Holeček vyrazil na ‚horu zabiják‘, pákistánskou osmitisícovku Nanga Parbat
Mé oči přenesl dalekohled, až k jemným detailů pětikilometrového srázu. Opětovně prohlížím každý úsek, i když ho znám nazpaměť. Co kdybych něco přehlédl, třeba nějaký zázrak. Zároveň cítím svíravý tlak kolem žaludku a v hlavě se točící zmatek otázek, bez jediné solidní odpovědi. Jistě, na vytáčky není čas. Dnes totiž dorazila na satelit zpráva: „ Můžete vyrazit, máte díru počasí, dál si upřesníme.“
Znamená to, buď stáhnout ocas a bez hlesnutí zmizet domů, nebo kýžený okamžik, za kterým jsme se trmáceli, právě nastal. Tělem přitom probíhá divné napětí a mysl je ve stavu horečky. Chuť, střídají sžíravé obavy. Paměť vyvolává obrazy vzpomínek z předchozích výstupů a zároveň se snaží rozlousknout rébus té nadcházející. Něco v tom duchu vidět za roh. Prostě někam dál, než je nám obyčejným smrtelníkům dáno. Bohužel, až následující kroky budou odpovědí a sklizní našeho rozhodnutí. Jémináčku, pomoz.
Dobrá jdeme na věc, však kudy. Tady narážím na dalších několik variant. Měl jsem dost času prohlížet si pracovní rozpis stěny. Znám místa kudy létají nejčastěji laviny s kamennými pozdravy. Vím, odkud zmizel sníh a vylezli ledové plotny, i z jaké strany přicházejí mraky s nečasem.
Vše se ale v průběhu dní, stále dramaticky mění. Naprosto rozdílná nasněženost umocněná vichrem, či diktát slunečních paprsků si vytváří své kombinace, balící kopec pokaždé do jiného hávu. Nejhorší je, že na těch pět tisíc metrů zdi, je několik klimatických rozdílů. Tudíž téměř nikdy, nemůže nastat ideální stav.
V jedné chvíli je lepší horní pasáž, ale dole na prd, vzápětí naopak. Nyní je spodní část téměř beze sněhu. Tím se pravá část Rupálského amfiteátru, stala naprosto nepředvídatelnou mrchou. Pořád tam sviští vagóny sněhu, bez jakékoliv jízdního řádu, ať přes den, tak i v noci. Může to být z drobného sněžení na vršku, který teď nic nezadrží a hned bílý náklad si to metelí dolů ledovou skluzavkou. Nebo zlověstně visící séraky nad první třetinou srázů, se zbavují díky teplu svých mnohatunových miminek.
Bezpečnější na oko je nyní levá část, směrem od cesty Yankeeů. Nakonec výběr proběhl následovně. Z první jmenované části stěny, jsem „pokáklej“ až za ušima. Tam prostě ne. Krom jiného není, jediná přírodní linie, vedoucí až k vršku, která momentálně je lezitelná. Tu jenž jsem měl připravenou, je s konfrontací nynějšího stavu, naprosto neproveditelná. Znamenalo by to hrát ruskou ruletu v opačném gardu. Jedna komůrka je prázdná, ostatní mají připravenou smrtonosnou dávku.
Odmítám hrát existenční hru, kde hned na začátku mě chybí pocit převahy. Jen jsem si udělal přes prst rychlý součet, kolik životů mi ještě tak zbývá. Jako obvykle vyšlo, že pouze ten jeden. Dobrá přesunemepohled více do leva. V to máme zajedno i s Tomem, aniž by proběhla kdovíjak složitá diskuze. Jsou tam na sebe kaskádovitě provázané žlábky, které lemují, nebo protínají původní německou linii. Tímto směrem povedou naše kroky a hotovo. Ďábelská úmluva upečena.
„Tomí, balíme“.
„Už jsem začal, ozve se z protějšího stanu“.
Z plátěných iglú lítají věci, jako kdyby měly křídla. Vzápětí se ztrácejí a začínají na louce tvořit rozmanitou hromadu. Uvnitř domečků, probíhá velká selekce a nervozita. Vzít, nevzít, bude to potřeba, nebo se jedná o krám k ničemu. Přijde chvilka zamyšlení a frrr už to letí ven.
Každé balení je nová zkouška. Nebrat nic a mít přitom vše. Respektive vše potřebné, přitom žádný gram navíc. Hlavně ta obava, ať božínku na něco nezapomenu. Jelikož i drobná věc, od součásti oblečení, lezeckého matriálu, jídla, se můžou znatelně podepsat na výsledku. Nastávají úsměvné situace typu, brát pět skob, nebo o jednu navíc. A co bramborovou kaši, tři, či čtyři balení. Řešíme titěrnosti v rámci velkého celku, stejné jako vzít mikroskop na sledování hvězd. Přesto bez jednotlivých zrnek, hrad z písku také stát nikdy nebude.
Zdálo by se, že se dá vytvořit zaběhlý formulář, který si postupně fajfkou odškrtneme. Svým způsobem tak to je. Však každý výstup má své zvláštnosti, jenž následně ovlivňují závěrečný seznam. A že před námi je unikum, to víme moc dobře. K tomu pokaždé je chuť něco oželet a tím obelstít celkovou váhu. Protichůdně obava velí, připravit se pokud možno na vše. Tedy vzít se sebou toho co nejvíce, pro strýčka náhodu.
Vzápětí narazíte na praktickou část, kdy s tímto přístupem naroste batoh do obludnosti a pod tíhou se podlomí kolna. Takto ne… Proběhne druhé výběrové kolo, pak třetí. Když už jsem spokojen, jdu za Tomem a vzájemně si kontrolujeme naskládané hromádky. Ještě pár věcí odhazujeme na stranu k nepotřeným. Dobrá, jsme na váze, se kterou je možné lézt. Když vezmu vše na sebe, od hadrů po materiál, tak v báglu zůstane kolem osmi kilo. Kdysi podobnou situaci komentoval nebožtík Zdenál, při pohledu na skromnou hromádku před jeho nohama, která zbyla po mém třídění:
„Marouši, kam že k moři se chystáme“?
„Zdendoušku, jdeme zkřížit osud se zónou smrti, ty kluku jeden ušatá“.
„ V tom případě můžeme ještě zahodit i zbytek“.
V horolezectví, je běžnou součástí černý humor s cynizmem. Jedná se o způsob otevření stavidel, narůstajícího tlaku na psychiku. Není to výsměch či pohrdání životem. Naopak uvědomění si tenounké nitky, na které visí naše bytí. Zajímavé je, že domova a prostředí kde žijeme, nám dává pocit tlustého lana, na kterém se houpeme. Juhuhu a hahaha.
Můžeme sice placebo obhajovat ze všech možných stan, ale výsledek je jasné nikoliv. Není místa na rotující planetě, s jednoznačným označením „Safe Zone“ pro život. Už od prvního okamžiku početí, sjíždíme slalom, mezi riziky a tak to je. Jediný rozdíl je ve vnímání, co chceme ve vymezeném čase zažít, udělat, případně předat dál. Zde výběr již dle chutí každého z nás.
Bohužel pro Zdendu byla jeho slova prorocká. O několik let později při lezení stala se chyba. Neměla nic společného s vybavením, ale s pouhou chvilkovou nepozorností pod tlakem únavy, která vykonala své. Proti ní nejsme nikdo v běžném životě imunní. Je součástí každodenního pohybu, ať zrovna scházíme po schodech z baráku, lezeme v horách, nebo letíme třebas k Marsu. Jelikož zlořád rarášek jen čeká, na ten svůj okamžik.
„Dobaleno, hlásím. Jsem vítěz v soutěži opruzů“.
„ Já už mám dávno zabaleno, kontruje Tom“.
„Dobrá jsem druhý, což není vůbec špatný“, ujišťuji se, že nikdo neútočí na moji stříbrnou pozici. Hle žádného dalšího není, čímž je pořadí uzavřeno.
Teď ještě nás čeká společná večeře s Tomem a Galasem, kde Zaheer servíruje ty své tříchodové v oleji plovoucí zázraky. Pak bude následovat noc neklidného převalování. Přestože si před zavřením očí objednám Love Storry, jenž by mě odnesla na naivistické loďce do hlubokéhospánku, většinou nervy na pochodu nedovolí. Naopak předpokládám, že na plátnu kina se objeví obskurní scény, jako od Tima Burtona. Tělo dobře ví, že bude dlouho, těžce strádat a brání se.
Zlý sen…
Běžím proti času,
jenž vesmír mi vymezil,
Ale dál se píší nové řádky,
kdy nevím stránky poslední,
přitom v očích tanec stínů,
horečka tělem otřásá.
Tak už dost!
Vše rázem stojí,
jen z dálky světlo prosvítá.
Mé oči přitom mhouří,
a bojím se je otevřít,
ale z druhé stranyslunce vítá,
jistě, vždyť právě procitám.
Snům za vinu vše dávám,
vždyť ručka v ciferníku,
se správným směrem posouvá.
A vida, času je zas tolik,
kolik mi vesmír vymezil…
Ráno Galas půjde ještě s námi, až pod úpatí. Udělá poslední pá-pá s pusou na rozloučenou, otočí se na obrtlíku a sejde nazpět. Ve stejný okamžik, přejde veškerá moc do jeho rukou a stane se neomezeným vládcem, nad táborovým ohněm. Také od té chvíle nám začnou stopky pozvolna odečítat čas. Předpoklad je, že do osm dní se objevíme na rozkvetlé louce z druhé strany pod Diamírem, anebo bude vše jinak. Otázek je víc, než odpovědí, ale to jsem psal již na začátku. Rozhodnutí však padlo.
