Jak Mára Holeček a Háček vyhopsali jihozápadní stěnu Gasherbrumu I
Klapka: „GI popáté!“
České horolezectví konečně vystoupalo na Olymp. Nebylo by tomu bez sisyfovské práce Máry Holečka, který se čtyřikrát skutálel jihozápadní stěnou Gasherbrumu I (8080m) dolů, aby se na pátý pokus společně s Háčkem přehoupl přes vrchol tohoto majestátního karakoramského štítu. Prvovýstup alpským stylem ve stěně osmitisícovky je velmi troufalý projekt, sázka na minimální šanci a tahání čerta za ocas. Člověk musí mít štěstí a vyhrát sám nad sebou, jelikož nad horou, jak známo, zvítězit nelze…. Vše potřebné se Márovi a Háčkovi sešlo. Po prvním letošním odpískaném pokusu a sérii čtyř expedic bez vršku věřila v úspěch spíše menšina.  Skepticky se na Márův několikátý projekt koukalo mnoho lidí. Dokonce i legendární Joska Rakoncaj mi během rozhovoru před dvěma lety říkal, že by se na to už měl vykašlat. Nevykašlal, i když dostal několikrát řádně přes prsty a karabáčem přes hřbet. Mára se jako vždy narovnal. O to více je třeba tento historicky a mezinárodně významný výstup vnímat a radovat se z něho. Češi se zase dokázali vyhoupnout na alpinistický vrchol. Díky jim za to.
Satisfikovaný Mára
Máro, čím byl pátý pokus odlišný od čtyřech předchozích. Co bylo zásadním katalyzátorem úspěchu?
Tý jo….Na první dobrou vůbec netuším. Upřímně, jen se asi sešlo to, co se mohlo sejít napoprvé. Našláplo a chuť jsme měli pokaždé. Jen okolnosti dopředu nezjistitelné nebo dobře skryté našim pohledům nás zařízly. Ať napoprvé, kdy Zdendovi začaly trable již hodně vysoko po třech dnech lezení, gradující až do prasklých žaludečních vředů. Nebo u druhého pokusu, kde se na něm podepsala až při samotném průběhu výstupu únava z předchozí výpravy na Talung. To mu bylo ovšem bohužel následně osudné. Pak přišlo u dalších dvou ataků strašidelné počasí, vytažené z nejtemnější řitě samotného raráška. Jasně, jihozápadní stěna je průšvihová, to jsem věděl. Přitom by se dalo říct, že by měla sklízet hodně příjemného slunce. Přeci jenom je to jih a ne sever. Což sice ano, ale jakmile se objevily silné agresivní paprsky, pak vzápětí začnou padat šutry s vrčivou urputností a nafoukaný sníh se valí dolů v podobě lavin. To vše s četností a přesností švýcarských vlaků. V mezičase je to návětrná stěna, kde přehřátý vzduch z planin Indie a Pakistánu urychlí chladivé předhůří do rychlosti uragánu. Tím se vracím k původní otázce, čím se lišila letošní výprava? Pořád nevím a pomozte mi to zhodnotit sami. Počasí prostě nebylo kdoví jaké. Výstup doprovázelo každodenní drobné sněžení nebo vichr. Na vršku to byla krásná kooperace obou dvou. Dokonce ani kondice stěny, co se týče zalednění a sněhové pokrývky, obzvláště v horních pasážích, rozhodně nebyl žádný zázrak. Přesto se to ukázalo jako průchozí. Koktejl štěstí, jinak mě víc nenapadá. A toho je vždy v horách jak šafránu, že?
Jak ses dostal k letošnímu parťákovi Háčkovi? A jak jste si sedli?
Máš na mysli toho českého Ríbrcoula alias Messnera, který místo z rakousko-italských Dolomit pochází z Rokytnice nad Jizerou v Krkonoších? To je delší historie. Nicméně k odjezdu na kopec jsem vybíral z limitního množství, kdo přicházel v úvahu. A budiž mi hanbou, že na Hooka jsem se zaměřil až ve chvíli, kdy mě došla inspirace v zahraničí včetně negativních odpovědí. Bylo to také dané tím, a budiž mi lehkou omluvou, že Zdenouš měl před časem nějaké zdravotní problémy a z mého zorného pole tak na chvilku vypadnul. Pak se spojilo to, co mělo být automatické. Jak to ale bývá, pod svícnem největší tma. Že se to týká i výběrové slepoty, budiž toto jasným důkazem. Hrabal jsem daleko a vše bylo přitom tak na dosah. Díky bohu za Háčka, jelikož to byla zlatá volba, přifouknutá šťastným vichrem.
Výstup jihozápadní stěnou jsme v Lidé & HORY spolu probírali mnohokrát. Velikou neznámou ale byla skalní bariéra, pod kterou všechny tvé předchozí pokusy skončily. Tak jaký tento úsek byl?
Jak slušně otitulovat těch třista metrů, ve kterém jsme lezli se Zdendou tři dny? Ve výšce od 7750 metrů až do necelých osmi sto. Napadá mě výrazně zředěné a taktéž již publikovatelné slovní spojení, neboli "zjebaná" skalní bariéra. Posun v inkriminovaných místech byl o ušmudlaných osmdesát metrů za den, lomeno jedenáct hodin lezení. Neboli převedeno osm a půl minuty na vylezený výškový metr. Blíže a popisněji: drolící se skála podobající se dětské skládačce Lego, kde jištění mělo dost často jen psychologický efekt. Sníh na skále byl obdobou pocukrované bábovky, čímž bělostná vrstva pouze kamufluje , co je pod ní. Takže jeho přínos, na který jsme spoléhali pro rychlejší pohyb, se ukázala jako čistá nula. A bivaky...Raději ani nekomentuji. Zbytek času zabralo "sebeobsloužení" od vysekání police do ledu a postavení stanu. To mohlo vzít tak tři hodiny. Pak navařit ráno a večer vodu, k tomu crcání kolem a kolem. Dalších pět hodin minus. No a tím pádem na spánek už zbývalo přibližně jen kolem pěti hodin. Takový ten úsek byl. Jediný Háček byl světlým bodem a jistotou v tomto marastu.
Jaké jsou tedy nejtěžší úseky v cestě a jakou obtížnost odhaduješ?
Jak je otázka krátká, tak poměrně dlouhá bude odpověď. Musím začít chronologicky od base campu a čtenář si pak může vybrat, která pasáž ho zaujme. Začneme příběhem ve spodní části ledovce. Jedná se o objektivně velice nebezpečnou část, které se bojím upřímně jak čert kříže. Tahle zmrzlá řeka, ať na první pohled vypadá staticky, tak nikdy nepřestává téct a je v neustálém pohybu. Jen mráz ji na chvilku dokáže přibrzdit. Na konec jsme zvolili zcela odlišný průchod, než používaly veškeré expedice, hrnoucí se tento rok na gasherbrumské plato. Nešli jsme středem, což jsem vyhodnotil jako totální úlet, ale mazali jsme v brzkém ránu po pravé straně, kde masa ledu hobluje srázy kopce. Dalo se jít rychleji, čímž jsme riziko vystavení nepředvídatelnému snížili na minimum. Není nic neobvyklého propadnutí celého patra ledových bloků nebo pád séraků či zahučení do hladové díry při přeskakování trhlin. Pak následovalo přespání na relativně chráněném místě, přímo pod nástupem. Nemohli jsme již tentýž den nastoupit s ohledem šetření sil a procesů, které jsou předvídatelné z denního rytmu stěny. Jen pro srovnání. Před námi se zvedal kuloár v horní části přepaženým stometrovým skalním pásem, který ústí na sněhové plato v 7400 metrech. Tato ledová skluzavka je dlouhá 1500 metrů, což je sečteno dva na sobě postavené "Le Linceul", počeštěno "Lantuch", vedoucí severkou na Grandes Jorasses v oblasti Mont Blancu. Tahle cesta je vyhlášená jako etalon vážného výstupu na Jorassy a jedna z nejdelších ledových cest v Alpách. Ale při prolezení severky jste teprve kousek nad hranicí 4000 metrů. Na Gashi nastupujeme ještě o 1500 metrů výš - v 5600 metrech do dvojnásobného a o kousek strmějšího kuloáru. Tím to ovšem zdaleka nekončí. Jakmile začne jen lehce poletovat sníh nebo stačí, když nahoře vichr začne řádit, tak žlabem letí během chvilky vagóny sněhu. Jinak řečeno, vločka sesbírá druhé a dole je z toho lavina jak prase. Paradoxem je, že hezké sluncem provoněné počasí je také k ničemu. Je potřeba lézt v noci a do poledne se někde schovat, jinak agresivní Karakoramské slunce po nás začne házet šutry. Ty letí s vrčivou rychlostí, a než si uvědomíš, že se blíží, tak proletí a jsou o sto metrů dál, kde pokračují ve své pouti. Pokoušet se s nimi setkat je většinou konečná. Dva dny trvá průlez touto ruletou, než na sklonku toho druhého jsme začali prolézat mixovým terénem k sedlu. Tam už je krusta ledu spíše nechtěnou ozdobou a škrábání maček o skálu nabírá na intenzitě. Další bivak čekající na sněhovém platu je ten z těch lepších. Má jediný neduh, že si člověk uvědomuje, že nahoru je ještě daleko a dolu taktéž. Jsi uprostřed hry. Když se rozhodneš, tak či onak, čeká tě dlouhý a pekelný boj. Následující ráno je zkouška skutečného odhodlání. Šikmý traverz sněhovým polem, které má šedesát stupňů. Těch pitomých tři sta metrů jsme si prošlapávali celý den. Náš pohyb mi připomínal pohádku o třech švadlenách, jak jedna dvě oka upletla a tři rozpárala. Že to matematicky nedává smysl, tak tohle hamtání bylo také mimo racionálno. Následovalo další místo na spaní. Ráno přineslo depresivní výhled na vrcholovou bariéru, která mě naplňovala pocitem ztracenosti. Obzvláště, když lezení pak šlo jak psovi pastva. Za celý den posunutí jen o osmdesát metrů! Hlavou mi prolétlo jediné: „Tak to jsme v rici-pici-čamrdici.“ Následoval další peprný bivak a počasí nám do toho pořád průběžně posílalo vločky. Pátý den ve stěně měl obdobný průběh. Lezení sem tam bez rukavic a štandy již řádně exponované a vystavěné na vnitřní důvěře, že založené jištění prostě drží. Kolem devatenácti třiceti, za zlatavého zapadajícího slunce, se mi daří přelézt problematické pasáže. Před námi jsou jen strmésněhy se skalními ostrůvky, vedoucí k vrcholovému hřebenu. Přichází tma a v kuželu světla kopeme těsně pod hřebenem v osmi tisících pátý bivak. V noci začal funět vichr, který s přicházejícím rozedněním zesílil. Cesta vzhůru je jedinou spojnicí s životem. Tak jsme ji pronásledovali. Každý z nás lezl již sólo a hledali jsme ve spleti skalních věžiček průstup. Dokud to šlo, tak jsme na sebe volali, jak to u toho druhého vypadá. Nakonec jsme se sobě na pohled ztratili a každý k vrcholu přilezl jinudy. Háček na mě už na vršku chvilinku čekal. Těch pár zmrzlých minut mělo být vykoupení za celou tu dřinu? Houbeles, jednoduše tragédie. Nicméně uragán a z dálky přicházející nečas nás nenechávaly na pochybách, co je třeba udělat. Povel „zdrhat!“ ukončil veškeré rozjímání, které mimochodem vlastně vůbec nedorazilo. Nastalo poměrně nepříjemné slézání, kdy nešlo udělat jediný krok čelem do údolí. Do toho jsme byli zamražení jak rybí filé a poletující sněhové jazyky s viditelností na špičku nosu přinášelo čím dál tím větší nepříjemnosti. Měl jsem výhodu, že cestu jsem znal z roku 2009, kdy jsem sólo prolezl na vršek Géčka. Trefil jsem tudíž směr i v bílém peklu a nasměroval naše těla do chráněného sedélka nad Japonský kuloár. Tím byl učiněn zásadní krok k naší záchraně. Nikdo netušil, že Gasherbrum se nevzdá a přichystá nám ještě jednu peprnou překážku. Ráno počasí jak z jehovistického bulletinu, ale celý Japonský kuloár byla velká lavinová past. Jakmile se mé boty zabořily do stráně, začaly se propadat a nemělo to konce. Jednoduše zarazila mě až moje zadnice. Tolik sněhu v šedesátistupňovém svahu nemůže dopadnout dobře. Háček intuitivně zaujal pozici a pouštějíc mě na provázku v podobě draka čekal, kdy se urvu s lavinou. Já zase dělal úmyslně vše pro to, aby se utrhla a celý kuloár vyčistila. Ovšem nic. Protože nebylo volby, skočili jsme vstříc čisté náhodě. Možná že budeme dole tak rychle, že veškerá diskuze o budoucnu je zbytečná nebo tam nahoře nás opravdu mají rádi. Teď se uvidí, jak to skutečně je. Dopadlo to, jak dopadlo a po ještě jednom bivaku na platu a celkově osmi dnech stojíme nazpět v base campu. Živí, šťastní, přitom vorvaní jak borůvky…
Jak vnímáš nyní s odstupem času novou linii ve stěně Gasherbrumu I, do které jsi investoval tolik času a energie? Co pro tebe znamená?
Když to budu posuzovat čistě hypoteticky, že bych měl vědomí, co mě čeká, tak mohu zodpovědně říci, nejdu do toho. Protože žádná z těch „velkých“ obětí za to nestojí. Ať vezmu odchod Zdendy Hrubého do nebeského báru, ořezané prsty na nohou, prostě moře času, která byla spojená s utrpením a bolestí. Nic z toho za to nestojí. Bohudík, tohle věštění budoucna v sobě nemám, a tak mohu klidně spřádat další zlotřilosti. Pravda je, že mluvím už dost dlouho jen o protivných okamžicích a nic pozitivního. Sám sebe řadím za optimistu, a dokonce, jak kdysi mě označil Zdenál Hrubas, za naprosto nebezpečného pozitivistu. Tím chci jen říci, že celá geneze se vším, co přinesla a vzala, je úžasný příběh, na který jsem hrdý, že jsem ho mohl prožít.
Proč jsi cestu nazval „Satisfaction“, je nasnadě – ale – není za tím ještě něco víc?
Rozhodně ne… Jedná se o ukončený příběh o pěti dějstvích, které by dramaturgicky Shakespeare nejspíš zařadil do tragédií. Já bych nebyl tak přísný a lidská komedie od Alighieriho mi více sedí. Krutost a nesmlouvavost života, vytrvalost, vize, zarputilost hraničící se zabedněností, vítězství a úspěch. To je obsaženo v jednom slově SATIS-FACTION!
Uspokojilo by tě někdy v budoucnu (ve velkých horách) něco jiného než prvovýstup alpským stylem?
Dokud budu mít pocit, že jsem stále při síle, tak rozhodně ne. Dělal jsem to od začátku a proběhly mezi tím tři desítky výprav, tak proč najednou vizi měnit? Jediný limitující je čas, neúprosný a spravedlivý. Stárnu a kdo ví, jak dlouho ještě najdu v sobě chuť pozitivně trpět. Pomaleji se regeneruji a sil nepřibývá, jen zatím dokáži svou úroveň udržet. Čas ústupu přijde a sebereflexe mi není cizí. Zatím ale vše maká, jak má, a mladší zatím stíhám.
Vyrazil bys někdy do velké stěny sám? Anebo naopak třeba v pěti lidech?
Je pravdou, že jsem lezl nejednu stěnu sám, ale vycházelo to z momentální bídy, že nebyl nikdo po ruce. A velké štěstí v opuštěnosti nedorazilo, oproti momentům, kdy můžete sdílet osud s druhým. Osobně si myslím, že sólo lezení na takto vypjaté hraně, kde za špatným pohybem číhá už jen smrt, pramení z vnitřní disharmonie. Jednoduše neschopnost nebo neochota komunikovat s okolím. Ano, dokáže pak výkon zaujmout, ale mravenec bez mraveniště je pouhým ztracencem v obrovském prostoru. Takto se cesta dopředu nestaví. K druhé otázce, zda mi vadí větší množství lidí. Vůbec ne, pokud to budou kamarádi a půjdeme si jen tak lážo-plážo užít. Pakliže se bude jednat z mého pohledu o vrcholný podnik, tak půjdu v ozkoušené a úderné podobě. Z jednoduchého důvodu zábavnosti, kdy se opíráte především o vlastní síly a nepřenášíte zátěž na větší množství zad.
Letošní expedice byla ve znamení novinek. Tou příjemnou bylo dokončení cesty, tou druhou byla návštěva cizí expedice s dost podobným záměrem. Jak jsi vnímal přítomnost dvou zkušených ukrajinských borců?
Veskrze pozitivně – jako výzvu k změření sil, kdo bude úspěšnější. Hory nikomu z nás nepatří a tím, že jsem tam byl víckrát, nemám předkupní právo na cestu. A zrovna tihle Ukrajinci jsou excelentní lezci, prostě žádný ořezávátka a k tomu skvělí kluci. Přát jim úspěch mně nedělalo žádný problém. Na jednu stanu ale musím přiznat, že jsem si v jednom momentu zanadával na jejich účet, ale to bylo v rámci povzbuzení, abychom nakopli s Háčkem vlastní vrtule. Nikoliv mířeno osobně na kohokoliv z nich. Já si jich totiž vážím.
Tvým posledním velkým úspěchem byl prvovýstup na sedmitisícový Talung se Zdendou Hrubým. Výkon zaznamenal i mezinárodní ohlasy, a dokonce byl nominován na zlatý cepín. Jaké ohlasy máš na letošní úspěch?
Ohlasy odpovídaly dlouholeté práci nejen v lezení, ale i s médii, kdy střípky se najednou seskládaly do uceleného obrazu. Reakce zvenčí jsou veskrze pozitivní od Ameriky po Nový Zéland, v podobě milých emailů a zpráv, které na webech zveřejnily. Za největší prestiž považuji (a to neopovrhuji časopisy, kde vyšly články, jako například Alpin, Desnivel, High Magazine, Clibing a tak dále) zmínku v ročence American Alpine Jurnal, která vychází již od roku 1929 a zaznamenává nejlepší výstupy na světě za daný kalendářní rok. Již podruhé jsem byl požádán, ať napíši jeden ze tří hlavních úvodních článků. To je ocenění za dobře odvedenou práci a té prestiže si skutečně považuji.
Šance na „zlatou motyku“ jsou asi nemalé...?
Vylézt kopec zdaleka nestačí, aby to vstoupilo do obecného podvědomí. Následuje obhajoba výstupu v médiích, při přednáškách a také startuje politikaření. U horolezectví a podtrhuji počátek slovního spojení, tedy hory, kde se odehrává lezení, jsou výstupy těžko měřitelné a těžko se porovnávají. Takže záleží, jak dokážeš výkon popsat, aby byl srozumitelný a pochopitelný pro ty, kteří tam s vámi nebyli. Nakonec tedy, zda vyhrajeme cepín, nebo ne, není už v zásadě tak důležité. Naše konání s Háčkem dostalo obecného uznání a to mně osobně stačí.
Po expedici jste byli pěkně pohublí, přirovnával jsi vás (co se váhy týče) k topmodelkám. Prozraď, kolik se dá na takové expedici shodit? Třeba s vámi pak nějaká vyrazí... ;-)
Tohle přirovnání jsem použil jako odstrašující pohled na sebe sama i Háčka. Jelikož na modelíny prdím a jejich vyhublost nebo tyčkovitost mě nechává naprosto chladným, používám raději po dolezení srovnání sebe s Iggy Popem. Pravda, lehce vyžilý kostrounek, ale s ohněm v očích. Jinak pokud dostanu kotel, tak tělo přijde o podkožní tůček i o velkou část svalů. Přepočteno minus 10 až 15 kilo dolů. Záleží na délce strádání. Což když si vezmu, že nejsem žádný obr, je víc než dost.
Máro, po každém úspěchu a naplnění vysněného příběhu začíná mozek automaticky generovat myšlenky na další „lumpárny“. Mohl bys prozradit čtenářům, co v tomto ohledu uvízlo v síti tvé šedé kůry mozkové?
Ta je zcela vymytá, kůra jedna. Však na světlo reaguji a i příjem a vylučování je v naprostém pořádku. Ještě něco málo tam ovšem zbylo a to jsou sny a ty neopouštím. Obzvláště když mám s nimi nevyrovnané účty. Tím se smyčka stahuje, a jestli někdo sledoval mé předchozí kroky nebo spíš výstupy, včetně proher, tak už asi tuší. Jedná se o návrat pod Nahou horu, která je majestátní a dominuje celému okolí. Svými severními srázy se zvedá od nedalekého meandru řeky Indus. Z druhé protilehlé strany od Deosai plants roste přímo ze zelených luk největší stěna naší planety. Má 4600metrové převýšení od base campu a končí někde v oblacích se svými 8126 metry. Jediná svého druhu a nezaměnitelná jižní Rupálská obřině. Na vršku jsem již stálze severu v roce 2012, ale plán dokončit novou cestu z jihu zhatilo rok před tím počasí v sedmi tisících čtyři sta metrech. Bude to návrat ke staré známé. Mezitím uprostřed zimy si odskočím k tučňákům, tuleňům a velrybám do království ledu, stínů a pohádek. Přepluji na malé jachtě, kolem Cape Horn, dále Drakeovým průlivem. Přitom minu vlny jak baráky, hnané ledovým uragánem a plující kry bez kormidelníka. A dole na samotném jihu jihovatým čekají bezejmenné ostré štíty vyrůstající přes dva kiláky přímo z mořské hladiny. Antarktida sen snů a můj druhý návrat za láskou, která mě chytla a už neopouští. Pak že nejsem konzerva. Chci tímto poděkovat za prostor, který jsem opětovně dostal v tomto časopise, a zdravím čtenáře. Mára

Radost má i Jirka
Dovolte mi nyní krátké intermezzo, rád bych předal slovo legendě českých himálajských expedic – Jirkovi Novákovi, který byl jako vedoucí u mnoha významných počinů, včetně prvovýstupu na osmitisícovku.
Márovo počínání sledoval od samotných začátků, a tak k úspěchu na Gasherbrumu má rozhodně co říct: „Mára vstoupil do světa nejvyšších velehor v roce 1999, je to dost dávno, a to skvělým prvovýstupem v západní stěně Amin Brakku. Spolu s Filipem Šilhánem a Davidem Šťastným uskutečnili extrémní skalní prvovýstup s obtížností až do IX. stupně UIAA. To, co je podstatné, a proto si ho nesmírně vážím, že při svých dalších aktivitách se nestal sběratelem himálajských vrcholů těmi nejjednoduššími cestami, ale stal se tvůrcem – tím, kdo hledá nové cíle – neznámé stěny a nové lezecké trasy. To prokázal i dalšími „kousky", kdy cílem se staly: znovu Amin Brakk, Kyashar, Mount Meru, Uparisina, Kapura, Talung, Kyazo Ri a také opakovaně Gasherbrum I. Konečně se Márův elegantní projekt povedl. Jsem za to rád – nepochybně to Máru uspokojilo a uklidnilo – nyní je volný, nemusí se „vracet“. Přeji mu, ať se mu daří dál na úplně nových výpravách, vedoucích třeba k vysokým sedmitisícovkám...“

Capitan Hook
A nyní se pojďme podívat na úspěšnou expedici očima horského vůdce z Krakonošovy zahrádky – Zdeňka Háka: Háčku, kde jsi v sobě sebral tu odvahu vyrazit na svou první osmitisícovku a rovnou se pokusit o alpský styl po nové cestě?
Já jsem odvahu zrovna dvakrát sbírat nemusel. Spousty kamarádů se mě ptalo, jestli vím, do čeho jdu, ale já byl přesvědčený, že na to mám. Minimálně fyzicky a technicky určitě. Jediným otazníkem pro mne bylo, jak se dokážu vyrovnat s obrovskou nadmořskou výškou. Loni na Noshaqu to se mnou totiž pěkně cloumalo. Bez téhle zkušenosti bych do toho rozhodně nešel.
Minulé pokusy Máry byly spojené s hodně extrémními situacemi, jak na tebe působil tento fakt?
Ve své podstatě vůbec nijak. Zdenda měl ve stěně zdravotní problémy, to se může stát každému. Kluci zase měli smůlu na počasí... Nám se s Márou nakonec všechno sešlo a i počasí nás ve finále podrželo a to je alfou i omegou úspěchu na kopcích všeobecně.
U dvojic na laně většinou narůstá celková síla, když každý vyniká v něčem jiném a silné stránky se vhodně se doplňují. Jak jste si v tomto ohledu sedli s Márou?
My jsme s Márou v podstatě podobný typy. Minimálně se stejným tahem na bránu, což se ve vrcholových partiích projevilo. Závěrečnou skalní bariérou jsme to za vzájemného hecování doslova protlačili. Lanové délky jsme vyváděli podle toho, kdo se jak momentálně cítil.
 Jak na tebe zapůsobil celý výstup a nová cesta?
Ta linie na mne od začátku působila celkem lezitelně. Věděl jsem, že tenhle typ lezení by mi mohl celkem sedět. Paradoxně nejvíc jsem si skousnul v technicky snadnějších pasážích. Třeba druhý a třetí den v hlubokém sněhu mi dal pěkně zabrat. Tam mi Mára hodně pomohl. Stopu šlapal převážně on a já to uvisel jen s hodně zatnutými zuby. Jinak nejtěžší pasáže nás čekaly až od výšky zhruba 7800 m. Tam bylo otázkou, jestli to vůbec dokážeme prolízt.
A jak ses nakonec s tou vysokou nadmořskou výškou, v níž jsi byl poprvé v životě, vyrovnal?
Jak už jsem říkal, bez loňské zkušenosti bych si asi vůbec netroufl. Letos jsme navíc měli na aklimatizaci fůru času, než nás počasí pustilo do stěny na finální pokus, takže jsem to zvládal relativně dobře. I když lehký bolehlav po ránu mám vždycky. Velkým problémem při alpských výstupech v takových podmínkách je také stravování a vůbec vaření. Jak vypadal váš jídelníček a pitný režim ve stěně? Letos jsem měl vaření na starosti já, a pokud jsem byl jen trochu schopen, tak jsem sníh roztápěl, co to šlo. Zabere to sice spoustu času, ale ono tam většinu dne stejně není nic lepšího na práci. Pili jsme český jonťák G30 smíchaný s Tangem nebo černý čaj. Jinak k jídlu jsme měli flákotu uzenýho, špek, pár polívek a na každý den dohromady jeden Travellunch. Každý pak pár energetických tyčinek. V horách trávíš nejvíce času tvými pracovními povinnostmi. Dala ti práce horského vůdce něco, co při takových expedicích, jako byla letošní na Gasherbrum I, zúročíš? Určitě mi dala tuny a tuny trpělivosti a schopnost mrznout a tiše trpět. To je úplně stejný. Jen se večer bohužel neschováš do vyhřáté chaty, ale zalezeš do vlhkého a promrzlého spacáku.

Loni se ti podařil parádní sjezd ze sedmitisícového Nošaku, za což jsi byl mimo jiné i oceněn na Mezinárodním festivalu alpinismu. Vzpomněl sis na vršku Gasherbrumu na svá prkýnka, která na tebe čekala doma v Rokytnici?
No jasně že jo! Dokonce jsem celý sestup přemýšlel nad tím, kudy by byl sjezd nejlepší a tak... Nakonec jsem zhodnotil, že by to šlo sklouznout celý i s Japonským kuloárem až dolu. Pokud by se ovšem při vjezdu do kuloáru udělal kvalitní „SkiCut“. Lavinová situace totiž nebyla vůbec ideální. Jinak jsem ale rád, že jsem tentokrát své Beary nechal spát ve sklepě letním spánkem. Probudím je až s přicházející zimou a o to víc se budeme společně těšit na první letošní lyžovačku.
Po letošním úspěchu bych skoro očekával, že podobné výzvy, jakou byl prvovýstup na Gashebrumu I, se v budoucnu ve tvém kalendáři objeví...
Když jsme se vraceli domů, říkal jsem si, že to stačilo. Parádní zkušenost s dobrým koncem, ale stačilo! Nebudu už přeci dráždit hada bosou nohou. Věděl jsem, že si to trochu nalhávám. Ale asi proto, abych sám před sebou neměl pocit, že jsem se definitivně zbláznil. To víš, že jo. S jídlem roste chuť a tu já rozhodně mám.
Jsi skvělý lyžař, nelákala by tě kombinace výstupů na nejvyšší hory světa a jejich sjezdů. (Jako to třeba v posledních letech dělá Polák Andrzej Bargiel?)
Jak říkáš, lyžování je sport, který mám moc rád a jde mi ze všech určitě nejlépe. Nicméně si nemyslím, že tato jeho extrémní forma je tak úplně o lyžování v tom pravém duchu. Jde mi hlavně o styl. Jízda v mém podání musí být dynamická a tak trochu na hraně. V těch nejstrmějších svazích se tak neodvážu a na vysokých kopcích je ten zážitek skoro nulový. Musel by to být sakra plán, aby mě nadchnul natolik, abych byl ochotný absolvovat celé to martýrium s tím spojené. Ale nikdy neříkej nikdy...
Co kdyby tě nějaký (dostatečně zkušený) klient požádal, abys ho doprovodil po normálce na nějakou osmitisícovku?
Něco se rýsuje, možná už na příští rok..
Nepřipadáš si teď trochu jako ve snu? Vyrazíš skoro neplánovaně na svou první osmitisícovku, uskutečníš na ní jeden z nejvýznamnějších výstupů v Karakoramu nejen v této sezóně, ale i za posledních pár let...
Jako ve snu si rozhodně nepřipadám. To možná z nedostatku kyslíku přímo na kopci. Po příjezdu jsem tvrdě narazil. Okamžitě jsem naskočil do práce a odjel na Berninu a Matterhorn. To bylo ještě celkem fajn. Horší byla první návštěva našich pískovcových skal. To byl opravdu tvrdý direkt! Přišel jsem o tolik svalové hmoty, že nejsem schopný vylézt skoro nic. Takže rád bych se teď zaměřil na to, abych se dostal alespoň na svou standardní úroveň. Navíc si myslím, že třeba takový Ondra Mandula je daleko lepší alpinista, než jsem já, a kdyby klukům v loňském roce nevystavilo stopku brutální počasí, tak to s Márou vysekli v pohodě už loni a já jel letos úplně jinam.
Ohlasů musí být spousta, jak se vyrovnáváš se zájmem médií?
Těch pár rozhovorů zvládnu. Zase takový kolotoč to není. Ale na rozhovor s tebou jsem se moc těšil a doufal jsem, že se ozveš.
Váš výkon určitě neunikne pozornosti poroty festivalu v Chamonix, kde se předávají zlaté cepíny. Jak se těšíš na tuto část úspěchu?
Tak já bych úspěch přál hlavně Márovi za jeho obětavost a buldočí vůli, kterou musel při plnění svého snu prokázat. Myslím, že hnacím motorem mu byla touha dostat české horolezectví na úroveň slavné generace Šmídů, Rakoncajů a dalších. Nebo ji posunout ještě kousíček dál. Případný úspěch bych bral jako úspěch celého českého horolezectví, ne svůj vlastní. Bez předchozích pokusů Máry se Zdendou Hrubým, Tomášem Petrečkem a Ondrou Mandulou bychom se k úspěchu jen těžko dohrabali.
V Karakoramu jsi byl poprvé – jak na tebe tento kout světa zapůsobil?
Jasně, v Karakoramu jsem byl poprvé. Nejsem úplně cestovatelský typ a věci okolo mě moc neberou. Cestovaní pro mne představuje spíš jen nutné zlo, které mě přiblíží k vytouženému cíli. Karakoram je vlastně jen šutr, sníh, led a jakási polopoušť. Takový Český ráj je tisíckrát hezčí. I když je pravdou, že takový Masherbrum, ten mě dokázal chytit za srdce. Nebo Muztagh tower, to je takovej obří nanuk nebo hodně přerostlej Kapelník... A ten já mám rád!