Byl to elegantní výprask, říká horolezec Holeček po neúspěchu na Nanga Parbat
Ještě před týdnem česká dvojice horolezců Marek Holeček s Tomášem Petrečkem doufala, že se jim podaří zdolat světoznámou Rupálskou stěnu himalájské hory Nanga Parbat. Od vrcholu je dělilo už „jen“ tři sta výškových metrů, ale jejich snažení zmařil uragán. Nakonec byli rádi, že se ve zdraví vrátili do základního tábora. V úterý 11. září od 10 hodin bude Marek Holeček krátce po svém návratu do České republiky odpovídat na vaše dotazy. Takhle se rozloučil se svými čtenáři posledním příspěvkem z Himalájí.
Pro kousek slunce…
Ještě mé poslední udílení instrukcí, které stále opakuji v uzavřeném kruhu mantry. Hlavně je důležité, nechat si vše pěkně zopakovat. Dobře vím, že se to vyplatí.
Tak tedy… „Alli a Zaheer, přibližně 30tého se bude dít co?“
„Když se neozvete, čekáme s BaseCampem na místě dokud nezavoláte.
„Ano“ Tvářím se přitom s přísností profesora, přičemž mučím dotazy svěřené ovečky a snažím se jim dokázat, že vědí houby.
„Pokud zavoláte, že jste přelezli na severní stranu, balíme a odcházíme do Tarisingu.“ Alli pokračuje za oba dva, přitom upřeně hledí do očí Zaheera, zda neuvidí nějaký náznak pochybení. Začínám mít lehkou naději, že by zkouška mohla dopadnout.
„Dobře a dál“
„Pak o dva dny později se sejdeme v Chilasu, kde budeme čekat na hotelu Shangrila“. Skřípavým hlasem dodává Alli. Jooo…, zatnu vítězně pěst nad hlavou a vyloudím konečně úsměv. Jsem opit představou, že jistá naděje na shledání tu je. Taktéž z druhé strany opadne napětí a jen se ozve připomínka, hluboko zakořeněná z koloniálních dob „Yes Sir“.
Tím je uzavřena jedna část. Bohužel ta lehčí. Následně zvedám těžký batoh, který je v tuto chvíli obsypán stejně, jako třešeň na začátku léta. Je jasné proč. Na louce, máme příjemné teplé slunce, kde stačí šortky a trýčo, ale o pět tisíc metrů výš, bude rozdíl třeba o padesát stupňů. Tam i dvě péřovky budou jen slabý obálek na třesoucím se bonbónu. Takže veškeré oblečení, výškové boty, je připoutáno zvenčí na malém batohu.
„Jdeme…, než si to rozmyslím,“ mrknu na Toma. Ještě se zvedá Galas, který nám dělá stafáž až do místa, kde nabere „poslední“ obrázky a vezme nám nepotřebné kecky nazpět.
Je ve mě malá dušička. Právě míjíme krom odstupujících kravek i chudobné hrobečky s vysekanými nápisy do šutrů, místo náhrobních desek. Nějaký Japonec, Polák a nejčerstvější přírůstek je mladý Frantík. Všichni do třiceti let a zdaleka tím to nekončí. Rupálská strana sice nemá tak děsivou bilanci úmrtí, jako její dvě protilehlé sestry ze severu, nicméně procentuálně na expedici, je větší pravděpodobnost vyčichnout právě zde. I ten mladý Francouz, pokoušející se o sólopokus, vytvořil ze sebe rychlou mrtvolu, hned v prvním ledovém žlabu.
„Okamžitě se mi vybaví, jaký jsem to byl pitomec, když vybaven stejným přesvědčením „to přeci dám a máchajíc zběsile cepíny“ jsem se pustil před lety do tohoto nerovného souboje. Znamenalo to lezení nahoru, z minimem materiálu pro sebejištění. Jen pětadvacetimetrové lano leželo na dně v batohu. Plnilo funkci placeba na psychiku, kdyby náhodou najednou dostal strach. Takže samozřejmě jsem ho k ničemu nepoužíval. Zaprvé ho neměl kdo na druhé straně držet a dát ho na dvojito, vylučovala již jeho samotná délka. Prostě s krátkou tkaničkou do bot, také neuděláte na konci kličku. Tím bylo vyřešeno. Pak mě čekal šok, kdy dál to nešlo. Počasí se otočilo mezi tím zády. Znamenalo tu hrůzostrašnou ledovou stráň se skalními kouty, kterou jsem prosekával tři dny vzhůru, sléz dolů za jeden den. Přitom žádné pomalu, ale co nejrychleji. Proklínání sebe sama neznalo konce. Však záchrana z venčí naprosto nemožná. Jediné zbývalo dát tomu šanci, zahazovat mnoho hodin návaly paniky a doufat ve zdárný konec. Vzpomínám si na chvíle, kdy v momentech zastavení, třeba se jen vydýchat, se najednou samovolně před očima objevil obraz Viktorky a tím dětským hláskem mi říkala Ta-ti. Bylo jí malinko přes rok a já měl pocit, že ji již neuvidím. Přitom jsem stál v ledové stráni, kde drobná nepozornost znamenala zřícení, které již nešlo zastavit. Každý z nás zažil, že pozornost udržíme jen omezený čas. Nikoliv dlouhé hodiny a ještě míň pod masivní únavou. Vlna sebelítosti provázející zvlhnutím očí, přešla okamžitě ve vztek, kdy jsem si uvědomil zrádnost výletu na stříbrné niti myšlenek. „Soustřeď se ty hovado, bahno rozteklé a nádobo sentimentu.“ Řval jsem na sebe, ve snaze oživit ochabující bdělost. Jednalo se o závod, kdo bude rychlejší, jestli vše čistící lavina, případně má mysl se uvaří ve vlastní šťávě, či nastane chyba, nebo to zvládnu. Hlava okamžitě přepnula na strojový chod a tělo začalo vyplňovat mechanické pohyby. Pro daný okamžik kontrolu nad situací převzali schopnosti, ale pozdrav jsem poslal ji i k bohu. Je zajímavé, že ho neumím správně oslovit, dokonce nevím, ani který to je. Ovšem zahnán do kouta, zjišťuji zákoutí své duše, která je opřená o něco tak abstraktního, jako je bůh, či víra v něj. V poklidném čase materialistického světa, ani jedna myšlenka tímto směrem. Je mi ukradený. Ručička se přetočí, jde do tuhého a vím, že tu je. Přitom víra je pouhý pocit, nikoliv co víme. Totální blázinec, že? Vždyť opírat se plnou vahou o pilíř vzduchu, je stejné jak stavět barák od střechy. Zároveň vím, že se nebojím věřit, jelikož má duše to vyžaduje. Kupecky řečeno, dobře uzavřený obchod. „
Najednou opadla těžkost nohou a kroky dostaly svoji přirozenou lehkost. Základní tábor, nebo taktéž mezinárodní hřbitov, mi zmizel za zády. Stejně zde zubatá máchala kosou a brala si třicátníky, čili v tomto ohledu můžu být ve velkým klídku. Trochu hrubá záplata na psychiku, ale na lepší jsem nepřišel. Konečně se myšlenky mohly posunout jiným směrem a plíce nabírají svěží vzduch. Po dvou hodinách chůze příkrou loukou přezouváme příjemné lehké botky za výškové pačmáky. Sem do sedla později dorazí Galas, který chrčí za námi a snese nám je nazpět. Nemůžeme na něj čekat, musíme ještě dnes nastoupat k spodnímu okraji vysutých séraků. Ty každou chvilkou dokazují svoji aktivitu, když pustí do údolí ohlušující zmrzlé poselství. V mezičase se tváří netečně. Však já jim blamáž nežeru. Jsou to svině nevypočitatelné. Naším úkolem je kolem nich proklouznout v brzkých ranních hodinách, našlapujíc přitom na špičky, kdy mráz je drží v umělém spánku. Teď již směřujeme po skalním hřebenu, který je takovým vystupujícím ostřím a ostrůvkem klidu, zvedajícím se nad dojezdovými kuloáry. Na posledním výběžku stavíme malý stan. Pak hajdy na kutě a snažím se o rychlý osvobozující spánek. Nicméně v průběhu noci se stále objevují divné opakující smyčky pitoreskních obrazů. Přestože léta naučila ve vypjatých chvílích usnout na povel a tím šetřit energii, dnes bylo nachystáno lůžko fakíra. Nakonec neklidné prameny spánku přetne strojové pípáním budíka „necity“. Jedná se o něco tak otravného, před čím se nedá utéct do vnitřní ulity ignorace. Musíte ten zvuk zlikvidovat, jelikož vykonává právo útrpné a při každém pípnutí projede bodnutí jedu do nervového systému. Něco obdobného jak sedět na studené plotně a počítat celou hodinu každou vteřinu. Nic se neděje, pokud jste v klidu, tak i dokončíte zadání. Však na žhavé plotně, každá sekunda bude tou nejdelší hodinou vašeho života. Tak to teď vnímám. A také že jo, ani jednomu z nás, se nechce vyndat více nos ze spacáku, přesto někdo musí tomu randálu učinit přítrž. Nakonec Tomáš vyndá ruku a zamázneme bzučivého otravu. Otvírám víčko jen tak na půl, trochu s obavou, abych se ani nehnul. Důvodem ostražitosti je všudypřítomná vrstva jinovatky, která při sebemenším otřesu padá na tvář, nebo se rozpíjí na spacáku. Ten marast se dá přežít. Horší je vědomí, že jakmile se od teď začnu hýbat, už nepřestanu a na hodně dlouho. Nedá se nic dělat, zájezd slečínek prodávali o okénko vedle a my jsme přehmátli. Cpeme zvlhlý péřák do obalů, pak je řada na stan, nahození báglu na hřbet a v růžovějícím úsvitu stoupáme k ledovému splazu. Po pár desítkách minut zastavujeme na rozhraní suťoviska a sněhu. Mlčky připínáme mačky na boty, přivazujeme mezi sebe lano. Je téměř nesnesitelné ledové ticho, do kterého se o chvíli později začne ozývat skřípání maček a údery cepínů o led. Již první záseky ve starém ledu dávají ochutnávku na další tisíce metrů. Panenko skákavá, to bude dílo. V danou chvíli, je důležité spěchat, jelikož procitá nejen sérak, ale prvními paprsky se uvolňují kameny, které chlad do té doby držel ve svých spárech. Ty už prolétávají svištivě bručící kolem nás. Projektily mají různé velikosti, od pouhé čočky, či tvar knoflíků, vajíčka, až po dětské hlavičky. Další rozměry není třeba rozebírat, protože ty z člověka udělají jen mastný flek. Ovšem setkat se s druhým rozměrem, je už průšvih. Hledám srovnání. Už to mám. Pokud chcete letět do kosmu, musíte věřit ve své poslání a štěstí. Nelze přemýšlet o tělesech, které v prostoru nevidíte, nebo jen na tak krátký čas, že nestačíte říct ani mami. Přesto tam jsou a hrozí s nimi potenciálně kolize. Teď buď se cesty protnou, tím je osud naplněn, nebo proplujete křížovou palbou, bez jediného škrábance. Spravedlnost, či zásluhy nehledejme. Na další filozofické úvahy není zde prostor. Nedělám si naprosto srandu, ani nezveličuji. Povinnost je najít optimální periodu s nejnižší aktivitou stěny, s přihlédnutím k aktuálním podmínkám a účelně minimalizovat časový výskyt v těch nejkritičtějších úsecích. Pseudo technická definice. Další věcí je přijmutí neovlivnitelného rizika, jako součást svého pohybu v horách. Nelze se najednou rozklepat, když kolem mě o půl metru dál proletěl můj potenciální vrah. Cesta na více exponovaných místech, může trvat dlouhé hodiny, přičemž dechu se nedostává, čili je potřeba chvílemi odpočívat, přestože spěcháte jak šílení. Pak každý krok musí být naprosto precizní, vše s ohledem k neúprosné gravitaci. Na jakékoliv pochybení není prostoru. Tohle je jedna ze skrytých stránek lezení k horským vrcholům, které dokáží šimrat na žebrech.
Hodiny přibývají a lýtka začínají těžknout. Dolez na viditelnou sněhovou hranu, která spojuje spodní séraky s horním polem a skalní hlavou, připomíná hřbet vlnícího se pstruha. Každý krok teď provázejí těžkosti. Lehký poprašek na starém ledu, nedá sebemenší chvilku odpočinout. Špička chodidla prostě nemůže hlouběji a hroty maček jsou vždy jen na kousíčku zakopnutý. Od cepínů se také při každém seknutí odlamují koláče ledu, jako by to bylo sklo. V končetinách nastává již mravenčení z citelné únavy. Celodenní hra na rovnováhu a důvěru chvílemi podlomí podklouznutí. Ani podpora v podobě zavrtaného šroubu v ledu, kdovíjak nepomůže. Jelikož jištění je spíše sporadické, pohybující se na vnějším orbitu psychické únosnosti. Taková příručka „Pohyb Horálka v horách“ zřejmě z této předlohy nikdy nevznikne. Je to dáno vzdáleností odkud ráno vyrážíte a kam máte ten den dolézt. Tím vznikají kompromisy a rezignace na některé formy bezpečí. Pro zajímavost jedná se v denním pojetí o prolezení severní stěnou Matterhornu, nebo kolem dvou třetin Eigru. Ale v úplně jiné výšce a další den dál a pak zas totéž… Pokud se plány zhatí, tak nastupuje čistá improvizace.
Den zakončujeme zasekáním plošiny v ostré hřbetní ploutvi. Jedná se o hezké exponované místo chráněné před pádem čehokoliv na hlavu. Moc jsem si s Tomem toho ani neřekli. Samotné vaření zabere další dvě hodiny, kdy oči se klíží a chuť cokoliv pozřít je téměř nulová. Jedno i druhé je povinností, bez které se nedá přemýšlet o dalším.
Následující ráno má hned v nadpisu pošmourno. Někde u vrcholu je čertí svatba a přes hřeben jsou vidět vlající bílé závoje. Naštěstí vítr fouká od severozápadu, tím jsme do jisté míry chráněni. Lezení nám začíná hned od prvního kopnutí ve stejném duchu předchozího dne, jen s přibývajícími metry, přituhuje sklon. Co se dalo očekávat, přišlo, tudíž blížícím se polednem z nebe drobně poletuje sníh a hustá oblačnost nechá vše zmizet. Po svazích dovádějí sněhové řeky, k tomu vidím na pár pitomých metrů. I parťák mi zmizel za mlhou. Volám tedy na Toma, že jsme v pěkné….“bryndě“ a vůbec dál sakruji.
„Tome musíme se někam schovat, než nás z hora spláchnou. Stejně vůbec nemám tušení, kam mám dál pokračovat.“
„Nechám to na tobě.“ Ozve se z bílé tmy, více méně standardní Tomova odpověď.
Vlastně se nedalo ani více čekat. Co dál? Napravo nic nevidím a po levé straně žlabu prosvítá obrys sněhové převěje. Bez zaváhání se k ní šikmým traverzem prosekávám. Hurá, v jednom místě tvoří přírodní střechu se zádveřím. Možná lehce nadnesené, ale po úpravách dostaneme tam stan a naše dvě těla. Více nepotřebujeme. Přeci jenom najít takové apartmá v sedmdesáti stupňovém svahu, je malý zázrak. Nám se povedl.
Dobírám Toma a udupávám náš nový domov.
„Ksakru, ještě bychom potřebovali dnes o pět set metrů výš, ale já vidím prd.“ Posílám svoji nespokojenost směrem k přilézajícímu Tomovi.
„Nedá se nic dělat Máro, tak snad se zítra podaří dohnat ztrátu.“ Odpoví přerývavým hlasem zrychleného dechu. Tomík je veliký pohodář a naprosto nekonfliktní týpek, což pro mě nerváka, je občas problém. Protože jasně vím, že doženeme prd, jen o to delší dobu, nám zabere průstup a hotovo! Takže nesouhlas s tvrzením, si musím vyhádat sám se sebou, aby neudělal ze svého parťáka nechtěný hromosvod. Na vině není samo sebou on, ale zjebané počasí. Všechno vím, ale když je na pánvičce rozpálený olej, je jedno co přikládáte, vždy vyprskne. Naučil jsem se léty umělý dialog. Své slabosti, případně okolnosti, svaluji na jednu část svého já, kterému vynadám. Stejně, jakoby vedle mně stál někdo jiný. Možná má mysl je chorá, patřící do rukou Chocholouška. Vlastně no a co. Okolí nám stejně ukradli a před drobným sněžením zavíráme vchod do stanu. Je zajímavé, jakmile zmizí oční kontakt přímého protivenství, člověk okamžitě pookřeje. Dokonce má pocit i tepla a z malého prostoru, se stane okamžitě oáza bezpečí.
Třetí ráno je vymeteno, kam až dohlédneme. Na obzoru se rýsují tisíce vrcholů, které nám již nebrání dívat se kamkoli do dáli. Jedině nárazový vítr, přináší vířící oblaka zmrzlého sněhu, které se silou mrská o stráně. V téhle obrovské stěně světa čekat na ideální počasí je holou utopií. Dnešek buď mi svědkem. Strmý svah lezeme současně. Metry naskakují a blížíme se k zúžení s kolmým ledovým sifonem. Není nikterak dlouhý a hned nad ním, už je zase pokračování v podlouženějším svahu. Má mysl si okamžitě dosadí oné místo, již z před sedmi lety. Zde jsem poprvé polykal andělíčky. Život mi vysel na kouskách zaseklého kovu, dva kiláky nad dnem údolí. Teď mám pod sebou jištění, ale pocit velkého rozdílu nepřichází. Nehledě, že kuloár je vlastně přírodní komín. Obzvláště dnes jsou fyzikální zákony znát. Větrem hnaný sníh z širokého prostranství, je silou tlačen do zúžení, kde jeho rychlost a hustota se na výstupu násobí. Nakonec prolézáme zúžením a mezi tím dorazila mlha, která plíživě utahuje smyčku, jak anakonda kolem těla Nangy. Nebude nám dáno dohnat zpoždění ze včerejška? Ani náhodou. Naštěstí, neztrácíme víc a dolézáme do dobrého místa po svahovou trhlinu, kde bude náš čtvrtý bivak. Časový plán nás trápí. Máme každodenní satelitní předpověď od Alči, která z našeho rozhodnutí vypálit do stěny nikterak nadšená nebyla. Ta ale v podstatě nemůže být nikdy a naprosto její nezávidihodnou pozici chápu. Jediný okamžik, který se mi jevil, jako možný byl přelom měsíce. To znamená od Base Campu jsme měli pět věšteckých dnů a dál je čistá empirie. V součtu takových dní potřebujeme minimálně osm. To ale nikdo neumí. Čili samotná úspěšnost výpočtu a odhadu počasí s přibývajícím časem, se s realitou může výrazně rozcházet. Však věřil jsem ve šťastnou hvězdu, kdy po špatné periodě nepřijde hned další marast. Takže jsme startovali za podmínek žádná sláva, kdy křivka větru a srážek měla padat dolů. Vždyť i dnes fouká na vršku kolem 70kilometrů, s čím se počítalo, ale o tisíc metrů níž, se to dá ustát. Ovšem být teď ve vrcholových partií, není šance mimo stan přežít, déle než pár hodin. Ve vysoké výšce, silný vítr a chlad, udělá z vás do pár desítek minut mražené vepřové. Ještě horší okamžik nastává, pokud opravdu lezete těžký terén, kde dál spomalujete a máte v pohybu dlouhé prostoje. Zde bych vypíchl jednu výhodu, proces zamražení je urychlen.
Přečkáme větrnou noc a následující den lezení sněhovou strání nás posunulo do výšky 7350metrů. Jediné co stojí za zmínku z dalšího dne, je znatelnější topornost při pohybu a opět vyšší výskyt padajícího kamení. Blížíme se vrcholové skalní hlavě, která posílá z hradeb své pozdravy.
Pátý den lezení celé dopoledne probíhá v napětí. Obloha je proměnlivá, takže mraky a vítr dělají tentokrát docela žádoucí efekt. Není kdovíjaká zima, zároveň paprsky nevytahují kameny z ledového vězení. Kéž by tato křehká rovnováha vydržela. Známe ale své, nic trvalého ve stěně hrůzy. Odpoledne je tu zase mlha a sílící fujavec. Povedlo se mi aspoň včas přelézt první težkou mixovou pasáž, abych viděl kam dál. Třesu se zimou na štandu, víc než drahý pes. Očima tlačím Toma, ať ke mne co nejrychleji doleze. Křičím mezi poryvy:
„Lano je na fix, cvakni si jumar a polez, už je ze mě zmrzlý sobolí bobek“. Zuby přitom přehrávají své prestissimo. Následující délka mě trochu rozehřeje z předchozího zatuhnutí. Bude dnes poslední, to je již jasné. Mé oči přitom směřují ke sněhové čepici, sedící na vybíhajícím ostrohu od skalní stěny. Jediná naděje, že zde půjde ukopat její vršek, abychom na ní mohli postavit stan. Jinak musíme pokračovat někam dál. Po pár úderech cepínu sedím na ní obkročmo jak na koni. Rozhodně celá podlážka se sem nevejde, ale dřepíme zde. Dál už nikam. V této chvíli nejlepší řešení z blbých. Dobírám Tomáše a pouštíme se do odvážného architektonického projektu. Výsledek nakonec připomíná realizace Oscara Niemeyera. Na šťopce všemi směry nad údolí přetékající stanový domeček. Pitoreskní podívaná, přesto vděčně zalézáme dovnitř, kde oproti venku, se nadechujeme s pocitem bezpečí. Sice dost vratkavá jistota, jako celou noc balancovat o jedné noze nad propastí. Pokud by se vám naskytl nezávislý pohled, nic takového by vám z úst nevyšlo. Ale my jsme byli navázaný na laně, ukotvené ve skále, unavený až za hrob a ostatní nám bylo úplně jedno. Jen v noci přišlo potvrzení špatných zpráv. Na vršku zítra a další dva dny, místo očekávanému klesání, naopak vítr zesílí na sto kilometrů. Díváme se na sebe a je jasné pokud nenastane zázrak, že předpověď se sekla, tak nám nastává velký, ale opravdu obrovský problém. Jsme ve výšce přibližně 7700metrů, kousek od hřebenu dělící jižní a severní stranu. Tudíž ať se hýbneme nahoru, nebo budeme utíkat nazpět, stejně slízneme svůj díl. Dilema je následující. Dolez přes vršek a pak následuje pro mě již známý a docela lehký sestup Kinshoferovou cestou. Jenže….., severozápad je návětrná strana. Nebo slézt čtyři kilometry pozpátku, přesně krok za krokem, co jsme lezli předchozích pět dní. Jedna varianta nabízela umrznutí, druhá pád. Kulku do hlavy mosaznou, nebo ocelovou. Která bude míň bolet? Pořekadlo říká, ráno moudřejší večera. Když nehneš se závažím, i někdy vyčkávání má svoji cenu. Ráno tam už nemusí být, nebo ho zahodíš s lehkostí placáku, neposedně odrážejícího se od vodní hladiny, než ho na konec pohltí hlubina. Pravděpodobnější je opak, že tam bude a k tomu ještě o kus těžší. Zalézáme do ztuhlých spacáků, přitom na dělání jídla, či pití není síla. Jsem dvě pijavice k sobě přicuclý. Usínáme ve vlnícím se korábu, kde vítr věrně napodobuje houpání ze strany na stranu.
Při úsvitu najednou Tomáš, vykřikne „jedeme“. Nedává mi to smysl. Jen cítím velký talk do levého boku, jako by mě někdo chtěl vytlačit s postele dolů. Najednou, tlak poleví a zas znovu přidá. Procitám. V té chvíli mi dochází hrůzná scenérie. Tom u mých nohou je nepřirozeně nakloněn hlavou z kopce a já ležím bokem v divném skluzu nasměrován k němu. Stačí již kousek a celý domek sjede i s námi. Pravda, zůstaneme sic vyset na lanech, nicméně taková přezrálá třešeň na dvou šťopkách, je pohled k popukání. Ten následný chaos v pytli si nedokážu ani představit. Nejspíš by se nám i roztrhl. Máme v něm sundané boty a tak dále. Hororový konec. Rychle udělám „píďalkovytý“ pohyb a snažím se loktem a bokem zarazit přes protilehlou hranu. Tím zastavím klouzání. Na chvíli odvrácená katastrofa, ale co dál?
Zvítězila ta druhá možnost. Tedy nejrychlejší úprk. Teď ji můžeme již oslavovat, jako zázračnou, či vítěznou. Dokonce někdo může nabýt pocitu, že jsme rozumní a dokážeme včas posoudit situaci. Například nepodléháme nízkému pokušení dolézt k vrcholu, plus bla-bla a další srágořiny. Pravda je zcela jiná. Na výběr nebylo a dvoudenní sestup nám nakonec u všech svatých prošel. Jednalo se o desetitisíce pohybů, bez jediné chyby. Při slézání dolů do propasti jsme přišli téměř o veškeré jištění a nakonec i o lano. To zůstalo vyset na posledním z našich šroubů, když jsem proslanil na jeho konec. Následně již za svitu kuželu čelovky a tlučení do ledu jsem zmizel do naprosté temnoty. Jen Tomáš svítil dál jak maják kdesi nade mnou a čekal na signál, zda dobré, či se neozvu už vůbec. Po třiceti minutách volám, ať opatrně leze za mou. Poslední kritické místo sestupu vyřešeno.
Osmý den ráno docházíme na louku plných voňavých květin. Bohužel ne, z té Diamírské strany. I tak je pro nás ta nejvoňavější na světě.
Jednoduché shrnutí, z ambiciózního alpského průstupu s novou variantou, se stal pouhá záchrana. Jeden unikát máme, bez cizí záchrany, natažených fixních lan, jsme utekli z největší stěny světa a přežili jsme. Jistě, je to výprask ale elegantní. Na druhou stranu se trochu obávám, jakou taškařici si chtějí ještě bohové se mnou sehrát. Možná že mají zcela jiné plány. Ale tak či onak, musí to mít přeci nějaký svůj důvod. Nebo že by náhoda měla tolik navrch. Potom by se dalo možná na ní spoléhat. Kdo ví…
Závěrem chci jen poděkovat Tomovi (Petrečkovi), za to že byl v těžkých chvílích opět betonovým parťákem. No a samo sebou poděkování i Galasovi (Tomášovi Galáskovi), že s námi opětovně měl tu trpělivost, při chytání obrázků na své milované kamery.
Ale zcela poslední exkluzivní poděkování patří právě vám čtenářům, že jste nás na výpravě v myšlenkách doprovázeli a drželi palce.
Dík Maara
