Omezit Everest? Změní to cenu, ne lidi
Česká špička horolezectví Marek Holeček se před pár dny vrátil z úspěšné expedice na šestitisícový Huandoy v Peru, který zdolal novou cestu. V květnu se mu společně se Zdeňkem Hákem podařilo jako prvním na světě zdolat severozápadní stěnu Chamlangu v Nepálu. A tak zatímco se vyhýbá nejvytíženějším vrcholům, hledá nové a těžší cesty na úpatí méně protěžovaných stěn. „Zážitek je jedna z věcí, kterou si můžeme dovolit, protože jsme extrémně bohatá společnost,“ reaguje na zesilující trend komerčních výprav.
Právě jste se vrátil z peruánské šestitisícovky Huandoy. Výpravu jste s Radoslavem Grohem nazvali 'Boys 1970' a vylezli ji novou cestou. Bylo primárně cílem uctít odkaz české skupiny horolezců, která tam před 50 lety zahynula?
Takto to nikdy nemám nastavené. Základní premisa by se dala shrnout do jedné věty: musí tam být zábavnost. Něco mě na tom musí bavit a musím se těšit. Ale že bych tam jel pouze dělat cestu, nebo kvůli dokumentu, který se tam natáčel, to ne.  Přesto právě vzniká dokument, který mapuje 50 let po tragické nehodě české výpravy.
Loni jste měl tři výpravy a do Peru jste se vydal krátce poté, co jste v květnu podnikl prvovýstup severozápadní stěnou Chamlangu, necítil jste únavu?
Nepál mě vysál psychicky i fyzicky. Člověk ztratí poměrně dost svalové hmoty, která je potřebná k dalším cestám. Bylo potřeba se dát trochu do kupy. Původně jsem byl domluvený s Radkem Grohem, že pojedeme do Pákistánu, měl jsem tam rozdělanou cestu na Nanga Parbat – Rupálskou stěnu. Ale po Nepálu jsem měl jakousi averzi, nechtělo se mi nikam jet.
To míváte pokaždé?
Tuhle otázku si musím vždy položit a netýká se jen chuti. Jedná se o koktejl psychiky a fyzické připravenosti. Jednoduše odjíždět z deficitem, jednoho či druhého, je přilití oleje do rozžhavené pánve. Musíme si uvědomit, že nejde jen o hru, kde si můžeme dovolit moc chybovat. Těch nejistých věcí v následujících dnech bude čekat mraky, tudíž mít v sobě jasno, co chci, že jsem připraven a mám na to, je minimální základ pro zdárný návrat. Úmyslně opomíjím vylezení na vrchol, což už jen třešinka na dortu snažení v horách, nikoliv cíl. Odměnu jsou silné zážitky hluboko zapsané ve vaší mysli. No a když všemohoucí dá svolení, tak uděláte kroky do panenských míst. Tím máme opsanou základní lidskou touhu poznávat nové, která nikdy nestojí na místě, stále se posouvá, stejně jak země se stále točí dopředu.     
Znamená to, že je pro vás v takovou chvíli, kdy jsou okolnosti těžké, jednodušší se vzdát?
Když nemá člověk přesvědčení, tak ano. Ale vzdát se nesmíte a v daném momentu ani pochybovat. Protože jakmile pocítíte tlak - který nastane vždy a je jen otázka, v jaké míře - haprovat ještě se svým vlastním přesvědčením a vyčítat si to, je náročné. Je důležité vědět, proč se tam člověk vydal, jelikož pak se mnohem lépe dělají následné kroky. To je hodně důležité. Je to hra, která by neměla končit špatně.
Rozhoduje vnitřní motivace?
Je součástí koktejlu. Druhým aspektem je, že se musíte fyzicky cítit dobře. Nesmíte jet s žádným deficitem. Nestihl jsem třeba důkladnou rekonvalescenci po Nepálu a mám trochu výpadek, sečte se to. Nemá to být hra o přežití jen kvůli takovéto hlouposti.
Do Peru jste se tedy trochu nutil?
Původně jsem jel s kamarády pouze na trek a neměl jsem přesvědčení, že budu lézt. Před cestou do Peru jsem konkrétně nepřemýšlel nad tím, co vylezu. Měl jsem vytipovaná tři místa. Cítil jsem se tam ale příjemně a Huandoy jsem šest dní hodiny pozoroval dalekohledem, měl jsem stěnu okoukanou, a byl jsem rozhodnutý. Věděl jsem, že dáme platný pokus. Pak se už dostavilo i natěšení. Ale nečekal jsem, že bude stěna tak nebezpečná. To, že nám to bylo umožněno, znamenalo, že se sešlo dobré počasí a štěstí. Když už jsme se tam ocitli, po nějaké době ze stěny začaly padat poměrně často ledoví a kamenní poslíčci. Museli jsme se pořád schovávat a přemýšlet: teď už to spadlo? Už můžu jít dál? Měl jsem z toho hrůzu, člověk zase vybíral ze dvou špatných variant. V daném momentě pak padla volba stěnu prolézt vzhůru a naštěstí někdy po druhé hodině odešlo slunce a stěna se začala zamrazovat. Živelnost utichla.
Znal jste tu oblast, nebo šlo opět o objevování nového?
Nikdy jsem tam nebyl. Každý kus Himalájí, které se táhnou přes několik států, ať v Indii nebo v Pákistánu, má své jedinečné kouzlo. Není to jen otázkou hor. Krajina má svá specifika, hory jsou vysoké a pak najednou rychle padají k hladině moře. Když je člověk někde vysoko, pozoruje neuvěřitelně dlouhý západ. Pak slunce zmizí, ale pořád je vše zářivé, až do nachové barvy a poté to zhasne. Trvá to velmi dlouho. Na jiných kopcích to takto není. Toto chce člověk vidět. Proto se také jezdí, ne jenom kvůli lezení, to je třešeň na dortu. Dělám práci, která mě baví, ale je to také kus poznání, i lidí.
Je to tedy i tak trochu uvědomělé slow cestování? Není to jen o vylezení vrcholu, ale poznáváte kulturu ještě než se vydáte na cestu?
Jinak by to byla nuda. Každý ať si k tomu přistupuje jak chce, ale mě to baví. Snažím se nasát atmosféru, nejen, že si něco načtu, ale zemi poznáte a vstřebáte hlavně skrz jídlo. Není to odosobněné, naopak to dělá celkový koktejl. Když to podtrhnu a sečtu, při mých 40 výpravách bych mohl zůstat jen v Himalájích. Ale to by bylo ploché, tím člověk neobjeví nic dalšího.
Kdysi jste řekl, že vaše tělo nemůže umřít bez vašeho souhlasu. Co to je za psychický stav, co jste tím měl na mysli?
Bylo to nadneseně. Ale jediná a směřující cesta je nepodlehnout všem vábivým představám sebelítosti a zoufalství. To ničemu nepomůže, nehledě na to, že tyto myšlenky pak velmi ubírají energii. Je to jako bychom byli aku článek, dobíjíme se jídlem a naší myslí, která nám pomáhá udržet určitý balanc. Když se budeme hodně stresovat a brát si do spánku životní světabol, který na nás padá, budeme ráno jako zmlácení. Lidé pak dělají chyby. V autě, zakopnou. Jsou unavení, nesoustředí se na to, na co by měli. Naučit se to ovládat, je úplně stejný trénink jako naučit se vysportovat tělo, aby nás uneslo, když chceme běžet. Jde o určitou rutinu mysli, nepodlehnout tomu, i když všechny symptomy jdou proti. Každá lidská mysl má schopnost negativní věci vytlačit a přetvořit je ve své podstatě skoro dorůžova.    
Většina populace však tyto hraniční prožitky, které zažíváte třeba v osmi tisících metrech, nemá.
Je to nepřenositelné. Vždy, když píšu knihu nebo to popisuji, snažím se to připodobnit zkušenosti lidí. Zážitku, který jim dělá dobře. Každý má svůj spouštěč. Můžu to připodobnit radosti. Nebo vnitřní frustraci – toho, co jim chybí.
O horolezectví se říká, že je to sobecký sport, co o tom soudíte?
Myslím, že je to v pořádku. Ale to se podle mého dá říct o čemkoliv, co chcete dělat s nasazením. I Matka Tereza, když měla v Kalkatě nadaci pro chudé, to dělala z nějakého přesvědčení, nasazení.  Nazval jsem si to pro sebe tak, že je lepší spokojený sobec než naštvaný. V této souvislosti to ale neberu jako negativní slovo, naopak. Konat apriori pro někoho něco jen s tím, že jsem z toho pak nešťastný, je zoufalství. To je neštěstí. Nemyslím si, že by bylo něco špatného na tom dělat to kvůli vlastnímu uspokojení. Zároveň se ale startuje druhá křivka, kde už je člověk sobec. Prožívá si své interní vítězství. Ale když je spokojený sobec, může pustit ještě mnoho dobrého do okolí.
Jak se touto optikou díváte na komerční horolezectví a třeba dlouhé fronty na Mont Everestu, který odmítáte vylézt? Jde o konzumaci zážitků?
Začínáme na blahobytu. Zážitek je jedna z věcí, kterou si můžeme dovolit, protože jsme extrémně bohatá společnost. To si člověk uvědomí vždy v zemích, kde jediná vidina dne je něco dostat do úst. A vidíte zcela převrácený svět potřeb. To ještě neznamená, že jsou tam lidé hloupí. Základ je stejný. To, že mám čas a můžu si zaplatit lezení po horách, je naší přežraností. Je to možná i jakási kompenzace frustrace z těch pracovních dní, které nás mechanicky těžce nebaví. Je to jedna z možných odpovědí. Chceme něco zažít, když v práci nenajdeme cíl. Ubíjí nás systém, který na nás tlačí a vyvíjí čím dál větší nároky. Chceme z toho utéct a kupujeme si zážitek, který si myslíme, že nám přinese efekt.
Změní se to nějak?
Nic se v Nepálu redukovat nebude. A když se bude redukovat, logicky poroste cena a kopec bude dražší. Ale že by se měnila skladba lidí, kteří tam půjdou, to ne. Naopak, budou to stále ti samí. Takoví, co chtějí i do vesmíru. Kteří na to mají peníze.  Každoročně je ale výkaz mrtvých na Everestu stejný. Už se to takto děje velmi dlouho. Teď Everest budil emoce, protože fronty čekajících byly nafocené. Máme blahobyt, o kterém si myslíme, že zde bude pořád. Když jezdím po světě, všímám si, že není. Věčně věřit, že spirála bude mít vzrůstající tendenci, je nesmysl.
Sledoval jste debatu kolem výstupu Kláry Kolouchové na K2 a nařčení, že neúměrně riskovala životy šerpů?
Sledoval. Je to každého věc. Může si to uchopit tak, jak si to uchopila. Do této doby tento způsob využíval pouze Radek Jaroš.   
Je na šerpy vyvíjen nějaký nátlak?
Krom peněz žádný tlak neexistuje. Sami riziko podstupují a vědí o něm. Není to žádný otrokářský způsob.
Je to způsob vystoupání na vrchol, kterému se vy vyhýbáte?
K ničemu jej nepotřebuji. Ale také jsme teď třeba měli jednoho šerpu, který nám pomohl věci donést do vesnice. Spíše jde o to, jestli člověk potřebuje kemp, kde bude mít kuchaře, stany, servis. Pak už šerpy potřebuje a třeba zjistí nakonec, že horu ani sám nevyleze, tak si od nich nechá natáhnout lano jako zábradlí. Není to nic proti ničemu.
Kam se bude horolezectví vyvíjet, když už se osmitisícovky tak trochu stávají mainstreamem?
Kdyby se nevyvíjelo, lidé by neměli představivost. Vyvíjí se stejnou rychlostí a lidé jsou lepší a lepší. Těch, co jej táhnout, bylo vždy jen pár.  Nikdy to nebude jinak. Masově můžeme říct, že outdoor a hory fungují dobře. Jsme v kontextu světa docela pohyblivá země. Vždy to bude někdo posouvat dál a hranice jsou zatím v nedohlednu.  Není to ale čistokrevně závodní sport, jejímž představitelem je třeba nám známý Adam Ondra. Každopádně ať jedna nebo druhá variace horolezectví má řadu svých příznivců, které nenajdeme na ochozech stadionů, ale především při pohybu v přírodě.
Veronika Krejčí