Taková normální sezóna Marka Holečka
Samotný začátel letošní sezóny můžeme datovat na přelom kalendářního roku. To už mě okřídlená roura nesla přes oceán na Tierra del Fuego, neboli Ohňové země. Nádherný název pro ještě krásnější, vichry bičovanou krajinu na jižním výběžku Jižní Ameriky. Odtud naše osmnáctimetrová jachta zamířila přes bouřlivý Drakeův průliv do Antarktidy. Zmrzlý kontinent je plný těžko představitelných krás a překvapení. Strmé panenské hory, štěbetající smraďoši ve fraku a oranžových lakýrkách, lenivý tuleni, velryby prskající nad sebe gejzíry vody, kosatky a ledové kry o velikosti nvých lodí plující jen tak bez kapitána.
Hlavním tahákem výpravy pro nás ovšem bylo lezení v nedotčených horách omývaných ledovým oceánem. Bacha, rozhodně se nejedná o nějáká nedochůdčata.Jistě, rostou z vody, tedy hezky od nuly, ale některé sahají až do výšky třech tisíc metrů. Jednoduše dopočítatelné převýšení. A protože nám bohyně "Antarktis" dala požehnání - nebo prostě nebyla doma - vznikla na špalek ledu a skály s cukrovou vatou na vršku, který jsme pojmenovali Monte Pižďuch, nová cesta s názvem Bloody Nose. Návrat o měsíc později přes rozbouřené moře si každý z nás zapamatuje do konce života. Ořechová skořápka zmítající se několik dnů ve vlnách vysokých jako domy a k tomu fackovaná uragánem. Ale přetočme list k další zastávce.
Loď střídá malá vrtulová Dakota pro dvacet pasažérů z Káthmándú do Lukly. Okénkem vidím na horizontu panorama hor. Věřte, že jarní Himaláj je překrásná pastva pro oči. ŠŤavnatý vysokohorský prales s rozkvetlými rododendrony a nad záplavou zeleně hrdé, cukrem posypané štíty. Naposledy jsem byl v okolí Everestu před sedmnácti lety, a tomu také odpovídaly mé znalosti místních poměrů. Kopce sice seděly na svém místě, ale rozčarování z cesty do Namche Bazaaru a dál pod pyramidu světa nebralo konce. Nevím, zdase dá mluvit o posunu šerpíků blíže k 21. století, ale razantní změna na této zlaté uličce rozhodně probíhá.
Po uplynutí třídenní trekařské kariéry došlo na převlékání kabátu. Stal se ze mě zase horobijec, a tak peláším údolím vhůru. Těším se a přidávám do kroku, kam až mě dech pustí, jelikož za pár okamžiků mám smluvené rande. Souhlasím, že himalájská vesnička Lungden není standardní místo pro setkání, navíc s fousatým chlapem. "Nazdááár", volám už z dálky na známou siluetu. Velkolepé shledání se Zdendou Háčkem alias Hookem na střeše světa. Úkol zněl jasně: "S ničím se moc nepárat a začít swingovat". Byl k tomu pádný důvod, za dveřmi již čekal netrpělivý monzun.
Pro srozumitelnost, chtěli jsme rychle dokončit můj restík z minulého roku a vylézt 6200m vysokou, špičku špičatou. Tou potvůrkou byla sošná západní stěna Kyajo Ri, která doposud spravedlivě setřásla všechny nájezdníky. Nám stačily pouhé tři dny a bylo vymalováno. Padlo to ulitý, jak zadek na hrnec. Tak vznikla nová cesta Výpadek rozumu. Myslím, že název docela dobře vystihuje to, v jakém duchu probíhal samotný průstup stěnou. Špatný led, drolící se skála a častý údiv nad tím, proč nepadám, když na ničem nedržím. Odpověď byla spláchnuta v Tom & Jerry baru uprostřed rušných ulic Káthmándú.
Zimu a jaro střídá léto. Začíná čas lenošení na zahrádkách před hospůdkou, ovšem neposedná zadnice už má zase roupy, a tak jako už mnohokrát zavírám domovní dveře. Propastí dálav se přesouvám na další šanci. Jedeme po bláznivé Karakoram Highway pronásledující věrně meandry řeky Indus s další oznámenou zastávkou u Královny Himaláje. Respektive u výsosti Nanga Parbat vysoké 8126m a obdařené nejurostlejší stěnou této planety. Poprvé na vršku Nahé hory, jak její název přeložili z urdštiny, stanul legendární Hermann Buhl. Psal se rok 1953. Než se to povedlo.pohřbila 31 lidských životů. Někteří zmizeli, jako kdyby se pod nima slehla zem. Nikdo je už nikdy neviděl. Tak vzniklo nelichotivé pojmenování Vražedná hora. Však z logiky věci, žádná neživá hmota nemůže cíleně usilovat o živé. Pouze naše touhy, dovednosti a empirie jsou na vině. Následovaly další trgédie, ale také úspěchy patřící do zlaté pokladnice lidského snažení. Ten výčet nechme statistikům a lovcům senzací.
Rupálská jižní stěna na Nangu patří k divům našeho světa. Os úpatí, kde je náš současný base camp, až k vrcholu v oblacích, má převýšení krásných 4600m.Přitom se nejedná o žádný pozvolný svážek, ale zeď téměř kolmo trčící vzhůru. Podívaná nádherná, vzbuzující úctu a ohromení. Jen drobné srovnání. Žulový monolit El Capitan z Yosemit by se do ní vtěsnal čtyřiapůlkrát, Grindelwaldský Eiger téměř dvaapůlkrát a třeba Petřínská rozhledna vívce jak sedmdesátkrát. Z protilehlé strany má dvě stejně sošné stěny, Diamirskou a Rakhiotskou, které jsou malinko nižší a také o něco pozvolnější. Velikost a složitost průstupu nikoho neláká, takže pod kopcem se můžete setkat jedině se svištěm, kravkou a svým strachem.Já už stál na malém vrcholku Nahotiny v roce 2012 z druhé strany. Teď mě ale čeká jiná výzva, na kterou už padl jeden můj pokus o rok dříve. Kopec mě tehdy setřásl. Na řadě je tedy další s pořadovým číslem dvě. Stojíme tu pod obryní, maličkatý Čecháčci, já a Tomík Petreček. Cílem je potichounku proklouznout novou cestou, jak jinak než alpským stylem. Že na těch úspěšných cest, co procházejí Rupálem, nám postačí pouze tři prsty, mluví za vše. Rozmezí mezi úspěchy je v průměru kolem 15 let. Tak jsem tu snad včas. Jak se bude dařit, je pouze v našich rukách a nohách, plus na blahosklonosti všemohoucího.
Zařazeno na poslední chvíli....Nanga Parbat nás setřásla z výšky 7800m. Vrchol jsme měli na dosah, silný vítr nás ovšem donutil otočit se takřka celou Rupálskou stěnu zase slézt. Náročný úkol jsme zvládli a ve zdraví se vrátili do základního tábora. Ruku na srdce, už jen to je obrovský úspěch!
Pronásleduj své sny....
Maara