Mařenka a Zdenda na vršku Nanga Parbatu
Text: Marek Holeček, Daniel Polman; Foto: Marek Holeček
Druhý díl cyklu pohádek z karakoramských výšin. 
Čeští horolezci Marek Holeček a Zdeněk Hrubý se po roce opět vrátili pod nejvyšší stěnu světa - Rupálskou stěnu Nanga Parbatu (8126 m), v jejíž centrální části chtěli uskutečnit prvovýstup alpským stylem. I tentokrát byla „Nahá hora“ silnější než sebevětší lidské úsilí. Nicméně bez úspěchu se oba zkušení borci rozhodně nevrátili. Oběma se po tvrdém boji v hlubokém sněhu podařilo vystoupit po Kinshoferově cestě v Diamírské stěně na vrchol Nanga Parbatu - pro Zdeňka již osmý a Máru druhý osmitisícový vrchol. Mára sepsal fantastický článek, který obletěl naši republiku třikrát dokola na několika webech, včetně našeho. Otisknout jeho plné znění v časopise mi připadalo celkem slaboduché, a tak jsem se opět uchýlil k jakési kompilaci rozhovoru, reportáže a komentářů. Vznikl z toho takový prapodivný guláš o několika chutích. Ale dokážete si představit s Márou udělat něco „všedního“. Já ne…

Zářivá je Nahá hora, 
s klínem rozkvetlých luk, 
mrazivé stíny pod očima, 
bílou hřívou si pohrává. 
Jen pojď blíže prosťáčku, 
zavdej si, hrej! 
Tvá ruleta života roztočena, 
snídej strach a usínej s ďábly…
Máro, nechci tě nějak plácat po ramenou (i když vím, že vadit ti to nebude), ale tohle je fakt slušné básnické dílko! Možná v něm vystihuješ celou podstatu onoho cyklu, kdy se vracíš na Nanga Parbat: Naláká tě svou krásou, chceš se po ní projít tou nejhezčí cestou a pak ti dá přes hubu svým ďábelským pařátem…
Konfrontace s realitou je jediná pravdivá výpověď na vzdušné zámky, jenž si vytvářím v teple domova. Nicméně to neznamená, že létám ve svých představách do míst, kde sny s realizací jsou od sebe tak daleko, aby se nemohly vzájemně protnout. o možném úspěchu jsem skálopevně přesvědčený. Je naprosto na bíledni, pakliže se rozhoduji v horách pronásledovat otazníky, tak si hraji s velkým množstvím proměnných a s nízkým procentem šancí. Chuť, vůle, odhodlání, dovednost, může být v jistém čase v naprostém rozporu s osudem. zlobit se na něj nemá cenu, kopec tam bude další milión let a je jen na mně, zda neztratím víru poprat se o novou odpověď.
Po několika hodinách kuloár končí a nabírá avizovanou strmost. Trochu tápu, jelikož nevím kudy dál. Chybí dopravní značení v podobě fixů nebo čehokoliv, s čím by se dalo počítat jako směrovkou. Už třetí rok je Kinshofer bez opakování, což je vzhledem k oblíbenosti, s jakou je využíván, téměř neuvěřitelný.
Přelézám osmdesátimetrový skalní výšvih k sněhovému hřebínku. Sníh je jedno velké frappé, bořím se po pás, přitom kupředný pohyb se dá počítat na centimetry. Ohlížím se za svojí stopou, která připomíná brázdu protaženou buldozerem s radlicí. Hodlám udělat další hrabošivý pohyb vzhůru a v tom se mi srdce zastaví hrůzou. Lidská hlava! Polykám naprázdno, přitom se snažím popadnout dech. Vteřiny se vlečou a v tom na mne hlava zamrká. „Haloo, boy!“ Ona i mluví, jsem zaskočen. Vždyť na kopci přece nikdo krom nás není, jen z hřebenu Mazeno bylo avízo, že tam lezou celou hřebenovku nějací Britové. Nic bližšího jsem o nich nevěděl a dle všeho měli být už dávno v čudu. „Co tu děláte?“ vyhrknu stále omráčený. „Přelezli jsme Mazeno a sestupujeme z vrcholu. Nemáš vodu, už tři dny jsme nepili, zapalovač máme v čudu.“ „Jasně, tady,“ sundávám batoh a podávám termosku a i zapíka. Po prvních locích přichází dávení s náznakem zvracení. Nemají nic v žaludku, tak jen pozoruji zmítající se těla v křeči. Jak jste dlouho na kopci? „Šestnáctý den.“ „Cože???“ „Lezli jsme s partou šerpíků, kteří pak slezli dolů a my pokračovali na vršek Nangy. Teď jsme již druhý den na sestupu.“ „Klobouk dolů, chlapíci.“ „Jaké jsou sněhové podmínky nad námi,“ sonduji s lehkými obavami. „Špatný, dokonce jsme ujeli i s lavinou.“ Tušil jsem tu odpověď a teď ji mám dokonce potvrzenou. Někdy je lepší prostinké nevědomí, dobře mi tak. „Nechcete pomoct při sestupu?“ „Ne, zvládneme to.“ „Tak gratuluji a šťastně slezte. Jo a dole mám base camp, tak se tam chovejte jako doma. Abych nezapomněl, Marek.“ Sundávám rukavici a podávám ruku dvěma kosmonautům, kteří spadli z měsíce přímo na Nangu. „Rick.“ „Sandy.“ Stará dobrá anglická škola. Hluboký obdiv.
Nad sérakem v 6400 m je dobrá a dalo by se říci, bezpečná plošinka, která lákala po dlouhém dni k pohodovému bivaku. Zajímavé rozuzlení na nás čekalo až při samotném sestupu o několik dní později. Přes stejné místo vedly masivní dráhy lavin…
A teď něco do placu. Ti Angláni udělali opravdu vesmírný výkon. Nicméně podobných pár „nevyřešených šíleností“ v těch nejvyšších horách stále je. Třeba hřebenový přechod mezi Lhotse Shar a Lhotse. Nelákal by tě někdy v budoucnu podobný sebezničující vytrvalostní projekt?
Parádní výkon Sandyho a Ricka je další nepřehlédnutelný okamžik lidského snažení, který sice nepřinese světu mír ani neutiší hlad potřebných. Proč a jaký smysl má tím pádem zaobírat se sobeckým uspokojováním sebe sama? Je to v nás lidech, každý znatelný úspěch je obohacení motivace, která dává k těm základním kamenům života další smysl, proč stojí plýtvat úsilím na věci rádoby zbytečné. Přechod hřebene lhotse na everest a pak na měsíc, není moje káva. Je jen těžko přestavitelné, že by to šlo bez podpory nebo jen tak na lehko. V případě přechodu lhotse to znamená mít vybudované a předpřipravené záchytné body. Výkon jak prase, ale alpský styl je nenávratně v kopru. Také Angláni při svém přechodu mazeno s sebou měli deset šerpů z Nepálu, kteří prošlapávali a fixovali cestu až do místa vrcholové hlavy Nanga Parbatu, kde se rozdělili. Já raději preferuji vertikální než horizontální pohyb, opřený o vlastní síly. Přesto si myslím, že bez „sebezničující vytrvalosti“ samo od sebe nic závratného jen tak nevznikne, a to bez výjimky, co zrovna děláte. Jinými slovy jedná se o pocitovou, ale ne definovatelně měřitelnou veličinu.
Pohled padajícího slunce za obzor má svoji melancholickou atmosféru, která trvá jen krátký okamžik a střídá nastupující noc. Chvíle pro odpočinek, ale také pro otázky, co nadělí nový den.
„Tak nabalíme harampádí na několik dní a dáme pokus,“ vyhrknu bezmyšlenkovitě, jelikož jsme zajedno, že pendlování tam a nazpátek je únavné a v tomto případě také značně nebezpečné. „Vypálíme nahoru, děj se co děj,“ dodávám po krátké pauze. „Kdyžtak svalit dolů můžeme kdykoliv.“ „Blbý je, že jsme aklimatizovaní sotva na šest tisíc. Potřebujeme si fixnout do těla sedmičku, jinak nemáme výš co dělat.“ „Vždyť říkám, tak poslouchej, pomalu si to poprdíme a pokud bude něco haprovat, tak svalíme.“
Zdendovi jsi tento záměr podal na podnose se zlatou pokličkou. Ale neříkalo ti v tu chvíli povědomí, že půjdete do pěkně hustý kaše a pomalu prdět v ní si to budete, protože to ani jinak nepůjde? A že to bude sakra bolet?
Jednalo se pouze o výběr z možných, stejně blbých variant. Na jedné straně jsme mohli pokračovat v postupné aklimatizaci a budování dalších vyšších táborů, nicméně s velikým rizikem při každém zpětném návratu ne zcela lehkým terénem. Pro tento standardní záměr nám chyběly potřebné kilometry fixů, které by spolehlivě spojovaly poslední dolezený bod s „base campem“. Vybudování táborů znamená složitější logistiku v zásobování a tím vyšší pohyb ve stěně. Reál by vypadal při návratu asi takto, jeden slaní, druhý vyndá jištění na štandu a slézá celou slaněnou délku za prvním. Takto celý proces opakovat, až se dostaneme o kilometry níže. Nebo volba, pro kterou jsme se nakonec rozhodli, nesoucí v sobě několik výrazných nebezpečí. od hrozby náběhu výškovky a nadměrného vyčerpání z nedostatečné aklimatizace po fakt, že mezi námi a base campem, krom C2 v 5800 metrech, není jediný opěrný bod pro případ našeho nuceného úniku. Výhoda, jenž nakonec rozhoupala jazýček na vahách, byl pouze jeden návrat, a to buď s vrcholem, nebo bez něj.
…Druhý den dolézáme na hřebínek, kde jsme předtím zanechali stan. Před námi se rozprostírá 2300 metrů neznámého terénu, bez jediné lidské šlápoty, která by mohla usnadnit postup. Dobrá tedy, pokrytecky drmolím modlitbu s prosebným pohledem k nebi: „Pomož, Ježíšku, provázej naše kroky, seč jsou lehké a nedojdou síly. Dbej na náš návrat, zas tak moc jsme v životě nehřešili, tak ku..va ať to vyjde, amen.“
Spoléháš se v horách výhradně sám na sebe, nebo skutečně řešíš své problémy kromě Zdendy i s nějakým nadřazeným principem?
Jakožto ukázkový rouhač provádím volání do nebes až ve chvílích, kdy mi teče do bot. Sám sebe bych zařadil mezi materialistické-pragmatiky a zdenda by k tomu nezapomenul dodat, nebezpečný optimista. Vnitřní výplach vypadá následovně: „Sám ses do šlamastiky navezl, tak koukej něco dělat, abys z toho zase vyskočil“.
Udupáváme plošinu a zalézáme do stanu. Nebe plné hustých mraků nevěstí nic dobrého. Než uvaříme, dává nám zvedající se vítr příslib náruživé noční jízdy. A taky že jo. Než by řekl švec, roztrhne se pytel s drobnými kuličkami a nastává mela. Neviditelný titán bere do svých pěstí bílé sviňky a mete je se zuřivou silou na stěny stanu. Mám ještě v živé paměti minulý rok v Rupálu, kde ve stejné výšce jsem málem pohřbil nejen… ambice o sólopřelezu. Snažím se nevnímat ohlušující rachot. Hra na spánek končí definitivně ve chvíli, kdy pidi stan přijde s přibývajícím sněhem o další třetinu svého prostoru. „Musím jít ven, jinak nás to zavalí.“ Ovšem od slov k činům je dost daleko. Významový výklad je asi takový: najít všechny potřebné svršky, doobléci se, nasadit vnitřní botičky, pak svrchní boty, vylézt a s chutí začít házet. Vše pod světlem čelovky v posměšně dovádějícím vichru. Praxe vypadá zcela odlišně, nemůžete nic najít, proklínáte druhého, že nejde právě on, k tomu prostor připomínající chycenou rybu v síti. Jenom se mrskáte, ale nic vám to není platné. „Lezu ven“ a otráveně mžourám do štípavého marastu pod poklicí tmy. „Prokrinda krále, co já tady idiot v tom pakoši vůbec hledám?“
Odjíždíš na expedici vždycky s vědomím, že si tuhle otázku položíš?
Pokaždé na ni zapomenu, ale s cyklickou pravidelností se ta nekompromisně vlezlá, odporně vtíravá „potvora“ vždy objeví na scéně.
Je zajímavé, že ani jeden z nás nezačal pochybovat o smyslu mise, včetně jejího výsledku. Dokonce i v momentech, kdy trčím zapadlý po pás ve svahu, který vykazuje všechny příznaky nestability. Jinými slovy „lavinézní průser“. Po úmorném brodění okolo skalního hřebínku nastává psychologický kolaps. Před nohama mám mírně stoupající plató táhnoucí se až pod vrcholovou hlavu. Výška sedm tisíc a chuť brodit se sněhem naprosto nezáživnou plání je rovna nule.
Co tě teda táhne kupředu a zároveň přebíjí chuť se na to vykašlat?
Jsem ve znamení Štíra, tak nenávidím prohry. Pakliže existuje viditelná šance, i když třeba nikterak omračující, jdu na krev. Jakmile jsem dotlačený do kouta, totéž úsilí „převexluji“ na únik. Po neúspěchu zalezu pod šutr, nezapomenu na utrpěnou křivdu a začnu snovat nové plány, jak jedovým bodcem zasadit smrtelný úder :-).
…Úsvit na spadnutí a klid probouzejícího se dne ruší pouze dva pomalu pohybující se světelné kužely, osvětlující každý svůj hubený svět o čtyřech metrech čtverečních. Nohy se boří do vrzající bílé hmoty a dotváří napětí přicházejícího rána. Jeden, dva, tři, … sedm. Pak následuje zaboření cepínů položení ruky a opření hlavy na ně. Dýchat… Znovu, jeden, dva, tři, následuje další krok, bez sebemenší změny… Naprosto ztracený čas. Strmý svah kolem padesáti stupňů, v něm dva chroptící motory s obzorem za zády, kde probíhá ladění každodenní barevné serenády. Bude krásně, jen mně je blbě při představě těch vlekoucích se hodin šnečího postupu směrem vzhůru. Pardon, na vršku jsme teprve v půlce. Znovu nával nechutenství, při jednoduchém součtu. Lezení je blbost a pro naprosté gumy. Jsem guma.
Chtěl bys někdy gumou nebýt, nebo ti život v této konzistenci vyhovuje?
Blázen blázna pozná, ale sám sebe nikdy neodhalí. Tak ti nevím, zda jsem s to odpovědět…
Nebylo mi prozatím nikdy dopřáno užít si nával předpokládané radosti, který má přijít v momentě dosažení tolik pronásledovaného cíle. Tady je, stejně jako kdykoliv předtím, nic, jednoduše „prd“! Pár šutrů, sněhový plácek, na kterém se nedá hrát ani volejbal. Nejspíš je vše dáno únavou s jazykem na vestě a výhled děsivé cesty nazpět. Ano, zásoby energie hlásí kritický stav, téměř vybito. Sestup z vrcholu trval necelé tři dny. Nastává sčítání ztrát. Namrzlé prsty na nohou, unavené tělo a psýcha značně vyčerpána. Rupálská stěna bude chtít od nás daleko víc, což je jasné. Hlavně se nebude ptát, co jsem dělal předtím, ale kolik sil máme v pohotovosti. Zdenda, ta rozumnější půlka, přichází jako první. „Máro, já házím pas.“
Před očima rostou hradby, všechny trable jižního Rupálu. Aby toho nebylo málo, v nelogických momentech se přimísí obrázky malé Viktorky, sem tam vykoukne zpoza rohu Klára s útržky slov: „Dej bacha, abychom nezůstaly bez tatínka.“ Najednou drobná voňavá ručka hladí mou tvář a tenký hlásek ze tmy švitoří: „Tatínku, mám tě ráda.“ Otáčím se napravo, nalevo, nikde nenacházím klidu. Dost už, dost! „Jedu domů.“ Nemám pro tento okamžik to vnitřní přesvědčení, tu hroší kůži, od které se odráží nejistota. Jednoduše, nemůžu si pomoc, stýská se mi.
Svobodní a bezdětní horolezci to mají asi trochu lehčí, ne?
A v čem? Rozhodování vždy bolí, vyžaduje úsilí a nese s sebou důsledky. A je jedno, v jakém čase. Naopak, svobodní, bezdětní to mají chudší. mít ženu, kterou milujete a s ní vychovávat společně děcko, je obohacení života, rozhodně ne utrpení nebo závaží. Pokud chci lézt v horách, tak se nejprve soustředím na možnosti, nikoliv na důsledky. Rodina má své jasné místo, lezení taktéž, vzájemně se místy překrývají, ovšem jedno s druhým se nikterak nevylučuje.
Výpravu na Nangu bych označil za zázrak. Nic objevného nepřinesla, žádný sportovní přelom se nekonal. I tak trvám na svém. Zkuste si představit ten neskutečný sen.
Tam, kde končí jeden sen, vystrkuje rohy již další. 
Aniž mnohdy o nich víme, nosíme je zahryzlé ve své mysli. 
Jeden odpluje do skladiště vzpomínek a soukolí tužeb otočí do zející díry nový námět. 
Dalo by se říci, koloběh jako sám život, jen nikdo z nás netuší, který z nich bude ten poslední, což je dobře…
A ten o Nanze a jejím Rupálu pokračuje?
Hledejte mezi řádky a najdete i odpověď. Tak by zabalil chytrý snovač a šponér nervů svoji myšlenku. Něco jako americký film, bez uzavřeného konce. Já sebe ale prásknu. Rupál je jeden z mých rozdělaných projektů, který je pro můj nos natolik voňavě lákavý, že jakožto sameček lýkožrouta letím za feromonovou pastí, kde hrozí utopení, a vědom si nebezpečí tam musím znovu.
Nákres Kinshoferovy cesty s 4300metrovým převýšením západní Diamirské stěny. Napravo od vrcholu pokračuje hřeben Mazeno.