Holeček po ‚prohře‘ na svazích Nanga Parbat: Žít s pocitem bez vrcholu, nebo raději volit smrt
Nevím, zda „ONA“ Krásná hora se dá také označit slovem gentleman. Je to další přívlastek znějící možná blbě, ale pocit mě nutí jí ho dát. Jelikož holka jedna rohatá s mnoha vrcholy, jednala férově. Nabídla možnosti a za ně si holt vyžadovala své. Ber nebo pusť.
Pro nás se jednalo o přijetí všech rizik, za naději poskákat jí po hlavě. Což je jasné, že nikdo tohle zadáčo nedá. Takže po šesti dnech lezení, každý den o nějaké ty stovky metrů výše, došlo na lámání chleba. Neboli, co jsme ochotni obětovat. Páč bez obětí není zážitku a vrcholy se zas samovolně nesklánějí k zemi.
Rozhodování nakonec nebylo až tak těžké. Na stříbrném podnose, byla nabídnuta cesta na vršek, kde procento úspěchu výrazně snižovalo rating našeho přežití. Jistá parafráze Shakespearovy otázky, žít s pocitem bez vrcholu, nebo raději volit smrt. Silným protihráčem ve hře zůstával narůstající uragán, který dosahoval přes den i 100ta kilometrů v hodině. A že si pište, ten dokáže již nafoukat pěkný účes. Jedná se o hodně chladivou jízdu kabrioletem, bez předního skla. Umocněná vzedmutou ledovou tříští, dopadající s brutalitou na váš obličej. Jen se schválně podívejte na pocitovou teplotu při nárazu větru a k tomu jen jeden jediný stupínek pod nulou. Cha, a že jich tam bylo. Rázem zjistíte, jak se asi cítí taková hluboko zamražená rybí fileta, nebo my.
Porovnávací tabulka pocitové teploty
No nic, z 7700 metrů, jsme museli nakonec nekompromisně scouvat. Jelikož zpráva od Alči, nevykazovala žádnou změnu v počasí, ve kterou jsme bláhově doufali. Naopak přitlačila ještě více do odstínů tmavě modré a k tomu potvrzení neměnného stavu na následující tři dny. Náš předpoklad vycházel z naděje, že za…
Víte co, nechme si vyprávění celého příběhu na později, kdy dodám fotky a nějaké to videjko. Teď je ovšem jistotou, že 4000 metrů se dá slézt, bez jediného kroku s čelem do údolí. Přišli jsme o všechno, ať šrouby do ledu, skoby, friendy, mnoho kil vlastní váhy, nervů, tak i nakonec spojující pupeční šňůru, čili lano. Však nedali jsme vlastní životy a kráska s úsměvem Mony Lisy se dál usmívá, nebo spíš vysmívá. Já s Tomem jsme opět po osmi dnech na zelené louce, plné voňavých květin a pištících svišťů. Bohužel ne, na té druhé z Diamírské strany, přesto s pocitem vítězů.
