Mařenka a Nanga a další pohádky
Text: Daniel Polman, Marek Holeček, foto: archiv Marek Holeček. Rozhovor pro Lidé a Hory 1/2012 
O Markovi Holečkovi nebylo po návratu z Nanga Parbatu ani vidu ani slechu. Dlouho nás novináře, potažmo vás čtenáře, napínal. Jednoho dne mi ale na mail dorazil článek „Rozhovor s Alláhem“, ve kterém Mára svým živelným a vtipným způsobem vylíčil veškeré radosti a strasti spojené s takovou maličkostí, jako je prvovýstup nejvyšší stěnou světa – Rupálskou stěnou Nanga Pargatu, o který se loni pokusil společně se Zdeňkem Hrubým. Samozřejmě že jsme nebyli jediní, kdo našel toto milé překvápko v mailu, a během několika hodin se Márova výpověď naklonovala na internetu do mnoha kopií. Článek to je povedený, ale svědomí mi nedá, abych ho nechal otisknout s pocitem, že hodně z vás ho holt už kdesi četlo. Rozhodl jsem se tedy Máru přinutit opět sednout k jeho „milované“ klávesnici, aby ten rozhovor s Alláhem rozšířil i o rozhovor s ním. Na následujících stranách tedy najdete několik zajímavých úryvků z Márova původního textu doplněných o náš rozhovor.
Úryvek z Rozhovoru s Alláhem:
Mám jasno, to co jsem hledal, je na jazyku. Zastavím se a otočím hlavu k vrcholu Nangy. Stále mě ta úžasná podívaná sráží do kolen. Její jižní srázy se právě převlékly do podvečerního slunce, které z posledních sil drží převahu nad přicházející tmou. Dokonce i vítr se už spakoval do spánku a nechal konečně poletující bílý závoj padnout na tělo hory. Překrásný den. 
„Tak, mám si troufnout?“ 
Sebevědomí, ten poťouchlý rarášek šeptající: „Neboj, to dáš,“ naráží na ječící alarm, „Jedna chyba, vole, a jsi navěky jen mražené hovězí.“ 
„Cha,“ fakt je, že pak si s tím hlavu již trápit nemusím. 
Opačně, když se to povede a dolezu na vršek, co z toho? 
„Hov…!“
Máro, splnila Nanga v tvých očích pověst "hory zabijáka"?
Když se zamýšlím nad odpovědí, tak jsem zjistil, že nevím, jak na ni. Co mě na slovním spojení tak nečekaně rozčiluje je, že nedokážu plynule přejít dál. Jasně, žádný kopec si nezaslouží, včetně Nanga Parbatu, přívlastek zabiják nebo vrah. Nelichotivého pojmenování obdržel až od nás, od lidí a především od hledačů senzací, jakožto novinářského slovního zaklínadla pro kasovní trhák. Lidské tragédie jsou šťavnatým lákadlem na trhu událostí. Je známo, že úspěch, jako klíčové slovo, jen smutně pokulhává za násilnou smrtí. Přitom na vině není nikdo jiný než lidská troufalost s nedostatkem pokory, případně umu. Nesmím samozřejmě zapomenut na „nepředplatitelno“ dané sudičkami, s čím si každý z nás hrajeme již od kolébky, neboli příslovečné štěstí. Po této úvaze musím říci, že mé oči neviděly zrůdu, ale monumentální solitér západního výběžku Himálaje, který sráží do kolen svojí jedinečnou krásou.
Úryvek z Rozhovoru s Alláhem:
Naše situace vzešla z racionálního zhodnocení stavu věcí. Zdenda měl pochroumanou ruku od šutru, který ho praštil při posledním výstupu. Toto zranění bylo definitivním pošťouchnutím k jeho rozhodnutí. Pokud se mělo stihnout prolézt alpsky Rupálem, znamenalo to po čtyři dny vylézt vždy o jeden výškový kilometr nahoru a téměř stejným převýšením se dokázat za tři dny skutálet přes Diamir do údolí. Přeloženo, fofr bez zastávky, pokud možno bez jištění, s jediným, pomyslně rezervním, dnem. Zhodnotil svou situaci a podle jeho slov budu mít v této chvíli větší šanci stihnout ultramaraton sám. Uvidíme, ale nabídku jsem přijal. Teď se pomalu ztrácí v kamenném moři, přitom už začínám litovat. Bude mi chybět jeho lidská blízkost a vyzrálost horala s buldočí vytrvalostí.
Tak vysoko se v Rupálské stěně sám nikdo nedostal. Zachytila tento fakt i zahraniční horolezecká veřejnost?
Z mé strany a zcela ze zištných důvodů žádná cílená aktivita přes zahraniční média nevzešla. Hrozí tam daleko reálnější nebezpečí, že by se někdo mohl probudit. Pak nemám pocit, že sága je ukončena, tudíž bilancování nechám až po druhém startu na Nangu. Přesto je nesmysl se domnívat, že by se udržela informace pouze v české kotlině. Nicméně napomáhat jí v tuto chvíli stejně jako u dalších rozdělaných projektů nehodlám.
Úryvek z Rozhovoru s Alláhem:
Klepu se po celém těle. Na vině není rozhodně jen všudypřítomná zima, ale přicházející duševní kolaps. 
„Alláhu, nech mně ku..a žít,“ ječím téměř pološílený do okolní nicoty. 
„Co dál, hrdino, jsi v řiti, viď?“ vystavuji účet své troufalosti. Zhodnocení sebe sama nikam nevede, až lapání po dechu v řídkém vzduchu utlumí mé hysterické běsnění. Racionálno pozvolna vytlačuje emoční průjem.
Podle tvých zážitků z expedice mám dojem, že šlo psychicky o velký nářez… Nejdřív dojde pivko, potom se zraní Zdenál, nic moc počasí a ve finále takřka bezvýchodná situace s příchutí myšlenek na vlastní smrt…
Pokaždé je to téměř identické. Jakmile se ocitnu sám a tím myslím přímo v horoucím pekle, zbavený kolem sebe bezpečného polštáře, který načechrávají moji nejbližší, včetně kamarádů a civilizačních vymožeností, je rázem ve mně malá dušička. Vnitřní průplach v mé hlavě a stálé doplňování odvahy je neustále točící se kafemlejnek. Následná myšlenka na smrt je už jen uvědomění si kritické situace. Beru tento alarm jako zdravý indikátor, který nesvítí jen v momentě, kdy osudem nebo vlastním přičiněním jsem zahnaný v koutu, ale nastává i před samotným vážným podnikem.
Úryvek z Rozhovoru s Alláhem:
Dnes musím stůj co stůj až dolů, jinak budu lavinou odvezen. Vzpomínám, kdy vlastně vyhřezla ta schizofrenní touha škrabat se na naprosto blbý kopec. Lituji se, naříkám na osud, ovšem nikdo neslyší, ani nepomůže. 
„Možná, máš hochu, poslední den před sebou?“ „Nejspíš jo.“ Můj vnitřní dialog mě rozžhaví do běla. Ne…! Chtěl jsi lézt, rozhodnutí vyšlo z vědomí, po čemž toužíš. Nebyl to neuvážený krok, vše jsi udělal správně, nejsi blázen, jen počasí tě doběhlo a ať si říkáš, co chceš, i s tím jsi počítal, nic víc, nic míň. 
„Tak tady neřvi jako nějaká buchta a hýbni tou zadnicí krucinálfagot.“ Najednou mám v žilách energii, sebevědomí je zpět a z pomačkané duše je znovu naparující fanfarón. Ano, slezu těch 2400 metrů. Těžko zpětně popsat ten kalup, který v zápětí nastal. Z vrchu hrozí laviny, pod nohama zející díra…
Je těžší takové šílenosti prožívat jako táta?
Odpovím otázkou. Představte si atleta na vrcholném mítinku, který se chystá a avizuje, že zaběhne svůj hvězdný závod. Tretry má zapadlé ve startovních blocích a naráz se ozve ohlušující rána, která ostře prořízne vzduch. „Pal!“ Výstřel odstartuje a on se řítí vytyčeným prostorem za svým snem. Těsně před samotným startem dostal zprávu z nemocnice, že se mu narodila dcera. Má tedy již třetí dítě a běží životní závod. Co mu asi v tu chvíli probíhá hlavou. Jestliže bude brouzdat myšlenkami, že už drží ten čerstvý uzlíček života v rukou, nevyhraje. Pakliže se bude soustředit na jediné, jak se dostat do cíle co nejrychleji, má šanci prodat to, co je vněm. Až chvíle zastavení dává prostor klidnému uspořádání myšlenek. Pro něho první místo bude sprcha a pro mne návrat do údolí, případně postačí i promrzlý spacák v bivaku. Pak okamžitě na scénu nastoupí ta trýznivá touha, co nejrychleji vidět ty, které má rád. Já jsem naprosto přesvědčený, že k cílům přistupuji s rozvahou. Pakliže jsem vnímán jako blázen a vytvářím svým konáním šílenosti, tak mi není dáno to postřehnout.
Úryvek z Rozhovoru s Alláhem:
Letošní rok byla Nanga ke všem dalším expedicím stejně spravedlivá. Nikdo nestál na jejím vrcholu. Tak to ve velkých horách chodí. Jsou roky, kdy vůle, chuť, dovednost a dobrý plán nemá šanci na úspěch. Přesto necítím v duši žádnou zahořklost. Užil jsem si se Zdendou parádní čas. Za celou dobu jsme se nemuseli s nikým dělit ani o jeden metr jižní stěny, dokonce i okolní kopce byly jen naší arénou a základní tábor navštívili nanejvýše pastevci. Klasická sněhohamtárna na osmitisícovku se nekonala, naopak, utvrdil jsem se, že i na velké kopce jde stále najít lezení jak víno a více je zbytečné cokoliv dodávat.
Dle svých slov jsi odjel nezlomen. Znamená to, že jsi pojal přesvědčení, že i takovou zběsilost, jako je Rupálská stěna, je možné zdolat sóloPůjdu od zadu. Kdybych nevěřil v úspěch svého počínání, tak jsem blázen zralý do rukou Chocholouška. Dokonce padl i dotaz, který mě opravdu zalechtal na bránici. Kam až jsem schopný zajít v prodeji svého těla na poli sebereklamy. Tak tedy milí tazatelé, jmenovitě: až tam, kam mě to pustí. Předpokládám, že jsem vás odpovědí nezklamal ;-).
Máš představy o obtížnosti zbývajícího úseku k vrcholu?
Určitě. Přede mnou tam lezli lidé, kteří měli dvě ruce a dvě nohy. Mám štěstí a byl jsem taktéž obdařen stejným počtem končetin. Tudíž vylézt stěnou evidentně jde. Jak těžký úsek ten či onen bude, nechám až na hodnocení při pohledu přes své paty směrem do údolí.
Úryvek z Rozhovoru s Alláhem:
Dohoda zní: „Tento rok bude ve znamení návratu ke staré známé…“ Proto už teď začínám zaklínat Nangu, aby nám se Zdeňkem nabídla v nadcházející sezóně přívětivější tvář.
Návrat ke staré známé… Co na to Zdenda a tvé choutky na dokončení sólo výstupu?
Návraty má rád. Jak k místům, tak věcem nebo lidem, které mám rád. Je v nich uvězněná nostalgie s příslibem. Plán je jasný. Vyrážíme se Zdendou v létě na Nangu, a to nejprve aklimatizační cestou z Diamíru, kde chceme lézt Kinshofera, pokud možno až na vršek. Pak odpočinek v údolí a přesun pod Rupál. Co bude následovat, se zeptejte koně, má větší hlavu.