Rozhovor - Kolínský Pres
Otázky pokládal: Vladimír Sládek, redaktor Kolínského Presu
Přední český horolezec Marek Holeček (*1974) se na své přednáškové tour nazvané “Nanga Parbat - neděle nikdy nepřichází“ zastaví 20. února v 19 hodin v Městském společenském domě v Kolíně. Zájemce seznámí se dvěma výpravami na osmitisícový himálajský vrchol Nanga Parbat, jejichž cílem bylo uskutečnit prvovýstup Rupalskou jižní stěnou. V souvislosti s kolínskou besedou jsme Marka Holečka poprosili o odpovědi na několik otázek:
Jste známým hledačem nových lezeckých cest, propagátorem prvovýstupů a jiných obtížných kousků. Toto překračovaní limitů se ve vašem pojetí týká pouze hor nebo se nějak projevuje i v civilním životě?
Perfektní otázka a děkuji za ní. Nicméně odpověď bude daleko větší spletenec souvislostí, než by se na první pohled mohlo zdát. V krátkosti zkusím opsat pohled na věc. Určitě vše začíná narozením a postupnými kroky, které mě přenesly z dětství, přes dospívání, až do současnosti. Lezení mě provází od mala, respektive od čtyř let a prorostlo tak silně do veškerého konání, že se stalo součástí mé životní cesty. Tudíž oddělit takzvaně civilní život a ten druhý jednoduše nelze. Ale abych neutíkal z lopaty. Neznámo a s tím spojené výzvy mají v sobě schovaný dráždivý aspekt překvapení. A nejenom v tom co uvidím, konec konců někdy výsledek nemusí být nikterak omračující, ale najít způsob, jak otevřít utajený šuplík a dokázat se spasovat s myšlenkou, která mě žene kupředu. Tak jsem nejspíš opsal myšlenkový proces, který mě stále žene za poznáním, ať tam, nebo tam. Nicméně s překračováním limitů, jakožto se slovem a jeho významem, bych se nerad někdy setkal. Mám ho negativně spojený s lehkovážností, přeceněním, nebo neuvědomělým konáním. Pronásledování hranic svých možností a znát své limity, je zdravá zpětná vazba. Pak se teprve může povést něco úžasného a nového. Nedá se dlouhodobě stavět na náhodě a risku. To je zákonitě cesta do pekel.
Spoléháte na své schopnosti a štěstí nebo vaši filozofii ovlivnily Himálaje a věříte v karmu? (Či váš životní příběh naznačuje, že jste reinkarnací nějakého svého předchůdce?)
Začnu od zadu.Ta představa, z čeho jsem se asi tak reinkarnoval, mi stále brání psát na klávesnici, jelikož se otřásám v záchvatu řehotu. Konec „hyhotání“ a k věci. Poznal jsem svět na svých expedicích a cestovatelských výpravách v různých obměnách. Pro oči, které mohly vidět krásy vymodelované přírodou, ať pouště, oceány, nebo hory a v tom žijící lidi, kteří jsou různý svou barvou pleti, jazykem, náboženstvím, přístupem k životu, sošný a prckové, tak přes všechny rozdíly stmelující prvek je jedna planeta, jedno slunce. Proto je mi těžko uvěřitelné, že tak zvaně vyšší moc, ke které vzhlížíme vlažně, nebo oddaně, je něčím skutečným. Debata nebude nejspíš vyřešena nikdy, jelikož se dotýká samé podstaty člověka a jeho vědomí. Nicméně pokud něco má přijít po tomto životě, tak jedině dobře. Nechám se překvapit, ale jen škoda, že nejspíš nebudu vědět, jako teď, že jsem to já. Jinými slovy je mi to k prdu . Rád se nechám jak v pohádkách unášet představami o pohledu na svět, ale věřím pouze v jedinečnost biologického života, který jedu na plné kule a začal narozením a končí smrtí.
Jak se zrodil nápad o cestách do hor přednášet?
Jsou dvě roviny. Jedna, kterou nazvu nesení štafety, je zpětné vrácení a poděkování těm, kteří právě třeba skrze přednášky, nebo knihy mi nalily v mládí motivaci do žil, a cítím odpovědnost předávat energii dál. Druhá je čistě pragmatická. Tím, že nekopu do meruny, neběhám ovály, neházím oštěpem, ale lezu, dostal jsem se před zásadní problém. Za moji činnost - a beru čistokrevně výkon na skalách či v horách, dostanu v dobrém případě akorát tak poplácání po zádech. Takže, filmové dokumenty pro televizi včetně rozhovorů, články na weby do časopisů a novin, radia, přednášky, firemní akce a jiné natřásání peří, je jediný způsob jak ze sebe vytvořit produkt, jenž si někdo koupí. Složenina vyjmenovaných činností je jen část z výčtu, které dělám kolem, abych mohl pak to jediné, co umím, tudíž „lézt“. Raději se nezmiňuji již o fyzické přípravě, která je totožná s každým vrcholovým sportem.
Co mohou návštěvníci vaší besedy očekávat? Anotace slibuje promítání fotografií a filmových ukázek, ale málokdo si asi dokáže představit, jak těžké je pořizovat záznamy v extrémních podmínkách velehor.
Jak jste už naznačil, přednášky jsou souborem fotografií a filmových šotů, které dokumentují průběh expedice. Čili lidi, zvířata, krajiny, hory a lezení na ně, něco málo místopisu, vše doplním slovem a zážitky. Přednáška, která je vybrána pro Kolín, nás zavede na jedinečný solitér západního Himálaje, osmitisícový Nanga Parbat, nacházející se v Islámském Pákistánu. Kopec se sedmikilometrovým převýšením, vzhlíží majestátně na nedaleký veletok řeky Indus, který se v meandru zařezává do nejhlubšího údolí světa. Těch „NEJ“, jako třeba největší stěna a tak dále mám u Nanga Parbatu a ve vyprávění samotném připraveno daleko více. Mohl bych opisovat krásy a zážitky na celou knihu, ale raději vás tímto zvu na přednášku 20. 2. 2013 od 19 hodin do Městského sálu. Jinak na závěr - spíše jen už pro pobavení. Na pořizování filmových záběrů po zhlédnutí jedné části mého dokumentu při příležitosti výstavy v pražské Písecké bráně se mě zeptal Jiří Menzel: „Jak to filmujete?“ Bezmyšlenkovitě jsem vystřelil: „Rychle pane Menzel, opravdu rychle.“
Děkuji za rozhovor a těším se na vaši středeční účast Marek Holeček