I tahle země má svou zlatou uličku, kde kapou zlaťáčky
Lukla Loni v červenci spolu se Zdeňkem Hákem jako první člověk na světě vylezl na nepálskou skálu Gašerbrum I nejobtížnější stěnou. Nejlepší český horolezec Marek Holeček miluje zdolávání hor a rád leze někam, kde ještě nikdo nebyl. V prosinci pořádal výpravu po Antarktidě, měsíc po té lezl po skalách v Thajsku. Nyní přináší další exkluzivní výpověď z výpravy do Nepálu.
Vše se mění a nezůstane kámen na kameni. To zní jak úvod ke katastrofickémufilmu, že? Přitom pouze opisuji rychlost změn, které mé oči vidí a mohou tudíž porovnat. K tomu nehlásám, že jsem kdovíjaký pamětník. Však dvacet let je již jistá měřitelná doba od mé první návštěvy.
Nepál byl a je stále chudičkou zemí. Ovšem i zde najdeme zlatou uličku, kde kape o mnoho víc zlaťáčků, než ve zbytku země. Tou třídou je cesta z Lukly do Namche Bazaaru a pak dál, až do Base Campu pod třetí pól světa, Everest.
A právě ona se stala pulzující tepnou, kde proudí davy solventních návštěvníků, kteří ho chtějí spatřit, nebo i dát pokus stanout na jeho vršku. Nic proti ničemu. Ale jako rostoucí město potřebuje více bytů, pracovních míst nebo logistiku, jak nakrmit přibyvší žaludky, kam svézt odpad a tak dále, tak i tento nárůst se odrazil na těchto místech.A dál se staví, přičemž konce a omezení neznaje. Jsme na jedinečném místě s přírodní krásou, ale také v zemi, kde plundrování těchto zdrojů je téměř bez hranic. Jedná se o velikou propast, kde chudoba a naproti stojící možnost dostat se z jejích spárů dává silný nástroj činit téměř cokoliv.
Rád bych věřil všem těm prohlášením establishmentu, že se jedná o národní park s jistým řádem podporujícím jeho udržitelnost či neměnnost. Že se uklízí odpad pod Everestem, na cestách nebo okolo lodžií a hotelů. Že veškeré vybrané peníze počínaje vstupem, horolezeckými permity atd. budou ku prospěchu dalších návštěvníků. Jelikož oni mají také právo vidět totéž. Ovšem tahat za fusekli můžete pouze toho, který oči zavírá a nechce nic vidět.
Možná to vypadá, že se mi tu již nelíbí, to vás ale uklidním, to není rozhodně pravda. Mám to tu rád, jelikož mé oči si pamatují rozdíl a mé nohy mě odnesou za pár desítek hodin dál, od těchto „pozlátek“ civilizace. Tak spěchám vzhůru, co plíce dovolí, kde míjím s jedním noclehem kultovní Namche Bazaar. Dnes již vyrostlé do malého města s obrovskou ubytovací kapacitou, kterou by mohlo závidět kdejaké letovisko u nás.
Chci do hor, za jejich klidem
Jsou zde diskotéky, Bakery&Coffee shopy, také Wi-Fi dostupná na každém rohu, včetně telefonního signálu, turistická policie, pošta, obchody s šik outdoorovým oblečením, sámošky, bankomaty, dokonce letiště, které celodenním hlukem rotorů helikoptér utichá až s přicházející nocí. Jak jsem již řekl, nic proti chutím, ale já chci jinam. Chci do hor, za jejich klidem, kam tento blázinec proniká daleko pomaleji.
Zítra ráno tedy již s klukama kopneme do vrtule a pošlapeme přes poutní místo Thame s buddhistickými chrámy. Budeme míjet jehličnatý les a rozkvetlé rododendrony. Pak dál budeme stoupat zeleným údolím s pasoucími se Yaky směrem na Gokyo. Všude kolem dokola budeme obklopeny štíty, na jejichž strmých vršcích se třpytí plisované suknice, aby podtrhly majestátnost a svátečnost okamžiku. Stane se na pár dní ze mě trekař. Tak zítra….
