Holeček z Nanga Parbat: Jedna nula pro slečnu blondýnu
Terishing. Světoznámý horolezec Marek Holeček exkluzivně pro server Lidovky.cz popisuje své dojmy ze své poslední expedice do Himálaje. Jeho cílem je společně s Tomášem Petrečkem zdolat himálajskou horu Nanga Parbat jižní Rupálskou stěnou. Pokud se jim to podaří, budou prvními Čechy a třetí výpravou v historii.
Máme za sebou úvodní kolo v ringu, kdy nastala první oťukáváná. Hned pár přímých zásahů na solar plexus, možná i na bradu a jen tak tak, že popadáme dech. A to jsme teprve čtrnáct dní z domu. Co bude následovat další týdny? Jasné, pokud nechytíme rytmus, bude následovat K. O. a jdeme k zemi.
Vrátím se ale o pár dnů zpět, ať začneme tam, kde jsem vyprávění přerušil. Naše pidi midi expedice o složení: já staršina, který jsem se sám demokraticky dosadil do role ideového vůdce, pak Tomík - našláplá mašina, jenž dokáže umořit mrknutím víčka stádo volů, a Galasník umělecký pošuk, vyrážíme ze středověké vesničky Tarishing.
Hned první krok do vesničky je přímý dotek do propadliště dějin. Respektive takto vypadá v mé představivosti lidské oppidum. Něco jako hraný seriál Osada Havranů, nebo realisticky tvářící se ilustrace od Zdeňka Buriana. Mohlo by se tedy zdát, že místní předvádějí habaďůru v podobě letního představení pro turisty s útokem na jejich peněženky. Ale kdepak, žádný útok, žádný skanzen, dokonce ani divadlo. Jen tvrdá realita a drsný život v podhůří západního Himálaje.Chvíli přeskakuji po vyčnívajících šutrech, abych své zářivě limetkové botky ušetřil doteku všudypřítomného bahna, se směsicí kravinců, oslích koblížků a něčeho, o čem nechci ani přemýšlet, co je zač. Jeden by řekl „marná snaha“, ale bez boje se nechci vzdát.
Mé počínání se zájmem sledují tři košiláci stojící před jakousi parodií krámku, kde krom jablek, pár lahví CocaColy a čokoládových sušenek Nestlé není už zhola nic. Jistě, výhoda sortimentu zaručuje, že v rozmanitosti nabídky se nikdo nemůže ztratit. Což vlastně není vůbec špatné. Přitom výsledek mých tanečních kroků pozvolna spěl ke svému finále. Zúžení před supermarketem a zdí z vepřovic ukončilo trápení s prvním sklouznutím do hlubokého trdliště.
Hledím na tu zkázu a říkám si: „Jseš snad nějaký metrouš či co? Vždyť hnědé botky s čímsi nejsou vlastně vůbec špatné botky, že.“
Pak jsem již vyrovnaným čvachtavým krokem a s klidnou duší pozdravil zubící se obyvatele: „Salam Allejkum“. Vzápětí se rozezněl z neviditelného megafonu kvílící Meluzín, chválící svého boha. Kůží mi proběhlo příjemné mrazení. Jsem opět zde, v úplně jiném světě a nejspíš i v jiné časové smyčce. Je to jako chytnout cestovatelskou dobu Zikmunda a Hanzelky a prožívat sen s otevřenýma očima.
Dost představ a zpět k realitě. Průchod kolem nuzných baráčků z hlíny aslámy, zelenajících políček i ženštin drhnoucích pestrobarevné prádlo v zurčící řece je zážitek, který se nikdy nezají. Ale jen kvůli tomu jsem neletěl přes půl světa.
Můj zrychlený dech odpovídá třem tisícům nadmořským metrům, když pronásleduji paty Zaherra. Tomáš šlape asi přede mnou a Galas nejspíš někde chytá motýlky do foťáku. Jak pohybový den začal rychle, tak se poměrně záhy přiblížil svému konci. Po pár hodinách chůze zabralo přiblížení a stojíme na místě zvaném polský kemp, který se stane na sedm týdnů naším domovem.
Aby bylo jasno, jsme na krásné louce, která má spousty květů. Běhají tu sem tam kraviny, koziny, mezi tím se klikatí kýčovitý potok. Ve stráních sviští svišti velikosti malých prasata jsou oprsklí. Jen pocit, že to jsou „pampeliškožrouti“, mě nechává klidným. Shazuji batoh a vychutnávám atmosféru místa, včetně teploty 25 stupňů se silným horským sluníčkem. Jednoduše basecampová paráda, kterou žádná jiná osmitisícová potvora nemá.
Tím také veškeré výhody hasnou, jelikož stačí zvednout zrak a před očima vyrůstá přímo do nebes bezmála pětikilometrová obryně. Jo-jo, chce to otupit, zdomácnět a přijmout. Začínáme stavět své stany, pak velký společenský, včetně kuchyňského. Z něho se za pár okamžiků již line vůně a šramot. Zaherr připravuje své kulinářské mistrovství. Večerní tabule nabízí dalbat s čapátou, stehnem od slepice a zeleninou. Jen to pivo chybí.
Následující dny se pro nás budou odehrávat ve stejném duchu. Vyrazit po okolí z těch tří a půl někam nahoru a přivykat výšce. Jen Galas má uzpůsoben program své primární činnosti - prudit nás s kamerou na každém kroku, než mu zdrhneme. Takže hned následující ráno jsme s Tomem nastoupali převýšení 1400 metrů. Tam s námi závěrka foťáku odmítla jít. Jinými slovy, za dvě hoďky jsme stáli výš než náš evropský bílý krasavec. A hle, žádné táhnoucí se fronty chtivých tlačící se k vrcholku, jen my sami uprostřed hor.
Další úsvit nám přinesl stejné ambice, jen jsme lehce podcenili čas. Jednalo se o delší nástup a horší šlapání přes šutry vzhůru. Dopadlo to tak, že při sestupu nás chytla černočerná tma a byli jsme v řiti. Naštěstí ledovec překračovali i pastevci vracející do svých brlohů, připomínající z dálky mihotající bludičky. Vzduchem zazněl náš hrdelní nesrozumitelný křik. Zakopávali jsme přes kameny, drny, ale hnali jsme se k nim. Netušili nešťastníci, že mají na výběr ze dvou variant. Buď nám půjčí jednu baterku, nebo je zabijeme a vezmeme si všechny. Takže nakonec horské bijce před potupným bivakem zachránili pasáčci dobytka.
Nastal okamžik pro delší aklimatizaci, aby si tělo zafixovalo výšku. Za tím názvem se skrýval výběh na čtyři až pět dní s cílem snažit se v tom čase vyhmatat k hranici sedmi tisíc. Však uvidíme. Jedno je jisté: každé ráno, když otevřu stan a je dobrá viditelnost, mi spadne čelist. Pořád jsem asi dost nezdomácněl a na mysli mi vytane okamžitě otázka „Nepřešlápl jsem náhodou nápřah?“ Kdepak, po první kávě přijde uklidnění: Maroušku, jsi tu správně.
Poskočíme kalendářem vpřed a hned je tu ufff... Předevčírem jsme se svalili v pozdních nočních hodinách z kopce, orvaní jako keře borůvek po nájezdu sběračů. V mezičase proběhly čtyři dny nepříjemného lezení táhnoucího se jak nudle, do šesti a půl tisíc, a stejný počet bivaků. Gro výstupu tvořila směsice žlabů s uvolněnými šutry, následovaly nepříjemné ledové svahy, kde nedržel sníh a ústilo to do ostrých hřebínků směřujících dál vzhůru.
Žádná sláva. Pátý den jsme měli s Tomem na dosah ruky vršek Rakhiot Peaku v sedmi tisících plus drobné. Jedná se o špičku vybíhajícího ramene z mohutného masivu Nangy. Místo vršku však následoval až hysterický úprk. Pro dané rozhodnutí přispěla především SMS od Alči Zárybnické, která dorazila na „saťák“ večer před tím: „Nijak se moc nekochejte a zmizte, zítra odpoledne a další dny přijde bugr“.
V prvních okamžicích ústupu a zpětném pohledu nahoru nastala nejedna chvíle, kdy touha převažovala nad rozumem. Mysl mi tlačila výčitkami, že jsme prohloupili a stáhli hned ocas místo výklusu na vršek. Zatím totiž kdovíjak špatně nebylo. Ovšem následující čas vydal svoji nekompromisní odpověď a za dveřmi ťukalo peklo. Zaplať pánbůh za Alču, jelikož je to chytrá
holka, která umí na rozdíl od nás věštit budoucnost.
Před námi byly tři kilometry dolů a z toho minimálně dva a půl tisíce krutého slézání. Vypadalo to tak, že kolem desáté se přihnala převalující oblačnost, z které občas lehce zasněžilo. V tu chvíli jsem měl nejvíce staženou řiťku. Všechny svahy, kudy jsme museli prolézat nazpět, se zužují níže do žlabů, které byly učebnicovým laviništěm. Ke všemu Tomáš v rámci úspory času jen slaňoval, jelikož se kdovíjak necítil na souběžné slézání. Tak jsem převzal tíhu otěží: ne, že bych na tom byl lépe, ale zůstat na místě by mělo stejný efekt jako skočit dolů.
Mimochodem, nebylo se čemu divit, jelikož pod nohama byl ledový sedmdesátistupňový svah, ale zároveň nejrychlejší úniková možnost. Vypadalo to tak, že Tomík slanil za šroub do ledu sedmdesát metrů a po cestě mi nechal pro lepší pocit ještě jeden. Následně když byl na konci, tam se usadil u posledního třetího, kterého jsme měli se sebou, a já začal pěkně pozpátku slézat. Dal jsem se na modlení.
Trvalo to hodiny a stovky metrů hrůzy. Kdyby v danou chvíli začalo více sněžit, tak jsme pěkně nahraní. Ze svahů by se stala sněhová řeka a v rukách by zůstaly už jen špatné karty. Jediná šance by byla včas se schovat někam do svahové trhliny a doufat, že laviny nás vždy „přeskočí“. Na závěr, pro srandu králíkům, následovala kličkovaná mezi séraky, čili slaňování do trhlin za ledové hroudy a výčnělky. Což bylo naplnění hrnce protivenství až po okraj. Však dost, jsme dole!
V noci už začalo soustavně pršet a nahoře samo sebou s chutí sněží… Za stanovým plátnem společenského stanu už slyšíme jen z dálky padající laviny, ale s Tomem a Galasem si v klídku vychutnáváme ranní kávu.
Čas relaxu
Pohoda, klídek, zvoneček,
hážem na to bobeček.
Tedy aspoň na chvíli,
než lenost opět zavrní,
hejbni tou svou…
Dostali jsme od bloncky nakládačku. Ovšem je to zatím jen první kolo, kdy ručník do ringu neletí, a na výsledek si tedy musíme ještě chvilku počkat.
