden míní a ten nahoře rozhoduje!
