Lidovky.cz, Holeček se opět chystá do Nepálu

28/04/2018 16:45

Holeček se opět chystá do Nepálu, A Jarošovi jsem nabídl zakopání válečné sekery

Praha Loni v červenci spolu se Zdeňkem Hákem jako první člověk na světě vylezl na nepálskou skálu Gašerbrum I nejobtížnější stěnou. Nejlepší český horolezec Marek Holeček ale příliš neodpočíval. V prosinci pořádal výpravu po Antarktidě, měsíc po té lezl po skalách v Thajsku. Nyní se chystá na výpravu do Nepálu a v červenci se chystá vylézt nejtěžší stěnou další osmitisícovku Nanga Parbat. „Musí o mě být pořád slyšet, kdybych nelezl po světě a seděl na zadku, neštěkl by pro mě ani pes,“ říká Holeček v rozhovoru pro Lidové noviny.

Jak jste trávil svůj čas po loňském úspěšném zdolání Gašerbrumu?
Když jsem se vrátil z Gaše (Gašerbrumu I), tak jsem se musel nejprve vylízat z těch pitomých omrzlin. Je to dlouhý proces, ale už na podzim to šlo, takže jsem odjel na Sardinii, abych si tam zalezl a rozhýbal ty prsty. Tělo má sice pořád tendenci vysílat signály, že to bolí, ale ty ho musíš přesvědčit, že to nebolí a že se musí otlačit. Takže nohy do lezeček (lezecké boty) vždycky narvu a ony si pak vždycky nějak zvyknou.

V prosinci jste se navíc účastnil nejen lezecké výpravy po Antarktidě. Jak na ní vzpomínáte?
Na Antarktidě to byl super výlet. Byl tam nespočet panenských míst, které lidi nemají většinou šanci vidět. Už jen ta cesta přes Drake (Drakův průliv) byla nazpátek hodně divoká. Už jsem tam jel podruhé, takže jsem měl tu výhodu, že jsem věděl do čeho jdu. Měl už jsem nakoukané, co tam chci lézt a teď byla jen otázka, co mi dovolí příroda. A ta mi přála. Divoké bylo ale i to lezení. Jak se tam slunce rychle otáčí, tak hora začíná ožívat, tát a je to úplně jiné lezení než jinde.

Jak těžké je po takové hoře lézt?
Vznikají tam ledové tříště, které padají stejně, jako třeba drobnější kameny. Antarktida je specifická tím, že není sice moc vysoká, stěny nejsou moc velké, ale protože je tam přímořské podnebí, z oceánu přichází mokrý, studený vítr. Nahoře lezete v cukrové vatě, vy do toho boucháte a z té skály odpadávají obrovské kusy námrazy. Musíte si prokopat tunel, protože jinak se to prolézt nedá. Vy nemáte žádné jištění, na ničem nevisíte, koukáte se dolů do údolí a celou dobu si říkáte, kdy to celé spadne. Naštěstí to nespadlo, takže jsem i nějak došel dolů. Ale je to adrenalin, protože když lezete dolů, nevidíte vlastně kam. Vy si můžete říct, kudy asi půjdete zpátky, cestou dolů ale stejně pořád improvizujete.

Na co budete z této výpravy nejvíce vzpomínat?
Vidět živou přírodu, nedotčenou lidským působením, to je obrovská nádhera. Vidíte tam živočichy, které jinde nevidíte, všem bych to doporučoval. Jezdíte kolem tučňáka, kterému je úplně jedno, že tam jste, vidíte tuleně, který se tam vyhřívá a je mu úplně jedno, že kolem něho někdo jede. Pak kolem vás propluje velryba, která je větší než ta naše malá jachta a vy máte obrovský respekt k tomu, co se kolem vás děje.

Jak je tato výprava vůbec náročná finančně?
Využil jsem možná poslední rok, kdy příjezd na Antarktidu nebyl ještě monopolem některého ze států, kterému část pevniny patří a vybírá za vstup na ni poměrně velké peníze. Jen přelet z Jižní Ameriky na základnu na Antarktidě je monopolem dané agentury, která návštěvy na pevnině řídí. Říkají si za to od čtyřiceti tisíc korun až ke stovkám tisícům na hlavu, což je neuvěřitelně přepláclé pro obyčejného člověka. Je to daň za exkluzivitu, naštěstí dosud pořád existovaly cesty, jak se to dalo obejít. Nebude ale dlouho trvat a tvrdě platit budou muset všichni a na to se netěším.

Jak to tedy na Antarktidě nyní s poplatky funguje?
Plavba po moři je bez jakéhokoliv poplatku, na místě, odkud odjíždíte, platíte celní poplatek. A já mám bohužel dojem, že platit se bude i za přistání na Antarktidě. Lidé, kterým to tam patří, sice budou mluvit o tom, že to dělají, aby zabránili znečištění, ale já za tím vidím tvrdý byznys. Na druhou stranu to chápu, zpoplatním to taky, kdybych měl tu možnost. Samotná výprava lodí stojí tři sta tisíc korun na hlavu a to jsme měli jednu z nejlevnějších lodí. A to je jen přeprava po moři. Musíte hodně šetřit, abyste si takovou výpravu mohli dovolit.

Co máte v plánu nyní? Hodláte se znovu vypravit do Himálaje?
Měsíc po Antarktidě jsem odpočíval na skálách v Thajsku a to je nejen nádherné lezení, ale především je tam spousta sluníčka, které vám dolije spoustu sil. Teď o víkendu odlétám do Nepálu. Nejdříve na tři týdny na klasický trek se svými dvěma kamarády. Pak tam za mnou přijede Háček (Zdeněk Hák), se kterým jsme vylezli na Gašerbrum. Zkusil bych tam dodělat to, co se mi nepovedlo minulý rok. Vylézt takový bezejmenný kopec, menší šestitisícovku, což je na Himálaj relativně nízká hora. Ale je to nádherný kopec a navíc ta stěna je nevylezená. Loni jsme dostali na zadek, protože mému tehdejšímu parťákovi Smolovi (Ján Smoleň) nebylo v pěti tisících dobře. A to není dobrý předpoklad k tomu, abychom zvládli spolu ty technické pasáže a navíc se dostali v bezpečí zpátky dolů. Když navíc zjistíte, že vám není dobře, tak dostane na frak i vaše psychika, takže jsme se rozhodli slézt dolů.

A pomýšlíte i o nějaké klasické letní horské výpravě?
Chtěl jsem s Háčkem i na druhou letošní akci a to je návrat na Nanga Parbat, kde jsem sice už na vrcholu stál, ale už jsem neměl sílu se vrátit po nepálské stěně, což je vlastně největší stěna na téhle planetě. V roce 2011 jsme právě se Zdendou tuhle stěnu chtěli vylézt, ale tehdy ho tam praštil šutr do ruky a do břicha, takže jsem pak šel nahoru sám, ale zastavil jsem se někde na sedmi tisích a čtyři sta metrech, protože začala bouřka a laviny, tak jsem mezi nimi prokličkoval rychle dolů. Háček ale v červenci nemá čas a tak polezu s Tomášem Petrečkem, což je velký bourák, můj dlouholetý parťák a doufám, že to s ním dám stejně jako loni s­Háčkem Gašerbrum. Je to strašně našlapaná mašina, o dost mladší, budu mít co dělat, abych ho stíhal. Zatím to dal jen Rainhold Messner se svým bratrem a ještě dva Korejci, tak to chceme zkusit taky.

Jak dlouho vám trvá se na tuto skálu připravit?
Musí tam být velmi dobrá aklimatizace, jinak to nezvládnete. Takže tam pojedu v půlce července, pak se tam budeme tři týdny aklimatizovat, abychom zvládli nejdřív obejít celý kopec a pak teprve tím rumpálem lízt nahoru. Tam nahoře není nikde pochodové cvičení, pořád se tam leze po skále, takže tam tři týdny během té aklimatizace budeme běhat pořád nahoru a dolů, abychom se na tu stěnu připravili. Navíc si samozřejmě musíte na ty hory na ledovcích sáhnout i během roku, jinak to nejde a vy nic nezvládnete.

Přemýšlíte i o dalším zdolání některého z himalájských kopců?
Během dalších let bych chtěl určitě zvládnout i můj další sen a to je Mašerbrum. Je to kopec pod osm tisíc metrů, ale je stále nevylezený z té strany, co chci lézt. My kolem toho všichni lezeme, když jdeme někam výš, třeba na K2, pořád se na tu skále koukáme, ale pořád ji míjíme, mým snem je ji vylézt. Ten kopec je strašně těžký, obcházíme ji z toho důvodu, že dostat se na ten kopec je strašně složité a ještě složitější se dostat opačnou stranou dolů. Rád bych tam jel už příští rok.

A co další vaše plány?
Dalším mým snem je plavba na lodi k Buffinovým ostrovům v­Kanadě, kde jsou překrásné žulové katedrály. Tam bych si chtěl nejen zalézt, ale udělat si podobný výlet jako po Antarktidě. Jezdí se tam kajaky, vylezete na kru, která se houpe, takže se houpe i ta skála. To je první plán. S dalším mým kamarádem Danem Hůlou si chci půjčit na měsíc koně a projet na něm celou Patagonii. Chceme projet až k Ohňové zemi dobytčí cestou, což by bylo fantastické, protože se tam každý den střídá počasí od sněhu po absolutní výheň.

Jak vůbec funguje váš běžný den, když se nechystáte na expedici?
Běžný den před expedicí je takový, že jdu pracovat tady v Praze na Náplavku, kde mám nějakou motivační přednášku, pak na chvilku lézt do skal a večer jdu zase přednášet. Třeba jsem byl na přednášce na Friessovkách (Friessovy boudy v Krkonoších) pro korporátní firmy a hned pak na Filozofické fakultě tady v Praze. Říkám si, že si mě tam zvou, aby viděli ten rozdíl proti všem vzdělaným lidem, kteří jim tam přednášejí. Bylo tam devadesát procent dámského publika, čímž bych se jistě mohl chlubit, ale to byla univerzita třetího věku, takže jsem přednášel pro dámy šedesát pět plus.

Jak jste si vůbec na takovýto způsob obživy zvykl?
Já to beru jako realitu. Profesionální hokejista si vydělává tím, že hraje zápasy a chodí na tréninky, já zase tím, že dělám motivační přednášky pro velké korporáty. Oproti lezení a přírodě je to takové blyštivé, ale patří to k životu. Na druhou stranu ten hokejista je oproti mě ve velké nevýhodě, dělá sice to, co ho baví, až třeba do čtyřiceti, pak ale mnohdy neví, co dál. Věnuje a obětuje tomu půlku života a na nic jiného mu nezbývá čas. A co teď takový kluk má najednou dělat. Začíná pro ně obrovský problém, protože hodně z nich se do reálného života neumí začlenit. K tomu jim vypadne nějaký každodenní řád, vždycky dopředu věděli, co budou dělat, a teď musejí sami vymýšlet, co podniknou, musejí se o sebe starat sami. Agenti od vás dají ruce pryč a častokrát to s vámi dopadne špatně. Vy dáte na rady nějakého našeptávače a ten vás o peníze, které si během kariéry pracně vyděláte, okrade. A teď si přečtěte, že je v Americe třicet procent hráčů, kteří ohlasí po konci kariéry bankrot. To jsem pak rád, že si vydělávám tak, jak si vydělávám.

A jak to funguje u vás?
Funguje to tak, že čím víc jsou vidět moje úspěchy, tím víc o mě narůstá zájem. Kdybych seděl doma na zadku a nikam nelezl, tak po mě pes neštěkne. Po Gašerbrumu se o mě hodně zvedl zájem v zahraničí, kde publikuju v různých časopisech a kde se ty částky pohybují v úplně jiných relacích než doma. Pracuji teď na horolezecké ročence a to je pro mě velká zpětná vazba, že je o mě venku zájem.

Prozraďte, jaké máte zkušenosti ze sponzory ze zahraničí...
Musím říct, že jsem z řady kontraktů se sponzory v zahraničí vystřízlivěl, protože má představa byla jiná než realita. Ale je to pro mě poučení. Kontrakty si dělám sám, nemám žádného agenta, takže do budoucna vím, jak mám postupovat. Vy jste zvyklý vše domlouvat na čestné slovo, pak se ale setkáte s opravdovými obchodníky a to je úplně jiná liga. Byla to pro mě docela studená sprcha, ale vy se pak naučíte aspoň obhajovat vaše úspěchy a činnost během vašich výprav. Já na tenhle způsob obchodu nejsem naštvaný, je to pro mě dobrá škola. Peníze od sponzorů si prostě sehnat musíte a je na vás, jak to uděláte.

Mluvil jste i o nějakém dokumentu. O co se jedná?
Dělám pro Českou televizi na dokumentu o svých cestách. Dělá to kluk, který je z FAMU, z uměleckého prostředí, a bude pro mě velice zajímavé, že tento dokument pojme jinak než sportovní dokument, což jsem nechtěl. Chci vytáhnout věci, které budou lidem blízko, něco jako v dokumentech od paní Třeštíkové. Navíc bych chtěl, aby nahlédli na svět z pohledu vztahu člověka a přírody, protože příroda je vždycky čistá a my se snažíme i do městské kultury věci z přírody přenášet. Je na tom ale hodně práce a ještě dost práce bude, takže předpokládám, že bude dokument dokončen až příští rok.

A vaše další publikace? Jednu vydanou už máte za sebou...
Na podzim chci vydat novou knížku, pokračování Marouškových bláznovin. Ve virtuálním světě jsou totiž knihy naprosto důležité proto, abyste z toho světa dokázali utéct, a k tomu právě knihy pomáhají. Navíc tam jsou hezké obrázky, takže si na své přijdou i lidé, které nebaví moc číst. První knížku lidé kupovali, tak proč toho nevyužít a nevydělat další peníze. Navíc je to skvělé i pro mě, protože to slouží jako zaznamenání času. Až jednou budustarý, tak si v tom budu listovat.

K osobní zpovědi se odhodlala třeba Gabriela Koukalová. Plánujete něco podobného?
Nechci být celebrita jako Gábina Koukalová, popularitu nevyhledávám. Navíc si myslím, že knihou, kterou napsala a ve které prozradila nehezké věci o svých někdejších bližních, si neudělala dobré jméno u řady svých fanoušků. Řekl bych, že otevřenost za každoucenu se otočila proti ní a že teď nemůže být úplně šťastná.

Vy jste byl ale také otevřený například ve svém vztahu k horolezci Radku Jarošovi. Jak to je mezi vámi nyní?
Neměl jsem úplně dobrý pocit z toho, co jsem o Radkovi prohlásil, hlodalo to ve mně dlouho, protože jsem byl na něj až moc tvrdý. On taky dokázal velmi dobré věci, akorát jiným způsobem a zaslouží úctu. Proto jsem se s ním spojil a navrhnul mu zakopání válečné sekery, protože tyhlety mediální přestřelky k ničemu nevedly. Slíbil jsem mu, že na něj nebudu útočit, pokud si nebude připisovat něco, co mu nepatří.

Jaroslav Šindelář

DALŠÍ FOTOGRAFIE