Český prvovýstup alpským stylem na sedmitisícovku 
Pro časopis Lidé a Hory 4/2013, Daniel Polman, Michal Kroužel, Marek Holeček a Zdeněk Hrubý
Tak jsme se dočkali! Ze světa velkých hor přišla zpráva, na kterou české horolezectví dlouho čeká. Marek Holeček a Zdeněk Hrubý zdárně uskutečnili prvovýstup na sedmitisícovku Talung (7349 m), což je počin v historii našeho horolezectví nevídaný, který v žádném případě nestojí ve stínu zlezených osmitisícovek po normálních cestách. Naopak – alpský výstup na „sedmičku“ po nové cestě je výkon, o kterém se zdaleka nebude mluvit pouze v české kotlině, ale svěží vítr ho roznese do všech míst, kde mají potuchu o tom, co je alpinismus.
Marek Holeček o nové cestě na svém webu píše: „Cesta dostala název Thumba Party, podle typického nepálského nápoje Thumby, který obsahuje zkvašené proso, kukuřici a další, včetně veselých voltů, které roztáhnou nejeden úsměv. Vede v severozápadní straně pilíře na vrchol Talungu 7349 m a celková délka výstupu je 2500 m. Obtížnost bez jakéhokoliv šponování je v mixech M6+ a WI6 ledových.“
Talung nebyl v hledáčku českých horolezců zdaleka poprvé. Jako první ho coby zajímavý horolezecký cíl (zejména jeho severní pilíř) zmiňoval organizátor a vedoucí mnoha úspěšných himálajských expedic Jiří Novák. První československá expedice vyrazila na Talung v roce 2002 od vedením Martina Otty. Cílem sedmičlenné expedice byl právě severní pilíř. Na něm se nejvýše dostala trojice Martin Otta, Alena Čepelková a Václav Pátek. Úspěšný výstup na vrchol se podařil Peru Kolouchovi – jednalo se prvovýstup v technicky méně obtížené západní stěně. Také druhou (tentokrát osmičlennou) expedici přivedl pod horu v roce 2004 opět Martin Otta. Horolezci se snažili o výstup celkem třemi různými cestami (z toho dva pokusy o prvovýstup), ale ani jedna je k vrcholu nepustila. Mezi členy byl Mára Holeček, který se se spolulezcem Tomášem Rinnem vydal podobným směrem jako letos. Na severozápadním pilíři se probojovali zhruba do výšky 6500 m.
Po devíti letech se Mára na Talung vrátil ve společnosti svého věrného souputníka z posledních let – Zdeňka Hrubého, aby společně napsali třetí a jednoznačně nejúspěšnější kapitolu historie českého lezení na impozantním štítu ležícím v opuštěné části masivu Kanchenjungy v Nepálu. Co se v té třetí kapitole odehrává, vám už v následujícím rozhovoru prozradí přímo její autoři.
Na úvod rozhovoru mi o nedá a využiju názvu vašeho letošního projektu „Never Stop Exploring!“ Co jste tedy tam - kdesi v Nepálských vrších - objevili?
Z: No přece že náš vyhlédnutý pilíř jde vylézt, i když ukáže zuby a je vzhledem k suché sezóně holý jako můj zadek.
M: Pakliže se odvolám na první okamžiky, které jsem svojí rukou nafilmoval a zaznamenal tím pádem „In flagrante delicti“ po dolezení na vrchol Talungu, musím odcitovat dojem, jenž je více než výmluvný.
Citace: „Tak jsem tady, sen se splnil a stojím na vršku Talungu. Nakonec se vše povedlo a čekám, až doleze Zdenda, abychom si to mohli užít spolu. Zároveň jeden z mých dětských snů konečně napodruhé dopadl. Jsem orvaný jako borůvka, je tady nahoře jako vždy „hovno“, nic než zoufalství, možná radost, jsem unavený, strašně unavený, ale hlavně už nemusím nikam dál.“
Je to radost nebo zklamání. Ani nevím, takže nejspíš se budu muset ještě znovu na nějaký ten vrchol a kopec podívat, abych mohl poreferovat, co tam vlastně je nebo není.
Soudě podle zpráv z Everestu, kde dostala evropská alpinistická esa lidově řečeno přes hubu, jste si pro ryzé horolezectví vybrali správný cíl – opuštěnou sedmitisícovku. Potkali jste vůbec někoho?
Z: Po cestě asi dva trekaře a na místě vůbec nikoho. Přes údolí bylo vidět stanové město v base campu pod normálkou na Kanchenjunze.
M: Pokud máš na mysli v base campu, tak ne. Ale to se dalo čekat. Jediní, kdo dělal zdvořilostní návštěvu za dobu našeho působení pod Talungem, byli naši kamarádi, kteří trekovali kolem Kanči. Celá oblast Kanchenjungy je výrazně odlehlá, a tím pádem je ve stínu zájmu davů. Takže hurá a ještě jednou hurá. Co se týče kluků na Everestu, tak mi jich je líto. Nicméně v místě, kde je více jak tisícihlavý základní tábor, kde máte dvě diskotéky, internetové kavárny a průměrné lidské zastoupení, můžete automaticky očekávat nesnášenlivost, bezohlednost, sobeckost atd. Chtěli udělat zásek na marketingově největším taháku. Rozumím té snaze, jde o prachy a v případě úspěchu také o volnější ruce ve výběru dalšího cíle. Nicméně nemusím být kdovíjaký chytrolín, abych pochopil, že uprostřed pěší zóny se nedá jet ve sporťáku dvě stě, aniž by došlo ke střetu. Agenturám s mnohohlavou klientelou jsou naprosto ukradená tři věhlasná jména oproti platící mase. Rozjitřené hlasy volají po regulaci a jsou zhnuseni stavem věcí ohledně nejvyššího kopce. Mě to nechává klidným, jelikož když chceš na vyhlášenou atrakci, přeneseno významově třeba Eiffelovu věž, tak musíš brát v potaz, že tam sám nebudeš. Pohodu a neokoukaná místa musíte hledat jinde.
Jaké bylo vaše spojení s civilizací, když jste byli ve stěně?
M: Nulové a pokaždé je to stejné. Pokud lezeš alpsky, tak si hraješ s každým gramem a rozhodnutí, že do toho jdeš, padne již dole pod kopcem. To je i poslední místo, kde komunikujeme s vnějším světem. Tudíž satelitní telefon a další vymoženosti jsou nám nahoře úplně k „prdu“ - přesně jako mrtvému zimník. Situace řešíš za pochodu a musíš si věřit, že je vyřešíš. Při lezení se stejně žádné pomoci nedovoláš a počasí musíš brát holt takové, jaké přijde.
Z: K čemu by nám spojení bylo? Kdyby byl průšvih, myslíš, že by za námi vyběhl kuchař z base campu? :-)
Na expedici jste odjížděli s obavami z počasí, protože Talung je součástí masivu Kanchenjungy – tedy první velké hradby od Bengálského zálivu. Dostávali jste „sodovku“, nebo to šlo?
Z: Pilíř je severozápadní, takže je přirozeně větrný. Předpovědi počasí byly na začátku chaotické a neodpovídaly skutečnému počasí na místě. Ale těsně před vlastním ostrým startem se Alena Zárybnická trefila a ten týden lezení bylo počasí lepší, než jsme čekali.
M: Bengál je na počasí parchant, protože přes blátivou placku Bangladéše změny počasí přefrčí bez zabrzdění a o hradbu Himálaje se rozplácnou. Letos ale bylo naprosto atypické počasí. Jakmile jsme opustili deštný prales, tak každý den se dal označit minimálně za ucházející. To znamená, ráno bylo většinou modré nebe se sluncem, které buď vytrvalo celý den, nebo se odpoledne zatáhlo a přineslo většinou malé sněhové srážky. Jediný rozdíl byl v povětrnostních podmínkách ve vyšších výškách. Tím je celá oblast známá, jelikož vichr určuje, zda se dá lézt či nikoliv. Paradoxně jedním z nemilých důsledků slunných dnů byla chybějící sněhovoledová pokrývka na strmějších svazích. Naopak tam, kde se sníh nafoukal, měl místy hloubku až po pás.
Koukal jsem na vaši výstupovou linii - hranu severozápadního pilíře úplně nekopíruje, ale uhýbá více do stěny doleva. Co vás přimělo právě k tomuto směru?
Z: Je to severní stěna pilíře, představuje logický průstup a za letošních podmínek asi jediný možný směr pro volný průstup alpským stylem. Pravá stěna pilíře, kterou zkoušel Mára s Tomášem Rinnem, letos měla zcela holou skálu a žádný směr tam nebyl možný. Tedy, pokud tam nepřivedeš 20 horolezců, čtyři kilometry fixů a tunu železa.
M: Letos průstup po linii, o kterou jsme se s Houbadlínem (pozn.: Tomáš Rinn) snažili, opravdu nebyl možný a v podstatě neexistoval. Koukala tam na nás skála bez ledových splazů a sněhu. Neříkám, že se nedá něco takového vylézt, ale je třeba brát v potaz, že výstup má dva kilometry převýšení. Tudíž vyhledávat jasné problémy předem, které evidentně zaberou dost času, je extrémní snižování šancí na úspěch. Průšvihy přijdou i tak a jít jim naproti je bláznovství, které s obrovskou pravděpodobností nejspíš nevyjde. Takže jsem si lehl s dalekohledem na ledovec a jako správný dobyvatel jsem prozkoumával, kde má pevnost své slabiny. Volba padla na levou stranu severozápadního pilíře. I tak některá místa a jejich průleznost byla jen intuicí bez reálného základu. A co teprve místa pro bivaky, obzvláště v horních partiích kopce, ty se daly rovnou označit za čistou iluzi.
Máro, takže podmínky na pilíři se za těch 9 let od pokusu s Tomášem Rinnem asi hodně změnily…
M: Podmínky byly naprosto rozdílné, o tom žádná. O sněhové nadílce rozhodují monzuny. Tento rok srážek evidentně nebylo v zimním období žádné omračující množství a slunce v průběhu pomonzunové sezóny udělalo své. Některé roky se vymykají průměru, což platilo i o tomto.
Jaké byly podmínky v cestě a jaká byla její největší úskalí?
Z: Podmínky byly kombinací extrémně tvrdého modrého ledu a mixů. Ale skála je na himálajské podmínky velmi kvalitní, takže moc kamení nepadá. Největší problémy: zmíněný extrémní led, velká nejistota, zda klíčová kuloárová rampa se nahoře nezavře a minimum dobrých možností pro bivaky.
M: Jak jsem říkal – sněhová pokrývka chyběla a to znamenalo, že to, co zbylo, byla buď skála, nebo tvrdý vodní led. Převedeno do praxe, lýtka na mačkách v permanenci a ruce s cepíny bušily, jak hluchý do vrat. Vydržet strmost ledu kombinovanou mixy, plus udýchat výšku a dlouhodobou zátěž bez možnosti kvalitního odpočinku, to vše se dá označit jako součet úskalí Talungu.
Předem vytipovat místa k bivaku asi nešlo. Dařilo se vám je najít? Jaký bivak ti utkví na dlouho v paměti?
M: Představa o průlezu stěnou, přestože neexistují žádné předchozí informace, by měla i tak být již ucelená a konkrétní před samotným nástupem. Zásadní změny rytmu denních úseků proti předpokladu by znamenaly průšvih. Samozřejmě vytane otázka – a co počasí?
Ano, to tě může třeba na den či dva dny zakonzervovat v jednom místě, ale s tím musí být počítáno v časové rezervě. Nicméně špatný odhad obtížnosti v návaznosti na vylezené metry při alpském výstupu má dominový efekt. Nastane-li ten okamžik, tak vše s pevnějšími základy je v té chvíli šmahem na vodě a odevzdáváte svůj osud čistokrevné náhodě. Takže zpátky k odpovědi. Bivaky byly naprd, ale přibližně v místech, které jsme si určili. A tam teprve nastával velký trabl, vysekat led a připravit jakous takous plošinu pro bivak. Můžu ti bez obalu říci, že po celodenní dřině se jedná o zoufalou pakárnu, která se jen těžko tomu, kdo ji nezažil, dá popsat. Na výpravě byl Zdenda ten hlavní nádeník, který po dolezení neúnavně kopal plošiny a já mu byl jen špatným sekundantem… Klobouk dolů před ním.
Z: Dva z bivaků stály za starou belu a ten čtvrtý byl jen celonoční boj o to, abychom se udrželi na mizerné plošině, než nějaký odpočinek.
Cestu jste přelezli za sedm dní. Na kolik dní jste měli zásoby? Počítali jste zhruba s takovouto dobou?
Z: Počítali, protože zhruba na týden se dá ještě sbalit batoh tak, aby se s ním ještě dalo alpsky lézt.
M: Jídla bylo tip ťop, což není až tak zásadní problém, jelikož o hladu se dá docela nějaký čas fungovat, ale rezervního plynu bylo maximálně na den navíc. Tam by teprve nastal zásadní problém z nedostatku, kdyby nebylo čím rozpouštět sníh. Pakliže začne haprovat přísun vody, tak kolaps organismu ve výškách je okamžitě na dosah.
Zdendo, řekni nám tedy pro představu, co si člověk všechno bere do báglu, když ho čeká týden alpského lezení na opuštěné sedmitisícovce?
Z: Pokud možno nic. Čím méně máš, tím lépe se ti leze. Ale lezecký materiál je povinný - pět skob, pět friendů, pět šroubů. Druhé lano jsme vypustili, měli jsme jednu osmdesátku. Vyřadili jsme s těžkým srdcem žďárák, měli jsme jednomístný útočný stan. Velmi lehký spacák, základní lékárna, nezbytné vaření. Mára mě štve, protože přes den nejí vůbec nic, takže já se svými sladkými tyčkami mám hned těžší batoh.
Jste už zkušená sehraná dvojka, jak máte rozdělené funkce – kdo vaří, kdo víc kope atd.
M: Není mezi námi žádná nepsaná „smlouva“, co kdo má dělat. Dělba práce vychází spíš z nastalé situace a chutě se jich ujmout.
Z: Mára rád vaří – a taky se bojí, abych při své příslovečné šikovnosti nezničil vařič, případně jej neupustil kopcem dolů :-). Já asi víc kopu, jsem tam na tu primitivní práci.
Zdeňku, máš za sebou už několik úspěšných expedic včetně osmi výstupů na osmitisícovku. Kam řadíš letošní prvovýstup na Talung ve tvé dosavadní horolezecké kariéře?
Z: Na špici. Nechci to úplně hrotit na první, druhé atd. místo. Ale jsou tak tři kousky, tenhle samozřejmě, které si pro sebe dávám na první místo.
Máro, ty máš už několik zářezů v pažbě v podobě prvovýstupů ve vysokých horách. Kam mezi nimi řadíš letošní úspěch na Talungu?
M: Pomyslnou hierarchii výstupů ze mne nedostaneš. Výstupy nejsou totožné, a tudíž se nedají označkovat hvězdičkami od jedné do deseti. Tuto odpovědnost, respektive hodnocení nechám na vás. Já to upřímně neumím a dělat to nebudu.
Prvovýstup na Talung i tvoje předchozí výkony by mohly být klidně vstupenkou do elitního světového týmu pod křídly nějaké značky. Dokážeš si představit, že by ses stal součástí něčeho takového a stal se z tebe mezinárodně uznávaný profík?
M: Má prvotní snaha je si zalézt a udělat tím své ješitnosti a sobeckosti zadobře. Druhou věcí je, jak dosáhnout volných rukou, aby se mé lezecké představy daly realizovat. Tudíž se snažím každým rokem zlepšovat i svůj mediální obraz a tím zvyšovat svoji prodejnost na trhu. Letos jsem uzavřel smlouvu s novým hlavním sponzorem a lezeckým gigantem na výrobu outdoorového a horolezeckého vybavení, firmou The North Face. Slibuji si od nich nejen kvalitní vybavení, což je jasné, ale i podporu svých akcí. Přesvědčit firmy o své schopnosti zrealizovat zajímavé akce, podat na expedici hodnotný výkon a následně dokázat celou akci prodat je zatím jen bez drobných výjimek, kdy mi začali letos pomáhat Káča (marketing) a Martin (weby), na mně samém. Zatím není žádná agentura nebo agent „pasoucí“ horolezce, jako například fotbalisty, hokejisty nebo atlety. Přesto vím, že horolezci jsou početná, trhem podceňovaná banda, která k sobě přidružuje další sporty a aktivity v přírodě. Horský terén přitahuje a spojuje dohromady turisty, kolaře, skialpinisty, vodáky, lyžaře, padáčkáře a tak dále, kteří mají společnou zábavu vycházející z hor. Takže, kdo se zajímá o horolezectví, nejsou jen samotní lezčíci. Možná je to na druhou stranu dobře, že mě takto život donutil naučit se dovednosti, které s lezením nemají naprosto nic společného, a nerozmazloval mě tím, že za mě někdo shání prašule, abych mohl jenom bezstarostně lézt. Ale lhal bych, kdybych řekl, že se jedná čistě o suše nudné činnosti, bez špetky zábavy.
Sami jste váš prvovýstup oprávněně popsali jako světově významnou záležitost. Dostane se jí i světového povědomí v alpinistických kruzích? Mají zájem například zahraniční média.
Z: To fakt nevím. Myslím, že si to se zájmem přečtou například Chris Bonnington s Dougem Scottem, kteří vypsali na vylezení této cesty grant.
M: Používat klíčová slova jako nástroje pro upoutání pozornosti jsem se musel učit léta. Nemám v sobě zakotvenou velkohubost a své výkony jsem raději nechal bez „velkých“ slov. Byla to zásadní chyba, protože pokud hodíte oštěp v tu chvíli nejdál, tak přeneseno na lezení automaticky neplatí, že to každý ví. Zkušenosti jsem si již udělal a chyby opakovat nebudu. Takže, pokud jsem přesvědčený, že výkon stojí v porovnání s ostatními za zmínku a má svoji hodnotu, tak není ostuda to správně nazvat a žádat o pozornost. A hle, hned jsme u jednoho z marketingových čachrů. :-) Jinak zahraniční časopisy mají hlad a stačí to jen logisticky stíhat a krmit je.
Na letišti na vás čekal i štáb ČT – možná vás tam vyhlíželo víc lidí než hokejisty, kteří vypadli ve čtvrtfinále na MS…
M: Sport je loterie a houpačka. Za neúspěch máš výsměch a zatracení, za úspěch nepokryté vynášení do oblak, závist včetně pomluv. Skutečnost je taková, že jsem rád za partnerství se silným médiem, jako je Česká televize. Diskusní pořady, sportovní zpravodajství, vysílání filmových dokumentů i podílení se na jejich výrobě, za toto vděčím právě Čétéčku. Přitom navázání kontaktu a udržení si přízně médií, kde není automatický zájem z jejich strany, jako třeba u již zmiňovaného fotbalu, je „normální“ steeplechase maratónského kalibru. Kdyby existovala možnost vynechat obrazovou a jinou mediální kampaň, bez váhání to udělám. Negativa zpopularizování tváře asi popisovat nemusím. Nicméně peníze potřebuji…
Z: Nevím, že hokejisti vypadli. To není žádná tragédie, MS se hraje každý rok. Štáb ČT byli dva lidé: kamera a reportér. A jinak nás čekal kamarád Martin Otta. Jaké lidi máš na mysli? Součet činí tři :-).
Byl tam ještě můj dobrý kámoš, gratuloval vám. Ale pravda – jel na letiště někoho vyzvednout, nepřijel kvůli vám.
Z: Jo, tvůj kámoš nás potěšil!
V posledních letech jste jezdili převážně do Pákistánu. těšili jste se na Nepál. tak jak jste si ho užili?
Z: Já jsem hnal Máru do Nepálu, protože se mi už stýskalo. A myslím, že jsme si to užili. Ostatně, cesta se jmenuje Thumba Party :-). Nečekej ale starý dobrý Nepál. Je to teď maoistická republika.
M: Nepál je krásná země a stesk po něm byl nehraný. Navštívil jsem ho celkem šestkrát, ale teď jsem měl nejdelší pětiletou pauzu mezi návštěvami, což zvyšovalo touhu se vrátit. Čím je tak jedinečný?
Intermezzo – citát Máry: „Jen si představ šťavnatě zelenou krajinu deštných lesů, táhnoucí se až na úpatí bělostného Himálaje. Do toho zázračně usazená políčka s rýží, budovaná celými generacemi, které vyrvali houževnatí obyvatelé bujné vegetaci a vystavěli terasovitě v úbočích strmých hor. Zelenomodré křišťálové řeky, zakouslé ve svých korytech, valící se s radostným zurčením do údolí.“
Zcela určitě k popularitě přispívá rozmanitost etnik, počínaje Hindy, Buddhisty, tak i Muslimy, kteří pro naše oči vytvářejí exotické obrazy, které konfrontujeme s naším západním stylem života. A samo sebou Himálaj. Jeho romanticky nesmlouvavé drsné kouzlo, jež táhne desetitisíce nohou každoročně právě sem. Takže již od příletu do Káthmándú, kde ruch ulic plných lidského lomozu, krámků, musicbarů s nasládle hnilobným a zároveň kořeněným odérem nás vcucnul. Až po návrat z úžasných hor, kdy nás letadlo vyplivlo nazpět doma, to byly dny napěchované zážitky.
Druhou zastávkou je váš oblíbený „Pakoš“ a krásná linka v západní stěně osmitisícového Gasherbrumu I. S touto cestou už máš zkušenosti – v čem jsou její paralely s prvovýstupem s Talungem, v čem je naopak jiná?
Z: Výška stěny stejná, krása linie též. Talung pro mne byl první pokus, krásná neznámá. Gasherbrum I nás pustil v roce do 7500 m a už jsme si dělali tichou naději na vrchol. Tam mne skolily prasklé vředy v žaludku a byli jsme rádi, že jsme se dostali živí dolů bez vrcholu. Takže pokus o svěšení pytle. A taky budeme pod nástupem za mnohem kratší dobu – pokud bude průchodné sedlo Gondogoro. Žádná thumba, žádný výlet, jen lezení.
M: Pákistán je také úžasný, ale zcela odlišný od Nepálu. Jeho návštěvnost je setinová, přestože nabízí daleko větší škálu přírodních atrakcí. Jen z hor vlastní na svém území v severních provinciích Hindúkuš, Himálaj a Karákóram. Každé pohoří je naprosto jiné a dokonale krásné. Přesto hlavním důvodem nezájmu je určitě negativní pohled a strach západního světa z islámské víry. Za další, Pákistán zatím bohužel neumí nabídnout pohodlný servis, v podobě „lodžií“, jako jiné velehorské destinace. Výhodou může být syrovost prostředí a turistický klídek. Jinak ve své podstatě se bude jednat o podobný způsob lezení ve stěně, včetně objemu vybavení, které poneseme na zádech. Navíc předpokládáme, že s vyšší výškou budou klesat technickolezecké obtíže. Rozdíl můžeme najít až v aklimatizaci, kde nám na Talungu stačilo před samotným ostrým pokusem si do těla zafixovat výšku něco přes šest a půl tisíce metrů, tak tady je třeba vylézt nejprve malinko nad sedm tisíc metrů. Výškově se zdá, že necelých 700 metrů odskoku mezi kopci je nic, ale propast o jednu ligu je v náročnosti dýchání.
Přeju vám oběma, ať je druhá etapa vašeho obdivuhodného projektu také úspěšná a děkuju za rozhovor.
Z: Díky!
M: Poděkování je na mé straně. Těbůh!