Tři vteřiny a potom ticho
Stačil ze sebe vydat pouze lehký vzdech. Takřka neslyšitelný. Vzápětí cosi lehce zašustilo a Zdeněk Hrubý, chlap, který stanul na osmi osmitisícovkách, vypadl ze stěny. Bezvládné tělo padalo do kilometrové hloubky. Marek Holeček (38), parťák šéfa českých horolezců, zůstal na stěně sám.
Bylo 8. srpna, den před 57. narozeninami Zdeňka Hrubého. Marek Holeček, jeden z nejuznávanějších českých horolezců, zůstal v ledové stěně Gašerbrumu I, jedenácté nejvyšší hory světa (8068 metrů), zcela sám. Bez pomoci a bez kamaráda, s nímž zvládal obdivuhodné výstupy v těch nejvyšších pohořích.
Koncem roku se společně chystali na velké věci v Antarktidě, ale jejich sen se už nikdy nenaplní. V minulých dnech se Marek Holeček vrátil z Pákistánu zpět do vlasti. S bolavou duší, avšak zároveň už do jisté míry smířený s tragédií, která bohužel k horám patří.
Zdeňku Hrubému jste před čtyřmi roky právě v oné osudné jihozápadní stěně Gašerbrumu I zachránil život, když jste ho s prasklými vředy snad až zázračně stáhl dolů do bezpečí. Děkují si horolezci za podobné počiny?Ale jo. Zdeněk mi dal po návratu v Praze na památku dřevěnou sošku, kterou dostal kdysi v argentinském pralese od misionářů. Řekl mi jen - díky, ty vole - a dál se to neřešilo.Tentokrát už jste bohužel podobný kousek zopakovat nemohl. Mimochodem, jak daleko byl od vás, když ze stěny vyletěl?
Na dotek ruky. Takhle daleko, jak tu teď spolu povídáme u piva.
Co se tedy vlastně přihodilo?
Nezaznamenal jsem u něj nic nestandardního. Až poté, co jsem ho ztratil, jsem pochopil důvod téhle tragédie. Zjednodušeně řečeno, spodní karabina byla otočená zobáčkem vzhůru a při manipulaci s „odsedkou" ji bundou nejspíš nadzvedl tak, že se přes zámek otevřela. Vzápětí se vycvakla a Zdenda odletěl se vším dolů do údolí.
Váš kamarád ale prý tentokrát ve stoprocentní formě na Gašerbrum neodlétal…Všechno se zdálo být v pořádku. Bez problému jsme se aklimatizovali v 7100 metrech. Jenže v pohoří Karákóram tentokrát vládlo hodně suché období, takže ve stěně neleželo tolik sněhu jako obvykle. Zůstal v ní jen víceméně starý, tvrdý led. Noha pak nemá potřebnou oporu. A když za den uděláte deset tisíc kroků, tak se vám všechno pořádně načte. Zdeněk toho měl odpoledne plné zuby, což neznamenalo momentální indispozici, ale důsledek předchozí výpravy na Talung. Atrofované svalstvo během měsíce, co jsme byli doma, nestačilo nabrat zpátky objem ani vytrvalost.
Byl jsem naprosto paralyzovaný. Najednou jsem zůstal bez kamaráda sám ve stěně jako plivanec na zdi. Navíc víceméně bez reálné šance dostat se dolů, protože všechno sletělo se Zdeňkem.
Což bezpochyby souvisí i s tím, že se Hrubý coby uznávaný ekonom prý snažil během té krátké doby mezi expedicemi zvládnout možné i nemožné…
Mně tyhle věci došly až zpětně. Zdeněk byl maximalista, takže jeho pracovní nasazení bylo fakt enormní. Pracoval za spoustu lidí, jako by chtěl točit zeměkoulí. Nabral sice zpátky svoji fyzickou váhu, ale na další aktivitu neměl prostě čas. Důležitost tomu ale nepřikládal ani jeden z nás. Prostě jsme si říkali - bude dobře, jako vždy předtím. Jenže nebylo.
Takže jste se během prvního bivaku rozhodli, že se jde dolů.
Přesně tak. Věděli jsme, že ve stěně Gašerbrumu se budeme pohybovat minimálně další dva dny, takže bylo zřejmé, že únava bude výrazně narůstat. Pokračování by byl jednoznačně hazard se životem. Co hazard, cesta nahoru by znamenala jistotu, že se už nevrátíme. Rozmlouvali jsme naprosto racionálně a řekli si - hele, letos to tam není. Zdeněk povídal, že slezeme dolů a klidně můžu zkusit sám, kdybych chtěl. V tu chvíli jsme ale věděli, že hlavně musíme zdrhnout dolů. Nejsme žádní ješitové, abychom si neuměli říct, že v dané situaci to prostě balíme. A brzy ráno jsme taky dolů mastili. Přičemž sestup byl od prvních chvil hodně nepříjemný.
Povídejte…
Museli jsme se dostat přes asi kilometr dlouhou ledovou stěnu se sklonem místy až 70 stupňů. Když člověk slézá dolů, hůř se zasekává třeba i cepín. Je to stejně nešikovné, jako kdybyste zatloukali hřebík do zdi někde u pasu. Navíc se do stěny otočilo slunce a kolem nás začaly padat šutry. Stačí, když vás trefí jeden třeba jen o velikosti vajíčka, a letíte dolů. Tlak rychle rostl.
Hrubý prý slaňoval a vy jste lezl. Pročpak?
Slaňování je samozřejmě rychlejší a jednodušší, takhle jsme to ale dělali vždycky. Navíc jsme neměli moc materiálu. Jen pět šroubů a lana tak na 200 metrů. Zbytek už bychom stejně museli oba nějak dolů slézt. Jenže Zdenda slanil asi tak prvních sto metrů a stal se ten malér. V sedm hodin ráno.
Co se v tu chvíli honí člověku hlavou?
Zdeněk nestačil ani zakřičet, nic. Já jen viděl, jak letí dolů a jeho tělo se mění v hadr. Byl jsem naprosto paralyzovaný. Najednou jsem zůstal bez kamaráda sám ve stěně jako plivanec na zdi. Navíc víceméně bez reálné šance dostat se dolů, protože všechno sletělo se Zdeňkem. Vnímal jsem přicházející třes od konečků prstů a sílící paniku. Silně jsem se klepal, ale začal jsem si zároveň uvědomovat, že musím rychle jednat, než mě doběhne psychický kolaps, který logicky přijít musel. Otázka jen zněla kdy.
Co může horolezec vymyslet v podobné kritické chvíli?
Snažil jsem se zhluboka dýchat. A pak jsem zvolna začal slézat dolů. Dlouhé hodiny. Chvílemi jsem nedokázal udržet koncentraci, zdálo se mi, že ta tečka dole, což byl Zdeněk, se začala hýbat, pak jsem si s ním začal povídat. Zakazoval jsem si nahlas různé věci, nadával si a povzbuzoval se. „Půjde to, ty vole, půjde! Musí to jít!" Mezi tím se ale ozývaly vlny lítosti, končící křečovitým vzlykáním. Zoufalství jsem chvílemi nebyl schopný ovládat, ale pokaždé se mi tyhle stavy naštěstí podařilo dostat pod kontrolu.
Jenže do toho kolem vás svištěly kameny…
Jasně. Pořád to lítalo těsně kolem mě. Tak jsem si říkal, že s tímhle nemůžu nic dělat, a jestli mě to má máznout, tak mě to mázne. Ocitl jsem se jakoby na dálnici, po níž jezdí auta, a ty mezi nimi poslepu kličkuješ. Takže pravděpodobnost, že se do něčeho trefíš, je dost veliká. Nad tímhle ale nemělo smysl moc přemýšlet. Věděl jsem, že jsem totálně v prdeli a jediné, co můžu udělat - soustředit se na lezení. V jednu hodinu po poledni jsem slezl až ke Zdendovi, do míst, kde už na mě nemohly dosáhnout laviny ani padající kameny. Tam mně nervy definitivně vypověděly službu, kolena povolila a já spadl do sněhu. Napadlo mě, že ten nahoře si asi řekl, že už to pro tentokrát stačilo…
Vraťme se k okamžiku, kdy jste slezl ke svému kamarádovi. Dovolím si v této souvislosti citovat z vaší webové stránky: Kroutím se v křečích a brečím…, řvu…, potřebuju se vyřvat a vybrečet…, strašně moc…, proboha to bolí…, Zdendóóó! Chcete teď vůbec odpovědět na otázku, v jakém stavu jste svého kamaráda našel…?
Já jsem se především cítil jako naprosto prázdná nádoba. Zdeněk vůbec nepřipomínal toho člověka, kterého jsem znal. Začal jsem po chvíli sbírat pár rozházených věcí kolem sebe. Píšťalku, hodinky.
Píšťalku?
Nosil ji. Věřil, že by mu třeba v mlze mohla někdy pomoci. Můj skutečný kolaps ale nastal ještě o kus níž na ledovci. Když jsem tam doskákal přes spoustu trhlin. Najednou jsem vnímal, že se mi zhroutil celý svět. Ten tlak se nedal donekonečna ustát. Řval jsem tam zoufalstvím, ale konečně jsem tam alespoň zahodil všechny ty návaly z posledních hodin. Pak jsem začal už být spíše realista, jinak bych zešílel. Věděl jsem jen, že tuhle bolest budu muset předat lidem blízkým Zdendovi, tedy dvěma dětem a manželce. Což bylo blbý.
Už jste se potkal s jeho rodinou?
Zrovna před chvílí jsem seděl s jeho ženou Olgou. Asi hodinu jsme si povídali, držela se skvěle. Vzpomínali jsme, dokonce jsme se chvílemi i trochu zasmáli. Jasné je, že tahle drsná realita na ni ještě padat bude.
Bývalý vynikající horolezec Josef Rakoncaj kdysi radil neméně známému Radkovi Jarošovi, že by po padesátce už chlapi na osmitisícovky spíše lézt neměli. A Hrubému bylo přece jen 57. Upřímně - nebyl už na tohle dobrodružství trochu starý?
Faktem je, že se z jeho řečí dalo pochopit, že tahle sezona měla být ve vysokých horách asi jeho poslední. Osmitisícové kopce už ho přestávaly motivovat, byl z nich už trochu unavený. Určitě by si ale ještě spoustu let plnil různý cestovatelské touhy, třeba Antarktidu a tak podobně. Zdeněk měl tu výhodu, že od horolezectví měl kam utéct. Měl zájmy ve vědeckých sférách, jeho makovice byla extrémně výkonná. Miloval umění, filozofii. A mimochodem, na skalách mohl lézt klidně až do té doby, než by se jeho tělo rozeschlo. Takže třeba i dalších dvacet let.
Jaká nejsilnější vzpomínka vám na Hrubého zůstane?
Byl to frajer, který se nikdy nevytahoval na druhé, i když by vlastně mohl, protože na to měl. Svým intelektem a vědomostmi byl hodně vysoko, určitě výš než já. Ale nikdy mi to nedal najevo. Jezdil v normální oktávce, i když by mohl mít docela jiná auta. Vědělo se o něm, že má také ostré lokty. Uměl se prosadit a definovat svoji vůli. Leckdo asi ví, že měl hodně prachů, ale málokdo už věděl, že je posílal na různé nadace, že spoustě lidí ekonomicky pomáhal. Jen to nikde nahlas nevykládal. Řekl bych, že Zdeněk tvořil jakýsi pilíř mého života. Při lezení jsem měl vedle něho vždy pocit bezpečí.